Spoutané zahrady - 2
Zvonek vypráví
2.
Spoutané zahrady
Čarovný zvonek ze země Symerie se rozezvučí příběhem, který zapadl už dávno v zapomnění. Letí do všech zemí, aby okouzlil i potěšil srdce, které dovedou naslouchat jeho vyprávění. Cink, cink…
Myšlenky volně putují sálem. Rikia léčitelka se zadívá na vysoký strop. Není vidět jeho konec. Když tu byla, poprvé užasla nad jeho výškou. Někdy se jí zdá, že je jimi vidět hvězdy. Ve svém obvyklém modrém oděvu představuje jednu z malá, která se stihla převléci z večerního obřadu. Je ji Eamona líto, ale nemůže zastavit pravdu. Udělal to, musí zaplatit za svou chybu. Snad tam najde to, co hledá.
„Ré!“
„Ano, učitelko.“ Rikia se na něj zahledí. Modré oči, světlá pokožka. Stali se druhy, i přestože jsou žák a učitelka. Je mladší a ona dlouho váhala, zda má to risknout.
„Vyšleme na ostrov Zoera.“
„Cože?!“
Výkřik upoutal ostatní, kteří tiše hovoří nebo jen mlčky sedí a rozjímají. Dart se dívá na místo, kde byl před chvilkou Eamon. I on zvedne hlavu. Budou muset zvolit nového představeného. Ale koho zvolit? Je to zodpovědné místo, plné kompromisu. Je to sice prestižní místo, ale chce to někoho moudrého. Rikia? Ano tu by zvolil, ale má příliš měkké srdce.
„Vyšleme ho. Znám to místo. Neporadí si.“
„Bez magie věže zemře,“ namítne naléhavě Ré. „Chceš to riskovat, když ti dalo takovou práci ho vychovat a naučit mluvit?
Rikia polkne. „Proč mi to připomínáš? Pro tebe bych to udělala taky!“ pohladí ho po tváři. Ré zamračeně přikývne. Otočí se k ostatním. „Vysílám za Eamonem Zoer.“
„Zbláznila ses!“
„Ne. Patří mi, mohu dělat, co chci.“
Dart váhavě vstane, přiblíží se k ní. „Bez magie tam zemře. Chceš to?“
„Bude tam sám! Když jsem putovala, narazila jsem na ten ostrov. Je pustý jen se stromy a květinami, které svou krásou omamují všechny smysly. Jestliže chceme, aby zadržel Dra´llla nesmíme mu dovolit, aby se tam ztratil. Nechci mít tam blázna a víte, co dokáže udělat samota.“ Rozhořčeně vstane. Rudý pramínek vlasů vyklouzne z pečlivého účesu. Modré oči hořce hledí na ostatní mágy.
„V pořádku, já jen, že víme, jak ho miluješ.“
„Obětuji ho. Ne, to je špatné, já nevím sama. Jen vím, že je být špatné sám!“ Rozhodí rukama.
„Tady je.“ Ré lítostivě hledí na čtvernohé zvíře, které se slastným mručením se přitiskne k Rikie. Ta ho zvedne do náruče.
„Rikia?“ Zvířátko se slovy dá na stranu hlavičku. Dlouhé uši se trošičku zvednou. V očích tisíce otázek. „Co je ti?“
„Hned ti to řeknu.“ Neví, proč ho sem dala přivést, proč se tak rozhodla.
„Odejdu, že.“
Rikie málem pukne srdce. Jak to ví? Je díky magii tak moudrý. Otočí se od mágů. S Ré volným krokem odchází. Hladí Zoer po hebké kožešině s červenou mašli kolem krku.
Mágové za ní hledí. Někteří pocítí stud, ale další si pro sebe říkají, že je to blázen. Dart se posadí. Rikia má pravdu. Na ostrově nepotřebují blázna a dřív nebo později to samotáře potká. Povzdechne si.
„Co je?“ Na rameni mu přistane ruka muže. Zlatovlasý Dart, jak mu někdy přezdívají, pozvedne hlavu k zamračené černovlasé hlavě Lieho. Je to kapitán stráže věže. Položí mu ruku na jeho. Neznatelně ji pohladí. Je rád, že měl Lie tolik rozumu, že se nezapojil do bitvy.
