1. 6. 2013
Malý poklad
101.
Petr, Honza, Juli: Svatba či ne?
Petr se dívá na drobné poletující vločky. Ještě před pěti minutami za oknem nebylo nic. Jsou tak strašně pomíjivé. Asi jako život. Sáhne za tričko a vytáhne prstýnek, který dostal k vánocům. Je to silný, zlatý kroužek. Nic speciálního. Jenže k prstýnku se váže mnoho věci, ale hlavně slib, který dal. Ale chce to určitě? Vzpomíná si, jak s prstýnkem šel za Leontýnou. O ničem neříkala, ale nakonec koupil zásnubní s diamantem. Vydal na to úspory, ale zdálo se mu to vhodné.
Tehdy nesněžilo, ale všechno pomalu lezlo ze země. Objevily se malé trsy trávy. Byl zachumlaný do černého kabátu. Ruku měl v kapse a svíral krabičku. Byl vzrušený, ale především nervózní. Celou noc nespal, jak se snažil něco sesmolit. Jak se žádá o ruku, když on byl požádán jako první?
Stejně jako teď.
Zazvonil na ni, i když měl svůj vlastní klíč.
„Pojď dál, hned budu,“ ozvalo se ve zvonku.
„Jasně.“ Nemá ji to dát v restauraci? Tehdy uvažoval a zavrhoval jeden nápad za druhým. Co když ale si ho nevezme? Nechce být u stolu za trapana.
„Co je ti? Nechce se ti tam?“ Pobíhala po bytě v krátkých černých šatech. Kolem krku měla fialkový tenký šál. Zapínala si náušnice? Už si to nevybavuje.
„Ne, to je dobrý. Víš, že mi to nevadí.“
Úsměv ho odzbrojil. Jako vždy. Přistoupila k němu a políbila ho na tvář.
„Já vím, jsi moc hodný. Prosím tě, najdi mi černé boty.“ Poslušně šel do skříně.
„Které?“
„Ty s kulatou špičkou a středním podpatkem.“ Podle centimetru jedny odhadl. Postavil je na podlahu.
„Jsi dnes divný. Nejsi nemocný?“ Dotkla se ho rukou a jeho obklopila, nevtírává pomerančová vůně s ještě něčím, co nedokázal nikdy identifikovat.
„Vůbec ne.“ Nikdy by neřekl, že je to tak těžké, ale nakonec se odhodlal. Přesně jak to udělal Honza, tak to udělal i on. Klekl si. Leontýna se nejdřív dívala nechápavě, potom se ale usmála a čekala. Vytáhl krabičku a řekl svoje slavné. „Na, pro tebe.“ Rozesmála se a on by se nejraději hanbou propadl pod zem. Už chtěl vstát, když se k němu naklonila. Šál ji trochu sklouzl ze zad a políbila ho na tvář.
„Děkuji.“ Otevřela ho. Byl napnutý, co na to řekne. „Je nádherný.“ Ulevilo se mu a to nesmírně. I když, už byli spolu dohodnutí, tak přece jenom, co kdyby se rozhodla pro Ne?
„Víš, no chtěl jsem, aby no má se to dávat, ne?“ koktal a spílal si za svou neschopnost.
„Někdy ano, někdy ne.“ Ihned si ho natáhla na prst. Potom ho objala. „Děkuji moc. Nikdy ho nesundám.“
Nesundala ho až do své smrti. Tehdy ho požádala, aby ho dal Julianě, až se bude vdávat. Viděl, že se s ním loučí těžko a on si myslel celou dobu, že to pro ni byla formalita. Teď je tu prakticky stejná situace. Jenže není to snubní a na ničem se nedomluvili. Má to udělat? Když si dnes vezme kolem a kolem, potom ne každý se žení nebo vdává. Spousta jeho přátel a známých žijí na psí knížku, jak se říkávalo. Je fakt, že v některých věcech by to bylo lepší. Jako když onemocní nebo podepsat úkoly. Na druhé straně jsou tu jeho rodiče. Jak se na tohle budou tvářit, netuší. Bojovat s nimi nechce. Stačily mu Vánoce. Nebýt Juliany ani k rodičům nejede. Když si taky představí problémy, které budou muset překonat a už vidí oddávajícího. Je to tak těžké, ale na druhou stranu být s Honzou, spolu...
„Petře, jsem doma!“ zahlaholí příjemný hlas. Ve dveřích se objeví vysoký štíhlý muž. Pohodí tašku na gauč a jde rovnou do kuchyně. „Tak dneska jsem měl dost zvláštní přání,“ spustí Honza s hlavou v lednici.
„Jaké?“ optá se automaticky.
„Vlasy na oranžovo. Nekecám. Ale ne nějaký přeliv. Sytou… Co je ti?“ ukousne si chleba.
