Shounen - ai povídky

Tajemný cizinec

4.

Vytáhnout roletu, která kryje vchod kavárny, otevřít dveře do deště a nechat proudit čerstvý vzduch. Pár minutek stojí venku, kde dýchá vzduch prosycený deštěm. Je mu skvěle. Usměje se na Sáru, která přiklusala do práce jako promoklá žabička. Zavře deštník, podezřívavě se na něj podívá, potom se jí rozjasní tvář a skočí mu kolem krku.

„Jupí!“ nadšeně zařve.

„Co se děje? Vyhrála jsi ve sportce?“

„Kdepak a pak sázím jen euromiliony. Ty sis včera vrznul!“ Culí se jak pitomá, zatímco ho obchází dokola. „Vidíš, hned je lépe, no né?“

„Kušuj. Nic takového. Řekl jsem jí pravdu.“

„Bože ty jsi blb!“

„Vždyť víš…“

„A co? Potmě je to fuk kam to strkáš.“ Zvážní, když deštník odloží do koše. „Jak to vypadá nahoře?“

„Uklízeno.“ Hned ráno se tam byl podívat.

„Škoda.“

„Tu nevyženeš.“

„Ale chtěla bych. Je to frigidní kráva.“

Ejhle, že by v tomhle vězel zakopaný pes, pomyslí si, když ji sleduje. Jde nahoru a za chvilku je dole. Ihned si jde udělat kávu.

„Tak jaké bylo rande, cukroušku?“

„Nejsem cukroušek. Jaké? No hezké. Byli jsme v divadle.“

„No fuj. To jsi ji nemohl vzít do nějakého temného klubu? Jsi nemožnej!“ prohlásí s jistotou a upije kávu. „Tak tohle probudí mrtvého. A?“

„Jaké A?“

„Podívej se,“ vysvětluje srozumitelně. „Z nějakého divadla nemůžeš mít tak dobrou náladu. Vyklop to, nebo tě ulechtám!“ Vstane a vrhne se k němu. Daniel zaječí, protože je hodně lechtivý. Bože, je ji fakt dvacet čtyři, zapřemýšlí.

„Nic nebylo!“ volá mezi lechtáním. Ještě štěstí, že nemá dlouhé nehty jako Magda. To by ho spíš popíchala. Přestane.

„Fakticky?“

„Jo!“ přikývne udýchaně.

Cink. Dovnitř vejde jeho Tajemný cizinec. Přestane se smát a přiběhne k němu.

Sára ho pozoruje. To není jen tak. Něco se stát muselo, ale jak to z něj dostat? Kdyby byl jako Petr, který vyžvaní i to, co neví, ale bohužel jim není. Mumie je ukecanější než on. Přemýšlí, ale na nic nemůže přijít. Půjde nahoru si dát ještě šlofíka. Nedám, mrzutě si řekne, když uvidí postaršího pána. Pan Rízler. Dlouho tu nebyl. Zvláštní. Ale je starej, možná byl nemocnej.

„Dobrý den,“ pozdraví na celou místnost. „Jeje, dobrý den, jak se máte?“ zahaleká a vrhne se k Alexandrovi. Ten překvapeně zamrká, načež se vřele usměje.

„Dobrý den. Káva s mlékem,“ řekne Danielovi.

„To jste tu na správném místě, co zahrada?“

„Potřebovala by shrabat, ale v tom lijáku…“

„Jojo, to jo. Letos je divné počasí. Minulý rok bylo krásné babí léto a teď? Málem že nemrzne. Nic jdu si přečíst ranní zprávy a podívat se.“

Alexandr pochopí, že si jde přečíst zprávy, ale podívat se? Na co? Nahoře nikdy nebyl.

„Káva,“ řekne mile Daniel s takovým nadšením, že Alexandr se musí usmát. Včera to bylo nádherné a večer ještě nádhernější. Zdálo se mu, že jsou sami v kině. Nejdřív nic nebylo, ale potom se dotkli rukama, prsty se propletly jako těla v milostném zápolení. Nejistě se dotýkaly. Tápaly kolem sebe, jako by něco hledaly. Najednou ucítil ruku na hrudi, která se pomalu věnovala rozepínání knoflíčků. Jeden po druhém. Chtěl se zahalit, ale drzé ruce mu nedovolily a on najednou zjistil, že si to ani nepřeje. Hladily ho místo jeho, které se snažily držet něčeho hmatatelného. Nedařilo se mu to, přesto se snažil dívat i vnímat film. Nebyl toho schopen. Danielovy ruce byly čím dál drzejší.

