Shounen - ai povídky

 

Z vůle hada

 

Kapitola 3.

 

 Odjezd z Edanu

 

Může se švestka rozčílit? Ne, ale astrolog ano.

Kdo má dva ocasy a jeden nepoužitelný? No, přece knížecí strážný!

Víte, kdo se nenávidí nejvíc na světě? Hm… No přece bába a astrolog!

Víte, co znamená pět astrologů pohromadě? Ne? Potíže státního rozsahu!

Víte, kdo se leskne do dálky? Ne. Strážný na přehlídce!

 

Fiorské vtípky

 

 

Elean se probudí až v poledne. Uvědomí si nejen Amadeovu přítomnost, ale taky početnou skupinu. Najednou i Daimón otevře oči. Zahledí se směrem, kterým by měli jet.

„Někdo sem jede?“

„Jak to víš?“ podiví se Elean. Jeho upozornili Větrní hlídací psi, kdo upozornil Amadea?

„Nevím, jen cítím. Měli bychom vstát. Pro jistotu.“

Elean se pousměje, odhrne bílý koberec a vstane. Protáhne se. Ještě mají pár úderů, než je uvidí, ale raději se přichystá na všechno možné. Rychle se oblečou. Elean je mrzutý, protože jinak by se s Amadeem miloval, takto… Obdivně vzhlédne k Amadeovi, který připravuje snídani. Moc dobře si všiml, že si vzal lék, ale i přes tohle vědomí se drží. Musí zjistit pravdu o jeho stavu. Celé se mu to nezdá, ale ztratit ho nepřichází v úvahu.

„Jsou tu,“ řekne klidně Daimón. Pomyslí si, že celou dobu co je s Eleanem, zanedbával sérii cvičení, které měl dělat každý den. Tak mu to nakázal netvor. Až je tahle skupina mine, potom musí cvičit. I Serenin mu to nakazoval a sám se od něj učil. Bylo to zvláštní, když opakoval, co mu ukazoval.

„Život je cesta učení, Daimóne,“ řekl mu tehdy na jeho úsměv. „I když budeš nad hrobem, pak se budeš učit jak zemřít. Jestliže se přestaneš učit, pak jsi v Zemi mrtvých.“

„Ano vím, jen netuším, jaký mají úmysl. Buďme opatrní.“

„Nemělo by být království zbavené všech podvratných živlů? Nebylo by lépe, kdyby astrologové se věnovali vymýcení zločinů?“ nadhodí otázku, která mu vrtá už delší dobu. „Od jisté doby si říkám, že v království je víc zločinců než obyčejných obyvatel.“

„Vítejte cizinci. Jedete na sever?“ zeptá se Elean. Pokročí kupředu, s rukou na jílci meče. To Daimón má meč elefianů připravený k bitvě. Nijak si je láskyplně neprohlíží a nevítá je s úsměvem.

„Vítejte i vy? Ano, chceme tam lovit. Koukám, že jedete ze severu? Jak to tam vypadá?“

„Teď už tam musí být slušně sněhu,“ odvětí Elean.

Daimón je stále připravený. Skupinka deseti lidí se mu nezamlouvá. Podle něj nikdo nejezdí lovit v tak silné skupině.

„Hádám, že ano,“ pronese nenuceně mohutný lehce shrbený muž v kožešinovém plášti. Ke koni má přivázaného menšího silného naloženého vaky. „A zvěř jste viděli?“

Elean nakloní na stranu hlavu. Zvažuje smysl mužovy otázky. Je zde snad něco, o čem neví? „Záleží, jakou zvěř myslíte.“

Muž se zazubí, ostatní se ušklíbnou. Napjatě si prohlíží oba dva muže. Jsou perfektní, jenže jeden je viditelně připravený bojovat. Samozřejmě je jich deset, ale nepodceňuje protivníky. „Má jedno společné,“ začne opatrně.

„To je dost široký pojem, ale když ho vysvětlíte důkladně, velmi rád vám pomohu. Daimóne?“ Otočí se k svému milenci tak, aby neztratil z protivníka oči.

Muž pomalu zvedne ruku, potom ji spustí. Vytáhne z kabátce glejt a vloží ji do rukou Eleana. „Jsem královský Náběrčí. Rádi bychom vás neverbovali.“

„Myslel jsem, že vojáci jsou už od narození.“

Nevypadá na zfalšovanou, pomyslí si Elean. Dokonce i pečeť je v pořádku a je vydaná kanceláři nejvyššího ministra.

Skupinka se rozesměje. „Jistěže, ale jsou tací, kteří by rádi změnili svůj osud, a proto jsme zde my, mladíku. Jak vidím, s mečem umíš zacházet. Jak by se ti líbilo cestovat, mít peníze děvčata, prostě všechno, co ti nemůže dát vesnice?“

„Ne, děkuji, myslím, že to tak nechám.“ Meč zasune do pochvy.

Muž seskočí. „Je v pořádku, ale jak si vás prohlížím, připadáte mi známý, a nejen to. Zřejmě znáte i pečetě od královského dvora. Přesto, nechcete se přidat k nám?“ zopakuje jim nabídku.

„Ne, děkujeme. Proč vás král poslal nabrat do armády další lidí? Chystá se snad válka?“

Muž se znovu vyhoupne na statného vraníka. „Netušíme, jenom plníme rozkazy.“ Převezme glejt, který uschová. „Ze souostroví zatím nemáme přesné zprávy, přesto vím jedno, tohle nebude armáda pro boj na moři.“ Dotkne se kapuce a pobídne koně k severu.

„Nelíbí se mi to, Eleane. Copak jsi neříkal, že astrologové jsou příliš opatrní, než aby začali válku s jinou zemí?“

Elean zamyšleně přikývne. „To ano, ale vždy se do popředí může dostat muž, který by rád ji začal. Proto je zde Druhý nejvyšší astrolog. Jedině, že by našli skulinu a započali válku sami. Potom je zde dost mocná klika velitelů, kteří nemají rádi zahálku a menší bitvičky na hranicích jim nepřináší uspokojení. Nebo se, což se jeví jako neskutečné, Druhý a První nejvyšší astrolog dokázali dohodnout. Jenže tohle nebude naše starost.“

„Nebude?“

„Ne. V té době chci už mít všechno vyřešené, a jestliže teď začínají shánět vojáky, potom znamená, že boje začnou až na jaře, což je rozumná doba. My musíme dojet do Fiory.“

Daimón dobalí vaky, naloží je Argése. „Nechci nic říkat, je to příliš složité.“

Eleanovi se zkřiví tvář. „Proto nesnáším vaše lidské hry. Mám radši před sebou člověka s mečem v ruce než s dýkou za zády.“ Stačí špatný odhad a skončí ve věži jako v Thoru.

Daimón posmutní, ale když si vybaví, co všechno se mu stalo i to co Elean vyprávěl, pak jeho nenávist chápe. Přesto je mu smutno. Elean už na koni se Zafirem otočí, ale náběrčí pomalu mizí k severu. Docela je chápe, proč tam jedou. V zimě nebudou mít chlapi, kam píchnout a snadno se dají nabrat k armádě. Otočí se k Amadeovi, který se zrovna vyhoupl na Argése. Je nějak posmutnělý.

„Stalo se něco?“

„Ne, nic. Pojedeme, ne? Lék se mi pomalu končí, a jestli nezjistíme, co mi je, nebo to neodstraníme, potom budeme muset sehnat nový, což znamená jet opět do Pardského království.“

„Neboj se, zjistíme.“ Pobídne koně k rychlejšímu klusu. Díky celonočnímu vyprávění jsou pozadu a musí opravdu dorazit do Fiory co nejdřív.

 

„Edan. Jsou tam lodě,“ prohodí nadšeně Daimón. „A armáda je v tahu.“

„Ano vidím, jen aby nás chtěli dopravit,“ projeví nezvyklou skepsí Elean. Na tom přístavu je něco zvláštního, jen netuší co.

