Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 12.

 

Grapnik

 

„Útočiště vzniklo náhodným úprkem dvou vězňů, které vojáci zahnali a mysleli, že zemřeli. Když objevili grapnik, vznikla myšlenka postavit útočiště. Přivedli sem ještě pár vězňů, kteří dali přednost těžit vzácný prášek výměnou za poklidný život. Místo, kde našli grapnik, nazvali Útočištěm.“

 

Málo známá pravda

 

Daimón se na noc utáboří. Oheň v něm vyvolá vzpomínky. Vybaví si dny, kdy utíkal před Lovci. Měl strach, skoro se nenajedl. Teď má strach z jedu a Lovci se stali jeho přáteli. Potrestal viníka vraha nejen kněžny, ale i jeho druhů ve zbrani. Došli klidu a cítí, že Zlatá nit co je spojovala, je klidná, bez výčitek, jen z ní číší zármutek. Nejdůležitější je, že našel lásku.

„Rve mi to srdce. Víš, jaká je největší síla, Argési?“

Argés potřese hlavou.

„Ta, kterou musíme najít, když se loučíme. Trhá mě to na kusy, že jsem musel Eleana opustit. Rád bych s ním jel na sever. Jaký asi Edan je? Určitě velkolepý. Jistě poslouchal jsem kupce i vojáky, co tam byli, ale něco jiného je vidět na vlastní oči.“ Zamíchá v kotlíku, kde se vaří kousky masa. Na plášti je kus placky. „Dneska máme pochoutku. Nejhorší byl asi Poslední odpočinek. Tak pojedeme do Pardských kobek. Kakopo, co to neseš? Perličku? Můžeš ji sníst. Jídla zatím máme dost.“ S úsměvem se dívá, jak ji začne likvidovat. Za chvilku na zemi leží hromádka peří, pařáty a hlava. Zadívá se na sever, povzdechne.

Argés k němu přistoupí, dotkne se. Chápe Daimóna. Taky by chtěl vidět své druhy. Věří, že jim Daimón s jejich Pánem pomůže. Je to jejich povinnost. Už nebudou pobíhat v žhavém slunci, hříbata nebudou umírat a budou mít dost jídla a vody. Možná jich bude víc než teď.

Kakopo se přetočí a natáhne se. Daimón jednou rukou míchá, druhou rukou ho drbe na citlivém místě pod krkem.

Argés se nelibě dívá na yerva. Pořádně šťouchne do Daimóna.

„Au, co je? Chceš pohladit? Později. Po jídle.“ Měl to udělat dřív, jenže měl hlad jako vlk. Spořádá polévku s plackou, sedí a dívá se do ohně. Ještě není noc, ale takhle má pocit, že je Eleanovi blíž.

Argés do něj šťouchne, potom udělá dva kroky k věcem, začne do toho šťouchat tlamou.

„Dobrá, dobrá, už jdu.“ Vytáhne kartáče, hřebeny. „Ještě dobře, že nemusím se starat o hřívu. Byla to práce navíc. Musím přiznat, že ty ozdoby ti sluší. Kakopo, dobře ten obojek tobě taky. Myslíš, že jednou elefiany uvidím? Ne, určitě!“ řekne přísně. Musí to dokázat. Musí porazit jed, taky tu divnost s časem. Pak odvedou… Kam je odvedou? K elefianům? Nebo z údolí? Líbilo by se jim na poušti?

„Argési, kde byste chtěli být?“ optá se s ocasem v ruce. Právě ho pročesává. Argés otočí hlavu. Rád by to řekl, ale ani on to neví. Tohle bude muset rozhodnout paní Lachésis. On se má jenom o Daimóna postarat. „Zjistíme to. Až budeme u paní Lachésis, tak si budeme rozumět lépe. Rád bych měl Eleanovu schopnost ti číst myšlenky. Jenže toho nebudu nikdy schopen.“ Přeje ke koňské hlavě. Vezme ji do rukou, zadívá se mu na ní. „Jsem rád, že jsi tu se mnou.“ Spontánně mu vlepí pusu, rozesměje se.

Argés je rád, že je šťastný. Poté co odjeli z velkého města, byl velmi smutný.

„Brzy uvidíme… Podívej se, šel spát,“ řekne při pohledu na Kakopa, který funí, ale uši se mu chvějí, jak dává pozor. „Půjdeme taky a necháme si zdát o naších drahých.“ Zesmutní. Je už sám, když nepočítá Eleana. Jistě má přátele. Kapitána, Hermi, Lovce, další, ale Oliviena je mrtvá, otec taky. Tolik mu chybí! Sevře váček s popelem Olivieny. Rád by měl druhý sáček s jeho přáteli z jednotky a otcovou. Takhle… Vyskočí, prohrabuje se věcmi. Nemá nic, co by mohl použít, tak to bude muset v nejbližším místě zařídit. Uklidněn se zachumlá do pláště a zvuky noční přírody ho ukolébají k spánku.

Druhý den nasadí ostřejší tempo, za což je sice vděčný Argés, který miluje rychlost, ale Kakopo není nadšený. Už po pár dnech má Daimón pocit, že zhubnul, ale drží se jich. Za necelý měsíc stojí před Pardskými hrobkami. Kdyby nemusel, nevracel by se sem. Pomalu sjede dolů do města. Pamatuje si to, jako by odsud nikdy neodjel. Popravdě kdyby poušť neviděl do konce života, nevadilo by mu. Ovšem nejhroznější bylo Údolí stínů. Tohle je procházka. Dokonce tu rostou rostliny. Luxus. K branám města nedojede včas, pochopí s nadcházející noci. To ty vysoké věže ho klamaly, takže si myslel, že jsou daleko blíž.

„Zastávka.“ Sesedne. Kolem není nic, a kam až dohlédne, je to stejné. „Dneska nebude nic teplého. Podcenil jsem vzdálenost. Myslel jsem, že to dojedu. Kakopo, jsi v pořádku?“ zadívá se na něj. Leží s hlavou na packách a tiše kňučí. Argés se na něj zadívá. Zavrtí hlavou.

Daimón se sehne ke Kakopovi. Pochopí jedno, že je unavený. Buď ho tady nechá, nebo zůstane, aby si odpočali. Zkusí ho nakrmit, ale Kakopo odmítá jíst.

„Zůstaneme tu delší dobu.“

Odsedlá Argése, když zahlédne poutníka. Čeká, až k němu zahalená postava dojde.

„Vítejte.“

„Nechť vám požehná Oko. Jste tu krapet na ráně.“

Daimón se podiví. „Nechci nikoho urazit, ale je tu krapet pusto, když nepočítám ty věže a ty jsou daleko.“

„To jsou. Osedlej toho šedáka. Je to jen kousek, vyplatí se ti. Nejsi místní, co?“ Nečeká, zda to udělá nebo ne a pokračuje dál. Po pár krocích stočí poníka, Najednou zmizí. Daimón nečeká, osedlá Argése, když si vzpomene na Kakopa. Nehne se. Mohl by ho potom najít? Povzdechne si sám nad sebou. „Jsi moc měkký.“ Argés sám od sebe si lehne. Daimón si povzdechne a překulí Kakopa na Argésův hřbet. S neobvyklým zavazadlem jde stejným směrem jako cizinec. „Kde může být?“ Noha mu ujede a on sklouzne dolů. Tam je a čeká na něj. Pochopí, proč říkal, že je na ráně. Je to skrytý dolík s ohništěm a hroudami. „Děkuji.“

„To nic. V poušti musíš být jak sobecký,“ zadívá se na zvíře na koňském hřbetě, „tak i musíš umět skutečně pomáhat. Nikdy netušíš, kdy budeš potřebovat pomoc. Sedni a shoď to zvíře. Jo, prohlédni mu tlapy. Poušť není pro psy dobrá. Jedeš do Talénu?“ Zručně připravuje ohniště. Menší hroudy rozdrobí, jiné dá tam, jak jsou. „Neznáš to?“

„Ne.“

„Místní je nazývají briky. Co to je, tak to ví jen Vůle hvězd. Ovšem dobře to hoří. Postarej se o ně a půjdeme nějaké najít.“

„Najít?“

„Jistě. To co spotřebujeme, musíme nahradit. Vymstilo by se, kdybychom zásoby nedoplnili, rozumíš?“ řekne naléhavě.

Daimón nechápe, ale udělá, co stařec radí. Po jídle jde je hledat. Podiví se, kolik jich. Napůl zavátých, ale jak najde první, ostatní se z písku vynořují jakoby samy od sebe. Za chvilku má plnou náruč. Dorazí k ohni.

