Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

5.

Dědictví

„Podívej se tam!“ křičí Tair a vítr mu bere od úst slova. Rukou ukazuje před sebe.

Dhar se ze sedla trochu vykloní a otevře očí úžasem. To město musí být obrovské. Nejméně třikrát tak velké jako jejich hlavní město a bílé se zelení. Gryf zakrouží kolem města a následuje Tairova gryfa. Ten se zubí od ucha k uchu. Vypadá to, že to stihl. Sice jen tak, tak, ale je tu a to se počítá. Zakrouží nad velkou bílou budovou, kolem které jsou dokola vysoké sloupy s překrásnými sochami. Slétne a gryf elegantně dosedne na prostranství před budovou.

Za ním přistane gryf s Dharem, který sedí a bojí se pohnout. Ten poslední sestup byl, mírně řečeno, na jeho vkus až moc prudký. Mohli přistát mírněji.

Tair elegantně seskočí a protáhne se. Odváže vak a přistoupí k Tairovi. „Ty chceš v jeho sedle zůstat, nebo co?“

„Jo. Nohy se mi třesou a ruce taky. Jestli sesednu, spadnu a nevstanu. Nechci se ztrapnit před tvou… Co to děláš?“ zaječí, když ho Tair popadne za pas a stáhne.

„Moje rodina je mi ukradena. Ty jsi moji rodinou a Ailini. Tím to pro mě končí. Můžeš stát?“

„Mohu, ale tohle se nedělá a proč tedy si jdeš pro dědictví?“

Nedaleko stojí dva muži v krátkých tunikách a netečně hledí před sebe. „Odveďte je a postarejte se o ně.“ Rozkáže Tair a odváže Dharův vak. Strčí ho do ruky Dharovi a vykročí k budově. U dveří, které jsou vyřezávané do umných reliéfů a osazené plátky zlata, stojí v dlouhé tunice modré barvy muž. Je už starší a stejně, jako mladicí na nádvoří, netečně hledí před sebe.

„Ty jsi bohatý.“

„Trochu. Ohlaste Taira z Astaronu.“

Hluboká úklona. „Ano pane.“

Dhar obdivuje zvučný mohutný hlas, který si nedokáže vychutnat, když dveře se otevřou a on slyší. „Tair z Astaronu!“ Hlas rozlehající se a odrážející od bílých stěn.

Tair vejde dveřmi a zastaví se na prahu. Bratr je tu a zřejmě přijel jen pár okamžiku před ním. Nic si z toho nedělá, že na sobě má obyčejný hnědý plášť, zaprášené měkké boty a prostou tuniku, zatímco jeho bratr tu stojí ve vší nádheře a kráčí místnosti k ostatním.

Je vzteklý. Král, Tiar, bratr je rozzuřený a sotva se ovládá.

Jsem spokojený už jen tím jeho vzteklým pohledem, pomyslí si Tair vesele. Za ním nenápadně jde Dhar, doufajíce, že Král už na něho zapomněl. Jenže teď je jiná situace, než v paláci. Nenápadně se rozhlédne po místnosti plné obrazů, závěsů a koberců. Lidé jsou rozmarně a bohatě oblečení a ženy vypadají jako harémové tanečnice a ne jako slušné ženy. Určitě to nejsou ony a potom mu pohled padne na dvě postavy stojící mimo.

Flavian!

Nejraději by se k němu vrhnul a objal a začal vyprávět, ale to by se prozradil. Snad později najde čas a místo, kdy bude sám bez Krále a odchytí ho. Pokud ovšem bude mít na cokoliv čas.

„Vítej doma, Taire.“

„Otče, zdravím.“ Tair ignoruje svého bratříčka a lehce se ukloní otci a ženě, která sedí vedle něho.

„Udivuje mně, že jste nepřijeli spolu.“

„Zdržel jsem se a vyrazil trochu později.“ Slovem nenaznačí co se událo.

Tiar divoce přemýšlí, jak to udělal, že je tu zároveň s ním. Měl přece hnít v Mitre a sem se nedostat. Snad nepovolal draka? Ne, na to je příliš měkký. Pak, ale jak?

