Shounen - ai povídky

Hvězdné sny

„Luciusi!“ vykřikne postava a zvedne se na posteli. Podívá se vedle sebe a oči mu zněžní, i když v nich jsou stíny noční můry. Otře si zpocené čelo a lehne si dívajíc se na postavu vedle sebe. Nemůže se na ni vynadívat a kdyby mohl díval by se věčně.

Od té doby co jsou opět spolu a on to považuje za zázrak se budí nočníma můrama, které ho ovádají. Bojí se, že ho opět ztratí a nenalezne.

Bloudí v temnotách a hledá zářivou postavu Luciena, ale nachází jen zlo a prázdno. Neutěšený vítr se prohání temnými ulicemi a nadzvedává prázdné sáčky a igelitové tašky. Vynoří se první postava celá zahalena do smutku, pak druhá a on každou chytá za rameno a otočí ji k sobě. Hledá v tisicích prázdných tváří toho jediného pro kterého žije. Luciuse. Svou lásku, kterou ztratil ve městě, které závidělo. Otáčí jednoho po druhém a jde stále dál a dál. Prodírá se více postavama a více až astojí a oni ho svírají pevněji a pevněji. Nemůže vpřed nemůže vzad. Chce se bránit, ale stojí jako ohrnutý a dívá se do prázdných oči v kterých chybí jakákoliv radost. Ruce nebo spíš pařáty po něm sahají a on je strhává ze svého oděvu a pak výkřik, který jim projede jako nůž. Bolí ho ten výkřik v kterém cítí bolest, ale i hněv. Bezmoc i úžas. Zoufale se hne dopředu.

Kruh se rozdělí a on vidí Luciuse jak se svíjí pod dopadajícím kamením. Okolo něho jsou lidé z města, ale nikomu nevidí do obličeje. Zaslechne „Miluji tě“ a pak jen vidí jak kruh se opět zavře a on cítí na sobě ledové pařáty strachu, že ho nikdy neuvidí. Pak se probudí s jménem Luciena své lásky.

Přetočí se na bok a něžně se dívá do jeho tváře, která vedle něho spí. Jednu ruku má sevřenou v pěst a usmívá se. Chce políbit koutky jeho rtů, slíbat ten úsměv, ale když ho tady vidí jako spícího anděla nemá odvahu byť se ho jen dotknout natož slíbat mu úsměv z jeho nádherných rtů.

Čím si to zasloužil, že může ležet vedle něho snít hvězdné sny o nich dvou a milovat ho? Neví, ale chce si užít každý okamžik kdy spočine v jeho náručí a kdy může citit jeho rty na svém těle, které ho vzrušují i konejší.

Ještě dva roky práce pro Pána temnot a bude volný. Ptal se Dhekry co potom, ale ta pokrčila rameny a že to neví. Nechce získat svoji polovinu duše jen proto, aby měl konečně pokoj od svého úkolu a potom zmizet do zapomnění. Chce to co mu bylo odepřeno. Prožít klidný život vedle Luciena. Smát se s ním, hádat i bojovat a milovat ho do konce svých dnů. To vše jim bylo odepřeno a oni zažili jen krátké štěstí. Možná je sobec, ale za ty léta služby tolik toho viděl. Všechny hrůzy prošel jen aby ho vykoupil z pekla a mohli spolu být aspoň na nebeskou vteřinu.

Získal víc než čekal.

Našel Luciena. Našel Luciuse. Neboť Lucius je Lucien a on blahořečí dnu, kdy ho srazil autem, když byl na lovu démonů.

Spí jak anděl na nebesích. Krásně a nevinně. Natáhne ruku a z čela mu shrne jeho plavé vlasy. Proč neotevírá oči? Proč nemůže vidět v jeho očích moře. Snil o dálkách, snil o moři. Našel všechno v jeho očích. On se pro něho stal mořem i dálkámi bez hranic. Nemá chuť někam jezdit. Proč by měl, když všechno má tady vedle sebe.

