Shounen - ai povídky

Fanfikce  V e   j m é n u   Ř í š e  (Amater) verze č. 1

Posádka, začátek roku 1944                                                                       

     Ethan pomalu míří k posádce. Vrže mu kolo, ale on to ignoruje. Všechno se hroutí. Lidé i zvířata jsou na pokraji svých sil. Stroje se jim před očima rozpadají. Jako by všemu docházel dech. Možná se blíží konec války, ale otázka je, jestli se ho dočkají.

     Kolikrát už jel tímto směrem a myslel, že se nevrátí? Bylo to už tolikrát. Naposledy před dvěma týdny. Snad nejšílenější nápad v celé válce. Požádal kapitána Wehrmachtu, aby mu pomohl zabít jistého pana Joachima Vegnera, poslaného z nejvyšších míst. Tehdy opravdu myslel, že tudy jede naposledy.

     A teď si to myslel znovu. Tentokrát se nevrátí. To, co se chystá udělat, je snad ještě větší hloupost, než s tím Vegnerem. Ale, takhle už to dál nejde. Nemůže. Pud sebezáchovy je potlačen něčím složitějším.

     Kapitán Maxmilian Meier. Důstojník národa, který sužuje celou Evropu. Agresora, který ohrožuje celý svět. Je to jeho nepřítel. Měl by ho nenávidět. Měl by ho pohledem zabíjet, jak jeho armáda bombarduje Anglii. Měl by ho… Měl by dělat spoustu věcí, ale on ho prostě miluje.

     Zpočátku se mu jen líbil, ale pak ho kapitán políbil v tom studeném vězení. V ten okamžik se to začalo komplikovat. Chvíle v chatce byly nezapomenutelné. Stejně jako oslava konce dožínek. Postupem času ho začínal mít rád, ale před čtrnácti dny se to všechno zvrhlo. Jejich vztah se zvrhl. Uvědomil si, že ho miluje. Bylo to šílené, ale pravdivé.

     A kvůli tomu taky míří k posádce. Vydává se na cestu, kterou podniká každý blázen, co je zaslepen láskou. Cesta sebe destrukce.

     Přistoupí ke strážní budce a zeptá se mladého vojáka, kterého nikdy neviděl, zda je přítomen kapitán Meier. Mladík si ho pohrdavě prohlédne, ale pak vytočí číslo na kapitána. Chvíli to trvá, ale nakonec je vpuštěn do útrob posádky.

     Se službou čeká před dveřmi svého kapitána. Zní to docela divně. Ethan se nepatrně chvěje. Ruce se mu trochu potí a srdce má téměř v krku. Víš, co děláš, Ethane? Víš to určitě? Nemyslíš, že je to zbrklé, jako když jsi vyskočil z té lodi? Je ti jasné, že… Dveře se otevřou a kolem něho projde jakýsi muž.

     „Herr Hauptmann Meier, vedu starostu Amina Salacrou.“

     „Výborně. Můžete jít.“

     Ethan vstoupí do místnosti a za stolem spatří sedícího kapitána. Je jako oheň a led v jedné osobě, probleskne mu hlavou. Dveře se zavřou a Max se na něho usměje.      

     „Co tady děláš? Děje se snad…“ Německý důstojník však nestačí dokončit svoji větu.

     „Promiň Maxi, ale musím ti něco říct. Já… toto je šílená doba, ale neuvěřitelně tě miluji. A proto ti musím něco říct. Já… nejsem Amin Salacrou. Mé pravé jméno je Ethan Amine Drake, kapitán jejího Veličenstva.“

     Následují vteřiny ticha, které se neuvěřitelně vlečou. Ani jeden z nich téměř nedýchá. Jen se na sebe dívají. Pak ale Max zavřel oči a vykřikne: „Služba!“

     Dveře se otevřou a do místnosti vstoupí německý voják. „Okamžitě ho zavřete do vězení!“ rozkazuje kapitán.

     Dveře se zavřou a Max osamotí ve své kanceláři. Najednou má pocit, že se zvětšila. Promne si obličej. Chce si všechno uspořádat, ale nejde to. Cítí se ve své kanceláři jako cizinec.

     Chvíli tam ještě sedí, ale pak už to nevydrží a doslova z ní prchne.