Tair škodolibě ho vnímá a pozoruje. Jen přemýšlel, jen dumej. Pravdu se nikdy nedozvíš. Ne o lodi naplněné magii, ne o podivných Ailinech. Tohle u mě bude jako v hrobě, i kdybych měl zemřít.

„Pak je to v pořádku. Musím s lítosti oznámit, že váš strýc Tharros zemřel. Jsem rád, že jste se dostavili převzít dědictví.“

Mně to líto vůbec není.

Konečně ten starý parchant zemřel.

Dhar stojí za ním s vaky v náruči a přemýšlí o tom, že by se mohl nenápadně odsunout do pozadí a nestát tu jako na pódiu.

„Samozřejmě, že jsme připraveni dědictví přijmout a starat se o ně, že Taire.“

I hlas má stejný jako Tair, pomyslí Dhar a přešlápne. Nechce tu být. Chce být doma pod zelenou klenbou stromů a snídat s Tairem. Kéž by nedonutil Taira tu kouli otevřít.

„A co ty Taire, jsi ochoten přijmout svoje dědictví?“

„Samozřejmě. Kvůli tomu jsem sem přijel.“

„Pak pojďte za mnou. Obřad může být vykonán.“

Jaký obřad? A teprve teď si všimne otce a matky Taira. Jsou oba vysocí a krásní. Černé vlasy, černé oči, ostře řezané rysy a oblečení do modrých tunik zdobených bohatým vyšíváním. Dhar si pomyslí, že vyšívané květy lotosů z šátku, co přivezl své sestře Swaii jsou daleko krásnější, než tohle vyšívání.

Dívá se, jak odcházejí z místnosti, když se Tair zarazí a obrátí se k Dharovi.

Prosím, proč mi to děláš? Úpěnlivě zavyje v duchu Dhar. Nemůžeš na mně aspoň teď zapomenout? A potom pochopí. Chce, aby to byla i jeho pomsta. Za ponížení, za to, co mu provedl jeho bratr. Za každou ránu, kterou mu Tiar zasadil bičem. Za to, že si ho vzal nestaraje se o nic jen o sebe a svoji rozkoš.

Netoužím po tom a pak se zarazí a vykročí za Tairem. Možná trochu v hloubi duše, chce, aby Král pochopil, co udělal.

Tiar bleskne pohledem po tom podivném zahaleném muži. Proč doprovází jeho idiotského bratříčka? Stejně, U Kyrrovy chlupaté zadnice, jak se sem dostal? Zjistí to a potom si to ten dotyčný odpyká. Muka, která pro něj vymyslí, budou horší, než kdy vymyslel. Bude ho měsíce mučit. Ne týden nebo den, ale dlouho a pomalu.   

Otec a matka Taira se přiblíží ke dveřím, které stráží dva muži. Pokyne jim rukou a oni se pohnou.

„Taire, to je rodinné zasedání.“ Studený hlas všechno zarazí a oba muži u dveří ztuhnou.

„On patří k rodině.“

Ticho, že by se dalo krájet tupým nožem. Tair se v duchu ušklíbne. A je to tu. Přistoupí k Dharrovi, který v tu chvílí posílá Taira do pekelných hlubin Kyrra a Saa. Až odtud vyjdou, jestli vyjdou, vyřídí si to s ním a něco mu řekne.

„Pak je to v pořádku.“ Studený hlas ticho rozhýbe a dveře se otevřou. Všichni překročí práh a stanou v bílé místnosti. Uprostřed je bílý kruh a dvě lavice. Na jedné sedí muž v černém, vypadající jako odpudivá skvrna na něčem neposkvrněném, nevinném.

„Konečně jdete. Můžete začít.“

Otec s matkou usadí se na jednu lavici a pokynou Tairovi a Tiarovi. „Začněte!“

Tair se ušklíbne a vstoupí do bílého kruhu. Tiar shodí bílý plášť a vstoupí taky.

„Tohle bude celé moje!“

„Můžeš to zkusit,“ pohrdavě odvětí Tair.

