Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 24.

 

     Y´dela

 

Modrá y´dele je pevnost na severu, která má především chránit oblast, kde se pěstuje vzácné koření y´dele, před těmi, kteří chtějí snadný zisk. Jelikož armáda nechtěla povolit pevnost, zasáhlo Konsorcium a tuto pevnost dotuje, zvláště v odvětví Zpravodajství. Každá pevnost, která má nějaký vztah s Konsorciem, má místní pojmenování. Čistě vojenské pevnosti jsou slabičné. Obyvatelé Alacalde dělají vtípky, že by víc si vojáci nezapamatovali.

Zápisky Cestovatele

Daimón zastaví Argése a zadívá se na mapku. Má už toho cestování docela dost a zvláště zde, kde je chladněji než dole na jihu, kde se narodil. Kýchne, ještě, aby onemocněl.

„Jsme blízko, Argési. Kakopo!“ zakřičí. Poslední dobou ho vidí velmi málo. Les mu učaroval svými velkými stromy s mohutnými větvemi. Jen ať se vyřádí a na večer vždy donese nějaké maso, takže prakticky na zásoby nemusel sáhnout. „Tady jsi, darebo. Copak to máš? Nic? To ti není podobné. Ach něco máš, ale je to větší,“ odhadne, když vidí, jak se dívá do lesa. Stočí koně do příjemného listnatého lesa. Začíná už šero a měli by se někde utábořit. Tam, když uvidí Kakopa. Opravdu ulovil něco většího a k tomu ještě na něco vrčí. Vytasí meč, když pozná kočkovitou šelmu. Zamyšleně se zastaví, ale meč nechá v ruce, i když dobře ví, že na lov je meč ta nejhorší možná zbraň. Vypadá to, jako by se to zvíře chystalo zaútočit. Sesedne. Žádné ze zvířat si ho nevšímá. Vezme Argése za otěže a odvede ho dál od bojujících zvířat. Začalo to. Pozoruje zvíře nažloutlé barvy. Je daleko rychlejší než Kakopo, ovšem ten je hbitější a lépe skáče. Teď! Ne, stihl se uhnout. Za chvilku už nepřemýšlí, jen obdivuje, jak po sobě skáčou a snaží se zasáhnout zranitelné místo.

„Vyhrál,“ zašeptá, když Kakopo se ve vzduchu převrátí a dopadne na záda zvířete. Uslyší křupnutí. Nespěchá k nim, místo toho se dívá, jak tam Kakopo leží a snaží se dostat na nohy. Moc dobře ví, jak nebezpečný u něho je tento skok. Už udělá krok, když se yerv převrátí a postaví se na nohy. Lesem se ozve temné vrčení s ňafáním.

„Výborně.“ Udělá krok k zvířeti, když se zarazí. Takového Kakopa ještě nezažil. Vrčí a štětinky na uších se divoce hýbají. „Máš pravdu, tohle je tvá kořist.“ Otočí se k prvnímu zabitému zvířeti. „Argési, máme večeři a to díky Kakopovi. Je daleko silnější, než když se k nám připojil, co myslíš?“

Argés pokývá hlavou a pozoruje Kakopa, jak chytl to zvíře a tahá je sem a tam. Nakonec si nad ním sedne a vítězoslavně ho pozoruje. Přijde k němu a očichá. Odfrkne a vrátí se k Daimónovi. Tohle zvíře má lepší chuť, takovou nasládlou. Tamten dost nechutně páchl, ale chápe, že Kakopo právě zvítězil nad nepřítelem. Poslední dobou vůbec hodně bojuje s podivnými zvířaty. Nechápe důvod toho divného chování, protože žádné nesnědí a je zanecháno svému osudu. Pozoruje, jak Daimón porcuje zvíře a lítostivě se dívá na zbytky. V jejich domově po nich zbyly jen ohryzané kosti. Opět zalituje, že tu není jeho stádo. Tak pracně tam shánějí potravu a tady ji nechávají ležet. Tolik by se jich tu ještě mohlo nakrmit.

„Hotovo, jdeme najít tábořiště. Rád bych se utábořil blízko té vesnice. Zítra bychom mohli omrknout situaci a víš co, něco mi říká, že tu pana výběrčího potkáme.“ Pobídne koně z lesa na stezku, která pomalu zarůstá. Vsadí se, že dřív byla rozrytá koly od povozů, které přijížděly pro vzácné koření. Tam jsou první ohořelé budovy. Seskočí, otěže nechá na Argésově krku.

„Kdyby něco, utíkejte.“ Má nepříjemný pocit, snad proto, že se to podobá ohořelému kněžnině pavilónu. Vytasí meč, postaví se k jednomu ze stromu a klidně pozoruje vesnici. Překvapí ho, že vlastně nevidí nic. Vždy mohl vidět Stíny, vlastně je může vidět i normální smrtelník. Očekával, že se budou tu procházet… Počkat! To je hloupost. Proč neprošli na Stezky smrti? Lhal snad výběrčí? Něco tu nehraje. Pak se úlevně usměje. Nejsou to stíny, budou to duchové mrtvých stejně jako skaadští jezdci nebo ta armáda mrtvých v jeskyni. Zřejmě nemohou najít černý strom. Vykročí směle do vesnice. Někde tu musí být. Obyčejní duchové mu neublíží.

Otočí se, jako by ho něco varovalo. Klopýtne. Absolutně nečeká to, co uvidí a už vůbec ne, že dotyčný na něj zaútočí. Spletl jsem se, pomyslí si v jediné vteřině. Jsou to Stíny, ale proč se nemohou dostat na Stezky smrti, kam patří? Překulí se v poslední vteřině. Pustí meč a vytáhne dýku. Teď si gratuluje, že ji vytáhl z vaku a dal za opasek. Připomene si, jak posledně zabil Stín a napřáhne před sebe dýku. Stín se na ni nabodne. Zpozoruje v jeho chladných očích nepochopení a vzápětí jak se začne scvrkávat. Snaží se ho odsunout, ale Stín ho drží v pevném objetí. Směje se a jeho zahltí nenávist ke všemu živému. Se smrtelným posledním výkřikem ho obalí nenávist, zášť, zloba a okolí i jeho zasáhne čisté zlo. Vzlykne, když se přes něj to přelije a potom nic. Leží na zemi, nic nevnímá, až do chvíle, kdy nad ním se objeví mohutný stín. Podívá se na Argése. Z druhé strany ucítí pevnou plátovou kůži yerva.

„Musíme pryč. Je jich tu mnoho.“ Vyšplhá se do sedla jako stařec, nahmatá otěže. Aniž musí Argése pobízet, ten se vydá ven z vesnice po stezce, kterou přijeli. Daimón mu skoro visí na krku, jak se snaží strávit to, co se mu stalo. Nevnímá, jak Śivy se zastaví na okraji vesnice a několikrát mohutně zaržá, až konečně k němu přiběhnou lidé s pochodněmi. Když ucítí normální vůní jídla, lidský pach, zavře oči a usne. Vedle lůžka se položí Kakopo a po druhé straně se posadí statný muž se sevřenými rty.

Dveře se otevřou a do nich vejde starší muž, podle lepšího oblečení starosta vesnice. „Pane Bassone, nemusíte ho hlídat.“

Armak Basson se zadívá na mladíka, potom na starostu. „Musím a vypadni. Zdržím se tu.“

Muž zesiná, protože sice nejsou chudí, ovšem bohatí taky ne a živit tuhle celou bandu něco stojí. Doufali, že zítra odjedou a budou mít zase na rok klid. „Jak si přejete.“

 Basson nic neříká a dál se dívá na mladíka. Když ho viděl posledně, vypadal jinak. Mladík, nyní už muž, který toho zažil víc než jiní za celý život. Co se asi stalo, že se vrátil v tomto stavu? Nikdy nikoho tak zřízeného neviděl, ale meč má. Cítí sílu run, takže určitě se vrátil, aby splnil slib. Má poctivost v očích, pomyslí si. Snad mu nic není. Sice poslal pro felčara do nedaleké pevnosti, ale přijede až ráno. Sevře rty. Nemá rád, když mu něco kazí plány a tenhle mladík má tu moc. Opět se posadí a zadívá se na yerva, který je dobře vidět. Vsadí se, že kdyby chtěl něco podniknout, byl by mrtvý dřív než by štěkl. Zasměje se. Chudák, co je bohatší než samotný panovník. Zavře oči a poklimbává. Ráno ho probudí zasténání. Skloní se nad Daimónem.