„Nic.“
„Nic nic, Ten tvůj pohled znám. Něco se děje. Jsi průhledný jak lepicí páska. Tak se posadíme a svěříš se panu hroznému a potom pana doktora nakrmíš.“ Petr se pousměje. Je stále stejný i po těch letech. Pořád stejný maniak. Prošli si hodně věcmi a Honza stál při něm. Ta první zamilovanost se nějak ztratila, ale má pocit, že ho miluje víc. Tak nějak jinak.
„A jéjé, génius přemýšlí. Tak co se stalo?“
„Nejsem génius.“
„Hm. Tvé IQ říká něco jiného. Stalo se něco v práci? Juliana nebo Domina? Mám to, volala Jitka anebo už to vím. Nechceš jít na Silvestra. Ne? Pak už je jenom jedno. Strašně se ti po mě stýskalo.“
Petr se zasměje.
Honza si všimne prstýnku. „Jsem rád, že ho nosíš. Jestli nechceš, nemusíme se brát. Jen to byl takový momentální nápad.“
„Proč jsi to vlastně navrhl?“
Honza přemýšlí. „Nevím sám. Asi je tu spousta důvodu. Ta nehoda, naše soužití i tak nějak Juliana.“
„Můžeme spolu žít, aniž bychom se vzali.“
„Jestli to chceš.“ Ale je podivně zklamaný. Je zvláštní někomu říkat manžel. Je to takové nepatřičné? Ne. Je to jiné. Není to o nic horší než druh, partner, přítel, milenec. K čertu s tím vším. „Necháme to být, ale nos ho, ano.“
„Jistěže budu nosit. Jen si ho trochu musím upravit nebo ztloustnout. Nejsem rozhodnutý.“
„Ouvej,“ začne se smát. „Já ti vybrakoval pokladničku. Našel jsem jeden, o kterém jsem usoudil, že je tvůj. Půjčil jsem si ho.“
„To byl prsten, který jsem nosil, když jsem byl ženatý s Leontýnou.“
Honza zrudne. A sakra. „Omlouvám se, netušil jsem. Nevypadal jako snubní.“ Posadí se vedle Petra na pohovku.
„Neměli jsme stejné prstýnky.“
Honzu to udiví. „Ne? Proč?“
Petr se pousměje. „Šli jsme do klenotnictví pro prstýnky. Leontýně jsem dal zásnubní, ale snubní jsme šli vybrat společně.“ Honza mlčí. Je zvláštní to slyšet. Někdy má pocit, že za Petrem se vznáší Leontýnin duch. Byla vůbec skutečná nebo ne? „Rozhodovali jsme se, ale nemohli jsme si vybrat. Vždy nám něco vadilo. Ten den jsme objeli asi pět klenotnictví.“
„Tolik?“ začíná být zvědavý.
„Jo. Mně se nelíbil její a jí se nelíbily moje nápady. Prodavači z nás museli šílet. Stáli jsme proti sobě jako dva býci. Už jsem viděl, že svatba nebude.“ Začíná se usmívat, když si to vybaví. V jednom se málem pohádali a uklidnila je až ochranka, jenže…
„A jak to dopadlo?“ vpadne mu do toho Honza.
„Jak? V posledním obchodě jsme se pohádali doopravdy.“
„Vážně?“
„Jistě. Proč se tak tváříš?“
„Nemohu uvěřit tomu, že Leontýna se s tebou hádala. Připadá mi taková… dokonala,“ řekne s pauzou.
„To nebyla. Věř mi. Prodavač už málem chtěl zavolat poldy, když zezadu vyšel asi majitel a navrhl nám, že každý může mít jiný prstýnek a uvnitř vyrytý stejný nápis. Zalíbilo se nám to.“
„Tedy. Takže jste koupili každý jiný prsten.“
„Ano. Můj byl z bílého zlata. Leontýna milovala zas červené. A dovnitř jsme si nechali vyrýt nápis.“
„Viděl jsem. Tedy. Nenapadlo by mě to, přiznám se. Dva jiné prsteny. A co tví rodiče?“
Petr se usměje. „Obě dvě rodiny šílely. Kupodivu se v tom shodli, že bychom měli mít stejné prsteny. Naštěstí už byly koupeny, ale nesmířily se s tím a pokaždé nám to neopomněli vyčíst, že to přináší smůlu. Ten muž měl pravdu. Není důležité, jak vypadají, ale je důležité, co pro nás znamenají.“
„Pěkné. Víš, co zrušíme to a prostě, až to přijde, tak to bude, ale rád bych si tě vzal.“
„Cha jako kus dřeva?“
Honza ho praští polštářkem, když se ozve ode dveří. „Jsem doma.“ Juliana třískne dveřmi.
„Zavírej normálně, slečno!“
Zamračená Juliana zavrčí.„No jo. Už zase. Jdu si něco vzít.“
„Nevytáhala se nějak?“ optá se udiveně Petr.
