Zvonek vypráví
3.
Spoutané duše
Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…
Eamon se rozhlédne kolem sebe. Stojí u něj všichni mistři krvavé magie. Jsou unavení, ale přesto se drží pohromadě a jsou šťastní. Nedaleko postává stařec, který je vyzval, aby je zachránili. Přistoupí k němu. Muž se chce poklonit, ale Eamon ho zadrží.
„Děkujeme. I my se umíme odvděčit, že nemusíme tam být.“ Ukáže holí na temnou masu. Otočí se, smutně se podívá na druhou, která přichází z jihu. Jejich posun, tím, že neměli, koho k sobě připoutat se urychlil. Eamon vidí svou magii Věže, které prosvítají i skrz vlákna.
„Ne. My děkujeme, ale budeme muset jít. Potřebujeme pár minut odpočinku.“
„Chápu. Půjdu za svým lidem.“
„Počkejte!“
Stařec se otočí, na tváři úsměv. „Ano?“
„Proč zde? Proč jste se shromáždili zde před branami Věží? Na východě nebo na západě by bylo daleko bezpečněji.“
Stařec se jen usměje, potom zmizí.
„Jdeme.“
„Pokud to dokážeme,“ namítne Osil. „Jsme unavení. Já sám jsem unaven.“ Podívá se po ostatních mázích. Ti, kteří složili zkoušku nedávno, musí ti silnější podpírat. „Eamone, to nedokážeme.“
„Krev…“
Osil zavrtí hlavou. „To není už o kouzlech, to je o lidské síle a my ji posunuli na hranici. Promiň.“
„Věděli jste to.“
Osil souhlasně skloní hlavu. Eamon zavře oči, napřáhne před sebe ruce. Nerad to dělá, protože zasahovat do dalšího světa je nebezpečné. To poznal, když uchopil vlákno, které spojuje všechny světy. Kromě něho nemá tam nikdo přístup, tedy nemůže nahlížet, mluvit s nimi. Jednou i on tam odejde, pokud ho někdo nezabije, i když představa, že už nikdy nespatří Ramona, je děsivá. Tomu se ale nevyhne žádný mág, který si vzal smrtelníka. Jak to bude řešit Dart a další?
Nitky, vlákna mu vklouznou do ruky. Objeví se jas. Řada mágů ustoupí, nenávist, která se stala všudypřítomnou, utlumí se. Někteří se zvědavě dívají, co to je. Nikdo nic podobného neviděl. Dokonce ani Osil ne.
„Eamone!“ ozve se zpěvavý zvuk, který všem proteplí těla. Mají pocit, že z nich únava padá jako kouzlem a možná je to tak opravdu. „Co potřebuješ Jedinečný?“
„Lesi, prosím, pomoz se nám dostat zpět.“
„Krvaví mágové! Za mé doby jsme je pronásledovali, ale vykonali kus dobré práce. Pomohu.“
Eamon si oddechne. Když viděl, kdo přišel, tak si myslel, že je konec. Zvíře nepodobné čemukoliv co viděli, vystoupí ze svého světa. Jas zesílí. Někteří zatouží jí k němu. Potom se obrátí a odejde.
„Půjdeme.“
„Ano,“ řekne zamyšleně Osil. „Cítím se stejně, jako než jsem sem vstoupil.“ Ostatní souhlasně přikyvují. Eamon s krvavými mágy natáhnou ruku k vláknům, které dělí oba světy. Povolí a oni vstoupí do místnosti, kde je cítí jedno. Krev. Dotknou se svých těl. Bojují s nehybností, ale nakonec se plíce nadechnou, oči se otevřou. Někde zapláče. Jarmi obejme Ley Faye kolem krku. Políbí ho na rty. Pod očima má kruhy, málem že nespí, ale musel tu být.
„Musíš si odpočinout. Jdeme!“ Mágové v místnosti je velmi pobaveně sledují.
