Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhý úsměv

11. 8. 2010

Druhý úsměv

Nad krajinou se rozprostírá překrásný západ slunce, který svými zlatými a červenými barvami zalévá krajinu pod sebou. Vypadá rozrytá a bez života. V dálce se oslnivě lesknou budovy spojené do pravidelného kruhu. Z bělostné stavby bolí až oči, nepřivyknuté něčemu tak dokonalému a čistému. Ale pro ty, kteří letí na stroji, představuje oázu klidu a míru.

Prásk!

Vysoký blond muž v černých šatech, udělá rychlý pohyb a uhne se. Zamračeně se dívá kupředu. Cítí, že armáda, která je usilovně honí už druhý den, je za chvilku dostane. Kolem pasu cítí drobné ruce, které ho pevně svírají. Na zádech cítí tvář Teita. Neví, jestli je v bezvědomí nebo ne. Neví, zda ještě žije, ale musí ho za každou cenu zachránit. Ví, že ho udržuje při životě pouze Michaelovo oko, které se jim podařilo nazpět získat.

„Teito!“

„Žiju,“ ozve se za ním slabě. Uklidní se a opět se uhne. Ještě kousek a budou na území, kam nesmí vstoupit. Ale když už to jednou porušili, poruší to podruhé.  Koutkem oka zahlédne Hawkzile - armádní nejnovější létající stroj a smějícího muže s brýlemi na očích. Už několikrát s ním bojoval, ale tentokrát ho zabije. Z ruky mu vyroste kosa.

„Zastav!“ křičí muž na armádním stroji.

„Zatraceně, jen přes mou mrtvolu!“ křikne v odpověď a zaútočí kosou na muže. Ten se obratně uhne a vytáhne katanu. Zazubí se.

„Co kdybys nám vrátil kosu? Pan Ayanami si ji žádá.“

„Ani náhodou! Patří mně!“ zazubí se, ale zároveň uhne se před další sprškou střel. Sakra, copak budou střílet, i když vedle něj je jeden z nich?

„V tom případě jistě dovolíš, když si ji vezmeme!“ zazubí se obrýlený tmavovlasý muž a švihne katanou až se vytvoří červený pruh zaifonu. Frau uhne, když cítí, že Teitovy ruce povolují. V okamžiku se rozhodne, nechá boje a přitiskne je ke svému tělu, aby nespadl. Musí vydržet. Stroj sebou trhne a on zjisti, že jde k zemi. Vydrž, vydrž, modlí se. Kéž by tady byl Labrador s Castorem. Pohlédne k věžím kostela. Je tak blízko a zároveň nesmírně daleko. Najednou střelba přestane. Vyrovná stroj, který pořád ještě napůl funguje, ale letí nízko.

„Teito?“

Ticho. Sevře rty a podívá se vzhůru. „Labradore, díky!“ Nad nimi na stejném stroji se nehybně vznáší jeho přítel Labrador se stříbrnou růží v ruce. Chladně, ale i smutně pozoruje ostatní stroje armády, které prudce brzdí, aby nepřekročili neviditelnou čáru mezi nimi a kostelem. Muž s brýlemi schová katanu, usměje, obrátí stroj a zmizí. Ostatní stroje krouží, ale neodvažují se dál.

„To je mírumilovné území. Nemůžete sem vstoupit se zbraněmi. Prosím, otočte se a odejděte v pokoji,“ řekne chladně Labrador. Nedívá se dolu. Ví, že Frau to zvládne, ale co Teito? Jak je na tom a proč sotva po měsíci, kdy odjeli, se sem vracejí?

Frau sletí do tajných chodeb, kde cesta je vyznačená plátky růží. Zahýbá doleva, nahoru, dolu, doprava, až se dostane dovnitř kostela. Sotva stroj dosedne, objeví se Castor se svými loutkami. Převezme Teita.