„Možná, ale je drzejší než dřív.“ Honza se k němu nakloní a políbí. „Necháme to, ano a až přijde doba, uvidíme, dobře.“
Petrovi se uleví, že nemusí se rozhodnout ihned. „Díky.“
Honza se trochu křivě pousměje. Není to moc příjemné, ale opravdu měl to asi prodiskutovat, ale rozhodně je dobré, že neřekl ne. Vlastně, kdyby to tehdy nenavrhla Jitka, nenapadlo by ho to.
„Co budeme dělat?“
„Nemáš nic do školy nebo do práce?“
„Nudím se. Do školy jsem připravený. Do laboratoří pojedu navečer.“
„Huch, tak bych… A sakra.“
„Co je?“
„Jitka. Volala, že máme přijet na večeři. Jestli se nedostavíme, tak prej tu kachnu vyhodí. Slávek je pryč. Nejspíš se nudí. Umí dělat skvělou kachnu na houbách. Přísahal bys, že tam jsou pomeranče a ne houby.“
„Kachna? Tati, kdy se budete brát?“ optá se Juliana.
„No víš, ještě jsme se nerozhodli,“ vykličkuje z toho Petr.
„Aha. Tak to jo. Půjdeme k Jitce a tati, pojedeme na hory? A mohu být u Jitky na Silvestra? Jdete někam?“ vypálí rychle za sebou.
„Ano, jdeme. Nepojedeme na hory, protože nemohu lyžovat, až příští rok. Ano k Jitce půjdeme a Honza ji něco koupí a omluví se.“
„Je to ségra, nic si nezaslouží.“
Petr si povzdechne. „Honzo, je to tvoje sestra, takže slez dolů a jdi do cukrárny a něco kup. Já se zatím obleču a počkáme na tebe u auta. A koukej koupit něco slušného ne čokoládu za jedenáct korun, je to jasné?“
Honza se zatváří jaká, že je to otrava, ale poslušně jde dolů. Juliana je už ve svém pokoji a láduje do batohu různé věci. Ještě popadne sáček s osadníky a jde na chodbu. „Tati, kam půjdete?“
„Ještě netuším, ale zřejmě někam se pobavit. Proč se ptáš?“
„Nic. Musí ta svatba být opravdu malá?“
„Chtěla bys velkou? Možná ani nebude.“
„Jak nebude?“ optá se v šoku Juliana. Už volala svým kamarádkám, že se tatínek žení.
„Musíme to pečlivě zvážit. Není to snadné.“
„Aha. Tak to budete žít jako Irenina maminka?“ optá se zvědavě.
Petrovi rychle to dojde. „Když se lidi mají rádi, potom se nepotřebují brát.“
„Ale kdyby Honza patřil do rodiny, potom by mohl jít za tebou do nemocnice, že jo?“
„Ano to je pravda. Já bych chtěla, aby za mnou přišel,“ řekne přemýšlivě. „Honza je rodina a Jitka taky. A děda s babičkou taky.“
Ti mi dělají největší starost, pomyslí si. Právě proto se mu do toho nechce. Jakmile jim to oznámí, dočká se takového randálu, tance a scének, že bude v tom utopený po krk. V autě počkají, až dojde Honza. Petr nevěřícně potřese hlavou nad jeho výběrem. Pravda čokoláda za patnáct korun to není, ale dobře ví, že tam mají lepší věci.
„Snažíš se ušetřit nebo nic jiného neměli?“ optá se s pohledem upřenými na obyčejnou bonboniéru. Pomalu vyjede. Snaží se co nejvíce jezdit, aby získal dřívější jistotu, ale uvnitř stále musí ještě odbourat před nastartováním lehkou paniku.
„Má je ráda,“ zabručí Honza uprostřed jízdy. Petr zavrtí hlavou. Jsou dobré, to je pravda, ale na druhou stranu jsou obyčejné.
Za půlhodinu parkují u Jitky.
„Ahoj, ale myslím, že jste už tu měli být.“ Honza se podívá na Petra, ale vykecat se z toho tentokrát nemůže.
„Omlouvám se. Tady něco máš. Snad budou chutnat.“
Jitka udiveně přijme bonboniéru. „Zdá se, že přece jen na něj máš dobrý vliv. Juli, utíkej. Kluci už na tebe netrpělivě čekají a my jdeme do kuchyně. Je tu zima. Musíme prohovořit, co se Silvestrem. Já nebudu moci, ale přemýšlela jsem, že bychom mohli udělat něco menšího tady, co vy na to? Pozvali bychom jen pár přátel a bylo by.“
„Proč ne, ale ještě zvažujeme. Chtěl bych s Petrem být tentokrát někde sami,“ vysvětlí Honza.
„Oho.“
„Hele, ségra nech ty necudné myšlenky doma, jo. Prostě jsem si říkal, že než nastoupí do školy, šli bychom si zatancovat, dobrá večeře, trochu vína. Prostě si to užít než skočíme do toho kolotoče rovnýma nohama.“
„Rád bych v něm klidně zůstal,“ podotkne Petr, který si stále uvědomuje, že není to, co bejvávalo a prášky na bolest nosí v kapsičce. Sedí v kuchyni a nechávají se omamovat vůní pečené kachny.