„Máme pár chvil odpočinku. Využil bych je k spánku. Armády odpočívají, přeměřují své síly. Zatím nezačnou, ale potom máme co dělat.“
„Co vlastně uděláme?“
Eamon se zadívá. „Nevím sám, ale až to nadejde, tak si přejte, abychom věděli.“ Obleče se, když zaregistruje pohled. Ramon. Co ten tu dělá? Otočí se k Drayeně, ale ta se věnuje Javiemu.
„Musel jsem,“ řekne s uklidňujícím úsměvem Ramon. Eamon ho zkoumavě přejede. Už ví, která krev ho skrápěla, když ji potřeboval.
„Blázne! Mohl jsi zahynout! Už nikdy více, i kdybych měl zemřít! Je to jasné!“ třese jim nesmírný vztek.
Ramon sevře rty. „Neřvi tu! Dělal jsem to co druzí. Jsi egoista. Jdeme do pokojů.“
Eamon trochu zkrotne, když zahlédne skryté úsměvy. Rozzlobeně Ramona popadne za ruku a vleče ho pryč.
Javie otevře oči. Bylo mu v té náručí tak dobře, že se mu je nechtělo otevírat. „Drayeno!“
Ta spokojeně se na něj zahledí. „Jakmile to pomineme, nastěhuju se k tobě.“
Javie ohromeně na ní hledí.
„Nechci slyšet ne. Teď půjdeme. Potřebuješ léčivý spánek.“ Javie se zvedne, Drayena ho zahalí do svého pláště a vede ho pryč.
„Já mu závidím!“zazpívá jiný z mágů. Mít pro sebe léčitelku. Prý… au!“ zamumlá, když si uvědomí, od koho přišla rána. „Jen jsem žertoval.“
„To doufám. Zvedni se. Půjdeme.“ Jeho družka se zamračenou tváři ho táhne pryč.
„Víte, je lepší mít někoho!“ křikne ve dveřích s úsměvem. Zbytek se za ním s úsměvem dívá.
„Sice nikoho nemám,“ řekne Aarie, „ale po tomhle si někoho najdu. Jdu spát sám!“ Se smíchem vyjde z místnosti. I ostatní odchází, až jen zůstane kruh slabě lesknoucí se krví. Ve vzduchu se vznáší železitá chuť krve.
Gong se rozezní od větrného mága. Stojí na nejvyšší věži a dívá se dolu. Lehce sklouzne, vítr ho zachytí jako do peřiny. Vznáší se. Pro lidské oko není nic vidět, ale ten kdo cítí proudy magie, může pozorovat temné záblesky, které prokmitávají světem.
Mávne rukou a gong se rozezní podruhé.
Věže se probouzejí do bitvy. Lie ve své komnatě si vezme pečlivě zaopatřenou zbroj, připne si k boku zbraň s drahokamem. Při odchodu vezme do ruky knihu. Nalistuje poslední stránku. Doufá, že tam najde řešení, ale stránka mlčí. Je jako poslední memento, že vše skončí. Nezná budoucnost, ale ví, že i Dart ji nezná. Přál by si, aby bitva skončila dobře. Vyjde z komnaty. Měli by už stát na místě bojiště, ale Eamon řekl, že mají vytrvat a odpočívat. On neodpočíval. Seděl a tiše přemýšlí o Dartovi, své rodině o neznámých.
„Ty zůstaneš doma!“
Lie se otočí k Dartovi. „Ne. Moje povinnost je sloužit mágům. Chránit je. K tomu mám tenhle meč. Celé generace mé rodiny vám sloužily. Nebudu ten, kdo přísahu poruší.“
Dart se hněvivě rozpřáhne rukou, ale potom ji spustí, když vidí jeho neoblomnost. Musí přiznat, že ještě nikdy mu to tak neslušelo jako v naleštěné zbroji zdobené zlatem, tmavomodrém plášti. Pod paži nese přilbici ukončenou zlatým ptákem.
