5. 10. 2012
Malý poklad
70.
Tati, co plánuješ?
Plán A: Svést Honzu
Petr stojí před studenty. Prohlíží si jejich obličeje. „Příprava je stejně důležitá jako výsledek. Bez přípravy ani nejsilnější vojevůdce nezmůže nic. Děkuji za pozornost a na viděnou příště. Trochu jsem je asi umořil, pomyslí škodolibě. Dokonce i Karola, který obvykle sedí pozorně, trochu přitiskl k zemi. Je mu to jedno. Má své vlastní starosti, než aby se zabýval takovými ptákovinami. Až vyřídí své, bude se starat, zda je příliš nezdeptal, ale popravdě, který učitel by se o to staral. Večer ještě musí zajet do další práce. Není to namáhavé, ale příprava mu někdy zabere čas.
Nejdůležitější je ovšem vymyslet plán, jak svést Honzu, aby před ním klečel a prosil o sex. Nebo tak nějak. Rozhodně už nechce si to pořád dělat sám.
S učebnicemi v náručí vyrazí do Kumbálu. Naštěstí je to poslední hodina. I jeho začíná unavovat nedostatek vitaminů D - neboli sluníčka. Rád by, aby už bylo jaro, ale zatím je hluboká zima. Bude muset to vydržet. Když už tak uvažuje, měl by se podívat na zájezdy, protože tentokrát pojede k moři, i kdyby se měl oběsit. Měl by se optat i Honzy. Juliana si to taky užije, ale nejdřív ze všeho musí provést svůj plán. Jet tam jako mnich nemá cenu. Jestli ho nezabije zde, zabil by ho tam. Je to s ním kříž.
„Ahoj!“
„Danieli, vylekal jsi mě. Co potřebuješ?“ optá se automaticky. Uvědomí si, že když ho vidí, tak většinou jenom proto, že něco potřebuje.
„Já? Nic. Hele, budeš slavit valentýna?“
„Jistě. Proč se ptáš?“
„Ehm mám tu lístky… nechceš jeden? Nevím, co bych tam jako dělal?“ Mává mu vstupenkami před očima. Honza po nich chňapne, protože nemůžeš přečíst co to je.
„Screamers?“
„Jo.“ nakloní se k němu. „Hele, je to nějaká travesti show. Co já bych tam dělal? Pěti kilo a je to tvoje. Naprosto zadarmíčko.“
„Jak ses k tomu dostal?“ optá se udiveně. Divadlo, opera, výstavy to by pochopil. Ovšem něco takového jako je travesti show? Ovšem Honza by byl nadšený. Pěti kilo? Sotva.
„Ehm znáš to. Ovšem netušil jsem, že za svou protislužbu dostanu tohle. Tobě by se to mohlo líbit.“
„Mám ráda operetu,“ řekne chladně. „Nemám zájem.“
„No tak počkej! Tak čtyři stovky.“
Ten by prodal i svou babičku, kdyby z toho koukaly fusekle, ale zřejmě už to někde zkoušel, že se podvoluje nižší ceně. „Tak dobře, ale peníze mám v Kumbále.“
„Super. Bude se ti to hodit a všiml sis. Jsou do první řady. To je skoro nemožné sehnat!“
„Popravdě nevšiml.“ Podívá se na vstupenku opět. Opravdu, je to stůl číslo dvě, tak to by mohl být vepředu, pokud ovšem organizátoři nečísluji opačně. Matně si vzpomíná, že se tam zpívá známé písničky. Chlapi se převlékají za ženské. Budou tam jako pěst na oko, usoudí, ale Honza bude nadšený. Plán ještě nemá celkem jasný, kromě finále, samozřejmě.
„Dnes je s tebou zábava asi jako v hrobce.“
„Co čekáš od matika?“ svede to na svou profesí. „Znáš nad matikáře - vtipálka?“ řekne s vážnou tváří. „Já ne.“
Daniel se na něj nejistě podívá. Netuší, jak začít, ale zvědavost nakonec vyhraje. „Hele ty a Karin, co se stalo?“
„Co by mělo?“ optá se ledovým tónem, ale po Danielovi to sklouzne jako voda po oleji.
„Já jen, že tě neuhání jako dřív. Tipoval jsem to na svatbu.“
„Zřejmě se doslechla, že mi nevyhovuje. Co by mělo být?“
„Aha. Takže ona to ví?“ zamudruje. Nechápe, že se z jejich tenat dostal. Co ví, tak ona pouští chlapy k vodě, ne opačně. Jak to sledoval, tak si myslel, že ho dostala.