„U Oka, kde to jsem?“

„Tvůj kůň tě sem dovezl, co se stalo?“

„Zabil jsem ho, ale musím vědět víc. Je tam tolik mrtvých a nemohou se dostat na Stezky mrtvých.“

„A nemůžeš je tam poslat?“

Daimón se posadí. „Nemohu. Kdyby na ně prošli, bylo by to příliš nebezpečné. Kakopo, ty jsi tady? Jsi poklad.“ Třepne ho prsty po hřbetě. „Mohu je zabít, chvilku to bude trvat, ale musíme zjistit, co se tehdy stalo a proč to vzniklo. Druhá stejná situace nesmí nastat.“

„Když myslíš.“

„Pane Bassone, felčar.“

„Pošlete ho sem, i když je to asi zbytečné, ale když už tu je… Co se stalo? Takhle zřízeného člověka jsem málokdy viděl, a věř, že jsem viděl i odsouzené.“

„Když zabijete Stín, obalí vás jeho zlo jako pokrývka a pronikne do celého těla. Naprosto vás ohromí. Mohu je sice poslat na Stezky, jenže je jich tolik… Ne, musí být naprosto zničení.“

Armak zaváhá, protože to nemá ve zvyku. „Mohu nějak pomoci?“

„Nevím sám, i když asi budu potřebovat Zpravodaje.“

„Ten je v pevnůstce půl dne rychlé jízdy. Zavedu tě tam. Starosto!“

Chvilku se nic neděje, nakonec vstoupí starosta a muž s brašnou v ruce. „Nemocný?“

„Asi já, ale věřte, nebudu vaší pomoc potřebovat.“

„V tom případě mohu odjet, pane Bassone?“

„Pokud nikdo zde nepotřebuje vaši pomoc, ano, i když můžete cestovat s námi. Připravte nám jídlo na cestu, vyjíždíme. A nemusíte mít takovou radost,“ řekne suše výběrčí. „Ještě stále sem můžu přijet.“

Daimón se pousměje nad starostovým protáhlým obličejem. Opatrně spustí nohy na podlahu a vstane. Zachytí se zdi. Armak ho ustaraně pozoruje. Vypadá to, že zničení Stínů není tak jednoduché, jak si myslel, hlavně když je zničí. Ta vesnice mu dělá starosti. „V pořádku?“

„Máte o mě větší starost než skaadští jezdci. Bude to dobrý. Jedeme. Meče?“

„Jsou u tvého koně, neboj se.“

„Proč skutečně chcete, abych je zabil?“

Výběrčí se ušklíbne. „Možná ti to řeknu, až je zničíš a možná ne, ale slíbil jsi mi něco, nebo snad neumíš dodržet slovo?“

Daimón nic neřekne a jde k Argésovi. Ten si ulehčeně oddechne. Kakopo říkal, že je v pořádku, ale když chtěl jít za ním do světnice, nepustili ho, což opravdu nechápe proč, i když je to tak všude.

„Ještě tu, pane Bassone, zůstanu,“ omluví se felčar.

„V pořádku, ale jakmile skončíte, přijeďte.“ Mávne rukou, vojáci a dva zapisovači vyjedou za ním. Uprostřed nich je zapečetěný vůz tažený čtyřmi silnými koňmi. „Dostaneme se tam k večeru,“ prohodí k Daimónovi, který jede po jeho boku. „Vůz je pomalý.“

„To nevadí.“

Výběrčí přikývne. Jedou pomalu a Daimón vidí na Argésovi, jak mu tohle pomalé tempo vadí. Určitě by i on rád vyrazil rychle k pevnosti. Přeskočí myšlenkami k tomu, co má udělat. Je rád, že výběrčí není ukecaný a nechává ho být. První co udělá je to, že pošle zprávu Eleanovi. Také je dobře, že s ním výběrčí jede, protože jinak by těžko dostal svolení k poslání zprávy a ukazovat nákrčník se mu nechce. Jistě by fungoval, jenže otázkou je, zda je to rozumné. Takto se nikdo nebude vyptávat. To co tu se tu stalo, je zajímavé a rád by znal Eleanův názor. Stíny nemohou být na zemi, ale tady je jich snad víc než na Stezkách. Taky by se mohl zkontaktovat s Dvojčaty. Jistě mají mu co říct, jen by nerad svou schopnost zde ukazoval a výběrčímu určitě nic neunikne. Má pocit, že bude ho hlídat víc než tetička. K večeru se opravdu ukáže pevnůstka. Vojáci, jako by je čekali, otevřou těžkou bránu a oni projedou dovnitř. Nic moc, ale pořád lepší než spát někde venku, usoudí Daimón.

„Jdeme.“ Daimóna to udiví, protože sotva seskočil z koně, jenže odmítnout to nemůže. „Potřebuju odeslat zprávu do hlavního města,“ řekne Zpravodaji, který zrovna krmí šedé ptáky.

„Teď? Dobrá a kam to bude?“

Basson se otočí k Daimónovi. „Třetí nejvyšší astrolog,“ řekne suše a sám je zvědavý na jejich reakci. Pobaví ho nerozhodné pohledy, protože jako všichni znejistí a určitě přemýšlí, zda se nepřeslechli. „Elean se jmenuje.“

„Daleko jsi došel,“ řekne uznale Basson. „Slyšel jsi.“

„Jo jasně, no dobrá.“ Pokyne mu ke stolu v rohu.

Daimón se posadí a zamžourá na malé papírky. Tak tohle bude složité, když si vybaví, že stačí jedna věta. Usměje se.

„Musím upozornit, že čím výš, tím déle zpráva přichází.“

Basson i Daimón pochopí. „Nemyslím, že někomu to něco řekne. Pošli posla.“ Přečte jim zprávu a podá ho Zpravodaji.

Zpravodaj smotá ho a vloží do malého pouzdra, které připevní na nožičku šedého ptáka. „Tak tohle je fakt stručná zpráva. Z té nevyčte asi nikdo nic.“ Vyjde po řebříku nahoru a vyhodí ptáka do vzduchu. Ten mávne křídly a letí k cíli. „Tak hotovo. Ještě něco?“

„Ne, teď jen budu čekat na posla.“

„Ehm, to nebude tak brzy,“ zadumá se Basson.

„Je to pták, bude tu rychle. Jdu nakrmit koně a spát.“ Zívne si. To pomalé tempo ho málem uspalo. „Krčma tu asi není?“ zeptá se nadějně.

„Ne, ale kantýna jo. Vedeme si ji sami a dá se tam najíst, když ti nebude líto pustit stříbrňák. Jinak se jí první hodiny v čase.“

„Děkuji. Mohu se optat, jak je to tu s y´delem?“

Zpravodaj pokrčí rameny. „Moc toho nevím, ale je tu Fairr. Slouží zde nejdéle a mohl být už přeložený, ale nechce se mu. Prý už s kořením je srostlý. Mohl by toho vědět daleko víc.“

„Děkuju. Mohl by ho velitel uvolnit?“ Otočí se k Bassonovi.

