Shounen - ai povídky

Další kousek puzzle

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Doma. Yvo jsme doma. Řekni proč, ó moje hospodyně jsou cesty tak únavné?“

„Nejspíš proto, že jsou únavné a musíš až moc často někam cestovat.“

„Nejspíš ano. Padnu do postele a budu spát. Hodně spát. Jdeme!“

„A jako kufr, co?“ podotkne Yvo se svým v ruce. Beau se uličnicky otočí a mrkne.

„No tak Yvo? Ty jsi ze železa, zatímco já z porcelánu. Takový malý kuf...“

„Vezmi si ho nebo ho odnesu k sousedům do popelnice!“

„To bys neudělal!“

„Vsaď se!“

Paříž, dům paní Simone

„Hádají se! Hádají se! Slyšíš Alfréde!“

„Neslyším, protože dávají zrovna fotbal  mezi Paris Saint-Germain FC a Olympique Lyonnais. Jako pravověrná Pařížanka měla bys teďsedět vedle mně a povzbuzovat. Jenže ty místo toho se díváš dalekohledem na našeho souseda.“

„Fotbal. Vy a fotbal. Nechápu co je na tom tak vzrušujícího. Jen nějací chlapi honí po zeleném trávníku míč a stejně ani se netrefí do té obrovské brány. To tady vznikají dějiny!“

„Jaké dějiny?“ zahučí a strčí si do úst brambůrku. Nohu má položenou na židli. „Jen se snaží spolu bydlet a je dobře, že mladej Lang není sám.“

„To jistě! Ale takhle velkou hospodyni? A ještě kdo ví jestli je to hospodyně. Může to být vrah!“

„Vrah!?“ už aby přestala s tím sledováním kriminalistických detektivek.

„Jistě. Uznej jedno. Jako hospodyně nevypadá. To má být urostlá mateřsky vypadající paní, popřípadě černé pleti.“

„NO něco má.“

„A jako co?“ teprve teď se k němu otočí.

„Je urostlý...góóóól!“ zakřičí a zvedne se. Se zaúpěním klesne.

Paříž, dům Beauregarda Langa

„Nedělej tu scény, Beau!“

„Jak víš, že je dělám?“ řekne nevinně.

„Protože si rád hraješ. Proto a jdeme domu. I tady je zima a já si představuji jak si lehnu.“ Je pravda, že let nebyl zrovna dle jeho představ a jejich přiznání čím vlastně jsou bylo tak neočekáváné. Rozhodně se dozvěděl víc než za ten rok, který spolu jsou a nejsou.

„Když myslíš.“

„Kufr.“

„Musím?“

„Ano,“ řekne nekompromisně. Beau si povzdechne a tahá kufr z auta. Postaví ho na zem. Yvo k němu přijde a potěžká. „Neříkej, že v tom máš schované hotelové ručníky. To by už nebylo zlodějství, to by byla kleptomanie.“

„Hele, neotírej se o babičk...“ zmlkne.

„Já tušil, že v tom výčtu tvoji rodiny někdo chybí.“

Beau se zakření. „Dobře, babička ráda si přivlastňovala drobné předměty a co? Každý má nějakou úchylku. A ručníky tam nemám.“

„Tak dobře. Nechtěl jsem se dotknout tvé babičky?“ oetvře dveře a vejde. Beau opatrně vkročí dovnitř, začichá  a pak se usměje. „Copak je?“

„Ehm, ale voní to tu.“

„Proč by nemělo?“ podiví se Yvo. Beau poznámku nechá být a jde nahoru.

„Vybalím později, ano. Jdu si lehnout a pak se vykoupat a pak si opět lehnout a přijď za mnou.“ Yvo ještě uvažuje nad jeho podivnou poznámkou a začichá. Jasně chce to vyvětrat, ale vzduch je normální. Zas se mu něco zdá a kolik vlastne hodlá dní prospat? Netušil, že Beau je zrovna v cyklu hibernace a přes časové pásma neletěli. Zavrtí rezignovaně hlavou a pak mu dojde, přijď za mnou. To chce v jejich vztahu, tedy jako milostném vztahu pokračovat? Ne, že by on byl proti tomu, ale přece copak mu nevadí čím byl v minulosti? Musí aspoň trochu něco tušit. Odnese tašku do svého pokoje a rozhlédne se.