„Co?“
„No, že jsi na chlapečky… Au!“ zařve, protože mu jedna přistane. Petr ho přitiskne na stěnu. Kašle na to, že jsou na chodbě. „Co vyvádíš?“
„Ještě jednou řekneš chlapečky a rozbiju ti ksicht a rád to odsedím!“ řekne rozčileně. Ještě nikdo ho tak nenamíchl, jako teď Daniel. Úplně cítí, jak se mu z toho obvinění vře v mozku. Taková červená mlha…
„Ježíš!“
„Měl byste ho pustit, kolego,“ ozve se za ním hlas docenta Černého. Petr to neochotně udělá. „Tohle se doslechnout rektor, nebyl by rád. I když na druhé straně já bych mu to neřekl.“
„To je… To je…“
„Násilí. Já vím. Na akademické půdě je to prohřešek,“ opět přikývne Černý.
„Zažaluji tě!“
„Můžeš to zkusit a já tě zažaluji za pomluvu!“ chladně odpoví. „A jak víš, vyhraju.“
Daniel na něj se dívá. „Jsi tvrdý. Fajn, ale ještě jednou něco takového a letíš na chodník se vší parádou.“
„Klidně. Jo chceš ty čtyři stovky?“
Daniel mu je chce vytrhnout z ruky, ale chamtivost zvítězí. „Peníze!“
Petr se v duchu usměje. Skvělý. Žaloba nebude, doufá. A když ano, zalarmuje Billyho. Určitě někoho zná, kdo Danielem zamete pod stůl. V Kumbále mu dá peníze.
„To nebylo hezké, kolego.“
„Urazil mě.“
„Hm, ale i tak. Více se ovládat. Nikdy nevíte, co se tu může použít proti vám. Daniel je…“
„Mstivý? Vím to, ale v hlavě mu to funguje dobře, protože by se tu tak dlouho neudržel.“
„Pravda, přesto raději se chovejte klidněji. Jsem nějaký unavený, vy ne?“
„Vyždímaný. Říkám tomu, že mi chybí vitamín D. Slunce. Je tak pochmurno, že člověka přepadají deprese.“
„Jednoznačně. Jdu domu. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Taky by rád šel, ale popravdě se mu nechce zvednout od stolu. Nakonec vezme si kabát, věci, lístky chová do peněženky. Musí ještě plán dál vypilovat. Musí být dokonalý. Cestou do laboratoří mine velké květinářství, které má odpočítavší tabuli do Valentýnu dva dny.
Dva dny na přípravu je zatraceně málo, ale když byl lajdák… Měl by koupit květiny, i když ne. Květiny dostane nejspíš on. Pak něco jiného. Mohl by zajít do butiku. Jen musí očíhnout, aby tam nepotkal půlku města jako minule. Oblečení má, to si nebude kupovat, ale on stejně to neocení. Tak zítra tam dojde, i když jestli dneska brzy skončí, možná by to stihl před zavírací dobou. Uvidí se.
Co dál? Dumá nad tím problémem, ale v hlavě jako všechny ty dny od svého rozhodnutí, má hlavu vymetenou. Nechápe to. Nemůže to být tak těžké! Zvládají to všichni po celém světě nebo je opravdu tak nemožný? Zabočí k příjezdové cestě. Podá strážnému v budce svůj průkaz.
„Zima co?“ prohodí.
„Mně to povídejte. Ještě chvilku a asi si hodím špagát. Mějte se.“ Petr projede na parkoviště. Mine vyhrazená místa a zaparkuje poměrně daleko. Přeběhne ke dveřím. Projede opět průkaz. Vejde dovnitř.
„Konečně! Jdeme!“
„Počkej, takhle nemohu!“ Ale to už z něj Jindřich serve oblečení, hodí to někomu do náruče, navleče na něj plášť a ještě k tomu mu podá masku. Vleče ho do místnosti s počítači, kde externě pracuje. Tam už podupává Domina.
„Konečně! Kde vězíte?!“
Průser, co ho první napadne. Potom mu ale dojde, že všichni se tváří až moc rozjásaně. Povedlo se to? Skloní se k počítači, studuje složité vzorce. „Sakra!“
„Jo. Připravte si publikaci, profesore!“ řekne Domina. „Vyplatil jste se. Tak na místa a makat. Je to sice úspěch, ale potřebujeme jich víc.“ S těmi slovy odejde.
„Je děsná!“ pronese jeden technik.
„Je šéfová!“ pronese rozzářený Petr. Takový úspěch ani nečekal. Musí přiznat, že se mu ulevilo, protože od podzimu čeká, kdy na něj rektor vyrukuje s tím, jak pokračuje ve své práci. Sice by mu mohl říct – Ať si trhne nohou, ale ve skutečnosti by to neudělal. Místnost se pomalu vyprazdňuje, až zůstane on a Jindřich.