„Použiješ magii a je to,“ odpoví bezstarostně Daimón. „Když jsem zde posledně byl, táhly se vojenské stany do daleka a v noci to vypadalo, jako by se rozžala druhá obloha. Teď je tu zválená uschlá tráva, po které se prohání listí. Je mi zima.“

Elean neklidně pohlédne na svého ariméé. To není dobré, ale jeho stav se od jejich setkání nemění. Na to dává pozor.

„Pojedeme opatrně. Nelíbí se mi půda. Jak znám vojsko, tak zahrabalo do ní, co se nedalo vzít, nebo jednoduše zapomnělo.“

„Vlastní zkušenost,“ popíchne ho vesele Elean.

„Tak trochu.“ Opatrně vedou koně k Edanu. „Podívej se. Zapomenuté kopí. Zajímalo by mě, jak tohle vysvětlí svému veliteli. Och, tak to je překvapení,“ poznamená, když pohlédne k přístavu.

„Co je?“

„Pýcha, loď, která mě sem dovezla. Její kapitán si usmyslel, že by ze mě bylo vhodné maso pro Náběrčí. Rozmluvil jsem mu to. Vlastně kdyby mohli, vyhodili by mě přes palubu. Takhle jsem vypadl velmi rychle sám. Zajímalo by mě, proč tu ještě je.“

„To zjistíme. Je ti něco?“ starostlivě se k němu nakloní, protože Daimón zalapá po dechu a opře se o hrušku sedla.

„Jo. Dostává mě to. Občas mě to přepadne.“ Skoro leží na krku Argése, který opatrně s ním jde k hospodě. Tam zastaví.

„Pokoj a fofrem.“

„Máme plno.“

Elean se otočí k muži, který lhostejně okusuje jablko. Nadechne se a syčivě s Nitkami v rukou řekne. „Chci pokoj a bude volný hned!“

Muž strnule upustí jablko, vejde dovnitř a za chvilku na zemi leží šokovaný muž, na něj padají vaky a oblečení. Muž, jenž nemilosrdně vyhodil zákazníka, se hluboce ukloní.

„Račte dál! Mohu něco nabídnout?“

„Postarejte se o koně, okamžitě.“ Amadeo mu skoro sletí ze sedla do náruče. Elean si ho pomocí magie odlehčí a nese dovnitř. Všichni se mu uhýbají z cesty. Pokoj nemusí hledat, protože dveře ještě jsou otevřené. Jemně Amadea uloží do postele a magii zavře dveře před mužem, který za nimi nese jejich vaky. Starostlivě se k němu nakloní, vezme ruku a zkoumá jeho stav.

„Za chvilku budeš v pořádku.“ Otevře dveře, sklouzne po muži, který tu ztuhle stojí, sebere mu věci z náruče a pohodí je do kouta. Potom z něj sejme Nitky, muž se probere a potřese hlavou. Udiveně hledí na zavřené dveře. Potom mávne rukou a jde ven na své místo.

Výkřik „Ty bastarde!“ a rána do obličeje ho vytočí, až vzplane. Náhodní diváci rychle utvoří hlouček a za skandování přítomných povzbuzují buď vyhozeného chlapa, nebo hospodského vyhazovače.

Elean se zamračí, otevře okno, sebere Nitky a vychrstne ven pořádný kbelík vody. Mohutným hlasem zařve: „Ticho!“

 Jeden z promoklých účastníků si olízne rty. „Sladká voda.“

„No a jaká jiná?“ opáčí druhý, který si ždíme podolek volné haleny.

„Tolik?“ opáčí první a vzhlédne oknu. Oba dva muži se na sebe podívají, potom za mumlání přítomných se rozejdou.

 Elean se opět skloní nad Amadeem. Zimnice se střídá v prudkém tempu s horečkou. Zamračeně vezme bílý koberec, kterým ho přikryje. Teď je rád, že ho koupil a vděčný Akronovi, že ho donesl. Přikryje ho. Posadí se na židli a vyčkává, zda to pomůže. Cítí se strašně bezmocný, že pro svého ariméé nedokáže nic udělat. Kdyby tohle předvídal, vybral by si léčitelství, ne stavění golemů.

Svírá ruce v pěst, až jsou bílé. Po chvilce třesot ustane a on naslouchá tichému Amadeovu oddechování. Úlevou se zhoupne. Konečně to přestalo. Je strašné vidět někoho, komu byste chtěli pomoct a nemůžete.

Po špičkách vyjde z místnosti dolů do hospody. Zastaví se u pultu a nevšímá si zvědavých oceňujících pohledů přítomných. Přetře si unavenou tvář. Tohle ho vyčerpává víc než cokoliv jiného.

„Nedal bys sis se mnou skleničku?“ ozve se u něj svalnatý chlapík s příjemným obličejem.

Elean se k němu otočí. „Ne, děkuji,“ odpoví co nejúsečněji.

„Pardon. Čekáš tu na někoho?“

„Jo, na kuchaře,“ odsekne. Začíná ho nějak pobolívat hlava.

„Ten dal výpověď.“

„Cože?“ Teď začne věnovat námořníku plnou pozornost. Když má být upřímný, těšil se na slušné jídlo.

Námořník rád, že získal jeho pozornost, se usměje. „Ale vím o někom, kdo by mohl vám uvařit za skvělou cenu.“ Dostane ho. Jak se říká, trpělivost růže přináší a on je trpělivý a k tomu tenhle muž s tmavozelenýma očima ho přitahuje.

Elean přemýšlí, ale nechce se mu Amadea opouštět. Jenže jídlo potřebují oba. Usilovně se mračí, když námořníkovi dojde trpělivost. „Tak jdeme?“ pobídne ho.

„Já…“

„Co si přejete? Omlouvám se, i když vojsko odjelo, je tu dost lodi. To víte, západní větry nejsou námořníky vítané. K tomu by měl přijít fén, který nenávidíme i my. Tak co to bude?“

„Máme tu pokoj a chtěli bychom se najíst.“

„Kuchař má teď přestávku, bude dělat jídlo až večer. Zatím vám mohu připravit něco studeného, tedy když slušně zaplatíte. Mám plno. Jako všechny hospody v Edanu,“ povzdechne si, i když oči zírají nadějně. Za tu dobu, co tu byla armáda, si vydělal, jenže peníze jsou peníze a snadno se rozkutálejí. Nikdy jich není dost.

„Takže kuchař tu není?“ řekne tiše Elean. Na pult položí zlaťák.

„Hned to bude a k pití víno nebo pivo?“

„Víno a vodu. Čerstvou. Zaplatím.“ Položí další zlatý.

„Hned to bude. Hej, musíte počkat!“ Cestou do kuchyně zamumlá. „Potřebuji posilu.“

„Hej, počkej, nechtěl jsem…“

Elean má toho plné zuby. Nejdřív nechtěl vzbuzovat rozruch, ale tohle už je moc. Otočí se a vrazí námořníkovi do břicha pěst. Ten zaskučí, zlomí se a lapá po dechu. Nakonec se sesune. „Tak akorát za dotěrnost,“ zamumlá Elean. Odejde do pokoje, kde se ubytovali. Přistoupí k Amadeovi. Konečně i on si může na chvilku lehnout, když si vzpomene na jídlo. Počká, dokud mu supící hospodský nepřinese jídlo s pitím. Nají se, napije, potom si ustele na zemi vedle Amadea. Ráno když zívne a otevře oči, je udivený, protože se dívá do šedozeleného pobaveného pohledu. Usměje se.

„Je ti lépe?“

„Ano. Vypadáš úžasně, když spíš,“ řekne lehce. Elean se začervená. „Najedl jsem se. Ty záchvaty mi dělají starosti. Mohou přijít zrovna uprostřed boje a nerad bych kvůli tomu zemřel.“

„Mohl bych ti dát sebou golemy,“ navrhne. Posadí se. „Umím je udělat, že jsou neviditelné.“

„Jenže jakmile zasáhnou, budou lidí vědět, že se něco děje, že ano?“ vstane. „Ten koberec je úžasný.“

„Ano, je. Vyrábíme látku se stejnými vlastnostmi. Někdy příroda kolem nás je silnější, než jakákoliv kouzla. Máš pravdu, ale začíná mi to být jedno.“

„Ne. Pomalu začínám rozeznávat, kdy to má přijít. Mít tak hlídače, který by mi to řekl dopředu. Stačily by tři hodiny.“ Oba zmlknou.