Tady se zarazil, protože nějak mu chybělo místo a tak se přesunuli trochu níž na dvousedadlo. Nikdy v žádném neseděl, ale slyšel o nich. Měli víc prostoru.

Seděl napůl svlečený v kině a nevadilo mu to. Byl rád, že může cítit něco úžasného. Najednou ucítil teplý dech, který ho ovanul na hrudi. Zavřel oči místo, aby pozoroval ten nudný film. Vnímal každý dotyk, který ho vynášel výš a výš do oblak. Držel se, protože měl strach, že by spadl. Chtěl létat výš a výš a déle a déle. Pomaličku si promítal každý pohyb, každé olíznutí jazyka, vracel se, zatímco si beze spěchu hladil v posteli úd. Prodlužoval rozkošnou fantazii, kam až to šlo.

Představoval si, že mu rozepnul kalhoty, obdivně se na něj zadíval a rukou hladil, zatímco se oba k sobě tiskli. Dívali se na film, který ve skutečnosti nevnímali. Odvážil se a udělal totéž. Rozepnul mu kalhoty, aby ho hladil. Daniel byl rychlejší, odsunul ho a vzal ho do úst. Vydechl uspokojením, rozvalil se v křesle. Neslušně roztáhl nohy, nevidomě se díval na plátno, zatímco Daniel klečel na podlaze, olizoval ho, mačkal a jemně hnětl varlata. Dotýkal se ho sál a dokonce prstem pronikl k jeho otvoru. Začal si představovat, jak se sesune dolu, ale sotva na to pomyslel, byl konec, ucítil cukání a vyvrcholení. Bylo mu dobře, bylo mu slastně. Schoulil se a klidně oddechoval. Nakonec šel do koupelny se umýt. Věděl, že dál už nepůjde. Žádná fantazie a bylo mu to líto. Jednou nejspíš všechnu předehru vynechá a rovnou půjde na věc.

Natáhne ruku, aby se napil kávy. Ztuhne, když si uvědomí, že je studená.

Daniel ho zamračeně pozoruje. Proč nepije? Bude mít to studené. Obsluhuje různé páry i samotné lidi, kteří se přišli zahřát, posedět u kávy, prodrbat svůj, ale hlavně cizí život nebo jen nakoupit zákusky.

Zrovna kasíruje dvě ženy s kočárkem, když ucítí na sobě pohled. Otočí hlavu a usměje se do kouzelných zastřených šedých očí. Volají ho a on trád uposlechne jejich výzvy. Šel by za nimi na kraj světa, i když ví, že to vábení je jenom jeho zbožné přání. Určitě chce druhou kávu.

„Ano?“

„Kávu,“ řekne omluvným tónem.

„Hned to bude.“ Vezme šálek, z kterého obsah vylije do dřezu. Odloží ho do myčky, kde se pomalu hromadí drobné nádobí.

Mimoděk se zadívá nahoru. Zdá se, že je tam všechno OK, když si uvědomí, že pan Rízler zná jeho Tajemného cizince a Sára zase zná pana Rízlera. Mohla by se ho optat, kdo to je. Zarazí se.

Chce vědět, kdo je jeho cizinec? Chce opravu, aby jeho fantazie o neznámém dostaly podobu? Co když má tři děti, manželku, auto, barák a psa? Fantazíroval by ještě nebo ne? Optá se, protože dál nemůže takhle žít. Nevědět jméno… Položí kávu se sušenkou na talířek, přidá lžičku i dva cukry, i když ví, že použije jenom půlku jednoho sáčku.

„Káva.“ Toužebně na něj podívá, ale má odvrácené oči. Nedívají se na něj. Proč? Těšil se na jeho nádherný pohled i úsměv.

„Děkuji a ještě jednou se omlouvám.“

„Stává se.“ Odejde od stolu, odloží tác, rozhlédne se. Nikdo nic nechce, všichni jsou zabráni do svých záležitostí. Venku leje jak z konve. Snad nikdo nepřijde. Vyběhne schody, když v půlce vrazí do Sáry.