„Tak tomu věřím. Tak dobře, vás dva ze svých necudných plánů vynechám. Udělala jsem kachničku. Máš ji rád?“ obrátí se na Petra.
„Mám ji rád.“ Rád by věděl, zda Jitce řekl o svatbě nebo ne, ale podle jejího chování ne. Je rád, že nemusí nic vysvětlovat.
O dvacet minut zavrčí. „Tak je hotová. Sedíte tu a dumáte nad čím?“
„Nad ničím. Dojdu pro děcka,“ navrhne Honza. Jak tu to voní, nejraději by se na ten pekáč hned vrhl.
„Co Natálka?“ optá se Petr. Má pocit, že se zrovna neukázali, protože celou dobu seděli a pozorovali Jitku, jak všechno dělá s čím dál většími pohyby a hlavně hlasitějšími. Naštvalo ji něco? Chybí jen šťavnaté nadávky.
„Dobrý. Omlouvám se.“
„Slávek?“ vydedukuje Petr.
Jitka uvažuje. „Jo. Mám všechno, ale někdy se ptám, zda to stojí za to, když tu není.“
„Věděla…“
„Jasně, že jsem to věděla!“ zařve Na Honzu, který se přikrčí. Opře se o linku. „Za chvilku to bude dobré. Prostě jenom někdy to na mě padne.“
„Rozumím.“
Jitka mávne rukou. „Já vím. Nemám se tak špatně, jen bych chtěla dovolenou.“
„Poleze ti na mozek, že netušíš, co se tu děje a dovolená s rodinou není dovolenou.“
Jitka se k němu obrátí. Kouká na něj, jako by ho viděla poprvé.
„Stalo se něco?“ optá se Petr.
„Ne, nic, jen trochu divný názor na chlapa.“
„Proč? Honza… Už je tu.“
„Dojdu pro Natálku.“ Odklidí se, ale Petr má pocit, že se něco podstatného změnilo. Netuší co, ale Jitka najednou byla velmi klidná. Jen doufá, že to není mezi nimi vážné. Musí se optat Honzy. Za chvilku už jedí.
„Domi, nech to. Pavle, neházej to zelí nebo budeš uklízet.“ Odezva žádná a další zelí skončí na stole.
„Ale mami…“
„Je to výborné, ne?“ Petr se optá Honzy. „Natálka roste jako z vody a měl jsi pravdu. Není poznat, že je na houbách. Budu chtít recept.“
„To ano.“
„Potom ti to napíšu.“
„Mami, je to tlusté.“
„Co je tlusté?“
„Tady to!“ píchne do tuku Domi.
Jitka se zvedne, přendá to na jiný talíř. „Lepší?“
„Já chci taky. Je to tlusté! Já chci taky!“ Ihned se přidá Pavel k Domimu.
„Vezmi prsty a utrhnou ti ruku,“ podotkne k bráchovi a Petrovi, ale trpělivě jim vyndává tlusté kousky.
„Tatínek se bude ženit,“ najednou začne Juliana.
„Ano, to je výbr… Cože?!“ zařve, až se kluci leknou a Pavlovi spadne knedlík do talíře. Honza se udiveně podívá na Jitku, Petr taky. „Vy… Budete se brát?“ vykoktá.
„Ano, prosím,“ řekne co nejhlasitěji Juliana. Je spokojená, že se na ni upírají všechny oči. I kluků, přestože netuší, co se děje. „Honza…“
„Juli, zmlkni. Jitko, tak to není,“ snaží se zachránit situaci Petr.
„Jak není?“ optá se rozmrzele Honza, kterého v nitru hněte, že se do toho nehrne. „Optal jsem se a řekl jsi ano.“
„Ty idiote,“ řekne na jeho adresu Petr.
„Jaký idiot?!“ vyhrkne rozčileně Honza.
„No on trošku je,“ přikývne souhlasně Jitka. „Ale jednou udělal správnou věc. Tedy tak jak to je? Berete se, neberete se?“
„Mami, co se děje?“ dožaduje se odpovědí Domi, který ničemu nerozumí. Pavel přikyvuje.
„Tatínek si bude brát Honzu.“
„Nebudu,“ odpoví tvrdohlavě Petr.
„Jak nebudeš? Slíbil jsi to!“ vykřikne pro změnu Honza.
„Ticho!!“ všichni ztuhnou pod Jitčiným řevem. „Tak jak to je?“
Petr se nadechne k odpovědi, když se do toho vloží Juli. „Honza požádal tatínka o ruku a on řekl ano a chtějí mít malou svatbu. Čtyři lidi!“ natáhne nad stůl ruku s čtyřmi prsty. „Já se nepočítám. Jsem jenom přivážek.“
„Juli, mlč konečně!“ Petr neví kudy kam. Julianě by nařezal, Honzovi by vynadal za jeho hloupost a Jitku by šoupnul do studně. „No ano, Honza mě požádal o ruku.“ Zní mu to strašně divně. Možná přece jenom se na něm podepsali rodiče. „Řekl jsem ano, ale ještě jsem se definitivně nerozhodl. Chci si to promyslet.“
„Promyslet? Dobrá. Malá svatba? Na to zapomeňte. Hele, buď si ho chceš vzít, nebo ne. Já jsem to věděla u Slávka hned. Trochu jsem ho musela popostrčit, ale nakonec kývl.“
„Proč popostrčit? Jak jsi to udělala?“
„Otě…“ spustí Honza.