„Jsem rád, že ses nezapojil do bitvy.“
„Kdybych věděl, že ho mohu zabít mečem, kopím nebo kuší, neváhal bych.“ Oči hořce hledí na mágy. „Najmu další lidi, i na obranu města. S příchodem démona nám končí zlaté časy.“
Dart překvapeně zamrká. Odkud tohle ví? „Jak to víš?“ Ruku sundá. Nerad. Vysoký kapitán stráže mu učaroval před dlouhou dobou, ale uvědomuje si rozdíl mezi nimi. Mág a strážný, i když kapitán. A věk…
„Prábaba mi to povídala. Prý nastane čas, kdy zlatý věk klidu zmizí. Byla čarodějka. No spíš,“ tváři mu přelétne prchavý úsměv. „Bylinkářka, čarodějnice se špetkou magie.“
„Netušil jsem. Dám mu zrcadlo. Pošlu ho se Zoerem.“
„Doprovodím tě.“
Dart překvapeně zamrká, ale nic neřekne. Odchází v závěsu s kapitánem v lehké zbroji. U boku má zavěšený meč, který jemně světélkuje.
„Možná jsem měl zasáhnout. S tím mečem…“
Dart ho zarazí vztyčenou rukou. Počká a zařadí se po jeho bok. Kašle na nějakou etiku i to, co smí a nesmí. „Ne, ani tvůj meč by nedokázal ho porazit. Lie, já bych rád,“ zatne zuby. V hlavě prázdno, břicho se mu bouří, srdce bije splašeně jako koně běžící přes jezero Mrtvých. Není na to připravený. Sáhne si na krk, rozepne si medailon, který dostal od své matky, když odešel z domova, aby našel štěstí ve Věžích. Pomalu natáhne ruku. Hlavu sklopí, ale potom ji zvedne a zpříma se podívá kapitánovi do tváře. Ten ohromeně zírá na předmět v Dartově ruce.
Chvěje se, uvědomí si. Ví, co to znamená, ale přece ví, že tu jsou propasti. Proč mu to nabízí? „Nemůžeme…,“ uvědomí si s tím slovem, že po tom už taky touží delší dobu.
„Při bitvě s démony jsem si uvědomil naší nicotnost. Odmítni jedině, pokud ke mně nic necítíš.“ V srdci se bojí odmítnutí, ale hlas má pevný. Lie skloní hlavu. Dívá se na zem. Není pravda, že by k tomu muži s tváří hocha nic necítil. Zákony, příkazy… K temnotě se vším. Natáhne ruku, vezme medailon a připne si ho. Odepne si pás a podá mu meč.
„To nemohu…“
„Nic cennějšího než tvůj medailon nemám.“
„Pak přijímám. Nějak se mi ulehčilo,“ odpoví s úsměvem. „Pomůžeš mi vybrat zrcadlo?“
„Rád, mistře.“
„Dart.“
„Já vím, mistře.“
„Zlobím se.“
„Já vím, ale s tím nic neuděláš, Darte,“ zaslechne šepot… Je smyslný jako smetana. Vzruší se. Dnes v noci budou spolu sdílet lože. Je rád, že našel odvahu. V síni zrcadel vybírají jedno z mnoha. Musí být menší, protože při přenosu se spotřebuje obrovské množství energie a dělají to jen mistři. Jen přenesení Eamona je nic nestálo. Strážce knihovny musí být velmi silný. Určitě se pokusí o něm zjistit všechno.
Vybere jedno v granátovém rámu. S úsměvem ho ukáže Lieovi. Ten pochvalně přikývne. Vyjdou ze síně zrcadel. Dart doufá, že snad někteří z mistrů budou chtít s Eamonem mluvit. Otázka je, zda o Eamon bude je chtít vidět. Může být roztrpčen osudem, který ho potkal. Po cestě potká Ré s Rikii. Oba na něj pohlédnou. Dart pozná, že Rikie plakala. Zoer je smutný, ale zdá se, že to pochopil.
„Vybral jsem mu zrcadlo.“
„Já bych s ním nemluvil,“ řekne příkře Ré. „To co spáchal…“
„Byla mladická nerozvážnost. Začínám se bát o osud země. Rikie, souhlasíš se mnou, že budeme muset opustit představy o poklidném žití a naučit se bojovat?“
„Souhlasím a Ré to vtluču do palice.“
„Rikie!“
„Miláčku, vše ti vysvětlím. Jistě uznáš můj názor za správný. Půjdeme to přenést za Eamonem.“ Zadívá se na kapitána, který ej trochu mimo a divně se usmívá. I na Dartově tváři je úsměv. „Děkuji ti a gratuluji. Nevěřil jsem, že opustíš tu svoji masku přelétavého opičáka!“
„Nech toho!“ zavrčí na Rikii.
