Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

Dračí vejce

2.

„Zajímalo by mě, kdy se vzbudí,“ pronese pochmurně Tair, který sedí s překříženýma nohama na palubě Jazz a kouká na přivázaného Kryla a Dhara. Spí jak mimina. „Miloslave.“

„Ano pane?“

„Opravdu se k nim nedá dostat?“

Miloslav zavrtí hlavou: „Nedá, pane. Vždyť víte, že jsme zkoušeli vše.“

A moje magie taky nefunguje. „Je to na draka,“ pronese oblíbení pořekadlo své matky.

„Víte, měli bychom je brzy vzbudit, protože jsem zjistil, že jsme na neznámém místě.“

„Cože?“

„Bohužel. Kapitán Kryl mě trochu naučil z námořního umění, kdyby se s ním něco stalo. Jen základy, ale stačí, abych poznal, že nejsme tam, kde bychom měli být,“ pochmurně pronáší a nějaký námořník vyjekne. Ihned to běží říct ostatním.

Tair se zahledí na Dhara. Jak ho probudit? Vstane a protáhne se. Jak? Loudavým krokem jde k hydře a Titovi. Přežili to bez úhony a zdá se, že se docela u toho bavili. Jako by bouře šla mimo ně, nebo byli ve svém živlu. Nayfaa zrovna otevírá křídla a spokojeně syčí. Prohlíží si modrou vodu a pátravě zkoumá, kde by co uzobla.

„Nayfaa, Tito, v pořádku?“ Co hloupnu? Mluvím se zvířaty jako s lidmi. Mohutné prásknutí ocasem o palubu ho vyruší. Jak moc jim vlastně rozumí? Za celou plavbu byli schopni posbírat jen střípky vědomosti o hydrách a k tomu to byl většinou popis.

„Nayfaa, nemůžeš něco udělat s Dharem?“ ukáže ji směrem ke stěženi. Nechápe, jak v této poloze dokázali usnout.

Hydra se otočí a jde ke stěžni. Dhar ji sleduje doslova s vyvalenýma očima. Tak, sakra, rozumí jim nebo ne?

„Nezlom stěžeň,“ křikne za ní. Nerad by měl Kryla na krku, že udělal něco jeho drahocenné kocábce.

Nayfaa projde bariérou a natáhne hlavu se zuby k přivázaným tělům. Loď skoro zaúpí, když se dotkne stěžně a začne nějakým způsobem trhat provaz. Jazz se začne houpat pod jejími pohyby sem a tam. Námořnicí se válí po palubě a snaží se držet čehokoliv, co je v dosahu.

Tair se chytí Tita, který rozevře křídla a důstojně udržuje rovnováhu.

Provazy povolí a Nayfaa vezme svého pána do zubů a nese ho k Tairovi. Položí ho k nohám a jde pro Kryla. Udělá totéž. Zvedne hlavu k obloze a vítězoslavně zasyčí.

„Hodná, hydra,“ zabručí zneklidněně. Její schopnosti ho začínají děsit. Kým vlastně jsou, že dokázala to, co on nedokázal ani svoji magii?

„Postarám se o kapitána,“ řekne Miloslav a vezme do náruče kapitána Kryla. „Jsme jim vděční, protože zachránili loď a pan Dhar je velmi statečný. Posledně, když byl na to, kapitán Kryl, sám, odnesl to pořádnou nemoci. Nemohl se hnout z postele přes týden. Takhle snad jen bude spát.“

„Ty víš, co Kryl dělá?“

Miloslav přikývne a jde ke kapitánské kajutě a tak Tair vezme Dhara do náruče taky a nese do kajuty. Ve dveřích do podpalubí se ještě otočí a pohlédne na Nayfuu, která zrovna vzlétá vertikálně a spustí se do moře. Stříbrná ryba se objeví v pazourech. Šikovně ji nadhodí, chytí do zubů a ještě za letu ji šikovně sní. Jednou ulovila velkou rybu a potom se museli dívat, jak ji konzumuje na palubě. Námořnicí potom vztekle drhli palubu a Kryl hladil hydru po hřebeni a dohlížel, aby se z paluby dalo jíst.

Sestoupí do podpalubí a pobaví ho, když Dhar se k němu přitiskne víc. Uloží ho a vyjde na palubu.