     Nasedne na Bubiho a jede zkontrolovat hlídky. Tak si to alespoň odůvodňuje. Jenže v tu chvíli jsou mu všechny hlídky na světě ukradené. Jediné, co se mu honí hlavou, je ten Angličan, co se vydával za francouzského starostu.

     Ani neví jak, ale ocitne se u rybníka. Seskočí z koně. Všude panuje klid.

     Max dojde až ke břehu a zahledí se na zamrzlou hladinu. Proč Amine, PROČ  JSI  TO  ŘÍKAL?! neustále mu zní v hlavě. Pravdou je, že on je kapitánem německé armády a člověk, kterého… kterého i on miluje, je zase kapitánem anglické armády. Dva nepřátelé, kteří by si na frontě šli po krku, se tady, v malebné vesničce ve Francii, do sebe zamilovaly.

     Ano, miluje ho, ale i tak je svázán povinnostmi německého důstojníka. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Má poslechnout srdce, nebo rozum? Netuší.

     Ani neví proč, ale vzpomene si na Franze. Je to tak dávno, přesto si pamatuje každičký detail. Nevědomky se ošije. Stále hledí na zamrzlou hladinu, ale jeho pozornost se ubírá do minulosti, kterou by nejraději navždy zapečetil.

     Franz Mann. Seznámil se s ním při první přednášce na vysoké škole. Okamžitě si padli do oka. Brzy se z nich stali dobří přátelé. Jenže Max k němu cítil ještě něco víc. Líbil se mu. Zbožňoval jeho dokonalé tělo. Když ho viděl poprvé ve sprchách úplně nahého, málem se neovládl. To se mu ještě nikdy nestalo.

     Stejně jako tělo však zbožňoval i jeho chůzi. Byla vojensky disciplinovaná a hrdá, ale zároveň nenucená a vyzývavá.

     Trávil s ním čím dál víc času, přesto věděl, že jeho nejtajnější tužby se nikdy nenaplní. Jeho idol byl v obležení krásných dívek a žen.

     Po roce se Max rozhodl, že se Franz stane prvním člověkem, kterému svěří své největší tajemství. I když nebyli pokrevní příbuzní, brali se navzájem jako bratři. Důvěřovali si na život a na smrt.

     Byl květnový večer a oni dva seděli na menším kopci, opírající se o starý dub. Kouřili cigarety a vykládali o svých plánech. Max byl tehdy velmi nervózní, protože si nebyl vůbec jistý, jak to má říct.

     Rozhodl se, že nejdříve prohodí jen takovou letmou poznámku, že kdysi dávno viděl dva kluky, jak se líbají. Když ta slovo vycházela z jeho úst, chvěl se jako list ve vichřici. Netrpělivě čekal, jak bude jeho přítel na život a na smrt reagovat. A jeho reakce se mu natrvalo vypálila do paměti. Každé jednotlivé slovo mu navždy uvízlo v mysli.

     „Tak to doufám, že jste jim natrhli zadky.“ pronesl s ledovým pohrdáním a začal vzpomínat. „Jednou se u nás na vesnici objevilo něco podobného. Přistihli jsme ho, jak mluvil s jedním malým klukem.“ Na několik chvil se odmlčel. Snažil si vybavit každičký detail. A při tom se mu oči leskly, jako když člověk vzpomíná na staré dobré časy. „Několik hodin jsme ho honili po lese, jak nějakej dobytek. Pak jsme ho chytili.“ Oči mu jiskřily. Vzpomínal na to tak hrdě, jako kdyby mluvil o svém synovi, který udělal něco záslužného. „Odnaučili jsme ho to. Už nikdy nedostal chuť svádět malé kluky. Na takový dobytek platí jen tvrdá ruku.“ řekl triumfálně.

     S každým novým vyřknutým slovem Maxův obličej víc a víc bledl. Když domluvil, Max cosi zablekotal a pak se vypravil zpět do města.

     Hlavou se mu honilo nespočet věcí. Byl v zajetí různých pocitů, ale jeden byl zřetelnější, než ostatní. Ještě nikdy v životě nepocítil k člověku takový strach, jaký se ho najednou zmocnil v přítomnosti jeho dobrého přítele. Nechápal, jak se to mohlo stát, že tuhle jeho stránku osoby nikdy před tím neviděl. Copak byl tak omámen jeho tělem, nebo si to nechtěl uvědomit? Netušil. Jisté však bylo, že od toho dne se mu začal vyhýbat. Přesto se jeho strach stupňoval.