Něžně se usmívá na Luciena vedle sebe. Probouzí se? Vzbudil jsem ho? Ne jen se přetočil. Dívá se na jemnou odhalenou pokožku na pootevřené rty lakájící k hříšným myšlenkám. Možná přece jen ho políbí, naruší tu něžnou křivku rtů. Pohltí je do své vášně a probudí v něm jeho vlastní. Otevře svoje oči a on bude pohlcen jejich čarovnou modři. Lucien ovine kolem jeho krku ruce a přitiskne si ho k sobě a on bude děkovat dni, kdy ho našel, kdy mu bylo dovoleno znovu spatřit a milovat ho.

Natáhne pomalu ruku a lehounce se dotkne jeho tváře. Zavře oči. Nemusí ho vidět. Zná ji zpaměti do nejmenšího detailu. Hebkost pokožky i jemné rašící strniště. Dokonalý nos a jemná víčka s dlouhými černými řasy. Vysoké čelo a mezi prsty promne pramen vlasů, hebkých a voňavých. Sklouzne dál z čela a jede podél lícní kosti na rty. Zarazí se nad tou krádeži. Dotknout se jich je pro něho tak něco nádherného. Zastaví se mu dech v hrudi, když se lucienovy rty pohnou a on ucíti lehounký dotek, který v něm probudí šum motýlích křídel. Otevře oči a dívá se do jeho.

Zastřené dálky moří, dobrodružství, něhy i vášně vidí v jeho očích. Usmívá se. Ještě napůl sní a on si nadává, že ho probudil. Miluje když vidí v jeho očích ještě tu zastřenou touhu.

„Desmonde?“ chraptivý hlas jak ještě spí. „Nevzbudil jsi mně. Je už ráno?“ Přetočí se k němu a ovine kolem něho ruce. Desmond ho sevře v náručí a něžně políbí ho na víčka. Tak snil ve svých snech.

„Spí je půlnoc, čas spánku, čas, kdy všichni spí.“

„Ty nespíš. Polibiš mně?“ v hlase zazní hravý zastřený tón. Desmond se usměje a splní jeho prosbu. Splní mu všechno co mu řekne. Nikdy mu nic neodmítne jako tehdy v Cordobě. Nic. Skloní hlavu k jeho rtům a dotkne se jich. Jemně se jich dotýká jako vánek rozpáleného těla a hladí je, laská jazykem. Slabounký povzdech a on cítí jak se v něm vzmáhá touha.

„Hmm líbí se mi to“ povzdechne si Lucien. Zavře oči a Desmond ho hladí, hýčká jeho uvolněné tělo spánekm. „Ještě“ zavrní a nastaví mu rty. Desmond rychle splní jeho prosbu a dotkne se jich opět. Lucien je pootevře, ale Desmond si s nimi jenom hraje. Dotýká se jich s úctou a něhou, kterou cítí. Všechno se v něm svírá touhou i neklidnými sny.

Lucien otevře oči a ponoří se do šedivých něžných rán. Miluje jeho temný pohled, ale přitom tak něžný jako dotek chmýří na těle, jako pohlazení slunečných paprsků na těle. Nechá ho ať líbá, ale jeho tělo je už probuzené. Odhrne pokrývku a vystaví se pohledu Desmonda. Ten zasykne.

„Je mi zima“ řekne šelmovsky Lucien.

„Pak se přikryj.“ Doporučí mu Desmond nemilosrdně a přece jeho hlas se zlomí žádostivosti.

„Nechci. Zahřeješ mně?“ Desmond se zamračí. Dlouho ho neviděl a dnes se už s nim miloval třikrát. Neměl by, ale když vidí jak Lucien schválně si hladí tělo a klouže dolu k svému údu. Je to dareba. Malý andělský dareba, který by měl dostat na zadek. Jenže je to jeho chyba, že se vzbudil.