Krásný pokoj po dědečkovi. Je pravda, že ještě za ten rok není zbavený prachu, ale to je otázka pár minut a prachovky.

„Yvo!“ mohutné zařvaní otřese domem, až Yvo nadskočí. Co se zas stalo!? Nechá kufr kufrem, vyběhne po schodech nahoru a prudce otevře dveře. Rozhlédne se po nepříteli. Nikde ho nevidí, ale lehne si na podlahu, podívá se pod postel a nakonec přejde k oknu.

Beau v posteli jen zírá co to dělá. Vtrhne sem jako nějaký výsadkař do dílny, kde se vyrábí kokain nebo do budovy  terroristické buňky. Chybí jen zbraň.

„Yvo ty jsi byl u výsadkařů?“

„Proč? No ano chvilku,“ připustí a dál se rozhliží.

„Aha. Tak to je jasné. Nikdo tu není.“

„To už vím a proč jsi tak řval?“

„No máš mně přikrýt, zapnout topení a lehnout vedle mně. Je mi zima.“ Yvo zamrká.

„To jako kvůli tomu tady řveš jako na lesy?“

„Znáš lepší důvod než se třást zimou?“

„No ano. Zapnout si topení sám a vzít pyžamo.“

„Nuda a dělej.“ Yvo pochmurně si pomyslí, že z Beua se stává malý tyran.

„A když ne?“

„Tak můžeš jít do té své studené postele sám!“ a ukáže vítězoslavně  palcem dolu. Yvo se ošije. Nemá rád zimu a teploučké tělo Beaua je opravdu lákáve. Možnám, že pár věcí přehodnotí na Beauovi a některé rozkazy poslechne. Přejde k topení, zapne je a rychle se svlékné.

„Máš jizvy.“ Yvo s rukou na trenýrkach přikývne a zastaví se. Má si je stáhout taky?

„Klidně si je nech,“ prohlásí velkoryse Beau a zívne si. „Nemám na nějaké hrátky pomyšlení.“ Yvo si je nechá a vklouzne k němu. Bože to je zima. Přitáhne si Beaua do náruče.

„Mňam,“ mlaskne si Beau a zaboří se mu hlavou do ramene. „ Teploučko.“ Yvo se podívá do jeho tváře. On opravdu spí. Musel být unavený. Přitáhne víc pokrývku a usne taky.

„Vstávat!“ Yvo se probudí a hmatne vedle sebe. Zarazí se nad tím gestem. To si už taky brzy zvykl na to, že spí s Beauem? Otočí hlavu za hlasem.

„Beau, co se děje?“ Závidím mu. Je čerstvý jak rybička a on se cítí opravdu na svých devadesát.

„Jdeme do nemocnice. Luis se probral a chce mně vidět. Tak vstávej lenochu.“ Yvo odhrne pokrývku a zarazí se. Podívá se dolu kde mu chybí jeho trenýrky. Beau nevinně si prohliží strop.

„Jak?“

„Jdeme do nemocnice. Hezky vstaneš dáš si sprchu a jedeme. Nebo něčemu nerozumíš. Vím, že nejsi našinec...“

„Nech toho Beau!“ Klidně odhrne pokrývku a  a vstane.

„Ty Yvo nemůžeš to ustlat?“ Yvo se k němu otočí. Pokrčí rameny aniž zaregistruje svit v Beauových očích. Natáhne se po pokrývku, když najednou ucítí jak ho hladí po pozadí ruka Beaua. Ach ne, už zase ta jeho nezdravá úchylka.

„To je nádhera. Promiň, ale nebude...“ Yvo ohromeně si uvědomí k čemu se chystá. Polkne a najednou se podívá před sebe. Zrcadlo a v něm Beau. Zvědavě ho pozoruje. On se fakt chystá se ním milovat. Vidí jasně i slyší jak otevirá šuplík, vytahuje kondom a nandává si ho na úd. Nemůže pochopit jak z toho pozorování může být vzrušený, ale je.