     Franz Mann byl obdařen nejen fyzickou krásou, ale byl taky velmi inteligentní. Brzy se začal vyptávat, proč vůbec na to Max navedl řeč a proč tak zbledl?

     Max věděl, že je jen otázka času, než si dá jeho přítel vše dohromady. Vždyť ho nikdy neviděl s ženou! Až mu to dojde, co se mnou udělá? Taky mě to odnaučí? Co rodiče a bratři? Unesou vůbec takovou hanbu? Tyto a jiné myšlenky ho budily uprostřed noci zcela zpoceného. Nechápal, jak během jediného okamžiku se mohl z jeho nejlepšího přítele stát nejobávanější nepřítel. Ano. Omámení Franzem Mannem pominulo. Zbyl jen strach z prozrazení.

     Častokrát si kladl otázku, kvůli čemu to udělal. Byla to obava ze zahanbení celé jeho rodiny, nebo to byl jen strach o holý život? Tu otázku si kladl tolikrát, ale nikdy se na ní neodvážil odpovědět.

     Ať už to bylo jak chtělo, rozhodl se jednat. V té době si Franz Mann začal s ženou jednoho z učitelů. Max moc dobře věděl, co činí. Příčilo se mu to, ale neměl na výběr. Anonymně to oznámil vedení školy.

     Tehdy z toho bylo opravdu velké pozdvižení a byl dokonce vyvozen velmi přísný trest. Možná pomohlo i to, že onen podváděný učitel byl kmotřenec samotného děkana. Franz byl bez milosti vyloučen. Jeho otec, docela úspěšný pivovarník, si pro něj osobně přijel a odvezl ho neznámo kam. Vícekrát o něm Max neslyšel.  

     Těžce polkne. Má pocit, že se mu nohy mění na roztávající vosk. Pomalým krokem míří ke koni. Stalo se to před tolika lety, přesto se za to neustále stydí. Jak rád by zapomněl. Neměl však na vybranou. Kdyby nic neudělal a všichni by se dozvěděli jeho tajemství, tak by jeho život skončil. Kvůli té ostudě by se nedokázal ani podívat do očí svých rodičů. Při tom nikdy nepochopil, proč zrovna on. Vždyť nikdy nic neuděl, proč se mu teda musí líbit muži? A když už jsme u toho, proč se mu líbí zrovna Amin?!

     Dolehla snad na mě odplata za to, co jsem udělal svému příteli ze studií? Nyní já jsem Franz Mann. Já vím něco, co toho dotyčného… co to tu plácám za nesmysly. Teď je válka a Am… ten Angličan, on je nepřítel. A ještě k tomu jsem s ním spal. Tady jde o krk mě i jemu. Pokud se to někdo dozví, tak…     

     Již se chystal vyskočit na svého koně, když se najednou v půli pohybu zastaví. Lesy, maquisté,Vegner. Co když je… Co když to…

     Ztěžka dopadne na nohy. Rty se mu nepatrně zachvějí. Jeho obličej jakoby se proměnil na kus ledu.

     Přes dvůr šel rázným krokem, ale čím více se blíží k cele číslo dvě, kde se nyní nachází ten podvodník, tak se Maxovi kroky zkracují. Jak moc by si přál, aby se probudil a zjistil, že tohle všechno byla jen noční můra. Jenže, jaksi se neprobouzí. Teď už se nedá nic dělat. Teď už je příliš pozdě.

     Ethan, bledý jak stěna, sedí na zemi a celý se třese zimou i strachem. Nedokáže říct, proč to udělal. Najednou je mu jasné, že to byla největší hloupost jeho života a to už je co říct. Snad to bude rychlé a bezbolestné. Prosí v duchu, jenže o tom pochybuje.

     Náhle nad ním přibírá kontrolu pud sebezáchovy. Vůbec nevěří, jaký hlásek mu radí. Pokud tě potopí, potop ho taky. Řekni všechno! Nebo, zkus vyjednávat. Mlčení za svobodu. Jde ti přece o život!

     Ozvou se kroky a následně zarachotí klíč v zámku. Dveře se otevřou a do cely vstoupí německý důstojník, který za sebou zavře dveře.