„Jdeme hledat loď. Popřemýšlíme o tom cestou, co ty na to?“

„Dobrá.“ Vyrazí spolu do uliček. V klidu jdou. Za nimi se ostražitě šourá Kakopo, který si nenechal ujít procházku. Zvědavě se kolem sebe rozhlíží. Občas se zastaví, aby prozkoumal nějakou zajímavou věc. Občas ňafne, ale jinak se šourá za svým pánem.

„Přístav.“

„Vidím,“ odpoví Elean a zasměje se. Potom se rozhlédne. Zvláštní, že lodě kotví v ochranném prostředí malého zálivu. Něco se děje. I námořníků je tu víc, než by mělo být. Je to vojenský přístav, ale tolik civilních lodí snad neviděl ani v Thoru.  Najednou se hne k muži v zelené tunice dražitelů. Jestli někdo bude všechno vědět, potom on.

„Dobrý den.“

„Á vítejte. Jdete něco koupit pro generála? Musím s politováním naznačit, že momentálně nemáme nic, co by mohlo generála zajímat. Mé jméno je Aérim Ragdon.“

„Ne, nejdeme nic nakupovat,“ uklidní ho Daimón. Vypadá to, že muže trápí, že nemůže nabídnout žádné zboží. „Ale říkali jsme si, že určitě víte, co se tu šustne.“

„Vím vše, skoro. Nerad bych generála zklamal. Vlastně už odjel, že?“ optá se zmateně.

„Jistěže. Zůstal jsem tu, protože plním jistý úkol a potřebuji přepravit do Thor. Co nejrychleji,“ naznačí opět Daimón. Elean se mu obdivuje, jak krásně vysvětlil náhrdelník, i proč tu je.

„Chápu, ale žádná loď nevyjíždí.“

„Cože?! Proč?“

„Vítr. Tady to tolik není vidět, ale teď celé dva měsíce bude vát protivítr. Žádná loď se odtud nedostane. Popravdě je to každý rok, ale letos zde uvízlo víc lodí, než je nám to milé. Vznikají z toho potíže. Hlavně rvačky. K tomu čekáme každým dnem Fén.“

„Fén?“

„Ano. Velký vítr, z kterého lidí šílí a střechy odlétají. Vane celý týden a je z jihu. Na chvilku se oteplí, ale ne na dlouho, protože ho vystřídá Severní ledový.“

„Nemáte to tu lehké.“

„To ne. Když jsem byl dítě, vzpomínám si, že záliv dokonce zamrzl a vytvořil ledové vlny, taková byla zima s větrem. No snad nás to letos nepotká.“

„Nemůžeme tu čekat tak dlouho a na koních nám to potrvá dva měsíce. Musíme objet celé horské údolí.“

„Je to tak. Je mi opravdu líto, že nemohu pomoci. Počkejte, kam to nesete?! To patří tam! Člověk je na chvilku spustí z očí a hned provedou pitomost. Hej, zacházej s tím opatrně, nebo ti to strhnu z platu, nemehlo! Omlouvám se, ale pokud na to nedohlédnu, jsou schopní rozmlátit i kamenné vázy!“ Odběhne, v ruce papíry, kterými zuřivě mává. Oba dva muži s bednou v ruce se přikrčí.

„Rázný dražitel,“ usměje se na Amadea, potom zvážní. „Dokážu spoutat vítr.“

„Nevede pod tím pohořím tajná cesta?“

„Nevím a nemáme čas zkoumat, zda je tam podzemní řeka nebo nějaké tunely. Zbývá loď. Musíme jenom najít kapitána, který nám uvěří a bude ochoten vyplout.“ Oba dva se na sebe skepticky zadívají, ale vyrazí na molo. Prohlížejí si jednu loď za druhou. Najednou do nich vrazí námořník s oblečením v náručí.

„Dávejte bacha!“ zavrčí.

„Hej, kde najdu kapitány lodi?“ zavolá za ním Elean.

Muž se otočí. Udiveně si je prohlédne. „Lodě nevyjedou, dokud neskončí Severní ledový.“

„To nás nezajímá. Kde je najdeme?“ Elean zachytí Nitky, že použije na něj magii.

„U kotvy,“ odsekne. „Ta je pro lepší a…  U oka!“ otočí se od nich a zmizí v uličce. Oba dva vyrazí. Nemusí hledat dlouho a najdou větší dům s menším. Ubytování a hospoda. Vejdou dovnitř, rozhlédnou se. Jak vidno muž nelhal, protože tohle jsou kapitáni. Mladší i starší, dokonce bělovlasí, s přimhouřenýma očima, které jsou zvyklé se dívat do dálek. Před sebou pití nebo jídlo a tlumeně si vyprávějí zážitky.

„Dobré odpoledne.“ Hlavy se zvednou, protože Elean to pronesl nahlas. „Hledám loď do Thor. Zaplatím, cokoliv budete požadovat.“

Od stolu se zvedne bělovlasý starší muž v pěkném oblečení. „Chlapče, nikdo tu nevyjede. Nejde to. Jakmile opustíme přístav, vítr lodě zachytí a rozmlátí. Nikdo nebude riskovat jistou smrt lodě ani svých lidí.“

„Co dvě stě zlatých? K tomu jsem astrolog a mohu vám to přikázat.“

Ozve se smích. „To je fuk!“ ozve se sytý bas muže v koutě. „Nikdo nevyjede. Máme skončit pod katovou sekerou nebo na moři? Když počkáte, potom vás odvezu do Thor klidně i zadarmo.“

„Ne, potřebujeme se tam dostat teď. Co když řeknu, že na hodinu přestane vát vítr?“

Všichni se napřímí. Číhavě se dívají na Eleana.   

„Blbost!“ prolomí ticho opět muž v koutě. „Přezimoval jsem zde tři roky nazad. Měl jsem na útesech den co den lidí. Všichni hlídali pečlivě, ale vítr nepolevil ani na okamžik.“ V místnosti povolí napětí. Kapitáni se opět začnou věnovat tomu, co předtím.

Elean zachytí Nitky, že donutí jakéhokoliv kapitána, když se zvedne bělovlasý muž a přijde k nim. „Možná bych o něčem věděl.“ Nejbližší stůl zpozorní. „Nikdo nebude riskovat ani loď, ani svůj život nebo svých lidí. Kromě jediného.“

„Ne,“ zasténá mimoděk Daimón. Má špatný pocit, že ví, o kterém kapitánovi se bude mluvit.

„Je na tolik blázen, že by s vámi za tučnou úplatu vyjel. Popravdě, nabídněte mu dost a prodá svou vlastní loď a přidá k tomu i posádku.“ V kapitánově hlase zní čiré opovržení. „Kapitán Asami a jeho Pýcha.“

„Děkuji za informaci a najdeme ho kde?“ optá se Elean.

„Tady ho nehledejte. Jestli někde bude, tak buď na palubě nebo v nejlevnější taverně Edanu, ale popravdě, pokud nebudete mít pravdu, potom se roztřískáte o skály. Co se týče lodi, potom se dívejte po té nejodrbanější, která tu je.“

„Ještě jednou děkujeme. Půjdeme?“ zeptá se Amadea. Podle jeho výrazu není tou vyhlídkou nadšený, ale proč?