„Nemohu přihlížet ze zákoutí. Ani já, ani mi muži. Budeme s vámi bok po boku.“
„Zahynete, nejste mágové!“
„Ne, nejsme, ale jsme strážci, vojáci. Cvičili jsme.“ Udělá krok pryč. Dart ho chytí za ruku. Lie se zastaví. Dart si ji přitiskne k srdci. „Miluji tě, proto přežij. Jinak najdu si tě ve světě mrtvých.“
Lie se usměje. Políbí křehkou ruku, která není zvyklá nosit zbraň. „Ano.“ Podá mu němě knihu, kterou jeho rodina střežila po pokolení. Odpoutá se a jde tam, kam je jeho místo. K strážným.
„Ramon se k nim taky připojil a mnoho dalších,“ prohodí tiše Eamonk Dartovi, kterého sledoval.
„Spousta z nich zemře. Mám strach.“
„Všichni máme strach, Darte, ale budeme muset to zvládnout. Osile, připoj se k nám. Vidíš totéž co já?“
Osil skloní hlavu. „Ano. Vlákna se chvějí, odolávají, ale na jak dlouho nevíme. Jak máme zahnat mrtvé, tam kam patří? Mluvit s nimi se nedá. Co máme udělat? Ta kniha…“
„Ta kniha.“ Otevře ji na poslední straně. Otočí ji k těm dvěma. „Nic tam není. Požádat o pomoc svět Proměny?“
Eamon zvedne hlavu. „Nejistěji je udržet vlákna pohromadě.“
„Nikdo kromě tebe to nedokáže. Nikdo s nimi neumí pracovat, pak jak? Jak můžeme pomoct?“ Eamon pokrčí rameny, když zahlédne Baala, který k němu chvátá, jako by ho honili příšery.
„Co je?“
„Máme to.“ Rychle nalistuje příslušnou větu. „Našel to jeden můj žák. Nechtěla mu vydat tajemství. Tak se nad tím rozhořčil, že povolal ducha knihy. Mám dalšího mistra. Mohlo… Promiňte, mám jen radost. V té knize se píše, že vlákna oddělující tento a tamten svět jsou velmi pevná, ale víte proč? Osile?“
„Nevím, proč?“
„Celou cestu jsem nad tím uvažoval. Slyšel jsem o evakuaci mrtvých sem. Chtěli to tak, že.“
„No ano. Většinou zůstávají na svých místech. Prý se nemohou hnout. Celé to bylo velmi divné.“
Ball zaklapne knihu. „Přesně tak, protože až mine jejich čas ve světě mrtvých, oni sami se stávají vlákny, která chrání světy!“ Mágové zalapají po dechu.
„Chápu, proto jich není tolik.“
„Přesně tak. Zůstávají tam tak dlouho, dokud se nesmíří s tím, že nemohou na povrch. Pak se mění ve vlákna, která střeží jejich drahé, jejich svět. Ovšem na severu nikdo vlákna nenahrazoval.“
Mágové poblednou. „Jejich svět je zničen?“
„Ne, protože jim to nedošlo, ale vsadím se, že různá místa jsou černá, prosákla temnotou. Irina a Jadeit to hlásily. Pukliny, které by neměly být. Nenávist, více násilí… Dřív, ale než si uvědomili, že své světy mohou zničit, našli jiné východisko. Bitvu, ale zde mohou vlákna narušit. A naruší.“
„Proto všichni mrtví chtěli sem jít. Oni…“ Všem dojde krutá pravda.
„Musíme je posilnit, musíme tomu udělat přítrž. Osile, budeme potřebovat kontakt. Spojím se světem Proměny. Možná někdo bude vědět, co dělat.“
„Našel bych Skranka s Lianou. Když psali tu knihu, museli něco vědět.“ Eamon přikývne, potom se obrátí k Baalovi. „Nepíše se v ní, jak můžeme vlákna posílit?“
„Píše.“
Eamon ho rozčileně popadne za rameno. Zatřese jim. „Jak? Proč to říkáš až teď?“
„Magii. Naši magii. Můžeme je jen posílit. Víš, co se stane, když někdo svou magii vyčerpá. Ve světě mrtvých je jedno, jak dlouho bojují, ale nám ne. Máme omezené síly.“
„To nevadí. Osile budete zprostředkovávat…“
„Musíme udělat krvavý kruh, je ti to jasné. K tomu potřebujeme čerstvou krev.“
Eamon přikývne. „Dostanete ji. Jdeme. Oni bojují za nás, chápete.“ Vydají se před brány Červených věží. Nasají do sebe vzduch promísený nenávistí, zlobou, temnotou, pachem krve, která není vidět. Eamon se postaví. Natáhne ruce, proplete je s vlákny. Najednou je všechny zalije jas. Eamon otočí hlavu k strážným. Uvidí Ramona. „Miluji tě,“ zformuji neslyšně rty. Bitva nebude záležet na nich, ale na mrtvých - na těch, kteří odešli.