Dhar nechápavě pozoruje, co to dělají. Otočí se k otci Taira, ale černý pohled toho muže ho doslova přimrazí k zemi a potom pochopí. Budou bojovat. Zakleje a opět si přeje, aby tu zatracenou kouli Tair poslal odesílateli na hlavu. Usadí se na zem a dumá, co by mohl udělat.

„Tiar, muži, ho zabije.“

Dharr se otočí ke klidnému hlasu ženy. Zabije? To snad ne.

„Tak ho zabije. V tom případě není hoden být členem naší rodiny. Podívej se jenom, jak vypadá! Jako vandrák.“

Dharr se zamračí a porovná oba bratry. Je pravda, že Tair je oblečený jednoduše, ale oblečení něco vydrží a má ochrannou funkcí. Není v něm zima ani teplo, odpuzuje drobné zvířátka a v případě potřeby dovede i maskovat nositele. Oděv Ailinů není jen na ozdobu. Vypadá v něm nádherně. Rozhodně lépe než Tiar ve své bílo červené nádheře. Najednou si přeje, aby Tair ho rozmáznul a to skvělé oblečení pořádně ušpinil.

„Tak co bratříčku, začneme nebo nemáš odvahu?“

„Já? Utekl jsem ti a nechytil jsi mně!“ ušklíbne se a trochu se rozkročí. Nohama doslova vroste do jemného písku.

Tiarovi se zkřiví tvář. Nemusí mu to připomínat a Ayaté mu chybí. Zvykl si na ni a její krutost i rafinovanost. Prohlédne si bratra. Kruci je nějak klidný a až moc sebejistý. Copak ho vězení nepodlomilo? Zapátrá smysly po jeho magii. Není nijak silná. To ho uspokojí a zničehonic vyšle ohnivou koulí.

Tair si vzpomene, co mu říkal Dharr a jen nastaví plášť. Jestli to nebude fungovat, je z něho smažená rybka s pěkně ohořelými ploutvemi. Oddechne si, když ucítí teplo a nic. Ledabyle smete plamínky z pláště.

„Pěkné, ale řekl bych, že se vzmůžeš na víc, nebo jsi ztratil magii.“

Dharr s klidem pozoruje bratry. Bude to v pořádku.

Tair napřáhne ruku a vypustí ledový skřek.

Na lavičce pozvednou obočí. Už dlouho neviděli to kouzlo.

„Bude to zajímavý souboj.“

„Tair vyhraje!“ Neuváženě a pyšně pronese Dharr a vzápětí se přikrčí pod pohledy rodičů Taira.

„To si nemyslím a byl bych rád, kdyby ses nepletl do rodinných záležitostí.“

Tiar překvapeně pozvedne obočí a odrazí kouzlo. Pak už jen arénou sviští jedno kouzlo za druhým. Buď jsou odraženy, nebo se ztratí do ztracena.

Dharr se pousměje a napřáhne ruku. Pomůže Tairovi, když zničehonic Tair klesne a něco pronese v jemu neznámém jazyce.

„Konec souboje!“ zazní hlas vycházející z černého oděvu.

Tiar s rukama před sebou zavyje a přistoupí k Tairovi. S rozmyslem se rozpřáhne nohou a chce Taira kopnout.

„Dost!“

„Otče!“

„Vzdal se. Je konec!“

Dharr vstane. Proč se vzdal? Vždyť vyhrával nebo ne?

„Je to neplatné. Nikdo to nepronesl už celé věky.“

„Mistře Lee!“

„Tato formulace je jako jediná platná a uzákoněna. Kterýkoli z duelantů ji smí použít a druhý ji musí přijmout. Tair z Astaronu se vzdal podle všech pravidel. Tyto pravidla jsou závazné pro kteréhokoliv občana Asyrie.“

„Děkuji. Tiare!“ Švihnutí bičem.

„Dobře. Jel jsi sem zbytečně. Vyhrál jsem já a majetek je můj!“

„Tvůj bratr zdá se učil lépe než ty, Tiare,“pronese ledově otec bratrů.

„Nechápu.“

„Mistře Lee, prosím rozsudek.“

Ticho a zvřené oči muže v černém. Stojí nehybně jako skála a jen je vidět lehounce se pohybující rty jinak je celý zahalený v černém. Dharr ho stejně jako Tair s Tiarem sledují. Dokonce i na tvářích rodičů bratrů je vidět napětí.

