Shounen - ai povídky

Z vůle hada

Kapitola 2.

Elefiane

„Poslední krok a mé úsilí bude mým vítězstvím,“ řekne žena u výhně. „Nyní už jenom jedno, zničit ty, kteří mě pronásledovali. Neodpustím nikomu, kdo mě zradil! Hotovo!“ V rukou ženy se zatřpytí zvláštní železo protkané samotnými živly. Jen zlato žije svým životem a vlní se v rukou ženy. „Vyhrála jsem, neboť ona zničí cokoliv!“ Zvedne do výšky ruku s dýkou a vítězoslavně se směje.

Vznik bezejmenné dýky stínu

„Kdy začínají naše paměti? Netuším, ale vždycky zde vládli Dračí pánové a my je poslouchali, sloužili jsme jim i bojovali s nimi bok po boku, ale co naše paměti sahají, vždy jsme byli jejich pokornými sluhy.“

„Nedokážu si vás takhle představit,“ vmísí se do jeho vyprávění Daimón. „Víš co? Vyprávěj mi o svém životě? Máš rodiče? Bratry nebo sestry? A jak jsi žil?“ optá se dychtivě. 

Elean se zamyslí. „Mám dva bratry a jednu sestru. Dneska už možná má svého ariméé, kdo ví. Jmenuje se Ninfe a mám ji velmi rád. S bratry si tolik nerozumím jako právě s ní. Bratři se jmenuji Dhuri a Aerith. Aerith je nejstarší a já nejmladší. Mí rodiče už nežijí. Zahynuli ve válce s lidmi. Nestihli jsme je ani řádně oplakat.“

„Počkej. Pořád vyprávíš o válce mezi námi a vámi, ale o co se přesně jednalo? Začínám mít pocit, že je to nejdůležitější v celém tvém příběhu.“ Je mu smutno, že jeho rodiče nežijí, ani on svou matku taky nepoznal. Rád by. Když zjistil, že dokáže cestovat po Stezkách mrtvých, napadlo ho, že by mohl vyhledat svou matku, potom to zamítl.

„Kupodivu máš pravdu, protože od toho se odvíjelo všechno, co se stalo. Kdyby se to tehdy nestalo, potom bychom se nikdy nesetkali. Nebylo by Alacaldské království. Takže, kde asi začít. Možná nejjednodušší bude všechno začít nesmrtelností. Naším prokletím, které nám darovali Dračí pánové. Nebo možná je to dar, který stále neumíme ocenit? Nevím.“ Na chvilku se odmlčí. Daimón ho nechává a trpělivě čeká na další slova.

„Kdysi dávno, tak dávno, že ani nevíme kdy, jsme obdrželi do Dračích pánů velkorysé dary. Byli jsme jejich sluhové a zároveň vojáci. Stáli jsme po jejich boku věrně, dokud jsme neumřeli na zranění. A tehdy se Dračí pánové rozhodli, že nebudou trpět nebo spíš, že už nechtějí mít stále nové tváře kolem sebe a darovali nám nesmrtelnost, magii a zároveň s tím přišla touha po ariméé. Netušíme, zda přesně tohle chtěli, ale najednou se něco změnilo. Netoužili jsme po mnoha dívkách, chlapcích, jenom po jednom. Sotva jsme si to uvědomili, začali jsme hledat ve tvářích tu dokonalost, která by nás naplnila. Nějakým smyslem jsme hned věděli, zda je to ten pravý nebo ne. Ti, kteří to zažili jako první, vyprávěli, že byli v šoku, ale jakmile zjistili, co všechno to přináší, byli spokojení. Hledání, ten neklid v krvi se ztratil, a oni mohli konečně žít s tím, kdo jim dokonale rozuměl.

Velmi dlouho jsme sloužili Dračím pánům, až před třemi tisíci lety nás propustili ze svých služeb. Už nás nepotřebovali jako vojáky, dali nám svobodu, zemi a ztratili se.“

Mimoděk se rozhlédne po krajině.

„Alacaldské království.“

„Nejen to, patřilo nám tehdy i dnešní Riumi, Sssertanské království. Naše území se rozprostíralo široko a daleko, až k velkým mořím bez hranic. Byly to roky klidu a míru, když se najednou objevili lidé. Oproti nám jste byli primitivní kmeny, které uznávaly jen boj. Ze začátku jsme byli velmi opatrní. Naší starší se rozhodli jim věnovat Jižní území, ty nejvzdálenější od našich měst. Na čas jsme s vámi přerušili veškeré styky, až jednoho dne se stalo něco neuvěřitelného. Jeden z nás poznal, že člověk může být jeho ariméé. Učitele nám vykládali, že byl vystrašen a vyděšen, jenže touha byla silnější a tak se stalo nevyhnutelné. Moirad se svázal s lidskou dívkou jménem Aetheia. Netušili jsme, co z toho vznikne, proto jsme je hlídali ještě přísněji a kontakty se omezily na ty nejnutnější. Potom přišel další šok. Nesmrtelnost se přenesla na ariméé.“

„Počkej! Už jsi o tom mluvil, ale myslel jsem, že…“

„Dělám si legraci, můj ariméé? Ne. Tím, že jsem se s tebou svázal, jsi získal nesmrtelnost.“

„Já jsem nesmrtelný?“

„Jistě. Tedy ne úplně. Můžeš zemřít na otravu, na zranění, jenom věkem ne. Jsme věčně mladí. S tím se ovšem váže jedna, řekl bych drastická věc. Nevím jak to pojmenovat. Jakmile se člověk nebo elefian stane ariméé, jejich životy se naprosto propojí do každého detailu života, a proto společně umírají.“ Čeká nějakou reakci od Amadea, ale ten je nezvykle ticho. Otočí se k němu. Pochopí, že poslední věta vůbec k němu nedorazila. Místo, aby jim zatřásl, políbí ho.

„My dva budeme spolu věčně?“ optá se prostě Daimón. Nemůže tomu uvěřit, ani si představit tu délku.

„Ano.“

„A to vám ten druhý neleze na hlavu?“ optá se, protože si vybaví hádky od svých sousedů a mnoho dalších párů „Žádná žárlivost? Žádné scény, hádky a podobně?“ ujišťuje se. Tohle snad ani není možné.

