Shounen - ai povídky

Z vůle hada

Kapitola 1.

Magie

„Tento krásný duhový stůl je zde dražen za pouhých dvě stě padesát zlatých. Kdo dá víc?“

„Tři sta!“

„Tisíc!“

„Poslední slovo? Prodáno rodině Estryhzů.“

Dražební položka číslo devět

Daimón se opět probudí s vědomím, že se něco stalo, ovšem hned si uvědomí, co je neobyčejného. Vedle něj leží Elean. Protáhne se i na úzkém lůžku. Otevře oči a první co uvidí, jsou tmavozelené spokojené oči. Nikdy takový výraz neviděl.

„Dobré ráno,“ řekne Elean a doprovodí své přání polibkem na rty.

„Dobré,“ odpoví rozkošnicky Daimón. Nikdy by neřekl, že se bude cítit tak dobře. Včera po milování usnul, ale musí si přiznat nikdy nic takového předtím nezažil. Jenom kdyby nebylo toho zranění a hlavně jedu. Zamračí se.

„Něco tě trápí,“ odhadne Elean. „Sliby?“

„Taky, ale hlavně ten jed.“

„Odjedeme ke mně domů. Jsi důležitější než cokoliv jiného. Vyléčíme tě.“

Daimón sáhne přes Eleana do oděvu a vytáhne lahvičku. Je do půlky prázdná. Napije se. Elean ho ustaraně pozoruje a přeje si, aby jeho léčivá magie byla silnější. Jenže ho to nikdy netáhlo k léčení ale k výrobě různých golemů.

Daimón ji schová na místo a lehne si nazpět ke své lásce. Tolik noci o tomhle snil. Netouží se bavit o svém zdraví a upřímně nevěří, že ho někdo dokáže vyléčit. Vybaví si svou touhu po něm. Není o nic menší, i když se spolu milovali. Naopak je větší. Prohlíží si dokonalé rysy svého protějšku.

„Stalo se něco?“ optá se Elean, protože v něm Amadeo vzbudí strach z toho, že nemluví. Dotkne se jeho tváře, překvapí ho jemné píchání. Strniště. Jako malé dítě, co objeví novou hračku, ho laská po tvářích.

„Ne. Nic.“ S přivřenýma očima vnímá lehounké doteky. Vzrušují ho. Najednou se přetočí a lehne si na Eleana. Všechno při tom shodí dolů. Elean ho přestane hladit a obejme ho nohama kolem beder. Pořádně ho stihne a přitlačí k svému vzrušenému tělu. Ruce hladící záda sklouznou na pevný zadek, který zmáčknou. Nemůže se nabažit oblin.

„Měl bych být pod tebou?“

„Proč? Nechceš být ve mně?“ Nabídne mu své tělo.

Daimón ztuhne, uhne hlavou, až Elean přestane hladit zadek a otočí mu hlavu k sobě. Pevně se mu zadívá do šedozelených očí. „Já to chci. Nevadí mi to. Rád pocítím tvou tvrdost v sobě, rád se vykoupám ve tvé šťávě. Nechci, aby mezi námi byly tajnosti a cokoliv bys chtěl, řekni. Mohl bych si to přečíst, ale k čemu by jinému byla slova a důvěra? Chceš?“

„Teď ne, ale napadlo mě to,“ řekne s ruměncem. „Možná jindy.“ Nemůže si nějak zvyknout, že by dělal to, co jemu Elean, přitom je to vzrušující představa, která útočí na jeho mysl a lechtá v podbřišku.

„Dobře.“ Stáhne nohy, nechá ho zvednout. Teď je nad ním rozkročen a dívá se na něj svrchu. Elean se povysune, sedne a dotkne se jeho údu. Olízne špičku, ruce uchopí ho do svého sevření a stiskne. Jemně, ale neodvolatelně. Mazlí se s ním a jeho touha opět je potlačena jiným přáním. Dokonale uspokojit svého ariméé. Chce slyšet jeho vzdechy, sténání, poznat jeho vůní do nejmenších podrobností, stejně jako chuť. Pustí penis, ruce vklouznou na záda a přitáhne ho za zadek, až se úd ponoří do jeho úst.

Daimón se instinktivně proti němu začne hýbat, a zatímco eleanovy ruce ho dráždí kolem konečníku, jeho úd zajíždí do příjemného vlhkého tepla. Netuší co je víc vzrušujícího, ale jeho tělo zpívá slasti. Najednou ucítí, jak mu zacuká a sprška vylítne. Málem, že ho nevytáhne z úst, ale je držen pevně. Udiveně se dívá, jak jeho semeno je polykáno. Vždy přemýšlel o tom, jaké by to bylo, ale tohle…

„Mám to rád,“ řekne, když si všimne Amadeova výrazu. Na důkaz svých slov se olízne. Daimón se stydí, proto místo toho, aby se díval do milencovy tváře, klesne na čtyři a vystrčí se zatajeným dechem zadek. Přemýšlí, zda se nechová příliš přímočaře. Přál by se chovat stejně sebejistě a přirozeně jako Elean. Ucítí jazyk na zadku a málem vylítne z kůže, jenže ruce ho drží pevně.

„Nedělám nic, co se mi nelíbí, ale pokud se ti to nelíbí, řekni mi to.“

„Je mi trapně.“

Elean pochopí, že se s muži zřejmě nikdy nemiloval. U oka, jak jeho vůbec milostný život vypadal? Měl nějaký? Rukou hladí zadek, potom záda. Uklidňuje ho.

Daimón rád, že přestal, se postupně uvolní. Musí se naučit přijímat, že všechno co dělá, prostě chce, jen někdy je to tak těžké. Pak ucítí tlak a povolení. Blaženě přivře oči. Je v něm. Včerejší pocity se dostaví velmi rychle. Bolestivá spirály prahnoucí po vyvrcholení ovládne jeho mysl i tělo. Touží po tom jako po vzduchu a nedokáže na nic jiného myslet. Divoce se pohybuje dozadu, místo aby držel a nic nedělal. Rukou vklouzne mezi těla a hladí se, dráždí s přáním, aby byl konec a zároveň, aby to nikdy neskončilo.

Elean s přírazem vyvrcholí. Krátkými jistými pohyby rukou hladí vzrušující místa. Nevychází z něj, ale nechává Amadea, aby se ještě proti němu pohyboval. Jediné na co dává pozor, aby nevyklouzl. Najednou tělo pod ním strne a uvolní se.

Svět, v kterém chci strávit věčnost, pomyslí si Daimón s otevřenými ústy, vyprahlým krkem a suchými rty. Cítí své srdce, teplo ve svém nitru i Eleanovu přítomnost. Lehne si. Hlavu si položí na ruce. Dívá se dopředu.