„Co budeme dělat, pane?“

„Čekat. Nejsem námořník a moře nesnáším.“

Miloslav to ví, ale optat se musel.

„Mohli bychom zatím udělat opravy lodí, pokud je poškozena. Byla to silná bouřka.“

„Jen dvě vedlejší plachty poškozené a Zderič a Mošna už na nich pracují. Jedna se pouze opraví a druhá se musí vyměnit. Možná pojedeme do  Liu Pin, kde vznikly a tam je opraví. Kapitán žádá jen to nejlepší a nejen pro loď, ale pro všechny.“

„Budu dole, kdyby se něco stalo, ano.“

Vzhlédne ke koši na hlavním stěžni. „Samozřejmě. Brači vidíš něco?“

„Možná! Vydrž chvilku. Není toho moc vidět!“

„Jasně. Je ráno.“ Povzdechne si a jde k námořníkům, kteří za táhlé písně spravují plachtu. Chybí mu kapitán. Bez něho neví, co má dělat.

Slunce žhne a Brač nahlásil pevninu, která se vynořila z ranní mlhy, jak bájný ostrov. Miloslav vezme dalekohled a pozorně ho sleduje. Nic. Nepoznává obrysy pobřeží. Málo platné, snad kapitán brzy se vrátí.

„Miloslave, průser!“ Vedle něho se objeví zachmuřený kuchař.

„Co se stalo?“

„V té bouřce se nějak uvolnily sudy. Jsme bez vody.“

„U Kyrrových zubů. To nám chybělo. Budeme muset k pobřeží a hledat vodu.“

„Miloslave?“ ozve se od dveří. Miloslav se prudce otočí a s nadějí zahledí na kapitána Kryla. Je rozcuchaný a v nepořádku, ale pro něho je to nejkrásnější pohled. Konečně se zbaví zodpovědnosti za Jazz.

„To jsem rád, kapitáne, že jste v pořádku. Jsme někde jinde a nemáme vodu, právě mi to Rysch nahlásil a Brač dal vědět, že nedaleko je pobřeží jemu i mě neznámé země,“ vychrlí na něho a Kryl začne se usmívat.

„Ještě něco?“

„Ano. Jedna plachta je k nepoužití, už ji chlapci mění a druhá se spravuje, jinak vše v pořádku. Jedná zlomená ruka, pár tržných rán a jeden vypadlý zub. Slobodan byl za to rád. Už ho nějaký ten den bolel.“

„Výborně. Tair nás dostal od stěžně?“

Miloslav zrozpačití. Další věc, na kterou málem zapomněl. „Ne pane. Byla to Nayfaa a bohužel poškodila krapet stěžeň.“

„Ona?“ podiví se Kryl a jde ke stěžni. Pohladí dřevo. Opravdu jsou tam znát vrypy. Později, až zařídí důležitější věci, pečlivě dřevo vyhladí.

„Tak do práce a Jazz k pobřeží!“ napne ruce a stáhne je dolu. Je vyčerpaný. Nebýt Dhara, byl by mimo o hodně déle. „Musíme ručně,“ s úsměvem řekne Miloslavovi.

„Neuškodí jim protáhnout páteř. I tak se tu mají jako v ráji. Posádko, zamířit k zemi. Napnout plachty a fofrem!“

Kryl stojí na palubě a nechá se ovívat lehkým větříkem, který vane od pobřeží. Zaslechne vysoký pištivý křik neznámých ptáků. Jsou bílý s černými křídly a krouží kolem lodě. Jeden dokonce usedl do ráhnoví. Miloslav mu podá dalekohled a on namíří ho na zem, která je stále zřetelnější. Zavrtí hlavou. Nikdy tu nebyl. Pamatuje si všechny země, kde přistál nebo kolem nich proplul a ty ptáky taky nikdy neviděl.

„Jsi v přádku?“

Kryl se otočí na Dhara, kterého podepírá Tair.“

„Samozřejmě a na rozdíl od někoho nepotřebují hůlčičku.“

„Nemáš ji jenom proto, že žádnou nevlastníš,“ vrátí mu to Dhar a všichni se rozesmějí. Jsou šťastní, že z bouře vyvázli.