„Ano. Ach jo, promiň, Eleane.“

„Proč?“

„To je ten kapitán, co mě chtěl prodat náběrčím. Myslím, že mi to nezapomene, že jsem ho porazil,“ vysvětluje omluvně Daimón. Vede ho k molu, kde mu ukáže Pýchu. Je dost velká, to jo, ale taky vypadá, že potřebuje generální opravu. Jdou po úzkém molu, až na úroveň Pýchy. Daimón se nadechne a zařve. „Kapitáne Asami!“

„Hej, kdo volá?“ ozve se nerudný hlas. Elean se poočku zadívá na Daimóna. Hlas mu připomíná… U Temného, je to on! Ten chlap, co ho chtěl sbalit v hospodě. „Ty?“ Udiveně si prohlíží oba dva. „Co chcete?!“

„Dopravit do Thoru!“

„Nejezdíme!“

Elean se zamračí a potom hlasitě vykřikne. „Zaplatíme, co si řeknete!“ Zvolání se rozlehne, že je slyšet i na okolních lodích.

„Hej, sedíš si na uších?! Nejezdíme!“ zařve Mamohime. 

„Co se tu děje? Někdo řekl zlato?“ Z kajuty se vybelhá kapitán Asami.

Mamohime zvedne oči k nebi. V duchu počastuje Eleana a Daimóna nejvybranějšími druhy nadávek, jaké pochytil ve všech přístavech.

„Co se děje?“

Mamohime pozná, že musí s pravdou ven. „Někdo chce dopravit do Thoru.“

„Zešílel nebo co? Počkej, nabízejí zlato, že? Pozvi… To seš ty? Vodprejskni!“

Elean opět zakřičí. „Máme zlato!“ Kapitán Asami váhá a Mamohime se modlí, aby ho ta šílenost nenapadla. „Hodně zlata!“

„Rozmlátíme se,“ zašeptá Mamohime.

„Stání tady mě stojí spoustu peněz,“ zamumlá nepřítomně Asami. „K tomu mi chtějí strhnout nějaké peníze za to luxusní zboží. Kdybychom odtud se dostali, potom bychom mohli zajet na jih a nakoupit věci, které bychom s obrovským ziskem zde prodali. Byli bychom první, kdo by sem přivezl žádané zboží. K tomu přesně v tu dobu se sem budou vracet vojáci. Pak bychom mohli vybavit loď a odejít do důchodu. K čertu s důchodem.“

„Tu loď vybavujete nově už pět let a hlavní plachta je stále spravovaná.“

„No a? Zisk z toho snad máš?“

„Elean s Daimónem čekají, jak dopadne dohadování.

„Jo a k čemu to bude, když budeme hnít na mořském dně?“

Asami se vykloní. „A jak se chcete odtud dostat, aniž byste se rozmlátili?“ Má to.

„Stačí jedna hodina bez větru?“

Asami s Mamohimem vytřeští oči. Podívají se po sobě. „Cože?!“

„Hodina bezvětří. Jsem astrolog a tyhle věcí mohu předpovědět.“ Lže, ale to nemusí vědět. Jednoduše vyjedou v hodině, kdy je nejsilnější. Snadno spoutá vítr. Potom ho donutí, aby vál do plachet, takže by to za týden mohli stihnout.

„To fakt umíte?!“

„Jistěže!“

Asami už neváhá. „Připravte loď k odplutí. Muže klidně na loď zažeň bičem. Kdyby nechtěli poslechnout, připomeň, že jejich život je v mých rukou.“ Šťastná Asamiho hvězda opět vyjde. Bude nejbohatším kapitánem v Alacaldském království. Možná dokonce v známých přístavech. Chce to jen šikovně využít tyhle ňoumy a taky slušně nakoupit. A co nakoupí, prodá žíznivé armádě… Nebo mohl by začít dodávat královskému dvoru. Pak by pokonal všechny známé kapitány. On by mohl nakupovat a Mamohime dodávat do vnitrozemí.

„Kapitáne, tohle je šílenství!“

„Které se nám zatím vyplatilo!“

Mamohime hledí za podcházejícím kapitánem. „A víte, co se říká na jihu. Chodíš pro vodu tak dlouho, až se v ní utopíš!“

Asami neposlouchá. Hlavu má plnou představ zlatých cinkajících mincí. Uchechtne se. A pak vytře aspoň dražitelům zrak, když zmizí a poplatek, kterým měl zaplatit za jejich služby, prostě mu zůstane. Zmizí a zkuste hledat kapitána na a moři. Ti dva spadli jako dar z nebes, a když bude šikovný…

„Ariku! Ke mně!“ Mladík přikluše s lanem přes rameno. Je teple oblečený, ale šedé oči jsou zachmuřené a pískové vlasy rozcuchaně. Nos je červený, a co chvíli popotáhne

„Ano, kapitáne Asami?“

„Chceš odtud vypadnout?“

Mladík se rozzáří. Tohle nevlídné počasí je šílené. „Ano, pane!“

„Dobrá. Půjdeš na pevninu a najdeš mi ženu jménem Serena. Měla by bydlet v žlutém domě na konci mola.“ Ukáže mu směr. „Přivedeš ji ke mně.“ Mladík nadšeně přikývne, otře si nos do rukávu. Lano odloží a nadšeně pádí přes lávku pryč.

 Mamohime se zamračí. K čemu tu jedovatou ženskou potřebuje? Jeho starost to není. On musí pochytat chlapy a dopravit na palubu. Sejde dolů do podpalubí, kde si vezme ze svého kutlochu bič. O dost opatrněji sejde na molo. Všichni se mu vyhýbají a jen neopatrný nebo neznalý věci, by si dovolil ho obtěžovat, nebo do něj vrazit.

Mamohime se zastaví, zavětří jako pes a vyrazí směrem. Za chvilku už dva statní chlápci se válí na zemi. Nad nimi stojí jako živel pomsty Mamohime. V ruce stočený bič. Jeho úsměv nic nevěstí dobrého, a jakmile bič zasviští, přikrčí se nejen ti na zemi, ale i zevlouni.

Elean s Daimónem ho zahlédnou. „Kapitán o ty peníze velmi stojí.“

„Zřejmě ano. Teď jen určit hodinu odplutí.“

„Řeknu jim to večer. Kdybych to řekl hned, mohl bych vzbudit přípravu.“ Zvedne prst. „Všichni vědí o astrolozích jednu věc. Nikdy s horoskopem nepospíchají.“

„Já znám jinou,“ řekne hbitě Daimón. „Nikdo není úplatnější než astrolog!“

„Vážně? Já zase jsem slyšel: Věř jen své matce, otci a astrologovi!“ Oba dva se rozesmějí. V hlasech jim zní čirá radost.

„Což nechci nic říkat, ale rozhodně to na vás dobré světlo nevrhá.“

„Znáš tohle? Kdo nevrhá stín?“

„Ne, kdo?“

Elean se zatváří důležitě. „Astrolog, protože má kolem sebe tolik lidí, že se jeho stín ztratí!“ Daimón vyprskne smíchy. Elean se zatváří potěšeně. Má pocit, že je zde jenom proto, aby viděl na Amadeově věčně ustarané tváři úsměv. „Nebo co je to? Má to tři hlavy, šest nohou, šest rukou, vznáší se to a je to celé fialové.“

„Tři astrologové?“ napadne Daimóna. Sice mu tam nepasuje to ´vznáší´, ale, u Oka, kašle na to!

„Omyl. Nejvyšší astrolog v nosítkách.“

„A jak mám vědět, že Nejvyšší astrolog se nechává nosit v nosítkách a k tomu fialových? Vážně jsou celá fialová?“ Ta barva je tak šíleně drahá, že se vyrovná ceně yerva.

„Jistě. Mám je taky. Pravda, moje jsou jen jemně zdobené stříbrem, zatímco Prvního astrologa bohatě zdobené zlatem, ale necháváme se nosit.“ Za podobných průpovídek a škádlení dojdou do hospody, kde jsou ubytování kapitáni. Usadí se v rohu. Elean pochybuje, že by tu měli nějakou soukromou místnost.

„Tak jak jste dopadli?“ optá se jich bělovlasý kapitán. Jeho společnicí přestanou mluvit a zvědavě poslouchají.