„Miluji tě, ariméé.“

Daimón se přetočí. Obejme ho, vdechne Eleanovu vůní. Je šťastný. Tápavě vyhledá rty. „Miluji tě, Eleane.“ Ten si vedle něj lehne. Nevadí mu, že je to úzká postel pro jednoho, spíš to zvyšuje ještě slast, protože se dotýkají celými těly.

„Vrátíme se domu k našim léčitelům,“ navrhne opět. Jeho stav se mu nechce líbit. „Uzdravíme tě.“

Tak rád by to přijal. „Nemohu. Nejdřív splním sliby. Ještě neumírám,“ řekne lehce. Zatím ne, jen je tomu blízko. Cítí sílu jedu každým dnem silněji a silněji. Podle Sheezad měl už být mrtvý, přesto žije. Co když je to díky tomu, že je mrtvý? Elean rozmrzele vstane. Cítí, že s Amadeovým rozhodnutím nic neudělá. Posadí se na okraj lůžka. Jak zvrátí jeho rozhodnutí? Je rád, že je tak zásadový, na druhou stranu v této situaci by se mu mohl podvolit.

Daimón odhrne Eleanovy copánky a zarazí se. Takže tohle mu připomínalo… Přehodí je přes rameno a ruce tápavě začnou se dotýkat zvláštního vzoru na zádech. Jemně na ně tlačí i hladí, aniž vlastně ví proč. Neví, zda to není šálení, ale jako by se pohybovaly.

Elean strne, narovná se. Nemůže uvěřit tomu, že se ho tam dotýká k tomu takovým způsobem, že v jeho těle roste vzrušení. Chce mu nakázat, aby přestal, že to nevydrží, ale ústa mlčí a ruce svírají okraj postele takovou sílou, že dřevo pod tím sevřením úpí.

Daimón fascinovaně dál hladí vzor. Netuší, co způsobuje, jen vnímá svou rostoucí touhu. V hlavě má vymeteno a jenom ví, že to tak má být.

„Nemohu!“ zaječí Elean, až se věci v místnosti zachvějí a on vyvrcholí. V tu chvíli se vytvoří taková energie, že málem nezboří přístřešek. V ten moment Elean pochopí a uchopí ji do rukou. Nemůže ji nechat jen tak povalovat nebo vybuchnout. On by ji zvládl, ale jeho ariméé ne. Ovládne ji, potom jeho tělo se sesune na podlahu. Klečí s očima upřenýma na podlahu. Vnímá každou nerovnost, celý vzor dřeva a ještě hloub.

Daimón je otřesen. I on pocítil sílu vlny, která se vzedmula. „Eleane…“

„Nesahej na ten vzor. Už nikdy!“ poručí zhrublým hlasem, potom se narovná. Shrne vlasy dozadu a zakryje vzor. „Omlouvám se. Je to moje chyba, jen jsem si neuvědomil, co to se mnou i s tebou udělá.“ Otočí se k němu, položí mu ruku na nahé tělo. „Můžeš to udělat kdykoliv. Už budu vědět, co s tím.“

„Vyděsilo mě to, ale ten vzor mi připadal známý a měl jsem pocit, že nedělám nic špatného,“ obhajuje se ještě pod vlivem nesnesitelného napětí.

„Já vím, mě taky, jen jsem nedokázal tě zarazit dřív. Patří to k sexu. Uvolňuje se tím nadbytečná energie. Tak to má být, jen jsem nebyl na to připraven. Zapomněl jsem na to,“ přizná nerad, ale taky snad proto, že tohle dokáže jen ariméé.

„Aha.“ Daimón si Eleana nejistě prohlíží, pak se vzpamatuje. „Už vím, co jsem chtěl. Ten vzor mi něco připomnělo. Když jsem byl v jeskyni a mluvil s mrtvými, nabídli mi, že si odtamtud mohu odnést pár věcí. Každý z nás vzal něco jiného. Uviděl jsem–“

„Pš,“ zašeptá Elean, přisune se blíž a dotkne se jeho pohlaví. Nechápe, jak dokázal mluvit v tomto stavu, i když je pravda, že šíleně mumlá, jako by spěchal. Schová ho do hřejivých dlaní a špička jazyka zakmitá po naběhlé špičce penisu.

V Daimónovi se všechno zkroutí slastí. Nemůže uvěřit, že… „Ještě, prosím.“

„Nepros, žádej, splním ti, co budeš chtít a já sobě taky,“ dodá pro sebe, když ho vezme celého do úst. Daimón se opře o zeď, nestydatě rozevře nohy, aby měl Elean co nejlepší přístup. Přerývaně dýchá, jak spirála vášně opět narostla, dere se na povrch. Vjede do světlých vlasů a přitiskne ji k svému klínu. Vyvrcholí a v tom okamžiku zapomene na sliby, kým je, kde je, co má udělat. Všechno se vznáší na vlnách, které ho zalévají, ale stejně jak ho zaplavily, tak stejně rychle odejdou a zůstane prázdno.

Zemdleně pomyslí si, že je to na nic. Čechrá světlé vlasy a vnímá péči, kterou mu věnuje. Potřese hlavou, protože mu stále něco uniká, až si vzpomene. Odstrčí ho, bosýma nohama se dotkne podlahy. Snaží si vybavit, kam dal ukořistěný luk. Pak ho napadne Argés. Vyjde ven, pohlédne na dva osedlané koně. Na Argésovi je připevněn luk a šípy v toulci. Zamračí se, protože si vůbec nevybavuje, jak ho k sedlu připevňoval. Vezme je, pootočí se k Eleanovi, který vyšel za ním.

„Něco pro tebe mám. Netuším, zda je to tvé nebo někoho jiného, ale snad to bude plnohodnotná náhrada.“ Podává mu ho. Elean se v šoku dívá na luk, který má Daimón v rukou. Věděl to, Vůle hvězd mu to řekla, že ten muž pohne jeho osudem, ale že to bude tolik, to neřekly. Netušil, že mu najde luk, a zároveň se stane i něčím možná cennějším, ariméé.

Udělá krok, vezme, v jarní zimě, svůj ztracený luk se šípy, svou Duchovní zbraň. Přitiskne si ho k tělu. Je úplný. Srdce a mysl mu přetéká tolika slovy, tolika vjemy a pocity, že žádný ze sebe nedostane. Nakonec mu začnou téct slzy po tvářích a rty dokážou zformulovat jednoduché.

„Děkuji, ariméé,“ dostane ze sebe, protože jeho tělo se chvěje pod tolika pocity, že sotva je dokáže rozeznat, natož vyjádřit.

„Je to on?“ zaraduje se Daimón. „Když jsem ho viděl, ty vzory na tom luku mi připomněly tvoje záda. Měl jsem pocit, že je to stejný, i když upřímně nebyl jsem si jistý.“ Jeho tělo prostoupí nesmírná radost, že je to ono, co měl najít. Další splněný slib. Obejme ho. Cítí, že se nechvěje zimou, ale radostí a prožitky, kterým moc nerozumí. Podle něj je to krásná zbraň, ale takových je!