„Nemáme vodu a tak jedeme k pobřeží, kam nás zahnala bouře. Snad najdeme pitnou vodu. Ta je teď nejdůležitější.“

Tair pohlédne na Dhara. Zvládne to? „Kryle, jestli nemáš nic proti tomu, uděláme průzkum ostrova.“

„Bylo by dobré, kdybychom věděli, proti čemu stojíme,“ poškrábá se po hlavě Kryl, „ale zvládne to Dhar?“

„Hele, nemluvte o mně, jako bych neexistoval. Jistěže to zvládnu. Jen se najím a jdeme. Hydru ti tu nechám. Unese nás Tito?“

„Unese a v pohodě a pak říkal jsem ti, že není jen na ozdobu a ježdění. Když bude potřeba, uvidíš, co dokáže.“

„Dobře.“

„Nayfuu vezmete sebou.“

„Nevezmu, protože jsi slabý jako moucha,“ prohlásí nemilosrdně Dhar. „Nebudu si muset dělat starosti, a kdyby něco, buď přiletíš anebo tě ochrání.“ Přejde k hydře, která se rozvaluje na palubě a upře na něho zlatistý zrak.

„Nayfaa, zůstaneš tady s Krylem. Budeš chránit jeho, námořníky a loď, rozumíš?“

Dhar s Krylem zavrtí hlavou, když sledují, jak hydra natáhne hlavu k obličeji Dhara a mlčky si ho prohlíží. „Auu!“ vyjeknou, když mu olízne tvář. I Dhar zaskučí a drží se za tvář.

„Nayfaa, co to mělo znamenat?“ Ale ta ho ignoruje a zvedne se. Vzlétne a spustí se do moře pro rybu.

„Kryle vyléč mi to. Bolelo to.“

„Kdyby bylo co. Jenže kůže je neporušená.“

„Cože?“

„Kryl má pravdu, Dhare,“ řekne zneklidněně Tair. Dhar si začne osahávat tvář.

„Měl jsem pocit, že mě sedřela zaživa, tak to bolelo,“ zamumlá. „Dokonce jsem i cítil krev. Necháme toho, myslím, že na všechny záhady přijdeme, až se dostaneme k nám domu. Opravdu první, co udělám, bude to, že zalezu do chrámové knihovny a nevylezu z ní, dokud nezjistím úplně všechno.“

„Kapitáne, země!“

„Já vím Brači!“ Společně přejdou na příď a dívají se na zem, kam je zahnala bouře.

„Hezká.“

„Má lesy.“

„A obyvatele.“

„Bude tam voda.“ Kryl se otočí k posádce. „Připravte se k vylodění, vyneste sudy. Stráž na místa. Miloslave, budeš řídit zásobování. Dhar s Tairem půjdou vyzvědět, kde jsme. Pobřeží má obyvatele. Pokud na někoho narazíte, pokuste se neoženit a nerozzlobit je. Jich je hodně, nás málo.“

„Rozkaz, kapitáne!“

„Spusťte čluny!“

„Čluny spuštěné.“

„Kryle, my jdeme a hodně štěstí.“

„Cože, aha,“ když vidí, jak nasedají na Tita a ten se rozeběhne a vzlétne. Jak to dokáže, nechápe. Párkrát se proletěl jak na Titovi, tak na hydře a musí přiznat, že je to nezapomenutelný zážitek, ale jejich vzlétnutí je uměním.

Tito elegantně se přehoupne přes zábradlí, dotkne se kopyty vody a vzlétne výš. Letí a Dhar se drží Taira kolem pasu. Vítr jim cuchá vlasy a oba se usmívají. Dhar se otočí a Jazz se mu najednou zdá malinkatá. Jako hračka pro kluky, kteří hrají námořní bitvy na jezírkách v zahradách.

Tito slétne, čtyři kroky a zastaví se.

„Nepojdeme dál?“

„Není to kůň. Je to létající kůň,“ pronese trpělivě Tair. „Odmítají ze sebe dělat normální koně.“ Pohození hlavou a rozevlátá hřívá mu přitaká, že má pravdu.

„Tak jdeme po svých.“ Oba vykročí po sotva znatelné pěšince. Brzy narazí na potok a zkoumavě si ho prohlížejí z blízka. Tito se nakloní nad ně a potom ponoří tlamu do vody.