„Co tu děláš?“

„Hele, zeptej se Rízlera, kdo je ten chlápek.“

„Který?“

Daniel zaúpí. Copak si nevšimla nejpřitažlivějšího chlapa, co tu chodí? „Ten černovlasý s šedýma očima.“

„Toho neznám. Je starej!“

Ty se tak vyznáš. „No tak, co ti to udělá?“

„Už odešel, ale proč to chceš vědět? Je starej a k tomu se mu dělá panděro!“

Daniel se nasupí. Nejraději by ji zaškrtil a jeho cizinec nemá žádné panděro a je krásný. Nevidí si přes špičku nosu. Nějaké zajíčky, pche, Co by z toho měl? Zesmutní, že zase se nic nedozví. Jednou budu to muset zjistit. Neví, jak, ale přijde na to, i kdyby měl volat armádě spásy.

„Uhni se, sakra, jdu pro pitivo!“

Daniel se na nic neptá. Postaví se za pult v pochmurné náladě. Pohlédne na svého Tajemného cizince. Bylo by skvěle, kdyby mohl nějak oslovit. Jako například, když k němu přijde domu a on by mohl říct. „Ahoj - ne zlatoušku, miláčku, zlato… ne to je hnusné, ale Tomášku, Jiříku… A potom by si ho odvedl do ložnice, kde by předem připravil nebesa nad postel, voňavé svíčky na každém rohu by slabě osvětlovaly ložnici. Jasně všechno by se to odehrávalo večer. Byl by unavený a nabídl by mu masáž. Ale nejdřív by ho pomalounku svlékal. Jednu věcičku po druhé. Hladil ho, hýčkal a udělal by mu to ústy, až by vykřikl. Potom by ho položil, na ruce nalil relaxační olejíček a poslouchal jeho vzdechy. Občas by si pohladil úd, aby byl v pozoru, připravený. Nejdřív by začal u zad a pomaličku by se přesunul na dlouhá stehna, lýtka. Hnětl by je, laskal a hladil, dokud by nebyl úplně uvolněný. Prsty by potom docupital nahoru k zadku. Pohladil by ji, namasíroval, prstem by masíroval kolem otvoru, aby byl krásně uvolněný. A potom by do něho pronikl.

„Ty vole, ty fakt potřebuješ chlapa!“

„Cože?“

Sára zakroutí hlavou. „Hele, podle ňákého časopisu je dlouhodobá masturbace i půst škodlivý. Koukáš tu do ztracena,“ řekne smířlivějším tónem.

„Blbost!“ To by musel nějak na sobě poznat, ale on nic divného na sobě nepociťuje. Jedině snad stále víc a víc to chce dělat.

„Fakt!“ přisahá. „Hele víš, co, najdeme ti ňákého chlápka. Ten můj se poptá mezi svými…“

„Ne!“

„Proč ne?“

Nemohu přiznat, že jsem takového nemehlo, že si někoho nedovedu najít. „Už někoho mám.“

„Výborně. Chci ho vidět, jestli nekecáš!“

„Dnes se s ním seznámím,“ vzpomene si na Michalu a jejího bratra.

Sára zůstane stát s ústy otevřenými. Mluví pravdu ne? Daniel pro svoje pobavení ji je zavře. „Pozor vletí ti tam moucha.“ Nechá ji být a jde k dvěma dívkám, které si objednaly horkou hrušku s kapkou skořice. Zaplatí a ušklíbnou se při pohledu na slejvák.

„Nesnáším chodit v dešti.“ Druhá souhlasně zamručí. Navlečou na sebe bundy s kapucí, načež vyběhnou do nečasu. Dovnitř pronikne pár kapek. V dálce zahlédne Michalu a vedle ní… Očarovaně zírá na trochu menšího kluka. Něco divoce vykládá Michale, která ho táhne za sebou.

„Ahoj!“ křikne na celé kolo, přiběhne k Danielovi a lapne ho za ruku. Nakloní se k němu. „Bratranec včera fakt byl jak vyměněný. Zíral na mě jako bych byla dospělá! Konečně a to jen díky tobě. Jsem ti vděčná, až za hrob.“

„No vidíš.“

„Kájo, pojď sem.“

Všichni, ale hlavně Alexandr se dívá, co se děje. Vzpomene si, že stejná dívka byla v divadle. Tehdy ji ignoroval. Kamarádka – přesvědčoval se, ale tady ji nemůže ignorovat. Zdá se, že se znají, až moc dobře. Z druhého patra vykoukne hlava Sáry. Chvílí zkoumá Danielův úlovek. Pochvalně přikývne hlavou. Je mladý a hezký. Hezky si v posteli zacvičí a Daniel nebude vypadat jako zmoklé štěně.

„Ahoj!“ ozve se mrzutě Kája. Pokukuje po tom chlápkovi. Je ohromně krásnej, přizná si nechtěně. Nevěřil sestřičce, když mu říkala, že pro něj našla nejhezčího kluka, který je ve městě k mání.