„Honzo, dost. Jsou tu děti,“ zarazí ho Jitka.
„No jo,“ zabručí Honza.
„Rozhodně žádná malá svatba.“
Honza otevře pusu. Konečně pochopí, proč Petr ho nazval idiotem.
„Já ti to říkal, abys mlčel, blbče,“ vrátí mu to mrzutý Petr.
„Hurá! Velká svatba!“ zavřeští Juliana. Věděla to. Jitka na to nemohla jinak reagovat. Bude velká svatba, kde bude mít krásné bílé šaty s kloboučkem nebo věnečkem? Ještě není rozhodnuta. Všechny holky ji to v třídě budou závidět.
„Malá svatba!“ zapře se i Honza.
„Velká!“ Jitka praští do stolu. Talíře se pohnou a kluci se zmenší o dobrou polovinu. Vůbec nerozumí, oč se tu jedná, proto jsou ticho jak pěna.
„Malá nebo žádná,“ trvá na svém Petr, i když nechápe, jak se mohou dohadovat o svatbě, když ani není rozhodnutý, zda si Honzu vezme.
Jitka se posadí, uhladí si vlasy a potom se usměje. „Chlapci, nechte to na mě. Myslím, že budete mít dost dělat se sebou. Všechno zvládnu, uvidíte. Budete na výsost spokojeni. Slibuji vám, že to bude zážitek snů. Tak pojď k mamince, pusinko. Najíme se.“ Najednou je tak spokojená, jako by před patnácti minuty netřískala dvířky od linky.
Honza s Petrem na ni zírají. Juliana spokojeně zaboří vidličku do kachny. Tatínka ignoruje. Je zvědavá, co Jitka vymyslí. Sama má v počítači pár nápadů. Bude Jitce pomáhat.
Petr nemůže věřit, co se stalo. Z Jitčina postoje je jasně vidět, že ta svatba bude. K tomu velká. Nesnáší velké svatby. Půlku lidi nezná, druhou by nejraději neviděl. Co komu udělali a to jenom proto, že Juliana nedržela pusu. Měli ji říct, aby o tom mlčela, ale copak by někoho napadlo, že to vybalí uprostřed večeře? Co když to udělala naschvál? Blbost. Prostě jen to řekla. Nemohla tušit, co to způsobí. Musí si s Jitkou promluvit.
Honza odtrhne kus prsíček. Tak a je to. Zlatá Juli. Je to poklad. Nikdy by ho nenapadlo do toho zatáhnout jeho sestru, i když o té velké svatbě si budou muset promluvit. Nechce mega svatbu v přítomnosti bůhví koho. Tichá malá svatba v oblecích to je ono. Má rád, když Petr nosí oblek. Vypadá v něm sexy, což by nikdy o žádném kravaťákovi neřekl.
„Později to umyju. Kluci, Juli, mazejte.“
„Ale mami…“
„Řekla jsem mazejte, vlastně ne. Domi ty tu zůstaneš a uklidíš po sobě ten svinčík a fofrem.“ Zadupe špičkou nohy.
„Já ti pomohu,“ hned se nabídne Juli.
„Juli, ne. Musí se to naučit, tak do toho. Buď budeš žít ve svinčíku, potom můžeš odejít z domů nebo budeš uklízet nebo můžeš si vydělávat a najmout si služku.“
„Ehm, nejsi nějak tvrdá?“ optá se Honza.
„Měla jsem být taková na tebe. Ještě dobře, že jsi natrefil na tak pořádného chlapa. Jednou měsíčně jsem najala úklidovou službu, aby mu to uklidila, protože bych se bála k němu přijít,“ vysvětlí Petrovi.
„Vážně?“
„Jistě. Tak bude to?“
Domi si trpitelsky povzdechne a jde uklidit, co se kolem něj nějakým způsobem nahrnulo.
„Když někdo jí jako prasátko, tak patří do chlívku…“ pokračuje Jitka.
„Mami…“
„Tak se podívej na ostatní místa a na své. Je to jako v chlívku. Teď padej!“ řekne mu.
„Fakt, nepřeháníš to, ségra?“
„Ty mlč a teď ta svatba.“ Posadí se proti nim dvoum.
„Mohu tu být?“
„Ne!“ ozvou se tři hlasy na otázku Julianiny hlavy ve dveřích.