„Ano. Ukážu ti proč. Dívej se, Amadeo.“ Napřáhne ruku směrem k planině. Vyšlehne ohnivá koule.

„U Oka!“ zvolá překvapený Daimón. Ustoupí.  

„A teď se podívej.“ Přiloží šíp k luku. Nadechne se radostí, přesto je uvolněný, jako nikdy v životě. Cítí Nitky hvězdného prachu, jako ještě nikdy předtím. Doslova se k němu samy slétávají a nemusí je chytat prsty. Obklopují ho a hýčkají. Kolem šípu se utvoří mohutná koule, která vyčkává, kam ji pošle. „Chápeš? Umocňuje moji magii sto krát. S lukem mohu, cokoliv si zamanu. Kromě jednoho,“ zasmutní a nechá luk se šípem klesnout k zemi. Nitky se s nářkem rozprchnou. „Nedokážu tě vyléčit. Je mi to tak líto!“ pohladí ho po tvářích. „Prosím, dovol mi tě odvést k nám.“ Dívá se do jeho šedozelených očí. Vzpomíná si, jak před dvaceti roky zjistil, že se narodilo dítě, které pohne jeho osudem. Netušil ovšem, že změní celý jeho život.

„Nevadí, Eleane. Najdeme způsob, jak porazit hada, ne?“

„Z vůle hada,“ zašeptá samovolně překvapený Elean. „Ano, najdeme. Pojď dovnitř. Chci ti něco ukázat. A pak je zima.“

„Co?“ optá se, ale Elean mu pouze sevře dlaň. Vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Oheň příjemně praská v jednoduchém krbu a v místnosti je útulno, zatímco kolem začnou padat sněhové vločky.

„Nic, jen jsem chtěl být s tebou.“

„Já taky, jenže stále mám povinnosti,“ sklopí hlavu překvapený, že vedle Eleana dokáže myslet i na jiné věci. „Musím vzít dovnitř Argése. Špatně snáší tohle studené počasí.“

„Máš pravdu, tohle počasí, ale počkej, máš náš plášť.“ Vezme plášť, který z hromady věci vzal Argés. „To ho zahřeje, jenže odkud ho máš?“ Nevzpomíná si, že by ho u něj v ruinách města viděl.

„Opět z té jeskyně. Vytáhl ho Argés a je velmi hřejivý. Možná mi chtěl naznačit, že sice sníh ho překvapil, ale nemá ho rád. Když ho přes něj přehodím, zahřeje ho.“ Obleče se, vezme plášť. Venku ho odsedlá, stejně jako Zafira. Argés vděčně pokývá hlavou, že dostal plášť. Jen doufá, že pojedou zpět. Je tu zima, přestože v poušti taky v noci bývala, jenže ráno zas bylo teplo. Tohle počasí není nic pro něj.

„Hotovo. Jsem rád, že je v teple. Ještě jsem vzal z jeskyně tyhle váčky.“ Položí před něj váčky. Elean rozváže první. Na stůl s cinkotem se vysypou zlaté a stříbrné peníze.

„To jsou mince, které byly raženy dávno předtím, než sem přišli lidé. Tyhle byly naše a byly určeny pro styk s lidmi. Neměli jsme peníze.“

„Neměli? A jak jste nakupovali?“

„Vyměnili za jiné věci, sám nevím,“ řekne ustaraně. Proč si nemůže vybavit, jak to tehdy bylo? Jedno ví, peníze tehdy neměli. „Měli jsme všechno, co jsme potřebovali, ale dají se použít i teď. Vlastně bylo by lepší, kdyby zmizely z povrchu.“ Pak něco napadne. „Mohl bych si je vzít. Peníze ti dám.“

„Dobře. Ehm no je mi hloupé brát od tebe peníze.“

Elean ho vůbec nevnímá. „Moc jich sebou nemám, ale napíšu ti neomezený příkaz pro lidi z Konsorcia, kteří ti je dají.“ Daimón váhá. Připadá mu to jako… „Prosím. Budu rád, když je použiješ. Je to pro mě a budu mít méně starosti, když budu vědět, že nemusíš nikde shánět peníze.“

„Tak dobře,“ kapituluje a vysype na stůl druhý sáček. Zírá na zvláštní kuličky. „Tyhle šperky bychom mohli prodat, ne? V tom případě…“

„Ne!“

Daimón se zasekne, protože snad ještě nikdy Eleana neslyšel křičet. „Proč?“

„Tohle je velmi vzácné i na elefiany. Jsou to šperky pro koně. Majitel musel být někdo, kdo velmi riskoval, když je má a zřejmě nestihl ozdobit Śivyho.“

„Koňské šperky?“ Slyší, o něčem podobném poprvé. Prohlíží si jemné oválné šperky s otvorem uprostřed. Má pocit, že je na nich něco vyrytého, proto je přiblíží víc k očím. Je to tam. Ten, kdo je vyráběl, musel mít ostříží zrak nebo… „Magie…“ zašeptá.

Elean prudce přikývne. „Rádi jsme své koně a Śivy zdobili. Většinou to byly běžné materiály. Zlato, více stříbro, protože se to krásně hodilo k jejich srsti. Uzdy, sedla i řemení byly bohatě zdobené, nezřídka drahými kameny. Nic nebylo pro ně dost dobré. Tohle je ze vzácného materiálu, který se nazývá platina. Nevyskytuje se v zemi, pouze vysoko v horách na nepřístupných místech, kde se skoro nedá dýchat. I samotné zpracování trvá dvakrát dlouho než u běžného materiálu, ale jakmile se jim vplete do hřívy, jejich jas umocní krásu Śivyho. Vypadají jak samotné živly. Jdeme na to!“ řekne nakažlivým radostným hlasem. „Nepochybují, že majitel,“ zesmutní, „je mrtvý, ale myslím, že by mu nevadilo, že tyhle šperky bude nosit někdo jako Argés.“ Vezme ho za ruku a táhne ven. Odhrne plášť z Argése. Ten zvědavě se dívá, co chtějí dělat. Jemně zašeptá, uchopí Nitky.

„Paní větru, prosím,“ požádá ji v duchu o spletení hřívy. V ruce drží šperky. Daimón se zatajeným dechem se dívá, jak se hřívá pohne, jak prameny lítají sem a tam. Kuličky pomalu mizí z Eleanovy dlaně. Nadšeně pozoruje, jak je hřívá splétána do copánku a ty do vzorce, který vytváří kosočtverec, který spadá na jedné straně krku. Netrvá to ani pět plných úderů a před ním stojí Argés se spletenou hřívou. Elean měl pravdu, protože šperky jenom umocnily jeho krásu. Vypadají jako perly. Vyhoupne se mu na hřbet a šperky se rozjasní, až vydávají bledé světlo, které ozáří okolí.