„Ne. Hádali jsme se snad?“

„Ne, ale jsme krátce,“ zabručí. „Nedokážu to pochopit. Je pravdou, že po nikom jiném netoužím, ale žít věčně po boku jednoho člověka je dost divné.“

„Uvidíš, že ti to divné nepřijde. Spíš bude ti divné, když ho nebudeš mít při sobě. Nikdy jsem tomu neporozuměl, dokud jsem tě nepotkal. Potom jsem začal chápat vše, co mi vyprávěli bratři a přátelé. Je to, jako bys potkal sama sebe? Ne, tak ne. Spíš jako bys doplnil chybějící částečky skládačky. Teď mě, Amadeo, poslouchej velmi pozorně. Je to důležité. Pokud ty nebo já zemřu, druhý zemře hned vzápětí. Neexistuje výjimka. Chápeš tomu?“

„Ne.“

„Kdybys zemřel na jed, umřu s tebou do dvou hodin, i kdybych byl od tebe stovky verstev daleko a byl zdravý. Tohle je prokletí za nalezení ariméé. Hledání, spolužití a společná smrt.“

„To je hrozné. Takže musím se uzdravit, protože jinak zemřeš?“ Uvědomí si, že jim to otřáslo. Jeho smrt by mu vadila, protože by už neviděl Eleana, tetičku, přátelé a otce. Jenže mít na svědomí Eleanovu smrt, to je něco jiného.

„Ano.“

„V tom případě pojedeme k vám. Kde to je?“

„Na severu, ale jakmile projedeme bránou, už se nebudeme moci vrátit.“ Dokáže žít s nesplněnými sliby? S napětím očekává verdikt. Pokud řekne ano, potom ihned obrátí koně a nechají za sebou nesplněné sliby, ohrožení elefianů i Śivy. Má pocit, že ještě nikdy nebyl v takovém napětí jako teď.

„Bojím se, že tě ztratím. Nechci, abys zemřel, ale povídal jsi, že vám hrozí nebezpečí a moje sliby a co teprve Śivy. Těm musíme pomoci jako prvním. Musíme prodloužit můj život na tak dlouho, dokud zde nevyřešíme mé sliby a vaše nebezpečí. Lidé vás nesmí ohrozit. I tak se stala strašná chyba, že jsme vás vyhnali z vaší země. Nevím, jak ti to oplatit. Nevadí ti to?“ optá se úzkostně.

„Svým způsobem bych rád, kdybys se mnou ihned odjel k Severní bráně, ale taky vím, že bys nedokázal žít s tím, že jsi nepomohl svým přátelům. Nakonec bys hledal cestu, jak se sem vrátit. Máš obrovskou moc. Možná dokonce větší než kterýkoliv elefian. A já bych šel s tebou. Myslím si, že Vůle hvězd nedokáže být tak necitelná, aby mi tě vzala hned poté, co jsem tě našel. Hledal jsem tě velmi dlouho, víš to?“

„Jak dlouho?“

„Přes tisíc let.“

„Tolik?“ Amadeovi se zadrhne hlas. Nemůže uvěřit, že Elean je tak starý.

„Ano. Tak kde jsme skončili? Takže z člověka se stal nesmrtelný, ale nic víc nepřevzal. Nemohl vládnout magii, ani číst myšlenky nebo dorozumívat se Śivymi, přesto měl více než normální smrtelník. Měl dar věčného mládí a samozřejmě lásku. Jenže právě tohle, především to první vzbudilo v lidech závist. Nejdřív nepochopili, potom to zjistili. Dlouho jsme nic netušili a bezstarostně jsme žili vedle sebe. Do téhle doby jsem se narodil. Když mi bylo sto vašich let, tak na trůn nastoupil král Satari ar Feiniel. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč ho tehdy astrologové nechali nastoupit na trůn. Jeho ambice byly větší, než si astrologové přáli. Ani my jsme nevěděli, že král je pološílený a netouží po ničem víc než po věčném mládí a tak se nám nabízel.“ V hlase se mu objeví znechucený tón. „Tolik toužil se stát ariméé, že nehleděl na nic. Nakonec nás chytal a nechával dopravovat do paláce, abychom se stali jeho milenci. I já jsem ho viděl.“

„Cože?“

„Byl mi předveden a nabídnut jako ariméé, jenže prostě tohle si vynutit nešlo. Nedokázali bychom ho přijmout, ani kdybychom věděli, co nám přinese budoucnost. Zanedlouho poté, co jsem byl k němu přiveden, vypukla válka. Byl to masakr. Nic jsme netušili a připravovali jsme se na svátek Étii. Dlouho jsem ho neslavil a velmi se těším, až se mnou ho budeš slavit. Své blízké jsme obdarovávali dárky a neznámé květinou. Nikdo nesměl zůstat bez dárku.“

Odmlčí se, bloudí pohledem po hvězdách. „Armádou stvořenou speciálně pro boj s námi, na nás zaútočili. V domovech, v dílnách v obchodech i v tábořištích. Chápej nás,“ otočí hlavu k Amadeovi, „tehdy jsme neměli žádnou armádu. Než jsme zjistili, co se děje, mnoho z nás zahynulo pod meči, šípy a ohněm. Za armádou, která pobíjela naše lidí, stáli jako přízrak ve švestkové barvě astrologové společně s porodními bábami. A za nimi jako velký přízrak šílený král, který se rozhodl, že když on nebude věčně mladý, potom nikdo na světě. Už tehdy věděli, že elefian a jeho ariméé je spojený ve smrti a tak…“

„Neříkej to! To je šílené! U všech živlů…“

Elean tedy mlčí. Jak někomu říct o hrůze, když najednou jeho blízcí padli s nevěřícným pochopením, že jejich ariméé byl právě zabit. Stačilo zabít jednoho, aby padli dva. Jejich síla se proměnila v slabinu, kterou lidé dokonale využili.

„Už nic nechci slyšet! Jak zde můžeš žít?“ Zvedne k němu obličej stažený hněvem i pláčem. Polkne slzy.

„Naučil jsem se to, ale dlouho jsem žil mimo palác, než jsem se odvážil mezi lidi a jejich intriky.“ Nechtělo se mu, jenže venku v lesích nemohl najít to, co hledal. „Vojáci byli skvělé připravení a výborně vycvičení. Tehdy jsme o astrologii měli jen matné ponětí, a nakonec jsme zjistili, co je za jejich úspěchy. Byl jsi na Gritterských planinách. Byla to poslední bitva mezi námi a vámi. Hnali jste nás před sebou celé dny. Doufali jsme, že se unavíte, ale šli jste za námi jako yervové. Dostihli jste nás a už víš, co se stalo. Prohráli jsme. Byl jsem tam a jen zázrakem jsem se odtamtud dostal. Spěchal jsem s těmi, co přežili, abychom se dostali k ostatním. Víš, tehdy na planinách byli jen svobodní elefiané, bez ariméé. Jen málo z nás tam někoho mělo. Byla nás hrstka a noci jsme procházeli jak stíny. Tehdy rozhodli starší, že odejdeme do pravlasti. Nikdo tam nemohl za námi.