„Tak jak se máš?“
„Jde to, akorát mám problémy s Honzou. Hodlám to na Valentýna vyřešit.“
„Na čem?“
Petr se podívá na Jindřicha. Vypadá, že tu byl tak dva dny. „Valentýn je svátek zamilovaných.“
„Aha, to nejsem. Ono se to slaví?“ podiví se.
„Už pár století, ale u nás poměrně jen pár roků. Jak to, že to nevíš?“
„Takové blbosti mě nezajímají,“ upozorní ho na skutečnost Jindra. Chvilku mlčí. Petr čeká, ale vlastně ví i neví na co. „A co se dělá u toho svátku?“
„Dává se dárky, přáníčka tomu druhému. Květiny nebo blbůstky. Taky se může pozvat do restaurace…,“ zarazí se. Má to. To bude přesně ono. Restaurace, potom travesti show a nakonec menší procházka se svůdným zakončením v posteli. Hip hurá, má to. „Nebo něco jiného. Záleží na dotyčném, kolik do toho investuje času a úsilí.“ Doslova vidí, jak v jeho mozku se to kroutí. Zajímalo by ho, co vymyslí, protože to bude něco, na co by on nebo někdo jiný nepřišel.
„Máš volno.“
„Vážně?“
„Vážně, ale zítra sem naklušeš.“
„Proč?“ nechápe, proč zítra. Práce je hotová, k tomu kupodivu úspěšně, což nečekal.
„Podle mé teorie má pro tebe další projekt, pokud budeš chtít se na něm podílet. Jedna naše sekce je už dlouho v loji.“
„V loji?“
„Stagnuje. Nemohou se pohnout. Mám pocit, že ti bude chtít nabídnout, zda bys nechtěl se na to podívat, ale to je pouze moje teorie.“
Petr na něm vidí, že jeho část mozku je někde jinde. „Ne! Musím strávit, to co jsme tu vypotili. Víš, co to dá práce převést do normálního jazyka? K tomu musím vše překontrolovat, aby to bylo v pořádku.“ Ještě další práce? Zbláznila se? Tohle je na hodně dlouho. Musí opět překontrolovat, otestovat… Copak si myslí, že je to legrace? Odmítne to. Má na to právo. Je jen externí spolupracovník.
Jindřich pokrčí rameny. „Jak chceš. Je to tvoje věc, ale víš, ona má své páky, jak k tomu člověka donutit. Měl bych se jít vyspat. Mozek je trochu v loji.“
„Asi ano. Nechceš odvézt?“
„Budu rád. Dovezl mě sem Lukáš. Jsem tu už dva nebo tři dny. Finišujeme.“
„A jak to jde?“
Jindřich se zamračí. „Jde to, ale popravdě čekal jsem, že výsledky budou lepší, ale jasně, ještě jsme to nezkoušeli na lidech. Možná to půjde lépe. Až je uděláme, bude to jasnější.“
„Zní to odpudivě.“
„Co?“
„Ty řeči o zkouškách na lidech,“ řekne.
Jindřich nad tím mávne rukou. Dojdou k autu a za pár minut už jsou na cestě k Jindřichovu domovu. V polovině cesty se rozezvoní mobil. Jindra ho pomalu vydoluje z kapsy pláště. Mrkne na číslo, závne.
„Jindřichu?“ ozve se úzkostně.
„Jedu domu, neboj se. Odváží mě Petr. Za chvilku jsem tam.“
„Díky bohu.“ Jindřich odloží mobil, podívá se ven. „Asi bych měl koupit aspoň přáníčko, že ano.“
Petr se pousměje. Může být unavený, ale mozek stále pracuje. Jen jaksi někdy nechápe kterým směrem.„Podle mě ano, ale je to tvoje věc.“
Jindřich se k němu otočí. „Co budeš dělat ty?“
Petr váhá, ale potom si řekne, že Honza se to nedozví. „Koupím pěkný dárek. Potom večeře, ale ještě nevím kde. Snad někde získám místo.“ Blb! Blb! Jak mohl na to nemyslet? Stejný nápad jistě má i stovky jiných lidi. „A potom si zajdeme na menší show.“
„Aha. Hezký plán,“ pochválí ho.
„Doufám, že ano.“ Hlavně ať funguje. Snad nikdy o nic neprosil, ale tentokrát o tom uvažuje, že se pomodlí ke svatému Valentýnovi.
„Jsme skoro doma. Luki čeká.“ V Jindřichově hlase se objeví něha. Petr by se rozesmál. A pak říká, že není zamilovaný. Lhář. Když se to vezme, ani on si dlouho to nechtěl připustit. I teď má s tím někdy problémy. Jindra zavře branku a dveře od domu se otevřou. Petr ještě ve dveřích zahlédne tmavou postavu, která Jindru obejme.
Závidím. Nesmírně jim závidím a to jen kvůli nějakému vypráskanému mladíčkovi a Honzově neposedné touze. Měl na něj lépe dohlédnout, ale nemůže mu celý život stát za zadkem. Musí mu uvěřit, i když je to těžké.