„Frau, co se stalo?“

„Je zraněný. Labrador…“

„Už letí. Stíhala vás armáda?“

Frau přikývne. Mračí se a dívá se po Teitovi. „Jo. Vzali jsme jim Michaelovo oko, ale vypadá to, že dobrovolně se ho nechtěli vzdát. Úporně nás pronásledovali. Na konci zřejmě dostali příkaz zabíjet. Raději by obětovali vše, než aby podruhé ztratili oko.“

„Chápu je, i když s nimi nesouhlasím. Raději než aby se Michaelovo oko dostalo k nám, to je raději zničí. Nebo spíš jeho majitele.“

Frau pokrčí rameny. Jdou dovnitř. Castor v náručí nese drobného hnědovlasého chlapce se sevřenými prsty bolestí.

„Myslím, že oko ho udržuje při životě, ale z nějakého neznámého důvodu ho nemůže vyléčit. Doufám, že Labrador to zvládne.“ Ohlédne se, když zaslechne kroky. Chodbou běží Labrador v černém obleku s pírkami kolem krku. Ve  fialových očích má starost.

„Jak je na tom Teito?“

„Špatně, Labradore. Můžeš ho uzdravit?“

„Pokusím se, ale i moc mých květů je omezena. Co se stalo?“

Frau pokrčí rameny. „Jsou pitomí. Když viděli, že nejspíš unikneme, začali střílet. Oko bylo pro ně důležitější než jeho majitel.“

„Copak nevědí, že oko bez Teita je k ničemu?“

„Vědí, ale mají dost kandidátů, kteří by mohli zaujmout jeho místo a svět zničit, nebo spíš poskytnout jim nadvládu nad světem.“ Labrador přikývne. Vysoký Castor mlčí. Za nimi spěchají dvě loutky. Vstoupí do Frauova pokoje s rakví na zemi a lůžkem ve výklenku. Uprostřed místnosti stojí dvě loutky s věcmi na ošetření. Castor ho opatrně položí do sněhobílých pokrývek. Frau si k němu přisedne a starostlivě ho pohladí po vlasech. Labrador zatím vezme sklenici a vhodí do ní semínko, které se rozvine v červený květ. Frau jemně mu sundává oblečení už značně potrhané. Omyje špínu, ale tak, že se vyhýbá hlavní ráně.

„Proti bolesti,“ začne vysvětlovat, když ho Frau vyruší.

„Přestaň žvanit a uzdrav ho.“

Labrador se odmlčí a vážně se podívá na vysokého světlovlasého rozcuchaného Fraua. Je nezvyklé, že se tolik bojí. Dá Teitovi vypít nápoj a potom ho přetočí na záda. Z ruky mu vyrazí květy, které ihned otrhá a položí na otevřenou ránu na zádech. Spokojeně hledí, jak se rána pomalu uzavírá.

„Bude to nějaký čas trvat. Potřebuje klid.“ Najednou zvedne hlavu. „Fraue, myslím, že se budeš muset převléknout.“ Naráží na jeho současný stav, kdy je v černém obleku s odhalenou hrudí a stříbrným znamením boha na řetízku.

„Ehm, proč?“

Ozve se ťukot a dovnitř vstoupí jedna z Castorových loutek a podívá se na svého pána. „Nejspíš proto, že tě chce vidět samotný Arcibiskup Jio.“

„Zatraceně, nechci ho vidět. Co ten děda zase po mně chce?“ zavrčí. Rychle se převlékne do sněhobílého biskupského oděvu. Na ruce natáhne nové rukavice. Na hlavu zamračeně narazí hranatou čepici se závojem. Ozve se opětovné zaklepání. Jedna z loutek dveře otevře.

„Biskupe Fraue, arcibiskup Jio očekává vás ve své pracovně.“ Muž se ukloní se a odejde.