„Krása.“

Elean sesedne, přistoupí k Argésovi zepředu, přiloží k němu ruce a tvář. Vypráví o šperkách o kráse i rychlosti Śivych.

„Pane, odjedeme pro mé stádo?“

„Ano, odvedeme je z údolí.“

„Děkuji ti. Poděkuj Daimónovi za starost o mě, ale mám už hlad.“

Elean se rozesměje. Opět ho překvapí inteligence, kterou vyzařuje.

„Co říkal? Ukázal jsi mu to?“

„Ano, jen by se chtěl najíst. Má hlad.“

„U Temného oka, zapomněl jsem. Mám trochu sušeného masa. Myslím, že mu chutná.“ Odběhne pro ně.

„Starej se o něj, prosím,“ požádá Argése Elean.

„Paní tak přikázala. Říkala, že je to dvounohé nerozumné hříbě, ale od našeho setkání v údolí se změnil.“

Elean ho opět obejme. Tiše stojí, odkud nepřijde Daimón s jídlem. Položí před něj pruhy masa a přikryje ho. Pohladí ho po čele a upraví ofinku. „Jsi ještě krásnější než dřív a bojím se, že každý mi tě bude chtít ukrást.“

„Nikdo jiný na něm nebude moci jezdit,“ ujistí ho. „Jedině, že by Argés na to svolil. Půjdeme dovnitř. Je tam teplo.“

Daimón si povzdechne. „Budeme se muset rozloučit.“

„Ještě ne a už žádné loučení,“ odmítne Elean pravdu, přestože jeho rozum říká, že by to bylo nejlepší. Rázně vejde dovnitř, na čele starostlivou vrásku. Jak to zařídit, aby mohl být s Amadeem? Taky budou muset vyřešit jeho stav. Nějak se mu nechce věřit tomu, že by byl mrtvý, ale kdo by mohl mít tak velké znalosti, aby mu řekl, co se děje? Taky ten jed! Ten by mohl znát nějaký Mistr jedu, jenže žádného nezná, komu by mohl důvěřovat, kromě jednoho. Možná by to nebylo špatné za ním zajít. Do Fiory, u Oka, budou muset jet.

Zamyšleně se zadívá na Amadea, který je ticho a kuchtí u ohně. Vypadá to, že bude vařit. Nadechne se. Odloží své povinnosti a nechť to jeho národ pochopí! „Vrátíme se do Fiory.“

„Cože? Proč? Vlastně ano, musíme najít kněžnina vraha.“

„Nejen to. Zajdeme za mistrem Genem. Léčil Olivienu, když ji Jahwne chtěl otrávit.“ Nač skrývat, co se tam za jeho nepřítomnosti dělo? Aspoň bude vědět komu důvěřovat a komu se vyhýbat.

„Cože? Zabiju toho bastarda! Jak se mohl odvážit! Oliviena je…“

„Ano. Je v pořádku. Myslím, že tě čeká, ale musíme ho navštívit.“ V hlavním městě to nebude rozumné. Příliš mnoho lidí ho tam zná a mohlo by se to donést na královský dvůr. Neprospělo by mu to v pátrání po nepřátelích. Stále netuší, kdo je v čele Měsíčního úplňku.

„Nic nezjistí!“ řekne prudce, jenže když vidí Eleanův pohled, změkne. „Promiň. Zajdeme tam, ale nemusíš mě doprovázet.“

„Nemusím?“

„Já jen, že máš své starosti. Cítím to. Jestli se rozdělíme, bude mě to bolet, ale zase se dřív shledáme,“ řekne tlumeně. Přistoupí k němu a pohladí ho po tváři. „Když jsem tě našel, dostal můj život smysl. Je to divné. Udělám radši kaši,“ řekne rozpačitě.

Elean se vznáší. Jak lépe říct, že někoho miluješ, když ne tím, že tě rozchod s tím druhým bude bolet? Je nějaké sladší vyznání lásky?

„Ochutnej,“ otočí se a nabídne mu lžící.

„Výborné,“ přikývne, aniž by vlastně tušil, co vlastně snědl.

„Opravdu?“ ochutná a zaškaredí se. „To by nejedl ani Kakopo!“ zavrčí. „Jenže nic jiného nemáme. Jako kuchař nejsem šikovný, jenže to nebyl ani otec,“ povzdechne si. „Nebýt tetičky Olivieny, tak nejspíš umřeme od hladu.“

„Nevadí, vyspravíme to.“ Nahne se nad kotlík a vypustí magii. Moc toho nemůže udělat, ale chuť může oklamat.

„To je výborné!“ zvolá překvapeně Daimón, který to ochutná. „Jak jsi to udělal?“

„Ošidil jsem chuť. Jinak se nic nezměnilo.“

„To je úžasné. Budeme muset jíst spolu.“

„Dobře.“ Sice má talíř a příbory, ale k čertu, takhle je to daleko intimnější. Nerozumí tomu, ale čím déle jsou spolu, tím víc se mu líbí. Jako by se mu stále víc dostával pod kůži, a milování s ním je úžasné. Nechápe, jak dřív mohl být bez ariméé.

„Pojedeme do Fiory. Víš, kdo je vrahem kněžny  Anahity a mých přátel?“

Elean přestane jíst, zadívá se do jeho šedozelených očí. „Ano vím.“ Daimón klidně vyčkává, což ho překvapí. „Je to Athiea de Fior´deni, dcera knížete.“ V Daimónových očích se objeví nevíra. „Povolala, díky drogám, které zkoumala, na svět Stíny a ty zavraždily kněžnu. Proč to udělala? Myslím si, že přestala mít vliv na otce, ale můžou to být jen dohady, přece jenom nevím vše. To že ji zabila, vím jistě.“

„Byly s kněžnou jako sestry. Často jsem je spolu viděl v soukromých zahradách.“

„Ano. Netuším, zda zabila předešlé, ale k této vraždě se přiznala. Současnou kněžnou…“ Daimón prudce vtáhne do sebe vzduch. Tak brzy se kníže oženil? „Je sestra kapitána a plukovníka Estryhzeho.“

„Athiea. Nemohu tomu uvěřit! Tolik lidí jen kvůli ženině ctižádosti!“

„Mohl to být muž a jez. Tím, že nebudeš jíst, to už nespravíš.“

„Já vím!“ odpoví prudce a popadne lžící. „Zabiju ji,“ řekne po prvním soustu. „Musím. Cítím to. Budeš mi v tom bránit?“

„Ne. Sám bych ji zabil, jenže nemohl jsem, protože nemám meč, který může zabít Stín. Jestliže by se rozhodla je povolat a je možné, že by to dokázala, potom by získala armádu, proti které by všichni byli bezmocní, včetně nás.“ Pustí se do jídla jako by mluvili o běžných věcech.