Nadechne se. Před sebou vidí vlákna nesmírných barev. „Liana, Skrank!“ vykřikne a vlákna se napnou pod dvěma jmény. Nic se neděje, když už je zklamán, objeví se dva ptáci. Posadí se mu na ramena. Jeden je větší, druhý menší, ale jsou identičtí.
„Můžeš zavřít bránu do našeho světa. Hádám, že ses rozhodl nevyužít naší pomoci.“
„Ano. Liana?“
Smích. Dvě zářivé bytosti mu sedí na ramenou. Najednou se Liana vznese. Spěchá k strážným. Posadí se na rameno Lieho.
„Pojď.“ Jde jako by ho někdo řídil. Dartovi se srdce svírá úzkostí.
„Nemůžeme tu být dlouho,“ pronese větší zářivý pták. „Není to náš svět, vyčerpává nás to. Darte, synu můj, otevři knihu. Krvaví mágové, je vás hodně a já jsem potěšen. Moje sny se staly skutečnosti.“ Skrank se vznese z ramene. „Kruh, udělejte kruh. Propoj své síly s jejich. Dovol jim, aby využili vaši magii. Dlouho odolávat nebudou.“
Osil přikývne. Z jeho roztažených rukou, na kterých se objeví rány, kane krev. Někteří mágové ustoupí, ale jiní zvědavě přihlížejí. Jen málokdo zná nebo poznal praktiky Krvavých mágů. „Další krev!“ zachraptí, když uzavírá ruce. Drayena mu je ošetří, usměje se, ale ve tváří má strach o Javieho. Mágové se svlečou, protože do světa mrtvých nemohou vzít něco, co tam nepatří. Otočí se k Osilovi. Ten se nadechne a rozhodne. „Temnooký ovál.“
Mágové se na sebe podívají, potom na Osila se Skrankem na rameni. Učňové přistoupí. Někteří se ještě nevzpamatovali, ale dají vše. Krev skropí jejich těla, vsáknou se. Ruce se chytí toho druhého. Kruh začíná pulsovat. Stahuje se a smršťuje jako srdce, které je živé z krve. Čerpá sílu z jeho tepu. Z ničeho nic se naplno otevře.
„Magii!“
Ruce ostatních mágů se natáhnou k zrcadlu. Všichni poprvé v životě vidí vlákna, která tvoří jednolitou stěnu proti tomu, co se sem dere. Vlákna se na chvilku rozzáří a pohltí dar, který je jim věnován.
Eamon se postaví a vyvolá šedé zrcadlo. Najde vlákno a k němu se otočí stařec. „Jsem Eamon. Co máme dělat?“
„Chráníme, ale je nás málo. Děkujeme za magii. Tato bitva je mezi námi - mrtvými, ale přiznám se…“
„Theo!“
Stařec se otočí za hlasem. Je překvapený. „Liano, vítej.“
„Theo, ty…“
„No ano. Stal jsem se Nejvyšším strážcem. Není to krásný titul, ale snažím se, seč mohu. Nechápu tu nenávist.“
„Jak to dopadne? Jak? Nikdy jsi mi to neřekl!“
Theovu tváři přeběhne různé pocity. „Nevím, protože jsem čas zapečetil. Je to na nás, na vás. Musím jít. Musím ochránit naše potomky.“ Šedý ovál se zavře.
„Co se děje?“ optá se Eamon, zatímco do Temnookého oválu proudí magie.