„Zkusím to, ovšem nemohu nic zaručit. Nespadá pod moji jurisdikci.“

„V pořádku.“ Vyjde z domku Zpravodaje a jde k Argésovi. Jako vždy na sebe nenechal sáhnout a Kakopo jako vždy ho brání. Usměje se, vezme ho za otěže a odvede ho do stáje. Luxusní, pomyslí si obdivně. Zdá se, že tu koně bydlí skoro stejně dobře jako lidé, když ho ustájí do velkého stání. Kakopo si hned lehne vedle něj. Odsedlá ho, vytáhne věci na hřebelcování a velmi dlouho mu masíruje svaly a pročesává ohon. Na hřívu od té doby, co ji má spletenou, nemusel sáhnout. Pohladí ho po nose, sáhne do vaku a vytáhne sáček se sušeným masem. Začíná mu docházet, když zaloví dovnitř. Občas hodí i Kakopovi, který kousky s radosti chytá ještě ve vzduchu. Absolutně nechápe, jak takové těžké zvíře může být zároveň lehké. Když dokončí krmení, nanosí jim vodu a jde do kantýny. Je plná, ale pivo před ním přistane, sotva se posadí.

„Něco k snědku?“

„Cokoliv.“ Pomalu položí zlatý alacalde.

„Za to si koupíte celou posádku.“ Hodí zlaťák do váčku a zapluje do kuchyně. Za necelých třicet plných nádechu má před sebou voňavého ptáka a namazané chleby. Olízne se a pustí se do toho. Pak jen sedí a upiji pivo a naslouchá ostatním. Skoro už podřimuje, když si k němu přisedne starší muž.

„Prej mě chcete vidět.“

„Fairr?“

„Jo, co chcete?“

„Průvodce po místních krásách.“

„Hm, to se budete muset dohodnout s velitelem. Jinak tady krásy sotva najdete.“

„Y´dela.“

„Ta je skutečně krásná, jenže ta kvete na začátku zimy.“

Daimón přemýšlí, že vlastně o tom koření nic neví, jen to, že je sladce pikantní a barví jídla do modra. „Víte o ni něco?“

„Jo vím, makal jsem tu. Pak jsem narukoval. Divné co?“

„To ano. Co mi o ní můžete říct?“

„Co by to mělo bejt?“ Poškrábá se ve vlasech.

„Všechno, například jak se pěstuje, její zvláštnosti a podobně.“

„A proč to vás zajímá?“ optá se zvědavě.

„Jen tak? To asi neprojde? Vesnice Y´dela.“

Mužova tvář ztuhne. „Narodil sem se tam. Je prokletá. Nikdo tam už nežije. Hm, no já jen ji sbíral a sázel. Jeden rok se zasadí, druhý se sebere květy do nádob, kde ve stínu pomalu schnou. Pak se je vysype a plátky vyhodí. Je škoda, že se nemůže z nich udělat barvivo. Poté se počká, až se objeví nové výhonky, ty se odřežou a staré rostliny se vyhodí. Nové dají do vody a další rok, až se objeví kořínky, se zasadí.“

„U Jiskrovce, není to nějak složité?“

„Proto je tak mastné,“ pokrčí rameny. „Půda je dost vyčerpaná, jenže nikde jinde se jim prej nedaří. Vlastně je pěstují tři vesnice, nyní dvě.  Y´dela je mrtvá a nikdo, kdo tam vkročí, ten se nevrátí. Eště něco?“ Lokne si piva.

Daimón přemýšlí, jak moc by byl ochoten ho doprovázet. Velitele uplatí, nebo to řekne Eleanovi a ten mu to přikáže, snad nějaký vliv na vojenské velitele má. „Zatím nic.“

„Tak jo.“ Zvedne se, jde si sednout k jinému stolu.

Daimón o celé situaci přemýšlí, ale bez dalších informací se moc nehne, nejlépe bude, když to prostě zaspí. Venku se zastaví, zívne. Jiskrovec jasně svítí a on doufá, že snad nebude mít zlé sny. Ty noční múry přicházejí, jak se jim zachce a vždy je po nich vyčerpaný.

„Velitel s vámi chce mluvit.“

„Teď?“ zasténá Daimón. „Ach jo, tak dobře.“ Jde za vojákem. Na jedné straně velitele proklíná za jeho nespavost, na druhou stranu je rád, že to bude za ním. Zítra určitě přiletí posel a potom bude mít rychle spojení s Eleanem. Nehodlá zde strávit delší dobu, i když záleží, kolik těch stínů tu bude. Mohl by je poslat na Stezky jedním použitím meče, jenže Stíny nenávidí. Nebýt jich, mohl ještě žít jeho otec, Oliviena a spousta dobrých lidi. Zabije je, i když asi dost ošklivě to odnese. Taky nechce Stíny posilnit o další duše.

„Velitel.“

Daimón vstoupí, rozhlédne se po místnůstce. Všechno, kromě stájí, je tu tak malé, pomyslí si, i když ty mapy… Přistoupí k nim.

„Zajímají vás mapy?“ ozve se ode dveří. Ve dveřích stojí statný chlap s vlasy nakrátko. Netváří se přívětivě, spíš ostražitě.

„Velmi, hodně cestuju a nejlepší mapy jsem viděl u Arryja.“

Velitelův obličej se rozzáří. „No né, vy jste ho viděl? U Oka, co ten starý pardál dělá? Tohle je, kterou mi nakreslil, a dosud lepší nikdo nevytvořil.“ Ukáže na mapu za svou židli. „Stála majlant, ale yerv to přežvýka!“

„Potkal jsem ho v Dvoubraní u Údolí stínu. Žije v malém domku a vyřezává nádherné věcičky. Tohle jsem si u něj koupil.“ Ukáže na opasek s měšcem, kde visí stále zvířecí figurka. „Nádhera, ne?“

„Jo, znáte ho. Už tehdy, když nemaloval mapy, se tím bavil. Skvělý voják. Myslím, že nikdo z nás tolik neprocestoval jako on a má ještě ten Atlas?“ V hlase se ozve touha.

„Má. Koupil bych ho, jenže jsem byl zrovna švorc. Lituji toho dodnes.“

„Jo, byla to yerví drahá krása, k tomu ho nenabízí jen tak někomu. Tak jo, prý se zajímáte o Y´delu?“

„Ano, jeden voják prý to tu slušně zná. Rád bych, kdybyste mi ho půjčil.“

„A co s ním chcete dělat? K tomu jste přijel s Bassonem, chápejte, je tu oblíbený jako nemocná koza.“

Jak vidno, velitel, který jde rovnou na věc. Líbí se mu. „Něco jsem mu slíbil.“

„Co? Chápejte, nebudu uvolňovat zkušeného člověka jen tak pro nic za nic.“

Daimón mlčí a zvažuje, na kolik může mu věřit a zda mu to může říct. Pevně se mu zadívá do očí a jen doufá, že ho nezavře do místního vězení coby nemocného na duševním zdraví. „Rád bych něco udělal s vesnici Y´dela.“

Velitelovo obočí se nadzvedne a mimoděk praští rukou do stolu. „No, konečně někdo, kdo se o tu ubohou vesnici zabývá. Už jsem to několikrát hlásil na velitelství, jenže koho tam zajímá nějaké koření. Jedině boháči a ti si je mohou koupit. Není ho tolik jako dřív, jenže ty dvě vesnice toho vyprodukují dostatek. Nikoho nezajímá cena a obchodníci na tom vydělávají. Popravdě dělá mi to starosti. Jste vojákem?“ Daimón zavrtí hlavou. „Nu což, nikdo není perfektní. Nemohu tam nikoho poslat. Dokonce jsme označili hranici, kam až se může. Je to označené červenými kusy látek. Jsou vidět z daleka. Problém je, že mám pocit, že se ta hranice zvětšuje.“

„To je zajímavé.“

Živě přitaká. „Že? Co vím, je tam něco, co nemůžeme zabít. Jelikož sám jsem se s tím setkal a netoužím se s tím opět setkat, chápete to ne, pak vím, o čem mluvím. Ta nenávist mi skoro vypálila oči. No, zas ne, ale byl to hnus. Kdyby tam něco vzniklo, mohlo by to být velký problém.“ Takže použít runový meč nepřichází v úvahu, jedině Dýka stínu. „Dám vám ho,“ uzavře situaci.