Byli vyslání větrní psi ke všem elefianům, kteří přežili, aby jim oznámili, že se setkáme na severu u Údolí stínu. Shromaždovali jsme se tam po jednom, po dvou i menších a větších skupinkách. Měli jsme sebou jen to nejnutnější a Śivy.“ Přemýšlí, zda má říct, co se tehdy stalo, ale je to tak dávno.

„ I já, těžce zraněný, jsem tam dorazil. Mí rodiče obětovali své životy, aby mě tehdy před skupinou pronásledovatelů zachránili. Už tehdy jsem neměl svou Duchovní zbraň. Myslím si, že se musela ztratit na pláních, kde byla později ukradena a jak říkáš, skončila v jeskyni s ostatní kořisti. Bylo to jako přijít o ruku, k tomu pozdější ztráta rodičů, jenže život tehdy byl důležitější než zbraň, aspoň jsem si to myslel.“ Tak rád by se tehdy vrátil a pokusil zbraň najít. Na druhou stranu by nikdy nenašel svého ariméé.

„Shromáždili jsme se tam všichni se svými ariméé, Śivymi a zbraněmi. Vydali jsme se na sever, ale po pár dnech pochodu jsme pochopili, že jsme v pasti, kterou nám král s astrology nastražil. Věděli jsme, že nás čeká poslední bitva. Připravovali jsme se na ní s myšlenkou, že to nepřežijeme. Bylo to daleko horší, protože každý myslel na svou životní lásku. Tehdy se stalo něco zvláštního. Śivy se v noci vytratili se svým vůdcem Daimónem, na kterém jezdil elefian Thellis. Byli jsme bez nich ztraceni, přesto co nejrychleji jsme odešli na sever. Plakali jsme pro ně, ale pochopili jsme, že nesmíme zůstat, protože jejich smrt by byla jinak zbytečná. Tak jsme tomu věřili celá léta. I já a netušíš, jakou mám ohromnou radost, že přežili střet s lidskými vojáky.

Lidé neprohlédli tento manévr a šli za Śivymi. Když jsme byli dva dny pochodu od Údolí stínu, uslyšeli jsme hřmění. Až později jsem zjistil skutečnost a ty jsi mi potvrdil, co se tehdy stalo. Daimón své stádo odvedl do Údolí stínu. Lidé věděli, že bychom se Śivych nevzdali ani za cenu smrti. Mnohokrát nám nabízeli za ně bohatství.“ Smutně se usměje. „Šli za nimi, aniž zjišťovali, zda na nich skutečně sedíme. Když zjistili, že jsou v Údolí stínu, Thellis, jenž se narodil v Čase dřeva, použil svou veškerou moc a zavalil vchod a tím hlavní jádro lidské armády. V žalu za mrtvé a Śive jsme došli k Severní bráně. Tam jsem zůstal, protože jsem pochopil, že nemohu projít bránou bez svého luku. Zůstal jsem v zemi lidi, přesto vím, že elefiane na mě čekají.“

„Takže jen díky touze krále jste si protrpěli… Musíš mě nenávidět.“

„Ne. Tak to není. Je pravdou, že jsem vás dlouhou dobu nenáviděl. Dokonce jsem si myslel, že nemohu mezi vámi žít, ale postupně jsem si zvykal a po určité době jsem si našel pár přátel. Jediným problémem bylo to, že odcházeli. Po nějakém čase se mi nechtělo na to dívat a pozorovat jak stárnou. Přestal jsem mít přátele.“

„Ale žádnému jsi neřekl, kým jsi.“

„Ne, až na jednoho a to teprve nyní. Akron to uhodl. Nějakým způsobem o nás věděl a měl informace. Ovšem povídal, že se to předává v jejich rodině, proto předpokládám, že jeho předek musel být ariméé.  Miluji tě celou svou duší. Budu tě milovat na věky a nikdy tě nezradím. Vždy budu stát po tvém boku, ať uděláš, co uděláš.“

„Věříš mi. Děkuji. Mám tolik otázek. Například tvůj luk. Proč zrovna on? Co je na něm tak výjimečného? Tedy kromě toho, že mi připomíná jistou část tvého nádherného těla?“ řekne rozverně. Za ty dny se naučil upřímnosti a říct, že se mu líbí, že je krásný a touží po něm. Ze začátku se styděl, ale když zjistil, že se mu nevysmívá, že naopak Eleanovi to dělá dobře, tak se odvážil vyslovit to častěji.

„Kde začít? Každý elefian má na zádech stejný pruh. Jak ženy, tak muži. Stejný je trochu zavádějící, protože každý má jiný Vzor. Tím nemůžeš ani zaměnit elefiana ani jeho zbraň. Přesný rok nelze určit, protože u každého z nás je to trochu jiné, k tobě přijde Mistr zbrojíř. Ten po zralé úvaze, kdy s tebou tráví i několik týdnů, ti vybere pro tebe nejvhodnější zbraň. Někomu kopí, dalším meč, ale sestra získala stuhu a můj nejlepší přítel Saiis zvonky a no mi určil, že má zbraň bude luk. Když si to tak vezmu tak to, že jsem se narodil v Čase větru a to, že mi vybral luk, tak nějak k sobě patří. Co pro vítr by bylo dokonalejší než rychle letící šíp? Zasadil jsem strom. Jak vidíš, není to tak lehké jako u vás. Nestačí zajít za kovářem nebo výrobcem luků a říct: Chci luk, meč. Můj bratr Dhuri skvělé vládne kopím. Jeho strom rostl vedle mého. Abych se vrátil ke svému luku. Zasadil jsem strom a pečoval o něj, aby měl dřevo správné rostlé. Teprve, když byl vhodný k tomu, aby se stal zbraní, jsme ho porazili při rituálu Odevzdání. Strom jsme předali mistru a on mi vyrobil luk, jenže to byl teprve začátek. Poté jsem s ním začal trénovat. Během výcviku se mi začal na zádech objevovat Vzor a stejně tak na zbrani. Moje magie vzrostla neuvěřitelně. Když jsem zbraň ztratil, byl jsem opravdu jak bez ruky. Připadal jsem si k ničemu.“

„Takže tvoje záda a ten luk mají stejný vzor. Připadal mi známý, když jsem ho vzal, jen jsem si to nespojil s tím tetováním. Je to tetování?“ optá se zvídavě.