„Ale vždyť je to pravda,“ vmísí se do řeči Ré. „Kapitáne, máte…“
„Au!“
„Nehádejte se tu. Měli bychom vstoupit důstojně…“
„Slyšeli nás, Rikie. Je to zbytečné,“ řekne cynicky Dart. Jde rovnou doprostřed kruhu. Prohlíží si ostatní mistry jednotlivých oborů. Budou spolupracovat? Položí malé zrcadlo. Rikie s těžkým srdcem Zoer. Nedůstojně popotáhne.
„Rikie, já se vrátím!“
Rikie se rozpláče. Snaží se utírat slzy, ale moc ji to nejde. Ré k ní přistoupí, obejme. Hladí ji po zádech. Ve tváři lehce rozpačitý výraz. Takovou Rikii nezná. Byla vždy odhodlaná, laskavá i tvrdohlavá. Viděl ji s lítostivým výrazem i soucitným, ale nikdy neplakala. Říkala, že ona si to už nemůže dovolit, že to přenechává svým učedníkům. Plakal za ní.
„V pořádku. Kdo mi pomůže?“
Ostatní ještě chvilku váhají, ale Lot, Lao přistoupí.
„Nejsem nadšený, ale máš pravdu. Pomohu ti, ale je to poslední, co pro něj udělám!“
„Nic víc nechceme, viď Darte.“
„Ano.“ Ruce se napřáhnou k Zoer a k zrcadlu. Zoer zvedne k nim černé oči. „Sbohem Rikie,“ řekne klidně, když ho obklopí namodralá záře, která vytvoří kouli, po které přejíždějí blesky. Rozplyne se ve vzduchu.
„Hotovo.“ Mágové se rozejdou do svých příbytků. Dart s Rikii uvažují, zda postřehli, že lenivé období jejich vlády končí a nastává příprava na boj. Podívají se na sebe. Oni to vědí a jejich druhové taky.
„Nechceš zajít k Raritě? Slyšel jsem, že má nějaký nový nápoj.“
„Ráda.“ Se samozřejmostí, že je druhové budou následovat, odcházejí.
O tisíce mil daleko od Červených věží, Traalský ostrov
Slunce stojí vysoko na nebi. Žhavé paprsky dopadají na okolní krajinu. Zelené stromy, rozkošné keře, nádherné květiny, které by jinde uschly, tu rostou a bují bez toho, aby je lidské oko, kdy spatřilo. Nic nenarušuje jejich vládu na tomto ostrově. Jen malý potůček vody vyvěrající uprostřed ostrova dává tušit, proč tu rostou. Jemně zurčí a líně teče do moře, kde se mění v slanou vodu. Jako by i příroda nevyslyšela zákony vody a rozdělila ho do čtyř pramínků, které se dostanou všude.
Jen pobřeží je pusté plné písku, ale i to jemně přechází v drsnou trávu, která později se mění na hedvábný zelený porost. V tomto na pohled ráji je ticho. Nic tu nezpívá ani nelétá. Jako by to bylo nehostinné místo, ale rostliny přišly na to, jak se rozmnožovat bez hmyzu, těch drobných pomocníků rostlin. Vítr v určitém období laská květy a ony uvolňují pel, až ostrov je zahalen do jemného barevného prachu.
Nevnímají, že se jejich život změnil, když na písku se objeví postava v modrém oděvu učedníků Červených věží. Nic nevědí o čarodějích a jejich problémech. Žijí si tu v poklidu tisíce let. Nezajímá je postava, chtějí jen pít vodu z potůčku, rozmnožovat se. Nemají potuchy, že se stanou svědky největších bojů, který tento kout světa zažil.
Postava v modrém se nadechne. Na tváři cítí něco jemného, ale zároveň i škrabavého. Uvědomí si písek a opojnou vůní. Posadí se. Dívá se na písek, na své nohy a ruce. Je celý. Rozhlédne se. Slunce, moře a vůně. Nic jiného nevidí. Uvědomí si ticho a mráz mu přejede po zádech. Vždy ho obklopovaly zvuky. Ptáci zvířata, smích, řeči a v noci i chrápání spolunocležníků. Najednou je ticho. Nic.
