Vůle hvězd
Kapitola 11.
Údolí stínu
„Údolí stínu je na východě království Alacalde. Má jediný vchod a zároveň východ. Nic tam nežije, kromě jedovatých hadů a jiné havěti. Člověk tam nepřežije, jelikož tam není voda ani potrava, kterou by mohl jíst. Teplota tam dosahuje šedesáti stupňů ve stínu, které vrhají skály ostré jak nůž. Je to smrtící past.“
Zeměpisná příručka Edanské univerzity
Amadeo se v myšlenkách na chvilku zastaví u mrtvého Canna, kterého celou dobu postrádá. Otočí se, zda uvidí své pronásledovatele, ale ti zatím nejsou v dohledu. Vybaví si Sereninova slova, která ho provázejí od doby, kdy se s ním rozloučil.
„Jednou tě doženou. Jestliže se vydáš na východ, pak se pořádně zásob vodou. I kdyby kůň měl padnout, vem vodu, zdrží tě to, ale pomůže ti to. Jestliže se stočíš na jih – do cizích zemí, pak nemusíš to dělat.“
„Co je na východě?“
„Smrt, Amadeo,“ odpověděl laskavě.
Zamířil na východ. Na poslední zástavce, kdy viděl, že svěží měkká tráva ubývá a je nahrazená drsnou, tak se zásobil vodou. Zpomalilo ho to, ale Sereninovi důvěřoval. Netuší, proč zamířil právě sem, ale jako by ho něco popohánělo. Možná je to touha po tom, aby se přidal ke svým přátelům. Stále ho víc napadají myšlenky, že neměl tehdy odcházet, ale čestně zemřít v ohni. Jako strážný pošpinil své jméno, rodiny, přátel a především jednotky Havranů. Jenže to tehdy, co ho vyburcovalo k útěku, se nechce vzdát ani teď, když vešel do smrtelné pasti. Cítí to za každým svým činem. Řídí jeho kroky, spánek, i to, kdy vyrazit, kde zastavit. Jako loutku, která ovšem je natolik vyčerpaná, že ani se ji nechce myslet. Proto se rád poddává tomu neznámému vedení.
Upije sotva lok, seskočí a dá napít Cannovi. Přitom se podívá za sebe. Jsou tam. Chvějící přelud pěti lidi na koních. Nejedou cvalem, přesto rychleji než on.
„Dohonili mě,“ řekne vysušenými rty. Vyhoupne se do sedla a zahledí se na hory, které se před ním objevily. Strmé táhnoucí se na jih i na sever jako by byly nekonečné. V mžiku pochopí jedno. Musí jim uniknout, pokud nechce skončit jako jeho přátele! Pobídne koně k rychlejšímu kroku, protože už ani klus nezvládne a Cann jde, jako by měl nevyčerpatelné síly. Věrný, nádherný kůň, kterého ukradl neznámému jezdci. Tak rád by mu poděkoval, protože nebýt jeho, už dávno by ho chytili. Tam, už to vidí. Hory jako by se zmenšili a v chvějícím vzduchu je zřetelně vidět tmavé ústí, které zve do své smrtící náruče poutníky. Má strach, proto zastaví, ale něco mu našeptává, aby se nebál tam vkročit. Otočí se za svými pronásledovateli. Jsou blízko, dokonce cválají. Vyměnili si koně? V dálce zahlédl městečko, jen neměl odvahu tam vejít, i když by to potřeboval. Bezohledně pobídne Canna k cvalu. Nechce se s nimi setkat, nechce s nimi odjet do Fiory. Touží po svobodě, ale když dojede do ústí údolí, zaváhá, protože na něj dýchne vedro, kterým se málem zalkne.
Sesedne, zadívá se na Lovce.
Proč se nevzdají, proč neodjedou a jeho nenechají být?
„Chci toho tolik?“ šeptá, zatímco prohrabuje Cannovu hřívu a přemýšlí nad nespravedlností světa. Rozdělují se, aby ho obklopili a zajali, nebo usmrtili. Opět nasedne na Canna, kterého pobídne do výhně, které je připraveno ho pohltit. Olízne si rty, když najednou uslyší svistot a Cann padne na kolena, potom se úplně složí. Sotva stihne vyklouznout ze třmenů, tak je tím překvapen. S hněvem v srdci se vrhne k jeho hlavě, ale na něj se dívá už vyhaslé velké oko. Nadzvedne mu hlavu, a tvář přitiskne k jeho velké hlavě. Mít meč, vrhl by se na ně a potrestal je za to. Nádherný dobrý kůň a oni ho zabijí.
„Byl jsi dobrý kůň. Nejlepší jakého jsem měl. Děkuji, že jsi mě dovezl až sem.“ Vzlykne, zakloní hlavu, pak se vzpamatuje. Nemůže u něj být a naříkat, protože ho chytí nebo zabijí jako Canna. Co jim, u Temného, udělal? Ani netušil, že mu během útěku tolik přirostl k srdci.
Rychle odváže vaky s věcmi, plášť a nakonec měchy s vodou. Je to značná váha, přesto odhodlaně a rychlým krokem se vzdaluje. V srdci by rád pomstil milovaného koně, ale ví, že je to nemožné. Nemá ani zbraň, kterou by mohl použít a on by ji použil. Zbývá mu jedno: Projít údolím nebo zde přežít do chvíle, kdy odjedou.
Vejde do černého ústí, které ho kupodivu přivítá docela snesitelným stínem. Podívá se vzhůru a zamrká, když zjistí, jak nad ním ční hřbety skal. Má pocit, že každým okamžikem na něj spadnou. Sáhne na skálu a je rád, že má rukavici. Netuší, od čeho jsou tak ostré, ale nechtěl by se na ně nabodnout. V ústí se ohlédne za sebe, Canna nevidí, jenom Lovce, kteří se přiblížili. Stojí a on nepochybuje, že se vydají za ním, jak zní jejich rozkaz. Neuvažuje, že koňmo by ho dohnali raz dva už v tento moment. V hlavě má jen myšlenku, jak jim uniknout.