„To není fér!“ zabručí, ale zmizí. Na tváři má široký úsměv. Velká svatba. Jupí. „Hurá!“ nakonec zařve a rozeběhne se do pokoje, kde mají rozložené hry a videohry.
„Jitko, velká svatba není nutná. Jsou to velké výdaje,“ začne Honza.
„Hele, ženíš se jednou, tak si to všichni musíme užít. V žádném případě nic malého. Všichni budou očekávat, že je na tento den pozvete. Jste už spolu dost dlouho.“
„Zas tak dlouho ne,“ namítne Petr.
Honza se zaškaredí. „Pro mě je to dost dlouho, ale vážně. Nechci mít tam cizí lidi. Čtyři ty a Juliana úplně stačí, že ano.“
„Ano, ale ještě jsem se nerozhodl. Musí se to vše důkladně zvážit. Je tu tolik věci…“ spustí Petr opatrně.
„Jakých?“ optají se jednohlasně.
„Například důchod.“
„Cože?“ oba na něj zírají.
„Po Leontýně.“
Oba na něj ještě víc zírají. Petr se ošije. „Co je na tom divné? Šetřím Julianě na školné.“
Oba otevřou pusu, potom sklapnou. „Ty chceš ji dát na nějakou soukromou školu?“ optá se zvědavě Jitka. Je pravda, že už teď je chytrá, ale cizina?
„Kam bude chtít a na co bude mít možnosti. Už jsem uvažoval o Anglii a Americe. Měla by dobrý start do života. Samozřejmě bude záležet, co bude chtít dělat, ale školné v cizině není zrovna levné.“
Oba dva zírají. „Cizina? Juliana to ví?“
„Jednou se o tom zmínila. Nemyslím, že by na to tak rychle zapomněla.“
Jitka si odkašle. „Proboha, co ta holka čte?“
Petr se zamyslí. „Taky bych rád věděl, ale pořád lepší než vysedávání u televize. Zakrňuje to mozek.“
Jitka má toho dost. Jestli takhle budou pokračovat, tak se dostanou k tomu, co bude Juli dělat v důchodu.„Dost. Tak se budete brát nebo ne?“
„Ano.“
„Ne.“
„Hele, víte, že jste skoro jak dvojčata?“ zasměje se.
Oba na ni zírají. „Musím si to prostě uspořádat. Ještě je brzy,“ řekne Petr.
„Aha a pozdě bude kdy?“ Honza se obrátí k Petrovi.
Ten se zatvrdí. Na ty jeho psí oči nebude reagovat. „Jdu se podívat za Julianou. Večeře byla vynikající. Děkuji moc.“ Má jich dost. Nechce žádnou svatbu. Do ničeho se nenechá nutit. Je to závažné rozhodnutí a on ho bere naprosto vážně. Není to žádná smlouva, kterou člověk jen tak může lehce zrušit. Pravda spousta jich to tak dělá, ale jemu se do toho nechce. Už jen proto, že má Julianu a dobře ve škole viděl, jaký to má dopad na dítě. Vždy to nejvíc odnese. Je to důležitý krok. S Leontýnou se neměl, co dlouho rozmýšlel. Nabídla mu něco, co si strašně přál. Taky dobře věděl, že rodiče nebudou proti. Bylo to jednoduché, ale s Honzou je to už daleko složitější. Nejen kvůli rodičům, ale taky kvůli okolí a všem těm věcem. Na jedné straně je rád, že by si ho Honza chtěl vzít, ale na další straně není z toho rád, protože ho to staví před rozhodnutí, které není zrovna lehké. Nemá je rád.
„Mohu se připojit?“ nabídne Juli a klukům.
Juliana se na něj poočku podívat.
„Jasně strejdo, Petře.“
„Jen, když prohraješ,“ hned si diktuje podmínky Juliana.
Petr se usměje. Stále nerada prohrává. On taky ne. „Dobře.“ Pořád lepší prohrát než být dole a poslouchat ty nesmysly o svatbě.
„Petr není tou svatbou nadšený.“
Honza přikývne. „Není, ale neřekl Ne. Jen, že si to musí rozvážit“
„Aha. Petr je pomalejší typ, ale stálý jako skála. Víš, že Petr znamená skála. Ráda bych u toho byla, když jsi to říkal.“
„Nemusíš být všude, ale jestli kývne a bude souhlasit, potom žádná velká svatba o čtyři sta hostech. Je to jasné!“ Natáhne se pro koláček. Kousne si do něj. Makový. Ty má rád. „Myslím, že to bude horší boj než ho dostat do postele. Nerozumí ničemu, že,“ optá se s pohledem upřeným na Natálku.
„Kdepak. Ještě ani nevnímá slova. Mluvili jste o tom? Někdy? Jen tak? Nebo jsi to na něj vybalil jako kulomet?“
„Jako o svatbě?“ zavrtí hlavou. „Ne.“
„Docela ho chápu. Je to důležitý krok a jemu není nějakých dvacet. Taky ale by se mohl rozhodovat sto let.“
Honhza si povzdechne. „Ježíš, že já s tím začínal.“
„Proč vlastně?“ zajímá se Jitka. Pochybuje, že by to bylo jenom proto, že mu to řekla. Takový zase není.
