Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

4.

Dědictví

Po snídani, kterou velmi rychle zhltli, Dhar s Tairem a Krylem vyrazili na koních z města. Přes město jeli krokem, ale jakmile opustili východní bránou město, pobídli koně do cvalu. Dharovi na rameni seděl nespokojený Ames, který zrovna nemiluje rychlou jízdu. Ve vaku měl přiloženou širokou červenou stuhu od Armie. Dávala mu ji zneklidněna s nevyřčenou otázkou na rtech.

„Pošlu to po Amesovi své sestře Swaii a ta splní tvoji žádost. Uvidíš, že vše bude v pořádku.“

Viděl na její tváři, že se jí ulehčilo. Uctivě se zadívala na rbata, který se kolem zvědavě rozhlížel černýma korálkovitýma očima.

„Děkuji za pomoc,“ tiše odpověděla. „Nechť vás všichni bohové provázejí na cestě a obzvláště,“ rty se jí zvlnily do úsměvu „Léte.“

„Děkuji moc za požehnání.“ Nasedli na koně a vyjeli.

Posléze co z města vyrazili tryskem a střídali to s klusem, k polednímu zmírnili tempo a pouze jedou krokem. Koně jsou unavení a oni je nechtějí úplně vyčerpat do krajnosti.

„Za chvilku ji uvidíte. Moji krásku. Matka byla velmi laskavá, že mi povolila vystavět loď.“

Tair ještě stále mlčí v šoku nad informací, že někdo může mít magii a on a bratr o tom nemají ani tušení. Zajímalo by ho, jestli Dhar čaruje, ale za celou dobu to neviděl. Dokonce ani ve vesnici neviděl, že by používali magii. Nechápavě zavrtí hlavou nad tím zjištěním. Jak mohl být tak nevšímavý?

„Co je ti Taire?“

„Pořád nechápu to, že jsem se nechal hloupě napálit. Žiju s tebou půl kola a tohle mi uniklo. Neskutečné.“

„Už jsem ti říkal, že jsme vám tu vzpomínku na naší magii vymazali.“ Pokolikáté to opakuji? Pomyslí trochu nespokojeně Dhar. Koně v pohodě kráčí po prašné cestě a nedávají na sobě dát známky únavy, i když je ráno hnali. Krajina je stále stejná, až skoro je to unavující. Zelené lesíky střídající se s poli a v dálce občas vykoukne zářivá modř moře.

„Hádky? Tak brzy?“

„Kryle… Už tam budeme?“ raději se optá Tair. Mají pravdu. Měl by to přijmout a zapomenout na to. Jenže se tak snadno nezapomíná na to, že vás někdo přelstil. Viděl přece Matku. Nádhernou bytost světla a zeleni. S laskavosti a s trochou přísnosti v očích. Když se zamyslí, viděl magii na každém kroku a stejně ji ignoroval.

„Jo budeme.“ Rozverně pobídne koně do cvalu a zanedlouho zahlédnou rozcestník. Nezastaví se u něho a stočí se směrem k moři. Po chvilce se kopyta koní zaboří do jemného písku s trsy suché trávy. Zmírní cval a spíš kráčí, než jedou tryskem.

„Je to kvůli malým jedovatým zmijím a mořským krabům, které tu číhají na mořské syriny,“ ochotně vysvětluje Kryl.

Trojice se dívá pod kopyta a Tair má pocit, že zahlédl něco dlouhého a úzkého. Zákmit světlého těla rychlého jako blesk.

„Hele tam!“ vykřikne nadšeně.

„Dobrý postřeh!“ ocení to Kryl. „Použil jsem magii, takže nás neregistrují, ale nebudeme je zbytečně dráždit. Jsou prudce jedovatí a taky masožraví,“ potutelně dodá.

Za krátkou chvilku sotva deset dechu se vynoří z pískových dun malá vesnička. Pár dřevěných chalup s rybářskými sítěmi natažených na tyčích. Na moři se pohupuje několik velkých člunů a menší jsou vytaženy na souš. Jak u sítí, tak okolo lodí se pohybují lidé a zřejmě je opravují. Přijedou blíž a všichni – do nejmenšího dítěte, které je na zádech matky, otočí se k nim.

V ústrety jim vyjde starší nuž. Podle lepšího oblečení i věku je to vesnický starosta. Pokloní se.

„Vítejte, kapitáne Kryle. Přátele?“

„Ano Darmoslave. Měli bychom k tobě prosbu, příteli.“

„Prosím, pojďte do mého příbytku.“ Vede je k největšímu stavení, z kterého se vyklube obydlí starosty a zároveň hospoda a obchodní stanice. Dům má tři vchody a oni vejdou vchodem, nad kterým je štít s lodi. Usednou za dřevěný čistě vydrhnutý stůl. Na stěnách jsou rozvěšeny předměty související s mořem a životem na něm. Kupodivu se tu cítí jako doma.