Když se otočí podruhé, je sám jen se skálami a jemným pískem, do kterého svými boty zapadá a nechává otisky. S láskou si vzpomene na otce jako mnohokrát předtím. On by nikdy tak skvělé boty neušil a vlastně proč existuje?
Udělá krok ven ze soutěsky a zalkne se horkem, které mu skoro spálí plíce i nos. Rychle odváže kus plátna, který si dá přes ústa. Udělá zpět krok do milosrdného stínu, ale dobře ví, že nemůže tu zůstat dlouho, protože určitě se vydají za ním.
Přesto se nemůže odhodlat vkročit do této výhně, protože stín jako naschvál je jen v ústí údolí. Serenin měl pravdu, když říkal, že je to smrt, proč sem šel, to neví. Vždyť jen vlezl do další pasti, z které není úniku. Před sebou horko, které dovede vše živé spálit na uhel a za sebou Lovce se smrtícími příkazy. Může jen jedno, dostat se odtud. To znamená najít druhý východ.
V ubohém stínu složí velmi opatrně vaky na zem, zakroutí ramenem. Už chápe, proč měl mít vodu. Předpokládal Serenin, že se dostane až sem? Zná tohle místo? Vybaví si ještě jednu větu, kterou za ním křičel, když odjížděl.
„Věř i nevěř šedým stínům, neboť oni znamenají obětavost.“
Co tím myslel, netuší. Zde nejsou žádné šedé stíny, i když s příchodem noci se možná objeví. Zatím je tu palčivé slunce, které svítí. Miloval sluneční svit ve všech podobách, ale teď by byl rád, kdyby se objevil chladný Jiskrovec a měsíc. Opět se začne věnovat vakům. Složí plášť, který zde nebude potřebovat. Prohlíží si další věci, ale na odložení už nic nemá. Vše bude na své cestě potřebovat. Věci pečlivě zabalí, potom spočítá vaky. Je jich osm, jeden z toho s jídlem, druhý s osobními věcmi. Zbytek voda, ale má tušení, že mu dojde velmi rychle. Musí ji šetřit, dokud nenajde jiný vodní zdroj. Piras jednou tvrdil, že voda je všude, jen ji umět najít, ovšem dokáže to? S povzdechem si sedne ke skále. Zadívá se ke vchodu, zda se neobjeví Lovci, ale ústí je prázdné.
Počká na noc, kdy by nemělo být takové vedro, pak vyrazí na cestu a bude to dělat tak dlouho, dokud nenajde východ nebo vodní zdroj. S úlevou se posadí, že konečně má před sebou pevný cíl. Potom vezme plášť a udělá z něj chabý úkryt, aby na něj tolik nepražilo slunce. Při této činnosti ho napadne, že by se neměl tak lehce zbavovat pláště. Je silný a mohl by paprsky zachytit. Teď když tu je a nehýbá se, tak je mu lépe, snad proto, že i není pod přímou sluneční výhní.
Občas se podívá k ústí, zda se tam neobjeví Lovci. Prázdné ústí ho uklidní natolik, že se začne pořádně věnovat okolí.
Písek v mnoha proměnách. Místy je zvlněný malými dunami, některé plochy jsou hladké bez jediné vlny a jen s občasným keříkem, což ho povzbudí, aniž si uvědomí, že je to suchý pozůstatek, kdy jednou za čas tu sprchne. Po prohlídce okolí si uvědomí, že tu není nic slyšet, kromě tichého podivného šelestu, jak se v údolí prohání vítr. Spíš jemný poprašek sotva nad úrovní pouště, ale velký vítr by dokázal zvedenou písek a zasypat člověka, až se nebude moci hnout. Při té myšlence je mu úzko. V dálce jsou modravé obrysy skal, určitě stejných jako jsou tady. Šedé, hnědé, ostré jak nůž. Při té myšlence si přejede bradu. Je zarostlý jako medvěd, ale co! Není na dvoře, kde musel být jak ze škatulky. Pak se vrátí k poušti. Začíná si uvědomovat další odstíny žluti, od zlaté, místy po barvu slámy a dokonce i jemně žluté, okrové nebo naopak načervenalé. Nádherný pohled, kdyby nebylo vedro.
Vezme měch, začne pít, když si s hrůzou uvědomí, kolik toho vypil. Ihned ho zadělá. „Zapomněl jsem se,“ pronese do ticha. Pohlédne k obloze, kde plachtí velcí ptáci. Jsou jen dva, pak by tu mohla být voda, když ho hořce napadne, že ptáci mohou svobodně kamkoliv doletět, že jsou volní. Zatouží být na jejich místě. Zvedne ruku proti slunci, přimhouří oči.
„Jak dlouho ještě budeš svítit?“ Spustí ruku. Tupě zírá na krásu pouště, aniž by ji skutečně vnímal. Má pocit, že vše viděl. Ticho ho začíná štvát a dal by cokoliv za jediný zvuk mimo svého hlasu. Zavře oči. Vyčerpané tělo usne, aniž by vzalo v úvahu, kde je.
Blízko spícího těla se ukáže pohyb a pod pískem se objeví klikatící se stopy, které najednou skončí a z písku se vyplazí malý had. Zvedne hlavu do výšky, z tlamy vystřelí jazyk, který ochutná povětří. Potom se stočí rychlými pohyby k Amadeovi. Dotkne se bot a vyšplhá se dál, až k hrudi, která se pokojně zdvihá. Zkusmo se jazykem dotkne těla, pak stejně jak se objevil, tak zmizí.