„Dne jse svátek Valentýna. Vidíš 14 února, už je po půlnoci. Jsem rád, že jsi tady.“ Desmond neví o čem mluví, ale přece ho nemůže nechat zmrznout. Lucien se k němu přetočí a spíš na něm leží. Obejme ho a Desmond cítí jeho tělo na svém už delší dobu vzrušeném a připraveném se opět milovat.

„Nikdy bych netušil co ta noc způsobí. Jako bychom se znali odjakživa.“ Desmond mu vyprávěl celý příběh, ale on pořád nemůže tomu uvěřit. Jenže jeho tělo všechno mu připadá tak známé. Miluje ho, ví to celou svoji bytosti. Cítí se u něho tak bezpečně a zároveň tak hříšně. Nejdřív se ošíval, když se měli poprvé milovat, ale bylo to jako by to už dělal, jako by něco v něm se rozpomenulo na to co dělat, jaké to je.  „Je škoda, že nemůžeš být se mnou častěji.“

„Já vím. Je mi líto. Ještě dva roky a budu volný.“ Neřekne mu o té úzkosti, že se může ztratit a nebýt na zemi. I tak ho bude hlídat. Rukama mu přejíždí záda. Jeho křivku páteře až k hýždím a rýze.

„Vzrušuješ mně k nepříčetnosti“ zamumlá s rty na krku Desmonda Lucien. „Až neskutečně.“ Desmond se rozesměje.

„Ty mně taky. Už do začátku. Víš, že jsme se milovali před krbem na kožešině medvěda. Vyprávěl jsi mi o ni jak jsi ji získal od obchodníka Czeslawa. Popíjeli jsme burgundské a ty jsi mně snažil se donutit, abych přijal od tebe plášť z bobrů. Co je?“ když se od něho Lucien odtáhne. Sedí vedle něho a pak vstane. Jde někam dozadu a Desmond zneklidněně vstane.

Dívá se jak přichází jako plavá šelma. Je štíhlejší než předtím, ale stejně nádherný.

„Pro tebe. Nemohu uvěřit, že ... ztratil jsem rozum“ zamumlá a Desmond rozbalí balíček. V něm teplý plášť s kožešinou přesně takový jaký se nosil kdysi dávno. Desmond polkne a pak si utře slzy.

„Kruci!“ řekne.  „Padesát otčenášů“ si hned uloží a dotýká se pláště. „Neměl jsi. Taková škoda.“

„Nech toho je svátek a no“ zardí se „mám svůj vlastní majetek. Otce potěšilo, když jsem se konečně pustil do obchodování. Nemáš radost?“

„Blázínku! Mám a jakou a já nemám pro tebe nic. Takže svátek svatého Valentýna je svátek zamilovaných?“

„Ano je. Jsem rád... sakra!“ Desmond se uculí. Pořád ho nemůže odnaučit klít, ale i on poněkud od své doby zvlčil. Mysli mu prolétnou vzpomínky na otce Austina, Gregoryho, Taurinuse a Fabiána a další lidi s kterými se rozloučil už dávno.

„Svátek zamilovaných je už od dob...“

„Sakra!“ vyjekne Desmond. Vůbec si nevšiml, že se k nim do pokoje nastěhoval Seneca.

„Slyšel jsem vlky.“

„Seneco, že se nestydíš nestydo. Není to neřestný Řím!“ zaječí mu do ucha Dhekra.

„Je po romantice zavrčí Desmond.“ Lucien drží u úst pokrývku a on jen slyší  potlačované zvuky. „Hned je miláčku vyhodím. No tak neboj... tak jo směješ se a nepláčeš. Dhekro, Seneco VEN!“

„To je za služby, ale abych tě poučil. Svátek zamilovaných vznikl v Římě za císaře Claudiuse druhého víš. Byl odporný dokonce i na Řím. Takže v té době...“

„Ven senátore!“ zařve Desmond rozezleně. „To že jsi byl mentorem Nera ještě neznamená, že se musíš chovat jako ON. Ven!“ Seneca se otočí a pohrdlivě švihne ocasem. Nemá zapotřebí rozhazovat své znalosti takovým, takovým...