„Tiar dostane veškerý majetek kromě těchto položek.“

Tair se spokojeně ušklíbne.

Měl to v plánu, ohromeně si uvědomí Dharr. On nechtěl celý majetek. Jen něco.

„Statek u Barienských bažin k tomu pole a tamější les. Tisíc kop zlata a stejně tolik stříbra.“

Dharr polkne. U Kyrrova rohu, on je opravdu bohatý. Sice neví kolik toho je, ale podle výrazu Tiara je toho dost.

„K tomu dostane hřebce Tita s třemi klisnami. To je vše, co patří Tairovi z Astaronu.“

„Přijímám.“

„Pche!“ jen odpoví Tiar a jde pryč z arény. Zrak mu padne na toho muže, co přišel s jeho protivným nesnesitelným bratříčkem. Stejně dostal jen odpad a potom kopne do Dharra. Ten ztuhne a Tair sevře pěstí. Vrhne se k Tiarovi a uhodí ho.

„V pořádku?“

„Tak dost!“

„On mně praštil. Je to prohřešek proti pravidlům.“

„Mistře Lee.“

„Stalo se to mimo arénu. Pravidla…“

„Běžte do prdele!“ zařve Tiar a Tair se spokojeně ušklíbne.

„A ven!“ zařve v odpověď mistr Lee a napřáhne ruku směrem ke dveřím. „Zde v posvátné aréně nikdo nebude křičet a mluvit nahlas.“

Všichni vyjdou ven, jenom uvnitř zůstane otec bratrů. Po chvilce vyjde a zadívá se na Tiara. Napřáhne ruku a uhodí ho do tváře. Dharr se na to vytřeštěně podívá. Jeho rodiče nikdy neuhodili, i když prováděl klukoviny, za které měl dostat nařezáno a dokonce ani učitelé v chrámu se nikdy žádného z nich nedotkli, pokud to nebylo v rámci cvičení.

„Zostudil jsi rodinu. Řekl bych, že to bude Tair, ale ty… Sii jdeme!“ natáhne ruku a matka Taira se do ní zavěsí.

„Dostal jsi odpad!“

„Dostal jsem, co jsem chtěl. Sbohem. Půjdeme?“ obrátí se starostlivě k Dharrovi. Ten jen přikývne, protože se bojí, že by ho hlas mohl prozradit a připomněl by se Králi a to on nechce.

Tiar se zamračí a pak pohodí hlavou, až se černé vlasy rozlétnou. „Flaviane, Sardie jdeme!“

Flavian sklouzne pohledem po Dharrovi a svitne mu.

Dharr přiloží prst ke rtům a Flavian lehounce očima naznačí, že chápe.

„Proč jsi to vzdal?“

Tair se otočí k Dharrovi, který stále v náruči drží jejich vaky. „Protože jsi chtěl mi pomoci a potom to co jsem dostal, mi stačí.“ Vykročí ke světlu ignorujíc návštěvníky a tlumený šepot v místnosti. „To co jsi viděl, je Boj a dědictví a nejednou to končí smrtí. Nikdo se nevzdává bohatství jen tak. Předem jsem si spočítal, co chci a dostal jsem to.“

„Takže kdybych se nechtěl zamíchat, mohl jsi získat toho více?“

„Ano.“

„To je mi líto.“ Vyjdou ze dveří a dva mladící vedou oba gryfy.

„Nemusí. Stejně se toho chci zbavit.“ Vyskočí do sedla svého gryfa a vezme z Dharrovy náruče vak. „Co jsi chtěl použít?“

Dharr na něj nechápavě hledí.

„Tam v aréně… To je jedno. Nasedej.“

Dharr mlčí a vyšplhá se na gryfa. Upevní vak a sotva hmátne po uzdě, už se oba vznesou do vzduchu. Dharr přiletí těsně k Tairovi. Je zamračený. „Bhara. Chtěl jsem vyvolat Bhara!“ zakřičí a neví, jestli to Tair slyšel nebo ne. Neptá se, kam letí a co tam budou dělat. Spokojeně nastaví tvář větru a slunečním paprskům. Oba dva se nemusí tvářit mrzutě. Usměje se.