„Vyjede.“

Kapitán otevře ústa, v očích čirý úžas, potom zavrtí hlavou. „On se zbláznil!“ Potom silným hlasem zvolá. „Chlapi, Asami vyjede na moře!“ Hospoda se rozezvučí halasem. Všichni vyjadřuji úžas nevíru, pochybnosti, ale všichni vědí jedno. Zítra budou na mole sledovat jeho pokus o odjezd. Bělovlasý kapitán se k nim opět otočí. „Víte, já věděl, že je šílený lakomec, ale kvůli tomu riskovat všechno co má? Neskutečné.“

„Zítra na hodinu přestane vát vítr. Jen doufám, že v tu dobu to stihne.“

„To ano. Na moři by to mělo být lepší a věřte mi, zítra celý Edan bude nejen na mole, ale i na útesech. Postaráte se o podívanou, kterou si nikdo nenechá ujít.“

„U Oka, nakonec skončíme jako herci!“ řekne posměšně Daimón. „Jen tak. Má to dvě hlavy, šest nohou, dva ocasy a nehne se to. Co je to?“

„Uch, počkej… Polévku, potom paštiku a nějaké maso. Stačí ryba a horké víno k tomu,“ objedná jídlo. „Poddávám se!“

„Strážný na koni.“ Elena chvilku zírá, potom vyprskne.

„Netušil jsem, že i na vás jsou vtipy.“

Daimón pokrčí rameny. Má radost, že ho dostal. „Myslím, že průpovídky jsou na všechno. Jej, podívej se, už se to nese.“ Na stůl je položena mísa s polévkou, dva talíře a košík s chlebem. Elean odkryje víko mísy. Vyvalí se kouř. „Tomu kuchaři pozlatit ruce,“ zamumlá překvapeně. Oba se najedí za všeobecného dozoru ostatních.

„Koukali na nás jako na rarity.“

„Nediv se. Zítra jim připravíme podívanou. Být zavřený skoro tři měsíce, to dovede člověka přivést k šílenství a o zábavu zde není postaráno. Zbývá jedině s někým spát nebo chlastat. Zabaleno?“

„Ano. Co kdybychom se nalodili až zítra. Dneska bych chtěl být tady s tebou.“

Elean se rozzáří. Vezme ho do náruče. „Určitě. A pak jsem nejsilnější v době větru a to bude až za den. Myslím, že Asami dal volno některým námořníkům.“

„Nedal. Zdrhli,“ řekne suše. Políbí ho. „Tak jdeme na tu první zábavu.“

„A tu druhou?“ připomene si Elean, který udal dvě věci, co se dají zde v zimě dělat.

„Vynecháme a i tu třetí. Rvačky!“

 

Ráno se Daimón probudí ještě dřív než Elean. Spokojeně se na něj zadívá. Co nejopatrněji se vymaní z jeho náruče a stejně pečlivě ho přikryje. Nejraději by cvičil venku, ale když se o tom se zmínil před Sereninem, tak propukl v takový smích, až mu proudem tekly slzy. Byl uražen, a když se zklidnil, řekl suchým ironickým tónem. „Můžeš to zkusit, protože rád bych věděl, jak chceš nepřítele donutit, aby z budovy vyšel, aniž bys tím ukázal svou slabinu. Proto musíš umět využít i stísněné prostory.“ Nerad námitku uznal. Začne zapáleně cvičit, že nevšimne si hladového Eleanova pohledu. Teprve, až když udělá otočku a zrak mu padne na postel, přestane. Spustí ruku s mečem a nakloní se nad postel. Políbí ho.

„Dobré ráno. Jsi vzhůru dlouho?“

„Dost. Nikdy mě ty tvoje pohyby nepřestanou fascinovat. Viděl jsem hodně bojovníků provádět tahle cvičení, ale tvoje jsou tak elegantní, plynulá–“

„Jejich jistě tak. Dlouhým cvičením ani jinak nejde.“

„No ano, jenže ti nebyli mým ariméé,“ odtuší slabě.

„Ty necvičíš se zbraní?“

„Už dlouho ne,“ řekne se slabým povzdechem. A měl by. Když byl na královském dvoře, snažil se před nástupem ke svým povinnostem cvičit den co den, i když tajně. Nechtěl, aby to věděli. „Měl bych. Někdy jindy.“ Vstane, obleče se. Sejdou dolů na snídani. Když v třetí hodině větru se vydají doůu s vaky, místnost je prázdná. I hostinský podupává a sotva vyjdou ven, zamyká dveře. Venku stojí kluk s koňmi. Otěže jim doslova vrazí do ruky a jeho rychle kmitající nohy si to zamíří k útesům. Elean s Daimónem se na sebe podívají.

„Takhle vylidněné město jsem viděl jen, když přišla žlutá nemoc,“ prohodí Elean.

„Zvládneš to?“

„Zvládnu, musím. Jen doufám, že to zvládne kapitán.“ Dojdou na molo. Na zvláštní tribuně, která tu včera určitě nebyla, sedí představitelé města a o kousek dál kapitáni s dalekohledy v rukou. Ozve se jásot a pokřik. Skandování se nese do dálky a v davu snad nechybí nikdo kromě zlodějů a i ti si vzali nejspíš volno, jelikož není slyšet obvyklé. „Pomoc, okradli mě!“

„Jsme tu atrakci.“

Elean se ušklíbne. Když se nalodí, nastane ticho.

„Kapitáne Asami, připravený?“ optá se ho Elean. Otěže podá jednomu námořníkovi, který je viditelně vyděšený a nebýt hromotluka s bičem v ruce, nejspíš by utekl.

„Jistěže. Riskuji krk. Ty peníze?“

Elean vytáhne kus pergamenu. Skoro obřadně mu ho podá. Asami ho rozevře, zalapá po dechu a potom se zadívá na muže před sebou.

„To bude stačit.“ Mamohime je v šoku. Takového Asamiho nezná. Zajímalo by, co to bylo, protože na váček zlatých to nevypadalo, ale rozhodně dokonale mu zavřelo hubu. Papír. Takže zřejmě směnka nebo úpis. Muselo tam být dost, když nepožadoval přídavek za nebezpečnou plavbu. „Kdy máme vyrazit?“

Elean se rozhlédne po palubě. Vedle nich sedí na zadku nadšený Kakopo. Takovou zábavu si nenechá ujít. Už se těší, až si zaskáče. „Za pět plných úderů.“

„V pořádku. Odpoutat se!“ Námořnicí zkamení. Přemýšlejí, jestli správně slyšeli. On opravdu chce vyjet? Najednou práskne Mamohimův bič. Do námořníků vjede síla a oni naučenými pohyby připravují loď k odplutí.

„První, druhá rozvinout. Stále fouká.“

„Sejdu dolů k Argésovi.“ Nechá je tam o samotě.

„Ještě chvilku,“ zaslechne Eleanovo zašeptání. 

Na mole se zvedne šumot. Nikdo nechtěl tomu uvěřit, že by skutečně vyjeli. „Šílenec! Blázen!“ nese se od úst k ústům. Kapitáni s dalekohledy se dívají na vyplutí. Občas někdo nesouhlasně mlaskne, ale je umlčen zasyknutím.

„Teď.“

Ticho a potom řev. „Vítr ustal! Měl pravdu!“ nese se od útesu. Obyvatelé, kteří jsou s přístavem spjatí, tomu nemohou uvěřit. Žádný záznam, žádná kronika, nebo vyprávění tento jev za celá staletí nezaznamenaly. Zničehonic je tady.

Asami vycení zuby jako vlk. Sevře kormidlo a osobně loď vyvádí z přístavu. Elean stojí nehnutě jako socha, v rukou svírá Nitky, které uklidnily vítr. Ještě tak mohutné kouzlo nedělal, proto se bojí, že něco pokazí, ale vítr dělá přesně to, co mu poručí. Jemně začne manipulovat s větrnými proudy. Asami ucítí škubnutí lodě a upře pohled do plachet. Málem, že nepustí kormidlo z ruky, protože vítr nejen přestal vát, on dokonce se obrátil, takže vane z pevniny.