Amadeo odloží lžící. „Otec by nebyl rád, že se ze mě stane vrah. Mám zabít lidi a chci to udělat.“

Elean nepřestává jíst. „Toužíš po tom? Prahneš po jejich smrti? Dělá ti to radost?“ sype na něj otázky. „Pokud ano, potom…“

„Ne, to ne, jen mám pocit, že mi to říkají všichni, které upálili. Mám najít vraha, tak mě zavázal můj kapitán Suryo. Vím, že mi tím přikázal, ať ho nejen najdu, ale rovnou zabiju. Nijak zřetelně jsem si to neuvědomoval, když jsem byl na útěku. Celou dobu jsem si myslel, že mým úkolem je chránit, tohle spíš ze mě dělá vraha.“

„Vůle hvězd se nemýlila, Amadeo. Chráníš je stále, neuvědomuješ si to? Může pokračovat ve svých činech. Úspěch je opojné jako sladké víno. Stoupá do hlavy, až nakonec si Athiea může uvědomit, že přestože otce miluje, ve skutečnosti ho nepotřebuje. Proč by knížectví mělo mít knížete, když může mít kněžnu?“ Daimón Eleanovi naslouchá. Má pravdu, ale ten kdo bude zabíjet, bude on. Po tomhle ani on, ani otec netoužil. „A další sliby? Myslíš, že ti mrtví byli šťastní? Že chtěli zůstat v tomto světě? Nemyslím si to. Myslím, že lidé, kteří ti dali runy, věděli, proč tě o to žádají a pak; jsi jediný, kdo je schopný to provést. Udělal bych to sám, jenom nemám k tomu možnosti. Neodkážu zabít Stín magii.“

„Je proti magii odolný?“

„Ano.“

„Ale Meč živlů je založený na magii.“

„Ne, Amadeo. Meč živlů je vykován z čistých živlů. Z podstaty magie. Kdybys mohl použít veškerou sílu meče, mohl bys zničit celé království jedním mávnutím. Nezůstalo by tu nic. Voda by zaplavila města, oheň by sežehl stromy a dřevo by způsobilo zemětřesní. Je možné, že je jenom správné, že ten meč nevlastní někdo jako já.“

„Ale mohl bys.“

„Ano, i když podle legendy je vlastníkem pouze toho, koho ochutná krev. Zabil jsi už jim někoho? Tím myslím člověka?“

„Ne, ale už ochutnal krev,“ řekne znechuceně. Uvědomí si, že mu ani nestvůra ani paní Aaralyn to neřekli. Proč tedy nechali meč v rukou člověka, který nebyl schopen ho nikdy využít? „Řekli mi, že to tak mám udělat.“ Znechuceně odsune misku, ale Elean mu ji opět přisune jako dítěti, které trucuje, že dostalo zeleninu místo pamlsku. „Mohl jsi ho mít ty nebo někdo schopnější.“

„Hm,“ zamručí Elean. Takže Amadeo někoho poslouchal. Zřejmě vůbec nevěděl, jaký meč má v rukou. „Dojez a netrucuj.“

„Netrucuji, jsem naštvaný,“ odsekne. „Takhle musím zabít ženu. Potom dítě, vesničany a já netuším ještě koho. Nemám z toho radost. Mám pocit, že se za mnou táhne potok krve.“

„Mrtví nemají krev,“ řekne lakonicky Elean. Vyškrábe poslední zbytek. Odloží a dívá se na zpola nedojedené jídlo. Klidně si ho přitáhne k sobě. „Když to nechceš…“

„Dej to sem!“ vytrhne mu ji z ruky a začne se tím cpát. „U Oka, je dobrá.“

„Děkuji. Přespíme tu a zítra vyrazíme do Fiory.“

„Dobře. Jsem plný. Měli bychom něco nalovit. Kaše je sice dobrá, ale je stále kaše.“

„Jak jsi získal toho yerva?“ Pohlédne do kouta, kde se vyvaluje Kakopo a dělá, že nic nevidí, neslyší.

„Kakopa? Tak za to může Serenin.“ Usměje se a vypráví, jak ho cvičil v Dračích kopcích. Elean se usmívá. Je rád, že už není tolik zachmuřený, přesto ho chápe. Kdyby byl voják, potom by to bylo lehčí, ale strážný nepřišel tolik do styku s bojem. Neměl si čas zvyknout na smrt a to, že nejen umírají muži, ale i ženy a děti. Musí mu říct, že dělá správnou věc, jenže je to opravdu nutné? Možná má pravdu, že je využíván. Kdyby tu byla šance, že by Athieu mohl zabít on, udělá to. Vyjde ven k studánce, aby umyl použité nádobí, poklekne, ponoří misku do džberu, když se zvedne. Už to začíná chápat. Jak dlouho uběhlo od poslední bitvy? Pět set let, ještě víc? Je to možné. Mrtví mohli meč vykovat o sto let později, ale že by nenašli nikoho, kdo by ho nemohl použít? To se mu nezdá.

„Amadeo, kdo ti přinesl meč?“ zakřičí na něj.

„Stín.“

„Stín?“

„Ano. Kaisho. Byl to elefian svázaný zlatým poutem s mrtvými. Aby ho mohl odnést, musel se stát Stínem a přece ho štvali, aby našel někoho, komu by ho dal. Podle slov, která vyřkl při našem prvním setkání, tak hledal mrtvého člověka beze jména.“

„Hloupost, nejsi mrtvý. V tom je něco jiného. Lhal. Za ty roky, kdy se potuloval, mohl dát meč komukoliv, včetně nás. Dokázali bychom s ním komunikovat, jenže on nehledal nás. On hledal někoho, kdo může použít meč jen z poloviny. U živlů, to je rafinované!“

Daimón na něj kysele pohlédne. „Rafinované? Já bych řekl co to je!“

Elean si ho přitáhne a políbí. „Museli čekat velmi dlouho. Ten, kdo vykoval…“

„Julien le Falyn. Tak se představil.“

„Věděl, co dělá. Uvědomil si, že meč může být snadno zneužít, proto přikázal najít toho, kdo jim může vládnout, přesto nemůže použít celou sílu. Někoho, kdo magii nevládne, ale je zrozen v Čase železa, protože jen člověk narozený v tomto čase, může bravurně zvládnout šermířské umění. Je mi líto, byl jsi vybrán naschvál. Kdyby tě Oliviena poslala do paláce, nikdy by se to nestalo. Vůle hvězd je velmi zvláštní. Domyjeme to.“ Má radost, že přišel na tyhle souvislosti.