„Ahoj. Já jsem Daniel.“ Je hezký, ale má jeden kaz. Není to vysoký postarší chlápek s šedýma očima jako bouře za úsvitu. Ale nemůže mít vše.

Nastane chvilku ticha.

„Ježíš Maria, kluci mluvte a promiň.“

„To nic Michalo. Není moc lidi. Nechcete kávu, cappuccino?“

„Ano.“

„Tak si dejte aspoň pusu,“ zavrčí Michala. „Člověk, aby za vás všechno zařizoval.“

„Omlouvám se, ale Míša se většinou takhle nechová. Myslím, že je to kvůli bratránkovi. Prý všechno víte.“

„Vím. Tak co budeš pít?“

„Cappuccino,“ řekne za něj Michala, která ho dotlačí ke stolu, kde poblíž sedí Alexandr. Ten se pohodlně opře, aby lépe slyšel. Měl by být už dávno v práci, ale kašle na to. Je divné, že není sama, ale možná ji jen doprovází, protože z pohledu je jasné, že je to její bratr, jen ne tak při těle. Je hezký, uzná nespokojeně. Upije kávy a naoko se dívá ven.

„Netvař se jako kaktus. Daniel tě neukousne. Je moc milý.“

„Jo je hezký, ale dobře víš, že nechci se vázat.“

„Měl bys, protože já zas nechci, abys skončil někde …“

„Tak dvakrát cappuccino. Dobrou chuť. Nechcete zákusky? Jsou na mě.“

„Dáme si dvakrát sachr. Tady Kája může toho sníst kvanta.“

„Dvakrát sachr.“ Odejde k vitríně se zákusky.

„Bože, jako by ti jazyk někdo svázal. Líbí se ti?“

„Jo.“

„Tak co tu sedíš jako dřevo, aspoň se na něj usměj.“

Alexandrovi víří v hlavě možnosti, že opět zapomene pít kávu. Jestli tomu dobře pochopil, Kája je gay a ta vedle jeho sestra, ho přivedla jako nápadníka Danielovi. Jeho Danielovi, takže… Má dělat, aby se nezačal smát i plakat. Vypadal by divně. On tu sedí, fantazíruje o něm, bojí se, že by si o něm pomyslel, že je úchyl a zatím ho mohl klidně pozvat na kávu.

„Fajn, budu se smát. Kolik mu je?“

Michala zrozpačití. „Nevím.“

„Dobrou chuť. Je výborný – domácí.“ Najednou neví, co má dělat. „Nechceš jít do kina?“ navrhne opatrně. Neví, co jiného by udělal.

Kája se usměje. Je opravdu moc hezký, možná sestřička má pravdu a měl by si najít někoho natrvalo. Jenom škoda, že nevypadá jako jeho učitel chemie.

Rande? To ne. Má pocit, že se v židli neudrží a někoho uškrtí. Nejspíš toho mladého kluka. Zůstane sedět. Je mladý a on už je starý, že dokonce uvažuje o fitku, aby shodil začínající břicho. Je jasné, že mladí kluci tíhnou k mladým. Kdo by se zabýval starým pupkatým gayem? Nikdo. Zvlášť ne někdo jako Daniel, který může vybírat koho chce.

„Samozřejmě! Omlouvám se,“ přitočí se ke svému cizinci. Opět je jím pohlcen do pavučiny očekávání. Kdyby jenom naznačil, řekl… pojď…půjde a vykašle se na práci. Nechá se spoutat jeho pohledem, tělem i vášní, kterou cítí, i když nedává najevo. Chtěl by ho dobývat, stejně jako se poddat.  

Náměsíčně jde k pokladně, namarkuje dvě kávy. Odnese, položí na stůl a povšimne si, že je nevypitá. Poprvé do té doby, co tu chodí, ji nedopil. Je to snad zlověstné znamení? Neví sám, ale má špatnou předtuchu. Ne nic, se nestane.

„Děkuji.“

Pocit ještě zesílí. Pohled plný… bolestí? Čeho? Němě  - s otázkou v očích - ho vyprovází. Chce za ním zakřičet. Uvidíme se, ne!? V poledne, srdce zašeptá. Nemůže tak odejít. Rozeběhne se, ale už je pryč, jako by z místa utíkal. Do tváře ho uhodí déšť s větrem. Uvědomí si zimu a vrátí se do vyhřátého luxusu.