„Mám jenom linii. Stačí vám?“

„Místní pivo,“ pousměje se a vysvětlí záhadný název Kryl. „Stačí Darmoslave. Co lov?“

„V pořádku a krabi se zmijemi nás nechávají na pokoji. Podle toho, že vás tady vidím, brzy vyjedete. Ženy nebudou nadšené, ale zvládnou to.“

Kryl se v klidu napije linii a poočku sleduje, co ti dva na to. „Ano vyjedeme. Doufám, že muži jsou stále tady.“

Starosta si utře rty a pohladí plnovous. „Jistě. Neodváží se vaše příkazy nerespektovat.“

Dhar se napije a polkne. Bože, co to je?

Tair to vyprskne.

„Nechutná?“

„Promiňte, ale co to je?“

„Vyrábíme to z mořských řas a pomáhá to od nevolností na moři a k tomu nejsme žádní boháči, abychom si mohli dovolit dovážet drahé pití z města.“

„Nehoupe se po něm žaludek? Neslzí oči a nezvracíte? Nemáte hlavu jako buben a nepřejete si umřít a netrpět dál?“

Starosta vrtí hlavou.

Tair se s odporem napije. „Jestli jste mi lhal, osobně si vás najdu a donutím vás vypít celý sud.“

„Nemusíte mi vyhrožovat, mladíku. Mluvím čistou pravdu.“

Tair se nechtěně zardí. U Kyrra, vždyť je starší než on.“

„Mohli byste se postarat o koně? Jedeme do Bílé Asyrie.“

„Daleká cesta a samozřejmě, že se postaráme. To, co pro nás děláte je víc, než po nás žádáte.“ Kryl dopije pivo a vstane. Vyjde ven, zastaví se na prahu a hledí na moře. U malých člunů ženy spravující sítě zpívají táhlou píseň o mrtvých námořnících, co bloudí v hlubinách moře a hledají bránu, kterou by mohli projít do mořského paláce mrtvých a najít věčný klid.

„Smutná píseň.“

„Ano. Někdy, když je moře rozbouřené, slýchávám nářek duší. Víš, možná to nejsou duše bloudících námořníků, ale nějakých zvířat. Rád bych věřil, že se námořnicí dostanou do paláce krále moří a nemusí hledat klid. Kde je Tair?“

„Vyjednává soudek linii. Nesnáší moře.“

Smích a ruka kolem ramen. „Víš, líbí se mi. Jsem rád, že ses s někým usadil.“

„A co ty? Neplánuješ svatbu nebo pouto?“

„Jsem až moc spjatý s mořem. Je jak milenka. Dravá, hravá, něžná stejně jako divoká a nenasytná. Která žena by se jí vyrovnala? Řekni mi Dhare, která? Přitom je smyslná, nádherná a nekonečná. Neprobádám ji ani za celý život.“

Dhar pomyslí na Taira. Je jako divoké zvíře, které si ochočil, ale které každou chvílí může utéci. Nikdy nebude jeho a přitom s ním zůstává. „Máš pravdu.“

„Co má pravdu?“

„Že nenajde ženu jako moře.“

„To je pravda, ale moře si k sobě nemůžeš přitisknout. Ženu ano,“ namítne Tair se soudkem na zádech, a který si vzpomene na kobku. 

Starosta, který vyšel za Tairem se rozesměje. „Tady máš, Kryle, odpověď. Ani moře, přestože nás živí a láká, není dokonale, i když ho milujeme.“

Kryl se usměje a pomalu přikývne. Dává to smysl, ale i tak je nádherné. Vede je z vesnice směrem ke skále, která ční nad okolím. Jdou opatrně a dívají se, kam šlapou. Tair s Dharem se neptají, kam je Kryl se starostou vedou, i když se sami sebe tážou, kde je asi loď. Na moři ji nikde nevidí. Možná kotví za tou velkou skálou zabarvenou do ruda.

Kryl jde až k moři a chvilku jdou vodou, která jim omývá vysoké boty. Dhar s Tairem s úžasem se dívají na obrovské ústí jeskyně, u kterého se Kryl s Darmoslavem zastaví.

„Tam kotví moje loď. Málokdo ji zná a já tady lidem ve vesnici důvěřují. Hodně námořníků z ní pochází.“

Tair zvědavě přistoupí ke skále. Dotkne se jí. Zvláštní materiál a to ústí je neobyčejné. Přejíždí nerovný povrch skály a zaznamenává rýhy a drobné dírky.

„Jak vznikla?“ Má neblahé podezření, ale nechává si ji pro sebe.

„Nevíme. Když jsme se tu usadili, byla tu už. Popravdě, nikdo do ní nechodil do doby, kdy jednou připlul kapitán Kryl a usadil se v ní. Je velmi hluboká a tím nemyslím pouze jeskyní, ale taky dno naplněné vodou.“

Tair se začne usmívat. „Tohle je doupě mořského draka. Myslím, že už dávno je pryč.“

„Draka? Kdo je to?“

„Obrovský létající plaz. V tomto případě je to mořský drak. Někteří draci nelétají, ale žijí ve vodách, ovšem k vylíhnutí mláďat potřebují suché místo. Zřejmě se jedna dračice rozhodla, že je to vhodné místo k vyvedení potomstva.“

„Víš o nich hodně.“

„Když jsem byl na škole, psal jsem o nich závěrečnou práci. Fascinují mně.“

„Vznešený pane a nemůže se vrátit?“

„Pochybuji. Stopy jsou už velmi staré.“

„Tady se Darmoslave rozloučíme. Je mi líto, že jsem tu nemohl pobýt déle a že vám odvádím muže, ale až se vrátím, zůstaneme tu dlouho.“ Obejme ho.