„Barbar“ zahučí a zmizí. Lucien s Dhekrou se smějou.

„Dhekro?“

„Ano Desmonde. Pán si tě...“

„Ne a padej nebo ti vytrhnu křídla a poštvu na tebe Senecu.“ Někdy ho opravdu rozčilujou. Ta se zašklebí a vyletí nahoru. Tam si podepře bradu a přejíždí je rozzářenýma očima.

„Nádhera. Nechcete udělat fotky pro Playboy? Byla bych prvním zákazníkem. To se dělá?“ když mávne křídly a uhne se před botou.

„To byla fotografie moji babičky“ když se něco rozbije. Desmond schlípne.

„Promiň nechtěl jsem. Opravdu, ale...“

„Nech je být. Oba jsou tak divní. Chybí tu ještě Henri.“

„Je tamhle“ zavrčí Desmond znechuceně a ukáže rukou ke krbu. Lucien se začne smát.

„Mohu ho vidět, prosím?“ Desmond vstane a nahý přejde ke krbu. Lucien ihned uvidí se roztahujícího Henriho jak nevinně mhouří oči a pozoruje je.

„Jak dlouho je tady?“

„Ne moc dlouho. Co jsem se probudil.“ Lucien přistoupí k Henrimu. Pořád ještě má trochu strach a teď když si zívnul a ukázal své zuby. Snad ho nekousne. Henri na něho upře své křišťálové oči, které hoří podivným ohněm. Lucien se k němu nakloní a něco mu špitne do ucha.

„Co jsi mu to řekl?“ řekne s údivem Desmond, když vidí jak se Henri zvedne, nepatřičně se protáhne a zmizí.

„Nic“ řekne a začervená se. „Máme krb. Sice to není ta medvědí kožešina, ale víno mám nebo chceš šampaňské?“

Desmond si ho jedním pohybem k sobě přitáhne. „Nikam nechoď. Nic nepotřebuji kromě tebe.“ Lucien se začervená ještě víc a schová se v jeho náručí. Ty jeho řeči ho přiváději do rozpaků.

„Jen tě chci rozmazlit.“

„Já bych tě měl rozmazlovat. Takže se nech rozmazlit a můžeš si pak se mnou dělat co chceš.“

„Mohu tě pak vodit na stužce?“ řekne s úsměvem, ale zatetelí se pod jeho neodbytnou rukou.

„K čemu“ a skloní se k jeho rtům. „Už si mně vodíš.“ Vklouzne do jeho úst a zběsile ho líbá. Neměl by, ale tolik po něm touží. Rukou ho hladí po boku a stehně. Odtrhne se od jeho rtů a Lucien zasténá. Dotkne se jich rukou. Jsou tak citlivé a napuchlé, skoro to bolí, ale nemůže se jeho polibků nabažit. Přitáhne si desmondovu hlavu ke své a začne ho líbat. Desmond mu přejíždí rukou tělo kam až dosáhne.

Desmond se odtáhne a dívá se do jeho oči.

„Moře dálky dobrodružství. Všechno tohle jsem našel v tvých očích. Jsem šťastný, že mohu opět to dobrodružství s tebou prožívat.“

„Psss je to za námi. Potěš mně“ přikáže a Desmondovi zasvítí oči a svými rty cestuje po jeho těle. Je trochu despoticky, jenže v té době byl s ním jen tak krátce. Ani se neměli možnost poznat důkladně.

Zdrží se u bradavek a saje, líže až ztvrdnou a pak po plochém břichu sjede dolu až k jemným chloupkům. Olízne si rty  a špičkou jazyka zakmitá po jeho vztyčeném údu. Lucien se vzepne, ale Desmond ho přidrží.