S chmurnými myšlenkami se vydá do obchodu. Jenom doufá, že nebude tam ještě někdo jiný. Obchodní dům je doslova zahlcen červenou, ale hlavně srdíčky. Tam velké srdce, tam menší. Červené dokonce zlaté nebo z různých materiálů. Až z toho přechází zrak. K tomu všude: Svátek Zamilovaných, Valentýn a k tomu datum 14.2.. Člověk musí něco koupit, i kdyby nechtěl. Zamíří si to druhého patra. Doufá, že tam bude prázdno, ale jako na potvoru je tam docela plno. Odhodlaně si to zamíří ke stojanu s prádlem. Má pocit, že hoří až za ušima. Očima těká, jako, že tu nepatří. Kdyby nebyl svátek už za dva dny, vykašlal by se.
„Mohu pomoci?“ ozve se. „Dobrý den. Co to bude?“
Petra udiví, že ho poznal.
„Vy jste přítel Lukiho. Byl tu včera.“
Ježíš Maria! Proč jenom má tak divné přátelé? Nakonec se odhodlá důvěřovat. Nadhodí decentně a doufá, že ho to trkne. „Ehm, víte ten svátek?“
Mladík se rozzáří. „Pojďte, tady to není ono.“ Vede ho úplně dozadu. Petr málem, že nedostane záchvat, když to vidí. Tohle oproti tomu, co mu dal Honza, jsou… Výstřední? Nezná lepší slovo.
„Tohle okouzlí každého. Je to klasika.“ Podá mu celé síťované.
„Nepatřilo by to spíš do nějakého sexshopu?“ zašeptá zoufalé a je jenom rád, že je tu sám.
Mladík zavrtí hlavou. „Někteří to nosí běžně. Nebo co tohle?“ Podá mu tanga jenom s váčkem a šňůrky, které tvoří motýla. „Poslední hit.“ Otáčí jimi. „Předtím se každý rozpustí.
Petr se vyděsí. Té látky je tam asi minimum. Cena asi bude podle toho. „No nevím.“
„Co tohle? Myslím, že to bude velmi populární. Přišlo to včera a ještě jsem nestihl to vybalit. Ehm, kde to jen je? Mám to!“ Natáhne se do spodu. Petr zírá na něco mezi tangami a boxerkami, až na to, že vepředu je všitý zip. Mimoděk se vzruší, když si představí. „Už jenom ta myšlenka, jak vám ho pomalu zuby rozpíná… No nevzrušilo by to každého? Lukáš si dnes ráno jedny vzal.“
„Chudák Jindra,“ zamumlá. Ten se zblázní.
„Tak co? Máme tu několik velikosti.
„Mohu si je zkusit?“
„Jistě.“ Prohlédne si ho a potom mu podá dvě velikosti. Petr zmizí v kabince, kde si oddechne. Je úplně mokrý, jak tam stál a nemohl se rozhodnout. Stáhne ze sebe kalhoty. Zkusí si nejdřív ty s motýlem a váčkem. Vypadá to ucházející a Honzově se to bude líbit. Tím by ho snad dostal. Sice ten zadek by nemusel být holý, ale sedí mu to. Vezme ty druhé. Těsné. Pohladí kůži se zipem. Krucinál. Nevypadají tak pěkně jako tamty… Vždyť má doma několikery. Mohl by vybrat z tamtěch. Mrkne se ještě jednou, potom rukou zatáhne za zip. Polkne. Rychle je ze sebe stáhne.
Odloží je a obleče se. Zaváhá, ale potom je vezme oboje. Jde k prodavači.
„Tak co?“
„Tak zkusím oboje.“
„Výborně.“ Namarkuje. „Něco malého jako dárek. Pro stále zákazníky a ještě poukaz na příští slevu plus maličkost.“ Podá mu dva poukazy. Petr málem, že to nepustí. Třiceti procentní sleva do sexshopu? Tady? Myslel by si, že je to luxusní podnik. Vezme tašku, když vedle něj přistane prádlo s poukazem. Aha, tak takhle to funguje. Málem, že se nezeptá, kde je ten obchod.
Venku už se klidně rozhlíží kolem sebe. Přemýšlí, co by koupil Julianě. Má toho tolik, že opravdu neví, ale nejspíš ji vezme, aby si vybrala nějaký hadřík. Bez ní se pomalu neodváží nic koupit. Bude nadšená a on taky. Už z dálky vidí před vchodem postávat dvě slečny. Snaží se jim vyhnout, ale černovláska vystartuje. Vrazí mu letáček do ruky.
„Nejlepší romantická restaurace ve městě! Přijďte, uvidíte.“
„Musím jít!“ Hodí letáček do tašky. Romantická restaurace! Pche. To určitě.