„V pořádku a pozdravujte je.“

„Jděte přesně v mých stopách. Jedno uklouznutí a proud vás pohltí.“ Obrátí se k přátelům a Dhar s Tairem přikývnou.

„Počkej.“ Oba se zastaví a hledí, jak Dhar nandává speciální postroj Amesovi a vkládá do tuby dopis a stuhu. „Je to v pořádku?“ Ames, jako by mu rozuměl, roztáhne křídla a složí je. „Angela!“ a natáhne ruku do výšky.

Ames zakřičí „Angelaa!“ a jako bílý blesk zmizí pod oblohou.

„Hotovo, můžeme jet.“

Dhar s Tairem se vydají sotva znatelnou cestičkou, která je spíš protkaná výstupky a vyhloubeninami, do jeskyně. Před nimi jde Kryl. I on občas zaváhá a loví z paměti kudy jít. Dhar s Tairem si oddechnou, když v pořádku dorazí na kus větší skály. Zastaví se a potom Kryl udělá krok dopředu a před nimi se rozvine velký jeskynní prostor se slunečními paprsky dopadajícími otevřeným vrcholkem hory. Mimoděk pohlédnou vzhůru, ale mnoho toho nevidí a tak stočí zrak k lodi.

Dhar tiše hvízdne.

Kryl se potěšeně usmívá.

Tair uznale potřese hlavou. „Tomu se říká loď. Netušil jsem, že Ailini jsou tak zdatní námořnicí. Neustále mně překvapujete.“

„Nejsme. Nákres téhle lodi jsem objevil v jedné knize v hlavním městě. Předstíral jsem, že jsem studentem a velmi pečlivě jsem si ji okopíroval. Vypěstoval jsem nejlepší len, jaký existuje a Matka mi pomohla. Potom jsem odvezl rostliny do města Liu Pin, kde žijí nejlepší tkadleny na světě. Utkali mi látku pevnou a jemnou a v tomtéž městě jsem nechal ušít plachty u nejlepších šiček. Odvezl jsem je zpět do přístavu a s pomocí Matky jsem vybral dřevo na loď. Zaplatil jsem za ní hodně a dary pro Matku byly velké, ale byla ke mně i k mojí touze milostivá. Dřevo jsem nechal odvézt lodí do země Azt se stejnojmenným městem, kde žijí stavitelé lodí. Postavili mi loď, kterou vidíte, a pak jsem hledal námořníky.

„A ty jsi našel v této vesnici.“

Kryl přikývne. „Živořili, protože zmije a krabi je nenechali na pokoji. Hodně jich umřelo, ale nemohli z tohoto místa odejít. Vytvořil jsem obranné bariéry, které je odpuzovaly od vesnice a část mužů teď slouží v mé posádce. Jezdím po zemích a hledám vzácné předměty. Občas něco dovezu a přivezu. Většina věcí, které vezu, skončí v paláci nebo u boháčů nejen této země. Posledně jsem vezl nejkrásnější dhrarianské koberce hedvábné a jemné jako okvětní plátky. Dhrarianské vědmy je očarovaly vůní různých květin. Spali jsme venku na palubě, i když mrzlo. Ty vůně byly tak intenzívní, že nešlo to vydržet. Jednu vůní by šlo vydržet, ale těch dvacet…“ zavrtí hlavou a pokrčí rameny.

„A my se na stráži dohadovali, co to voní. Mysleli jsme, že rozstřikují vůně a ony to byly koberce. Stál jsem před královou komnatou,“ vysvětluje Dhar a vzpomíná na to. Nikdy by takovou zvláštnost neuhodli.

Prohlíží si štíhlou loď se skasanými plachtami zelené barvy. Zelené barvy?

„Proč mají zelenou barvu?“

Kryl zrudne. „No jo, nemusíte mně na to upozorňovat. Prostě ten zatracený len nešel vybělit. Něco za něco. Ani slunce, ani magie to nedokázaly,“ lehounce se rozčilí a potom se začne smát. „Tak jste přišli, proč se tu schovávám?“ Jde k lodi.

„Je nádherná.“ Dhar poodstoupí a zahledí se na příď. Čekal by sochu ženy, ale místo ní je květina země. Je rád ani neví proč. Zdá se, že ho moře úplně k sobě nepřipoutalo.

„Kryle, jak se jmenuje ta kráska?“

Kryl notně vepředu se k němu otočí. „Já to neřekl?“

Dhar s Tairem zavrtí hlavou a čekají, co z něho vypadne.

„Jazz!“ zaslechnou zvláštní jméno. Přispěchají k němu.

„A co to znamená?“

„Jazz? Druh hudby. Víte, moře volá. Má svojí píseň. Není to úplně to stejné, ale mně to hodně připomíná. Na začátku, když jsem se plavil na různých mořích a kotvil u vzdálených zemí, slyšel jsem tu hudbu. Uvízla ve mně a jedné noci jsem ji zaslechl. Nebylo to na lodi. Muselo to být moře a tak jsem svoji loď pojmenoval Jazz. Halo, chlapi, vstávat!“

„Chlapi, kapitán na palubě!“ zvolá hlídka, která tak docela nehlídá a vzbudil jí pokřik kapitána Kryla. „Vstávat!“ Strážný zvedne ke rtům něco velkého a bílého a zaduje.