„Ne. Tetování můžeš odstranit. Vzor nelze. Zůstává s tebou až do konce tvých dnů. Dokonce se ani nedá zničit. I kdybys odstranil kůži, tak stejně tam bude a objeví se opět, když ti naroste. Teď už chápeš, proč jsem zůstal ve světě lidí?“

„Myslím, že ano. Kdyby mě někdo chtěl připravit o Runový meč, taky bych nebyl nadšený, jej počkej, málem bych zapomněl.“ Vyhrabe se z pokrývek a sehne se k vakům. Elean okouzleně pozoruje jeho nahé tělo, především záda a rýhu zadku. Je tak krásný, že to bolí. Jeho ariméé, jeho láska. Jak by mohl dovolit, aby zemřel?

„Zima?“ zaklepe legračně zuby, když vklouzne pod pokrývku.

„To máš pravdu,“ zavrčí nelibě Elean, kterého se dotknou studené nohy a tělo. „Co to máš?“

„Dýku, která dovede zabít Stín.“

„Cože?!“ vykřikne, odhodí pokrývku a posadí se. Jednou rukou vezme dýku, druhou vyčaruje světlo jasnější než hvězdy. S úžasem se dívá na jednoduchou zakřivenou dýku, zdobenou zlatým ornamentem, který se vine až do poloviny dýky. „Platina s něčím smíšená. Vůbec nemohu rozeznat, co obsahuje. Opravdu zabila Stín?“

„Ano. Toho, který mi přinesl meč. Podle slov Juliena le Falyna, kováře Meče živlů, se stal elefian Kaisha Stínem. Dostihl mě, když jsem byl nemohoucí, ale ta dýka ho zabila. Nebylo to stejné, jako když jsem je zabil mečem. Myslím, že se rozpadl na prach. Prostě zmizel. Vytvořila se koule plná nenávistného jedu a pak se rozprskla. Ti v jeskyni prostě odešli.“

„Ano, ta dýka je podobná tvému Runovému meči, přitom úplně jiná. Neuvěřitelné, že nosíš při sobě dvě tak mocné zbraně.“ Usměje se. „Vlastně mocnější než naše Duchovní zbraně.“

Daimón se ošije. „Zas tak mocné nejsou,“ zabručí nespokojeně, protože je ovládá napůl.

„Kde jsi ji vzal?“

„V té jeskyni. Vlastně to odtamtud vytáhl Kakopo jako svou hračku. Kdybys viděl, jak umí skákat. Je neuvěřitelné, co dokáže. Byl jsem rád, že jsem ji měl při sobě. Jak vlastně vznikla?“

„Jako pomsta Stínů. Aspoň se to mezi námi vypráví. Mám pochybnosti, že lidé tuší o její existenci. Kdysi žila žena jménem Aril Thelinga. Zamilovala se, ale zemřela těsně před svatbou. Na Stezkách smrti zahořkla a stála se Stínem. Jenže její milý zemřel a stal se též Stínem. Aril si vzpomněla na svou lásku a rozhodla přestat být Stínem, proto vykovala zbraň, která by jí a jejího milého dokázala zabít a odeslala do Země mrtvých.“

„To nezní jako pomsta.“

„Počkej chvilku. Dokázala to. Šla za svým milým a chtěla ho zabít, jenže zjistila, že její milý ji nikdy nemiloval. Ani na zemi, ani zde, kde si našel jako družku jinou ženu. Celou dobu jí lhal, protože se jí bál. Zabila nejdřív jeho, potom jeho milenku. Nakonec dýku proklela a rozhodla se ji zničit. Nešlo to. Pokoušela se prý o všechno možné, až ze zoufalství hodila dýku do nejzazšího a nejhlubšího bodu moře. Pak odešla spokojená. Jenže je to jenom legenda, jak to bylo doopravdy, už nikdo nezjistí.“

„Tedy, tak to byla pomsta. Takže tuhle dýku nelze zničit?“

„Zřejmě ne. Platina je sama o sobě nezničitelná a s tímto neznámým kovem je možné, že se nedá zničit.“

„To je dobře, ne?“

„Netuším, ale pečlivě si ji schovej. Je zvláštní se dívat na věc, která pochází z legend. Myslím, že ji žádný elefian nikdy nespatřil.“

„Dobrá, ale mně je zima. Tedy na rozdíl od tebe.“ Odloží dýku, která upoutá lesknoucí zrak yerva. Chvilku ji pozoruje, potom se zvedne, sevře ji mezi zuby a položí pod své tělo. Potom zavře oči. „Viděl jsi to?“

„Ano. Zajímalo by mě, proč to udělal. Vypadá to, jako by ji chránil. Vyzkoumáme to během cesty. Anebo se jen mýlíme a považuje ji za své vlastnictví.“

„Bude ještě dlouhá, že?“ zívne a přitiskne se k chladnému tělu, ale za chvilku už je jim teploučko. „Víš co, řekni mi svou první vzpomínku. Moje je, jak se jsem kradl sousedovi červená jablka. Byla strašně dobrá a já chtěl jedno přinést tátovi.“

„Moje první vzpomínka je na Nitky.“

„Co je to?“ vpadne mu do řeči. „Vím, že to má něco společného s magií, ale chci vědět víc.“

„Jsi zvědavý. Měli bychom spát.“

„Nechce se mi. Chci to slyšet. Všechno. Je to jako z jiného světa nebo jako nějaká báje.“

Elean chvilku přemýšlím, potom v duchu přikývne. Ani jemu se dnešní noci nechce spát. Jako by svými slovy objevoval dávno zapomenutý svět.

„Nitky neboli hvězdný prach je magie, kterou používáme. Moje první vzpomínka je právě na ně. Točili se kolem mě, vnímal jsem je a chytal jsem je do rukou, aniž bych věděl, co to je. Hrál jsem si s nimi odjakživa. Samozřejmě jako dětem, co nemají rozum, nám jejich síla byla odmítnuta. Vlastně opět je to u každého trochu jinak a každý ji použije v jiném věku. Jak říkají učitele, nejdřív musíš pochopit jejich sílu, abys ji mohl použít tak, abys nikomu neublížil. Moje první kouzlo byl malý golemek na zapamatování různých úkolů. Jistě měl jsem podobných hraček spoustu, jenže tohle byl můj první. Byl roztomilý a všude za mnou chodil. Tedy vznášel. Můžeme používat magií všech živlů, ale jenom v jednom jsme mistři. Můj bratr je Dhuri je velký léčitel. Už od mala věděl, čím bude. Já jsem to dlouho nevěděl. Vlastně mé rozhodování přerušila válka a rozhodnutí, že zde zůstanu, dokud neobjevím svůj luk. Narodil jsem se v Čase větru, proto nejvíc využívám vítr.