„Děkuju, pokusím se to tam vyčistit, jen to chvilku bude trvat, nejen pro ty Stíny, ale hlavně chci zjistit příčinu toho jevu.“

„Vím a mám takový pocit, že Basson je do toho zapleten. Zajímá se o něco, z čeho neplynou peníze, rozumíte?“ Daimón přikývne. „Výborně. Máte mou plnou podporu a cokoliv budete chtít, včetně Zpravodaje, řekněte si. Můžete přímo za mnou.“

„Děkuju, budu rád. Zítra by měl přiletět posel, je to červenočerný pták, ať ho nikdo nesní.“

Velitel kouká, pak se rozchechtá. „Nebojte se, a pokud ano, dotyčný skončí na špalku.“ Vyprovodí ho ven a potom osobně dovede do ubytoven. „Dobrou noc.“

Tak to bychom měli. Obavy byly liché, ten chlap je správný, říká si v duchu. A pak je vždy dobré mít podporu místního velitele.

„Snad to splní,“ zabručí velitel o pár nádechů později na hradbách. Dívá se na vzdálenou vesnici, kterou sice nevidí, ale stačila mu poslední cesta k ní. Jako by okolí pohltilo zlo, dokonce by řekl, že tam ubylo světla.

 

Ráno se Daimón přetočí, když ho něco polechtá v nose. Kýchne, posadí se a zamžourá na pokrývku, kde zřetelně vidí černočervenou skvrnu, zívne, vyloví lahvičku a vypije.

„Opravu ho málem snědli. Ještě jsem nikdy neviděl se dohadovat chlapy o tom, zda to umí lítat nebo neumí, ale asi to bude váš posel,“ pronikne k Daimónovi velitelův hlas. „Nechtěl jsem vás budit.“

„Díky, lítat umí jako blesk, ale teď bych nic nepřečetl, ani kdyby to bylo velké jako vrata. Potřebuju–“

„Vodu, studenou.“

„Přesně.“ Sebere Posla a posadí si ho na rameno. Velitel nad tím divným ptákem zavrtí hlavou. I Zpravodaj byl mimo, když mu ho ukázali. Sleduje, jak se u studně s ostatními myje a ten pták ani nespadne, ať cokoliv dělá. Nakonec ho doprovodí do Zpravodajovy místnosti. Dívá se, jak odvazuje zprávu a usmívá se, což je docela raritou, jelikož on když dostane zprávu z vrchního velitelství, se neusmívá nikdy a tohle je dokonce od Třetího!

 

„Lásko, napiš, co potřebuješ. Druhou zprávu dej veliteli. Miluji tě.“

„Reonovi del Val, veliteli pevnosti. Udělejte cokoliv pro nositele toho dopisu.“ Značka.

 

Daimón si povzdechne, podá jeden papírek veliteli, potom vezme papírek a pomalu píše.

 

„Potřebuji cokoliv o y´dele, hlavně zvláštnosti. Je tu mnoho Stínů, které nemohou na Stezky. Jejich vliv na okolí se postupně zvyšuje. Pozdravuj sestry, miluji tě.“

 

„To je skutečně značka Třetího. Nikdy jsem ji osobně neviděl,“ řekne s knížečkou v ruce. „Nemusel to psát, udělám to. Je to v mém vlastním zájmu.“

„Děkuju moc. Chcete vidět, jak létá?“

Velitel přikývne a jde za Daimónem, který v ruce drží posla, který vypadá, jako by spal. Venku ho vyhodí do vzduchu, velitel vyjekne, když ho vidí padat, potom vyjekne podruhé, když jen zahlédne černočervenou šmouhu. „U Oka, to je rychlost!“ zvolá a s ním pár dalších přítomných vojáků.

„Ano. Hlavně, ať ho nikdo nesní, je drahý.“

„Jistě. Myslím, že po dnešku bude každý černočervený pták v karanténě. Co budete dělat?“

„Čekat na informace. Nic jiného mi nezbývá, i když…“ Zadívá se na bránu. Posel nepřiletí tak brzy. „Myslím, že vyjedu do sousední vesnice, kde se pěstuje y´dele, nebo se spíš vydáme k vesnici samotné. Může mě tam někdo doprovodit?“

„Jistě, dám mu nejrychlejšího koně, jakého mám. Ten váš vypadá na hodně rychlého.“

„Je rychlý.“ Za deset úderů už je na cestě. Velitel splnil a dal Fairrovi skutečně rychlého koně. Vypadá to, že zná nějaké zkratky, protože ho vede jinak než po cestě.

„Je to rychlejší, i když náročnější, ale máme skvělé koně,“ vysvětluje mu. „Ten váš pes nebo co to je, je úžasné zvíře. Podobné jsem neviděl. Vidíte ty červené pruhy na stromech, tam začíná hranice.“ Zastaví se u jednoho stromu a ukáže na látku ve výšce člověka. Otočí a ukáže na další a potom na druhou stranu. „Takhle je to po celém obvodě. Každý, kdo tu žije, tu hranici zná a nepřekročí ji, jedině sebevrah.“ Seskočí a uváže koně. Daimón to udělá po něm. „Občas tu objíždím na velitelův rozkaz. Nikoho jiného neposílá. Už nechce nikoho ztratit a já se tu vyznám, přesto bojím se, rozumíte. Kdyby to byli lidé, bylo by to jiné, ale tohle, fakt, nevím, co to je. Nikdy nevím, kde na ně narazím, protože musíte mít oči všude.“ Jde pomaličku a rozhlíží se. Najednou se dotkne Daimónovy ruky a ukáže před sebe.

Daimón napne zrak. Má pravdu. Něco se tam pochybuje, trochu divně, ale je jasné, že to do lesa nepatří. Opatrně přistupuje blíž.

Fairr zavrtí hlavou, ale nejde za ním. Velitel mu jasně řekl, že má ho nechat, ať si dělá, co chce. Pak udělá pár kroků, dalších.

Daimón se k tomu přiblíží. Je to Stín! Váhá, co má udělat, když najednou se Stín otočí. Má pocit, že vítězně řve, když se k němu rozeběhne. Rychle vytasí dýku, nahrbí se a zalituje, že u Serenina nevzal i nějaké lekce s dýkou. Podceňuje ho, pomyslí si a bodne. Co nejrychleji vytáhne dýku z těla a uskočí. Sice zakopne a spadne, ale není v jeho blízkosti. Odkutálí se dál a ještě víc a kašle na větve, když ho zasáhne nenávist. Ihned si uvědomí, že je slabší, než ty předešlé. Ten Stín se opět začal scvrkávat, jenže jak nebyl přímo v epicentru, tak ho to škráblo jen slabě. Až je bude zabíjet, bude muset být do nich dál, jinak se bude těžko vzpamatovávat. Nemůže se pokaždé spolehnout na Argése, že ho odnese do bezpečí.

„Co to bylo?“ zeptá se Fairr, když se skloní nad odpočívajícím Daimónem.

Ten vzhlédne k ustarané starší tváři. „Stín, člověk, kterého pohltila zloba, nenávist, frustrace, všechny negativní pocity, které člověk má. V Stínech se doslova znásobí. Když ho zasáhnu, začne se smršťovat a vybuchne. Jako mina nebo bomba, znáš to.“

„Slyšel jsem, ale výroba těch zbraní je přísně tajná. Myslel jsem, že… Nebyly to hezké pocity, co mě zasáhlo a to jsem byl daleko. Takže je definitivně pryč?“

„Ano. Kdysi dávno jsem našel tuhle dýku v jedné jeskyni na severu a náhodou jsem potkal Stín a náhodu jsem ho bodl. Tak jsem zjistil, že se dají zabít. Přesto tady je jich strašně moc. Nemělo by to tak být,“ řekne zamyšleně.