Tair zaznamená úsměv na Dharrově tváři a zničehonic i on má lepší náladu. Přesto až dojedou na jeho panství, musí se tvářit jako správný příslušník jedné z nejmocnějších rodin v Asyrii a městě Astaronu. Je rád, že Boj o dědictví dopadl tak dobře. Aspoň bez výčitek svědomí udělá tu věc, kterou chce.

V dálce zahlédne místo, které mu patří. Statek u Barienských bažin a les. Pohlédne na Dharra. Jak by to všechno bylo, kdyby nepotkal Dharra, kdyby ho bratr neuvěznil?

Nejspíš by ještě teď bojovali o dědictví, dokud by jeden z nich nepadl mrtvý na bělostný písek Arény. Zavrtí se v sedle. Je to všechno tak podivné a on tomu moc nerozumí. Změnil se opravdu natolik nebo se mu to jenom zdá?

Zachmuří se ještě víc, když rozezná bělostnou střechu statku, na kterém chovají okřídlené koně. Teď patří jemu a on si s tím udělá, co chce a to je, že se chce pomstít. I malá pomsta může být velká a hlavně ta pomsta bude nečekaná. Je mi dobře, uvědomí si a přikáže gryfovi slétnout.

Gryfové za mohutného skřeku přistanou na nádvoří. Dhar se skloní k nohám, aby si je promasíroval. Cítí, že od držení jsou trošičku ztuhlejší, a potom si uvědomí spoustu lidí v modrých tunikách se zeleným pruhem. Copak se tu jiná barva nenosí? Zapomene na nohy a důstojně sleze. Přistoupí k Tairovu gryfovi. Pohlédne nahoru. Tair ještě neslezl a pečlivě se rozhlíží po svém majetku.

Dhar udělá to stejné a nejdřív si prohlédne ty modré tuniky. Asi dvacet svalnatých mladíků v čele se starším mužem. Vzadu tři chlapci a pět mladinkých slečen. Jsou krásné, poctivě přizná, ale Tair je pro něho daleko hezčí. V čele těch slečen stojí dvě postarší ženy. Vsadí se, že jedna je kuchařka a druhá asi hospodyně. Takhle to je aspoň uspořádané v bohatých domech hlavního města.

Z lidí sklouzne pohledem na budovu. Rozlehlá bílá budova ponořena do temné zeleně. Ze zadu, kam není vidět, nese se podivný šumot, kterého si nikdo nevšímá. Budovy mají strohý styl, ale i ten kupodivu lahodí oku. Spoustu oken a kolem dokonale upravená zahrada.

Zajímal by ho ten zvuk. Možná koně? Rád by je viděl.

Opět pohlédne na Taira. Trůní na tom gryfovi jako král. Zamrazí ho, když si uvědomí podobnost s jeho bratrem. Ne není stejný jako Tiar. Je jiný. Je to jen zdání, když v ten moment se pohne ta starší žena přísných rysů a modrých studených oči. Zdá se, že se ji nelíbí, co musí udělat.

„Vítáme vás zpět na Barienském statku, pane. Rádi vás vidíme.“

„Děkuji, Sofie. Zdá se, že vše je v pořádku.“ Všichni se ukloní a Tair sklouzne dolu. Vak nechá přivázaný na gryfovi. „Připravte ložnici a nějaké pohoštění.“

Dhar chce odvázat vak, když ho Tair zadrží a pohledem sklouzne k jeho vaku. Dhar se jemně zardí a ponechá vak vedle gryfa. Připadá si pitomě. Jde vedle něj a na sobě cítí pohledy sloužících. Je mu z toho nepříjemně dvojnásob, ale to už vejdou do domu, který ho ochromí strohosti. Musí se přiznat, že po pompéznosti domu, v kterém před chvílí byli, čekal to stejné, ale ne. Oproti zářivě bělosti je dům tmavý a neútulný. Polkne.

Strašidelný.