Uvědomí si, že ho to rozčiluje. Podívá se na oblohu a začne se smát, až brečí. On si tu dělá starosti s tichem a zatím je sám na ostrově, někde je démon a on ho má hlídat. Otře si oči. Bude se muset podívat po svém novém domově.
Neměl by to vzdávat jen tak. Svým způsobem si to zasloužil. Kdyby nesešel z litanie, nikdy by nevyvolal paní Jara. Ale on tvrdohlavě šel za svým. Chtěl dokázat, že on na to má, proto otevřel stránku, na které našel odkaz. Předříkal. Jásal, když ucítil vlnu smyslné magie a potom to nezvládl. Kolikrát do něj hustili, že magie je nebezpečná. Ne - on v pýše, že vše zvládne, to udělal. Napáchal tolik škody, zabil tolik životů. Někteří byli jeho přátelé.
Musí ho nenávidět. Posadí se na jemnou trávu. Nevšímá si úchvatného okolí, které nepoznalo lidské ruky. Jako stvořeno pro smyslné hrátky polobohů nebo dokonce bohů.
Co tu budu dělat? Zblázním se z toho ticha! Unaveně si protře oči. Opět se rozhlédne po okolí. Je krásná, nezvučná a naprosto ho nezajímá. Postaví se, udělá krok. Musí vidět, co tu bude dělat. Dojde k pramínku, který nějakým zázrakem, tryská na všechny světové strany. Sedí u něj, dívá se, jak paprsky si s ním hraji, a z drobných kapiček tvoří jemnou duhu. Okouzleně se dívá a nevnímá čas.
Uvědomí si žízeň. Co když je jedovatá? Pak zemře a bude konec. Ponoří ruku do vody, která nepoznala lidský dotek. Donese ji k ústům. Lahodnější než víno z vinic majitele lázní. Lahodné, chladné i v tomto parném dnu. Zaslechne jemné zabzučení. Hbitě se otočí. Běží za tím zvukem, který by tu neměl být. Démon? V hrudi mu splašeně bije srdce. Jak ho má zastavit, když ho nezastavili ani mágové celé věže? Jak?
„Zdravím, adepte Eamone!“
Eamon se prudce zastaví. Zírá před sebe.
„Stalo se něco? Moje jméno je Zoer a posílá mě nejctihodnější léčitelka Rikie. Měl by sis toho vážit. Mám sebou i zrcadlo. Promiň, není vidět, sedím na něm.“ Udělá dva kroky stranou a objeví se malé zrcadlo.
„Dart?“ Zaplaví ho vlna vděčnosti.
„Ano. Mistr Dart. Je tu krásně, Eamone. Kde budeme bydlet?“
Eamon se přes všechno rozesměje. Přidřepne, natáhne ruku k tomu podivnému zvířátku. Zná jméno Zoer, ale nikdy ho neviděl.
„Nejsem zvíře, abych ti očichávalo ruku. Zvedni mě. Tak dělej. Chci vidět, jak to tu vypadá a i když jsem velký, jsem malý.“ Eamon se začíná usmívat. Jak ji to po tom všem vynahradí? Zvedne ho do náruče a otáčí se všemi směry.
„Moc toho není vidět, ale nevadí. Kde je náš dům?“
„Žádný tu není. Aspoň jsem nic nenašel, ale bojím se Zoer, že žádný nebude.“
„Pak ho musíš postavit. Budu ti radit. Musí být velký! Rád běhám po mramorovaných podlahách. Krásně se po nich klouže a leštím je.“
„A nechceš fontánu?“
„Samozřejmě, ale to počká. Nejdřív chci svou vlastní postýlku.“
„Jsi rozmazlený.“
„Nejsem. Jen vyžaduji věci, které mi po právu náleží. Udělal jsi toho moc špatného.“
„Já vím!“ mimoděk ho pohladí po srsti. Zoer zaprská, ale nechá si to líbit. „Projdeme se. Potom vybereme vhodné dřevo…“
„Dřevo? Z dřeva se nestaví! Staví se z kamene!“
„Zoere, kdyby tu byl kámen, těžil bych, ale nikde tu není. Počkej zrcadlo.“ Postaví Zoera na zem. Ten s nechutí zaprská. Vezme zrcadlo, nastaví ho paprskům a dotkne se ho. Zrcadlo se zavlní a ustálí.
„Darte!“
„U Dra´llových koulí!“ zaslechne z dálky. Podiví se. To není hlas Darta. Ale měl by se spojit s jeho komnatou. Aspoň to chtěl.