„Někdy si říkám, proč já?! Je to opravdu díky době, v které jsem se narodil?“

„Ano.“ Podá mu misky se lžícemi. Vstane, obejme ho. Nahlédne do mysli, kde to zmateně víří. Rád by ho ukonejšil, jen neví jak. Jak rád by na sebe vzal Amadeovo břemeno, ale nemůže.

„Musím se s tím smířit, viď.“

„Ano.“ Lehko se to řekne, těžko se to udělá. Vede ho dovnitř. Mlčky prohlížejí své věci, postroje. Elean občas pohlédne na zamyšleného Amadea. Vypadá jako by se soustředil na řemínek; spíš má pocit, že jeho myšlenky létají všemi směry.

„Jsem unavený. Trochu si lehnu.“ Odloží uzdu, protáhne se. Nedívá se na Eleana. Lehne si a obrátí se tváří ke zdi. Cítí se unavený. Elean zabalí poslední věc, přistoupí k lůžku. Chvěje se. Hned prozkoumá, zda to není nemoci, ale je to jenom vichr myšlenek, kterým jim otřásají. Lehne si k němu a pevně se k němu přitiskne.

„Spi.“

Daimón se v teplé náruči uvolní, zavře oči. Brzy usne. Elean hlídá jeho spánek. Stále je neklidný. Chtěl by mu říct, že všechno bude v pořádku, ale zřejmě nemá povahu zabijáka. Je to lepší nebo horší? Kdyby ji měl, snadněji by se vyrovnal s tím, co ho čeká, na druhou stranu síla, která mu byla dána prostřednictvím meče, by se mu mohla zalíbit. Jenže podle jeho řeči nemá povahu vraha. Je mu Amadea líto. Rád by mu pomohl, jenom netuší jak. Ovšem do Fiory je to daleko. Budou mít čas, aby spolu to probrali.

Usne, aniž vlastně ví jak.

Ráno se probudí s Amadeem v náručí. Uvědomí si šedozelený pohled, který se mu vážně dívá do tváře. „Udělám všechno, abych mohl být s tebou. Chci to a vím, že bez jistých rozhodnutí to nejde. Miluji tě.“

„Děláš to kvůli mně?“ Užasne Elean. Nakoukne do mysli, ale ta je klidná jako jezerní ranní hladina. Po vichru zmatených myšlenek není potuchy.

„Ano. Celou noc jsem o tom všem přemýšlel. Nikdo nemůže se svým povinnostem vyhýbat. Otec by nebyl rád, kdybych to udělal.“ Nazvat vraždu povinnosti je sice dost zvláštní, jen to neumí jinak popsat. Díval se do spící tváře a přemýšlel o všem, co udělal od útěku z vězení. Nezastavil se na své cestě a tolik lidí mu pomohlo, aby přežil. Má zklamat jejich víru? To nemůže. Udělá, co bude muset.

„Nepředurčené dítě může si dělat, co chce,“ připomene mu.

„Já vím, jenže já nechci. Příliš dlouho jsem utíkal. Když si vybavím mrtvé v jeskyni, tak si říkám, jak museli trpět a kolik obětovali pro to, aby byli volni.“

„Dobře. Podpořím tě.“

„Děkuji.“ Políbí ho na rty. „Co tvoje záležitost?“

„Moje?“ Trhne ramenem. Tak nějak doufal, že nebude se ptát, i když je logické, že když jeho mysl se ustálila a rozhodl se, potom se optá na něj. „Musím najít lidi, kteří chtějí najít Severní bránu.“

„A Severní brána je co?“

„Je to průsmyk v horách. Neřeknu ti, kde. Je uzamčená až do mého příchodu. Čekají na mě,“ řekne se neochvějnou jistotou. „Projdeme jí. Odejdeš se mnou?“

„Ano, odejdu po splnění všech slibů sliby, které mám splnit a odvedu Śivy… Myslíš, že tví lidé…“

„Naši. Tím, že ses stal mým ariméé, stáváš se členem elefianů.“

„Dobře. Myslíš, že přijmou Śivy takovými, jací jsou?“

„Jistěže!“ zvedne se rozhořčeně. „Vždyť nás zachránili. Nebýt jejich oběti, potkal by nás stejný posud jako mrtvé z jeskyně.“ Potřese hlavou. „I mě. Bojoval jsem v řadách lučištníků. Vysílal jsem šípy s magií, které se tříštily o pevnou obranu. Utíkali jsme, protože bylo nás méně a vás hodně. Nemluvme o tom.“

„Dobře. Budeme muset odjet.“ Zívne a protře oči. Jasným zrakem se zadívá do Eleanových. Ten se usměje, nahne se k němu a začne ho líbat, zatímco jednou rukou mu pevně přidržuje tvář u své. Vzrušení v tělech obou milenců narůstá.

Daimón se posadí, roztáhne nohy a rukama se opře o palandu. Elean klesne na kolena a se zalíbeným se zadívá na vzrušený penis. Nezřetelně zamumlá o kráse a jazykem zakmitá po špičce. Nadšeně ho obejme rukou a špičku vsaje do úst. Daimón se zavřenýma očima vychutnává Eleanovo umění. Zadek se mu mimoděk nadzvedává, aby dostal celý úd do úst.

„Já…!“ Víc nestihne říct, protože vystříkne a tělo se zachvěje dlouhým orgasmem. Ochabne a nechá se dál hýčkat. Otevře oči, zadívá se na skloněnou plavou hlavu.

„Spokojený?“

„Nikdy v životě jsem nebyl spokojenější,“ zamumlá a políbí ústa chutnající po jeho semenu. „Chci, abys do mě vstoupil.“ Zvedne se, zadívá se na místnost. Opře se o stůl a vystrčí vyzývavě zadek.

„Už jsem ti říkal, že nemusíš.“

„Chci to a dělej nebo si to rozmyslím,“ řekne netrpělivě, čímž vyvolá na Eleanově tváři úsměv, jehož hlavou mu prokmitne myšlenka, že s nikým se tolik nenasmál. Nedočkavě pohladí vyšpulený zadek. Sice včera v něm byl, přesto mohlo by ho to bolet. Opatrně zatlačí na dírku. Se zatajeným dechem pozoruje, jak mu úd mizí uvnitř. Slastně vydechne, když je ponořený celý. Daimón se nedočkavě zavrtí.

„To ti trvalo,“ vyčte mu šťastně jeho pomalost. Cítí se skvělé. Sexy, žádoucně a trochu perverzně, protože sám sebe nabízí.

„Aby mi ten zbytek netrval tak krátko,“ odsekne jemně s povytažením údu. Opět vklouzne do něj. Pevně uchopí boky. S každým dalším přírazem je vtahován do vyšší a vyšší spirály, až hrozí, že nakonec spadne. Před očima se mu zatmí a z úst vyjde zachroptění. Cítí, jak se vylévá do Amadeova těla. Tvář si položí na prohnutá záda. Nic nevnímá kromě orgasmu a sebe. Po chvilce si uvědomí i svého ariméé. Něžně ho políbí na záda.