Dojede domu. Tašku nechá v autě, protože nahoře je Honza, který vyzvedl Julianu ze školy. Příští rok už bude chodit sama.
„Ahoj! Jsem doma!“
„Slyšíme! Tati, hrajeme si! Mám hlad a Honza taky!“
Hrajou. Pořád by si jen hráli. „A co si udělat večeři?“ vzteklé optá se v obývacím pokoji. Je unavený a oni dva…
„Hned…“
„Seď!“ řekne tak přísně, že Honza v půlce zvedání zmrzne a usedne nazpět. „Jdu něco připravit,“ prohlédne si je. Vypadají možná vyděšeně, ale jak Julianě tak Honzovi to sekne. Kdyby nebyl frustrovaný z půstu, pak by nebyl vzteklý a to měl tak dobrou náladu. Zabít je, je málo. „Bude jen chleba! Konec.“
„Děkuji. S paštikou.“
„Bude to, co bude!“ usekne, protože se opět naštve. Ještě si budou vymýšlet.
„Tatínek je naštvaný,“ řekne potichu, aby to slyšel. Vykašle se na to. Je znechucený, aniž ví proč. Pak si to uvědomí. Nedostal polibek. Bouchne do dvířek od kuchyňské linky. Potom kopne. Moc to nepomáhá.
„Za nic nemohou,“ ozve se za ním a na krku ucítí teplý dech, jazyk. Povzdechne si. „Pomůžu ti.“
Petr slastně přivře oči. „Ne, běž si hrát s Juli. Bude to hned.“
„Dobře. Miluji tě.“
Petra ovládne zlost. Miluje? Jak to může říct? Kdyby jo, byl by tady v noci. Leze mu to na mozek. Je toho nějak moc. Copak tolik toho chce? Uvědomí si, že civí na kuchyňskou linku a přitom by měl připravit večeři. Rychle vytáhne chleba, pomazánku, paštiku a sýr. Připraví to na tác. Ještě nakrájí chleba a nechá vařit vodu.
„Tradá večeře.“
Zní to jako o pohřbu, pomyslí si Juli s Honzou. Sklidí hru. Posadí se. Honza zadrží Petra a jde udělat pití. Za chvilku už nese tři velké hrnky kouřícího čaje. V klidu se najedí, kdy Petr poslouchá Juli, co se dělo ve škole.
„Tati, myslíš, že bych mohla někdy pozvat Katku?“ optá se Juliana.
„Samozřejmě, ale musí to vědět u ní doma.“
„Jasně!“
Petr si pomyslí, že někdy je nezodpovědná. Prostě to chce, tak to dostane. Ale tady může narazit. No uvidí, co na to Katka.
„Chci ji ukázat pokojíček a taky hry a knihy,“ říká nadšeně.
„Katka? Kdo je to?“ optá se Honza.
„Kamarádka.“
„Mažoretka,“ upřesní Petr. „Máš už úkoly? Udělala si je?“ ptá se Honzy.
„Ehm nevím.“
„Hned budou.“
„Juli!“
„Ano, tati.“
„Co jsem ti říkal?“
„Ale tati. No jo. Nejdřív úkoly, potom hraní. Ale mám samé jedničky.“
„Nezajímá. Mazej. Uklidím to. Musíš na ni dohlédnout. Je to stále dítě.“
Honza se usměje. Nezdá se mu to, ale když to Petr tvrdí. „Budu muset jít.“ Petr se zamračí. Poslední dobou utíká hned, co přijde. Už se ani nezdrží. Je mu snad odporný? Našel si někoho? Co si má myslet? Zatne prsty do stehna. Připadá si už opravdu pitomě a poslední dobou to ani nerad říká. Být pořád odmítán je děsivé.
„Nechceš zůstat?“
Honza zavrtí hlavou. „Ne. Promiň.“
Petr si zoufale povzdechne. „Nechceš se mnou spát?“ Už nevidí jiné cesty, než se rovnou zeptat.
„To ne. Já jen… Musím jít. Promiň.“ Petrovo zoufalství se prohloubí. Co s ním je? Opravdu se stal mnichem? Nevěří tomu. Krucinál, co má dělat? Vrhnout se na něj? Znásilnit? Ne! Vyděsí se, sotva na to pomyslí. Už nikdy.
Doprovodí ho dolů. Ve výtahu se opět odhodlá. „Nevzrušuji tě?“ Jiná možnost ho nenapadá. Připadá si uboze, že se doprošuje. Nikdy by neřekl, že to udělá.