„Slušné. Postaral jsem se o tvého psa. Je dost divný.“

„Není to pes, je to yerv.“

„Aha, neznám takové zvíře. Znám jen psy. Musí být velmi drahý, i ten kůň. Zajímalo by mě, odkud ho máš.“

„Toulal se, nějak jsme si zachránili život.“

„Divoký kůň, zajímavé. Měl jehlinky v tlapách. Nejsou jedovaté, že by tě zabili, ale dovedou potrápit.“

„Způsobují únavu?“

„Jistě.“

Daimón si vybaví první jízdu. Nejeli nijak ostře, ale i tak byl Kakopo unavený. Stejně jako teď a Argés je divný sám o sobě. Když je imunní proti jedu, proč ne proti pár jehlinkám? Pohladí ho po hlavě.

„Časem zmizí. Odkud přijíždíš?“

„Z Fiory.“

„Daleká cesta ke královským Pardským hrobkám. Jedeš si pro protijed? Vidím, jsi nemocný.“

Daimón ožije. Možná ten muž zná lék. „Znáš na to lék? Uštkla mě královská zmije, aspoň tak ji říkají,“ vychrlí ze sebe.

„Ne. Nikdo ho nezná. Ovšem zajdi za Gyrou, co ona nezná, nebude znát nikdo.“

„Kdo jste?“

„Ale i tak zemřeš, jen zbytečně protahuješ svůj konec. Hm, kdo jsem?“ Oči se mu rozzáří. „Jsem nejlepší výškový zloděj. Před léty jsem odsud odešel. Marně. Zapsaly se mi do krve. Vracím se.“ Zadívá se k špičkám věží. Byly to krásné roky mimo Talén, ale chybělo mu to. Vzrušení, pasti i kamarádi. I když si osobně myslí, že už dávno jsou po smrti. Než skončí jako oni, chtěl by ještě jednu věž dobýt. Tu nejvyšší, nejkrásnější, nejbohatší. Opět stanout na vrcholku jako vítěz, pokořitel. Ještě jednou a pak možná podruhé, potřetí… Až do své smrti. Tohle chce, to je jeho osud. „Dobrou noc.“

„Děkuji.“ Daimón se mračí, pak si vzpomene. Tou mluvou mu připomněl Sheezad. Je stejný jako ona.

 

Ráno se probudí, protře si oči. Posadí se, ale malý koník s cizincem je pryč. Kakopo se k němu otáčí. „Promiň, příteli. Nebyla to dost zvláštní postava? Vsadím se, že nic nevzal, i když je to zloděj.“ Přesto prohledá věci, ale všechno je na místě.

Večer stojí, dívá se k městu. „Sobecký a na druhou stranu ne. Není to příliš těžké? Kakopo, je ti lépe!“ zvolá radostně, když ho vidí vstát a protáhnout se. V očích má měkký teplý svit, který říká, jak moc yerva má rád. Kakopo ňafne, potom se překulí a zatřepe nohama. Argés do něj šťouchne. Daimón s úsměvem se na ně dívá. Trochu klidu, protože má pocit, že si ho dlouho neužije.

Druhý den vjede do Talénu. Tentokrát se nezastaví na slovíčko se stráží. Mine je a zastaví se vedle známé hospody. Uváže koně, rozhlédne se. Pak se mu rozjasní tvář.

„Avverio!“ vykřikne. Rozběhne se k rusovlasé dívce. Zastaví se před ní.

„Ty… Kryso! Ty bestie! Ty…!“ Avveria ho začne mlátit. Daimón se uhýbá před jejími pádnými ránami. Nechápe, co se to děje s tou rozpustilou dívkou. Od jeho odjezdu se přece nemohla tak změnit.

„Počkej, to jsem…“

„Vím, kdo jsi! Vrahu! Vrahu! Vypadni z města! Vypadni! Karie, Jimmo! Ke mně!“

Daimón pozná, že jde do tuhého. Nemůže s nimi bojovat! Mohl by popudit proti sobě celé město a to nechce. Potřebuje se dozvědět něco o tom jedu. „Počkej, já…! Sheezado!“

Avveria, která vřeští na celé kolo a snaží se Daimóna bezvýsledně zabít, jelikož nemá čím, se rozpláče při vyslovení jména. „Neee!“ zařve a vrhne se s obnovenou sílou na Daimóna.

Daimón zahlédne v uličce dva statné chlapy. Nějak pochopí, že je to přivolaná pomoc. Obrátí se na útěk. Nemůže uvěřit, že zdrhá před zuřící ženskou a jejími pochopy. Nakonec zapadne do uličky. Kolem něj proběhne Avverie. Oddechne si, ale nedováží se ještě pár plných úderů vykouknout. Musí zjistit, co se děje, jenže kdo by mu to řekl? Pak si vzpomene na cizince. Říkal, aby šel za Gyrou. Vyjde z úkrytu. Nikde nikdo. Obezřetně kráčí uličkami.

„Hej, jej to jste vy. Daimón se jmenuji.“

„Ach to jsi ty,“ řekne cizinec, který se nijak nepředstaví. „To tebe Avverie honila?“

„Jo, jen netuším proč. Nevíte, kde najdu tu Gyru?“

Cizinec mlčí, zkoumá ho hodnoticím pohledem. „Nejsi tak špatný, ale odjel bych odtud velmi rychle. Avverie patří k místní nejsilnější skupině, chápeš?“

„Ano. Před pár měsíci mi ona a její sestra velmi pomohly. Dalo by se říct, že mě její sestra zachránila.“

„Tak to už chápu, proč na tebe tak ječela a chtěla vykuchat. Sheezad jsem zaučoval já. Běž tamtudy a potom stoč doleva. Modrý dům.“

„Vzpomínám, byl jsem tam. Děkuji. Snad… Děkuji.“

„Věděla, co dělá,“ uklidní ho s podivným úsměvem cizinec. Daimón se za ním dívá, když odchází. Jeho poznámce nerozumí. Jistěže věděla, co dělá, ale proč to řekl tak divně? K tomu Avverie byla skutečně rozzuřená. Nic najde Gyru a vypadne. Jestli si dobře vzpomíná, je to vykladačka karet. Úplně mu vypadlo z paměti, že mu dala ten protijed nebo neposlouchal. Zastaví před známým domem. Zazvoní. Dřív tu zvonek nebyl. Možná ho koupila za jeho těžce vydřené peníze.

„Co…E?!“ Gyra Kolgrim zírá na návštěvníka jako na strašidlo. Zamrká, mávne před očima, ale stále vidí svého ´bývalého´zákazníka tu stát. „Měl…“ Pomalu ji začíná docházet, že před ní stojí mrtvý člověk. Zavřeští.

Daimón se kolem sebe rozhlédne, zatlačí ji do světnice. Gyra stále vřeští, jako by ji na nože brali. „Ticho!“ Gyra zalapá po dechu, nadechne se a zařve. Daimón ji nakonec k sobě přitiskne a zacpe pusu. Už si myslí, že je v pořádku, protože ženské tělo je v jeho náručí ztuhlé jako kámen. Najednou se začne zmítat, bít a kopat. Daimón ji nakonec pustí. Gyra lapá po dechu.

„Idiote, málem jsem se udusila!“ vyprskne. Posadí se, nadechuje se a snaží se uklidnit. „Měl jsi být mrtvý!“ obviní ho nakonec.

„Nejsem.“

„To vidím! U Oka, počkej, neříkej, že ti budu muset vrátit peníze!“

„Ne.“ Na ženině tváři se objeví úleva. „Našel jsem to, co jsem hledal.“

„Jo, ty karty byly dost zvláštní.“ Vstane, udělá krok dozadu, další. Daimón je zvědavý, kam až chce jít, protože za ní už je jenom skříň. „No, jsem ráda, že jste spokojený a co odejít, Mám objednaného klienta. Důležitého. Mocného,“ dodá, kdyby to nestačilo. Ten cizinec tu nemá co dělat. Nakonec zvítězí zvědavost. „Jak to, že jste živý?“

„Nevím, ale jsem stále slabší. Našel jsem někoho, kdo by mohl vylepšit ten protijed.“

„No…“

„Potřebuju znát složení. Znáte ho?“

Gyře se uleví, že tu není pro prachy, ale přece jenom svěřit mu tajný… usměje se. „Deset zlatých.“

„Cože?!“ zařve Daimón.