„Na něco zapomněl?“ optá se ho udivená Michala.

„Ano, ale nevadí, je to pravidelný zákazník.“ Uklidí nádobí. Dovnitř vejde pan Macháček, který se rozhlédne. Všechno v pořádku.

„Tak chutná?“

„Moc, kde jsou tu toalety?“ zašeptá Michala, doufaje, že ti dva si něco řeknou. Mlčí jak zařezaní. Ví, že svět nijak nemá rád nezvyklostí, ale ona ne.

„Tamhle!“ ukáže za zástěnu s obrázkem ženy na pozadí pávů. Podívá se na Káju. Kdyby ho z desetiny tak přitahoval, jak cizinec, ale možná si pomalu vybudují vztah. „Někoho máš?“

„Ne.“

„Jestli nechceš, nemusíme nikam jít.“

„Je to jen kvůli tomu, že chce, abych někomu nenaletěl.“

„To je vše?“ Zvedne se. Kája si ho prohlédne. Vypadá úžasně sexy v té dlouhé zástěře. Skoro jako jeho chemikář při laborkách.

„Jop a jdu, ale mohu o víkendu. V sobotu?“

„Tak to asi budeme muset přemístit na příští víkend. Přijedou mi rodiče a odjedou v neděli odpoledne, ale stav se tu, kromě pondělí,“ navrhne nejistě.

„Taky se mi to hodí. Řekni ségře, že jsem musel…“

„Nikam?“ drapne ho za ruku. „Jdeme oba dva.  Díky moc a uvidíme se večer.“

Daniel opět vidí Káju, jak do ní něco hustí. Pousměje se. Kdo ví, možná, že si budou rozumět. Dá do myčky poslední hrníček, zašoupne dovnitř síto, načež ji zapne. Ozve se jemné šumění, když se dveře rozletí a dovnitř vpadne bratránek Michaly. Mračí se jako dva tucty čertů. Zastaví se pohledem na Danielovi, sklouzne pohledem po zástěře, ušklíbne se a vyrazí. Daniel ani neví, jak je přiražen na kávovar.

„Dáš od ní pracky pryč, nebo si mě nepřej!“

„Proč?“ zachraptí! Kavárna hledí jenom na něj, pan Macháček se zvedne a jde k nim.

„To tě nemusí zajímat. Je to mezi mnou a jí, je to jasné, ale někdo takový…“

„Mladíku!“

„Odprejskni!“

„To ne! Zavolám policii.“

„Kliďánko!“ seshora kouká Sára. U stolku vedle dveří sedí starší žena s obarvenýma vlasy na modro.

„Vidíš, já ti říkala, že je tu legrace.“ Její protějšek udiveně přikývne.

„Tak ji to řekni, idiote!“ dostane ze sebe.

„Cože?“ Daniel se nadýchne, když mu přiletí jedna do břicha. Zlomí se v pase. „Tak a jsme si kvit.“

„Policie?“

„Pane Macháček, nevolejte,“ dostane ze sebe předkloněný Daniel. „Je to vůl, který neví, že je zamilovaný do své sestřenice. Bože, to bolelo!“ Pokusí se narovnat.

„To je moje věc, ale jestli tě s ní ještě někdy uvidím, dostaneš takovou nakládačku, že se týden neposadíš. Nashledanou,“ zavrčí, načež se po anglicku vypaří.

„Opravdu to nemám nahlásit? Svědků mám dost.“

Daniel se posadí na zem. Zády se opírá o dvířka myčky. Skučí. „Jo, to bude dobrý. Nevím, zda ji nemám prozradit, že je žárlivec.“

„Jak chceš. Zvládneš to? Nechceš pustit domu?“ optá se starostlivě.

„Ne, to je dobrý, jen trochu si odpočinu.“ Posadí se na židličku, kterou mu donesl a sám se postavil k pokladně.

Možná kdysi dělal taky číšníka, napadne ho, když vidí, že mu to jde. Na chvilku ho napadne, že by odešel, ale pak by neviděl svého cizince. Má pocit, že se něco stane, ale neví co. Kdyby měl dar předtuchy nebo uměl věštit, vykládat karty, prostě cokoliv, ale nemá.

Za chvilku už opět pobíhá mezi stolky. Mimoděk pohlédne na hodinky. Už skoro dvě? Bože, něco se stalo?! Zastaví se a vyhlédne ven. Přestalo lít, spíš jemně mrholí, ale pořád je tam ošklivě a v kavárně se lidé zastavují víc než kdy jindy. Nepřijde, ale proč?