„Theo byl mágem, který ovládal čas. Když zjistil, co může jeho magie napáchat, zapečetil veškerý čas, i cesty k ní. On mi dal knihu s tím, že se tam objeví informace, které jsou důležité pro naši zemi. Nebyl šťastný, že jsem si vybrala Skranka, ale přesto mu pomohl ukout meč síly.“
Lie? „Dra´llle!“ zvolá Eamon tak silným hlasem, že někteří mágové se vyděsí.
„A sakra!“ ozve se lupnutí. „Co chceš? Nikdy tak dobře jsem se necítil. Je mi skvělé. Lebedím si. Tolik nenávisti… A jej, Liana a Skrank. Mizím… Co je?“
„Co jsi to říkal o tom meči? Skranku?“
„Nic moc. Theo mi dal drahokam a já ho opatřil kouzly, sílou a krví. Odkud vzal drahokam nevím, protože on to nevěděl taky. Jenom řekl, že k němu přišel cizinec, který mu věnoval drahokam a požádal ho, aby vykoval meč.“
Eamon natáhne ruku a čapne Dra´llla, který chtěl zmizet. „Bude to?“
„Nic nevím! Nic!“
„Dra´llle, chceš být velký jako náprstek?“
Dra´lll se vyděsím, ale dál odhodlaně vřeští. „Nic nepovím! Nic! Až mně uděláš velkého, řeknu.“ Nastane ticho. Všichni se podívají po Eamonovi.
„První,“ zašeptá někdo vzadu. Eamon se otočí. Jen zahlédne jasný obrys něčeho, co pomalu mizí. Rychle přeběhne řadu mágů, kteří jsou v různých stupních. Silnější ještě vydrží dodávat energii, ale jsou tu slabší, dokonce učňové.
„Další.“ Slza mu skane. Pustí Dra´llla. Nemá na vybranou, zvětší ho. „Jestli mi neřekneš…“
„Počkejte! Zdravím, pane Dra´llle!“ Mágové se pousměji, když vidí rusovlasou malou dívku s křídly. Někteří by rádi k ní přišli, popovídali, ale nemohou.
„To jsi ty! Pryč ode mě!“ zaječí. Potom se uklidní. „Skřetice.“
Dívka se nadechne, duhové křídla se jí zachvěji. „Na to, že nemáš křídla, jsi drzý, ale já se rozhodla, že si tě vezmu!“
Dra´lllovi poklesne brada. „Cože?“
„Vezmu si tě. Mistře Eamone souhlasíš?“ optá se ho a povyletí trochu výš. „Jako Jedinečný vládneš i mě.“
„Nikomu nevládnu, proto nemohu ti nic přikazovat Sirieno. Ale je to Dra´lll. Rozmyslí si to. Je to zlovolný démon. Rád dělá špatné věci.“
„To nevadí. Hodí se k mé výšce dokonale. Dra´llle vysvětlí tady mistrům to s tím mečem a hýbni sebou.“ Slétne a vezme ho za ucho.
„Au to bolí!“ někteří se i přes vážnost situace usmějí. „Kdo jsi?“
„Královna Věží, démone. Líbíš se mi. Budeme jim vládnout spolu.“
Dra´lll ji překvapeně pozoruje. Královna věží? Nikdy o někom takovém neslyšel.
„Takže pokud nechceš, aby tvůj domov byl na cáry, tak tady mistrům rychle řekneš, co mají dělat. Bude to?“ Výhružně před ním stojí.
Dra´lll poodstoupí. Vítězoslavně se usměje, luskne a nic. Luskne opět. Opět.
„Chudák malej,“ soustrastně zašeptá Eamon. Potom si všimne, že řady prořídly. Musí něco udělat, ale co? Otevře knihu. Něco…
Spojením dvou nemožných získáš nápovědu, ale nevím, co bude dál. Žehnám Věžím i vám.
„Proč nemohu? Proč?!“ zanaříká, že Eamon ho opravdu polituje.
Dart se pootočí. Z rukou mu stále proudí energie stejná jako na začátku. Koutkem oka si povšimne, že jeden ze silných pramenu se ztratil. Zabolí ho to.