Potřebuji, potřebuji“ v myslí viří Lucienovi a natáhne ruku. Vjede do dlouhých vlasů Desmonda a sevře je. Přitlačí mu hlavu víc do klína a jemně se vzepne bedry. Chce, aby ho pohltil. Vnímá žár od ohně a žár desmondových úst na svém penise. Dívá se jak plameny rozkošně tančí po stropě chaty. Vykřikne úlevou při vyvrcholení. Nestačí si ani vychutnat dozvuky a už cítí jak do něho vstupuje. Něco Desmond říká, ale nevnímá ho jak je pořád v zajetí prožitků vyvrcholení. Už zas a zavře oči. Už nechce, když cítí jak spirála touhy, chtíče v něm  narůstá a on chce i nechce létat v zapomění a znovu cítít to co před chvilkou. Jak je to možné a vypne se opětovným vyvrcholením. Lehne a obejme Desmonda kolem ramen a nohama kolem boku. Vychutnává jak v něm klouže a konečně vnímá jeho slova.

Desmond zrychlí své pohyby a vykřikne. Chce z něho vyklouznout, když ho Lucien zadrží. Lehne si na něho. Vímá  bušící srdce a vůní milování. Otevře oči a něžně políbí Luciena  na rty.

„Byl jsem trochu neurvalý, promiň?“

„Neurvalý? Nechápu jak to myslíš, ale bylo to nádherné. Chci to tak pokaždé“ poručí a Desmond se usměje. Vystoupí z něho a lehne si vedle Luciena na ovčí kožešiny. Mlčí a Lucien se přetočí na záda. Desmond se nadzvedne na lokti a rukou mu začne přejíždět záda. Kreslí různé ornamenty, středověká písmenka, celé citáty. Občas zabloudí do citlivějších míst ústy.

„Tomu říkám rozmazlování“ uslyší od Luciena. Rád ho hladí a laská rukou i rty. Jednou použil květinu. Bylo to venku a slunce svítilo a on ho stáhl z koně a vzal si ho v poledním slunci. Vnímal každou jeho křivku, každý záchvěv v tváři. Pak si vedle něho lehl a hladil ho kopretinou, kterou utrhl. Nechce ho ztratit. Uslyší tiché broukání, které Lucien vydává. Je spokojený stejně jako on. Nebo spíš ukojený. Dřív by nebyl toho všechno schopen, ale když procházel staletimi jeho sny, fantazie se měnily. Povídal o nich Angelice a ona jim říkala Hvězdné sny. Vždy figuroval v něm Lucius a on ho miloval na stery způsoby na tisících místech. Chtěl by ho jednou vzít k moři a milovat ho v zapadajících paprscích večerního slunce. Cítít ještě horký písek a šumění vln. Vlahý slaný vítr k nim by nesl zvuk ptáků a oni by byli úplně sami. Vzít si ho divoce i něžně, splynout s ním a dotknout se hvězd.

Spí, když se obrátí a on se dívá na jeho bok pozlacený hřejivým světlem krbu. Vstane a stáhne přikrývku z postele. Je zvyklý spát na zemi, ale k ránu bude zima. Přikryje je a dotkne se spící tváře Luciena. Tak svátek Valentýna. Nádherný svátek. Možná by mohl zajet někam a přivézt něco dobrého pro jeho andílka. Usmívá se a pod očima má kruhy, ale vyzařuje z něho spokojenost.

Chtěl by tu chvilku sevřít prsty a nepustit. Dopřát jim dlouhý...

„Pssss...“ zašeptá a přitáhne víc k němu pokrývku.

„Za co mně máš?“ šeptem odpoví Dhekra. „Pán se zlobí. Měl bys dávno být v Dublinu. Seneca je připravený.“ Desmond na ni upře zrak.

„Nemohu. Jeden jediný den, Dhekro.  Přece víš jak málo ho vidím od té doby co ho znám. Tohle je po měsící první setkání. Podívej jak spí. Jako andílek. Nádherný obrázek. Moje sluníčko.“ Dhekra skoro zafuní. Nemá pochopení pro tyhle jemnůstky. Je spíš na drsnější mluvu.