„Je v pořádku. Aspoň není pramen daleko od moře, ale stejně zajímavé, že teče na opačnou stranu.“

„Šli jsme do kopečka. Sice malého, ale je tu.“ Kleknou si k břehu a spojí dlaně. Napijí se a potom vstanou. Rozhlédnou se kolem.

„Je to tu krásně. Matka byla štědrá k této zemi.“

„Ano. Jenže nevíme, co nás čeká. Raději půjdeme z lesa. Tito tu nemůže vzlétnout. Vidíš, jak se neklidně otáčí?

Kráčí vedle sebe a vyhledávají místa, kudy by se Tito mohl protáhnout. Když slunce se přehoupne přes poledne, dojdou k chaloupce. Chvilku stojí a zkoumají, jestli má obyvatele nebo ne.

Pohnou se a dveře od chalupy se otevřou a v nich stojí osoba úplně zahalená. Jsou vidět pouze oči a nic víc. Pohlédnou na sebe a pomalu vykročí na paseku.

„Stát!“

„Znáš ten jazyk?“

„Neznám,“ zamumlá Tair. „A to jsem si myslel, že znám všechny jazyky.“

„Aspoň nejsi dokonalý.“

Tair se pousměje.

„Kdo jste?“ Postava si je prohlíží, ale už podle oblečení jsou cizinci a to, že mají tváře odkryty, nepatří k této zemi. Zamyslí se.

 „Kdo jste?“

„Umíte Asyriánsky?“ zaraduje se Tair. „Cizinci.“

„Trochu,“ řekne lámaně a pokyne jim rukou k sobě. Ukloní se a ruce složí k sobě. „Nechť vás bohové vítají v L’o.“

„Děkujeme. Na moři vypukla bouře a zahnala nás k vaší zemi,“ vysvětluje pomalu Tair, když z lesa vyjde Tito. Žena vytřeští oči a padne na zem.

Dhar s Tairem se ohlédnou za sebe. Tito? Proč to dělá? Možná nějaký zvyk.

„Bohové, netušila, vzácná návštěva. Co žádáte?“

„Nic. Jen, kde je nejbližší město?“

Tito se přiblíží k nim a rozhlédne se a potom přejde k zahradě a začne ožírat listy stromu.

„Tito, nech toho.“

„Nevadí, pro mě pocta.“

„Ta cesta.“ Stále neví, kdo to je. Žena, muž?

„Tamtudy,“ ukáže rukou a stále pokukuje po Titovi. Dhar ho vezme za uzdu a odtrhne ho skoro násilím od stromu.

„Zdá se, že mu zachutnaly.“

„Pane, dám vám víc! Jen… Omlouvám se za tu smělost.“

„Za co?“

„Mohu se ho dotknout, prosím.“

Tair se zadívá na Dhara. „Jestli dáš nám odnož z toho stromu, pak si ho můžeš pohladit,“ svolí milostivě.

Postava se zvedne a oni se zatím rozhlížejí po neznámých rostlinách. Některé neznámé, ale jsou i známé. Kromě některých neznámých druhů je vše jako u nich. Lavice, vědro na vodu, prosklená okna a v nich bílé květy, které kvetou. I obloha je stále stejná. Oba si sednou na lavici a Tito se dál krmí tou dobrotou, kterou objevil. Ve dveřích se objeví postava a jde ke stromu. Odřízne kus větve a zabalí do šátku. Nesměle natáhne ruku, když Tito udělá krok vzad.

„Je to na něm, Jestli vás nechá pohladit. Pomalu.“

Postava přikývne a upírá černé oči na bělostného koně s hřívou. Chvějící rukou se dotkne sametové srsti a Tito ji váhavě nechá.

„Tady,“ podává jim větvičku zabalenou do šátku. „Teď se moje dítě narodí šťastné.“

Oba vykulí oči a spočinou na postavě. Jenže pod tím hábitem není nic vidět. Znovu ji pohlédnou do obličeje a Tair drze použije magii. Má pocit, že ho něco udeřilo. Ochranná bariéra? Zkouší to znovu a opatrněji. Ne, nemá bariéru. Oddechne si. Opravdu je to žena. Ale proč poprvé nemohl k ní proniknout?