Slunce pomalu zapadá, když se Amadeo probudí. Chvilku dezorientovaně se dívá na tmu, která halí poušť, ale brzy vyjde Jiskrovec, který svým jasem změní poušť v něco stříbřitého s temnějšími útvary. Žluté barvy jsou zapomenuty, výheň je daleko a dá se to docela přestát. Okouzlený Amadeo se vzpamatuje, když uslyší smrtelný výkřik zvířete. Tak přece jen je obydlená! V tom případě tu musí být voda. Když bude mít vodu, přežije to.
Vezme všechno i plášť, když najednou zaduje vítr a opře se mu do zad. Rukavici se dotkne skály. Už začíná chápat, proč jsou tak ostré hrany. Jestliže se vítr zde objevuje pravidelně a písek žene proti skálám, pak se nediví, že by se o ně mohl pořezat. Rozhodne si ponechat i rukavice. Udělá krok a vyjekne, když uvidí malou hlavičku, která je zakousnutá do boty. Skopne hada, odhodí vaky a prohlíží si boty. Vypadá to, že boty nejsou jen odolné proti vodě, ale i proti zubům drobných hlodavců. Vděčně si vybaví otce. Nebýt jeho, tak v tuhle chvílí by si nemusel dělat s ničím starosti. Byl by mrtvý.
„Děkuji ti,“ zašeptá. Po chvilce si sedne, protože kvůli větru skoro nemůže jít a dýchat… Sto zlatých za trochu vzduchu. Až pozdě kolem páté hodiny vody se vítr uklidní. Odhrne plášť, rád, že si ho nechal. Kolem se vytvořila slušná hromada písku. Nebýt u skály, zřejmě by ho pohřbil. Zadívá se na jasnou oblohu posetou hvězdami. Jsou jak malé kamínky v mozaice třpytu, pomyslí si. Přetře si zarostlou tvář. Je unavený, špinavý a nikam se mu nechce. Sedí na písku, dívá se na oblohu a po ničem netoužit, jen se dívat na tu krásu.
„Nejsem v pořádném průseru?“ zamumlá. Potom zavře oči a usne, jak na něho opět dolehne vyčerpání z útěku. Nic nevnímá dokonce ani šedý stín, který se zastaví nedaleko něj a zkoumavě ho pozoruje. Opatrně se k Amadeovi přiblíží, natáhne hlavu a vyrazí pryč.
První myšlenka, když malátně otevře oči, se týká šíleného vedra. Sáhne si na tvář, protože má pocit, že je něco v nepořádku. Vyjekne, jak se dotkne citlivé pokožky. Ihned pochopí, co se stalo. Zabalí se, ale ví, že je pozdě. Třesoucí rukou otevře načatý vak. Napije se a snaží se ochladit zarudlou tvář. Ví, že udělal hloupost, protože dobře si vzpomíná, jak jednou usnul na lavičce v Drun. Jen doufá, že nedostane jako tehdy horečku. Zmáčkne měch, kolik mu tam zbylo. Moc ne, usoudí, a to bude muset jít. Nemůže zůstat na jednom místě. Jistě za ním vyrazili, aniž si uvědomí, že žádný soudný člověk by sem nevlezl.
Vstane, zapotácí se a na chvilku se vyděsí, že se složí, ale nakonec vezme všechno, co má mít a jde. Rozhlíží se kolem sebe, zda neuvidí jeskyni nebo východ, ale stále se opakuje ten stejný výjev. Písek táhnoucí se do dálky a skály.
V poledne se unaveně posadí, vybalí trochu jídla, co mu zbylo, a i když nemá chuť, přesto sní aspoň kousek chleba. Žvýká, dívá se na zrnka písku a přemýšlí, co tu dělá. Jak mohl být tak hloupý, že tu skončil. Pečlivě zabalí chleba, když se roztřese. Vyděšeně se kolem sebe rozhlédne. Tak nakonec tomu neunikl. Zabalí jídlo, opět se kolem sebe rozhlédne, když spatří malý výklenek. Sebere věci a potácivě jde k němu. Zastaví se před ostrými hranami, ale nemůže už skoro dál, tak jim lomcuje zimnice a tváře má naopak horké. I hlava ho šíleně bolí, jako by mu ji někdo tloukl o stěnu. Odloží věci, posadí se a snaží se zahalit do pláště, i když dobře ví, že za chvilku bude lapat po vzduchu, ale to už přestává pomalu cokoliv uvědomovat. Zakňučí bolestí, jak se látka dotkne tváře, ale za chvilku leží schoulený na písku a rychle dýchá. Tvář mu pulsuje horkem od spáleniny. Snaží si udržet vědomí, ale má pocit, že mu pořád někam utíká. Nemůže se soustředit ani na to, aby udržel vědomí a tak co chvilku zavírá oči, aby je najednou otevřel a opět upadl do nevědomí.
Najednou divoce zvedne hlavu, zahledí se na šedý stín, který stojí nedaleko. Připomíná mu koně, ale co ty tady by mohli dělat, dá dohromady souvislou myšlenku, ale už se propadá do milosrdné temnoty. Ještě si stihne přetáhnout kapuci víc do tváře.
Stín udělá krok, druhý, hlava se nakloní nad tělo, nasaje pach. Pak zvedne hlavu a rozhlédne se. Otočí se a neslyšně odchází.
Večerem se opět zvedne vítr, který si pohrává s pískem. Obrušuje stále ty stejné stěny, vytváří duny. V malém výklenku, kde leží zahalené tělo, se zvedá stále větší závěj písku. Najednou se tělo posadí a s nevidoucíma očima se dívá kupředu.