„Dohlídněte na něj, ano.“

„Jistě Frau.“ Labrador na něj skoro škodolibě zamává. Frau zavrčí, ohlédne se po posteli, kde leží Teito a vypadne. Castor s Labradorem osamí.

„Nezdá se ti, že Frauovi na tom chlapci záleží víc než obvykle?“

„Už od samého začátku, ale to nám všem, nemyslíš, Castore?“ přikývne Labrador. „Ale nejdřív se musí uzdravit. Opět u nás skončil zraněný a podívej se, stále má ten obojek přísahy na krku. Jeho duše je rozdírána tolika ránami. “ Oba se nahnou nad obojek, který se otevře a objeví se žluté oko. Zamžourá na ně.

„Ošklivý vynález království.“

„Ano. Musíme jít na mši. Zůstanou tu s ním moje loutky. Nikdo se k němu nepřiblíží.“

Labrador přikývne a opustí místnost, kde v různých pozicích stojí loutky a hlídají Teita. Ten se pohne, ale když si uvědomí známý pokoj i vůní, uklidní se a usne hlubokým spánkem. Na zádech zatím ožívají květy a napravují to, co armáda zničila. Mezi novou ránou prosvítá starší jizvy a vypálené nevolnické tetování.

 

Zatraceně, co mi chce ten staroušek? Mám důležitější věci na práci, než sem chodit. Myslí si nevrle Frau. Zaklepe.

„Dále. To jsi ty? Výborně. Můžeš se posadit.“ Za velkým stolem sedí mohutný muž s jizvou přes půlku obličeje. Vidí jen na jedno oko. Přísnou rukou řídí kostel už několik let. 

„Chtěl jsi něco?“

„Trochu uctivosti mladíku. Musíš do města.“

„Nemohu.“

„Je to na žádost papeže, ne moje. Ta rodina chce jenom tebe.“

„Usunout Kora může kdokoliv jiný. Nemohu se od Teita vzdálit daleko.“

„Do té doby se vrátíš. Jak to pokračuje?“

Frau vstane. „Získali jsme Michaelovo oko, ale nic víc. Pořád po nás velitel Ayanami jde. Nemůžeme se ho zbavit.“

„A Pandořina skříňka? Musíme ji získat zpět, aby bůh smrti Verloren se nenarodil. Víš, jak je to důležité. Nechápu proč ji tehdy Fea Kreuz ukradl. Nejspíš už to nikdy nezjistíme, ale skříňku musíme získat nazpět. Jak jsem pochopil, Teito Klein je zraněný, proto se můžeš vydat do města. Musíme své ovečky chránit před temnotou. Je to náš závazek.“

Půjdeme do země Seel. Neřekne to. Neví proč. „Vím a omlouvám se za svá slova. Nic nevíme. Teito stále hledá své vzpomínky. Mám pocit, že je Fea zapečetil. Zatím si na nic důležitého nevzpomněl. Fea zřejmě nechtěl, aby se oko dostalo do rukou armády a Teitovi vysloveně nakázal, aby je před armádou chránil.“

„Dobře. Cokoliv se dozvíš, okamžitě mi řekneš a teď běž splnit své poslání, služebníku boží.“

„Ano, arcibiskupe Jio.“ Vyjde z jeho pracovny. Nechce se mu nikam chodit, ale musí. Zamračeně spěchá chodbami. Uvědomí si, že je mše, protože slyší varhany. Labrador a Castor tam jistě budou. Změní směr a postaví se ve dveřích. Nemůže je teď rušit, ale… Otočí se k loutce, která tu trpělivě stojí. Vysvětlí ji, kam musí jít. Loutka přikývne. Její pán to už ví a vznese se do vzduchu hnána neviditelnými nitkami, které Castor bravurně ovládá.