„Deset zlatých.“ Neměla chtít víc? Ten mladík ho potřebuje. Mohla by na tom vydělat. Dvacet zlatých nebo dokonce padesát by jí zajistilo lepší dům. Sice nevypadá nic moc, ale má dobré meče a skvělého koně. Takové věci si nemůže dovolit chudák.

V tu chvíli Daimóna napadne, že by mohla chtít víc a zabít ji? Netouží mít v patách celé město. Rychle vysází zlaté. „Recept.“

Gyra si olízne rty.

„Vsadím se, že když nabídnu jedenáct zlatých někomu jinému, dostanu ho.“

„U Deviante, jsi tvrdý. Dobrá, zde je.“ Shrábne do váčku zlaté. Tíha ji potěší. Přejde ke skříňce. Otevře ji. Daimón spatří papíry. Gyra se v nich začne hrabat. „U Oka, kde jsem jenom to dala? Mám to! Starý recept.“ Uhladí starý papír. „Ber. I tak nechápu, že jsi stále naživu. Měl jsi někde hnít. Ani není na tobě znát, že bys procházel proměnou.“

„Čím?“ nechápe Daimón, který studuje papír. Před odjezdem se naučil složení protijedu. Zvedne hlavu od papíru ke Gyře.

„Proměnou. Aspoň my tomu tak říkáme. Popravdě nikdo dolů do katakomb nechodí a právě kvůli tomu. A prachy taky z nich nevytřískáš. Nechceš vyložit karty?“ Posadí se za stůl.

„Jakou proměnou?“

„No, neřekla jsem ti to? Dobrá. První je rozostření, mátožnost, pak pliveš krev, potom zemřeš.“ Pokrčí rameny. „Za blbost se platí. Proto tu sedím a vykládám karty a nelezu do výšek. Ale mezitím se proměňuje kůže. Seschne se do šedé barvy, loupe se. Je to dost zajímavé. Jako by nestačilo, že vykrvácíš, tak ještě seschneš. Jednou jsme našli mrtvolu. Zemřela právě na tenhle jed. Byla vysušená.“ Svraští čelo. „Nechceš vyložit?“

„Jedině, že by to bylo zadarmo.“

„Tak zmiz.“

„Paní Gyro, tohle, co je to?“ Přistrčí k ní papír. Je sice otřesen příšernou smrti, ale na paměti má stále protijed.

 Gyra se zadívá na položku. „Tohle? To dovážíme od vás z místa zvané Poslední odpočinek. Jednou za čas se tu stavuje obchodník se vzácným dřevem. Přiváží mi tuhle položku, ale neptala jsem se, co to je. Vypadá to jako nafialovělý prášek. Je velmi jemný. Stačí ho málo,“ ujistí ho. „Popravdě je to nejdražší položka na seznamu.“

„Ano vím. Tohle mi chybělo.“ Otočí se ke dveřím, pak se obrátí nazpět k vykladačce karet.

„Rozmyslel sis to?“

„Možná.“ Posadí se za stolek. „Potřebuju jen směr.“

Gyra natáhne ruku. Daimón vytáhne pět stříbrných. Dlaň je stále natažena. „Myslím, že půjdu,“ zvedne se, ruku pomalu natáhne k penězům. „Zas tak moc tu informací nepotřebuju.“

„Dobrá.“ Vezme karty směru. „Tak koho chceš najít?“

„Dívku se starcem.“

„Dobrá.“ Začne vykládat. „No tedy! Řeknu ti, vykládat ti karty je navýsost zajímavé. Severovýchod, ale nejsou na jednom místě.“ Dívá se na karty. Dvě jsou na sever, dvě na východ. „Poušť? Možná. Ještě něco?“

„Ne děkuji. Být tu ještě trochu déle, zruinujete mě.“

Gyra se rozesměje. „Celé tohle místo leží a stojí na penězích. Nic víc. Pokud je nemáš, nejsi tu. Pokud je máš, stejně o ně rychle přijdeš. Udržet je, je umění.“

„Děkuji moc.“ Vyjde ven. Tak opět Poslední odpočinek. V uších mu zazní táhlé volání. „Hej, hou! Hej, hou, kupředu!“ A k tomu svistot bičů, zápach bažin a smrad vedle té zvláštní vůně, kterou cítil na ostrůvku klidu. Bude muset tam, pak opět do Fiory. Nakonec pojede do Edanu. Elean, jeho láska. U Oka, chce být s ním, ne tak daleko. Tak teď musí se stavit pro Kakopa a Argése. Nezůstane tu na noc, ale za městem. Už začíná chápat to místo. Je dokonale pro toho, kdo nemá peníze. On je sice má, ale… Ou, s tímhle nepočítal. Přimáčkne se k domu. U koně stojí Avveria s rukama v bok a vedle ní dva chlapi. Co teď? Kdyby Argés nebyl uvázaný, pak by stačilo jen hvízdnout. A Kakopo Argése hlídá. Ti dva si na sebe zvykli. Chvilku přemýšlí, ale jiné východisko ho nenapadá. Pomalu vytasí meč. Vyjde na ulici.

„Avverio!“

„Ty… Počkejte!“ Chlapi se zastaví na příkaz krásné rusovlásky. „Máš být mrtvý!“

„Ano vím, ale nejsem.“

„To koukám, za to ona… je,“ hlesne.

„Cože? Sheezad?“ optá se nevěřícně.

„Jo, a to jen kvůli tobě! Za to, že ti pomohla! Věděla to! Gyra ji to řekla! Nepomáhej! Buď sobecká! Jenže ty… ty… Zabijte ho!“

„Ne, Avverio! Ne!“ Marně. Tak strašně pomalí, pomyslí si, když je pošle k zemi. Avveria se přitiskne ke zdi hospody. Ulice je prázdná, a jen Daimón ví, že za okny a dveřmi je spousta lidí, kteří čekají na výsledek.

„Tak mě zabij! Bude to!“

„Ne, nezabiju. Je mi to líto.“

„Nech si to od cesty!“

„Avverio?“ ozve se tichý hlas. Daimón se bleskově otočí s mečem připraveným vrazit dotyčnému do těla. V posledním okamžiku se zastaví. Stařec s neuvěřitelně modrýma očima, co mu pomohl v poušti. Nikdy takové neviděl.

„Tito!“ Odlepí se od zdi a vběhne mu do náruče. Objímá ho a pláče. Mezi vzlyky mu vypráví o všem, co se tu událo. Modré oči se dívají do šedozelených. „Proč?“

„Avverio, zemřela tak, jak si to přeje každý lezec. Včetně mě.“

„Ne, nepůjdeš… Nechci i tebe ztratit!“

„Ale já chci, Avverio.“

„Já ne!“ řekne umanutě. „Uživím tě.“

Daimón odváže Argése. Kakopo je na nohách a zvědavě se dívá po muži, kterého doprovází. Ozve se zasténání od mužů, které předtím složil.

„Nepřeju si to, ale měla by ses omluvit.“

„Ne!“ otočí se k Daimónovi. „Zabil ji.“

„Vůle hvězd Sheezad zabila. Bylo to tak určeno. Dřív nebo později by její srdce zradilo a pomohla někomu jinému. Dobře to víš. Byla pro Talén příliš laskavá.“

„Avverio?“

Averia se otočí k mužům. „Můžete jít a děkuju.“

„Není za co. Tvá sestra byla jedinečná, a když tu je Tito… Rychle se to roznese, Mistře.“

„Já vím. Zítra přijmu zástupce. Avverio?“

Avveria našpulí rty k odmítnutí, ale když uvidí nekompromisní modrý pohled, poddá se. „Omlouvám se,“ zavrčí jako pes, který chce spíš svého pána kousnout. „Stačí?“

„Omlouvám se, nevěděl jsem to. Chtěl jsem jí poděkovat.“ Zadívá se na ty dva, „Měl byste vyučit další generaci, ne šplhat do výšek.“ Vyhoupne se na Argése. „Děkuji za to místo v poušti. Je tam krásněji než tady.“ Mlaskne.

Avverie s Titem se užasle dívají za Daimónem.

„Tito, to je ono! Zástupci rádi zaplatí za hodiny svým lezcům a nebudeš muset riskovat!“

Tito prokleje Daimóna, protože podle Avveriina obličeje mu nic jiného nezbude.