Honza si odkašle, zrudne. „To je moje věc.“
Jitka si to přemílá v hlavě. „Hele, není to kvůli, víš co…“ natáhne od sebe ruce. Honza na ni nechápavě se dívá. „Kvůli velikosti?“ dostane ze sebe.
„No dovol! Jistě to je jeden fakt, ale nechme toho. Stejně z toho nic nebude.“ Raději si sáhne pro další koláček.
Jitka zakrouží skleničkou s limonádou. „Stejně to začnu připravovat a ty pokud to chceš, měl bys pro to něco udělat. Musím uložit Natálku.“ Vezme jo do náruče a odkráčí.
Proč vlastně? Má snad pravdu Jitka, že si chce pojistit skvělý sex? Víc s ním trpí odříkáním než nějakými sexuálními maratóny. Sám se v sobě nevyzná. Vzpomíná si jasně, kdy se takhle rozhodl. Šel po městě a viděl dva kluky. Klidně se vedli za ruce. Oni nikdy a najednou ho napadlo, že by bylo to hezké a ještě hezčí, kdyby patřili k sobě. Hned nápad zrealizoval. Vlastně o tom ani moc nepřemýšlel. Bylo by hezké říct, že k němu natrvalo patří, pochlubit se. Taky nechce zažít to co v září, kdy musel prosit, aby se vůbec k Petrovi mohl dostat. Chce s ním být neustále. On s ním byl, když ho vyhodili, odpustil mu ten prohřešek s tím klukem. Miluje ho, to ví. Sakra tolik důvodu a on váhá. Jitka má pravdu. Musí si sednout a promluvit. Natáhne ruku ke koláči, když si vybaví. „Měl bys trochu cvičit.“ Zadívá se na břicho a nechá koláč být.
„Chceš pomoct?“ nabídne se Petr.
„Ne, právě usnula. Jsem unavená, ale děkuji. Na chvilku si sednu a nebudu nic dělat.“
„Se Slávkem je mi to líto.“
Jitka zvedne ruku. „V určitém směru máš pravdu. To jen člověku se stýská. Víš, že mi pravidelně volá? Klidně i po půlnoci, kdy se vrací z nějaké té párty.“
„Nepředstavuješ si snad…“ nedokončí, protože uvědomí si, že není zrovna vhodné se ptát na nevěru.
„Kdo ví, ale miluje mě a já jeho. To je pro mě důležité a má rád mé děti. Vím, že se snaží nás zabezpečit.“ Pokývá hlavou, jako by si něco ujasnila. „Dobře se s tebou mluví. Honza je skvělý. Má tě rád.“
„Agituješ?“ zeptá se s úsměvem.
„Možná. Trochu. Nevím sama. Nečekala jsem, že to provede.“
„Já taky ne.“ Sáhne si za košili a vytáhne prstýnek. „Musím si ho dát zmenšit nebo mám ztloustnout.“
„Tedy brácha se vyšvihl. Nikdy jsem se neptala, jaká byla Leontýna. Požádal jsi ji o ruku?“
„Nejdřív ona požádala mě o ruku.“ Zasměje se. „Potom jsem koupil diamantový prsten. To víš vliv filmů. Blekotal jsem u toho nesmysly.“
„Jaké?“
„Ehm. Na, pro tebe.“ Oba se zasmějou, až Jitka dostane škytavku. Petr ji bouchne do zad. Utře si slzy.
„Slávek poklekl a řekl. „Sakra, no vezmeš si mě? Jako by se ptal, nadával, nevím co. Ještě dobře, že to udělal v autě.“
Petr se podiví. Od Slávka by čekal luxusní večeři.„V autě? Já u Leontýny doma.“
„Jo v autě. Nejdřív ovšem zapomněl, kam ho dal. Našel ho v přihrádce. Málem, že nedostal infarkt. No, co se dalo na to říct? Ne? Asi ne a pak byla jsem těhotná. Trochu jsem ho donutila,“ řekne jako by ji to samou mrzelo. „Ale nemusel si mě brát. To jsem mu řekla na rovinu.“
„Musel. To víš mužská logika. Nejsem si jistý vůči okolí, Julianě, i když se tváří nadšeně. Taky rodiče. Nevím, co bych udělal, kdyby řekli, že nepřijdou. Potom jsou tu Leontýniny rodiče. Jsou ještě zatvrzelejší. Mohli by se začít soudit. Nebyl bych nadšený.“
Jitka je skoro zděšená. Soudit se? No nediví se už Petrově nechuti. „To jsem netušila. Ví to Honza?“
„Moc ne. Ten krok je pro mě svým způsobem ehm zavazující? Důležitý? Nevím, jak to říct.“
„Přesto o tom uvažuj. Nechci dělat svatbu, až vám bude padesát. Teď budete ještě sexy.“
Petr se rozesměje. „Takhle uvažuje ženská. Čím starší ročník tím lepší…“
„Ehm nemluvíme o tom stejném, viď,“ ujišťuje se. „Stejně to začnu připravovat. Nesnášíš se rozhodovat, že?“
Petr se podiví. „Nenávidím to. Vždy si potom říkám, zda jsem se rozhodl dobře.“
„Tušila jsem to. Jsi prostě pohodlný líný chlap,“ zaryje do něj drápky.