Honza se k němu přitiskne. „Vzrušuješ, slůňátko.“ Petrovi málem, že se nerozbrečí nad tím oslovením. Dívá se, jak jde k autu. Nejde s ním, protože jinak by asi žadonil, aby zůstal. Chce už zajít do vchodu, když si uvědomí, že má v autě dárek. Nebyly ty peníze vyhozeny zbytečně? Odnese to do ložnice. Vysype obsah tašky na pokrývku. Na vrhu je letáček. Zvedne ho. Dívá se na vchod do restaurace. Otočí ho. Hledá telefonní číslo. Riskne to. Zítra zavolá. Plán by měl, ale co když Honza nebude chtít? Co když lhal o tom, že ho vzrušuje. Možná ho už přestal bavit? Sevře papír v hrsti. Ne! Nesmí tak myslet. Je to k zbláznění. Všechno bude v pořádku. Uklidí dárek a jde spát.
Plán už má.
Je dokonalý?
Neví.
Plán A: Dokázat, že nejsem Donchuán a miluji ho!
„Ahoj, Páji!“ pozdraví svou kolegyní.
„Hej, co to študuješ? Romantická místa? No né! Valentýn, ale tohle je v létě!“ Píchne prstem do papíru nějakého časopisu, na kterém je pár uprostřed léta v překrásné krajině. V pozadí je obrys hradu.
„Mně nemusíš říkat!“ řekne mrzutě. „Ach bože, nevím co dělat!“ Mrští časopisem na stůl, až sklouzne na zem. Nechá ho být.
„Já nečekám nic!“ Svlékne ze sebe černý flaušový kabát pod zadek. Načechrá si blond vlasy.
„Nic?“
„Nic. Ten můj má sotva ponětí, že existuji. Ty jsi na tom jinak. O tebe se zajímá.“
Honza si pomyslí, že zrovna je na tom blbě. Pavlína v ultra krátké mini jde si udělat kávu.
„Chceš čaj nebo kapucíno?“
„Kappuccinóó, mia amor.“
„Cha cha vtipné. Tak co chceš vlastně mu koupit?“
„Kytku.“
„Jo to jde, ale chce to něco originálního, když je to tvůj první svátek.“ Zasní se, až ji probudí pískot konvice.
Honza se na ni zamyšleně dívá. Co by si asi tak přála? Možná by mu poradila. Jitky se ptát nechce, protože okamžitě by začala: Co jsi zase tomu chudákovi provedl? Vůbec by to nepochopila. Musí dokázat Petrovi, že je co k čemu. Sice trpí, ale… „Jak ty bys sis představovala ideální Valentýn?“
Pavlína se k němu otočí. „Jak? Chytáš rozumy? Hm, to je těžké, protože každý má ten svůj sen, ale můj je takový. Hezký dárek. Nemusím být drahý, ale něco co mě potěší. Potom luxusní večeře. Na tom trvám a jistě kytice. Ta nesmí chybět. Po večeři romantická procházka s líbáním a tak. Jako na první schůzce. No a závěr? Báječný večer v posteli a ráno snídaně do postýlky.“
„To je dost.“
Pavlína pokrčí rameny. „Proto se tomu říká sny. Tady máš a soustřeď se, jo? Jde ti zákazník, tak aby nevypadl s fialovou hlavou.“
„Jasně.“ Vykroutí si hlavu. Nějaký chlap se dívá dovnitř jak do výkladní skříně. Nezná ho.
„Mám padla!“ zvolá tak nadšeně, že se po něm muž podívá. Pavlína se na něj ošklivě podívá.
„Tak padej.“
„Jasně. Musím vyzvednout Julianu ze školy.“
„Není už na to velká?“ optá se udiveně. „Myslela, jsem, že ji vyzvedává Petr. Nebojte, to ucho budete mít na místě,“ řekne suchým tónem klientovi.
„Nevím, ale Petr to tak chce. Tak pa. Nashledanou!“ Cink. Dárek. Jaký dárek? Cestou k autu se dívá po výlohách, zda neuvidí ten dárek, který by Petra potěšil. Nic. Vše je tak neoriginální, tak nudné. Zaslouží si něco skvělého, jedinečného, neočekávaného, ale co? Jindy by mu asi koupil nějakou knihu, ale to je tak strašné. Něco kupovat je hrozné, když v obchodech nic nemají.
„Honzo!“
„Ahoj. Jak bylo ve škole? Naskočíš si?“
„Po hlavě!“ zajásá. Vzápětí se souká dovnitř. „Co budeme dělat?“
„Co jenom chceš.“
„Jupí! Zahrajeme si něco? Potom se budeme dívat na televizi.“ Opře se o opěrku a kouká mezi sedadly na provoz. „Honzo, myslíš, že tatínek mi už dovolí příští rok chodit samotné? Jsem už velká a bylo mi devět let.“
„Určitě. To víš, bojí se o tebe.“
„Ty myslíš ty pány, kteří občas jsou před školou? Jsou divní. Těch si já nevšímám.“
Honza zbystří. „Jací pánové?“
„Různí,“ pokrčí rameny. „Někdy tam jsou, někdy ne. Ale mně se nelíbí. Většinou s nimi mluví ti starší, ale někteří se ptají i po mladších. Oni nejsou vidět, víš!“
„Jak nejsou vidět?“ Ježíš co se to děje? Bude to muset říct Petrovi.