Zkasíruje další ženu, která dala přednost svářáku před kávou. Ten dnes jede, jako v zimě, ale nediví se. Dal by si ho taky.

Kámen mu spadne ze srdce, když se dveře otevřou s cinknutím. Málem létá, když vidí vysokou postavu, šedé oči v unaveném obličeji. Jak rád by ho usadil, pohladil po tváři, vyhladil mu vrásky, udělal kávu. Rychle uklidí jeho stolek, který se před chvíli uvolnil.

„Přejete si?“ řekne s úsměvem. V očích se mu zrcadlí radost.

„Kávu s mlékem, nebo něco velmi horkého. Čaj s citronem. Řídím,“ řekne na vysvětlenou.

„Samozřejmě, hned vám udělám.“ Vytáhne svůj soukromý hrníček na čaj. Není ani malý, ani velký, tak akorát na čaj.

Odvážím se mu to říct? Odvážím se ho pozvat na kávu? Rád by, kdyby si k němu sednul s kávou. Seděli by naproti sobě, dívali se do očí a nejspíš by mlčeli. Kdo ví, jak by to dopadlo.

„Tady.“

„Krásný hrníček. Děkuji. Udělalo se chladno.“

„A vy jste jen v saku,“ málem řekne, aby mu vyčinil, že na sebe málo dbá. Škoda, že nemůže. Přinesl by kabát, podržel, zapnul a na rozloučenou nebo přivítanou by ho políbil. S lítosti ho musí opustit, protože přicházejí další hosté. Odchod, příchod, ale už jenom jeho přítomnost mu dává křídla a on mezi stolky tančí.

Pan Macháček pozoruje jeho namlouvací tanec. Vypadá při něm nádherně. Září a to je dobře, protože nemálo ženských očí na něm spočine a ty přijdou opět. S povzdechem si vzpomene na svoje léta v kavárně v Praze, kde pracoval pod přísným dohledem svého šéfa pana Fojta. Byl skvělý s mnoha znalostmi. Nekompromisní, ale přitom plný pochopení k jejich hříškům.

„Ahoj, Danieli. Podívej se, je to ono?“ Ve vzduchu plave padesáti centimetrová soška kočky.

„Perfektní. Má si mě vyzvednout, tak ji to můžeš dát a mimochodem, proč není zabalená?“

„To musí být?“ vyděsí se Petr.

„Samozřejmě, chceš jako říct, že snad dáváš nezabalené dárky, k tomu s cenovkou?“

„To ne - cenu seškrábu.“ Začne ji nehtem sundávat, zatímco Daniel dál poletuje jako černý motýlek mezi hosty. Tančí jen pro jednoho a jen doufá, že se dívá.

„Stačí?“

„Hele, naproti v uličce je papírnictví. Skoč tam a kup ozdobnou tašku.“

„Díky!“ vyletí ven, vrátí se pro deštník, načež vyběhne.

„Co se děje?“

„Ale chce si namlouvat moji sestřenici Bětku. Měla narozeniny, ale zapomněl zabalit dárek.“ Zakroutí hlavou, když si všimne, že se na něj jeho pan Tajemný dívá.

„Účet?“

„Ano.“

Daniel odletí k pokladně, dobře si uvědomuje, že odejde, ale co může dělat? Zlobit se? Přikovat ho k židli? Kdyby mohl, tak nejideálnější stav by byl, kdyby ho našel doma. Krabička, peníze v ní.

„Počkej!“ chce zavolat za ním Daniel. Kdy tě uvidím? Zatřese hlavou. Přece zítra ráno, kdy přijde na kávu.

„Je dobrá?“ Petr nastaví mu tašku před oči.

„Kruci, jo. Copak se neumíš sám rozhodnout?“

Pan Macháček se rozhodne, že s ním bude muset promluvit, ale až v úterý. Přece jenom je v pondělí čeká soud.

„Chci udělat dojem,“ opáčí Petr, který si z toho nic nedělá. Vloží kočku do tašky, ignoruje, že mu z ní čouhají kočičí uši. Napjatě čeká, kdy přijde. Bětka se mu moc líbí. Je milá s jiskřivými očima. Prostě je moc hezká. Mohla by za Danielem přicházet častěji.

Daniel si oddechne, když padne třetí hodina. Na jeho místo nastoupí Petr, jestliže on tančil, Petr předvádí čirou elegancí. Bezchybnost s jakou se pochybuje na tatami.

Cink.