Přesně vystihuje dům a s vůní a pocitem něčeho děsivého prochází místnostmi. Proboha co je to za dům? Jde za Tairem, který kráčí před ním a kroky se rozléhají po kamenné dlažbě složené do složitých vzorů. Raději si je blíže neprohlíží. Tair otevře dveře dokořán a stane opět venku. Dhar mu nakoukne přes rameno a vydechne úžasem.

Pokud existuje ráj, potom si jej představuje takhle. Zeleň tolik odlišná od té temné upravené na nádvoří. Je světlounká a mezi stromy a zelenou trávou se prohánějí koně s křidlami. Dá se popsat jejich ladný krok, labutí šíje, dlouhé hřívy? Zahradou, která jako by byla z jiného světa, nese se zpěv ptáků společně s šumotem křídel a dupáním kopýtek nádherných stvoření.

„To je bohatství Barienského statku. Mně teď patří čtyři koně z toho stáda.“

Dhar k němu omámeně otočí hlavu.

„Nám patří. Sofie, budeme jíst tady. Vaky uložte do jedné z ložnic, kde jsem nepobýval.“

„Ano pane.“ Dveře se zavřou a oni osamí. Dhar mimoděk se otočí za zavřenými dveřmi.

„Sedni si. Děsivý dům, že.“

„Ano.“ Dhar s úlevou si usedne na kovovou židli různě pokroucenou. Trochu se bojí, že bude nepohodlná, ale automaticky se přizpůsobí jeho tělu. „Vše je tu tak zvláštní.“

Tair se k němu otočí s úsměvem a přitaká, ale Dhar si všimne chladných očí bez výrazu a jako by pod tím vším, vznášel se smutek. Otřese se. Změnil se, co přistáli u břehu Asyrie.

„Ty jsi tu už byl?“

„Jistě.“

Dveře se otevřou a přeruší řeč. Dovnitř vejde žena s tácem v rukou a opatrně ho položí na stůl. Ode dveří na celou proceduru servírování nápoje dohlíží Sofie, hlídajíc každý pohyb rukou ženy.

„Můžete jít.“

Dhar sedí a bojí se dotknout bílých průsvitných šálků.

„Co se děje? Nemáš rád kávu?“

„Kávu? Neznám ten nápoj. Jen se bojím, že to rozbiji.“

„Dhare napij se!“ Dhar popadne šálek a napije se.

„No to je děs.“

Tair se ušklíbne. „Nechutná?“

„Nechutná a ty ses změnil. Prosím, odjeďme. Ten dům je strašidelný a nechutný. Vznáší se v něm zlo.“

Tair mlčky si prohlíží Dhara. Je rozzlobený a to čelo svraštělé úsilím. Je rád, že je tady s ním. Dům duchů. Z každého kouta na něho mrká minulost a strýc Dharros. Otočí hlavu ke koním. Jeden, zřejmě zvědavější než ostatní k nim přistoupí. Klisna. Usměje se. Tyhle si ponechá. Odvede je sebou a nikomu je nedá.

„Možná,“ zabručí.

Dhar  si povzdechne. „Proč jsi mně zadržel? Nebo je zakázáno zasahovat do souboje?“

Tair je rád, že změnil téma. „Právě naopak. Proč myslíš, že tam byl jen otec s matkou a mistr? Mistr by nezasáhl. Dříve se stávalo, že zasáhli rodiče ve prospěch oblíbenějšího syna, ale asi před pěti sty koly se pravidla změnily a oni nemohou zasahovat.“

„Potom proč?“

„Nechtěl jsem, aby kdokoliv věděl, že existuje ještě někdo, kdo vládne magii. Víme, že na světě, který je nám znám, je několik národů, které vládnou tomuto umění nebo podobnému. Ovšem vás v tom seznamu postrádáme a já bych nerad vás tam zanesl jako bůhvíjakou položku, kterou musí se sledovat.“

Dhar chvilku přemýšlí a vyhýbá se tomuto odpornému hořkému nápoji. Má raději voňavé bylinky nebo květiny. „Ty chceš nás použít.“

„Cože?“

„Kuješ pikle jak se pomstít bratrovi a použít nás.“

„Ale kdeže!“ lehký smích. „Co tě to napadá!“

Dhar se nakloní k Tairovi. „Chceš mi lhát?“ Vrátí se do původní polohy.