„Prosím.“

Tito přikývne a mimoděk si vybaví dvě osiřelé děti, které našel po požáru domu. Jedno krásné jako světlo a druhé ošklivé jako noc. Vzal je k sobě, že z nich vychová lezce, ale postupně si je zamiloval a bral je jako dcery. Potom, co Sheezad se vyšplhala na první věž, odešel. Jenže věže tak snadno své dobyvatele nepouštějí. Musel se vrátit.

„Tito?“

Daimón se otočí za podivnou dvojici. Krásná žena a stařec. Poslechne ho, nebo bude šplhat na vysoké věže plné pastí a zlata? Venku za bránou se otočí k věžím. „Už se sem nevrátíme, doufám. Víte, co se říká u nás doma? Nikdy neříkej nikdy, nebo se to uskuteční.“ Pobídne Argése. Není sice ještě tma, přesto zastaví v tábořišti. Odstrojí Argése, který se vyšplhá na dunu a hledí po okolí. Daimón zatím sbírá briky. S úsměvem pozoruje Kakopa, který si s nimi hraje a válí je po zemi. Tiše u toho vrčí.

 

„Maličký, Maličký, kde se mi touláš?“ Stojí na planině nápadně podobné Údolí stínu. Rozhlíží se, odkud to slyší, ale patří to jemu? „Zlatá nit, přetrhl jsi ji. Pouto zmizelo!“

„Vím! Můj otec…“

„Byl to jen člověk, Maličký. Dones ten meč!“

„Meč? Jaký meč?!“ vykřikne zoufale. Ničemu nerozumí. Zvedne hlavu. Ustoupí. Z oblohy, temné jako zaschlá krev, hledí dvě fialové velké oči. Otočí se, chce utéct, ale písek se pohne, obejme jeho kotníky. Drží ho na místě.

Údolím otřásá smích a odráží se od skal. Za chvilku je to nesnesitelné, že si přikryje uši rukama.

„Kdo jsi?!“

„Meč, chceme meč. Dones ho.“

„Ne, je můj!“ odmítne, protože najednou ví, co chtějí. Postaví se. Vzhlédne k obloze. Oči jsou pryč. Pohlédne na zem, ale písek už ho nedrží. Udělá krok na… Stezky mrtvých. Po poušti je to lahodný pohled. Automaticky zvedne oči k nebi, ale nic tam není. Oddechne si.

„Nemůžeš mě zabít!“ pronese za ním dívčí hlas.

Otočí se, vyděsí se, protože dívka s jasnou tváři a širokým úsměvem, je zamračená a kolem jejího drobného tělíčka se vznáší černá aura. „Ne, to ne… Sisi?“ šeptá. Couvá. Nevšimne si, že látkové zvířátko se změní v dýku. „Pomoc!“ zařve, když za sebou nic neucítí a padá ze Stezky. Dýka ho mine. „Ne…!“

 

„Sen, opět,“ zamumlá Daimón. Posadí se. Argés je u něho. Pohladí ho po boku. Dotek ho uklidní. Pohlédne do tváře. Může se kůň tvářit ustaraně? Nejspíš ne. „Sen. Myslel jsem, že se ztratil. Sníš taky? Když spíš. Tyhle sny jsou hnusné. Nerozumím tomu. Říkají mi, že mám přinést Meč živlů. Ale kam? K tomu Sisimona. Mám ji zabít. Nechci, ale slíbil jsem to. Pořád dokola mám zabíjet. Nevím, co dělat.“ Zahledí se na oblohu posetou hvězdami. Nad ním visí jako velké oko Jiskrovec s pravidelnou tmavou skvrnou - Okem. Vedle nich bledý měsíc.

Argés se dívá na Daimóna. Nespí, hlídá jeho spánek. Je rád, že usnul. Nakonec i on si k ránu zdřímne.

 

„Moc se s ním patláš.“

„Víš, že meč musí nám dát dobrovolně. Jestli nedá, nebude nás poslouchat. Ochutnal už krev Maličkého. A pak je tu dýka Stínu.“

„Ta nás nezajímá!“ vyštěkne. „Potřebujeme meč. Zapomínáš, že čas je neúprosný?“

Velké fialové oči se přivřou. „Štve tě to? Jediná věc, nad kterou nemáme moc. Čas.“

„Čas, vládneme mu ne?“ Oba dva se otočí k příchozímu. „Je, ale pravdou, že Vůli hvězd musíme zastavit.“

Všichni zachmuřeně pokývají. Fialové oči shlédnou dolů na Zem, jako by mohly vidět spícího Amadea. V duchu žehrají, proč on? Proč dítě, které nemohou ovládat?

 

Daimón se zastaví, otře si čelo. Na to, že je zima, je tu vedro k zalknutí. Pohlédne na Kakopa. I jemu vadí počasí, které se změnilo ze dne na den. Ovšem Argés je k tomu netečný. Když si to tak vezme, nejvíc mu vadila zima. Polaská ho po krku. Pak zpozorní. Někdo jde proti němu a není to jedna osoba, ale velká karavana.

Uhne stranou a chce pokračovat, když se mu tvář rozjasní srdečným úsměvem. Čeká a nemusí dlouho čekat, protože se objeví mohutná postava. „Tuanile!“

„No, u Oka, vždyť to je Daimón. Co tě sem přivádí? Neříkej, že jedeš opět do bažin? Nebo ses tam ještě nedostal?“

„Dostal. Měl jsi pravdu. Nebýt Argése, sotva bych se odtamtud dostal a jeho rychlé nohy jsou k nezaplacení. Odkud jedete?“ Změní směr a přidá se k Tuanilově koni.

„Z Posledního odpočinku a věz, že majitel odtamtud utíkal dvojnásobnou rychlostí než obvykle.“ Zachmuří se. „Spousta nás tam zůstala, ale to co vezeme, no, myslím, že tohle bude má poslední cesta. Usadím se.“

„Nekecej, zdravím Daimóne,“ spustí Corryhen. „Ty a odpočinek! Jedině někde uprostřed cesty.“ Šklebí se na celé kolo.

„A mazej dozadu, nebo jsi něco zahlédl?“

„Ne, jen tak. Dobrá, už se tam vrátím. Přijeď někdy do Věčné křižovatky.“

„Corryhene! Ten tvůj zapadákov, sotva má dva domy. Tvůj a tvé kozy a teď mazej hlídat nebo přijdeš o prémie!“ Corryhen zanadává, ale vrátí se k ostatním. „Amadeo zůstal v bažinách. Něco špatného snědl. Museli jsme ho tam nechat,“ řekne jako nic, ale Daimón pozná, že ho každá ztráta člověka nebo zvířecího tahouna bolí. „Nic se nedalo dělat, ale u Temného, co tam jdeš hledat podruhé?“

„To právě netuším. Hledám protijed.“

„Protijed? Otrávil ses v bažinách? Pak se divím, že ještě žiješ.“

„Tam ne, v Pardských hrobkách.“ Tuanil přikyvuje. „Jedna ze složek protijedu je právě z Posledního odpočinku.“

„To je blbé. To se můžeš nahledat a upřímně radil bych ti, nejezdi tam. Cesty jsou uzavřené.“

Daimóna to nepřekvapí, vždyť ho varoval už minule. „Musím. Proč jsou uzavřené? Stalo se něco?“

 „To tedy jo. Zabili vrchního velitele. Hledá se obětní beránek. Cesty do Posledního odpočinku jsou uzavřené. Popravdě velitel byl na prd. Spíš kruťas, co nechával všechno na svém podřízeném. Byl spíš okrasou než skutečným velitelem, no a Sienis toho využíval. Jestli velitel byl kruťas a pruďas, vyjmenuj si všechny špatné vlastnosti, pak jeho zástupce je dobytek hvězdného řádu. Potřebuje obětního beránka, takže hledá.“

„Vězni asi nestačí.“

„To ses trefil. Nebýt mého klienta, tak by nás sebral a vyslýchal o dost déle, takto jsme vzali nohy na ramena a zdrhali.“ Tuanil nelibě zafuní. „Proto tolik lidi v bažinách zařvalo.“

„Musím tam.“

„Dobrá. Rozhodně zkus tam dojet na noc a rychle za Tysalii. Ta tě snad nějak zachrání. Jediná laskavá duše v tom pekle.“

„Díky, za informace. Snad pomohou.“

„Taky. Hádám, že dál s námi nepojedeš.“

„Hádáš správně. Nechť tě na cestách provází Irius a osvětluje Jiskrovec.“

„Tobě taky. Nechť ti požehná Jasná Divine!“ Daimón se usměje, mávne rukou a vyrazí k Hraničním lesům. Vzpomíná si jasně na instrukce, které dostal do Corryhena a Tuanila, proto před vstupem do bažin se zásobí nejen dřevem, ale i čerstvou vodou. Důkladně si odpočine, protože ví, že musí jet rychle.