Kryl zakleje. „Kolikrát jsem mu říkal, aby to zde nepoužíval!“ a zacpe si uši. I přes to, že si je chrání, slyší děsný křik a k tomu ozvěnu. Něco mumlá, ale všechny zvuky zanikají v troubení. Kryla to nakonec tak dopálí, že se rozeběhne po lávce a vrazí na palubu. Vytrhne troubu a hodí ji do moře.

Žbluňk a z ničeho nic je ticho.

„Ticho. Božské ticho,“ zamumlá Dhar. „Když jsem vyšel z kobky, každý zvuk mi připadal čarovný, ale tohle bylo až moc.“

„Nestůjte tam jak skály a vítejte na Jazz!“ zvolá Kryl a druhou rukou třese námořníkem, kterému se klátí hlava sem a tam a potom zničehonic je hozen do vody. „A přines ji, je to jasné?“

Dhar je v šoku, kdežto Taira to pobaví. Kryl je fajn chlap, když se dívá, jak námořník se potápí. Musí tu být docela hluboko, ale vsadí se, že se neodváží bez té trouby nebo co to bylo, vylézt. Nastoupí na dřevěnou lávku a žaludek se mu zhoupne. Ten Darmoslav žvanil. Udělá další krok a s úžasem pozoruje, že je všechno v pořádku. Najednou je rád, že se s tím soudkem na zádech tahal. Zdá se, že cestu přežije, a když bude mít po ruce Dhara, bude to cesta snů. Vzhlédne k němu. Je už na palubě a rozhlíží se. 

Vstoupí na palubu lodi a široce se usměje. Poprvé klidně stojí a není omámenej. Při první a jediné cestě po moři s bratrem, byl permanentně v kómatu. „Jsem tu!“

„Já vím a co?“

„Není mi špatně, Dhare. Ty tomu nemůžeš uvěřit, ale mně je dobře a nemusím být v kómatu a nemusí se používat tuny magie.“ Shodí soudek ze zad a zadívá se na Kryla. „Kdy vyjedeme?“

„Hned jak chlapi nanosí zásoby.“ Pousměje se. „Něco jíst se musí a ukážu vám kajutu.“ Rukou jim pokyne dovnitř lodě. Dhar s Tairem rozpačitě jdou ke dveřím.

„A teď nás zezadu odpráskne sekerou!“ žertovně napůl úst prohodí Tair. Dhar se uculí a otevře dveře.

„Dolu po schodech, jo jsou jen čtyři a rovně. Třetí dveře jsou vaše. Já tu na to dohlédnu a prosím nedivit se.“

„Čemu já bych se divil?“ začne se smát Tair. „Viděl jsem všechno,“ klidně řekne. Dhar mezitím otevře třetí dveře. „Oprava, neviděl.“

Stojí ve dveřích a zírají na stejně přepychové komnaty, jako má král. „Vsadím se, že si náš kapitán ulil pár koberců pro svoji potřebu.“

„Taire, neulil, neukradl, neodcizil… pouze dostal za své služby. Nic víc,“ namítne Dhar.

Tair se uchechtne a padne do postele. „Jo? Když myslíš?“ On tomu neuvěří. Dhar položí vaky do nádherně vyřezávané truhly z červeného dřeva a na víko odloží zabalený luk s toulcem a mečem. Takové truhly neviděl ani v paláci. „Pojď vyzkoušet tu postel,“ zavrní Tair a přetočí se na břicho.

Dhar vstane a klidně přejde k posteli a dotkne se jí. „Měkká.“

„Přesně tak.“ Chytne ho za ruku a přitáhne k sobě. „Mohli bychom ji ihned vyzkoušet.“

„Líbí?“

„Co klepat?“ Zavrčí popuzeně Tair.

„Ale děti, já už všechno viděl,“ řekne beze studu Kryl. „Líbí, nelíbí?“

„Jistěže. Komu jsi to uloupil?“ Oplatí mu to Tair.

„Počkejte, zamyslím se.“ Podepře si bradu a rozverně si je prohlíží ve stejné pozici, jako na začátku. „Myslím, že to bude samotnému Králi. Magie umí krásně falšovat písmenka a číslice. Malá odplata za Velkou válku.“ Pokrčí rameny. „Doufám, že mu to nehodláte vyprávět.“

„Ne, ale to je…“

Kryl se začne smát a odejde.

„Lhal.“

„Proč myslíš?“

Tair se znechuceně na něho podívá. „Protože máte tu poctivost v povaze. Kruci, proč já se s vámi zapletl? Jste příliš dobří.“

Dhar si sedne na postel. „A to ti vadí?“

Tair se zvedne a chvilku přemýšlí. Hledí do prázdna. Je rád nebo není? Možná by byl radši, kdyby Dhar byl větší padouch. Vztah by byl více okořeněný, ale chce to doopravdy? Poté co ho bratr zradil, chce někoho takového dalšího, jako byla Ayaté? Čekat, kdy mu opět vrazí dýku do zad a on skončí opět v kobce plné temna a špíny?