„Hele, dej sem to zrcadlo. Chci taky vidět. Kam voláš?“ Zoer povyskočí.
„Dartovi.“
Zoer vyprskne smíchy. Eamon se po něm podívá. Dost zvláštně vypadá, protože má vyceněné zuby a oči boulí jako v posmrtném záchvatu. Je na něm něco legračního. „To jsi zas něco vymňoukl!“
„Co zase?“
„Nic nic, Eamon hlupák, Eamon hlupák!“
„Eamone, jsi to ty?“
„Mistře, chci poděkovat.“
„Teď v noci?“ Dart se podívá na své lože, kde je Lie. Vypadá hodně, ale hodně rozzuřeně. Být tu Eamon, asi by se neovládl. Ale vypadá nádherně. V jeho náručí se cítí jako král.
„Tady je den. Podívej se sám!“
„Nádhera.“
„Ano. Co chceš a rychle!“ Rád by dokončil, co začal. „Uhni se,“ zašeptá k Lieovi, kterému došla trpělivost. V tento moment ho hladí po zádech a jeho to vzrušuje k nepříčetnosti. Rozkošné.
„Ou.“ Dotkne se rukou zrcadla. „Netušil jsem, že mistr Dart má někoho.“ Rozpačitě si vjede do vlasů.
„Má a nepokoušej se volat mé paní. Je to jasné? Zvedni mě konečně. Studí mě ocas.“
„Zoer, nekecej. Nic tě nestudí, ale rád tě vezmu do náruče. Projdeme se po ostrově, uvidíme, co tu je. Nevím, jak to se svou magií zvládnu.“
„Tak se nauč to kouzlo, co dělal Strážce knihovny! Viděl jsem to z okna věže! Neumíš to?“
„Jaké kouzlo?“
„Nevím,“ zrozpačití.
Vypadá, že není rád, že něco neví, ale Eamon je rád, že tu je. Vytrhl ho doslova ze sebelítosti.
„Podívej se, řeknu ti, co jsem viděl. Vyhlížel jsem Rikii, když se rozpoutal ten boj. Byla statečná a nikdo z léčitelů neutekl. Drželi se, léčili a někteří prošli Proměnou. Rii se podobala mé skvělé maličkosti, když se změnila. Jen neměla tak nádherné uši. Měla je malé. Viděl jsem, jak mágové utíkají, a proměňuji se. Byl jsem jako zmražený. Trvalo to tisíce let? Ne spíš okamžik a démon zmizel. Objevil se drak, maličký a potom se změnil ve velkého. Byl tak krásný. Nevím, o čem mluvili, ale ten drak vytvořil ze vzduchu medailon.“ Packou se dotkne medailonu na Eamonově hrudi. „Tak to udělej i s dalšími věcmi.“
„ON vytvořil ze vzduchu medailon?“ prohlíží si ho, otáčí v prstech. Není ničím zvláštní. Přes protesty Zoera ho položí na zem. Zoer ho drobnými zoubky kousne do lýtka. „Fuj!“ řekne. Posadí se najednou zvědavý, co chce ten ňouma dělat.
Eamon ohmatává řetízek. Zapínání nikde není. Zkusí ho přetáhnout přes hlavu. Opět nic. Začne si ho rvát přes hlavu. Nic. Zoer, který pochopí, že to nepůjde, začne poskakovat. Tohle vypadá na velkou švandu.
„Hádám, že tu jsem připoutaný. Nesměj se nebo si z tebe udělám jídlo!“
„Uff… to bys neudělal!“ V hlase Zoera zazní nejistota.
„Co myslíš? Máš dobré maso?“
„Samozřejmě, že ano… Dostal jsi mě. Hele, zkus tenhle plod!“ Ihned navrhuje. Packou ukazuje na velký žlutý plod. Eamon se ho dotkne. „Měl jsem dávat větší pozor při bylinkářství. Neznáš to?“
Zoer zavrtí hlavou. „Vypadá to dobře?“ nadhodí. „Vůně je pěkná. Buď zemřeš a já budu volný nebo to přežiješ. Chci vidět Rikii dřív než zestárne.“
„Hej!“ Bezmocně vykřikne Eamon, ale utrhne plod. Přičichne si k němu a potom jazykem opatrně dotkne.
Zoer ho napjatě sleduje. Je zvědavý, zda to přežije.