„Tati? Ty boty… jsou perfektní.“
„Tati, měl jsi… pravdu.“
„Kapitáne? Počkejte!“ natáhne ruku, jako by chtěl něco chytit, ale hmátne do prázdna. Všichni někam odcházejí, kam? Mají mít službu. Proč vlastně jsou tak špinaví? Jsou strážní! Proč se na něj nedívají? Je tady? „Hej! Jsem tady! Hej!“ křičí do jednotlivých tváří. Rukou šermuje ve vzduchu, ale oči nic nevidí, hlava nic nevnímá. „To jsem já! Chci s vámi! Hele, mám taky pouto!“ oznamuje jim pyšně, pak si uvědomí, že to není pravda. Zatímco oni jsou spojení poutem smrti, které je obtáčí jako jedovatý had, on nic nemá, kromě hromady písku u nohou. Konečně se zastaví. Dívají se na něj vyčítavě, což on to nevnímá. Usmívá se, protože je rád, že tu jsou. Olízne popraskané rty.
„Kapitáne… kde jste?!“
„Zde. Před tebou. Nevidíš nás?“
„Ne. Nevidím. Kde jste? Co mám dělat?“
„To musíš vědět ty a tvůj otec.“
„Ano, můj táta všechno ví,“ vrátí se na okamžik do dětství. „Je nejlepší švec na světě a já budu po něm!“ říká pyšně kamarádovi. „Podívej se, jaké mám krásné boty!“ vykopne nohu před sebe. „Jsou nepromokavé a odolají zubům zvěře a vypadají jako nové. No nejsou nádherné?“ Noha opět spočine na zemi. „Nic neříkáš. Jdu spát. Chce se mi spát. Zmlkni už!“ zařve. Když nic neslyší, spokojeně si lehne na zem.
Vítr přestane vát, vyjse měsíc s Jiskrovcem, kteří postříbřují krajinu, a svět zapomíná, že kolem jsou jenom odstíny žluti s červenou barvou.
Kolem se proženou šedé stíny, jejichž kročeje tlumí poušť. Ztratí se ve skalách i paprscích jako nehmotné přeludy. Nevšímají si ležící postavy, až na jednoho, ovšem i ten se nakonec ztratí v dálce.
„Tati,“ splyne ze rtů Amadea. Otevře oči. Jak dlouho tu byl? Posadí se, rozhlédne se kolem sebe a vyděsí se, když vidí jen poušť. Přece nemohl vaky ztratit. Horečnatě začne odhazovat písek. Vzpomíná si, že je sebou vlekl, když narazí na něco měkkého. Rozbrečí se úlevou, když opatrně si setře slzy, protože pokožka ho začne pálit. Popotáhne. Nevzpomíná si, že by byl někdy takhle vyčerpán. Jako by byl týden na pochodu beze spánku. Pak si vybaví, že Oliviena mu dala různé byliny.
„Ty hlupáku,“ zamumlá si pro sebe. Napije se. Naštěstí se měchům nic nestalo. Vytáhne laskavku, potom bylinku, která má v sobě hodně oleje. Nemůže si vybavit její název, ví jenom, že mu pomůže. V plátně je mezi prsty rozdrtí. Okamžitě je promaštěno a přiloží si ji na tvář. Doslova cítí, jak pokožka vsakuje do sebe olej a léčivou moc laskavky.
„Olivieno, děkuji ti. Až se vrátím a já se vrátím,“ zopakuje si umanutě, „tak ti budu vyprávět. Všecičko.“ Nešikovně si přiváže plátno kapesníkem, ale cítí se už lépe, i když tělo je rozjitřené a tvář napuchlá. Odhodlaně se postaví, naloží si na záda věci, hlavně měchy s vodou. Vykročí podél skal. Musí tu být nějaký východ nebo místo, kde jsou skály nižší. I když by stačilo, aby v jednom místě nebyly tak ostré.
Vzpomene si na Canna, který ho sem donesl. Zachmuří se, když si vybaví, jak ležel v ústí údolí. „Neměl jsem tam počkat?“
„Ne! Určitě se za mnou vydali. Mají mě chytit za každou cenu. Co se povídá o Lovcích? Dovedou vypátrat vránu ve vzduchu. Vždy svou osobu dostanou.“ Zasměje se. „Jsem unavený. Odpočinu si. Kolik asi je? Jak tu dlouho jsem?“ mumlá si sám pro sebe, když láme tvrdý chleba. Pomalu ho žvýká, přestože je to pro něj utrpením. Díky Olivieně a bylinkám je na tom lépe, přesto nemůže říct, že by byl v pořádku.
„V údolí smrti, smrtelné kráse,
tam zmizeli oni.
Tam se dějí šedé zázraky,
tam zmizeli oni.
Nesmrtelní rychlí služebnicí,
tam zmizeli oni a
tam je všechno možné.“
Zamračí se, když dozpívá jednoduchou veršovánku. Ani neví, co znamená, ale proč se mu vybavila teď? Když pátrá v mysli, slyšel ji jednou z úst potulného zpěváka. Tam se seznámil se svou budoucí… Jak se jmenovala? Zírá na zrnka písku a přemýšlí, jak se jmenovala jeho snoubenka. Nemohl přece její jméno zapomenout!
„Není to jedno, Amadeo?“ optá se smutně sám sebe. „Stejně na tebe nečeká.“ A ani by nechtěl. Celé to zasnoubení bylo divné. Nebýt kamarádů… „Měl bys přemýšlet o důležitějších věcech,“ když si uvědomí jednu věc. Brzy začne vítr.
Uklidí vaky, zabezpečí měchy, přikryje se pláštěm, i když bude vědět, že za chvilku z něho bude téct pot jak na cvičišti. Ani dýchat nebude moct, a vytáhnout hlavu znamená jedno – spolykat hromadu písku, mít je mezi zuby, zalknout se jemným prachem.