„Ta stěna v sssertanské poušti.“

„Přesně tak. Větrní psi, Hlídací psi nebo Větrné pečetě. Když jsem zde zůstal, magií jsem skoro nepoužíval. Byla to chyba, to jsem si vůbec neuvědomil. Vlastně jsem jí nepotřeboval. Pak jsem si uvědomil, že jsem slabý. Jestliže magií nepoužíváš, jak jenom to vysvětlit?“

„Je to jako když se něco naučíš, potom nepoužíváš a hledáš potom těžko fígly, které jsi dřív používal normálně?“

„Ano, asi tak nějak. Tělo je oslabené, přesto jsem stvořil pár pěkných věcí. I když tohle poslední kouzlo mě značně vyčerpalo.“

„Řekl bych, že jste s magií museli lidské vojáky porazit. Neumíme takové kousky.“

„Máš pravdu a za normálních okolností byste nás ani neškrábli. Nebýt jedné podstatné věci. Astrologové. Neumí sice čarovat, ale umí dobře využít Vůli hvězd. Postaví člověka zrozeného v ohni proti ohnivým koulím a oni jsou vůči ohni částečně imunní. Nepracují snad hasiči s ohněm a vodou narození právě v těchto dobách?“

„Máš pravdu. Každý… Takže každý od té doby je vlastně zařazován podle svého narození a co lidé jako já? Ti co se zrodili v Čase železa?“

„Z těch se tvoří speciální jednotky. Tehdy to byli právě oni, kteří nad námi vyhráli. Taky jich bylo málo. V archívu jsem našel svazky věnované právě této době. Málem bych řekl, že se králové maximálně snaží, aby se v té době narodilo co nejvíce dětí. Potom je využije v armádě nebo jinde, dle schopností, které projeví. Já sám jsem osobně dosadil pár lidí do různých úřadů. Ani nevíš, v jakém šoku jsem byl, když jsem zjistil, že jsi unikl Sítu království. Dvacet jedna let jsem po tobě pátral. Nechápal jsem, která matka by se mohla vzdát toho, že by její dítě nevyrůstalo v paláci. Našel jsem tě náhodou, i když tvé sestry mi velmi pomohly. Dal jsi mi zabrat. Kromě toho, když ses narodil, na tváři Jiskrovce se ukázalo Temné oko. Příručky sice říkají, že to nijak nemůže ovlivnit osud člověka, ale myslím se, že se pletou.“

„Co bys dělal, kdybys mě nenašel?“

„Čekal, dokud se neobjeví jiné dítě. Vůle hvězd mi řekla, že ovlivníš můj osud. Myslel jsem, že mi ukážeš cestu k luku, ale netušil jsem, že nejen se staneš mým ariméé, k tomu mi daruješ moji Duchovní zbraň. Teď mám vše, po čem jsem v životě prahnul.“ Sevře Amadea v náručí.

„Jak jste žili? To město, kde jsem tě našel, bylo krásné.“

„Ano. V podobném městě jsem žil taky. Měli jsme krásný dům se zahradou. Byly podobné tomu, v jakých bydlíte dneska, až na jedno. Každý dům měl svou zahradu a město samotné bylo vystavěné uprostřed zeleně.“

„Musela být velká!“

„Ne zas tolik. Nebylo nás hodně a pak rádi jsme cestovali nebo objevovali nové kontinenty. Spousta z nás se dokonce plavila. Hlavně ti, kteří se narodili v Čase vody. Stejně jako vy jsme měli školy, co u vás chybí, jsou Závodiště.“

„Co je to?“

„Závodiště? To jsou velké zastřešené budovy, kde se cvičilo, a pořádaly různé hry, včetně závodů. Pravidelně jsem se účastnil lukostřeleckých závodů. Jiní jezdili na vozech se Śivymi nebo na nich. Nejen krátké trasy, ale i dlouhé několik dní. Začalo se například u Údolí stínu a končilo se na Západním pobřeží.“

„Nechápu k čemu to je?“

„Lidé fandili svým mužstvům. Vidíš, na ně jsem skoro zapomněl. Patřil jsem mezi Stříbřité, to je označení různých skupin, které mezi sebou soutěžily. Výhry byly většinou dávány těmi, kteří závod pořádali. Například platinové šperky pro koně, nebo vzácné zbraně, umělecké předměty, byly cennou výhrou, ale i to, že jsi byl první. Když jsi nesmrtelný, po určité době se začneš trochu nudit a tohle byla jedna z forem rozptýlení.“

„To v našem světě není a myslím, že by se mi to líbilo.“

„Tomu věřím. Samozřejmě nejsladší odměna byla od ariméé, kteří jim fandili ze všech sil.“

„Přál bych si takový závod vidět.“

„Však uvidíš. Slibuji ti to, Amadeo. Pochybuji, že by elefiane se v novém domově zřekli starých zvyků.“

„Chtěl bych si vzpomenout na své jméno. Začínám být unavený celou situaci. Trochu mi dělá starosti, že budu muset opustit otce, Olivienu a sestry. Hlavně otce,“ dodá neklidně. Elean mlčí. Co má na to říct? Na to se nedá nic říct a nechtěl by být u toho, až zjistí skutečnou pravdu.

„Co jste jedli?“

„To co vy. Jen bych řekl, že opatrněji. Tedy neděláme takové hostiny s mnoha jídly, prostě jíme méně. Taky kácíte stromy, které by neměly být pokácené. Bez rozmyslu. Někdy bych rád vámi zatřásl, abyste si to uvědomili, že právě oni vám poskytují všechno, co máte.“

„Ale… Nechápu tě,“ řekne nešťastně. „Začínám pocit, že vás nepochopím, a taky si připadám vedle vás méněcenně,“ řekne tiše. „Jste tak krásní a umíte kouzlit a já nevím co ještě. Jak se můžete zamilovat do hloupého člověka, co nic neumí?“

„Proč?“ optá se Elean. „To kdybychom věděli. Řešíme to od té doby, co jsme zjistili, že můžeme se svázat s jednou jedinou bytostí na světě. Od té doby řešíme proč právě s tou a ne jinou a víš, co ti řeknu? Nepřišli jsme na to. Ani s celou sílou a moudrostí, kterou nám zanechali Dračí pánové, to nedokážeme. Je to před námi skryté jako Vůle hvězd. Ona taky existuje, ale nevidíme ji. Jediní kdo to ví, jsou Dračí pánové, kteří nám tento dar dali.“