„Děkujeme a nashledanou. Dobře umíte Asyriánsky.“

„Jako dítě, jsem byla odtamtud odvlečena, ale zůstala jsem tu. Moc děkuji.“

„Nechcete se vrátit?“

„Ne, dítě musí vyrůst v domovině otce.“

„Požehnání pro tebe i dítě,“ promluví Dhar a obrátí dlaně vzhůru k ženě. Nějak má tušení, že by neměl se ji dotýkat.

„I vám!“ Hluboká úklona.

„Tito, jdeme a nech už těch bobulí, budeš tlustý.“

Nezřetelné odfrknutí a vydají se stezkou, kterou jim ukázala žena. Ta stojí přede dveřmi a pozoruje koně. Melancholický se usmívá. Zajde do dveří a sedne si ke kolébce. Zajímalo by jí, odkud jsou. Ale mají sebou okřídleného koně, i když má černou hřívu. Ve snech si vybavuje bělostné hřívy. Tiše začne zpívat ukolébavku a za chvilku dítě, kterému vykukují jen oči, usne. Na břichu má položenou dlaň.

„Velká cesta. Podívej se.“

„Dobře došli jsme do civilizace a co?“

„Dostaneme jídlo, zprávy a nebuď takový morous. Hele, jezdci.“

Dhar strhne Taira do příkopu a dovleče ho za keře.

„Co to děláš? Zbláznil ses?“ zasyčí a upravuje si plášť. „Co to do tebe vjelo?“ diví se a chce vylézt, když ho Dhar zalehne.

„Jezdci, ozbrojení, nevěřím jim. Počkáme.“

„Když myslíš,“ řekne nerad Tair a uvelebí se v keřích, jak to jenom jde. Jenže Dhar ho strhl do nějakých sice hezkých a hustých keřů, jenže má leptavé lístky, které ne zrovna příjemně páchnou.

„Nemohl jsi vybrat jiný keř?“

„Pss. Podívej se, něco vezou, a kde je Tito?“

„Nahoře!“ ukáže Tair a zvedne hlavu. V tu chvílí jeden lístek spadne na obličej a on vyjekne. „U dračích koulí, to je masožravá rostlina!“

„Jdu ven.“ Opět zavyje bolestí pro změnu od Dharovy ruky, která se mu zaryje do paže. „To bolí.“ Vyhlédne ven a strne. Měl pravdu, ale jak to poznal?

„Jak jsi to poznal?“

„Praxe ode dvora. S takovým doprovodem je neradno se setkat,“ šeptá tichounce a nadává na kytky. Obtočí je bariérou, která odtlačí keř do všech stran.

„U Kyrrovy chlupaté zadnice, tak to je vážné!“

„Co se stalo?“

„Vidíš ten náklad?“

„Vidím a co?“

„Co je na tom voze?“

„Vejce.“

„Jaké vejce?“

„Jak to já mám vědět? Nejsem chrámovým služebníkem. To mi řekni ty.“ A zvědavě se zahledí na náklad. Velké vejce. Nikdy takové neviděl. Skořápka je mléčně bílá, ale občas po ní přejedou duhové záblesky. Vojáci se ostražitě ohlížejí a občas pohlédnou na nebe.

„Tak co je to?“ dožaduje se odpovědí Dhar a nadává na pitomý keř.

„Dračí vejce.“

Dhar zmlkne. „U Kyrrových temných síní, jsi si jistý?“

„Jsem. Prý je z toho výborná omeleta.“

„Jak moc dobrá?“ Dhara zaujme slovo jídlo.

„Ti co ji jedli, vzpomínají na to ještě po tři sta kolech. Co je zas tohle?“ Obrátí se a snaží se setřást polodlouhý předmět, který se snaží dostat pod plášť. Je černý se žlutým klikaticím pruhem a vůbec nevypadá mírumilovně.

„Dhare, musíme odtud zmizet nebo nás keř a ta další havěť sežerou za živa.“

„Dobře. Stejně už projeli.“ Zvednou se a zruší bariéru. Hledí na cestu, po které projel povoz s vejcem. Zkoumají sotva zřetelné stopy. Dhar natáhne ruku a vyléčí červený flek od listí z Tairovy tváře.

„Díky.“ V tu samou chvílí přistane u nich Tito a drcne do nich nosem.

„Co chceš, Tito?“ Ten vykročí za jízdním oddílem, který tudy před chvilkou projel.