Brzy ráno hledí na první stromy tolik odlišné od těch, co viděl. Není to tím, usoudí, je to prostředím. Ví, že je to nesmysl, ale doslova vidí bublající vodu a výpary. Vsadí se, že ani Argés ani Kakopo nejsou nadšení, že opět musí do té prokleté krajiny.

Pobídne Argése. Ten přidá do kroku a i Kakopo vyvine slušnou rychlost, jako by už chtěl být v cíli. Na noc opět zastaví. Po třech dnech, kdy mají toho akorát dost, zahlédnou Poslední odpočinek. S tím ovšem je obklopí vojáci v maskách. Pod dozorem stráži je eskortován k velitelství budovy.

„Veliteli Sienisi, někoho jsme chytili!“ zvolá mladý voják.

Z budovy velitelství vyjde muž. Daimón je překvapený, protože čekal někoho staršího, ale před ním stojí mladý muž a krásný. Jasné modré oči hledí na něj. Ošije se.

„To je on.“

Daimóna opět překvapí hedvábný jemný hlas. Co mohl… Zarazí si, protože si uvědomí, co řekl. „Zavřete ho!“

„Hej, nic jsem neudělal! Teď jsem přijel. Chci vidět Tysalii!“

„Zná ji. Tím dokázal, že to byl on, kdo vraždil!“

Daimón, aniž uvažuje, vytasí meč. Kakopo už je taky v akci a Argés se pohne. Pár úderů meče a má volný průchod. Bezmyšlenkovitě vyrazí ven z dřevěné plošiny.

„Chyťte ho! To je vrah velitele!“ řve Sienis. „Koně! Utíká k moři.“

Daimón seskočí dolů. Beznadějně se rozhlédne, protože to tu nezná. Neví, kudy má vyrazit, ale nemůže k moři, k severu je cesta hlídaná. Může nazpět, jenže nepochybuje, že tam hlídky už jsou taky. Pobídne koně mimo cestu. Kopyta se zaboří do měkké půdy.

„Je to blázen!“ ozve se nevěřícný řev.

„Za ním! Bude to!“

Daimón se neotáčí. Jde dál a v duchu vyzývá všechny živly, aby stály při něm. Koutkem oka zahlédne Kakopa. Není na zemi, protože skáče po stromech. Najednou seskočí na zem. Rychle tam zamíří. Pevná půda.

„Kakopo, dál!“ Kakopo se odrazí a skočí na strom, výš a výš. Daimón polkne. Najde další bytelný ostrůvek pro něj a Argése? Ví, co má vůbec dělat, nebo je náhoda, že tohle místo našel? Tam! Vyrazí za Kakopem, přestože Argés má nohy v bažině skoro po kolena.

„Jede ke Sběračům! Bacha! Ať tam nedorazí!“ Řve Sienies, kterému dojde, kam cesta vede. „Rychle! Dělejte! Sto zlatých tomu, kdo ho chytí!“ Vojáci se pohnou.

„Prosím, prosím! Vůle hvězd, prosím!“ mumlá horečnatě Daimón. Argés se vyhoupne na další pevný ostrůvek. Kakopo je ve stromech, pak radostně ňafne. Daimón s Argésem jsou vyřízení nejen cestou, ale hlavně uvažováním, zda se utopí nebo přežiji.

„Nemohu, nemohu! U Oka nemohu dál!“

Kakopo seskočí na pevnou půdu. Tohle místo je lepší, než před chvíli a domky jsou tak příjemné. Jeden skok a válí se na dřevěné podlaze. Pak vstane. Hledí za sebe. Muž s koněm, kterého provází, nikde. Váhá, potom skočí na nejbližší strom. Vrací se.

Argés s Daimónem zatím stojí, jako by byli z kamene. Nemohou se pohnout. Ani jeden se nemůže odhodlat udělat krok do bažiny. Najednou vedle nich dopadne Kakopo. Radostně začne ňafat. Daimón se na něj netečně zadívá. První impuls a adrenalin z útěku pominul a teď je paralyzován strachem.

Kakopo skočí po otěžích a zatáhne za ně. Je překvapen, když povolí. Pevně je sevře v zubech a táhne. Argés, jako by si uvědomil, že je to jejich záchrana, udělá krok. Nohy po dvou krocích se opět proboří do bažiny. Kakopo má co dělat, aby neuposlechl instinkt, jenže když ucítí, že klesá ke dnu, pustí otěže a s vypětím sil skočí na strom. Uvelebí se na široké větvi. Dívá se dolů. Je spokojený, že Argés jde. Skočí před něj. Vede ho. Argés se nedívá dolů na zem, ale na stromy. Už mu došlo, že Kakopo něco našel a ukazuje mu cestu.

„Rychle! Dvě stě zlatých!“

„Nejde to, veliteli!“ odseknutí, aby jeho druh po levici vzápětí zmizel v propadlišti bažiny.

„Musíme ho chytit!“

Voják má sto chutí odseknout, ale rozmyslí si to, protože dobře ví, jak by to skončilo. U kůlu, což je jistá smrt. Vyrazí odhodlaně vpřed. Za ním další vojáci, kteří nemají odvahu vybočit a skončit jako před chvíli jejich druh.

Argés pookřeje, když zahlédne obydlí. Sebere další síly a vyrazí vstříc Kakopovi, který radostně poskakuje po dřevěné podlaze.

„Ňaf!“ Radostně vyrazí, když Argés stoupne na pevnou půdu. Vezme do huby otěže a vede ho k domkům.

„Pozdě, pane.“

„Nevadí! Je to zločinec!“

„Ne, pane. Nejde to. I kdyby to byl zločinec, je chráněn.“

Sienies na Rhon, nejmladší potomek rodiny Rhonů, se zaškaredí. Bičíkem přetáhne nejbližšího vojáka. Ten se schoulí. Ví, co přijde. Na záda hlavu mu dopadají další rány. Ostatní přihlížejí. Jsou rádi, že oběti nejsou oni. 

„Počkat!“ Najednou přestane ubohého vojáka bít.

„Nejsou tam.“

Vojáci na velitele nechápavě civí. Pro ně, pro všechny, je tohle území, kde nemají žádnou pravomoc.  „Nevidím ani jednoho Sběrače. Jdeme!“

Vojáci se pohnou. Přiblíží se k okraji, když strnou. Jako duch se vynoří postava oděná do kůže, takže tvoří nevzhledný podivně zabalený balík. I hlava je obtočená látkou, takže jsou vidět jenom oči.

„Ještě není připravená,“ ozve se tlumený hlas muže. „Tři dny.“

„Chápu, jenže…“

„Na tomto území nemají vojáci, co pohledávat. Neznáte zákony, veliteli Sienisi na Rhon?“

Sienis se zarazí. Pohlédne na vojáky. Nechtějí tam. Neudělají, co přikáže a jediný rozkaz, který přijmou, je ten o návratu. Zadívá se na koně s jezdcem v sedle. „Návrat. Omlouvám se, zapomněl jsem na den.“

„Jistě, stává se to. Příště, prosím, pošlete obvyklou jednotku, bažiny jsou zrádné.“ Postava čeká, až vojáci zmizí. Lhostejně se dívá, jak zachraňují muže, který udělal chybný krok. Možná přežije, možná zemře. Pak se obrátí k cizinci, který k nim tak náhle přišel. Nikdy ho neviděl, ani podobného koně nebo psa. Rozhodně jim bude muset pomoci a nejdřív někam uloží toho muže. Vypadá to, že je smrtelně unavený, což by byla každý po takovém útěku. Přistoupí k Daimónovi. Dotkne se jeho stehna.

Daimón sebou trhne. Rty se zvlní, jako by chtěl něco říct.

„Jste v bezpečí,“ řekne tlumeně muž. Potom si odmotá šátek. Jeden konec nechá volně viset. Mladá tvář se tváří ustaraně. „Je vám dobře?“

Nádech, potom přikývnutí. „Omlouvám se, jsem unavený.“ Tři dny ostré jízdy, potom zatčení a nakonec útěk. Nějak ho to vzalo. Pomalu sesedne z koně. Opře hlavu o šedou šíji Argése. „Děkuji ti. Zachránil jsi mi život. Ty taky, Kakopo.“ Ten šťastně zatřepe nohama ve vzduchu. „Musím se postarat o Argése. Děkuji. Mohu tu zůstat aspoň den?“

„Jistěže. Sem vojáci nevkročí a nikdy jsem vás tu neviděl. Co se stalo?“

Daimón nesebere síly a vypráví o vraždě velitele tábora. Muž se zatváří překvapeně.