„Je to tu.“ Oproti dřívějšku docela chladně přemýšlí, že se mu nic nedaří. Východ nenašel, jeskyní ani vodu. Jeho plán jít v noci ztroskotal na větru a zimnici. Měl být o hodně dál. K tomu jsou tu jedovatá zvířata. Proč se o tom údolí neučili? Nebo ano? Co si vzpomíná, jejich učitel na geografii byl tak trochu fanatik do severských zemí. Učil je něco o poušti? Možná od něj slyšel tu veršovánku. Ne, on by se neponížil, aby zpíval před žáky. Bylo to na náměstí s kašnou plnou chladné dobré vody.
Nadechne se.
Snaží se vpustit pod plášť trochu vzduchu, jenže okamžitě mezerou vniknou i zrníčka písku. Přesto trochu vzduchu uloví.
„Nenávidím písek! Nenávidím ho!“ šeptá v polosnu, kdy ztrácí pocity reality. Ticho ho překvapí. Opatrně odhrne plášť. „Ách!“ vyrazí, když se nadechne čerstvého vzduchu. Zatouží po zimě. Nikdy ji neměl moc rád, ale teď by za to dal všechno zlato království. Ještě jednou se zhluboka nadechne. Potom opatrně odmotá kapesník, odhrne plátno s léčivými bylinkami. Konečky prstů se dotkne tváře. Bolí to méně a pozítří se mu určitě celá tvář sloupne. Zašklebí se při té představě. Rychle vezme vaky, měchy a jde. Musí ujít co nejvíc, dokud má vodu a síly.
Po písku zalitém paprsky jemně vržou kroky. Zastaví se, Amadeo se napije, odhodí měch. Zbyly mu už tři. S těmi musí vydržet, dokud něco nenajde. Brzy bude muset, protože i když bude šetřit, pak může vydržet tak maximálně pět dní, možná méně. Po třech krocích se vrátí k odhozenému měchu. Jestli najde vodu, jak ji bude přenášet? Ví, že je to zátěž navíc, ale nemůže si ho jen tak bezstarostně odhodit.
Teď je rád, že je mistři na cvičišti tolik trápili. Když si vybaví, co tahali, kolik museli ujít verst, jak dlouho museli být vzhůru a ty tréninky pokračovaly, i když byl oficiálním strážným. Poslední trénink byl v katakombách a před tím byl, jak dlouho dokážeš být vzhůru. Vydržel to docela v pořádku dva dny, dvanáct hodin. Pak na něj dolehla únava. To Yvain vydržel být vzhůru tři dny. Nikdy jim neřekl tajemství úspěchu a to jim nedávali drogy, byliny nic. O těchhle trénincích je ve službě střídali náhradní jednotky.
Zastaví se. Co když to byl někdo z nich? Mohl to udělat strážný jednotky Sov? Mohl se schovat ve vnitřních prostorách, aniž by ho odhalila některá ze strážných nebo služebných? Bude to muset zjistit.
„Svítá,“ řekne a pustí myšlenky na smrt kněžny i její dcerky. Rychle najde opět stejný úkryt jako předtím. Písek, skály a zabalit se. Snaží se usnout, protože bude muset být vzhůru, když začne vítr a pak noční pochod. Skrčí se, opře se o skálu, protože tahle je obroušená do hladka. Za chvilku spí.
Zvuky kroků, které se ozvou, neregistruje. Šedý stín na něj z dálky hledí. Nepřibližuje se, ale upřeně se dívá, zda se hýbá. Skloní hlavu, natáhne krk, nasaje vůní, pak se otočí a klidně odchází i přes výheň, která tu panuje. Jako by se ho nic nemohlo dotknout. Ani písek, ani jedovatí hadi, ani slunce. Najednou skloní hlavu, dívá se na hada, který se mu zakousl do nohy. Čeká, až ho pustí. Když sklouzne z nohy na zem, rychle na něj šlápne. Lhostejně odejde do pouště, aniž by si všímal drobných červených krůpějí po jedovatých zubech.
„Další den?“ zamumlá postava se zasténáním. Olízne si ještě vyschlejší rty, přimhouří oči před všudypřítomnými slunečními paprsky. Jsou jak žhavé uhlíky, které se propalují snad i skrz oděv. Tvář je na tom lépe, ale stále citlivá. Opatrně se jí dotkne. Snad to dopadne dobře.
Potom nahmatá další měch. I tak je zázrak, že má ještě tolik vody. Otázkou je, na jak dlouho mu vydrží. Musí jít. Aspoň kousek, i když se mu nechce. Cítí, jak ho tělo i vůle opouští. Touha zůstat sedět na slunci a nechat to na slunci a písku. O nic se nestarat a ukolébat se do hlubokého spánku bez návratu.
„Neměl jsem utíkat,“ řekne opět, ale nakonec přehodí přes jedno rameno vak s věcmi, přes druhé vodu. Vykročí. Dojít krapet dál, najít cokoliv, co by ho ochránilo před větrem. Nechápe, jak může být poušť tak prázdná. Po chvilce upadne to otupujícího transu, kdy klade před sebe jednu nohu, potom druhou. Nezastavuje se, jde jako tažný kůň s plně naloženým vozem. V hlavě má jedinou myšlenku, že má šílenou žízeň a na zádech ještě měchy s vodou. Nakonec to nevydrží, jeden otevře a pije. Vydechne, zavře oči. Hlava se mu pročistí a uvědomí si jednu věc. Vypil toho až moc a na dně je už pár kapek. Zakleje. Tímto způsobem tu nepřežije dlouho. Musí najít nutně východ nebo pramen. Už chce vykročit, když uvidí, jak se písek pomalu začne hýbat a zvedat do výšky. Do zad mu zaduje pořádný vítr.