„Hmm.“
„Dej mi taky!“ dožaduje se svého práva Zoer. Nic. Zamračí. „Dej mi najíst.“
„Tebe Rikie nekrmila?“ optá se ho s plnou pusou.
„Samozřejmě, že ano. Dej mi, já jsem objevitel!“ Vyskočí, jak nejvíc může, ale krátké nohy mu to nedovolí.
„A já zas to první okusil. Utrhni si to.“
„Je to moc vysoko a máš povinnost se o mě starat!“
„Nejsi na zvíře nějak náročné?“
„Mohu kdykoliv odtud zmizet, ty ne!“ ušklíbne se radostně.
Má pravdu, zesmutní Eamon. Podá mu kousek ovoce. Zoer se do toho nadšeně pustí. Ovoce je za chvilku snědeno a dopřejí si další. Jdou dál na procházku, zkoumají jedlé plody. Dorazí ke středu potůčku, na který Zoer fascinovaně zírá. Okamžitě okusí vodu.
„Lahodná!“ odpoví s plným břichem. Lehne si, naslouchá zurčení pramen. Líbí se mu tu, i když je mu smutno po Rikii, po věži a po komnatách, které obýval. Bylo tam pořád co dělat, ale tady je to takové lenivé. „Zajímalo by mě, zda tu je západ slunce.“
„Musí být. V celé Alastarii zapadá i vychází slunce. Proč by tu bylo jinak?“
Zoer švihne ocasem. „Snad proto, že je to tu na konci země? Možná proto, že je tu uvězněný démon. Zajímalo by mě kde vlastně. Proč tady a ne jinde? Tebe nezajímají odpovědi na tyhle otázky?“
„Zoere, co jsi vlastně? Zvířátko nebo filozof?“
„Zvíře, ale paní Rikie mi darovala jazyk i myšlení. Hodně se mnou rozprávěla o různých věcech anebo jsem naslouchal ostatní. Víš,“ vycení jemně zoubky, „Umím být velmi tichý. Kdybys věděl, co všechno se děje ve věžích.“ Upře svůj pohled na Eamona, který sedí, pozoruje fialovou rostlinu a bezmyšlenkovitě se dloube v nose.
„No fuj! Jsi ještě dítě!“
Eamon se zastydí. Tohle už neudělal hodně dávno. Vstane, naštvaný na toho vetřelce i nevtřese a dohází.
„Hej, kam jdeš?“
„Jdu vybrat dřevo na srub!“
„Jaký srub?! Snad nechceš,“ srovná s ním krok, i když musí udělat tři kroky oproti jednomu Eamonovýmu. „Nechceš snad postavit pro mě barabiznu. Poslouchej, naučíš se to kouzlo a vytvoříš druhou věž.“
„Ani náhodou. Nevíš jak?“
„Kouzlem, nechápeš tomu. Povídali jsme si o tom,“ vysvětluje mu trpělivě, i když uši se mu mihotají neštěstím, co to je za ťulpase.
Eamon se zastaví. „Zoere, nechápeš tomu, ale žádný člověk tomu se nemůže naučit.“
„Opravdu?“ optá se hlasem, který říká. Lžeš jen proto, že se ti nechce.
„Kdyby to někdo uměl, jistě bys to viděl ne?“
„To je pravda,“ rozpačitě přizná. „Ale není to důvodem, proto se to nenaučit!“ zvolá vítězoslavně. „Podívej se taková kamenná věž, dobře dům. Lépe odolný povětrnostním vlivům. Taky odolá lépe pohromám od Dra´llla. Nebo snad chceš pokaždé stavět nový dům?“
„Máš pravdu, ale jak se to naučit?“
„Zavoláme Rikii, ale až bude ráno. Podle Darta je tam noc. Nechci ji budit ze spánku.“
„Nebo rozkoší.“
„Nebuď impertinentní.“
„Nejsem. Je to pravda. Každý ví, jak si paní Rikie užívá s Ré.“
„A o tobě zas všichni vědí, že si rád užíváš v lázních pana Sarta. Neděl ze sebe svatouška! Kdybys měl peníze, nebyl bys tam jen o svátcích!“
„Já se rozzlobím! Odkud máš takový nesmysl?“ zmáčkne mu mimoděk ucho.
„Au, au, au to bolí! Díval jsem se no. Jsi docela slušně vyb… au! Mlčím.“ Packami si chytne ucho a fouká. Ublíženě pozoruje Eamona. Trochu ho škádlí, ale musí tak být surový?