Jakmile minou chráněné ústí, vypukne město v nadšený řev. Objímají se, poplácávají.

„Je venku!“ řekne bělovlasý muž s dalekohledem v rukou.

„Jo, jenže ještě není na širém moři. Až bude v bezpečné vzdálenosti, potom může teprve se radovat. Stačí, aby vítr slabě zafoukal, a loď se stane neudržitelná,“ pronese zachmuřeně vysoký lehce nahrbený muž. Neklidně sleduje odjezd. Celá událost je tak zvláštní, že se o ní budou vyprávět legendy.

„Jak to víš?“

„Sloužil jsem na Větrné korouhvi. Kapitán Arniev se vsadil, že dokáže vyplout. Poslouchali jsme ho slepě a vyjeli v tomto období na moře. Ze začátku jsme měli menší potíže, ale nebylo to nic hrozného. Sebedůvěra nám rostla s každým nádechem. Už jsme mysleli, že jsme to dokázali. Tam venku nás chytil vítr. Nic nefungovalo. Zachytil loď a hnal ji směrem na skály. Spikly se proti nám všechny živly. Myslím, že tehdy kapitán pochopil, co udělal a požádal nás za odpuštění. Než loď narazila, vyskočil jsem z lodi. Jen zázrakem jsem neskončil na útesech, ale pár jizev a kulhání ze zlomeniny mi zůstaly. Přežil jsem jako jediný, nechť je požehnaná Jasná Divine. Musela mě ochraňovat, i když nechápu, čím jsem si to zasloužil. Je pryč. Dokázal to.“ Do hlasu se mu vloudí jasná závist, že dokázal to, co jeho kapitán ne.

„Jdeme to zapít.“

Cestou minou skupinku mužů oblečených do zelených tunik dražitelů. Na rozdíl od ostatních se netváří nijak nadšeně. Naopak spíš rozzlobeně. „Nevadí, on sem po Období větrů přijede a potom to zaplatí i s úroky!“ zaslechnou. Vědoucně se zachechtají.

„Oškubou ho jako slepici!“ prohodí jeden.

„Bude rád, když se odplazí v kalhotách.“

„Dobře mu tak. Hej, byla jsi na útesech?!“ křiknou na důkladně zabalenou mladou ženu. Ta přikývne. „A co?“

„Projel. Vítr nefoukal. Dívali jsme se, až zmizel za obzorem a potom jako na povel začal dout. Je zima, promiňte, páni kapitáni.“

„Běž,“ propustí ji. „Tohle je fakt záhada, jenže Vůle hvězd je nevyzpytatelná.“ Zajdou do hospody, kde už je vítá s úsměvem hostinský a horkým vínem. Vsadí se, že žádný z nich to po kapitánovi nezopakuje.

 

Na tvářích námořníků se objeví úleva. Projeli nebezpečným úsekem a čekají je další nebezpečí, ale to je osud každého námořníka, že skončí na mořském dně.

„Měl jste pravdu. Dá se takhle projet pokaždé?“

„Netuším, ale být na vašem místě, nezkoušel bych to,“ řekne řízně Elean. „Vypadněte!“ poručí mu, protože řízení tak velké oblastí pomoci magie, ho vyčerpává.

Daimón dole v podpalubí Argése zatím ošetřuje. Z brašny vytáhne kus syrového masa a položí ho před něj. I po té dlouhé době, co jsou spolu, mu to přináší smutek. Měl by být jako ostatní koně, ale na druhou stranu normální kůň by nebyl tak rychlý, nebo by ho nezachránil v Pardských kobkách. Pamatuje si to v mlze, přesto to ví, co udělal. Jako by se tehdy na chvilku propojili a on jasně se díval, jak saje jeho krev. Pak už si jen vybavuje Sheezad.

„Jsi nádherný, Argési. Nepoděkoval jsem ti tehdy za záchranu a vlastně co říkáš moři? Byli jsme po té cestě tak unavení, že jsem ti zapomněl moře ukázat. Víš, není k pití. Je hrozně slané a pod Thorem je město, kde se vyrábí sůl. Ve škole nám o tom říkali. Sssertanské království má na severu u našich hranic doly, ale my ji vyrábíme z vody. To je divné, co?“

Argés, který si už zvykl na divný pach a na stále houpání lodě, potřese hlavou. Neví, co je moře, ale ta spousta vody ho vyděsila. K tomu její pach je jiný. Podle něj důkladně smrdí. Nikdy by ji nepil. Občas přestane jíst a zaposlouchá se do Daimónova hlasu. Líbí se mu, jak pomalu mu vypráví nebo mu ukazuje věci. I když Paní jim vyprávěla různé věci, nikdy by nevěřil, že svět je tak velký. Dole mu bylo teplo, v poušti nádherně a na severu mu byla zima jako v noci v jeho údolí.

Šťouchne Daimóna do ramene.

„Já vím, musím nahoru. Chtěl by ses asi proběhnout?“

Argés nadšeně potřese hlavou. Opět ho překvapí hříva. Netuší, co udělali, ale cítí se jinak. Stále neví, jak má reagovat na ozdoby. Jistě ten druhý, jejich pán, mu vysvětlil, co udělali a jaké pocty se mu to dostalo, je to prostě divné. Hrábne kopytem, skloní se k podlaze. Nemá rád ten houpavý pohyb.

„Teď to nejde, ale potom budeš běžet, kolik budeš moci. Málem bych zapomněl. Až bude se to hodně houpat,“ naznačí rukama a pozorně se dívá na Argése, zda to pochopil, „potom si lehneš. Mohou přijít bouřky. Dobře?“ Argés ví, co je to bouře. Samozřejmě, že si lehne. „A dohlédni na Zafira.“ Poplácá strakatého koně po krku.

Argés zvedne vysoko hlavu. Nelíbí se mu, že se ho dotýká, jenže jezdí na něm. Potom důstojně se zadívá na koně. Podobá se mu, ale on není kůň, on je Śivy.

„Myslím, že jsi mi porozuměl.“ Zakroutí hlavou. Je úžasný a stále nechápe, čím si zasloužil, že na něm může jezdit. Zajímalo by ho, zda to tak zůstane věčně nebo ne. Pohladí ho, políbí na srst a vyjde ven.

 Argés za ním otočí hlavu. Když byl hříbě, matka i otec k němu byli laskaví, dokonce i Paní a ostatní Śivy, ale proč je k němu takový Daimón? Lidem nerozumí. Potom si všimne, že má před sebou ještě maso. Rychle se do něho pustí. Zalituje, že zde nejsou jeho přátelé. Určitě by si pochutnali.

Daimón se ocitne na palubě. Zadívá se na strnulého Eleana. Přistoupí k němu. Málem, že ho nevyděsí jeho upřený pohled, napjaté ruce jako by v křeči. Přece magie by neměla být tak strašná nebo co. Mimoděk mu položí ruku na záda, aby ji skoro neucuknul, když ucítí napětí.

„To je v pořádku,“ řekne Elean. Obrátí k němu hlavu.

„Vypadáš jak živá mrtvola,“ řekne váhavě. „Mohu něco udělat?“

„To je tím, že kontrolují obrovskou oblast a ještě nějakou dobu budu. Stačí, abych udělal sebemenší chybu, a nebudu ji moci napravit.“

„Dobře.“ Mimoděk zatlačí.

Eleanovi se rozšíří mimoděk ještě víc oči, potom se syčivě nadechne. „Nech ji tam.“ Daimón tomu příkazu nerozumí. „Ruku.“

 Ihned si vybaví jejich milování. Mohlo by… Začne jemně zatlačovat. Netuší, co dělá, jen se nechává vést instinktem. Eleanovo tělo se postupně uvolňuje.