„U Temného! Mám toho dost! Je pravidelnější než učitel zákonů!“ Měl dávat větší pozor, proto rychle kecne, přitiskne se ke skále a záda vystaví větru. Zahalí se jako mumie. V tomhle by nedokázal přežít nikdo. Čeká, až vítr povolí, zatímco mělce dýchá a snaží se neupadnout do mdlob.
„Konečně!“ zvedne se, protože má pocit, že na zádech nemá vaky, ale snad nejméně vůz s obilím. Setřese písek. Začichá, když si uvědomí, že ten smrad jde z něj. Povzdechne si a vybaví si jiný, daleko horší. Pach z hranice, na které zemřeli jeho přátelé. Předkloní se, jak mu v mysli vytane tahle vzpomínka.
„Klid, to bude dobrý, to bude dobrý. Musíš žít!“ opakuje si sám pro sebe. Vzedme se v něm divoká touha po životě. Rozhlédne se kolem sebe, ale světlo akorát vytváří klamavé stíny. Člověk by řekl, že za každým ohybem je jeskyně nebo východ, ale on dobře ví, že není, i když by rád tomu uvěřil.
„Jde se! Dokážeš to!“ Vykročí pouštní noci dál. Každý krok je obtížný, přesto zoufale jde, před očima kamarády, otce, Olivienu i Canna, který zůstal ležet u ústí údolí. Všichni mu pomohli k útěku, proto je nesmí zklamat. Taky jim něco slíbil a to musí dodržet. Najednou se zastaví, jak se mu v hlavě vylíhne myšlenka. Půjde nazpět ke Cannovi, k nepřátelům, jen jak je od východu daleko? Jak dlouho už tu vlastně je? Snaží se spočítat dny, ale nejde mu to. Otočí se, odkud přišel. Po jeho stopách ani vidu ani slechu, ale kdyby se držel stěny, potom dojde k východu. Pak se otočí do směru, kam původně mířil. Kde je blíž vchod a je tu nějaký? O tamtom má jistotu, že existuje, ovšem tam ho čekají. Kdyby byl on Lovcem, pak by se vypravil za ním, ale pokud znají tohle údolí, čekal by, až by z něho vylezl. Je jich pět, takže se mohou v hlídání střídat. K tomu mají psa. Ten by ho vyčenichal raz dva.
„Co mám dělat? Vzdát se? Jít dál? Hledat nebo tu zůstat?“
Uvědomuje si čas, který běží, a on stále stojí na stejném místě, protože se nemůže rozhodnout, kterým směrem jít. Když se konečně rozhodne jít k ústí a postavit se Lovcům, po písku se začnou pomalu směrem k němu šplhat první sluneční paprsky. Za deset plných úderů je poušť osvětlená a bez stínu. S povzdechem se posadí ke skále, napije se, vezme poslední kus chleba. Žvýká ho a přemýšlí, že ani necítil hlad. Ani neví, jak dlouho lidské tělo vydrží bez jídla. Nakonec přetáhne přes tvář kapuci a usne.
Když se vzbudí, je odpoledne. Sáhne na měchy a zarazí se. Zdá se mu to nebo ne a vody ubylo? Začne si je prohlížet. Netečou, kůže je suchá, tak jak? Jsou lehčí, jenže on nepije! Nebo snad o tom neví? Co když to druhé, co ho řídilo ve vězení, dělá něco místo něj?
„Hloupost,“ zabručí a neklidně se rozhlédne kolem sebe. Žádné stopy, nic, jen pustina. Zasměje se, protože ho napadla bláznivá myšlenka o stínech, které mu kradou vodu. Bude muset jít, dokud se nezvedne vítr. Napije se s neklidnou myšlenkou, že není na tom dobře. Cítí únavu, hlad i žízeň. Jedno by možná zvládl, ovšem tahle trojkombinace je vražedná.
Vydá se směrem k východu, ale jde stále pomaleji, i častěji zastavuje. Když začne dout, rychle se schoulí.
Chci zemřít. Už nic nechci. Nechci nikam jít, nechci ani pít nebo jíst. Chci tu zůstat, buší mu v hlavě. Apaticky sedí, když si uvědomí, že vítr ustal. Pomalu se dostane ze své ulity. Písek vedle něho steče jako pěna. Stojí, dívá se na nádheru, která je před ním a nevnímá ji.
„Jdi!“ ozve se uvnitř něj tvrdý příkaz. Poddá se mu, protože netuší, co jiného dělat. Jde zpět k východu, dokud přišel. Za ním věrně jde šedý stín, který ho sleduje od chvíle, co vešel do údolí. Kráčí sebejistě, jako by věděl, že si ho Amadeo nevšimne a má pravdu. Ten má co dělat, aby šel kupředu, než aby se rozhlížel po postříbřených dunách. Nevšimne, že se mu z ramene sveze jeden vak. Nechá ho za sebou ležet, až se k němu dostane šedý stín. Opatrně k tomu nahne hlavu, nasaje vzduch. Potom zvedne hlavu a zadívá se na ploužící postavu. Vezme měch a jde s ním. U malého výčnělku ho odloží, pak opět vyrazí za postavou.
„Ráno? Kolikáté?“ optá se sám sebe unaveně Amadeo. Vzhlédne přimhouřenýma očima do slunce. Nenávidí je. Posadí se do písku, přitiskne se ke skále, která je stejná jako předchozí. Už je snad zná… Usne, aniž ví jak. Tělo odpočívá, přestože v hlavě se mu i nadále rojí myšlenky na to, co se stalo.
„Kapitáne, hlásím se do služby!“
„Astryhzi, už jste tady dávno měl být!“
Ostatní strážní přikyvují. Nad hlavami se jim vznáší velký černý havran s jedním okem.