     Ethan vstane a pohlédne do Maxovi bledé tváře. Vypadá strašně! pomyslí si. „Maxi, já…“

 Tentokrát ho však přeruší Max.

     „Amine… já tě taky miluji. Víc, než cokoli jiného. Promiň.“ Kapitán se najednou zhluboka nadechne a jasně zakřičí: „Starosto Salacrou, co… co to… služ…“ Následně jsou Maxova slova pohlcena burácivým chórem dvou výstřelů, které naplní celu číslo dvě. 

     Pohoří Ardeny, 1944

     Připadá si jako tělo bez duše. Téměř již nevnímá bolest ani chlad. Bojují tady, ale už to nemá smysl. Jeho život nemá smysl. Je unavený a nenávidí válku. Nenávidí svojí vlast. Ale především, nenávidí sám sebe. Jako by ty dvě kulky, co vystřelil v cele číslo dvě, zasáhly ho i Amina. Jenže tenkrát se zhroutil na zem pouze starosta Salacrou.

     Tisíckrát si to v hlavě přemítal. Tisíckrát toho litoval.

     Vstoupil do cely číslo dvě a spatřil sedícího Ethana. V mysli se mu předháněla jedna šílenější myšlenka za druhou.

     Je to anglický špion, který s tebou spal jen, abys mu vyzradil důležité plány. A s tvojí pomocí naplánoval atentát na Vegnera! Měl tě omotaného kolem prstu!  Ale proč by mi to pak říkal? Patří ke gestapu! Pocházíš z Pruska, oni ti nevěří! Zkouší tě! Všechno řekne a každému to dojde! Vyzrazoval jsi předem, kdy bude sčítání! Zradil jsi svojí vlast. Zradil jsi Německo. Zradil jsi Vůdce! Když budeš mít štěstí, skončíš u zdi. Co řekne tvá rodina, až se dozví to ponížení a zradu, že jsi spal s nepřítelem a vyzrazoval jsi mu…

     „Amine… já tě taky miluji. Víc, než cokoli jiného. Promiň.“ Uchopí zbraň a namíří na mladého muže. Cosi začne křičet a pak… A pak zabije toho, koho tak miloval. A zároveň zabije i sám sebe.

     Bylo krásné dopoledne. Slunce svítilo. Vítr nefoukal. Ani válce se nechtělo vypustit z řetězů své válečné psy. Podivný klid dopadl na celé Ardeny.

     A vtom opojném okamžiku se střetli dva vojáci nedaleko malého lesíka. Ani jeden z nich netušil, jak se objevili na tomto místě. Němec rychleji uchopil svojí zbraň a namířil na svého nepřítele. Jenže pomalejší Angličan byl přesto vítězem tohohle smrtelného duelu. A i když to nikomu nikdy neřekl, měl podezření, že ho ten Němec nechal žít.

     Max, poprvé po dlouhé době, se cítil dobře. Jeho poslední myšlenka patřila jediné osobě, kterou kdy doopravdy miloval. Asi to tak mělo být…

Chris  ONNE

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  Fanfikce  V e   j m é n u   Ř í š e  (Amater) verze č. 2

 Posádka, začátek roku 1944

     …

     „Co tady děláš? Děje se snad…“ Německý důstojník však nestačí dokončit svoji větu.

     „Promiň Maxi, ale musím ti něco říct. Já… toto je šílená doba, ale neuvěřitelně tě miluji. A proto ti musím něco říct. Já… nejsem Amin Salacrou. Mé pravé jméno je Ethan Amine Drake, kapitán jejího Veličenstva.“

     Max, trochu otupěle, dosedne na židli. Oči má vytřeštěné a během několika vteřin snad vystřídal všechny možné i nemožné barvy na tváři. Nakonec těžce polkne a tichým hláskem promluví. „Ccože?!“

     „Maxi, já už ti prostě nemohu lhát. Ale chci, abys věděl…“ Ethana najednou zarazí Maxův výraz. To není dobré. stačí mu ještě problesknout v hlavě. To už ale zaslechne kapitánův výkřik na službu a o několik chvil později je již vlečen do vězení.

     Max znovu zbledne. Celý se roztřese. Je v šoku. Chce odtud pryč. Zamíří ke dveřím s myšlenkou, že se projede na Bubim, ale pak si to rozmyslí. Obrátí se a jde přímo do své ložnice.