„Eamone, potřebujeme to vědět hned!“ zvolá Skrank. Dosud mlčel. I Liana mlčela, protože jejich síly se přidaly k ostatním. „Proč ten cizinec…“
„Žádný cizinec!“ zavrčí Dra´lll. „Drak to byl. Ten kámen je Dračí vejce.“
Všichni se podívají na meč. Dračí vejce? Takhle malé? Prameny magie zeslábnou. Ven se prodere nenávist, která vyletí vysoko nad ně. Ze zemí se ozvou zvuky boje, které ohromují duši.
„Obnovit magii!“ Eamon opět vyvolá šedý ovál. „Theo! Theo!“ Nikdo se neobjevuje, až nakonec malá holčička.
„Theo odešel. Musím už i já. Je mi líto koníka. Myslíte, že ho mohu si vzít sebou?“ Dívenka natáhne před sebe malého koníka. Potom se otočí. Najednou tu není, jen záblesk světlého pramínku.
„U Dra´llla!“ zavrčí se slzami v očích.
„Já jsem tady, nemusíte mě vzývat! Theo se kdysi dávno setkal s drakem. Ten mu dal Dračí vejce. Proč? To nevím. Draci se svých vajec nevzdávají jen tak.“
„Z toho se vylíhne drak?“ optá se Lie. „Promiň, draci jsou velcí, ale tohle je malé.“ Prohlíží si meč.
„Ale ne! To jsou kameny, kterými se krmí!“ zařve najednou. Okem mrkne na Temnooký ovál. Kdyby měl jistotu, že jim proleze, už dávno by tam skočil. Nenávisti by snadno vyrostl a osvobodil se.
Všichni na něj nechápavě dívají.
„U Dra´llla! Jde to se mnou z kopce. Řeknu vše, pokud si nebudu muset vzít tu čarodějnici.“
Siriena se rozpláče. „On mě nechce!“
Liana zazpívá. „Tohle je spíš fraška. Umírá se tu. Na obou stranách.“
„Co mě je potom… Neeee!“ vykřikne, protože cítí, že jeho vlákno, kterým je spoután ho stahuje. „Už mluvím. Dračí vejce není drak, je to jejich krmení. Stejně jako já, i oni se krmí čistou magií. V tom vejci je taková dávka, že by to porazilo i mě. Mág, který by vládl tou zbraní, by mohl stvořit nový svět, nebo zničit ty dvě armády, mohl by cokoliv na světě. Ironie osudu je, že tu zbraň může vytáhnout jen ubohý kapitán Lie.“
Dart jedním švihnutím na něj pošle blesk! Dra´lll zaskučí bolestí.
„Takže je k ničemu,“ řekne smutně Lie.
Dra´lll se zachechtá. „Jo a je to chyba Skranka. Kdyby ho dal mágovi, pak by Věže stály. Tak si jenom počkám, dokud nevyhrají, protože oni vyhrávají.“ Všichni upnou zrak na Temnooký ovál. Magie, která tvořila jednolitý povrch, praská, jako by někdo do ní vrazil klín. Eamon svou magii vidí oslabená vlákna.
Zahynou. Strážci přistoupí k mágům s napřaženými zbraněmi.
Dra´lll se směje jak šílený, když před něj si stoupne Siriena. Mračí se. Dra´lll ztichne. Něco v jejím pohledu se mu nelíbí. Jako by říkal: Prosím, ale to on nechce vědět. On nikdy nic neudělá, aby jim pomohl. Zajali ho, zmenšili, potupili. Teď je tady odplata.
Eamon se otočí. Vyděsí ho, jak málo tu je mágů. Někteří učňové to vzdali. Nad nimi jsou léčitelé, kteří se snaží je udržet při životě. Z mistrů jsou tu ještě všichni, ale i u některých prameny magie povolily.
Co teď? Rozhlédne se po milovaných Věžích. Strávil tu většinu života. Zde vyvolal Dra´llla. „Strážce!“ zakřičí hromovým hlasem. Medailon se zachvěje. „Strážce, pomoz!“ podívá se na Ramona. Je s ostatními strážci, připravený s modrou zbraní je bránit. Jsou bledí, ale drží se. Ví, že nevidí to co oni, ale nejsou imunní proti nenávisti.