Beau koutkem oka zaregistruje lahvičku a vyndá ji. Otevře a na prsty nanese trochu gelu. Potře jeho otvor a pak do něho pomalu vklouzne. Zasténá jak ucítí jak ho svírá. Rozkoš. Skloní se k zádům a políbí.

Yvo všechno sleduje v zrcadle. Je to tak hříšné sledovat je v zrcadle, svoji tvář, Beaovy přivřené oči a jak ho svírá rukama, jak se pohybuje proti němu. Slyší sebe i zvuk jak do něho proniká. Sténaní se misí s obrazem toho co vidí. Neví jak to pojmenovat, ale je to rozkoš.

Miluje jak se v něm pohybuje. Nakonec skloní hlavu a dívá se na svůj vzrušený úd. Sténá a neuvědomuje si to. Beau jednou rukou sevře jeho penis. Přejíždí ho od varlat až po špičku žaludu. Laská ho rukama a Yvo sleduje jeho ruku.

„Prosím!“ zachraptí Yvo. Tohle musí už skončit. Beau zrychlí svoje pohyby jak už taky chce vyvrcholit. Vykřikne a přirazí. „Nádhera!“ vyrazí ze sebe a po chvilce vyklouzne. Yvo se dívá do zrcadla na jeho výkřik i spokojený výraz. Líbílo se mu to a přetočí se na záda, ale to už mu Beau roztáhne nohy a klekne si mezi ně, skloní hlavu a vezme ho do úst. Yvo zasténá jak ho pohltí teplo úst. To se mi líbí. Nádhera a vjede rukou do vlasů Beau. Je tak vzrušený, otevře rty k výkřiku, když cítí jak vyvrcholí. Nadzvedne se, aby viděl na Beaua a zas položí.

Beau něco spolkne a něco nechá na jeho těle. Sundá si kondom a lehne si vedle něho tak jak je. Neupravený, s rozepnutýma kalhotama.

„Promiň!“

„Za co?“ nechápe tomu Yvo.

„Za předehru. Víš, já ji mám rád. Hlazení a ...“

„Já taky, ale jak vidno někdy to nejde.“ Yvo se dotkne jeho rtů prstem. Jsou tak přísné až má chuť je rozesmát a slíbat z nich tu strohost. Skloní hlavu a políbí. Yvo pootevře rty a líbají se. Když jim dojde vzduch se Yvo tiše rozesměje. Beau se rozzáří. Je hezký, když se směje. Položí si hlavu na jeho hrudník a poslouchá uklidňující tep srdce.

„Přece jen jsi člověk.“

„To jsem,“ odpoví pobaveně Yvo. „Půjdu dolů do sprchy a pak půjdeme za tvým přítelem. Beau zvedne k němu hlavu a pozoruje jak se jeho rty hýbou. Slyší slova, ale sotva je vnímá okouzlen jejich pohybem.

„Půjdeme,“ a vstane. Jeho zrak padne na Beaua a Robin. „Myslím, že už tu zůstanou. Stejně všechno vědí.“

„Ne tak jako sousedka.“

„Potom. Nejdřív vyřešíme ty dvě maličkosti. Yvo?“ ten se otočí ve dveřích. Beau se zadívá na jeho nahotu a na potřísněné stehna a břicho. „Dají se zničit?“

„Bohužel ne,“ a v jeho tváří se objeví lítost. „Jsou stejně věčné jako Ochránci.“ Tiše zavře dveře a přejde do koupelny. Pustí na sebe horkou vodu. Bohužel a možná to tak má být. Odvěký zápas mezi nimi dvěma. Osprchuje se a zavře vodu. Chvilku stojí ve sprše a pohladí se po ruce. Je mu tak zima. Zatřepe hlavou. Ne, má být rád, že získal něco tak vzácného, a že ho Beau nedomítl. Je to zázrak. Má pocit, že ví čím byl, anebo si to domýšlí. Ztuhne.