„Já vím vím“ zasyčí skoro. „Taky nejsem z toho nadšena. Kdy si myslíš, že jsem měla dovolenou nebo nějaké rande. Už věky ne.“ Desmond si povzdechne a vymaní se z jeho náruče. Rychle se obleče a vyjde ven. Svítá a on ho opouští jako zloděj. Ne. Je sice zima, ale tohle ne. Ne takhle bez ničeho jako opravdový zloděj. Jen si užít a zardí se.

„Seneco někam kde jsou květiny.“ Ten se nadechne jak chce odmítnout, ale poslechne.

„Ne nemyslel jsem zrovna botanickou zahradu“ řekne Desmond a sesedne. Poznává to tu. Královská botanická zahrada v Londýně. Jenže jsou tady jen samé květinové skvosty a on chce něco jednoduchého.

„Je zima jestli sis nevšiml. Únor jak vy říkáte. Kde asi seženu teď kytky? A co si představuješ?“

„Něco jednoduchého. Pomněnky, kopretiny, něco co voní létem“ zasní se. Stejně jako tehdy když vzduch voněl létem a on utrhl kopretinu pro Luciena.

„Jedeme za démonem. Nebudu se honit za květinama, které ani nejsou.“ Seneca je mrzutý.

„Stačí to?“ řekne udýchaně Dhekra a strčí mu pod nos kopretiny.

„Tedy?“ obdivně pronese Desmond. Ta se zatetelí radosti.

„Dala bych do toho ještě růže.“ Ten přikývne. Ano bílá nevinnost a červená vášeň.

„Maniaci“ zahučí Seneca, ale odevzdaně  kráčí za Desmondem, který trhá rudé růže v Královské botanické zahradě pro Luciena.

„Trhni si kopytem Seneco. Byl jsi někdy zamilovaný? Jo vlastně jo. V tom neřestném Římě, kde všichni dělali si co chtěli.“

„Náhodou jsem si taky všechno vyzkoušel narozdíl od ctihodného Desmonda.“

„Fakt i muže?“ se zájmem se optá Dhekra.

„Jistěže ano. Byl to přece prohnilý Řím a Nero někdy si rád dopřál chlapce.“

„Dyť to říkám neřestný... nádhera Desmonde. Ještě svázat a hotovo.“ Po cestě utrhnou nějaké zelené listy. Desmond je neposlouchá a dívá se na kytici. Vyjdou ven ze zahrady a zamiří do květinářství.

„Slečno prosím vás“ ta nadskočí a oči se ji rozzáří při pohledu na kytici. Kdyby ji tak někdo dal takovou kytici. A k tomu takový krasavec. Vezme červenou stuhou s bílou a zabalí je. „Děkuji.“ Ta se za ním obdivně dívá a pak ji to dojde. Vždyť ještě neotevřela obchod. Tak jak se tu objevili? Přejde ke dveřím a zkontroluje zámek. Zavřeno.

„Denis otevři.“ Ozve se zezadu a ona otevře s úsměvem dveře. Před obchodem stojí už první zákaznici.

„Desmonde“ zavrní rozespale Lucien a sáhne vedle sebe. Je mu teploučko a něco nádherně voní. Kopretiny a růže. „Blázínek můj.“ Přivoní a vstane. Dojde pro vázu a položí ji na stůl. Skloní hlavu a přivoní k ním. Zřejmě musel jít lovit nějakého démona a on co bude dělat? Přejde k teplým pokrývkám a zavrtá se do nich. Ještě slabě cítí vůní Desmonda.

„Dhekro, Seneco,  Henri!“ právě říká Desmond. „Jestli uděláte ještě jednou to co v noci tak na vás.. vlastně nic“ dodá, když ucítí jak černý kříž nad srdcem začne žít svým vlastním životem. Ještě dva roky a bude konec jeho utrpení Lovce.

Konec