„Zdržel jsem se.“
„V pořádku, konečně jste tady. Půjdeme!“
„Kam?“
„Do Země mrtvých!“
Havran zaskřehotá, rozepne křídla, jejichž stín je všechny obejme. Ve tvářích, které se v ohni podivně kroutí, je spokojený úsměv.
„Ne!“ zařve, ale kapitán ho pevně drží.
„Tentokrát neunikneš!“
„Ne! Prosím ne!“ vytrhne se mu, utíká, přestože křídla havrana se stále roztahují, až pohltí světlo a zůstane tma. Nikde nevidí východ, i když se rozhlíží. Když už neví kudy kam, stín ptačích křídel se ztratí a on stojí uprostřed pěti černých stromů. Natahují po něm větve, obtáčí ho. Začne se s nimi rvát, zatímco z větví se ozývají výkřiky, v kůře stromů se objevují tváře jeho přátel. Řve, až najednou je volný. Nedaleko něho stojí pět černých stromů. Zvedne se, strne pod upřeným pohledem dvou obrovských fialových oči a zařve…
S „Áááá!“ prudce vstane. Srdce divoce bije, vysušené rty otevřené, oči vytřeštěně se dívají před sebe. Jakmile si uvědomí, kde je, posadí se. Nekonečná poušť s nekonečnými skálami. Nic jiného tu není. Zavře oči, ale v těle vnímá dozvuky noční můry. Částečně snu chápe, ale ty fialové oči plné zvídavosti, tak nepatřičné v tom snu, v něm zanechaly větší hrůzu než ty černé stromy.
„Musím jít, souhlasíš?“ Nic se neozve, ale on ví, že půjde, dokud nepadne, a i potom se bude plazit. Netuší, že toho druhého už nepotřebuje, že to byl on. Napije se, zvedne věci a jde k východu. Za ním v dálce ho věrně sleduje šedý stín.
„Vydržím,“ říká si zamračeně, i když je mu mizerně. Jde, jde, když opět nastane večer, s ním vítr, který zvedne písek do výšky. Čeká, mělce dýchá, oči zavřené, v plicích ho bodá nedostatkem vzduchu. Když ucítí, že vítr polevuje, rozbalí se jako housenka z kukly. Hluboce dýchá, aby dostal do plic co nejvíc vzduchu. Vysoko na obloze září měsíc i Jiskrovec. Netuší, jak daleko je východ, ale dojde k němu, i kdyby měl padnout. Vykročí k další cestě.
Za ním stále pomalým krokem jde stín, který je už tmavší, než když byl den. Občas se rozhlédne kolem sebe, jinak skoro nic nedělá, než jde v mizících stopách Amadea. Najednou se otočí, uvidí další stíny. Podívá se po postavě, která se před ním plahočí, aby ji opustil a přidá se k dalším tmavým stínům, které rychle vyrazí přes poušť za neviditelným cílem.
Amadeo je vůbec nezaregistruje. Jde, občas se napije, a i když nedokáže na nic jiného myslet než na jídlo a vodu, přesto pije velmi málo. Slunce vykoukne tak rychle, že si toho Amadeo sotva všimne a jde v horku dál. Nakonec se zastaví, zachumlá se do pláště, aniž by zkontroloval tvář. Usne neklidným trhaným spánkem, ale tentokrát si vůbec nic nepamatuje. Probudí se až pozdě odpoledne. S námahou otevře slepené oči. Protře si je. Cítí se docela dobře, i hlad přešel. Zčerstva vyrazí dál, i přes slunce, které nemilosrdně praží. Zanedlouho mu opět dojdou síly a tak se vleče. K večeru se rozhlédne, když spatří východ. S úsměvem se k němu pustí, aniž si všimne, že ztratil další vak. Šedý stín ho mlčky sleduje na jeho pouti do vnitrozemí. Nechápe, proč tam jde, když je to nebezpečné, ovšem nebrání mu v tom. Naopak líným krokem kráčí za ním.
Amadeo skoro běží, klopýtá, jak se snaží co nejrychleji se dostat k východu, protože mizí. Najednou zaduje vítr. Amadeo se v šoku rozhlédne. Východ nikde a on se nemá jak chránit proti větru.
Šedý stín lhostejně se natočí po větru a stojí se zavřenýma očima. Čeká stejně jako Amadeo, až to přejde. Amadeo si ihned uvědomí, jakou udělal chybu, protože písek ho zaplavuje ze všech stran a vzduch velmi brzy dojde, ale nechat sklouznout plášť by znamenalo sebevraždu. Otevře oči, sáhne do kapsy a vytáhne kuličku s drogou, kterou dostal od kapitána. Má pocit, že ho hlasy volají, aby ji snědl a měl klid. Nese ji k ústům, když spustí ruku.
„Ne,“ řekne jasně do tmy. Vydrží to, protože je strážným jednotky Havranů. Nechce zemřít! Naslouchá větru, zda nepřestane, a velmi dobře si uvědomuje, že v ruce drží kuličku. Bylo by tak snadné ji sníst a nechat se usnášet do Země mrtvých. Stejně jako jeho kamarádi by se odpoutal od toho života a vešel by na Stezky mrtvých, které by ho zavedly do Země mrtvých. Lákavé, jednoduché, pak si vybaví otce, Olivienu, kapitána a slib svému kapitánovi a přátelům. Má jim vyprávět o téhle cestě. Má na hřbetě mnoho slibů, které musí splnit. Kapitánovi Suryovi, kapitánovi Estrahzymu za drogu, Sereninovi za rady a hlavně Olivieně a otci. Těm všem musí poděkovat za to, co pro něj udělali. Rád by neznámému poděkoval i za Canna, ale asi by nebyl rád, že jeho kůň zemřel. Kdyby ho tu měl, objel by to údolí raz dva. Zabil by Lovce za to, že ho usmrtili. Nejlepší kůň jakého kdy m…
Šelest přestal! Takže vítr se uklidnil. Vstane s tíhou jako by zvedal horu. Písek kolem něj se rozprostře do výšky bot. Sklepe ho. Potom zkontroluje zásoby vody. Jeden měch vody a to ještě napůl prázdný. Potřese hlavou, aby se mu pročistila. Musí jít, ale kam? Jak čekal, až ustane vítr, došlo mu, že vchod byl jen přelud. Teď je někde uprostřed pouště a netuší kde. Podívá se na jednu stranu, potom na druhou. Jestli si dobře vybavuje, přišel odtamtud. Začne sbírat vaky, když si uvědomí, že dva někde ztratil. Jeden s věcmi a jeden prázdný.