Dhar na nic nečeká, zvedne se a vyjde na palubu. Pozoruje námořníky, kteří za stejného táhlého zpěvu jako ženy ve vesnici, vynášejí balíky na zádech na palubu. Usmívá se a prohlíží si doupě mořského draka, slunce, které sem proniká a osvětluje jeskyni, která by měla být temná.  

„Doufám, že jste se kvůli mně nepohádali?“ optá se úzkostně Kryl. Ruku má položenou na zábradlí a hladí dokonale vyhlazené dřevo.

„Ne. Jen je jiný než my. Nevím, jestli si někdy zvykne na život, jaký teď vede. Trochu se bojím, že moje přítomnost ten dřívější mu plně nenahradí. Víš, co tím myslím.“

Kryl se zahledí do dálky. Položí mu ruku na paži. „Vím a je mi to líto. Není jednoduché žít s vědomím, že ti tvůj druh může kdykoliv odejít.“

Dhar přikývne. „Budu to muset ustát, až to nastane. Poslední námořník. Vyjedeme?“

„Ano. Lávku vytáhnout!“ zavelí.

Dhar okouzleně sleduje Kryla, který přejde k zádi a magii jemně posune loď. V ten moment se objeví malý nenápadný strom. Kryl se k němu otočí a hluboce ukloní. Dhar má pocit, že listí zaševelí a on zahlédne zákmit roucha Matky. Loď se pohne a oni pomalounku proplouvají dlouhým ústím. Objeví se jemný svit, které pomalu sílí a jejich oči přivykají na šero a potom na světlo.

Na břehu stojí starosta a ženy. Mávají a zpívají už ne táhlou píseň, ale něco rytmického.

„Co to zpívají?“

„Nezpívají. Je to jejich modlitba za šťastný návrat do přístavu.“ Všichni jim zamávají. Ženy se snaží potlačit pláč.

„Neměli by to zpívat námořnicí?“

„Ne. Oni věří, že musí o návrat žádat jejich blízcí na zemi. Divné, ale mě to dává smysl.“ Dhar si vzpomene na malý stromek v jeskyni. „Plachty nahoru!“ zakřičí a pozoruje šplhající námořníky, kteří dovedně uvolňují plachty. Loď se na moment zastaví, jakoby se nadechne a vyčkává.

„Vítr!“

Zakřičí a napřáhne ruce k plachtám. Loď se zachvěje očekáváním, plachty napnou, pomalu se otočí a vyrazí.

„Nádherná ukázka magie.“ Ironický hlas a oči bez výrazu.

„Líbí? Mohu zopakovat, ale nedělám to příliš často. Teď jen opřu vítr do plachet. Pokud se budeme střídat, můžeme loď kapitána Pinartiho i předhonit.“

„Pochybuji. Můj bratr bude pohánět loď dnem i noci. Vsadím si, že si myslí, že jsem povolal draky!“ Nehezký úšklebek, který pomalu vadne, když se podívá na ty dva. Kruci tak čestní, tak perfektní a podobní skoro jako vejce vejci. Zešílí z nich. „Neudělal bych to.“ Skeptický pohled. „Udělal a co. Chci se mu aspoň takhle pomstít!“ otočí se a odejde.

„Dhare.“

„Ano.“

„To bude dobrý.“

Dhar mlčí. „Rád bych.“

Loď pomalu klouže vpřed po hladině a před přídi se objeví štíhlé tmavošedé těla ryb, kteří si hrají ve vlnkách. Občas některý z nich vyskočí a táhle zanaříká. Břeh se vzdaluje a Dhar si teskně uvědomí, koho za sebou zanechal. Angele napsal, ať Amese se nepokouší poslat. Neví, jestli by tu dálku zvládl.

„Teď jsme jen my, loď a moře. Za půlhodiny večeře.“

Má pravdu, stmívá se, uvědomí si Dhar a pohlédne k Tairovi, který stojí na přídi a svým postojem dává najevo - Nerušte mně. Nechá ho být a sejde do kajuty. Položí se na postel, svine do klubíčka a pozoruje jemný vzorek pokrývky. Je mu smutno. Jako by opět mezi ně vstoupil Král.

Dveře se otevřou, ale on nezvedne hlavu. Dotek na rameni a potom zhoupnutí postele. Neotočí se.

„Zlobíš se na mne?“

Dhar zavrtí hlavou. „Bojím se, ale zvládnu to,“ nebo se o to snažím aspoň přesvědčit. Polibek na krk a objetí. Ticho.

Je mi dobře a mohlo by to trvat věčně.

Zaklepání. „Večeře!“

„To je Bílá Asyrie. Podivuhodná země plná kouzel,“ lehce ironický tón doslova přimrazí Taira. „Ve skutečnosti se nazývá pouze Asyrie, ale my jsme ji podle těch bílých útesu,  nazvali Bílou a potom ještě podle měst, které jsou velmi výstavní a velmi velmi bílé!“ to už se směje z plna hrdla.