„Tohle jsem nevěděl, ale pomáhá mi to. Děkuji.“

„Udělám to, kdykoliv budeš potřebovat, vzdalujeme se.“

„Vzdalujeme se od Edanu,“ zopakuje to kapitán Asami. „Tamtím směrem nikdy nepojedu.“ Daimón se zahledí a vybaví si první cestu. Tehdy o tom vyprávěli. Na konci světa.

„Tak obraťte loď,“ doporučí mu s úsměškem Elean.

Asami se naštve. Tenhle zmetek mu nemá co poroučet. „Taky, že to udělám!“ Jde ke kormidlu. Instinktivně nasměruje loď. Právě toto umění a umění mořských proudů ho vyneslo z plavčíka na zástupce a nakonec na kapitána. Nemusel se složitě učit, prostě jim rozuměl. Pomalu otočí loď. Elean opatrně kontroluje jak vítr, tak loď. Výborně, pomyslí si. Asami málem neupadne, když Pýcha poskočí, jak do plachet se opře silný Severní vítr. Zazubí se.

„Máme to!“ vykřikne silně. Námořníkům se uleví a povolí napjaté svaly na obličejích. „Jedeme do Thor, pánové!“ Oči mu září radosti, jak všechny převezl.

Námořníci v klidu dělají svou práci. Začínají věřit, že tuhle šílenou plavbu přežijí. Daimón stojí vedle Eleana. Jemnými skoro neznatelnými pohyby mu hladí záda. Nikdo si toho moc nevšímá, kromě Mamohima, který je bedlivě sleduje. Už chápe, proč byl odmrštěn. Dostat se do křížku s někým takovým jako je tenhle chlap, nebylo by dobré. Ovšem pomyšlení, že není dost dobrý… Je kruté.

„Ne! To ne!“ zašeptá Elean a zesílí svůj styk s Nitkami. Tělo se opět napne.

„Co je?“

„Nevím. Něco nás táhne. Nemohu to ovládnout!“

„Plachty dolů!“ zařve v stejnou dobu Asami takovým hlasem, že vyděsí i jindy klidného Mamohima. Ještě nikdy podobný tón nezažil, jedno ví, něco špatného se stalo. Neklidně se rozhlédne, ale námořnicí dělají, co jim kapitán přikázal.

Elean napne síly, když se zapotácí. Klesne na palubu v šoku. Nemůže to uvěřit, ale poprvé v životě ho opustily Nitky. Přestaly mu sloužit. Hlavu má v chaosu, jak se to snaží pochopit.

„Co se stalo?“

„Nemohu. Magie je pryč,“ řekne prázdným hlasem. Daimón ho obejme kolem ramen. Hýčká ho, přestože loď sebou hází jako nezkrocený kůň.

„Náhoda.“

„Za celý můj život se mi to nestalo,“ řekne dutě. Snaží se zahlédnout známý pohled, jenže svět je tak pustý, jako by se ocitli v prázdnu. Zadívá se na ruce, které automaticky se snaží uchopit Nitku a opět přimět vítr k poslušnosti. Jenže marně.

„Obracíme se!“ vykřikne Mamohime. Všichni pochopí, že situace je zlá. Ještě nikdy se nestalo, že by se loď řídila jim neznámými pravidly. Kdyby byla bouřka, tornádo nebo Fén, pochopili by, jenže kromě větru je hladina klidná.

„Rozbité kormidlo?“

„Ne!“ odmítne Asami. Zatne zuby, nechá kormidlo být a jde k přídi, která se otočila opačným směrem. Zadívá se pod kýl. Musí se hodně vyklonit. Mamohime ho zachytí, když Asami mávne. Je vytažen na palubu. Zadívá se na posádku.

„Jsme zachycení proudem.“

„Asami, zde nemá být tak silný proud,“ namítne. „Ne silnější než vítr.“

„Ne, nemá.“ Začne přecházet, potom jde do kajuty. Práskne dveřmi před nosy svých lidí. Ti se po sobě ustrašeně podívají.

„Jsme v prdeli.“

Někdo se hystericky zasměje.

„Dostali jsme se z přístavu a neznám kapitána, který by se lépe vyznal v lodích než Asami! Do práce.“ Zadívá se na ty dva. Temný jich byl dlužen! Kdyby nebylo jich, potom by seděl v teplé hospodě u korbele a díval se po nějakém pěkném úlovku. Jde k nim. Opět ho dostane Eleanova krása.

„Měli byste sejít do podpalubí.“

„Co se stalo?“

„Zachytil nás proud. Dokud Asami nepřijde co s tím, tak se z toho nedostaneme.“

„A co vítr?“ Elean mlčí. Do jeho mozku vůbec nic nedochází. Všechno jim prochází. Stále nemůže uvěřit, že ztratil Nitky, které byly jeho součástí, co prvně otevřel oči.

Mamohime na ně bezradně pohlédne. „Je silnější než vítr,“ vysloví poprvé to, co všem došlo a čemu stále ještě odmítá uvěřit. Vždy uctívali vodu, ale taky věděli, že vítr je silnější než voda.

„Jak…“

„Jděte dolů, než se rozhodne, že vy za to můžete. Budete tam v bezpečí.“ Vlastně neví, proč jim zachraňuje krk. Kdysi dávno se živlům vody a větru obětovali lidé. Potom to ustalo, ale vždy to někoho může napadnout.

„Eleane, půjdeme. Tak pojď,“ pobízí ho Daimón, jenže ten se ani nehne. Nakonec ho násilím zvedne a vleče ho do podpalubí. U Argése a Zafira ho uloží. Hladí ho po obličeji. Ještě nikdy v takovém stavu nikoho neviděl, ale Oliviena mu často vyprávěla o prázdném pohledu rodičky, které odešlo dítě. Povídala, že je to nejhorší pohled na světě a nikdo to nepochopí. Rád by mu pomohl, jen netuší jak. Nevidí Nitky, jak jim říká Elean, a nemůže je požádat, aby se k němu vrátily, ale chápe jedno; ztratil něco velmi důležitého.

Asami klečí před truhlou, ruce se přehrabují v různých svitcích, které získal za léta svého působení na moři. Některé vyhodí, ale obličej vyjadřuje zoufalou touhu najít něco. Ví, že to někde bylo, jen si už nevzpomíná, jak to vypadalo. Pokud to nenajde, jeho krásné plány o budoucím životě jdou vniveč.

„Mám to!“ vytáhne konečně odrbaný pergamen. Posadí se mezi bordel, který způsobil a začte se do něj. Rysy se mu vztekem čím dál prohlubují, až i tenhle svitek odhodí. „K ničemu! Jsme ztraceni,“ zamumlá. Nakonec zvrátí hlavu a přemýšlí nad celým svým životem.

„Byl to dobrý život.“ Zvedne se a vyjde ven. Rozhlédne se po námořnicích. Jak jim říct, že je konec?

„Kapitáne?“ optá se opatrně Mamohime. Už podruhé, co je na Pýše, vidí výraz, který dřív u něj nespatřil. Dalo by se říct, že soucítí. „Víte, co to je?“

„Proud. Nic víc. Jdeme se ho pokusit přelstít.“ Postaví se ke kormidlu a diriguje námořníky, co mají dělat. Nikdy by nevěřil, že bude bezmocný, ale tentokrát bude muset přiznat porážku. I přes pochmurné myšlenky se snaží dát všem najevo, že ví, co dělá. Když se loď nakloní, vysvitne mu naděje. Výkřik námořníka na přídi, mu ji opět vezme.

„Černá plocha!“

„Cože?!“

„Černá plocha, ale souš to není, kapitáne!“ zvolá pobledlý námořník. Mamohime nechá všeho a běží k němu. Zahledí se k místu, kam námořník ukazuje. Má pravdu. Obrovská černá díra a blíží se k ní neúprosně, stále s větší rychlosti. Odběhne ke kapitánovi.