Amadeo se nadzvedne. „Ona je skutečná?“

„Ano. Byla to poslední věc, kterou nám zanechali Dračí pánové, než se ztratili z našich životů. Byli moudří a poté, co nám dali volnost, nám řekli, že se dá na Vůli hvězd sáhnout, dokonce za určitých podmínek změnit její vůli. Věříme jim, protože jestliže my jsme silní, oni dokážou takové věci, nad kterými zůstává rozum stát. Víš, že létali ke hvězdám?“

„Ke hvězdám? K těm na obloze?“ Zadívá se na oblohu plnou krásných pomrkávajících bodů. „Víš, že ti věřím? Dokázali byste to taky?“

„Ne. Už jenom proto, že nám chybí křídla. Ovšem netoužíme bojovat s Vůlí hvězd.“

V Daimónovi to probudí zasutou vzpomínku, která hned vyprchá. Povzdechne si. „Zvláštní věc letět tak vysoko. Moc bych chtěl rozumět Argésovi. Mohu se to naučit?“

„Bohužel nejde to, ale musím přiznat, že od té doby, co jsem odešel z Edanu, zažívám podivné úkazy. Vypadá to jako byste získávali dar magie, jen krapet podivným způsobem. Našel jsem jednu vykládačku osudu, která byla řízená Nitkami. Trochu jsem byl vystrašen. Mám pocit, že se něco děje, jen netuším co. Nejdřív budeme muset eliminovat Měsíční úplněk, pak to proberu s ostatními elefiany. Je to vážná věc.“

„To je co? Nebo spíš kdo?“

„To netuším, ale poslal jsem do Edanu Lovce, aby mezi nižší vrstvou zjistili, co se dá. Předpokládám, že celou záležitost řídí nejmocnější v zemi, jenže oni sami nejednají. Na to mají lidi. Já se dostanu mezi ty nahoře, Lovci mezi ostatní. Tedy pokud budou schopni odložit plášť.“ Tiše se zasměje.

„U živlů! Ty jsi je donutil sundat pláště?“ zvolá obdivně.

„Já ne, Akron. Bylo to asi legrační, ale byl jsem napůl mrtvý, tak jsem tu zábavu vynechal,“ prořekne se.

„Cos to řekl?!“

„Amadee, uklidní se. Žiju, i když je pravdou, že kdyby se tam neobjevili Lovci, byl bych mrtvý.“

„Věděl jsem, že tě nemohu nechat samotného. Poslal jsem je za tebou. Takže pán z Thor je jedním z členů Měsíčního úplňku?“

„Jeden z možných vůdců, ano, je to vysoce pravděpodobné, ale mohu se jen tak dohadovat. Doufám, že moje kouzlo ho eliminuje.“ Zadívá se na Amadea. Jak bude reagovat na to, že dal někoho zavraždit?

„To je dobře. Aspoň máme o jednoho nepřítele méně. Stávám se zkaženým. Otec by se zlobil, kdyby věděl, že mě to nechalo lhostejného. Vyptám se Lovců, co se tam stalo. Vsadím se, že to nebylo tak nevinné, jak říkáš. Mám strach. Ti nahoře jsou bez skrupulí. Jsme pro ně méně než jejich oblíbený kůň.“ Vybaví si některé scény v paláci ve Fioře.

Elean Amadea k sobě přitiskne. S čím se asi na dvoře setkal? Mlčenlivý okrasný doplněk domácnosti mocných, který měl oči a uši všude. Co se tam asi událo, že řekl to tak hořkým tónem? „Pohřební hranice?“ nadhodí.

„To taky. Nejvíc právě tohle a nejen to, spousta dalších věcí, které jsme viděli. Nechce se mi na to vzpomínat. Proto jsem rád, že tetička zatajila moje narození a neposlala do paláce.“

„S nepředurčenými dětmi se tam zachází dobře,“ namítne Elean.

„Možná, jenže cejch, že se narodili ve spodních domech, si ponesou po celou dobu. Pořád jim někdo bude připomínat, že nebýt nepředurčenými, tak tu nejsou, ale plouží se někde na poli. Znám to. Věř mi.“

„Promiň.“ Mlčí, dívají se na Jiskrovec s měsícem v jeho stínu, když promluví Elean. „Nosíš náhrdelník skaadských jezdců? Proč?“

„Nemohu si ho sundat. Další ze slibu. Vlastně to nevíš, ale generál skaadských jezdců měl jednu z run. Každému, kdo měl runu k meči, jsem musel něco slíbit a vždy to souvisí se smrtí. Nechci se o tom bavit.“ V tom se ozve jemné cvaknutí a z šíje zmizí stříbrný náhrdelník

s chrysopisy.

Daimón se ošije. Je zvláštní, jak si zakrátko zvykl na tíhu náhrdelníku. „Vrať ho.“

„Dobře.“ Opět se ozve cvaknutí.

„Jsem rád, že vím, jak ho sundat.“

„Proč?“ zamračí se Elean. Amadeův tón hlasu je zvláštní.

„Protože s generálem Skaadem Sjöfem je něco divného. Mám z něj špatný pocit. Nevím proč a bojím se, že to zjistím, až v posledním okamžiku. Budeme se muset opět rozloučit.“

„Až zadlouho, ariméé. Bude se mi stýskat, ale pokud se rozejdeme, tak vyřídíme své povinností rychleji. Já pojedu do hlavního města jako nový velvyslanec. Jméno mi zůstane, jen budu hrát někoho jiného. Ovšem nejdřív se vrátíme do Fiory. Mám pocit, že všechny nitky intrik se sbíhají v tomto městě. Fiora a Edan. Taky mám pocit, že jsou do určité míry provázané.“

„Jak to myslíš?“

„Stíny a moje záležitost. Mám pocit, že je tu společný jmenovatel, jen netuším, kdo nebo co to je. Může to být jak člověk, tak věc. Nemohu dopustit, aby znovu vypukla válka.“

„Dobře.“ Cítí se s ním jako s nikým jiným. Když vyprávěl o souznění, měl pravdu, i když teď by nejraději… „Chci se milovat,“ pronese. Zahledí se do Eleanovy tváře. Přitiskne se k jeho nahému teplému tělu. S větší důvěrou, než jakou pociťoval na začátku jejich seznámení, ho začne líbat. Ochutnává jeho chuť, zkoumá všemi smysly kontury a uvědomí si, že ho stále překvapuje, jak rychle v něm stoupne vášeň. Přehodí přes něj nohu, aby dal najevo, jak moc po něm touží. Ruce pod dekou ho hladí, kam až dosáhne. Sevře mu zadek a přitáhne ho k sobě. Je vzrušený, aniž vlastně ví z čeho, ale potěší ho, že Elean je na tom stejně.