„Nevěděli jsme to. Sem málokdo přijíždí. Většinou jen jednotky z Posledního odpočinku pro prášek. Tak pojďte. Můžete?“

„Kupodivu ano.“ Udělá krok. Napětí ho opustilo, přesto stále cítí únavu. „Argés potřebuje ošetřit.“

„Nebojte, ošetříme ho. Máte štěstí, že jsem nemocný, jinak by zde nikdo nebyl, ale ta drzost toho Sienise nezná mezí. Rozhodně to řeknu Vůdci.“ Zajde do jedné chaty. Po chvilce se vrátí se zátkovanou láhví. Podá mu. Povzbudivě se usměje, když vidí cizince váhat. „Dostane to vás na nohy, aspoň na chvilku.“ Daimón neváhá a vypije obsah na jeden zátah. Překvapí ho osvěžující chuť. „Můžete to vypít tak dvakrát denně, pak nastoupí opačný účinek. Tak jdeme na to. Pomohu vám.“ Kleknou si k Argésovým nohám. Daimón stiskne rty. Vypadají po té cestě bažinou příšerně. Kakopo si lehne opodál. Pozoruje, co muži dělají. Ti zatím opatrně vytahují různou havěť z ranek.

„Má to hrozné. Počkejte, hned to donesu.“ Po chvilce se vrátí s další láhvi. „Pomůže to, nebojte se. Obsahuje výtažky z grapniku.“

Daimón se zdvořile optá. „Co to jo?“

Muž se potěšeně usměje. „To je výtažek ze stromu grapniku. Nevšiml jste si té vůní ani chutě?“

„Jistě, lahodná, jen krapet trne.“

„Přesně. Právě ten prášek způsobuje, že zde můžeme žít. Není to lehké, ale žijeme déle než ti, co tahají stromy na pobřeží. Máme klid, protože víme, kde stromy leží a taky sbíráme prach, který z nich padá.“

„Tak to je to, co potřebuju!“ vykřikne nadšeně. „Mohl…“

„Ne,“ odmítne muž, aniž by vyslechl Daimónovu prosbu.

„Potřebuji ho. Je to jedna ze složek mého protijedu. Zaplatím.“

Muž přemítá, pak zavrtí hlavou. „Jsou na to zákony, i když něco bych mohl udělat.“

„To je co?“ Opatrně vytáhne dlouhého tenkého červa. S odporem ho odhodí. Červ se kroutí a pak ztuhne.

„To způsobuje ten prach. Je všude kolem nás. Nakonec se vsákne do všeho. I do nás. Nakonec nás zabije, ale rozhodně pomaleji než dozorci a havěť venku.“ Polévá vodou Argésovy nohy.

„Proč neodejdete?“

Muž se překvapeně zadívá na Daimóna. „Nevím. Mám pocit, že tam ven už nepatřím. Mohl byste jít s námi.“

„S vámi?“ Cítí se unavený stále čím dál víc. Nakonec si sedne.

„Jistě. Nasbíráte si ho sám.“

„Dobrá,“ přikývne. Neptá se, jak se sbírá nebo na další informace. Stačí mu, že dostane tu podstatnou složku protijedu. „Moc děkuji. Mohu vědět, jak se jmenujte? Já jsem Daimón Astryhze.“

„Fiore, dál to už je fuk. Je nás tak málo, že všichni se oslovujeme křestními jmény nebo přezdívkami. Pojďte, dokončím to sám, jste na padnutí.“

„Tři dny a noci, než jsme sem dojeli a pak ta cesta sem… nějak mě to dostalo.“

Ozve se hvízdnutí a obdiv. „To nebylo lehké. Většinou se sem jede týden.“

„To Argés. Bude v pořádku?“

„Bude, nebojte se. I ten zvláštní pes.“

„Nebýt jich…“ zapotácí se a opře se o Fioreho, „nepřežil bych ani minutu. Jsem čím dál tím větší dlužník,“ zamumlá se zívnutím. Padne do postele a v tu samou chvíli usne. Muž se na něj dívá, pak vyjde ven. Zadívá se na zvířata. Jak snadné. Zabít, odvést toho nádherného koně a psa. Žít v normálním světě… Jenže… Zadívá se na oblohu. Zde je vidět modré nebe, v noci dokonce Jiskrovec s Temným okem, ale v lese vládne příšeří. Kdysi by to udělal, ani by nezaváhal, dnes ošetří koně a nechá cizince spát. Než se vrátí jeho druzi, připraví večeři. Najednou zakašle. Obličej se mu svraští bolesti. Sevře ruce. Tak rád by ještě zůstal na světě, ale přišel sem pozdě. I tak ho zde přivítali a nechali. Zákony… Nenávidí je, protože ty ho sem dostaly, ale zároveň ho zde chrání. Ví, že vojenské jednotky by sem nejraději vtrhly a vsadily je do želez, jenže mají strach, že přijdou o jediný zdroj prachu. Nikdy žádný z nich neprozradil, jak ho získávají. Vydržet uprostřed bažin bez prášku se nedá. Obzvlášť v Odpočinku. Zaslechne zafrkání. Práce. Za chvilku je Argés ustájen v kůlně a vedle něj pochrupuje Kakopo.

„Vítejte,“ zdraví své druhy s plachtami přes rameno.

„Fiore, někdo sem přišel?“

„Cizinec. Usnul, jak byl unaven. Velitel byl zavražděn a Tysalie byla vsazena do želez.“

Muž je překvapen, přesto náklad opatrně položí na podlahu. Zakrouží ramenem, jako by nesl velkou tíhu. „Do práce. Vše nám řekneš.“ Roztáhnou plachty a štětečky začínají shrabávat prach, který na nich uvízl ke kraji. Skoro nedýchají při činnosti. Za chvilku vedle nich jsou dvě lahvičky.

„Potřebovali bychom víc. Tak on by šel s námi?“

„Řekl to, i když nemyslím, že ví, co to obnáší.“ Muži se uchechtnou. To netušil nikdo z nich, dokud nepřišli ke grapnikům. Najedí se a Daimóna nechají spát. Vůdce se mračí nad drzosti nového velitele. Sienis si zřejmě myslí, že bude novým velitelem, ale dobře ví, že na to místo pošlou někoho jiného. Vždy to tak bylo.

„Probuďte ho,“ přikáže ráno. Daimón rozespale otevře oči. „Najez se a půjdeš s námi, nebo sis to rozmyslel?“

„Ne, děkuji.“ Rychle zhltne snídani. Muži se nijak nepředstaví, pouze mu podají kus těžké plachty. „Jak se to sbírá?“ optá se vůdce po cestě.

„Uvidíš. Tak to jsou ony.“ Daimón čeká, že začne něco dělat, jenže vůdce stojí jako vrostlý do země. „Ještě nikdo neprozradil, jak získáváme onen výtažek.“

„Ode mě se určitě nic nedozvědí,“ ujistí je Daimón. „A pak, jakmile se odtud dostanu, už se sem nikdy nevrátím.“

Vůdce váhá, pak přikývne. „Jdeme na to! Tenhle a ty dva vedle sebe.“ Muži začnou pracovat jako jeden stroj. Na bažinu jsou rozprostřeny plachty, které drží tak, aby se nepotopily. I Daimón uchopí jeden cíp. Za chvilku pochopí, že tohle zrovna není pro žádné padavky. Nejdřív ho začnou zábst z vody ruce, potom ucítí píchání v zádech a nakonec k tomu přibudou nohy. Rád by se narovnal, ale nikdo se nezvedá. I přes nepohodlí, které zažívá, si všímá jemného poprašku, který dopadá na plachtu a zachycuje se na ní.

„Narovnat!“ Daimón je tím překvapen a pro jistotu pomaličku se narovná. Oči se mu protočí slasti, jakou zažívá.

„V pořádku?“

„Moc ne, byl jsem na tom líp,“ přizná se.