„V tom vám neporadím,“ řekne uctivě. „Jsem rád, že se dají zabít. Dá se ta dýka vyrobit? Spíš ne, že?“

„Obávám se, že nejde, i když bych rád. Podle toho co vím žena Stín, ovšem jak, netuším.“ Na dlani se mu leskne kus kovu se zlatem. Sevře ji, pak zastrčí za pás. „Vracíme se, myslím, že jsem zjistil, co jsem potřeboval. Teď jen vypátrat, jak se to mohlo stát.“ Vyrazí směrem, kde uvázal Argése. Pohladí ho a ujistí ho, že je vše v pořádku.

„Je tu posel,“ řekne stráž v bráně, „máte jít za velitelem.“

„Argési, počkej tu.“ Vyrazí za velitelem. Když vkročí do místnosti, pobaví ho velitel, jak posla krmí.

„Vítej, je prostě úžasný. Tady je zpráva. Trochu jsem ho nakrmil.“

„Děkuji.“ Posadí se, vyndá zprávu ze schránky a začte se.

 

Ami, musel jsem jít do archívu, než jsem sehnal, to co požaduješ. Vypadá to velmi podivně a nechápu, proč by neměli projít stromy smrti. Bojím se, že asi všechno už jsi zjistil, jen jedno. Rostliny nesmí být v zemi déle než tři roky. Pak se musí zničit. Pokud se nechají déle, kořeny rostou hloub do země. Špatné podloží. Hluboko v zemi jsou jedovatá ložiska eritu. Lidé to nevyužívají, ale elefiané v dávných dobách ano. Koření se mohlo díky kořenům nakazit. Dávej velký pozor. Přesto by měli pravidlo tří let dodržovat. Zkusím najít něco víc. Miluji tě. E

 

Ten tvůj Elean je vydřiduch a k tomu dozorce. Pořád nás honil, abychom sháněli informace a k tomu pořád lamentoval nad bordelem v našem archívu, zmetek. Co na něm, u Oka, vidíš?! Dávej na sebe pozor. K a I!

 

Usměje se nad tím. Posadí se a vezme první papírek.

 

Eleane, děkuji. Zkus najít souvislost mezi černým stromem a y´delem. Mám pocit, že je tu možná souvislost. Miluji tě. A

 

K a I, děkuju, moc jste mi pomohly. Nikdy asi nezjistím, proč ho miluji, proč on mě, ale jako bych našel druhou část své duše. A prostě takový je. Mám vás moc rád. A

 

„Posíláš ho hned nazpět?“ optá se udiveně velitel. Podá mu ptáka. „Zjistil jsi něco?“

„Fairr ti asi vše řekne, ale je možné je zabít, i když bude to na dlouho, hlavně netuším, kolik jich tam bylo v době, kdy se to stalo. Ano, potřebuju ještě pár informací.“

„To už asi nezjistíme, přesto tento údaj by mohl mít Basson. Dotíral na mě, abych ti naproti poslal jednotku. Bál se o tebe. Zajímal by mě důvod. Peníze z toho nebude mít, i když kdyby se vesnice obnovila, pak jistě. Ale my jsme rádi, že kraj bude klidný.“

„Zeptám se. Půjdu se najíst a pak do postele. Unavilo mě to.“

Velitel přikývne a jen se dívá, jak vyhazuje posla z okna. Pobaveně zavrtí hlavou, když vidí stejnou reakci jako předtím.

 Daimón si dá v kuchyni opět zvěřinu, jen tentokrát nikdo nic nechce. Naopak cítí pokradmé pohledy. Že by Fairr promluvil? Zítra zajede do jiné vesnice. Musí se optat, zda něco vědí o pěstování a tak.

„Tak kam zítra?“

„Potřebují někoho, kdo ví vše o pěstování y´dele.“

„Dele to bude vědět.“ Daimón nadzvedne obočí. „To je člověk, který je určen, aby hlídal y´dele. Má jistě své jméno, ale to se už asi dávno zapomnělo. Ten co neví o nich, to asi neví nikdo. To on určuje, kdy se sklidí, kdy se výhonky odřezávají, zasadí. Nikdo je nezná lépe.“

„Pak zítra za ním jedeme. Díky za doprovod.“

 

Druhý den ráno nasedne na Argése.

„Kam, jedeš?“ zeptá se velitel, který vyšel na nádvoří.

„K Dele, prý je to člověk, co ví vše o y´dele. Nevím, kdy se vrátím. Fairre, jedeme!“ Pobídne Argése do klusu. Přemýšlí o informacích, které dostal, ale cítí, že to není vše, že ještě hodně jich chybí.

„Budeme tam k poledni. Musím říct, máte parádního koně.“

Daimón se usměje. „Zachránil mi mnohokrát život, je ze sssertanu.“

„Och!“ V očích se objeví úcta a zájem. „Je skutečně nádhernej. Chlapi nad ním slintali.“

„Ano, je to dar.“

„Neznám nikoho, kdy by tam byl.“

„Poušť, není o co stát.“ Je rád, že se dál nevyptává, až dorazí na místo, kde les končí. Dívá se na pole plné rostlin. Jsou rozdělená do čtverců a ty zase do jednotlivých řad. Nikdo tam není, ale podle toho jak vypadají, tak sběr ještě nezačne. Pak zahlédne první lidi, ukáže na ně.

„Plejí.“

Minou další čtverce. Není jich tolik, pomyslí si, když se objeví malé domky úhledně srovnané do řad jako y´dele. Vypadají i podobně, domek maličká zahrada a k tomu podloubí s vrátky. Pobaví ho to.

„Vítejte, cizinci. Zabloudili jste?“ zeptá se muž, který se vynoří z jedné zahrady.

„Ne, hledáme Dele.“

„Och, prosím pojďte.“ Vede je k domku, který je stejný jako ostatní. „Ctihodný Dele, máš návštěvu!“

„Hned jsem tam!“ Z domku po pár úderech srdce se vynoří žena středního věku v šátku přes ramena. Vlasy má spjaté vyřezávanou sponou ve tvaru květu y´dele. „Co potřebujete? Není čas na sběr a koření je už prodáno.“

„Potřebuji něco jiného, potřebuji něco vědět o y´dele.“

Žena zvažuje, potom jim pokyne rukou do zahrady. Usadí je ke stolu, sama zajde domu a za chvilku už nese džbán s pitím. Nalije do pohárků.

„Výborné, co to je?“

Žena se zatváří pobaveně. „Přece y´dele.“

„Cože?“

„Jak vidno, nikdy jste ho nejedl. Malé množství pěstujeme pro svou potřebu. Tak se ptejte. Vypadáte na vojáky.“ Prohlédne si jednoho, potom druhého. „Ty jsi určitě z posádky, ale u tebe těžko říct a kůň nepochází z alacaldského chovu.“

„Vyznáte se, paní.“ Neví proč, připomíná mu paní Lachésis.

„Musím. Co vlastně chcete skutečně?“

„Zná jak zabít mrtvé v Y´dele!“ vyhrkne Fairr. „Narodil sem se v tomto kraji, sem z místní posádky a veliteli dělá to starosti. Každému kromě těch v  hlavním městě. On jednoho z nich zabil!“ dodá důrazně.