Dhar rozpačitě pozoruje bílé útesy, lodě, které stejně jako on se k nim blíží. Vnímá vedle sebe napjatého unaveného Taira. Jaké to tam bude?

Plavba trvala o třicet východu slunce méně, než normálně a taky se to na nich podepsalo. Všichni tři stáli na palubě, ve svitu slunce i měsíce, za bouře i klidu a dodávali do plachet vítr. V bouřce ho ubírali a v klidu ho přidávali. Střídali se, a když jeden byl unavený, nastoupil další. Celá plavba byla složena z jídla, spánku a udržování větru v plachtách.

Jeli tak rychle, že neměli ani čas se milovat a sotva prohodili slůvko. Žádné dobrodružství se nekonalo a on doufal, že něco uvidí a něco velkolepého zažije. Tair se napájel linii. Bylo mu dobře a on byl rád, i když zpozoroval, že poslední dobou začíná šetřit nápojem.

„Asyrie,“ zamumlá Tair a vyruší Dhara z myšlenek na plavbu.

„Tady ses narodil.“

„Ano a nebýt bratříčka, nikdy bych se sem nevrátil.“

„Černá ovce rodiny?“ nadhodí Kryl, který je nestoudně odposlouchává. „Co myslíte, dorazil sem už?“

„Určitě.“ Odpoví Tair. „Má svoji sílu propojenou s prstenem, ale ještě k tomu znásobenou mým prstenem. Když se to vezme kolem a kolem je nesmrtelný a disponuje sílou, které těžko někdo odolá. Tedy vy jste mu odolali.“

„Bylo nás mnoho. Omluvíte mně, musím dovést Jazz do přístavu.“ Odchytí námořníka a něco mu pošeptá. Jiskřičky v očích napoví, že to nic veselého nebude. Postaví se na příď a prohlíží si situací před sebou. Nevypadá moc růžově a potom zahlédne povědomé stěžně kapitána Pitoriniho. Tak Tair měl pravdu. Král už je tu.

„Kapitáne?“

„Zaduj na mušli, Zderiči.“ Tomu se zvlní rty do úsměvu.

„Jak si přejete, kapitáne Kryle.“ Postaví se vedle něho a Tair s Dharem, když zahlédnou velkou mušli svinutou do jemně narůžovělého rohu, přikryjí si okamžitě uši a zoufale na sebe pohlédnou.

Zderič se nadechne a ze všech sil do ní foukne. Kapitán se založenýma rukama pozoruje, jak lodě se skoro zastaví a nastává chaos. Plácne Zderiče do zad. „Perfektní práce a teď rychle tam vklouzneme, než se vzpamatují.“

Tair s Dharem na sebe pohlédnou, ale to už se štíhlá Jazz proplétá mezi bachratými i obrovskými loďmi. Některé vypadají jako plovoucí paláce a mezi nimi se krčí drobnější lodě převážející obilí a náklady z přístavu do přístavu. Vedle obchodních lodí je vyhrazeno místo pro velké a těžké válečné loďstvo. Přístav je veliký a je chráněn bílými věžemi.

Uprostřed moře je malý ostrůvek s bílou věží, která je vidět z dálky. Maják. Podobný je i v Mitre, ale ne tak daleko od pobřeží. Tady je vidět, že je obývaný a i ve dne v něm plane oheň.

„Je kouzelný. Tím myslím oheň, který v něm dnem i noci plane“ prohodí Tair, když ho míjejí. „Sem jsou odložení nepohodlní čarodějové, kteří se, ale stále dají využít. Vyhnanství s nadějí, že se mohou vrátit.“

Dhar se otočí ještě za majákem a potom ho zaujmou další čarokrásné věcí. Od lodí, až po mluvu, která je slyšet z různých palub. Shluk lodí, cizokrajné vůně, lidé odlišných typů. Udiveně se rozhlíží kolem sebe a připomíná mu to dobu, kdy poprvé vkročil do hlavního města. Ledacos viděl po cestě do města, ale to co uviděl tam… Obrovské budovy, několikapatrové, zahrady a látky i lidí různé pleti. Trh s předměty z různých koutů země, i z cizích. Přesně jako tady. I přístav je stejný jako v Mitre až na to, že třikrát tak velký.

 Chaos, který je dokonale přehledný, pokud člověk se v něm vyzná.

„Ty tam, je zakázáno používat Kybele!“

„Cože?“ Kryl si přiloží ruku k uchu. „Špatně slyším!“ odpoví stejnou řeči, jako neznámý.

„Je zákaz používat Kybele!“

„Já ho nepoužil!“ vykřikne.

Rozpaky ve tváři cizího kapitána a potom tlesknutí rukou. Muž má mahagonovou pleť a vybledlé skoro bílé vlasy.

„Arani. Připlouvají z daleka a někteří říkají, že to trvá jeden kol, než se k nim rychlá loď dostane. Jsou proslavení kůžemi a léky, které navozují příjemné stavy a za které chtějí hodně zlata.“

„Znám je,“ zabrumlá Tair.