Náramek se pohybuje!

Vyběhne ze sprchy a venku narazí do Beaua.

„Náramek!“ za nim křikne a běží do sklepa. Beau se uchechtne.

„Yvo mám ho na ruce!“

„To už vím taky,“ zamumlá pro sebe a opře se o trezor. Na podlahu kape voda. Přivede ho do hrobu dřív než další Ochránce. Vyjde nahoru.

„Díky,“ a začne se utírat ručníkem, který podá Beau..

„Yvo já jdu do kuchyně, takhle tě vidět je opravdu pokušení. Trpím,“ zahuhlá a zapadne do kcuhyně. Yvo zavrtí hlavou, i když vidět takhle Beua jak se utírá, nahého, roztouženého, voňavého po sprše.... Jenže on se dovede ovládat narozdíl od vrabčáčka! S úsměvem na tváři se obleče a jde do předsíně.

„Kabát,“ vklouzne do něho a pak si všimne na zápěstí náramku. Vezme ho za něj a dívá se do jeho zlatých ploch. Něžně ho překryje svetrem a  pustí jeho ruku.

„Nenávidíš ho?“

„Stejně jako miluji.“ Otevře dveře do už tmavé noci a přesto je sotva šest hodin. „Pojedem mým autem.“ Jde k nissanu a nastartuje ho. Vedle se usadí Beu.

Paříž, dům paní Simone

„Alfrede odjíždějí!“

„To je jedno!“ upije blaženě kávu. Paříž se může propadnou do horoucích pekel a Simone taky. Saint Germain vyhrál. Po dlouhé odmlce vyhrál s přehledem. Bože je to tak opojné.

Simone po něm nevraživě vrhne pohled. Taky se o nic jiného nezajímá než o nějaký pitomý klub.

Nemocnice, pokoj sedmého hraběte Luis Jean Napoleon de Poiters

„Luisi?“

„Beau. Pojď dál. Promiń, že ležím.“

„Nech toho. Nic nenesu, ale...jak ti je?“

„Dobře a kdo to je?“

„To je moje hospodyně Yvo,“ představí Yva Luisovi. Ten nejdřív pohlédne na Beaua a Pak na Yva. Zkoumá ho a pak se slabě usměje.

„Tak hospdyně. Zajímavé povolání.“

„Něčím se člověk živit musí.“ Luis mávne rukou. Ten muž který přišel s Beauem je nebezpečný. Hodně nebezpečný, ale vypadá to, že ne pro Beaua a to je důležité.

„Byly to ženy. V černém. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Kněžky,“ s jistotou pronese Yvo a podívá se na Beaua. Ten přikývne.

„Nevím kdo, ale viděl jsem je spolu se sběratelem Meduzou, s tím Řekem Alexandrosem. Bolí to. Dává vám to smysl?“

„Dokonale. Jenže co teď? Musím nějak odstranit Medúzu zpět. Nedo...“

„Nemusíš Beau.“

„Proč ne?“ vykřikne Beau. „Nedovolím, aby vrah mých rodičů chodil po tomhle světě. Musí za tu vraždu pykat. Pro tak nicotnou věc.“

„Nikdy jsi neřekl kvůli čemu zemřela,“zeptá se tiše Luis.

„Vějíř Marie Antoinetty,“ hlesne a dotkne se Luisovy ruky. Sevře ji.

„Aha. Vzácnost. Je mi to líto. Možná kdybych to tehdy věděl...“

„Nic se nedalo dělat. Nic a dobře to víš.“ Luis unaveně zavře oči.

„Co chceš s ním dělat?“

„Nemusí se nic dělat. Kněžky ho zabiji.“ Luis otevře oči a Beau k němu vzhlédne. Zachvěje se nad způsobem jakým to řekl. Chladně bez emocí.

„Proč?!“ oba se ho otážou.