Tair ztuhne. „Lhát?“

„Jistě. Nebo si myslíš, že tě neznám? Lžeš.“

Tair odvrátí zrak od koní a zaměří se na Dhara. Vadí mu to? Lže. Jenže… „Lžu.“

„V pořádku.“ Dhar natáhne ruku pro pečivo a prohlíží si ho. Snad nebude tak hořké jako nápoj. Sladké jako lesní med a jemu se nadšením rozzáří tvář.

„Počkej jak v pořádku?“ nechápe tair. „Máš se zlostit, bručet, nadávat.“

„Nechápu proč.“ Odmlčí se. „Víš, vždy můžeme použít kouzlo zapomnění. Bude mně to něco stát, ale to tě nemusí zajímat.“

„Co?“

Dhar se jen usměje a vstane. Křeslo se opět pokroutí do podivných obrazců. Sestoupí z verandy ke koním a napřáhne ruku. Tair už chce vykřiknout, ať na něho nesahá, ale nechá ho být. Pobaveně i s údivem a trochou zlosti sleduje, jak kůň se dotkne jeho ruky. Vzpomíná si velmi dobře na svoje první setkání s koňmi. Málem ho udupali a silně ržali. Dharovi stačí natáhnout ruku a málem by mu z ní jedli.

„Co tě to bude stát?“

„Život. Možná.“ Vrátí se k němu. „Tady jsi bydlel s bratrem a strýcem?“

„Ne.“ Dhar se uklidní a nalije si ze džbánku vodu. Tair zase čaroval?

„Čaroval jsi?“

Tair se křivě pousměje a přikývne. „Trochu. Bratr už ví, že vládnu magii, takže ji schovávat nemá smysl.“

„Ale neví, jak silnou.“

„Ano. Najeden?“

Dhar se k němu otočí. „Možná.“ Přimhouří oči. Zná moc dobře Tairův upřený pohled. Vždy, když ho zahlédne, něco se v něm sevře a v těle mu to bzučí a lechtají drobní motýlci. To očekávání je nádherné. Božské. „Chceš se milovat?“

Tairovi zaskočí. Někdy ho Dhar pořádně překvapí a rozesměje se. „Ano.“

„Dobře, ale ne v tom domě.“

„Tam bych nikdy něco takového neudělal. Ten dům… Jenže kde?“ Ale to už Dhar vstane, sevře mu ruku, vytáhne ho od stolu a vede do zahrady mezi koně.

„Víš, nechci být udupán.“

„Nic neudělají.“

„Matka?“ ironický tón.

„Možná a možná ne.“

Tair zastaví Dhara a pohlédne mu do šedostříbrných očí. „Dhare, jak se můžete milovat v přírodě? Vždyť všude je. Dívá se zpoza každého stromu.“

„Právě proto. Vzdáváme tím jí úctu a ona je velmi diskrétní!“ zasměje se a přitiskne se k Tairovi. „Nebo mně nechceš?“

Tair si vzpomene na to co se dělo v domě za nimi a stáhne Dhara na zem. Chce na chvilku zapomenout, že existuje dům, bratr a strýc. Naštěstí strýc už je po smrti, ale to ostatní je tu neustále přítomno, jako vytrvalý stín vzpomínek. Chtěl by začít nový život a možná už dávno, nebo právě teď začal.

Hledí na Dhara, který odevzdaně čeká na jeho rty a doteky. Lehne si na něho a těší se z jeho těla i tepla.

 Dhar ho obejme a hladí po zádech. Cítí v sobě vzrušení, které vyvolal svým pohledem Tair, ale uvědomuje si, že Tair potřebuje trochu klidu. Měl tu kouli poslat do temných stínů.

Tair se trochu poodtáhne a zkoumavě pozoruje uvolněné rysy Dhara, zářivé oči a jeho nádheru. Patří mi a mohu si dělat, co chci. S mrazením vezme do ruky pramen zlatavých vlasů a nechá ho protéci mezi prsty. Je krásný a je můj. Na co čekám?

„Na co čekáš?“

„Umíš mi číst myšlenky?“ Tair se skoro odtáhne, ale ruce na zádech ho pevně drží.