„Skranku, Liano, budu muset, já…“
„Co chceš?“ ozve se pobavený hlas. Okolo něho všichni se k němu otočí, když padne jeden z Krvavých mágů. Ovál se zachvěje. Dopadne na něj krev a mág se zvedne.
„Strážce, jak to máme zastavit?“
„To? Aha. To jsem ještě neviděl. Zajímavé,“ pochvaluje Temnooký ovál. „Jste vynalézaví.“
„Strážce!?“
„Nevyhrožuj maličký. Nedosahuješ ani mého pazouru. Nemohu pomoci, protože nechci. Máte dračí vejce, jak vidím. Pomůže vám.“ Medailon umlkne.
„Jak?!“ ale cítí, že Strážce zmizel.
Mág najednou zakřičí, klesne na zem. Jeho tělo zprůsvitní, potom se podívá na svého druha, který k němu přiskočí, ale jen se objeví na chvilku zvíře s dlouhýma ušima. Jako by chtělo obejmout svého druha a zmizí.
„Ne!“ Jeho druh ze sebe strhne šat a postaví se místo něj.
„Jsi ještě … To je jedno.“ Tělo mu skropí krev a on sevře ruce vedle sebe. Temnooký ovál se ustálí, ale všichni vědí, že za chvilku bude konec, taková nenávist se dere ze světa mrtvých.
Lie vytasí meč, ale neví co s ním dělat. Dart ho se žalem pozoruje. Zaváhá, stáhne ruce, obejme ho. „Promiň.“
Lie brečí jak malý, slzy kanou na meč. „Mám sílu, ale nemohu ji použít, protože nejsem mág. Neměl jsi mě k sobě… Miluji tě Darte.“
„Darte stoupni si na místo!“ zvolá rozčilený Eamon.
„Hned.“ „Políbí ho na tvář, když se Lie zachvěje. Očarovaně zvedne meč. Ten kámen… Náměsíčně se obrátí k Dartovi. Podá mu meč.
„Já kapitán Lie, ti svěřuji Meč draků, který můžeš použít dle své vlastní vůle.“
Dra´lll se zvedne. Němě hledí, jak meč je předáván Dartovi.
„Lie?“
„Předávám ti meč, který použiješ dle svého uvážení. Potom ho vrátíš do rukou, do kterých patří.“
Všichni překvapeně sledují jeho slova. Použít? Vrátit, proč?
„Neber ho!“ zaječí Dra´lll, kterému vidina jeho velkého JÁ končí. Jestli ten meč vezme, potom je konec. Nikdy se neosvobodí.
„Ale já…“
„Prosím, protože můj život je tvým životem.“ Dart ho vezme, nadechne se.
„Eamone…“
„Postav se na místo.“
Dart vykročí k oválu. Zadívá se na Lieho, který je stále ve stejné pozici. Napřáhne meč a vrazí ho do oválu. Jediné přání je, aby to skončilo. Jediné přání v očích Darta bylo, aby mohl ještě jednou obejmout Lieho a milovat se s ním. Meč se zachvěje, drahokam se probudí. Temnooký ovál praskne. Všichni s hrůzou pozorují meč, který visí ve vzduchoprázdnu. Mágové jsou odhození nemírnou vlnou. Vlákna, která dělí svět mrtvých a svět živých, zmizela. Nejsou vidět jejich rodiny, lidé. Je tam jen nenávist, která do sebe náraží jako vlny. Eamon si vzpomene na holčičku s koníkem.
Meč se začne chvět, potom z něj vytryskne moc. Mágové ustoupí. Dole se zvednou za září překvapené tváře. Zbraně vykované v nenávisti se skloní, některé spadnou. Rozpadají se. Dole se tvoří přízrak, který dostává podobu starce.
Theo se podívá nahoru. Usměje se. Vidí svět, který opustil. Zřejmě naposled. Rozhlédne se po tvářích, které tu jsou. Zahlédne svou snachu a vnučku. Podá jim ruce. Své přátele rodiny. Přijdou k němu, usměji se a rozplynou v světlé pramínky.