„Protože je viděl. Protože zná jejich tváře, protože se  s nima zapletl. Nevím jak kdy, ale nesnášejí svědky svých činů.“ Pochmurně se usměje. „Jen musíme jedno udělat. Musíme Kněžky rychle přesvědčit, že náramek není tak lehko k mání a ta Medúza... je postradatelná.“ Pokrčí rameny. „Promiň Beau. Nikdy jsi neměl být do toho zatažen.“

„Nějak se musí dát zničit. Copak umí vstát z mrtvých?“

„To ne.“

„A kolik jich je?“ Yvo mlčí. „Kolik? No tak Yvo kolik jich je?“

„Já nevím. Možná by...“

„Kdo jsou ty kněžky?“

„Neříkej Yvo. Necheš snad, aby Luis byl mrtvý. Už jednou...“

„Lepší znát pravdu než nevědět. Rád vím proti čemu čelím. Vyznám se.“

„Kněžky, mlč Yvo. Kněžky chtějí jeden náramek. Jsou nevyzpytatelné a já bych rád, kdybys mohl se někam odklidit než to s Yvem vyřídíme.“ Yvo se mračí. Neměl mu to říkat.

„Dobře. Podej mi telefon. Bolí to tak moc,“ Beau si teprve teď všimne potu na Luisově čele. Setře mu ho a podá telefon. Oba poslouchají, jak telefonuje s Interpolem o ochraně. „Do hodiny budou tady.“ Yvo přejde k oknu.

„Počkáme.“ Beau k němu přejde.

„Proč?“

„Nevím, ale něco cítím. Nerad bych, aby se tady něco stalo. Prosím.“

„Dobře dojdu pro kávu.“ Beau vyjde ven.

„Kdo jste?“

„Kdo myslíte?“ otočí se k Luisovi.

„Hospodyně to vám věřím, ale dřív jste býval někým jiným. Viděl jsem takové lidi jako vy. Co chcete po Beauovi?“

„Co je vám potom?“

„Je, jako by byl můj syn.“ Yvo mlčí. „Neřeknete? Mohu na vás poštvat Interpol. Nejsem zrovna nějaký bezvýznamný úředníček!“

 „Já to vím,“ klidně pronese. „Musí vám stačit tyhle dvě věci. Chráním náramek, který ukradl Beau a protože má ten náramek musím i jeho chránit.“ Luis jen zamžiká, když stojí u něho s rukou na jeho krku. „Tak snadno zabít.“ Luis nedýchá. Zabije ho? Už několikrát stál tváří v tvář smrti, ale nikdy nebyl tak bezmocný jako teď.

„Doufám, že mně nezklamate.“ Yvo odtáhne ruku a podívá se na ni. Kolik zabila lidi včetně Vladislava? Sevře ji. „Máte stíny v očích,“ poznamená.

„Stíny? Ne. Spíš stín,“ zamumlá a přitáhne si židli. „Nemusíte se o něho bát. Pokusím se ho ochránit, i když popravdě má tendenci se řitit do maléru a nepořádku rychlosti světla.“ Luis se zasměje. Přesně vystihl Beaua.

„To tedy ano. Asi si lehnu. Ta rána mně pálí a bolí. Snad bude v pořádku.“

„Zasáhli tě dýkou?“

„Ano.“ Yvo sevře rty. Jestli byla otrávená...

„Dej udělat si rozbor na jedy a urychleně.“

„Myslíš?“ Yvo přikývne. „Jejich domovinou je země jedů. Jsou to ženy a je to jejich přirozenost.“ Luis natáhne ruku ke knoflíku a zmáčkne ho.

„Ano?“ dovnitř vejde sestřička a nelibě pohlédne na Yva. Ten se přemistí k oknu.

„Sestři prosím zavolejte doktora a hned!“

„Je vám...“

„Hned!“ zařve na ni až nadskočí. Za chvilku vejde dovnitř doktor. Yvo a Beau, který přinesl kávu, poslouchají jak mu říká co se dozvěděl. Yvo se usměje, když za každou větou se ohání Interpolem a svou důležitosti. Zřejmě to funguje, protože ho někam odvážejí. Beau a Yvo osamí.

„Myslíš, že to byl jed?“

„Na devadesát procent a teď se připrav.“

„Proč?“ Yvo se křivě usměje a z vytáhne dýku.