„No jsou v autech nebo u stromů, taky ve vchodech, ale já je vidím.“
„Šikovná.“ Drogy nebo úchyláci? Nediví se, že má Julianu vyzvedávat. Udělal by to taky. „Tak vystupovat, mladá dámo. Měla jsi oběd?“
„Měla, ale dala bych si jogurt. Taťka, říká, že je to dobré pro zdraví.“
„A ty?“
Juli nakrčí nosík. „Není to špatné, ale raději bych čokoládu!“ zazubí se s nadějí v očích.
„Jogurt ti stačí.“ Jestli to zjistí Petr, tak by měl oheň na střeše a že on se vždy to nějakým záhadným způsobem dozví.
„Ach jo.“ Nahoře si pustí film. Zatímco Juliana se dívá, Honza přemýšlí, jaký dárek koupit. Nediví se, že někteří hledají rozumy, kde se dá… „Juli, co bych měl dát tatínkovi k svátku?“
„Nemá svátek,“ zabručí automaticky a dál se dívá.
„Ehm? Myslím k Valentýnovi.“
„Aha.“ Juliana se k němu obrátí. „Kytku. Přáníčko. Dárek. Večeře. No, chtělo by to něco zvláštního.“ Zadumá se. Honza si pomyslí, že na tak malé dítě je to strašně nepřirozené. Chová se jak dospělá. „Nevím. Jdu se dívat.“
Přáníčko. To musí taky koupit. Obě dvě, jak Páji tak Juliana, říkají, že to chce něco zvláštního. Jenže co?! Těžké. Moc těžké, dumá, dokud se neozve: „Ahoj! Jsem doma!“ Fantastické to slyšet. Kdyby mohl, popadl by ho, zavlekl do ložnice a miloval se s ním do úpadu. Vypadá skvělé. Touží po něm. Neví, proč si tohle usmyslel. Kdyby si to nevymyslel, mohl k němu jít a políbit. Je vůl. Ségra má pravdu. Ježíš, přáníčko ségře! Sice by ji někdy zabil tupým nožem, ale má ji velmi rád.
Je mu hnusně, když se loučí a on s ním chce spát. Zatraceně, co má dělat? Po cestě domů přemýšlí, jak na to. Není přece jen pitomec, když si ten cíl vytkl? Taky proč mu Petr říká, že se nezmění? On se chce změnit. Chce mu dokázat, že není tím… Neopakuji se? Ale teď je nejdůležitější valentýn.
Udělal chybu.
Kardinální.
Jen neví kde.
Zastaví auto, civí na blikající vzdálená světla u křižovatky. Zelená, oranžová, červená. Někde udělal chybu, ale neví kde. Vidí to před sebou jasně, ale cesta jako by byla plná mlhy. Ví, že by měl jet, ale nedokáže od těch světel odtrhnout oči. Jako by ho fascinovaly a říkaly: Ty jsi udělal chybu. Najdi ji. V pravidelných intervalech přeskakuje z jedné barvy na druhou.
Kolem prosviští motorka. Řidič je skloněný. Upřeně se dívá, jak jede. Otevře ústa k výkřiku, mlha ustoupí… Prásk! Zírá na motorkáře, jak je vyhozen do vzduchu. Dívá se na jeho dopad. Má pocit, že slyší praskání kosti při dopadu. Uvědomuje si, že je to nesmysl. Nevěřícně se dívá na motorku, auto. Ví, že by měl něco dělat, ale je paralyzovaný. Zírá jen na to, co se stalo.
Potom, jako by dostal ránu elektrickým proudem, sáhne po mobilu. Vytočí záchranku. Koktavě diktuje údaje. Ověření. To ho rozčilí. Sakra, copak by si takovou věc vymyslel? Rozjede se k nehodě. Vystoupí, jde k bouračce. Obhlíží škody, v hlavě vymeteno. Nemůže si vzpomenout, co se dělá. Obejde auto. Uvědomí si, že necítí benzín. Hasiči. Uleví se mu, že nic nemusí dělat. Dojde k tělu. Leží v divné pokroucené poloze. Zírá na ně. Má chuť natáhnout nohu a šťouchnout do ní, jako když klacíkem šťouchali do brouka. Ví, že to nemůže udělat. Celé je to jeden velký nesmysl.
Je mrtvý?
„Jsou tu.“ Otočí se k záchranářům.
„To vy jste zavolal sanitku?“ někdo jim třepe.