„Miluji tě, ariméé.“

„Eleane, bude to takhle pokaždé?“

„Co?“

„Nevím sám, prázdnota i zaplnění zároveň. Jako bych tu byl i nebyl. Když jsi se mnou, po ničem neprahnu tolik jako tě uspokojit.“

„Ano, bude. I já toužím tě uspokojit za každou cenu. Vždy mi musíš říct, co si přeješ.“

„Opravdu? Jako před chvilkou?“ Udělá krok dopředu, čímž z jeho zadku vyklouzne úd. Obrátí se. Nevšímá si ničeho a opře se o stůl. Prohlédne si jeho štíhlou, svalnatou postavu. Vypadá jako samotný živel. Jeho krása až je zarážející. „Nemohu uvěřit, že zrovna já… Pojedeme. Lék,“ vyrazí ze sebe. Rychle se k němu vrhne jako topící člověk, který natahuje se po záchranné ruce, upije. Roztřeseně lahvičku odloží. „Takhle to dál nejde. Bojím se, že jednou mi dojde, nebo se zhroutím uprostřed cesty nebo boje. Bojím se, že zemřu.“

„V tom případě zemřu i já.“

Daimón ho neposlouchá, jak je v zajetí záchvatu. Potom se opře o lůžko. Hluboce dýchá. Elean si k němu klekne a sevře do dlaní jeho sepjaté ruce. Bojí se o něj. Budou muset rychle vyřídit své záležitostí, aby brzy dorazili k Severní bráně. Tam bude určitě zkušený léčitel, který zastaví postup jedu. Ihned přivolají další léčitele a jed odstraní. Jestli ne, potom zemře i on a to nechce, když konečně našel svého ariméé. 

„Už jsem v pořádku. Pojedeme. Athiea, Fiora, to je odtud nejméně dva měsíce jízdy.“

„Ne, pokud pojedeme po moři a řece.“

„Myslíš do Edenu a potom dolu k More a Dore?“

„Přesně tak.“

„To by šlo. To bychom zvládli za měsíc.“ Vstane, obleče se. Zachvěje se pod tmavozeleným pohledem. Bude s ním. Budou se milovat, povídat. Má strach z toho. Co si budou říkat, až si všechno řeknou?

„Jsem s tebou rád, Amadeo.“

„Amadeo. Stále mi to zní prázdně,“ řekne zachmuřeně. Vezme si oblečení a pomalu je na sebe obleče. Po cestě musí něco ulovit, i když by bylo lépe najít nějaký příbytek. „Musíme najít lidské obydlí. Mám chuť na polévku, na kus chleba.“

„Já taky. Víš, co? Venku vypustím Pátrací psy, aby něco našli.“

„To ti řeknou?“

„Ne. Všechno co vidí, zaznamenají do paměti a já potom jenom proberu to, co viděli. Nebo rovnou se dívám jejich očima.“

„Kdybych vládl magii, nikdy by se pár věci nestalo.“

Zpola oblečený Elean nakloní hlavu. „Ne, spoustu bys jich neovlivnil ani magii a pak; lidi se magie děsí. Bojí se jí.“

„Myslíš? Mohla by vyřešit spoustu věci.“

„A spoustu pokazit,“ řekne podrážděně. „Díky ní, díky nesmrtelnosti jsme tam, kde jsem. Kdybyste neprahli po těchto věcech, nikdy by nedošlo k boji, nikdy bys nemusel zabíjet mrtvé v jeskyni. Ne, podle mě magie nepatří do lidských rukou. Jste příliš závistiví, příliš prudcí, sobečtí.“

„Promiň.“ Podá mu zelený kabátec. „Omlouvám se. Máš pravdu, jenže všichni takoví nejsou.“

„Ne, Amadee, dokud budou takoví jako je Athiea a jí podobní, pak by z království byly ruiny. Každý by se snažil urvat pro sebe co nejvíc na úkor dalších. Pojeďme. Líbí se mi tu.“

Daimón se rozhlédne po místě, kde byl šťastný a kde se rozhodl, že dané sliby splní, aby mohl být s Eleanem. Otec by mu nikdy neodpustil, kdyby je porušil. Vždy říkal, že muž se pozná podle toho, jak umí pracovat a držet dané slovo. Nebyl by z jeho činů nadšený, ale řekl by, že má udělat to, co slíbil. On to udělá. Opět si uvědomí, jak ho otec ovlivnil a vede jeho kroky, i když je od něj daleko. Mlčky přikývne, vezme vaky a vyjde ven

Venku osedlají koně, přetáhnou si přes sebe teplé pláště a vyrazí na jih čerstvým sněhovým popraškem.

Po týdnu, když se konečně dostanou pryč z lesa, Daimón se probudí a neucítí vedle sebe Eleana. Zmateně se rozhlédne, ale Zafir s Argésem jsou tady. Kam mohl jít, když je stále ještě noc? Co když se mu něco stalo a proč ho neprobudil? Odhodí pokrývky s bílým zvláštním kobercem, pod kterým je jim teplo, vstane a rozhlédne se. I když už dávno nejedou sněhem, je pořádná zima. Kam mohl jít? Kterým směrem odešel? Trápí ho jedna otázka za druhou, až zůstane jedna. Kde je?

Elean se v noci probudí se zvláštním pocitem. Opatrně se vymaní z Daimónovy náruče a přikryje ho. Skoro jako by ho někdo omámil, jde pryč od tábořiště. Kakopo zastřihá ušima a Argés se znepokojeně ohlédne, ale nechají ho odejít.

Tady to bylo, řekne si v duchu a smutně se rozhlédne po zarostlém palouku. Nemůže uvěřit, že zde býval překrásný duhový les. Teď tu nic neroste kromě malých keříků, které se sotva udrží ve vyprahlé zemí. Vzpomíná si na to jasně. Jeden z nejkrásnějších koutů země byl lidmi posekán a odvezen. Vybaví si duhový psací stůl, který rozbil. Zesmutní.

Prochází se mezi keři, když zpozorní. Udělá dva rychle kroky a klekne si k malému mísu, kde nic neroste kromě sotva deset centimetru vysokého stromku. Skloní se ještě víc, jako by svým tělem chtěl ochránit malý výhonek duhového stromu.

„Eleane! Eleane!“ zaslechne. Otočí se k svému ariméé a vzedme se v něm nenávist vůči všemu lidskému. „Eleane, kde jsi?!“ uslyší opět. Má chuť ho sežehnout ohnivou kouli, když si uvědomí, že je to Amadeo, jeho ariméé. Povstane.

„Tady!“

„Co tu děláš? Mohlo se ti něco stát!“ S úlevou ho obejme kolem štíhlého těla. „Bál jsem se. Ještě že Kakopo je tak chytrý. Co je ti?“ zeptá se, když si povšimne ztuhlého těla.