„Černá díra. Vtahuje nás to do ní.“

„Blbost, nemůže tam bejt černá díra. Je to voda!“

„No, ona je to černá plocha.“

„U Temného, vyjádří se jasně!“

„Je to černé!“ zařve zoufale, protože se to jinak nedá popsat. Námořnicí přestanou pracovat a přejdou na příď. S děsem v očích, aniž by tušili proč, sledují přibližující se plochu. Nemají z ní dobrý pocit. Rozhlížejí se kolem sebe, kudy by unikli. Někdo vyskočí z lodi. Nezavolají obvykle: Chlap přes palubu! Mlčí a dívají se na přibližující plochu.

„Uhněte!“ Kapitán je jednoho po druhém odsune a zadívá se před sebe. Odevzdaně se zadívá na nebesa.

„Vždy jsem tě respektoval víc než ostatní. Dokonce víc než Jasnou Divine a Ariuse, ale přál bych si, abys něco pro nás udělal,“ mluví k Jiskrovci, který září na jasné obloze. Jsou u ní. Loď se zastaví, jenže naděje je už dávno pohřbená pod neúprosným osudem.

Padají. Sny, které nikdy neměl, a nedostatek vzduchu způsobují halucinace. Už neví, zda je nahoře nebo dole. Ví jen jedno. Někam padá. Spíš tam, odkud už není návratu. Slabě si povzdechne a pomyslí si, že si ty peníze neužije. Pousměje se. Je smířený a je rád, že zahyne na moři, ale popravdě byl by raději měl své sny.

Vysoko na obloze se objeví tečka. Chvilku letí, potom zůstane stát. Vydá výkřik, že se země otřese, moře vzedme. Vytvoří se obrovský vír, který se blíží k černé ploše, aniž by si všímal proudu. Je silnější než cokoliv jiného a jen elefianské oči by dokázaly spatřit mohutnou koncentraci Nitek. Tak silnou, že žádný z nich by ji nedokázal uchopit a uřídit, ale plachtící tečka snadno manipuluje obrovským vírem. Opět zařve a vítr zmohutní. Ponoří se za Pýchou, která padá k mořskému dnu. Krájí vody jako by to bylo máslo. Najednou dosáhne lodě. Zachytí ji do své zlaté náruče. Opět výkřik. Na chvilku zůstane vše nehybné, ale nakonec i ta nehybnost skončí a loď je tažená vzhůru, jako loutka dovednýma rukama loutkáře. Najednou je na vodě, jenže vír ji nepouští a přenáší ji dál od nebezpečné plochy.

„Mám je! Amadee, mám je, cítím je!“ Elean se směje a pláče dohromady. Drží Nitky, laská je, hraje si s nimi jako od prvního otevření oči. Otočí hlavu. Zafir, Amadeo nehnutě leží. Jen on se Śivym jsou vzhůru. Potácivě se zvedne, zatímco Argés se jemně dotýká Daimóna. Uklidní ho, když ucítí dech a nahmatá tep. Je rád, protože kdyby zemřel, nesplnil by přání paní a to by ho rmoutilo. Lehne si, aby ho zahřál svým tělem. I Kakopo je někde schovaný.

Elean potácivě vyjde na palubu. S ohromením se dívá na větrný vír protkaný zlatými Nitkami. Nikdy nic podobného neviděl! Ani deset, ne ani sto elefianů by něco takového nedokázalo stvořit. Najednou loď dosedne. Ozve se výkřik. Na tváři elefiana se objeví čirý úžas. Pohlédne vzhůru a zahlédne skoro nechybnou tečku. Klesne na kolena, čelem se dotkne paluby.

„Děkuji ti, ó Dračí pane, za záchranu našich ubohých životů.“ Nečeká dopověď. Po chvilce opět zvedne hlavu, jenže tečka už tam není. Pohlédne na ruce, na Nitky, které je obtáčejí. Bude muset pomoci ostatním.

 

„Proč jsi to udělala, Shati?!“ ozve se přísný hlas.

„Silvere, co je ti potom? Zachránila jsem Meč živlů. Nešlo ti o to? Bylo to lehčí než později ho dobývat z mořského dna chráněného Bránou,“ odpoví Shati. Fialové oči se zahledí na svého druha.

„Neměla ses do toho míchat. Vůle hvězd, to tak chtěla,“ ozve se další hlas, daleko škrobenější než Shatterrův.

„Co je ti potom, Cherre, zastánce Vůle hvězd?! Ten meč musíme získat.“

„Nemůže dovolit, aby Vůle hvězd provedla, co začala Sheena.“

„Byla to chyba. Měla moc, ale byla hloupá, souhlasíš, Cherre?“

Cherre upře na oba dva svůj pohled. „Pro tentokrát souhlasím. Vůle hvězd se musí zastavit, jenže nevyhledal jsem vás kvůli tomu. Objevila se Dýka.“

Nastane ticho, potom se ozve Shati. „Ta Dýka? Dýka pomsty? Tu co vykovala Neyra Dhuri, aby pomstila se svému milenci? Ta, co se ztratila ihned potom, pohřbená neznámo kam, že ani my jsme ji nevyslídili? Ne, odmítám tomu uvěřit.“

„Počkej. Cherre, sleduje Stíny delší dobu. Proč si to myslíš?“

„Protože jeden stín byl zabit.“

„Pak to udělal, maličký. Má moc svým mečem ho zabít,“ vpadne Shati Cherrovi do řeči.

Ten vztekle zasyčí, potom se zardí, že ho vyvedla z rovnováhy. „Jistě, to má, jenže meč sám o sobě nedokáže zabít stín. Může ho poslat zpět na stezky, ne zabít duši stínu, a přesně to se stalo.“ Nastane ohromené ticho.

„Maličký?“

„Netuším. Dýka je na světě a my musíme s ní počítat.“ Tři páry oči se zachmuří. Tohle je komplikace, s kterou ani oni, všemocní draci, nepočítali.

„Svolám ihned poradu.“ Silver odejde.

Cherre najednou zařve a mohutně strčí do Shati, která sotva stihne postavit obranný štít. Hněvivě se pozorují.

 

„Eleane?!“ Daimón se posadí, ale je sám jen s Argésem po jednom boku a Kakopem, který vylezl z úkrytu, po druhém.

„Jsem tady.“

„Eleane, ony tam byly. Černé stromy,“ vysvětlí na nechápavý Eleanův pohled. „Bylo jich tam velmi hodně. Prošel jsem jimi na Stezky mrtvých. Málem jsem tam zůstal, když jsem zjistil, že něco mě táhne zpátky. Myslím, že tohle je brána všech duší lidi, co zemřou na moři, protože nač jinak by tu byly? Uprostřed širého mře? Možná je sem neviditelné proudy stahují, aby v klidu prošly na Stezky a později do Země mrtvých. Bylo to hrozné. Poprvé, co jsem začal tam procházet, se mi tam nelíbilo. Cítil jsem, že umírám. Byl to jiný pocit, než tehdy v té jeskyni.“ Pousměje se. „Popravdě, tehdy jsem necítil vůbec nic.“

„Je to možné. Černé stromy mají svou vlastní sílu. Neovládají ani Nitky, nic, ale jejich síla je daleko silnější než naše. I kolem nich není tolik magie, jako obyčejně. Ani my s nimi nic nezmůžeme. Hlavně, že jsi zpátky. Všechno bude v pořádku.“ Jemně ho obejme a jako dřív Daimón jeho držel v náručí, teď je to naopak. V ten moment se rozhodne, že postaví golema, který Amadea bude chránit, i kdyby měl zničit celé království.

„Už jsem v pořádku.“

„To jsem rád. Vítr fouká správným směrem. Kapitánovi a námořníkům jsem vtiskl do paměti, že to byla noční můra. Nebudou si nic pamatovat. Je to tak lepší. Teď dojedeme do Thor.“

„A potom do Fiory. Zastavíme se u otce a Olivieny? Prosím.“

Elean ho stiskne ještě víc. Má strach tam jet a má strach říct Amadeovi o jeho otci. „Určitě.“

 

Z vůle hada - 4. Události v  Thoru