V ženině tváři se objeví údiv. „Pak se ptej.“

„Pravidlo tří let.“

Úsměv zvlní přísné rty. „Vidím, že vám někdo radil. Ano, pravidlo tří let je důležité, i když popravdě nechápu, proč se dodržuje. Přesto se žádný Dele neodvážil toto pravidlo porušit, až…“

„Až?“

„Na Y´dele. Jejich srdce obloudila chamtivost a nechali rostliny dál růst, aniž by je vytrhali, jen vzali nové výhonky, které množili a množili a nakonec ani to neudělali. Takto zkrátily roky a měli více peněz. Musím říct, že každý Dele bojoval proti tomu, tedy kromě tam. Snažili jsme se lidem vysvětlit, že toto pravidlo je velmi důležité, že půda si musí odpočinout, ale oni viděli jen bohatství, které porušení tohoto pravidla vesnici přineslo. Jako by úplně přehlédli chamtivost, nenávist, podezřívavost, které toto bohatství vesnici přineslo. Ne, podle mě toto porušení nic dobrého nepřineslo. Taky jsem se byla podívat dřív, než se stalo tam to neštěstí. Půda byla vysátá, přesto rostliny dál rodily. Jak? Nemám na to odpověď, a když jsem to dál zkoumala, vyhnali mě. Nakonec byli tak chamtiví, že začali pěstovat y´dele mezi domy a osázeli půdu kolem černého stromu.“

„Počkejte v Y´dele je černý strom? Vypadá jako vrba, jen je černý.“

„Ano, je tam. Má to nějakou souvislost s tím, co se stalo?“

Daimón přikývne. „Je to možné. Jestli chcete znát důvod pravidla Tří, vím to.“

„Jak můžeš vědět něco, co nevíme my, kteří tu žijeme?“ V ženině hlase se objeví pohrdání a podezřívavost.

„Píše si s Třetím.“ Fairr ukáže prstem na hodiny.

„Oh, takže ten důvod?“

„Pod vámi je rozsáhlé ložisko eritu, což je jedovatý nerost. Tady Fairr mi povídal, že nikde jinde rostliny nemohou růst a za druhé, že mají strašně dlouhé kořeny. Jestliže jsou schopny dosáhnout tohoto ložiska, mohly se nakazit. V tom případě se pomalu, ale jistě vesničané otrávili.“

„To není možné! To je…“

„Jak dlouhé jsou ty kořeny?“

Dele vstane a otevře jedny dveře. Nejdřív si toho nevšimnou, až poté co se rozkoukají a Dele ukáže na to prstem, potom udělá oblouk. Daimón i Fairr jsou v šoku, protože to co je připevněno na stěnách, je jeden obrovský kořen. „Je tu odjakživa. I předchozí Dele vyprávěl, že byl i za něj a ještě dál a dál. Proto když začnou lidé vyvádět, je tu dovedu. Jestliže máte pravdu a já nemám důvod vám nevěřit, potom jíme jed?“

„Ne, jen myslím, že lidé z Y´dele ho jedli. Vím, že se to stalo, když sem přijeli výběrčí.“

„Ano, to je pravda.“ Zamračí se. „Víte, koření je velmi drahé, ale my musíme prodávat za nízko. Postačí to na slušné živobytí.“ Povzdechne si. „Když chceme vyšší cenu, pokrčí rameny, že prý se až tak dobře neprodává, když je tak drahé a nutí nás cenu stáhnout níž. Nemůžeme moc toho dělat. Nic jiného tu prakticky neroste, přesto si jiný život nedokážu představit. Pojďte.“ Nalije jim další várku a oni potěšeně se napijí.

„Musím zjistit něco víc, ale hodně jste mi toho řekla. Děkuju.“

„Přijeďte kdykoliv a spíš já děkuju. Budeme to pravidlo dodržovat velmi důsledně. Stále nedokážu to strávit. Takové neštěstí. Byla to první vesnice, co začala tohle koření pěstovat. Potom opravdu se stali někým jiným. Víte, každý rok jsme my tři vesnice slavili svátek Y´dele. A jednoho roku už nepřišli.“ Povzdechne si. „Co se stane, když je zabijete?“

„Není vám jich líto?“

„Ne, myslím, že přestali už dávno věřit koření.“ Prchavě se usměje. „Ať vás provází Jirna.“

„Dobrou úrodu, Dele.“ Pobídnou koně k pevnosti. Teď už se dívá jinak na y´dele. Musí zjistit, zda je tu nějaká souvislost mezi černým stromem a rostlinami. Musí počkat na posla. Nerad čeká, na druhou stranu dostane zprávu od Eleana, to stojí za to.

Večer sedí v kantýně a pochutnává si na pivu. Není nijak výjimečné, ale dobře vychlazené, a to se počítá.

„Tak co?“ Naproti mu přisedne velitel a Basson. Podle toho, jak daleko od sebe jsou, nesnáší se, ovšem kdo by měl rád výběrčího?  

„Mohou si za to sami. Chtěli tolik peněz, prý byla bohatá.“ Basson přikývne. „Že nedodržovali pěstování. Pod touto oblasti je velké ložisko jedovatého nerostu. Když se kořeny nevyrvou, dosáhnou ho a otráví se. Potom stačí malá jiskra, jako například daně a bum!“ Rozhodí ruce do stran.

„U Oka, jen tohle?“

„V kostce ano. Začal masakr a nemohli projít do Země mrtvých. Víte, když v sobě člověk živí samé negativní emoce, pak se stane Stínem. Něco mezi živým a mrtvým, jenom živý ho nedokáže zabít.“

„Nezávidím ti tuhle práci.“

„Nedělal bych ji, to mi věřte. Přišel jsem k tomu jako k nemocné koze,“ řekne krapet kysele Daimón. „Víte, nechci, aby tu dál byli. Chytají duše a mění je v sebe sama.“

„Jak tomu můžeme zabránit?“

„Pokud možno neumírat.“ Dál jim nevysvětluje, co tím míní.

„To bude těžko. Sice nejsem na hranicích, ale občas se objeví dezertéři, bandité a podobná sebranka. Myslí si, že tu budou mít lehčí život.“

„Veliteli, posel.“ Dovnitř vpadne člověk s Poslem v ruce. Daimón ho hned vezme a odváže obě zprávy. Postaví ho na stůl a velitel s úsměvem mu začne drobit chleba. Moc ho nezajímá, co dostal ve zprávě, ovšem tomu ptáku zcela propadl.

 

Ami, lásko, je mi velmi líto, nic jsem nezjistil. Musel bych víc pátrat, nebo se spojit se svým lidem a to nemohu. Strom smrti nebyl nikdy prozkoumán a myslím, že víš proč ne. Lidé při jeho doteku umírají. Na jihu se prášek z y´dele používá na ochranu proti zlým duchům, jinak netuším. Moc drahá ochrana, dle mě. Napiš, jak se máš a co děláš. Miluji tě E

 

Ame, je hrozný, ale ten můj taky není svatoušek. I přikyvuje, když to čte. Prosím tě, můžeš jim předat recept na modrou barvu? Je to jediná barva, která je skutečně vybledlá a dováží se draze z ostrovů. Látka, loj a moč. Poslední složka je hrozná. Díky K a I

 

Daimón zakroutí hlavou. Na co to nemyslí, i když proč ne? Pro sestry udělá vše. Odloží kousek papíru a přečte zprávu ještě jednou od Eleana.  Takže moc drahá ochrana? Tohle je už zajímavější. Nejdřív napíše sestrám. Vezme papírky a velitel mu jakoby nic přisune psací potřeby.

 

I a K. Vyřídím, i když ta poslední složka je opravdu podivná. Nevím, zda budou chtít se do toho pustit. Jsem v jedné pevnůstce a je tu moc dobrý velitel. Zítra odjíždím do té vesnice. Mám strach, ale doufám, že to s pomocí vojáků, Argése a Kakopa vyřídím. Moc se na ně spoléhám. Mám vás rád, dávejte na sebe pozor. A

 

Eleane, děkuju za zprávu. Proč neumím tě hezky oslovit tak jako ty? Musím na tebe neustále myslet a nemohu se dočkat, až všechno splním a budu moci být s tebou. Tohle je druhá runa a chybí mi poslední. Vůbec netuším, kde je hledat. Se stromem si snad poradím, ale co se Stíny? Každé jejich zabití ve mně zanechává šrám. U Oka, tohle jsem nechtěl psát. Miluji tě. Posla zatím neposílej. A

 

„To je přímo příběh.“

Daimón se usměje. „Jen malý, rád bych napsal velmi dlouhý.“

„Myslím, že tobě se to podaří. Zítra, hádám, vyrazíme. Chápej, chci ti pomoci a za druhé sám to nezvládneš.“

„Tentokrát neřeknu ne.“

„A kdys to řekl?“ zeptá se s úsměvem velitel. „Kde ho seženu?“ Ukáže na posla.