„Tady všude, tady rostl duhový les. Nejkrásnější místo na zemi a vy… vy jste ho zničili! Porazili jako…“ Nemůže dál, když si vybaví krásu a teď toto. Jako by tu proletělo hejno malých žroutů, co ničí lesy. Jenže Duhový les byl odolný proti všemu, kromě lidí.

„Promiň, nerozumím ti.“ Chce udělat krok, když je odmrštěn, až upadne na chladnou zem. „Co se děje? Eleane, to jsem já!“ zvolá rozrušeně. Nechce se pohnout, protože ještě nezažil Eleana v takovém stavu.

„Odejdi,“ vyzve ho.

Daimón vstane. „Ne. Mám právo…“

„Nemáš právo na nic!“ vyštěkne ještě pod vlivem vzpomínek a malého stromku, který ho k sobě přivolal. „Na nic!“

„Tak promiň, ještě dnes večer jsi říkal něco jiného. Kakopo, jdeme.“ Ten udiveně se zvedne, potom přikročí k Eleanovi a zafrká. Odrazí se a uskočí k Daimónovi. Ten se zadívá na yerva. Takhle ho ještě neviděl. Vlastně ano. Tímto způsobem vrčel vůdce, když se rozhodl, že je hoden boje. Ale co tu mohlo vyvolat tento výraz? Rozhlédne se kolem sebe, ale stále vidí to stejné. Planinu s keříky.

Elean se začne svlékat, když ho Daimón odtáhne. Zatřese jim. „Co se děje?“ řekne nejtvrději, jak umí. „Hned mi to řekni!“ Zvažuje chvilku drastičtější způsob, protože se mu Elean nechce líbit, tak ho pustí a jednu ubalí. Elean spadne, ale probere ho. Udiveně kolem sebe se rozhlédne, až uvidí stromek. Přimhouří oči, potom vzhlédne k Daimónovi. Vypadá ustaraně a má proč.

„Omlouvám se. Zde rostl Duhový les. Jak se střídal čas, měnila se barva listí a stromů. Celé to jste vykáceli. Stromy, které tu rostly od pradávna, jsou pryč. Země ani po tolika letech se z toho nevzpamatovala.“ Rozhlédne se pustinou, jako by hledal dávno ztracený poklad.

„Byl jsi mimo.“

„Já vím. Působí na nás tak, proto to místo bylo zakázáno a jen opatrně jsme té kráse přihlíželi. Někteří zde zůstali navěky, jak podlehli rozkoši z pohledu na stromy. Vypadá to, že na lidi nemají Duhové stromy vliv, jenže mou povinnosti je Duhový les zachránit. Nevím, jakým zázrakem tu vyrostl malý výhonek. Bude trvat staletí, než dosáhne dospělosti a další staletí, než tu bude další les.“

„Nemůžeš ho nějak ochránit?“

„Ochránit? Hm, možná, že ano. Ustup, co nejdál.“ Přemýšlí, jaká bariéra by byla nejvhodnější.

„Co chceš udělat?“ zeptá se zvědavě.

„Stvořit nějakou bariéru, která by lidi odrazovala, a oni sem nešli. Tak bude moci vyrůst.“

„A potom?“

„Pak? Budu doufat, že lidé les opět nepokácejí, že dostanou rozum. Jenže jakou bariéru?“

Daimón se usměje. „Udělej bariéru, jakou mají Dračí kopce. Když jsem k nim prvně přišel, bál jsem se. Cítil jsem neprostupnou temnotu. Byl to pro mě šok, když jsem zjistil, že všechno je falešné. Teď už vím, že je za tím magie.“ Přistoupí k němu, vezme mu ruku a položí si ji na tvář. Snaží se co nejvěrněji popsat své pocity z hradby Dračích kopců a taky jak to vypadalo.

„U živlu, Dračí pánové stvořili úžasné kouzlo, teď jdi, aby ti Nitky náhodou neublížily.“

Daimón ho poslechne, znovu omráčený z toho, že ani po týdnu neví všechno. Překvapeně sleduje, jak se Elean svléká. Co se to děje a co jsou to Nitky?

Elean se postaví ke stromku a snaží se ignorovat jeho vzrůstající moc. Až bude dospělý, jeho kořeny se rozprostřou do dálky a z nich vyrostou další Duhové stromy, až stvoří les, který bude měnit barvy, ale do té doby musí stromek ochránit.

Vztáhne ruce ke hvězdám, zachytí Nitky hvězdného prachu. Soustředěně je bere do rukou a tvoří své největší kouzlo.

„U živlů,“ zahučí Daimón, který sice nevidí, co dělá, za to dobře si všimne, jak kolem Eleanova těla víří světlo, které mění barvu a intenzitu. Pocítí zašimrání a zalapá po dechu. Na okamžik se přenese do Dračích kopců. Schoulí se do sebe, když si uvědomí, že je to jenom kouzlo, které Elean stvořil.

„Hotovo,“ řekne Elean. Olízne si rty a klesne na kolena. Je vysílený a to má už sebou svou Duchovní zbraň. Nebýt jí, nikdy by kouzlo nemohl seslat. „Je to ono?“ optá se Daimóna, který k němu přiběhl.

„Je, ale ty se obleč nebo nastydneš.“ Zabalí ho do pláště. „Bylo to omračující. Myslím, že teprve teď jsem uvěřil, že jsi jiný.“

Elean se rozesměje. „Až se vrátíme do tábora, budu ti vyprávět o národu elefianů. Měl jsem to udělat dřív, jenže byl jsi důležitější a já po tobě toužím.“

„Já jako ne?“ řekne škádlivě. „Pojď do tábora. Myslel jsem, že budu o tobě všechno vědět po pár dnech. Bál jsem se, co si budeme povídat, ale mám pocit, že i kdybych žil sto let, tak nikdy se nedozvím všechno.“

„A nemá to tak být? Nemá se stále objevovat už objevené?“ Obleče se a odchází od stromku. Popřeje mu hodně štěstí a nechť nad ním bdí všechny živlové. Až se změní doba, možná jednou se sem podívá. Na kraji lesa se otočí k bariéře. Vydrží to, pomyslí si Elean. Musí tomu věřit.

V táboře uklidní Argése a Kakopo se opět rozvalí u ohně. Oba dva přes sebe přehodí sněhobílý koberec.

„Elefiane, národ sloužících, vojáků a nakonec svobodných. Někdy nás nazývali Bílým lidem, kvůli šperkům, které měli na sobě Śivy,“ začne vyprávět Elean s pohledem upřeným na jasný Jiskrovec. Na okamžik se objeví Temná skvrna, která ihned zmizí jako špína na bělostném sněhu přikrytá dalšími vločkami.