„Mám na to věk a pojedeme. Ještě musím do laborek.“
Jitka zesmutní. „Tak dobře. Mám pár nápadů,“ oznámí to s mnohoslibným úsměvem. Petr si povzdechne. Vše je zbytečné. Jakmile se to dozvěděla, potom půjde přes mrtvoly, aby zrealizovala svůj sen. Do jisté míry i možná jejich.
„Mám pár nápadů na svatbu.“ Petr, který odloží klíče, zpozorní a otočí se na svůj malý poklad, který věší kabát se šálou.
Honza se k němu otočí taky. Petr kývne hlavou, aby se do toho nemíchal. „Jaké a na co?“
„No na tu svatbu. Počkej, hned to donesu!“
Oba se na sebe podívají. „Petře, jsi si jistý, že je to Juliana? Dívka deset let?“
„Jistěže je. Vím to až moc dobře. Nemíchej se do toho. Nějak se mi to nezdá.“
„Kde jste?!“ Jdou za ní a vytřeští oči, když uvidí haldu časopisů. Některé se válí na koberci. Petr pochopí, za co utrácela kapesné. Jeden zvedne. Svatba. Svatba. Svatební šaty, svatební doplňky, svatby na zvláštních místech. Pánské oděvy. Květiny na svatbu. Honza se posadí. Potom si všimne jedné stránky. Je vytržená z nějakého časopisu. Gay svatba. Potom se zamračí.
„Co je to?“
„Článek o gay svatbě. Cha není tak dobrá, jako počkej…“ začne se hrabat.
„Juliano Komárková, já se ptám, co to je.“ Honzu z jeho tónu zamrazí. Chce se ozvat, ale raději mlčí. Juliana se přestane hrabat.
„Článek.“
„Ne. Já se ptám, co to je.“
Juliana polkne. „Stránka.“
„Výborně.“ Sžíravý tón Honzou otřese. Jako by to nebyl on. Nikdy ho takového nezažil.
„Teď mi řekni, kde je časopis od této stránky.“
„Není,“ přizná Juliana.
„Kde jsi ji vytrhla?“
„V ordinaci u zubařky, myslím,“ přizná se. „Omlouvám se.“
„Zvedni se.“ Juliana se z koberce zvedne a potom vyjekne, jak ji Petr popadne a rukou přiloží na zadek. Jednou, podruhé… pětkrát. „Au to bolí!“ vříská na celé kolo.
Honza pokaždé s ní zasykne. Sakra, nechtěl by dostat takovou sílou na zadek.
„Takže?“
„Už to nikdy neudělám,“ ufňukne uslzená Juliana.
„Co neuděláš?“ pokračuje chladně Petr.
„Nebudu ničit cizí věci a nebudu vytrhávat stránky z časopisů a knih.“
Petr ji pustí. „Dobře. Tak mi to ukaž.“ Honza vyvalí oči. To bylo jenom kvůli tomu? Kvůli blbé stránce z časopisu? Juliana si utře oči. Potom rozhrne časopisy. „Tady!“
Oba se zadívají na dva muže. Povzdechnou si. Petr pochopí, že to celou dobu plánovala.
„A pro mě tyhle!“ Vytáhne jiný časopis a rozevře uprostřed. Na dvojstránce je holčička s dlouhými vlásky v bělostných šatičkách. „Jenom se nemohu rozhodnout, zda je lepší věneček nebo klobouček. Bylo by to trochu netradiční, ale mám toho ještě víc.“ Tváře má ještě červené, zadek bolí, ale nadšeně pokračuje.
„Víc?“
„Ano.“ Pyšně přisvědčí, i když trochu to zkazí popotáhnutí a následné otření nosu rukou. „V počítači. Musíte se vzít,“ prohlásí najednou. „Chci mít krásné šaty a chci, aby no chci, abyste se vzali,“ řekne umanutě. Podívá se po nich.
„Víš, není to jednoduché,“ spustí Petr.
„Ale máte se rádi ne? Každý zamilovaný pár se přece bere. V pohádce to tak bývá a ve filmech taky. Máte se rádi, ne?“ dívá se z jednoho na druhého.
„To máme, ale tohle není pohádka.“
„Já vím, ale maminku sis taky vzal.“
Petr přikývne. Protože tu byla Juliana, ale tentokrát žádná Juliana nehrozí, ale jak ji vysvětlit tohle a další věci? Juliana se na ně dívá, v ruce svírá časopis.