     Rozvalí se na posteli a zavře oči. Najednou se rozbrečí, jak malé dítě. Snaží se to zastavit, ale nejde to. Strašně moc ho miluje, ale tohle zjištění je tak… Pláč postupně slábne, až nakonec zcela ustane. Kapitán Meier usne.

     Ethan, bledý jak stěna, sedí na zemi a celý se třese zimou i strachem. Na co jsem to proboha myslel?! Napochoduji si to rovnou do kanceláře německého důstojníka a sdělím mu, že jsem kapitánem nepřátelské armády? To jsem byl tak slepý, nebo co? Pokud mě aspoň trochu miluje, tak mě šoupne ke zdi a já to budu mít rychle a bezbolestně za sebou. To se ti Ethane opravdu nepovedlo. Vždyť ty nejsi žádný dobrodruh! Najednou se zarazí. Poslední myšlenka v něm vyvolá dávnou vzpomínku. Ani netuší proč. Vždyť nemá nic společného s jeho nynější situací. Nebo snad má?

     Tomi, Steve a Ethan. Osmiletí, nerozluční kamarádi. Takoví londýnští mušketýři, kteří neustále objevovali nová a nová dobrodružství, které nabízelo hlavní město.

     Každý den se, po čtvrté hodině odpolední, scházeli na Warwick Square a odtud podnikali různé výpravy. Nejraději měli St Jame´s Park, kde se dalo hrát snad na všechno. Od pirátů, přes bandity až po objevitele neznámých zemí.

     Toho dubnového dne to ale bylo trochu jiné. Všichni tři si asi hodinu hrály v parku, ale pak musel Tomi odejít. Přijela mu totiž sestřenka z venkova, ale vůbec se mu nechtělo. A tak se Ethan se Stevem jen tak procházeli po městě a vykládali se, čím budou, až budou dospělí.

     Ethan vždycky chtěl být doktorem a pomáhat lidem. Naopak Steve chtěl být vojákem, přímo generálem, a dávat všem rozkazy a dobývat nová území. Jaksi to pasovalo k jeho povaze.

     Ze zasněného povídání je probrala vůně Temže. Docela překvapeně zjistili, že se už pozvolna stmívá. Ještě větší překvapení ale bylo to, že se ocitli na Amateur street. Každý kluk i holka tuto ulici dobře znali. Aby ne, když byla tvořena především starými průmyslovými budovami. Ale jen v jedné z nich strašilo a málokdo se odvážil do ní po setmění vstoupit.

     Oba před tou starou budovou stáli a němě na ní civěly. Vypadala jako spící nestvůra, která jen čeká, než se k ní přiblíží svačinka, kterou by mohla slupnout.

     Ethan po chvíli trochu nervózně navrhl, jestli by se již neměli vydat domů. Přece jenom, už se stmívalo. Steve ho však ignoroval a udělal několik kroků k budově.

     „Stevei, co to děláš?!“ vyhrkl ze sebe Ethan.

     „Ale no tak, Ethane, nebuď srákora. Nejseš žádnej dobrodruh! Pojď se tam jen mrknout. Uvidíš, jak se budou ostatní tvářit, až jim řekneme, že jsme tam byli večer!“

     „Já… už je fakt pozdě a naši mě…“

     „Ethane, ty snad nikdy v životě nezažiješ pořádné dobrodružství.“ pronesl Steve, když seskočil z vratkého plotu. Ještě jednou naznačil, aby se s ním vydal do budovy, ale když jeho kamarád rychle zavrtěl hlavou, otočil se a pomalu se vydal do útrob budovy.

     Ethan se rozhodl na Stevea počkat. Jenže, dost rychle se stmívalo. Začal být nervózní. Přece jenom, nechtěl dostat výprask od otce za pozdní příchod.

     Netrpělivě přešlapoval kolem plotu a neustále vyhlížel svého kamaráda. Nakonec se ještě rozhodl, že bude v duchu počítat do sta.

     Počítal pomalu, přesto se dostal ke stovce a Steve nikde. „Stevei, slyšíš mě? Já… už musím jít. Tak zítra ve škole!“ S výčitkami i se strachem o svůj zadek se rozběhl domů.