„Nevím, optám se.“ Rozbalí papírek a připíše.

 

Kde se dá sehnat posel?

 

„Děkuji, i když pochybuji, že na něj budu mít, ovšem je tu šance. Vždy je a ty bys měl jet za Arryjem a koupit ty mapy.“ Vstane, zatleská. Místnost zmlkne a kromě ohně není nic slyšet. Všechny zraky se upírají na velitele. „Spát, zítra vyrážíme, až na stráže. Měl bys taky jít spát.“

Daimón přikývne, dopije zteplalé pivo a venku vypustí posla. Zajímalo by ho, zda sestry ho nějak pojmenovaly. Vydá se do postele. Zdá se, že velitelova slova se nikdo neodváží nedodržet, když vidí vojáky zalézat do postelí. Sám si lehne a vzbudí ho až gong. V duchu strne, když si vybaví poslední gong, který slyšel. Jen doufá, že tentokrát to bude jiné.

Argés se podiví, že nic nevezou a že jede tolik lidí a koní, i když posledně to taky bylo tak a každý ho obdivoval.

„Budeš se držet dál. Nechci, aby tě zasáhla vlna, rozumíš? Zlo.“ Neví, zda mu rozuměl nebo ne, ale může v to doufat. Nasedne a zařadí se za velitele. Uprostřed jede vůz. Udiví ho, že jede i Basson. „Proč jedete?“ optá se, když se k němu zařadí.

„Asi chci to vidět. Místo, kde se to stalo. Třicet mužů, patnáct žen a deset dětí, tolik jich tehdy bylo.“

„To není moc.“

„Plantáže y´dele nejsou velké a v případě květu byli všichni na polích.“

„Takže, proč se tolik staráte o jednu vesnici?“

Armak Basson chvilku přemýšlí. „Z mnoha důvodu. Myslím, že kdysi jsem to věděl přesně. Nyní už jen chci, aby to místo znovu žilo. Straší mě ten den, čím dál tím víc. Rád bych se těch snů zbavil. Je to důvod? A neboj, zabít tě nechci.“

„Možná.“ Ovšem rád by věděl ten skutečný, ovšem pochybuje, že se ho dozví a vlastně je mu to jedno. Tohle není generál, je to jen výběrčí. Dojede velitele, který se zastavil. Podívá se, proč stojí. Překvapeně zírá na Dele s muži za ní.

„Budete potřebovat pomoc a o rostlině toho víme dost.“

„Neřeknu ne, zařaďte se k vozu.“

Dele přikývne a jde k vozu. Muži za ní. Daimón je tím ohromným množstvím lidi překvapený. Nečekal, že tolik lidí mu pomůže. Je to opravdu kvůli y´dele? Proč vlastně ho následují? Nebo snad velitele? S myšlenkami na vesnici, na koření a Stezky smrti se dostanou k prvním stromům s červenými pruhy látky.

„Udělejte kruh kolem vesnice, tak aby každý měl každého na dohled. Jestliže zahlédnete Stín, okamžitě mi podejte zprávu.“ Zamyslí se, co s lidmi z vesnice. „Vy zatím vybudujte základnu. Daimóne, co teď?“

„Stín!“ ozve se zleva.

Daimón se prchavě usměje. „Jdu na to. Hlavně se ode mě držte co nejdál. Nic víc nechci, až Stín se ztratí a já se nezvednu, pak mě rychle vyneste z pole působností vesnice.“

„Dobře.“ Velitel mávne na Fairra. „Dávej na něj pozor. Chci to vidět.“ Musí to vidět a podle toho se rozhodnout, jak dál. S údivem se dívá, jak skoro klidně jde naproti nepříteli, ovšem poté, co ho to šedé něco zpozoruje, už skoro nevidí nic. Nikdy by nevěřil, že cokoliv, snad kromě zvířat, dokáže být tak rychlé. Oba dva. Chce vykřiknout zásah, protože zlatý lesk dýky je vidět, ale uvízne mu to v krku, když vidí, jak Daimón, až skoro divoce se snaží dostat pryč. Tělo mu trhne na pomoc, když si uvědomí, že ten odporný šedý stín se smrskává a potom záblesk zlata na zemi. Stojí jak vrostlý.

„Přesně tak mi bylo, když jsem to viděl poprvé.“

„Ano, ale je to nebezpečné.“ Zachmuří se a klidně jde k Daimónovi. „Ta dýka, neměl bys ji nechávat v jeho těle. Pokud tě něco napadne, budeš bezbranný.“

„Já vím, jenže když ji vytáhnu, vlna je daleko horší, musím to risknout.“

„Pomohlo by něco? Oheň? Voda, šípy, cokoliv?“ zeptá se vážně velitel Reon.

„Ne.“ Dojde pro dýku a sebere ji. „Nechte to na mě.“

Reon nerad přikývne. Cítí se tak bezmocně, a když mu pohlédl do tváře, viděl bolest. Otočí se a odebere se do tábora. Nemůže mu sice pomoci v boji, ovšem může mu udělat zázemí, které někdy je otázkou života nebo smrti. V táboře vydá rozkazy.

Daimón mezitím jde k dalšímu výkřiku. Když se odkulí z pátého Stínu, leží a zavře oči. Skoro necítí ruce Fairra a vojáka, kteří ho odtahují do bezpečí. Když ucítí teplo ohně a vůní jídla, usne.

„Bude v pořádku?“

„Určitě.“

„Zpravodaji!“ Najednou zařve Reon. Dřepne si a na papírek načmárá jednu větu.

 

Ctihodnému Třetímu nevyššímu astrologovi Eleanovi. Potřebujeme posla. Reon del Val, velitel pevnosti Modré y´dele.

 

Připevní ho k nožičce šedého ptáka a vypustí ho do vzduchu. Sleduje, jak mizí a jako vždy zadoufá, že ho dravec nechá na pokoji. Druhý den si přisedne k Daimónovi, který sedí a šťourá se v jídle.

„Děkuji za odtáhnutí.“

„Jez, i když nemůžeš,“ poručí mu.

Daimón mimoděk si nabere plnou lžící kaše a nacpe si ji do pusy. V duchu se usměje. Jako by slyšel svého kapitána. „Jdu,“ řekne u prázdného talíře.

Reon jen bezmocně sleduje, jak opět mizí v lese, i když by přísahal, že je daleko světlejší než dřív.

Dítě, pomyslí si paralyzovaný Daimón, když zahlédne malý Stín. Už přestal počítat, kolik jich zabil. S každým dalším je to snazší, zdokonaluje se, a zároveň je to pro něj i těžší. Neví, co má dělat. Zabít muže je dost těžké, i ženu, jenže dítě, to je něco jiného. Sevře rty, dýka se zvedne, pak klesne k boku. Nemůže ho zabít. Mimoděk udělá krok k stínu, když ten se pohne. Otočí se, upře zrak na vetřelce. Hladká dětská tvář se zkroutí, jako by chtěla brečet, jenže z očí netečou slzy, místo toho se otevře pusa a zaječí. Daimón udělá krok, rozhlédne se. Ví moc dobře, že jakmile ho Stín spatřil, už se ho nepustí. Ještě další krok, když ho zasáhne zvláštní nenávist. Ještě tak syrovou nezažil. Instinktivně napřáhne dýku před sebe, vrazí ji do drobného těla. Oba dva zůstanou na sebe zírat, pak najednou dítě zalapá po dechu a sevře dýku. Daimón pochopí, že si ji chce vytáhnout, ale moc dobře ví, že to prostě nepůjde. Napřáhne ruku, že ji vytáhne, když ucítí další nenávist. Uskočí a pochopí, že je pozdě. Udělal chybu! Děti si přece nehrají zvlášť, vždy pohromadě. Kolik jich tu ještě je? Sáhne po meči, ale ten nemá. Začne tanec, kdy pochopí, že on je pomalejší. Koutkem oka sleduje to první dítě. Záblesk. Vrhne se, když si uvědomí, že to druhé mu brání, aby ji sebral.