Tair hledí dopředu a potom si povzdechne. „Dhare, pomůžeš mi to vejce ukrást?“

„Kvůli omeletě?“

„Ne!!“ Nadechne se a trochu se uklidní. „Dobře, nemusíme je zrovna krást. Jen chci vědět, jaké mají s ním záměry.“ Vyrazí za doprovodem, aniž čeká, co na to Dhar. Ten zamyšleně se zahledí k moři a na Tita, který jde za Tairem. Proč musí vždy něco vymyslet a pak bude konec dne a měli by se vrátit. Slunce zachází a nad obzorem vykukují oba dva měsíce.

Pospíší si a jde vedle Dhara, který zamračeně sleduje stopy. Dojdou ke křižovatce a to už slunce zlatí svými posledními paprsky krajinu, tolik neobvyklou a nebezpečnou. Kudy jeli dál? Jenže zem je tvrdá a lehounký vítr si jemně pohrává s prachem cesty.

„Tite, kudy?“

Tito se vznese a udělá kolečko. Větší a větší, až se ztratí z dosahu lidských oči. Dhar opřený o ukazatel s názvy, které neumí přečíst, vyčkává příletu Tita. Oba mlčí, zvažují a vyčkávají.

„Povídej mi o dracích?“

„O dracích?“

„Jistě. Proč tě tak fascinují? Proč ses o nich učil?“

„Nevím. Možná proto, že je znám pouze z obrázků a z učebnic. Jsou největšími a nejinteligentnějšími zvířaty na zemi. Někteří umí dokonce pomoci myšlenek komunikovat s lidmi.“ Usedne do trávy, kterou nejdřív zkontroluje. „Jsou krásní a nebezpeční. Nikdy jsem vejce neviděl, ale popis na ně sedne. Víš, někde lítá jeho matka a hledá svoje vejce. Možná, ale taky ne. Po snesení, hnízdo opouští. Je obklopeno ochrannou bariérou. Proto nechápu, kde je vzali. Jedině, že by matka umřela, ale v tom případě na sebe bere odpovědnost otec. Nejsou příkladnými rodiči, ale mají jen jednu družku, kterou ihned po oplodnění opouštějí. Setkají se, až na popud dračice, když doslova má na to chuť.“ Mimoděk zčervená.

„Aha. A proč jsou tak silní?“

„Nikdo to neví. Říká se, že jsou potomci bohů, ale kdo ví, jak to je. Existují, i když po celá kola o nich už nikdo neslyšel.“

„Jako o hydrách.“

„Asi tak nějak. Podívej, Tito se vrátil,“ řekne a ukáže na oblohu a bílou tečku na ní. Celou dobu sledoval obzor, odkud se vynoří. „Jdeme.“

Vyrazí a Tito jim ukazuje, kudy prošla karavana.

„Pěkný kus ušli,“ poznamená nevrle Dhar, když začichá. Zadrží Taira. „Oheň.“

„Máš pravdu.“ Proplíží se k hlídce a uvelebí se u koní, kteří je sice zaregistrují a dají znát, že jsou tu vetřelci. Zahalení vojáci upozornění koní nedbají a dál se baví jim neznámým jazykem.

Tair naznačí, že zkusí se dostat blíže.

Dhar zavrtí hlavou. Moc nebezpečné, ale ani se nemusí plazit, když kolem nich projdou dva vojáci. Zatají dech a naslouchají společnému ulevenému povzdechu. Pohlédnou na sebe. Jenže budou jim rozumět?

„Vévoda se zbláznil. Vlastnit dračí vejce. K čemu je potřebuje, Arasi?“

„Pss, mluv v asyrianštině. Mám pocit, že ten mág ji neumí, ale mohu se plést. Přece jen není z jižních držav. Neměl bych to říkat, ale slyšel jsem zvěsti od královských mágů, že chtějí vévodovi prodloužit život.“

„Nesmrtelnost? A to jde?“

„Podle bratrance, který slouží u tabule čarodějů, tak ano.“

„A to říkají jen tak?“

„Jo.“ Ušklíbne se do tmy a je slyšet šustění látky. „Dnes jsou koně neklidní. Posílím stráže. Možná číhá rys nebo pard. Víš, oni nás považují za podřadný druh, když neumíme čarovat.“

„Bastardi.“

„Přesně, ale ať tě neslyší náš milý čaroděj. Nejspíš bys skončil jako potrava pro pardy.“

„Jo. Bože, měl jsem pocit, že už to dál nevydržím. Pořád na koních a jet a jet. Nevím, čeho se bojí. Půjdeme.“

„Večeře!“ někdo zahaleká v táboře a tábor ožije. Oba vojáci rychle zmizí s poznámkou, že konečně bude teplé jídlo.