Do kavárny vstoupí dlouhonohá hnědovláska s taškou přes ramena. Deštník odloží k ostatním.

„Bětko!“ Petr na ní rozzářeně spočine zrakem. Krátká sukně, upnuté tričko, dokonale sladěné doplňky. Ta přistoupí k Danielovi a políbí na tvář. Ví, že si ten zvyk přivezla z Francie, kde byla na stáži. Líbilo by se mu, kdyby ho takhle vítala. No lepší by byla pořádná pusa, usoudí nedočkavě. Ale jako na potvoru je hodně lidí.

„Půjdeme?“ optá se Bětka Daniela netuše, že Petr má pro ni něco přichystaného.

Daniel přejde k zoufalému Petrovi. „Vezmu to za tebe na deset minut.“

„Jenom? Zbláznil ses? To nestihnu ji ani dát dárek!“

„Tak to teď musíš stihnout,“ řekne trochu škodolibě Daniel. Bětka je udiveně pozoruje. Co si tam špitají? Pohlédne na Petra. Hezoun, klasický prototyp plážového playboye. Nic pro ni. Má raději inteligentní muže, kteří ji dovedou rozesmát, než kteří se předvádějí a rvou. Někdy povídá Danielovi, že zůstane na ocet, protože takový chlap neexistuje. Vždy potom v ní zůstane podivná hořkost a smutek. Daniel ji utěšuje, že to není pravda.

„Já… bych chtěl ti pogratulovat.“ Strká jí tašku do ruky. Má pocit, že se plave v potu a ještě k tomu před celou kavárnou.

Bětka překvapeně koukne do tašky. Béžová kočka s černými oušky ji ihned nadchne.

„Je to svíčka.“

„Děkuji moc.“ Přistoupí k němu a políbí. Čeká, protože má pocit, že to není vše. Chvilku je trapné ticho. Petr neví jak na to. Odkašle.

„Nešla bys do kina?“ nenapadne ho nic vhodnějšího. Kdysi to navrhl své školní lásce.

Bětka ho tiše pozoruje. Myslela, že bude mít víc odvahy.

„Dej tomu hulvátovi šanci. Je nesmělej jak parní lokomotiva!“ přitočí se Daniel, aby z jejich dosahu odplul.

Všichni ji napjatě sledují. Je mazaný, pomyslí si. Odmítnout po dárku, to by si zavařila. „Přijímám.“

Petrovi se odlehčí. Málem si otře čelo, jak byl napjatý, zda řekne ano nebo ne.

„Zítra?“ kuje železo, dokud je žhavé.

„Proč ne. V pět budu u kina. Dobře.“

„Ano.“

„A můžeš obsluhovat.“

Petr se nadšeně zašklebí. Kdyby šlo, slavil by, že řekla ano. Daniel zatím vezme deštníky, rozevře je, aby Bětka s ním nemusela manipulovat.

„Tak kam?“

„Promiň, ale byla to záminka, ale můžeme zajít na pizzu, co ty na to?“

„Fajn, ale platíš ty. Tak co, našel si už někoho?“

„Možná.“ Začne ji vyprávět příběh Michaly, Kájy a žárlivého bratrance, který si neuvědomil, že má sestřeničku rád. Vzpomene si, že za dvě hodiny mají schůzku před divadlem. Bětka se směje, ještě dlouho poté. Taky se jí svěří s výhružkami. Není jimi vůbec nadšena.

„Měl bys to říct na policii,“ hustí do něj celou dobu tak, že teď Daniel lituje, že ji to řekl.

„Já vím,“ prohrábne si vlasy. „Ale nemám policii rád.“

„Já vím. Jdeš už teď k divadlu?“

„Ano a díky. Uvidíme se v sobotu.“

„Přijedu ráda. Aspoň jednou se dobře najím!“ Se smíchem uhne Danielově ráně narážejíc, že Danielova maminka přiveze jídlo.

„Nemusíš to říkat.“ Vsadí se, že jeho cizinec teď sedí někde v nějaké luxusní restauraci u bohatého oběda. Povzdechne si. Jak by se asi díval na jeho polotovary? Ale co, každý prostě kuchařem nemůže být.

„Michalo!“

Michal se s úsměvem k němu otočí. Vykročí, když koutkem oka zahlédne svého bratrance. Zamračí se.

„Co je?“

Michala k němu přistoupí a vlepí mu pusu. „Ahoj,“ řekne mazlivě, zatímco se k němu přitiskne.