Opět nastane tanec, tentokrát o dýku a on je tolik unavený. Vyčerpává mě, pochopí. Ještě chvilku a nezvládne to. Zastaví a začne se smát. Nemůže přestat, protože si uvědomí celou absurditu situace. Nečekal, že ho dostane dítě. Zalije ho nenávist, uskočí, když si uvědomí, že ten smích zřejmě dětský stín rozezlilo. Skočí po dýce. Malá šance… sevře ji a napřáhne ji před sebou. Nabodne se přímo na dýku. Vší sílou, která mu zbyla, odhodí ho. Dospělého by nezvládl…

Odplazí se, jak nejdál může, i tak ho zasáhne neskrytá dětská zášť. Zůstane ležet. Cítí se tak strašně unavený. Schoulí se. Potřebuje spát, tolik spát, odpočinout si. Nevnímá, jak ho něco táhne dál a dál, až je převzatý lidskýma rukama.

Reon se k němu posadí. Dotkne se čela. Vedle něj sedí zamlklý Basson.

„Kdybych věděl…“

„Stejně byste ho o to požádal.“

„Jo. Zvládne to?“

„Dodělá to, i když myslím, že to zanechá na jeho duši šrámy.“

„Posel, veliteli. Snažil se dostat do stanu, až nakonec se nechal chytit.“ Podá mu ho a hned odejde.

Reon dychtivě rozvine papírek.

 

Stalo se něco Amadeovi? E

 

Uch, podiví se. Jenže kdo je Amadeo? Zadívá se na muže před sebou. Dvě jména? Není to obvyklé ale je vidět, že o něj má starost. Rozhodně zločinec to není. Tak a teď co odpovědět vznešenému astrologovi.

 

A bojuje, ale vyčerpává ho to, můžeme něco udělat? Reon del Val.

 

Připevní zprávu a pošle ho.

„Veliteli, myslím, že zmenšil se.“ Zadívá se k lesu. Oba dva vědí, o čem mluví. Zas kousek lesa, jako by se prosvětlil. Jen kolik ještě jich bude muset zabít?

„Kolik jich ještě musí zabít?“ zeptá se výběrčího. „Kolik jich bylo, když jste tam přijeli?“

„Takže jste to uhodl. Dost, jenže my za to nemohli. Napadli nás oni. I když možná tehdejší výběrčí mohl tohle spustit.“

Velitel se neptá co. Zřejmě požadoval něco navíc. Fairr mu vyprávěl, co slyšel u Dele. Takže je možné, že jeho chamtivost způsobila tuhle katastrofu. Když sem přibyl, nebyla to špatná vesnice, i když lidé v ní byli uzavření do sebe. Moc nekomunikovali, na rozdíl od těch druhých. Nechal to být. Kdyby se tehdy možná víc zajímal o důvod této nesnášenlivosti, nemuselo se to stát. Vyjde ven, kde narazí na Dele.

„Možná bych něco měla. Bude to velmi drahé.“

„Co?“

Dele otevře dlaň. Vítr zafouká a roznese jemný poprašek. „Y´dele. Možná to může pomoci, i když netuším jak. Bývalý Dele, můj učitel, mi vyprávěl, že tohle koření dokáže chránit. Co a jak, netuším. Paměť, a když to člověk nepotřebuje…“ Pokrčí rameny.

„Zkusíme to. Zatím se musíme modlit k živlům, aby tomu mladíkovi dali sílu pokračovat.“

 

Třetí den Daimón stane před černým stromem. Posadí se na lavičku, zadívá se na rukáv, který je poprášen kořením y´dele. Dele měla pravdu a trochu ho ochraňuje před vlnami zla, takže sem mohl dorazit o hodně dřív. Naučil se přestat myslet na to, zda Stín je dívka, chlapec nebo sotva narozené dítě. Naučil se toho o Stínech hodně, i když i je zabít není snadné. Cítí na srdci jizvy od zla, které ho zasahují. Jednou určitě se vyléčí a zapomene na to, nebo taky ne. Některé věci by člověk neměl zapomenout. Jako na lásku, nebo na světlé vlasy v rukou nebo na pokřivený úsměv dítěte. Nechce už tenhle škleb nikdy vidět. Cítí na své tváři teplo a svůj úsměv, protože cítí, že je konec. U stromu uvidí růst koření., když strne a sevře dýku, pak se uvolní. Tohle není stín, to je mrtvý. Jde k ženě. Má našedlou auru, v očích zoufalý pohled.

„Nemohu se tam dostat.“ Ukáže na strom. „A tady je tak strašně.“

„Proč tam nemůžete?“

„To ty rostliny, to y´dele!“ řekne zamračeně, s hněvem v očích. „Nemohu přes ně!“ Vzduch se kolem ní zachvěje. „Nenávidím je! Vzaly mi život! Všechno!“

„To ne!“ Daimóna zachvátí panika a bodne. V ženině tváři se objeví údiv, pak úlek a nakonec prázdno. Dýka spadne na zem. „To ne, to jsem nechtěl! To ne!!!“ zařve, sevře meč, který si tentokrát vzal a mávne proti květinám. Jednou, dvakrát a dívá se, jak hoří. Plameny se stromu ani nedotknou. „Teď už je vše, jak má být,“ řekne spokojeně, když koutkem oka zahlédne stín. Otočí se, potom k stromu. „Stín… Stezky smrti… Dýka… Ostrov s mnoha stíny…y´dele a erit… nesmí se to dozvědět! Jsem tak daleko, bleskne mu myšlenka hlavou. Hrábne pro dýku na zemi a hodí. Sleduje zlatý blesk, jak spěchá k stromu. Zasáhne?! Klesne na kolena a sedí. Kolem něj prolétne závan zla. Dokázal to! Poslední. Nevšimne si, jak pomalu jde postava, dívá se po něm, potom po stromu a klidně projde. Za ní druhá a ještě jedna, která se mu ukloní a tiše poděkuje.

„Daimóne!“ Velitel k němu doběhne. Skloní se a dotkne krku. Vyděsí se, když nenahmatá puls. „To ne! To nemůže být. Nemůžeš být mrtvý, no tak.“

„Veliteli, není mrtvý.“

„Cože? Ale…“

„Víčka,“ přeruší ho jemně Fairr. V tom mu přistane na rameni černočervený pták.

„Třetí.“ Rychle odmotá zprávu.

 

Zvládne to, nechte ho to dodělat, a pak se o něj postarejte. Jestli zemře, potom budete mrtvý. E

 

„Doprdele! Odneste ho do tábora!“ Zmačká vzkaz. Jak vidno, je dobré mít mocné přátele, ovšem na druhou stranu… Rozhlédne se kolem sebe. Věří, že se tohle místo uzdraví. Jen to chce čas.

„Tak to splnil, jsem rád,“ zabručí Armak Basson. Cítí se tak nějak lehčeji, jako by z něj spadlo břímě za to, že tehdy nezemřel. Usměje se. Tohle místo bude opět v pořádku a opět bude nést zisk. Ovšem se postará o to, aby neudělal stejnou chybu jako jeho předešlý velitel. Vyrazí za ostatními.

 

Z vůle hada - 25. Nenávist