Kryl ho ignoruje a zakotví poblíž Pitoriniho lodě. „Ahoj, starý mořský vlku!“

„Nazdar ty šibale. Kde se tu bereš?“

„Znáš to. Zákaznicí a zboží a co ty?“

„Ale, taktéž zákazník. Mám skoro mrtvou posádku, protože jsme hnali jako mořští satani.“

„A kdy jste dorazili?“ optá se ledabyle. „ A mořští satani jsou nádherní.“

„Ty šedé potvory? Nemám je rád. Nedají se jíst a jen si hrají. Jo před třemi dny. Jednu chvíli jsem si myslel, že půjdeme ke dnu, jaká byla vichřice, ale stará to vydržela.“

„Tři dny má náskok. U Kyrrovy hnáty, že já to mám zapotřebí,“ zamumlá Tair a znechuceně kopne do lodě.

„Nekopej do Jazz,“ upozorní ho Kryl. „Nebo nakopnu já tebe. Tak děkuji a nechceš zajít na skleničku?“ zavolá opět na kapitána Pitoriniho.

„To víš, že půjdeme, ale až zítra. Ještě stále se z té cesty vzpamatovávám.“

To já taky, pomyslí si Kryl a to byli tři na loď. „Tak zítra na břehu. Čekám, tě ty stará tresko!“

„Kdo je starý, ty zelenáči?!“ zasměje se kapitán Bílé nevěsty a zmizí v podpalubí.

„Tak co budete dělat? Má pořádný náskok!“

„Dohoním ho a je to.“

„Ale žádné draky!“ oba zvolají najednou.

„Dobře žádné draky. Co proti nim máte?“

„Protože tě známe.“ Odvětí Dhar roztomile a obejme ho kolem ramen. „Dohoníme ho normálně.“

„Chlapi vyhoďte člun na vodu a hýbněte kostrou,“ ignoruje je Kryl a pobízí posádku k většímu úsilí. Ti spustí na vodu člun a sešplhají do něho. Vezmou vesla do rukou a čekají. „Omlouvám se, že s vámi nepůjdu, ale jsem unavený a mám počkat nebo nemám?“

„Počkat!“ vyrazí ze sebe Dhar a potom se obrátí k Tairovi. „Taire?“

„Počkat. Jestli tě tu nenajdu, vykuchám tě a obložím pořádnou porcí těch nestravitelných syrinu a klidně je sním. Nehodlám v této zemi zůstat déle, než je nutno.“

„Fajn!“ brzdí ho v rozletu Kryl. „Tak můžete jít.“

Dhar vyrazí do kajuty pro vaky a přemýšlí, jak se chce Tair na místo určení dostat dřív, než jeho bratr Tiar. Sebere je a vyrazí na palubu. Tair už sedí ve člunu a on mu hodí vak po vaku. Tair je obratně zachytí a čeká. Dhar se zašklebí, když si prohlíží tváře námořníků a jejich zděšení. Zřejmě čekali, že skočí. Chytí se za zábradlí a v klidu sleze. Úlevný povzdech ho spíš pobaví.

„Zachytil bych tě.“

„Já vím, že ano, ale jsme na člunu.“

„To je jedno. Neumíš létat?“

„Nezkoušel jsem to. Možná by to šlo,“ zapřemýšlí, když námořnicí ponoří vesla do vody a ukázkově plují za povelu raz dva ke břehu.

Kryl se za nimi dívá. „Hodně štěstí!“ A teď půjde spát a až vstane, poohlédne se po nějakém zboží, co by někam mohl přepravit a večer si zajde na skleničku místního vína s kapitánem Pittorinim a budou hubovat na šílené klienty. Usměje se a odejde do kajuty. Ve dveřích se otočí.

„A hlídat vy bando líná! Nechci se vzbudit a mít nůž na krku, pokud bych se vůbec vzbudil.“ Přístav sice je chráněn, ale pouze kvůli útoku z moře na město. Co mezi sebou dělají lodě, bylo přístavu a jeho úředníkům úplně jedno a nejednou se stalo, že lodě vyměnili tiše majitele, aniž by to někdo tušil.

Tair s Dharem vystoupí na břeh a rozhlédnou se.

„Potřebujete pomoci? Prodat, koupit, pobavit se? Kart to vše obstará. Cokoliv potřebujete, to mám. Nebo snad informace? Mohu vám dodat jakoukoliv.“

„Ne všechno víme, a pokud nemáš harpyje po ruce, pak jsi nám k ničemu.“

„Harpyje!“ zvolá nahlas, až se po něm otočí kolemjdoucí a zničehonic je kolem nich pusto.

„No ano. Harpyje. Co je na tom divného? Chceme cestovat a rychle.“

„No ano. Víte, mám neodkladné vyřizování. Tamhle!“ Neurčitě ukáže a odcupitá až se za ním zvedne skoro prach.

„Co jsou harpyje a co chtějí za své služby?“

„Nebuď podezíravý. Jen jsem chtěl ho odehnat. Kočár!“ zavolá a zvedne ruku. Povoz, v kterém jsou zapřažení koně, zastaví se a oni do něho vlezou. „Náměstí Dryana a hýbněte se. Dostane dvakrát tolik.“

„Jak si přejete jasnosti.“ Kočí práskne dlouhým bičem, zahaleká a vyrazí vpřed drkotajíc dřevěnými koly po dlažbě.