„Máš strach?“

„Já - ne. Blázníš?“ ale ve skutečnosti se začíná děsit té neviditelné moci Ailinů, která ho spoutává. Kdo je tu vlastně pán?

Jemný úsměv na rtech. „Ničeho se nemusíš bát. Jsi můj pán.“

„Opravdu?“ vloží do hlasu pochyby.

„Samozřejmě?“ Na důkaz toho mu ovine nohy kolem těla a přitáhne si ho k sobě blíž, až se těla o sebe otírají. „Nevidíš, jak po tobě toužím?“

Tair si to uvědomuje, ale koutkem mysli uvědomuje, že se stává závislým. Potřese hlavou a vymaní se z vřelé náruče a Dhar ho nechá jít. Leží na jemně zelené trávě ve zvoucí póze.

„Nikdy bych ti neublížil.“ Vstane a sedne si vedle něj. Stále ještě cítí touhu, kterou v něm vyvolal a chce se milovat, ale Tair mu uniká. Proč? Co se děje? Co sem přišel, a ne do Asyrie, ale sem na statek, je změněný.

„Já vím, že ne.“ Křivý úsměv. „Promiň.“ Zašeptá a vstane.

Dhar se zvedne taky a zachytí jeho ruku a přitáhne si ho k sobě. Dívají se na bělostný dům. Cítí z něj pohledy a nesouhlasný pocit. Je živý? Musí od něho pryč nebo nakonec mu jeho láska odejde a on to nechce. Miluje Taira, i když on jeho ne. Chtěl by se optat na dům, ale vyciťuje, že Tair nebude o tom mluvit.

Tair se vykroutí z jeho objetí a na malou chvilku ho přepadne pocit prázdnoty, který rychle ustoupí. Jde k domu. Fascinovaně, jako by ho něčím přitahoval.

Dhara se dotkne kůň s černou hřívou a on zklamaný se k němu otočí. Prohrábne lesknoucí dokonale pěstěnou hřívu a pohlédne mu do očí. Líbíš se mi koni, a snaží se ignorovat frustrací z odmítnutí, když do něho kůň s křídly, nevědomky se nad tím oslovením usměje, drcne a popostrčí ho k domů a opět.

„Mám za ním jít?“

Opět drcnutí a tak se obrátí a rozeběhne se k Tairovi. Na verandě se ohlédne za tím podivným koněm, ale ten už nikde není. Potřese hlavou. Zdál se mu nebo ne? „Taire, počkej!“

Tair se k němu otočí a pohlédne na něho.

Zapomněl na mně? Zamrazí ho. Ten dům nebo ta krajina je zlá.

„Dhare?“

Hlas ztraceného dítěte. Odjedou a hned. Kašle na pomstu i dědictví! „Jedeme pryč.“  

„Já…“

„Pane, máte návštěvu!“ Sevřené rty a nesouhlasný pohled paní Sofie dává tušit, že to není vítaná návštěva.

„Kdo je to?“ otáže se Tair, aniž na hospodyni pohlédne.

„Pan Kirst z Aluncie.“

Zvlnění rtů a divoký pohled. „Víš, co se říká, Dhare?“

Ten zavrtí hlavou.

„Nepřítel tvého nepřítele je tvůj přítel. A náš, tedy můj a bratrův, největší nepřítel je právě Kirst. Kdysi byl mým přítelem, později nepřítelem a no teď…vypadá to, že je přítelem. Přivítáme ho?“ Rty mu zvlní ďábelský úsměšek a Dhar se otřese. Musí odtud oba pryč nebo ztratí to nejcennější, co našel. Mlčky přikývne.

„Přivítáme.“

„Dobře, a když přivítání, potom se vší pompou.“

„Paní Sofie, vyřiďte panu Kirstovi, že ho přijmeme v Sále hlav.“

Paní Sofie mlčky přikývne.

„V sále hlav? Zní to děsivě, Taire.“ Možná se mi to vše zdá a jeho proměna na krále není opravdová.

„Děsivě?“ Smích. „Taky to takové je!“ otočí se a zmizí v temném obdélníku domu.