Eamon s ostatními vidí, jak vlákna se opět spojují a zacelují trhlinu.
„Jak?“
Eamon natáhne ruce, objeví se šedý ovál. Překvapeně se dívá do tváře starce Thea. „Jak?“
„Světlo vrátilo jim paměť. Moje vnučka, snacha, přátelé… Nastal čas jejich odchodu, i když jsem doufal, že se s nimi budu vídat delší dobu. Jsem rád, že jsem mohl opět vidět oblohu. Mým osudem je strážit tento svět bez slunce, dohlédnout na to, aby vlákna byla zde stále. Díky vám se to povedlo. Tihle, stejně jako mí blízcí, stvoří nová pevná vlákna, ale teď nechte náš svět na pokoji.“ Šedý ovál pomine.
Vítr zafouká a rozevlaje prapory na věžích. V zemi je zabodnutý meč s dračím vejcem. Dart ho vezme a podá ho Liemu, který se udiveně rozhlíží.
„Vracím ti ho, jako jsi mi ho předal. Vezmi ho a stráž ho.“
Lie zmateně ho vezme, zasune do pochvy. Světlo pohasne. „Je konec?“
„Ano.“
Lie vážně na něj se podívá, vezme jeho ruku do své. Jemná ruka se proplete s rukou plnou mozolů. Sevře ji. Lie ji políbí na hřbet ruky. „Miluji tě Darte, mistře Blesku.“
Dart se šťastně na něj podívá. „Miluji tě, kapitáne Lie. Chceš se mnou svázat život?““
Lie skloní hlavu. „Ano.“
Eamon s rukou kolem Ramonova pasu se kolem sebe rozhlíží. Tolik mrtvých, tolik osamělých mágů. Učňové, mistři, ti všichni odešli. Rada zůstala kompletní, ale za jakou cenu!
LIana a Skrank slétnou na jeho ramena.
„Přijmi zrcadlo Jedinečného. Potřebují tě. Nikdy bych netušil, že ten meč je tak vzácný. Krvaví mágové!“ ti klesnou na kolena.
„Mistře Skranku, je pro mě nesmírnou cti s tebou mluvit.“
„Já s vámi. Zachovali jste se správně. Tak jsem to chtěl. Nelituji tehdy svého rozhodnutí. Pokračujte v tom, co děláte.“
Mágové skloní hlavu. Eamon natáhne ruku, uchopí vlákno do světa Proměny. Skrank s Lianou tam vletí. Eamon zahlédne nové postavy. Zamrká a zavře portál.
„Je tam?“ optá se mág, který nastoupil místo mistra.
„Je tam. Bude na tebe čekat.“
Učeň se usměje. „Počkám taky.“
Rikia k nim přistoupí. Položí mu ruku na rameno. „Je už po všem?“
„Ano. Já doufám. Děkuji vám,“ řekne Krvavým mágům.
Osil zavrtí hlavou. „My sami bychom nic nezmohli, ale všichni společně…“ na tvářích se objeví úsměvy. Zvedne se vítr a udeří do gongu, který se rozezní. Lidé ve městě zvednou hlavy. Konec nebo začátek nebo snad prohráli? Ne, věří Červeným věžím, že je ochrání od všeho zla. Konec se nese z úst do úst, od domu k domu. Lidé vstávají a hromadně se ukloní Věžím. Ať je to šlechtic, kupec, stařena nebo zloděj. Všichni děkují Věžím za ochranu, protože až sem doléhaly zvuky, které slyší i lidské ucho.
Řinkot zbraní, křik umírajících, závany smrti.
„Počkej, Dra´llle!“
„Já nechci! Pomoc! Mistře Eamone! Pomoc!“ křičí malý démon, který zuřivě utíká chodbou. Za ním s úsměvem malá okřídlená rusovlasá dívenka.
„Bude můj,“ broukne beze spěchu. Červené věže jsou jejím domovem. Udělají, co ona bude chtít. Její přání je velmi prosté: Chce Dra´llla.
Konec