Muž se zasměje. „Zvykneš si. Část prášku dostaneš, ovšem přibývá pomalu. Kdyby tak někdo chtěl zatřást větvemi v korunách stromu! Pak by to šlo lépe.“

„Shýbnout!“

„Už?“ zaúpí. Tak tahle práce je nejhorší, jakou kdy asi zažil. Dokonce horší než šití bot, i když u toho taky člověk musí vydržet hodiny shrbený. Ještě dobře, že tu nemusí zůstat navěky, ale podle toho jak to vidí, je to stále lepší, než být zapřažen do stromů a popoháněn řevem dozorců a biči. K večeru sbalí plachtu a táhne ji na zádech. S pocitem, že už neudělá ani krok dál, doklopýtá do vesnice. Když pochopí, že hned se nepůjde jíst, málem se rozbrečí, pak stejně jako ostatní pečlivě shrnuje prach.

„Tohle bude tvá lahvička. Nevím, kolik ji potřebuješ, ale bude stačit?“

Daimón s hrůzou se dívá na prach, který sotva pokrývá dno lahvičky. Pak si vybaví protijed, i nelidské podmínky, v kterých tihle lidé pracují. „Musí. Snad. Doufám. Pokud ne, jsem tu znovu.“

„Jídlo!“

„Tak to je nejlepší událost dne,“ zamumlá, čímž rozesměje ostatní. Večeři zhltne, jako by týden nejedl. Dokonce lžíci i talíř doslova vylíže. Jistě pod stromem se najedli, ale bylo to v chvatu.

Den za dnem je stejný. Ráno vyjdou k stromům, roztáhnou plachty a stojí. Očima sledují, jak na plachtách přistává prach. Večer ho smetou do lahviček. Daimón i přes únavu s radosti pozoruje přibývající prach v lahvičkách. Ani si nevšimne, že intervaly mezi bolestmi se prodlužují a vydrží toho víc. Jednoho dne, když se narovnají k menší přestávce, zahlédne tečku na obloze. Zavrtí hlavou. Hloupost. Pravdou je, že grapniky rostou samostatně, netísní se o prostor s jiným. Plachtí. Pták? Pak si uvědomí, že buď je to obrovský pták nebo ptáček.

Fialové oči shlédnou dolů. Pak se zastaví a slétne.

Daimón mimoděk zařve. Ostatní k němu vzhlédnou, když všichni ucítí vítr. Užasle se po sobě podívají a začnou panikařit, až je Vůdce uklidní.

„Shýbnout, natáhnout. Firoi, Daimóne, nahorů do výšky. To je přesně ono. Držte! Musíme vydržet!“ křičí i on rozčileně. „Jak to půjde! DRŽTE!!“

Daimón nechápe, dokud neucítí ještě silnější vítr. Vzhlédne, ale musí zavřít oči. V ten moment pochopí, proč všichni mají sklopenou hlavu. Do očí ho udeří prach. Skloní hlavu. Ve stejný okamžik slyší hlas: „Hlavu dolů!“ zařve rozčileně vůdce. „Dolů, blbe! Zavři oči!“

Do korun grapniku se opře vichr způsobený mohutným závanem. Jednou, podruhé, potřetí.

„Snad to bude stačit,“ pomyslí si postava ve vzduchu. Otočí se a zamíří si to pryč.

„Dolů! Plachty dolů! Držte! Balíme!“

„Co je?“

„Vítr přestal. Nerozumím tomu, ale máme prachu, co bychom sebrali za měsíc! Složit plachty! Jdeme!“ Muži i Daimón vykonávají příkazy automaticky.

„Stalo se něco?“ volá muž z tábora. Pak se mu rozjasní obličej. To by se nevraceli tak nadšeně. Pomáhá jim stírat prach z plachet.

„Dneska to oslavíme. Děje se něco?“ optá se Daimóna Fiore.

„Ne. Nic. Jen si uvědomují, jaké mám štěstí, že zde nemusím být. Omlouvám se.“ Natáhne před sebe vybělené svraštělé ruce.

„Jo, tohle nás nakonec zabije, ale je to pořád lepší, než tamto. O čem přemýšlíš? Pojď ke stolu,“pobídne ho s úsměvem. „Zítra už budeš daleko.“

Daimón váhá. Přemýšlí už o tom delší dobu. Co taky dělat stále skloněný nad plachtou? Vzpomínat a vymýšlet. Za ten týden poznal tyhle chlapy slušně.

„Kam jdeš? Odcházíš? Ale lah…“

„Ne. Nechte toho. Snad se vrátím.“ Daimón osedlá Argése, který se nezřízeně nudí. Kakopo ho pozoruje. Vypadá to na další cestu. Tohle místo je úžasné a připomíná mu to les, kde se narodil. Daimón se skloní ke Kakopovi.

„Budu potřebovat tvou pomoc, rozumíš tomu?“ Nasedne na Argése a za přítomnosti všech bývalých trestanců vyjede. Nikdo nic neřekne, jako by věděli, že se nemají ptát. Při prvním propadu, Daimóna ovládne strach. Podívá se na Kakopa. Ten ho jistě vede, odkud přijel štvaný vojáky.

„Zbláznil se?“

„Nevím, ale chce něco udělat. Tím myslím pro nás,“ pronese váhavě  Fiore. „Mohu dnes v noci hlídat?“

Vůdce se zadívá za koněm. Už není vidět, jenže směr je jasný. Poslední odpočinek, ale co tam chce? Kdyby řekl, někdo by ho doprovodil na druhé stezky, méně nebezpečné. „Dneska si můžeme dovolit menší pauzu. Necháme vesnici rozsvícenou. A teď jdeme to řádně oslavit a odpočinout si.“

Muži přikývnou a rozejdou se, aby vše řádně připravili.

 

Daimón nechá Argése s Kakopem, aby ho provedli bažinami. Na tu první cestu si pamatuje jen matně. Měl tehdy strachem staženou zadnici a jen myslel na to, aby se nepropadl. Neví, zda se mu podaří, co chce udělat. Před třemi dny přišli vojáci. Byl ukrytý, ale dobře viděl transakci a hlavně, co vyprávěli. Tysalie je stále v kobce. Vsadí se, že se jí to nelíbí, ale co ho překvapilo, bylo to, že se to ani nelíbilo chlapům z vesnice.  K tomu nový velitel nepřijel. Zajímalo by ho, který blázen by tuhle funkci vzal.

„Jedině nevědomý, že Argési?“ Argés vzpřímí uši. Pečlivě klade nohy na místa a sleduje zároveň Kakopa. Nemůže zde zahynout. Příliš mnoho osudu je na něm závislých.

„Jsem tu. Cítíš to? Vůně prachu z grapniku. Počkáme. Nebudou čekat, že by Tysalii se někdo pokusil osvobodit. Co myslíš? Kakopo, ticho!“ zasykne. Cítí, že je napjatý, „Promiň, jen netuším, jak to udělám. Co bys udělal ty?“ Pozoruje plošinu, kde jsou domy. Muselo to stát spoustu námahy vystavět něco tak velkého. Mimoděk hladí bok Argése a drbe Kakopa za ušima. Oba jsou tou nečekanou pozorností nadšení.

„Tak kde může být vězení? Co myslíte?“ zatahá Kakopa za štětiny uši. „Já bych je dal k velitelství. To je tam. Myslíte, že ji už pustili? Ne, nemyslím. Pan Sienis potřebuje obětního beránka. Zabil velitele on? Nebo proč? A víš, co? Vsadím se, že Tysalie to ví. Proto ji drží pod zámkem. Zůstaňte tu. Byli byste nápadní.“ Kakopo si lehne stejně jako Argés. Daimón zaváhá, potom klidně vyjde. Kromě stráže je tu docela klid. Přesto se snaží jít co nejtišeji a držet se ve stínech.

U velitelství se přitiskne k menší budově a naslouchá. Přesně jak si myslel. Stráže si povídají. Je to všude stejné, když není dohled. To kapitán Suryo byl jak ďas. Člověk nebyl jistý, kdy na něho vpadne a trest? Ten by nikomu nepřál. Při vzpomínce na kapitána zesmutní, ale aspoň už nebloudí a jsou na Stezkách mrtvých. Taky si je budou už navždy pamatovat. V očích se mu objeví něha, když si vybaví černožluté pole květin v knížecích zahradách. Vsadí se, že zahradník ráno se složil z toho pohledu.

„Ještě měsíc a vypadnu.“

„Závidím ti. Já tu budu ještě půl roku. Nebýt toho, že jsou za to prachy, nepáchnu sem. Je tu hnusně.“

„Tak na tom se tu shodneme všichni. I tak by mě zajímalo, proč tu Tysalie je.“

Daimón našpicuje uši.