     Doufal, že se vyhne výprasku. Jak bláhový byl. Ještě dvě hodiny si nemohl pořádně sednout.

     Pozdě večer se u nich doma stavili zřetelně rozrušení Steveovi rodiče. Zeptali se, jestli náhodou není u nich jejich syn a jestli Ethan ví, kde by mohl být.

     V ten okamžik se sevřelo Ethanovo hrdlo. Zpočátku chtěl zapírat, ale pak si to rozmyslel a všechno řekl. Podruhé za večer dostal výprask. Slzy jako hrách mu stékaly po napuchlém obličeji, když mu otec připomínal rukou, že se k Amateur street nesmí ani přiblížit.

     Ethan se zachvěje jako list ve větru. Čas od času ho ta vzpomínka přepadne a úplně přepere. Ani se nebrání. Stevea našli strážníci na druhý den. I přes jeho muší váhu se pod ním prolomilo shnilé prkno a on spadl do nádrže, ve které byla dešťová voda. Při pádu se udeřil do hlavy a ztratil vědomí.

     Měl pocit, jako by od té události vyrostla mezi ním a jeho bratrem Jonathanem zeď. Obviňoval ho snad ze Steveovi smrti? Nebo mu vyčítal to, že se zachoval tak zbaběle? Ethan na to nikdy nepřišel, protože se na to nikdy nezeptal. A když ještě začínala být zjevná jeho orientace, jejich občasná komunikace téměř úplně ustala. Stejné to bylo i s Tomim. Zpočátku se bavili jako dřív, tedy kromě té události, ale pak se třeba viděli jen jednou za týden, pak jednou za čtrnáct dní a pak… Jejich cesty se rozešly. Nejspíš se rozešly toho večera, ale oni na to museli přijít sami.     

     Ethan nechápe, proč si na to právě vzpomněl. Proč teď, když jsem to všechno tak posral?! A neposral jsi už tehdy na tom moři? Proč jsi z té lodi vyskakoval, co? Vždyť nejsi žádný dobrodruh, tak proč? Ozývá se mu v hlavě nepříjemný hlásek vycházející bůhví odkud. Přesto, moc dobře ví, že je to dobrá otázka.

     Proč jsem tedy přenechal to místo… jak se vlastně ten voják jmenoval? Vždyť je to jedno. Hlavní je, proč jsem to udělal. Možná… možná jsem se chtěl vykoupit za to, co se stalo Steveovi. Ulehčit si svědomí.

     Znovu se ozve nepříjemný hlásek: Ethane, nezapomínáš na někoho? Vzpomínáš si vůbec na Jamieho?  

     Ethan polkne. Jamie, jak bych mohl na tebe zapomenou?! Byls dobrej kluk. Moc jsem si přál, aby ses vrátil zpět. Nemohl jsem…        

     Najednou na chodbě zaslechne kroky a o pár vteřin později zarachocení v zámku. Dveře se otevřou a do cely vstoupí kapitán Meier, který za sebou zavře.

     Několik vteřin je rozpačité ticho. Pak se již Ethan nadechuje, že něco řekne, ale Max ho předběhne.

     „Musel jsi sem jít s vědomím, že se ti může stát cokoli. Proč jsi mi to řekl?“

     „Protože jsem blázen. Do tebe. Miluji tě a nechci ti dál lhát.“ Odpoví trochu nesměle. A přitom se mu konečně podaří vstát. Je neuvěřitelně promrzlý. A nechci už utíkat. Dodá si pro sebe.  

     „Já tebe taky miluji. Ale… snad to někdy pochopíš. Už se nesmíme dále vídat. Už nikdy!  SLUŽBA!“

     Dveře se otevřou a do místnosti vejde mladý voják. „Ano, Herr Hauptmann Meier!“

     „Okamžitě ho vyveďte z prostor posádky!“

     „Rozkaz, Herr Hauptmann Meier!“

     Ethan se vzpamatuje víceméně, až když se ocitne před branou posádky. Roztřeseně popadne kolo a peláší k vesnici.

     Hlavou mu zní jen jediná myšlenka. Tohle jsi, Ethane, neměl přežít. Tohle teda ne.

     Max sedí ve své kanceláři a nepřítomně se dívá na štosy archů. Je na pochybách, jestli udělal dobře. Ví, že jen čas mu na tuto otázku odpoví…

Chris  ONNE