„Jsi nějak dravý.“

„No a co? Sám jsi říkal, že mám se projevovat svobodně, a zrovna teď chci nespoutaný divoký sex. Nelíbí se ti to?“ Drze ruku položí do klína a sevře ho do ruky. Pocit že ho drží, že ho ovládá, je neskutečný, až se mu motá z toho hlava, ale jen do té doby, než mu to Elean oplatí. Ani si nevšimne jak, a leží na zádech. Zvedne nohy. Napjatě očekává, až do něj pronikne a jako vždycky si nechává na čas. Zavrčí.

„Něco se nelíbí mému koťátku?“ zašeptá mu do ucha.

„Jo. Chci tě mít v zadku!“ pohne se, aby dál najevo, jak moc to chce.

„Nevíš, že pro koťátko je to lepší pomalu než rychle?“

„U Oka, nejsem koťátko, ale nadržený kocour, tak mi ho tam vraz!“ řekne prudce, že strne. Nevěřil by, že dokáže si o to tak jasně říct. „U živlů, pusť mě.“ Chce ho shodit, ale najednou je plný. Roztrpčení se změní v blaženost. Zavrtí se, aby Eleanův penis se do něj dostal ještě hlouběji. Vychutnává si, když z něj skoro vyklouzne a opět do něj zajede. Přesně tohle chtěl. Po tom toužil. Teď si nic jiného nepřeje, než aby ho umiloval k smrti.

„Víc! Ještě!“ neuvědomí si, že ruce pevně svírají Eleanova záda, až způsobují krvavé půlměsíčky od nehtů.

Pohybuji se v odvěkém rytmu, až Daimón vykřikne. Tělo i ruce se uvolní a on s jasnou hlavou přijímá každé pohlazení, každý vpád. Nikdy by neřekl, že sex se může vychutnávat jako dobré jídlo nebo pití. Střídavě něžně hladí Eleanova záda, nebo pevně svírá jeho zadek a přitahuje ho proti sobě, aby byl ještě hlouběji. Vzrušujícími i lehce sprostými slovíčky se ho snaží povzbudit k vyššímu výkonu. Netuší, zda se mu to daří, ale tělo říká, že je mu skvěle.

Elean strne a vybuchne. Má pocit závratě a zároveň takového uvolnění, že má pocit, že omdlí. „U živlů, to byla jízda,“ zašeptá do Amadeova krku. V ten moment se mu nechce nic dělat. Jen ležet na teplém těle a nechat se hýčkat velkýma rukama. „Nejsi koťátko, to by bylo jemně a něžné. Jsi jako vichr, který mnou cloumá. Miluji to. U živlů, čím víc jsem s tebou, čím víc se milujeme, tím je to pro mě dokonalejší a stále s tebou je to nový zážitek.“

„A myslíš, že to bude i po stech letech? Neomrzím tě?“ optá se Daimón s vřelým polibkem, který se protahuje, až jim jen nutnost nadechnout dovolí ho přerušit.

„A neomrzím tě spíš já?“ opáčí Elean pobaveně.

„Nikdy!“ zvolá Daimón. „Jak si něco takového můžeš myslet?“

„No vidíš, právě sis odpověděl. Je mi skvělé. Nevím, jak to vydržím, až budeme od sebe.“ Pohladí ho po vlasech, sklouzne k tváři, prstem ke rtům. Daimón ho vezme mezi rty a saje. Jazykem ho olízne a opět vsaje. „Vzrušující hra, maličký, ale chtěl bych, abys mi to dělal dole. Ovšem až později.“ Sklouzne z něj. Daimón pocítí, jak se z něj uvolňuje Eleanovo semeno. Sáhne tam, když mu Elean odstrčí ruku a očistí ho. Když skočí s očistou, přitáhne si ho do náruče.

„Chceš ještě něco vědět?“

„Sám nevím. V hlavě mi víří mnoho otázek a nevím, na kterou se dřív optat. Ten gobelín jsi našel?“

„Našel jsem ho. Dobře jsi mi poradil. Lysandr gobelín nadšeně sežral. Je vyráběn z vláken masožravých květin.“

„No brr! To je snad hnusnější, než když Argés se krmí mršinou.“

Elean se rozesměje. „Tuhle techniku jsme vám nikdy neprozradili, stejně jako umění kování nebo výrobu našich šperků. Taky byste je ani nemohli použít, jelikož u výroby se používá magie, a i tak byste to nepochopili.“

„Nejsme hloupí.“

„To ne. Kdyby ano, nebyl bych v téhle situaci. V tuto dobu bychom se připravovali na svátek Očisty. Je to zvláštní svátek a snad jediný, kdy se ho účastní odděleně ženy a muži. Obě dvě strany,“ pousměje se, „druhému nechce prozradit, co se u toho děje. Vzpomínám si, že jsme jako mladíci se mnohokráte pokoušeli je uvidět při rituálu, ale vždy jsme skončili s nepořízenou a samozřejmě opačně. Stihl jsem se ho zúčastnit dvakrát.“

„Co je to?“

„Je to očista těla a zbraně. Přátelé se setkají na předem domluveném místě, je to v noci, a očistí svou duši i zbraň od smrti. Uděláme kroužek. Ti co sedí, jsou oblečení a po ruce mají svou zbraň. Ten, který se očišťuje, stojí nahý s vyčesanými vlasy a spíná k obloze ruce. Přesněji řečeno k měsíci. Přitahuje pomocí magie jeho chladné světlo, aby ho očistilo od smrti.“

„Hezký zvyk.“

„Je krásný, ale mě se například líbí váš zvyk vyprovázet mrtvé žlutou stuhou a otevřenými dveřmi. Nebo ten zvyk požádat o nevěstu nebo muže. Máte taky spoustu pěkných zvyků.“

„Eleane,“ nadzvedne se Daimón, protože si vzpomněl svou otázku. „Řekni, kdo stvořil Stezky mrtvých? Černé stromy jako průchody? Proč jimi mohu projít? Když jsem tam byl podruhé při výcviku s nestvůrou, získal jsem plán cest od jedné ženy. Aaralyn se jmenovala a byla družkou kováře Juliena le Falyna, co vykoval Runový meč. Povídala, že ještě chvilku a podlehla by Stínům. Jdeš po cestě a vidíš jen úzkou linku a jméno cíle. Neskutečně rychle se dostaneš kamkoliv, i kdyby to bylo tisíc verstev.“

„Nemám tušení, protože nikdo se odtamtud nevrátil. Mohl bys promluvit se Stíny, ale řekly by ti pravdu? Věřil bys tomu?“ Zavrtí hlavou.