„Tak a teď mi řekni, co chceš dělat?“

Tair chvilku přemýšlí. „Náměstí Dryana je náměstí, kde lidé se schopnostmi čarovat mohou přivolat zvíře. Není to snadné a někteří přivolají akorát prd. Draky nechám na pokoji. Ty nevyvoláváme jen tak. Většinou do bitev. Pokusím se vyvolat buď létající koně, ale mám pocit, že ty vyvolal můj bratr. Jestliže ano, pak vyvolám gryfy. Jsou rychlejší, než létající koně a mohli bychom tam být současně s Tiarem.“

„A co za to budou chtít?“

„Jen nakrmit, až dorazíme do místa určení. Většinou nic víc nechtějí. Jsou spoutaní kouzlem povoláváním a nemohou si dělat, co chtějí na rozdíl od draků a harpyjí? U nich je to jiné. Jsou to velmi silné ženy s křídly na zádech. Umí se přemístit kamkoliv s mihnutím oka. Problém je jediný.“ Efektně se odmlčí.

Už zase, tak jo. „Jaký problém?“

„Nejdřív z tebe za tu službu vysají pořádnou dávku krve a potom si je musíš ponechat nejméně týden a věř mi, vysají z tebe všechno. Přesto jsou někteří blázni, že je vyvolají.“

„Udělal jsi to někdy?“

Pomalé přikývnutí. „Ano. To jsem byl mladý a blbý. Od té doby ani jednou.“ Povoz zastaví a oni vysednou. Tair hodí dvě mince vozkovi a ten odhrčí za další zákazníkem.

Dhar se zastaví a hledí na volné prostranství. Vypadá to jako kulatá aréna kolem, které je zeď asi do pasu urostlého člověka. Má jediný vchod, u kterého stojí bílá budova, do které proudí lidí a zas nazpět. V aréně momentálně je jen jeden člověk.

„Dívej se.“

Člověk v červené tunice s napřaženýma rukama něco asi mumlá, jemné světlo a v aréně stojí bělostný kůň s podivným rohem na čele. Jásavý výkřik a potom nabodnutí a zmizení.

„Eh?!“ vyhekne Dhar.

„Co se divíš. Právě spáchal sebevraždu. Tyhle koně smí vyvolat jen ženy. Jestliže je vyvolají muži, čeká je smrt nabodnutím rohu. Hlupák nebo sebevrah.“ Vede ohromeného Dhara do budovy. Mezitím do arény vkročí dva muži a odnesou mrtvé tělo.

„Dobrý den. Jdu vyvolat gryfy.“

„To tu nebylo hodně dlouho?“ zamumlá v odpověď žena s vyčesanými vlasy. Před sebou má položenou knihu. „Jméno, vyvolávání, cíl.“

„Tair, gryfové, Ascaron.“

„To už je podruhé.“

„A co se vyvolávalo?“ usměje se.

„Létající koně. Povolání bylo úspěšné. Hodně štěstí.“ Tím je propustí a věnuje se dalšímu dotazujícímu.

„Neboj se. Všechno dopadne dobře.“

„Když myslíš.“ Má divný pocit, když vejde do arény a má pocit, že krev je tu vsákla, i když není po té smrti ani památky. Poodejde od Taira a vyčkává. Zajímalo by ho, co jsou zač ti gryfové.

Tair se postaví doprostřed arény, nadechne se a soustředí moc. Začne odříkávat slova povolání.

Dharovi se zježí vlasy, když pocítí obrovský nárůst magie, která neustále roste. Poodejde ještě kousek a potom jemná mlha a v aréně stojí dvě zvířata. Dlouhé tělo, ocas dlouhý se střapcem na konci, na zádech mohutná křídla, šíje s hřívou, černé oči s řasy a zobák. Na dlouhých nohách drápy. Srst je plavá a krátká, kdežto peří na křídlech bílé. Polkne. Takové zvíře snad nemůže existovat.

„To máš pravdu. Jsou vytvoření uměle, ale já je mám rád.“

Dovnitř vejdou dva muži s postroji a složí je vedle Taira s Dharem.

„Tohle jim oblečeš ty. Já se v tom nevyznám.“

„Jistě.“ Nandá jim uzdu, sedlo, vyhlížející tvarem i barvou, materiálem jinak než koňské a potom pomůže do sedla Dharovi. „Jak se ti sedí?“

„Je to zvláštní.“ Vezme vak a připevní ho provazem k sedlu. Sám se vyšvihne na svého a připevní vak i svému gryfovi.

„Taire, jak se to zvíře řídí?!“ vykřikne úzkostlivě Dhar, když Tair v tom momentě zvolá „Kryaaa!“ a gryfové se zvednou do vzduchu. Dhar se křečovitě přidrží sedla. Zdá se, že není nic potřeba k tomu, aby se umělo létat, ale až dosednou na zem, řekne něco Tairovi z plna plic. Po chvilce začne vychutnávat let a mávaní silných bílých křídel. Pohlédne dolu a skoro se mu zatočí hlava z pohledu pod ním. Stříbrná modrá stužka, zelené táhnoucí se pole a lesy s občasnými cestami a městy i vesničkami.

„Líbí?“

„Moc!“ vykřikne s úsměvem Dhar a povolí sevřené ruce.