„Myslíš, že podávají večeři? Co teď?“

„Podle vůně ano a nelíbilo by se ti být nesmrtelným?“

„Ne. Jdeme zachránit to vejce. Myslíš, že v tom je opravdu dráče?“

„Věř zkušenému, a jak to chceš udělat?“

„Takhle.“ Přejede po těle Taira a plášť, tunika a zbytek oděvu se změní do vínových hábitů se žlutým páskem kolem boků. Není nic vidět kromě oči.

„Teď to udělej sobě.“

„Nejde to. Mohu použít magii na někoho jiného. Na sebe ne.“

„Pitomé pravidlo.“

„Není a mlč. Jednoduše odjeď s vozem.“

„Cože?“

„Všichni jedí. Sedneš na kozlík a já je zatím zaujmu tady.“

„Proč mám pocit, že plánuješ něco zákeřného a k tomu tvoje magie je univerzálnější.“

„Já bych řekl, že je to z důvodu, že ji používáme jinak než vy. Takové útočné kouzla, co jsi předváděl v aréně, bych nezvládl.“

„Ale ano, jenom je otázkou, jestli bys je uměl vymyslet.“

Dhar se usměje a pokrčí rameny. Poodejde a sleduje, jak Tair sebejistě kráčí táborem. V paměti si vyvolá obrázek draka, který mu Tair předvedl v hospodě U mořského koně. Je to už tak dávno. Od té doby toho tolik zažili… Usměje se a zvětší obrázek.

Křik a chaos. Odhozené jídla a vystrašení vojáci se vrhnou ke zbraním. Někoho budí, a podle tónu sině nadává, a zatím drak se blíží se ohlušujícím řevem. Obrovské křídla tepají a rozrážejí vzduch, zatímco plive oheň.

Dhar obrázek udržuje a snaží se proniknout tmou a rozeznat, jestli vůz už odjel nebo ne. Nechá draka viset na nebi a uteče. Jako stín probíhá pod stromy a mezi křovinami a doufá, že neskončí někde v příkopě se zlámanou nohou.

Kde může být? Na cestě se otočí za chaosem v táboře a potom se rozeběhne směrem k moři. Má je. Jedou pěkným tryskem. Ještě dobře, že koně byla zapřažení ve voze.

„Naskoč. Byl úžasný. Lekl jsem se.“ Dhar zadýchaně skočí na vůz a pohlédne dozadu. Vypadá to, že je v pořádku, i když jedou pěkným tryskem.

„Hele, nesmíme ho rozbít a tak mě napadá, že když mluvil Asyrijanský, budeme poblíž Asyrie.“

„Nemusíme. Asyrie je velká a tohle může být některé z jižních království nebo malých zemiček. Kdo ví, odkud uměli náš jazyk, ale nám se to hodilo a nemají tu přirozenou magii, ale jsou tu mágové.“ Opratě drží pevně v ruce a snaží se vidět na cestu.

Doufám, že nic neporazí v té rychlosti a nevyklopí nás.

„Jsme blázni,“ zakření se. „Nejraději bych vypustil světlo, ale neodvážím se. Nejedou za námi?“

„Ty bys nejel, kdybys ukradl něco tak vzácného?“

„Ale jel a těším se na jejich návštěvu už z důvodu, že ti chci ukázat, co je Tito zač.“

Dhar se na něho zadívá skepticky. Tito zvláštní? Jistě je překrásný a létá a je chytrý, ale umí ještě něco navíc? Pravda, málem by zapomněl, že prodlužuje život svému majiteli.

„Nevěříš, uvidíš.“ Spokojeně zahaleká na koně a Dhar se musí přidržet krajnice, aby nespadl. Otočí se k vejci, ale to se zřejmě má dobře. Vytočí se ještě dál a zaznamená planoucí ohně.