„Kdo ví. Možná něco spáchala a tak hezkou ženskou nezapřáhnou do stromu, no né?“

„No jo, víš o tom něco?“

„Prosím tě, nikdo nic neví. Všichni to zkoušejí zjistit. Hele, prý pozítří přijede konvoj.“

„Odkud to máš? Která bába to povídala?“

„Sienisův sluha. Tak trochu se známe. Velitel má strach.“

„Proč?“

„Protože může přijet nový velitel, hele nezaslechl jsi něco?“

„V tomhle kraválu?“ řekne opovržlivě jeden ze strážců. „V tom by chcípl i pes.“ Najednou zalapá a složí se. Druhý sotva otevře pusu, v takovém je šoku. Vzápětí se složí k prvnímu.

„Ještě, že je tu kravál,“ špitne s úsměvem Daimón. Prohledá je, ale neustále si hlídá okolí. Vypadá to, že si jich nikdo nevšiml. Zvedne jednoho a chce ho opřít o zeď, jenže jako na potvoru, tělo nespolupracuje a nechce stát. Sesune se. Daimón to vzdá. Vytasí Meč, soustředí se a vypustí oheň. Do dveří s roztaveným zámek jen kopne. Vběhne dovnitř.

„Tysalie! Tysalie!“ Musí volat několikrát, než se mu ozve slabý ženský hlas. Opět roztaví zámek. Ta poznámka, že velitel dostal strach, ho povzbudila k činu. Mohl by klidně Tysalii zabít jako nepohodlného svědka. Kdo ví, co všechno ví a kdyby se stala novou velitelovou milenkou, pak by byl Sienis nahraný.

„Kdo jsi? Nový velitel?“

„Ne. Nepoznáváš mě?“

„U Temného, tudy projde tolik chlapů. Jeden navíc, co chceš?“

„Pojď. Přijede možná nový velitel a Sienis by snadno mohl něco udělat.“

„Zmetek!“ odplivne si. Postaví se na nohy. „U Oka, jsem slabá jak moucha.“

„Můžeš jít?“ S tím nějak nepočítal.

„Jo. Tady nechci být ani o jeden nádech navíc.“ Vyrazí ke dveřím. Tysalie značně nejistě, ale jde.

„U Oka,“ zavrčí zle Daimón. Někdo přece jen zjistil, že stráže nepodpírají stěnu. Co se dá dělat. Pomalu vytasí zbraň. Jenže, jak jimi projít? Kdyby byl sám, šlo by to snadno, jenže s ženou v závěsu?

„Vylez! Nic ti nepomůže, ty vrahu!“

Čekali ho? Pochybuje. „Nejsem vrah a všichni to tu ví. Tysalie, kdo zabil velitele?“

Tysalie vykoukne zpod zad. „Sienis.“

Daimón nadzvedne obočí. Neví proč, ale nezdá se mu to. Má pocit, že zrovna teď se Tysalie rozhodla zástupce velitele potopit. Počítá s tím, že jí vojáci pomohou? Podle toho, že se jejich postoj nezměnil, řekl by, že ne. „Peníze…“ No jistě. Sienis jich má víc než dost.

„Já to nebyl, Tysalie. Zabijte je.“

„Pamatuj, nikdy nesmí vědět, odkud zaútočíš. Postav se tak, abys mohl zaútočit kamkoliv. Nepřátelé to znejistí. Tvůj meč nesměřuje nikam a přitom všude,“ vybaví se mu vzpomínka na obrovskou nestvůru, s kterou se bavil, když už nemohl dál. Vzápětí ho zdvihla a ukázala, co tím myslí. Tu správnou polohu meče hledal velmi dlouho, až nakonec byla spokojená.

„Drž se mě jako klíště.“ Jemně natočí meč. Vojáci, kteří už se chystali zaútočit, znejistí. Co chce dělat, čte jim ve tvářích. Kam zaútočí? Kdo bude první? Udělá krok tak, aby stále nikam přesně nemířil, ale zároveň na každého. Nikomu se nechce umírat, tak váhají.

„Tak zaútočte!“ zařve Sienis, který se vzpamatoval ze situace. Jenže to už je Daimón pryč a za zády má les.

„Utíkej!“ Sám mávne mečem. Musí být rychlý. Zaregistruje, že Tysalie skutečně běží správným směrem. Klidně dýchá a prodírá se davem vojáků s minimem použití meče. Stačí přece jen se správně dotknout. Projde jimi jako nůž máslem. Zastaví se, otočí. Je překvapen, že to fungovalo. Za ním se vrší hromádka těl. Vida, tak ty techniky, co ho učila nestvůra, k něčemu jsou. Až se odsud dostane, bude je cvičit každý den. Udělá krok stranou, zahne za budovu, někoho praští, aniž registruje koho a rozeběhne se k čekajícímu Argésovi.

„Tysalie, sem!“ zavolá na pomalejší udýchanou ženu. Ta změní směr. Vojáci utíkají za nimi. Když přijdou na to, že mají osedlaného koně, zařvou.

„Argési, Kakopo, padáme.“ Pobídne je. Tysalie se ho drží jako klíště.

„Kam jedeme?“ optá se po dobrých deseti plných nádechů.

„Do vesnice. Znáš ji?“

„Jistě. Posílám tam pár věcí.“

„Kdo zabil velitele?“

 Tysalie zmlkne. Kdyby mu netiskla pas, myslel by, že se utopila v bažině. „Tys tomu neuvěřil, co? No jo, nebyl to Sienis, i když si to každý myslí. Myslela jsem, že nám pomohou, marně. Byli to dva trestanci, na kterých si velitel vybil špatnou náladu. Ke svý smůle je nezabil. Sienis se toho rozhodl využít a zažádat o post velitele Posledního odpočinku.“

„Tysalie, který blázen by chtěl být velitelem toho smrdutého místa?“

„Peníze. Dřevo. Víš, jak je vzácné? To všechno má pod palcem velitel. Kdyby se rozhodl si přivydělat… Což udělá nakonec každý, je za chvilku bohatší než Thor. Chápeš?“

„To ano a co ty?“

„Potřeboval obětního beránka. Někoho, koho předhodí, no, nepovedlo se to tak úplně. Taky jsem ho odmítla, zmetka. Je hnusný a chová se jako prase. Než s ním spát, raději se oběsím. Díky za záchranu. Ještě týden a zcvokla bych se. Hnusná díra. Podívej se, světlo! Nikdy jsem ji neviděla. Čekají tě?“

„Je to možné,“ řekne s úsměvem Daimón. Kolem srdce se mu rozlije hřejivý pocit domova. Zažije někdy takový s Eleanem?

„Hej, je tu! Kdo je s tebou?“

Tysalie vykoukne. „To jsem já, Tysalie!“

„Cože?! Chlapi, máme návštěvu! Pojďte sem!“ zvolá rozčileně Fiore, který nešel spát a popíjel venku. Za chvilku před hlavní budovou stojí chlapi a pomáhají jeden přes druhého.

„Vítej mezi námi, Tysalie. Děkuji za všechny ty maličkosti, cos vždy posílala. Jsi první ženou, která sem přišla. Je to pro nás pocta.“

„Děkuji za pomoc.“

Daimón je odstrčen a Kakopovi s Argésem je věnována ta nejvyšší možná péče. Najednou zívne. Uvědomí si, že napětí povolilo a on je unavený.

„Co skleničku?“

„Skleničku?“ zamne rukama. „Tak na tom ještě tak mizerně nejsem, abych odmítl. Počkej.“ Obejme šíji Argése. „Děkuji, příteli. Moc děkuji. Tobě, Kakopo, taky. Bez vás jsem mrtvý.“

„Budou v pořádku,“ ujistí ho Fiore se Zidem. Daimón se usměje a jde s ostatními do hlavní místnosti. V čele sedí Tysalie, po jejím boku vůdce Bastiien. Posadí se k ostatním na lavici, jako by sem patřil odjakživa.

„Na Tysalii!“ připije Bastiien.

„Na vás, chlapci,“ řekne měkce Tysalie.

„Na prach! Na vesnici!“ Všichni čekají, až každý něco pronese a pokaždé zvednou kalíšek s alkoholem.

Daimón pozvedne pohár. Hned od začátku věděl, na co připije. Nebo spíš na koho. „Na Argése a Kakopa!“

 

Z  Vůle hada - 13. Nelehké cesty