„Ehm a co jsi ještě slyšel?“
„Slyšel?“
„No v lázních?“
„Moc ne. Nebyl jsem tam tak často.“
„A nic o Dioni?“
„Ten, co dává každému? Ehm je hezký, ale na můj vkus příliš lačný. Taky nehezky vypovídá o svých zákaznících. Nevím proč. Vždyť dřív nebo později se to k nim donese. Ale možná ne, protože Siana je stejná jako on.“
„Aha!“ Zsemutní. Ví, že by neměl, ale oblíbil si ho a netušil, že… Měl to vědět, ale schválně zavíral před tím oči.
Zoer na něj udiveně kouká. „Ty ses zamiloval do soré? Zbláznil ses? Ty mág a zahazuješ se s takovým, který má víc zákazníků než nejbohatší kupec ve městě?“
„Nech toho!“ Zabil by ho, ale takhle uteče. Prachsprostě nechá Zoera napospas přírodě a utíká. V očích slzy. Nemůže mít někoho rád. Co na tom, že je soré? Vždyť… Jsi jedinečný. Miluji tě. Kdybych tě pustil, ale nemohu… Byly to řečičky? Byl blázen. Doběhne na pláž, posadí se a uvědomí, že nemá kam utíkat.
Na zádech ucítí tlapku. „Omlouvám se.“
„Máš pravdu, nechal jsem se zlákat. Myslel jsem, že jsem jiný. Někým výjimečným, ale byl jsem jako ostatní. Ráno zavoláme paní Rikii, ale než se to naučím, postavíme si srub. Dobře?“
„Ano. Podívej se, co je to?“
Oba se zahledí na tmavou světélkující září. Eamon mimoděk se postaví. Nic podobného nikdo neviděl. I paprsky slunce se o to lámou.
„Dra´lll. Tam je zapečetěný Dra´lll, který může kdykoliv povstat. Mám strach.“
Zoer vážně přikývne. „Musíš se stát velmi silným. Nejsilnějším na světě.“
„Jak?“
„Než si mě vezme magie, pomohu ti.“
Eamonovi je smutno. Zvedne Zoera do náruče, hladí ho po hebké srsti. Zoer velkýma očima se dívá na temnou záři. Musí to dokázat, protože na mágy ve věži se nemohou spoléhat. Eamon bude v první řadě, potom teprve budou mágové. Jestliže on zklame, mágové z Alastarských červených věží nesmí zklamat. Oni jsou tu proto, aby jim poskytli čas se připravit k boji.
„Mám ho jenom zadržet na tak dlouho, jak to půjde, že?“
Mám lhát? „Ano,“ odpoví popravdě. „Ale my to zvládneme, nebo ne?“
„Slunce zapadá. Myslíš, že skryje tu tmu?“
„Nevím. Uvidíme.“ Tiše stojí na bělostném písku, nechají na sebe odpadat hřejivé paprsky slunce. Nejdřív je světlé žlutý, ale postupně přechází obzor v krvavě rudý, jako by chtěl říct: Zde je nebezpečí.
„Nezmizelo.“
„Ano. Je tam. Kde přespíme?“
„Pod stromem, ale nejdřív zavoláme. Víš, chvilku počkáme a vybereme ty stromy. Jsem rád, že mohu používat jakoukoliv magii.“
„Bylo by lepší, kdybys vládl nějakému živlu.“
„A co? Jednou to ke mně přijde.“
„Myslíš?“ skepticky pohled a olíznutí pacičky. „Tenhle je dobrý na základ. Je pevný. Snad Dra´lllův hněv vydrží aspoň pět minut.“
„Zoere, jednou tě předhodím Dra´lllovi jako zákusek. Určitě bude tak znechucený, že se raději sám zlikviduje.“
Zoer se na něj podívá. Myslí to jako vážně? Ne, určitě ne. „Makej nebo chceš ještě další noc spát pod hvězdami?“
Nebylo by to lepší? Na druhou stranu poslouchat ty jeho žvásty o tom, jak je neschopný nemusí. Stačí mu, že to ví on sám. I když něco mu říká, že to bude opakovat až do své smrti. Zřetelně vysloví slovo pro řezání. Sotva se uhne padajícímu kmeni. Zoer bezmocně i prosebně zdvihne k nebesům oči. Ochraňujte mě bohové!