Daniel zaúpí. „Neříkej, že je tu někde poblíž. Dnes mě chtěl zabít.“

„Taky to udělám, ty šmejde!“ U dvojice se objeví Denis. Vzteky je doslova rozpálený jako plotna.

Daniel spoléhá na Míšu.

Míšu nemá o ničem páru.

Denis by vraždil.

„Hej, no tak řekni mu něco?!“ Schová se za Michalou. Ta je udiveně pozoruje. Vůbec ničemu nechápe. Dnes se vyšvihla, protože chtěla udělat dojem a ráda se dobře obléká.

„Neschovávej se za ní ty pijavice?“

„Cože? Jaká pijavice, ty lenochode!“

„Ty užvaněná bečka piva, jaký lenochode.“

Denis se nasupí. „Ty parchante, tohle mi zaplatíš. Bojuj!“

„Hej kluci, nechte toho!“ zvolá Michala, když ji dojde, že se schyluje k bitce. Nechápe proč, ale nechce, aby se bojovalo.

„N,e je to vůl, který neumí krávě zabučet!“

„Hele, Míša není kráva, ty postelový hezoune!“

„Cože, ty přerostlé tele! Já Postelový… to tedy ne.“

„Ty mě máš rád?“ pípne nesměle Michala. Nemůže tomu uvěřit. Je to jako sen, když ji to pomalu dochází.

„Jasně že jo a není to krá…?“ dojde mu co, řekl. Schlípne. „Jo ehm… asi to už tak bude.“

„Konečně. By, jdu domu.“

„Hej, neskončili jsme spolu!“ Zavolá za Danielem, který se spěšně vzdaluje, rád, že už nemusí mít s tou rodinkou nic společného. Zapomene na Káju, ale to není holka.

Denis se chce za ním rozeběhnout, ale to už ho Míša pevně drží za ruku. Skloní hlavu, zasténá. Přesně tomu se chtěl vyhnout. Na vážný vztah má čas. Možná někdy v třiceti… Jenže kvůli tomu imbecilovi je pozdě, protože to nepochopil.

„Půjdeme do kina?“

„Raději na večeři,“ když si uvědomí hlad.

„Dobře.“

Daniel se usmívá, když se za nimi otočí. Zdá se, že vše je v pořádku.

„Tak co si dáme? Šišky s mákem nebo povidlové buchty? Šišky,“ mumlá si k sobě Alexandr, když si prohlíží mrazák. „Bude to rychle a je to dobré, co chci víc?“ vytáhne je na linku, do hrnku natočí horkou vodu. Je škoda, že se mu to nedaří udělat v mikrovlnce. Pokaždé se nějak scvrknou. Hodí je rovnou do teplé vody. Nechce se mu čekat, až se voda začne vařit. Přidá špetku soli. Otevře sáček s mákem. Mohli by dávat více, mračí se nad malým pytlíčkem máku. Prostě šidí, kde to jde. Kdyby mohl, napařil by jim pokutu.

Telefon. Zvedne ho. Šéfka.

„Alexandře, musíš vzít případ Martina.“

„Cože? Zbláznila ses? To nejde. Ne a ne.“

„Zlomil si nohu, bude v nemocnici dva týdny. Je to nějak komplikované.“

„Takže mi ani nemůže poradit.“

„Ne. Je pod prášky. Už ti to stěhují do tvé kanceláře.“

„Jsem ovlivněný, střet zájmu, nemohu!“ zasténá při představě pátku, soboty i neděle v práci.

„Nezájem. Znám tě. Nic tě neovlivní,“ polichotí mu. „Tak do toho. Neboj, je to jednoduchý.“

„No díky,“ řekne. Telefon je tichý. Alexandr se telefonem ťuká o bradu a přemýšlí, jaké důsledky to pro něj budou. Žádné, bude mít více práce. Odhodí telefon na pohovku a letí do kuchyně. Podívá se do hrnku. Drží pohromadě. O dvacet minut později pojídá šišky s dvojitou porci máku.

Práce, znechuceně si vzpomene na páteční den. Nechci a nemohu na kafe!

V posteli si sáhne dolu do klína. Zavrtí znechuceně nad tím, že se mu nepostaví. Vzadu ho pořád tlačí myšlenka na práci a nevypité kafe. Sakra má to zapotřebí? Přetáhne si přes hlavu polštář, ale nepomáhá to. Nakonec vyleze z postele a vezme prášek na psaní.

Za chvilku už spí se spokojeným úsměvem, který je občas přerušen trhnutím.

5_dil - Tajemný cizinec