Bude mi lehčeji, pomyslí si, aniž tomu věnuje dál pozornost, namíří si to, odkud přišel. Je noc, trochu chladněji, ale nepříliš. Šedý stín se ztratí, aby ho postava neviděla. Z dálky ho pozoruje jako mlčenlivý svědek Amadeova trápení. Ví, kam míří, a nechává to být. Odloudá se pryč, aniž ho dál pronásleduje.
Amadeo se dostane ke skále. Brečel by, kdyby měl na to síly. Je tak rád za tu jistotu, kterou cítí pod rukavici, že na chvilku se k ní přitiskne. Potom se vydá směrem k východu. Nejde moc rychle, ale pomalu se k němu blíží. Aniž to ví, je od něj vzdálený čtyři dny chůze.
Ráno klesne ke skále, předtím než usne, napije se. Vzbudí se v poledne, malátný, sucho a škrábavý pocit v krku mu na náladě nepřidávají. Nehýbá se, dívá se na osamělý keřík, který tu roste. Jak zde přežil, nechápe. Nejhorší je, že si nevzpomíná, zda kolem něj šel nebo ne, protože dny, jestli to byly dny, mu splývají v jeden jediný. Nakonec se zvedne i s poloprázdným vakem na vodu. Napije se. Osvěžen vyrazí vpřed. Uvědomí si, že bude muset jít, než mu dojdou síly a voda.
Když začne vát vítr, zaraduje se, protože jde správným směrem. V poslední hodině měl pocit, že jde špatně, ale to, že mu zadul vítr do hrudi a ne na záda, ho potěšilo. Zanedlouho dojde k východu. Schoulí se ke skále s vakem v náručí. Dýchá pomalu, přerývaně, občas upadne do polodřímoty z nedostatku vzduchu. Uprostřed pouště se naučil jak nadzvednout na chvilku plášť, aby se k němu toho trochu vzduchu dostalo.
„Tohle údolí je smrt.“
Když vítr přestane, vykročí k východu. Za ním se opět věrně připojil šedý stín, který ho sleduje, jak se plouží k cíli.
„Jak dlouho?“ optá se sám sebe v mysli, když se ráno posadí ke skále, aby si odpočinul. Má pocit, že ušel sotva pár verst. Dopije poslední vodu. Váhá, potom měch odhodí. Už mu k ničemu není. Schoulí se pod plášť a ihned usne těžkým spánkem beze snů.
Šedý stín se k němu přiblíží, až se ho může dotknout. Zírá na něj velkýma očima a pozorně ho zkoumá. Nasaje vůní, potom zvedne hlavu, otočí ji a zadívá se do hloubi pouště. Odejde, jako by se rozhodl, že tu není nic zajímavého. Rozeběhne se k sotva viditelným skálám, které tvoří protějšek těch, kde spí Amadeo. Na plášť se vyšplhá zelenočerné zvíře s osmi nohami a dlouhým ocasem. Slídí, a i on nakonec odejde, zanechávaje stužku podivného slizu, ale Amadeo už skoro nic nevnímá a neprobudí se ani, když začne vítr, který ho zasypává jemným pískem. Teprve v noci, kdy se pohne a písek z něj sklouzne, se dovnitř dostane vzduch, ho probere. Chvilku zírá na měsíc, který visí na obloze, že by se ho mohl dotknout. Přemýšlí, kde je, když si to vybaví. Vezme dva prázdné vaky a vyrazí. Na konci noci padne na kolena, potom se schoulí do klubíčka nevědomý jako dítě. Chce jen jedno. Usnout a už nevidět peklo v podobě pouště.
„Pojď.“
„Konečně.“
„Patříš k nám, kamaráde.“
„Strážný Astryhzi, hlaste se.“
„Strážný Amadeo Astryhze se hlásí…“
Zbytek slov z jeho tiše pochybujících rtů zanikne v kročejích. Dvě velké oči zkoumají nehybné tělo. Pak usoudí, že je konec, nakloní hlavu a zatne zuby do odhaleného ramene. Najednou mu zbarví se zuby i tlama krví. Vyděšeně odskočí, divoce se rozhlédne po okolí. Jeho zrak se zastaví na dvou stejných šedých stínech jako je on, až na to, že jeden je krapet menší. Dívají se na něj, potom pohlédnou na Amadea, který se převrátil, ale ani bolest, ani rána, z které prýští krev, ho nezvedla. Jen z hrdla vychází nezřetelné hrčení.
Tři šedé stíny se k němu přiblíží a zírají na třesoucí se tělo.
„Bolí…“ slabě splyne ze rtů Amadea. Oči se otevřou a zadívají se na velké hlavy s velkýma očima. Dívá se na ně, ale nevnímá, kdo to nad ním stojí.
„To bolí…,“ vzlykne a upadne do bezvědomí. Hlava s tlamou potřísněnou krví se skloní ještě víc. Nasaje do sebe pach. Podívá se na ostatní dva. Ti ještě víc skloní hlavy, až se dotknou těla. Obnažené ostré zuby se dotýkají Amadea, který přestal cokoliv vnímat.