Honza se vzpamatuje. „Ano. Stál jsem tamhle, když prosvištěl kolem mě.“
„Hnusné!“ podotkne dotyčný a jde pomáhat kolegům. Honza stojí, neví, co má dělat. Zamíří si to k autu, když uslyší poldy. Zřejmě bude muset počkat. Posadí se na sedadlo. Čeká.
„Dobrý den, vy jste svědek?“ optá se ho příjemný hlas.
„Bohužel. Jel šíleně rychle. Mohu jet? Rád bych se dostal domu.“
Policista se na něj zkoumavě zadívá. Vypadá klidně, ale šok se může dostavit o hodně později. „Nechcete odvézt? Neměl byste si sedat za volant.“
„V pořádku. Bydlím nedaleko.“
„Jistě. Jenom bychom si rádi opsali údaje.“
„Tady.“ Vyhrabe občanský průkaz. „Žije?“ optá se zvědavě.
„Žena ne. V autě ano.“
„To byla žena?“ udiví ho. Takoví šílenci bývají spíš muži než ženy.
„Ano. Pošleme vám obsílku, i když tady je to jasné. Zvládnete to?“
„Určitě.“ Zavře auto, v klidu vyjede. Mine nehodu. Koutkem oka zaregistruje přikryté tělo. Je mrtvá. Chvilka nepozornosti. Celou cestu stále mysli na nehodu. Mohl zasáhnout rychleji? Mohl něco udělat? Přehrává si to v hlavě. V ložnici to vypustí z hlavy úplně, ale klidnou noc nemá. Spí trhavě, kdy se mu do snů promítá motorká a Petr. Když sundává dotyčné přilbu a objeví se Petr, vstane. Jde se dívat na televizi. Posadí se na pohovku a zapne telku. Nějaký film končí. Přepne na další kanál. Valentýn. Romantické místo snů. Vyznání lásky prstýnek. Připomene mu to jeho situaci, i to co se stalo okamžik před nehodou. Jeho chyba, ale kde?
Je to na prášky. Rád by teď měl někoho na telefonu. Potřebuje poradit, co má dělat. Potřebuje říct, kde spáchal hřích. Zatraceně. Je to horší.
Vypne televizi, pohovku změní za židli u počítače. Prohledává internet. Samé reklamy na Valentýna. Spodní prádlo, plyšáky, romantické zájezdy, nevšední zážitky… To by mohlo být ono. Probírá se. Víkend na ranči? Co když se bojí koní? Romantický výlet na jezeře? Ehm to nechce on. Let balonem? To by mohlo být zajímavé. Usměje se. Objedná si to, zaplatí a vytiskne dárkový certifikát. Poletí balonem a nahoře dá Petrovi velkou pusu. Časově to není omezeno, takže si to mohou vybrat například na jaře. Vyhrabe zapomenutou pěknou obálku. Dárek už má. Květiny má. Jen koupí přáníčko a objedná restauraci.
Spokojeně se rozvalí u počítače. Den je hotový. Skoro. Ale je tu ještě něco. Na chvilku zřetelně viděl, kde udělal nesprávné rozhodnutí. Problém je, že si to už díky nehodě nepamatuje. Nebo to viděl díky nehodě? Ségru s tímhle nemůže zatěžovat. I tak k ní utíká o radu pokaždé, když se něco stane. Pokaždé mu pomůže. Někdy poradí, někdy jedná. Nikdy ho nenechala samotného a na holičkách.
„Ty debile! Ty jsi vůl!“ pronese zřetelně pomalu a nahlas. Mlha na cestě se vznesla. Zavře oči. Dokonalý blbec je. Celou tu dobu nechal Petra samotného. Tohle obyčejným výletem v balóně nezachrání. Když si vzpomene, kolikrát naznačil, že s ním chce být. Jak prosil – je mu špatně. Jitka má pravdu. Je kardinální osel.
Zvedne telefon. Chce zavolat, když si vzpomene na sms. Byl šťastný. Teď je na dně. Po všech stránkách.
„Slůňátko, jsem kardinální osel. Promineš mi mou tupost? Miluji tě jako nikdy předtím. H.“ zaváhá. Potom rychle dopíše. „PS: Jsi nejvíc sexy chlap jakého znám. Chci tě mít v sobě.“
Cítí horkost v tvářích. Naposled se červenal, nevzpomíná si kdy. Bude muset koupit ještě jednu věc. To bude ten speciální dárek. Odešle zprávu. Zpráva přijata. Půjde spát, i když svítá. Zdřímne si aspoň. Unaveně zívne, jako by ho to vyčerpalo. V duchu je spokojený i nespokojený. Ale pokud mu odpustí jeho demenci, potom udělá vše, aby to spravil.
Malý poklad - 71. Tati, Valentýn je tu.