„Hm, a černé stromy?“

„Ty jsou tu odjakživa. Myslím, že jsou od té doby, co byl stvořen svět.“

Daimón se opět uvelebí. „Stíny. Když je vidím, přinášejí mi neklid a mám strach.“

„Oprávněně, protože před čím jiným bychom měli mít strach než před tím, co nelze zabít? Mohou tě ohrozit, vlastně mohou zničit tebe, jako Amadea. Tím jsou nebezpeční, i když musím přiznat, že neznáme veškeré aspekty Stezek smrti, Černých stromů a nakonec Země mrtvých. O tom posledním nevíme už vůbec nic a k černým stromům se živý člověk nesmí přiblížit. Mou přítelkyní jejích větve zabily.“

„Když jsem ho viděl jako dítě u nás ve vesnici, nebál jsem ho, spíš se mi líbil s těmi žlutými stuhami, ale nepřibližoval jsem se k němu. Všichni věřili, že pod ním jsou duše mrtvých a mohou ti ublížit. Potom jsem jel za Mistrem kovářem, to byl můj druhý strom, bál jsem se ho a minul z velké dálky. V jedné vesnici byl strom přímo na návsi. Klidně rostl a kolem něj byly větvičky s fáborky. Jim jsem prošel. Uvnitř jsou čarokrásné ostrůvky, balzám pro oči a mysl. Těšil jsem se z přírody, málem bych zapomněl, proč tam jsem. Kolem mě procházela spousta lidí. Většina nezastavovala, ale byly tam lavičky pro odpočinek, tekl potůček. Jako na zemi, možná daleko krásnější a barvy sytější.“

„Jestliže to vzniklo díky Dračím pánům, pak věděli, co dělají, pokud ne, tak proč něco tak nádherného tvořit pro mrtvé? Není to zbytečné?“

„Možná. Vyprávěj mi o tom, jak ses stal astrologem, dokonce Třetím nejvyšším.“

Elean se krátce zasměje. „Vlastně je to jedna obrovská lež. Když jsem zůstal ve vašem světě, dlouho jsem se skrýval a byl sám, až nakonec jsem pochopil, že musím mezi lidi. Tehdy jsem procestoval celý známý svět. Viděl jsem zvláštní věci, ještě podivuhodnější lidí a taky jsem si všímal, jak se řeč začíná různit. Tehdy jsem přišel do země, kde nevládli astrologové. Když jsi necestoval, nikdy nepochopíš, jaká je to zvláštnost. Každou zemi řídíme my. Panovnicí jsou jen loutky, neboli bod, který respektují obě strany. Jak víš, království vládne Síto království. V každé zemi je podobná organizace, jen se ji říká jinak. Na vrcholku jsou porodní báby, které dokázaly urvat tuto moc hned, jak nastoupili v zemi astrologové. Nedovolily jim, aby vládli a proto vznikla jedna panovnická linie a tyto dvě organizace. Báby rodí nové životy a astrologové si je berou. Obě strany dobře vědí, že bez sebe jsou ničím, ovšem to jim nebrání, aby proti sobě nebojovali. Díky tomu ovšem země se dostaly do patové situace. Jde hlavně o astrology. Ti dnem i noci hlídají hvězdy, aby žádná země nezískala navrch. Proto neexistují války, když se nepočítají drobné půtky. Astrologové jsou dost opatrní lidé. Jelikož umí předurčit svou smrt, pak není lehké s tím žít, a když se podíváš na hvězdy, můžeš předurčit, co se stane v zemi na dlouhou dobu. S tím se bojuje špatně.“

„Kromě elefianů.“

„Ano. Pokud jedna strana nemá tyto předpovědi, potom je snadnou kořisti. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme pochopili, kdo nad námi vyhrál.“

„Opravdu můžete vidět tak dopředu budoucnost?“

„Ano. Dokonce je to velmi lehké, ovšem drahé,“ ušklíbne se. „Proto si to nemůže dovolit každý. Jediné, co astrologové nemají plně pod kontrolou, jsou Nepředurčené děti. Proto je v den průletu komety sbírají a přivážejí do paláce. Tam je jednoduše zpracují, aby byly oddané království. Nejvíc čeho se děsí, je Divoké nepředurčené dítě. V takovém případě bábě nebo astrologovi hrozí smrt, když to nenahlásí.“

„Může si dělat, co chce.“

„Ano. Dokonce může zahýbat hvězdami natolik, že se může stát králem. Potom je jasné, že všechny plány astrologů i bab jdou k Temnému. Ani netušíš, jak by se změnila situace po takovém zásahu. Najednou by se musela přepracovat celá budoucnost, všechny horoskopy; to je pro astrology černá můra.“

„A já jim dělám čáru přes rozpočet.“

„Kdyby o tobě věděli, možná, ale nepředpokládám, že se chceš stát králem?“ Pátravě se zadívá na Amadea. To že by mohl vládnout zemi, mít neskutečnou moc, je velmi lákává. Kdo by odolal se stát vládcem mocného království? Podle něj nikdo.

„Ne, nechci. Rozhodl jsem se pro svou vlastní cestu. Serenin, to je můj mistr šermu, mi říkal, že je to nejtěžší cesta ze všech. Chci být s tebou a udělám pro to všechno,“ řekne ostýchavě. Elean mlčí, protože co na to říct? Nic, jedině poděkovat všem živlům a Vůli hvězd, že našel někoho takového, protože život by bez něj byl značně bezútěšný.

„Děkuji,“ políbí ho na rty, když si všimne, že Amadeův dech je mělčí. Usnul a bude svítat, ale dopřejí si spánek i teď. Sice spěchají, jenže odpočinek potřebují. Když tak vyprávěl, co se stalo, uvědomil si dvě věci. Že přeje si se vrátit do své země a opět se stát bezstarostným elefianem a za druhé, že právě tohle nelze uskutečnit.

Bezstarostně se přitiskne k Amadeovi. Moc dobře ví, že Větrní hlídači budou hlídat jejich spánek a upozorní ho na nebezpečí.  

Z vůle hada - 3. Odjezd z  Edanu