„Jsou za námi,“ informuje Taira.

„Výborně. Teď jim a tomu mágovi ukážeme, zač jsou asyrianští koně.“ Zastaví vůz a sleze z kozlíku. „Ukážu ti kdo je to mág, ty provinční čárorade!“

„Tito, zastav je.“ Tito sletí před vůz a předníma nohama se mírně rozkročí. Schýlí trošku hlavu, sklopí uši a rozevře křídla. Čeká, ale Dhar začne pociťovat sílu. Zahledí se na Taira, ale ten se líně opírá o vůz a s úsměvem pozoruje Tita.

Už jsou tady a on zaslechne vzteklé výkřiky a hromování.

Tito nabere vzduch do plic, křídla se zachvějí a potom jimi mávne.

Jezdci se zastaví a zírají na bělostné zvíře jako z pohádek.

Napřáhne křídla a mávne. Dhar vidí jemné víry, které vycházejí vstříc jezdcům. Koně, donucení vzduchem proudícím z křídel, ustoupí a ještě jeden krok vzad. Někdo vzadu vztekle vykřikne, když Tito opět mávne a víc. Proudy už jsou zřetelnější a vzduch se mihotá v jemných vírech, teď už viděných lidským okem. Jsou jiskřivé a nebezpečné. Začíná chápat.

„Utíkejte!“ Ale nikdo ho neposlechne, naopak donutí koně postoupit vpřed a potom vyletí drobné jiskřivé vzduchové cáry a zakousnou se do těl koní i jezdců.

Zmatek a bolestný ryk koní. Pach krve se prolije krajinou a Mág, který se chovává vzadu hledí, jak jeho družina se rozpadá a válí ve své krví i krví svých koní. Tito vyčkává a jemnými pohyby vyvolává a udržuje víry.

„Ještě, ten mág!“

Něco se zableskne a před mágem se vytvoří bariéra. Tair mávne a společně s ostrými výry vypustí ohnivý jazyk, který syčivě prolétne nad hlavami koní i jezdců a zakousne se do bariéry.

Křik mísící se s bolestivým křikem koní.

Dhar to nevydrží a sesedne. Jde ke koním a napřáhne ruce. Řičení přestává a koně na chvějících nohou vstávají.

„Konec?“

„Ano. Ti ostatní se mohou uzdravit. Půjdeme a odvezme to vejce sebou.“ Nikdo je nezastaví a koně zahalených jezdců začnou vnímat, co se děje a zneklidní pachem krve. Vzpínají se a snaží nešlápnout na své jezdce.

„Tito skončí to s nimi.“

„Počkej…“

„Psss, lásko,“ zašeptá a políbí Dhara na rty. „Neudělám to.“

Dhar nasedne a otočí se k němu. „Děkuji.“

Tito mávne mohutně křídly a zastaví je. Vše, co nebylo připevněné, odvane mohutný závan vytvořeného křídly koně. Tito pohodí hlavou a důstojně se od nich odvrátí.

„Jedem koníčci,“ zavelí Tair a pobídne opratěmi koně. Sténající vojáci je nechají odvézt drahocenné vejce, které vezli svému panovníkovi.

Mág se zachvěje, ale potom mávne rukou. Seženou jiné a potom on je mág. Co mu asi může obyčejný smrtelník udělat?

„Arasi, musíme vymyslet jak z toho ven. Vévoda bude vzteklý.“

„Co by. Svalíme to na mága a je to.“

„Dobrý nápad. Auu, to bolí. Co to bylo?“

„Nevím. Bílý démon s křídly. Jinak nevím. Kde je felčar?“

„V táboře,“ zasténá velitel a zaskřípe zuby.  

K ránu, pomalým krokem, se dostanou dolu na pobřeží. Jednu chvíli musí vejce nést, ale nevadí jim to. Kupodivu ani není těžké a oči jim přecházejí z toho, jak po něm přeběhnou barvy duhy.

„Kde jste byli? A co je to?“

„Dra…“

„Chlapi bude omeleta!“ Kapitán Kryl zařve na chlapy a spokojeně zamne rukama. Báječné a je krásně velké. Bude pro všechny dost.

Dhar s Tairem se na sebe podívají. Mají říct, že to není vejce na omeletu nebo mají to dát kuchaři?