Frau zaváhá. Má jít ještě za Teitem nebo ne? Nakonec zvítězí touha ho vidět a taky musí mu něco dát. Málem by na toho drobečka zapomněl. Sám sobě nerozumí, ale už od začátku k Teitovi cítí nevysvětlitelné pouto. Něco ho k němu táhne. Vzpomene si, jak mu jednou řekl, že by rád přijal smrt z jeho rukou. Teito se tehdy strašně rozzlobil. Byl rozkošný. Trochu se zarazí, protože si vzpomene na svou tajnou knihovnu v knihovně. Zdali mu ji už Castor zlikvidoval? Doufá, že ne. Otevře dveře a potichounku vejde do pokoje. Posadí se na lůžko. Dívá se na drobnou postavu, v které je ukrytá nesmírná moc. Jak jen jí může vládnout? Jak vůbec může to zvládnout, co se s ním děje. Ztratil vše, na čem mu záleželo. Otce, domov, nejlepšího přítele a stále má tendenci je všechny chránit a stát se silnějším.

Natáhne k němu ruku, když najednou se zarazí, protože proti němu se špičatí bílé hroty vyrůstající z Teitovy ruky. Oko se probudilo a není přátelsky naladěno.

„Uhni!“

„Kdo jsi? Aha ty jsi ten, kterého můj pán nazývá zvrhlíkem!“

Frau se mimoděk zasměje, když pocítí hroty, jak se ho ještě víc dotknou. „Přestaň. Chci tvému pánovi něco vrátit.“

„Co je to?“ optá se podezřívavě oko.

Frau sáhne do záňadří a vytáhne růžové zvířátko s křidélky. Oko se ihned stáhne.

 „Je v pořádku?“

Frau si vzpomene, jak během přestřelky najednou Teito se natáhl a do klína mu sklouzlo zvířátko s  jizvou ve tvaru kříže na tváři. „Musíš ho chránit. Schovej ho. Rozumíš?“ Vzal ho a Mikage, reinkarnace jeho nejlepšího přítele, mu vklouzla do záňadří. Chvilku pištělo, ale potom se uvelebilo a klidně usnulo.

„Ano je.“ Položí Mikageho vedle hnědovlasé hlavy. Mikage se probudí a nastraží uši. Vydá roztomilý zvuk a začne se dotýkat Teita.

„Mikage, bude v pořádku. Nemusíš se o něj bát.“

„Mňa?“

„Jistě. Neboj, Labrador ho vyléčí, ale já budu muset jít.“

„Pán bude mít radost. Nemohl jsem ho vyléčit!“ Frau vstane a podívá se na ty dva. Oko nevnímá. Jak moc jsi Mikageho miloval, Teito? Miluješ ho stále? Potřese hlavou za ty divné úvahy a vyrazí ven. Nerad opouští Teita, ale Labrador s Castorem mu slíbili, že na něj dohlédnou. Do večera by se měl vrátit.

 

Castor na okamžik zvedne hlavu. Naslouchá loutkám, které dohlížejí na různé věci a hlavně na Teita. Vsadí se, že Labrador to díky květinám už taky ví. Hned po mši vyrazí za Teitem. Prohlédnou mu záda. Jsou skoro zahojena.

„Dělá mi starosti, že se nechce probudit.“

„Je zraněný, Labradore. Není jako my,“ řekne trochu podrážděně Castor. Labrador k němu s úsměvem vzhlédne.

„Já vím. Musím přiznat, že mi velmi chyběl. I Razette byla smutná, že tu není.“

„Přirostl k nám a pak je biskupem, i když stále se má co učit.“

„Ano máš, pravdu. Půjdeme.“ Castor přikývne a odejdou. Teito pomalu otevře neuvěřitelné zelené oči. Stýskalo se jim? Po něm? Neuvěřitelné, ale musí si přiznat, že mu všichni chyběli a nejen ti dva, ale i Razette, sestra Rosalie, Libelle i Athena a další. Pohne se, ale zaúpí bolestí.

„Mikage! Frau!“

„Mňa!“ Teito se usměje, když pocítí, jak se ho jeho přítel dotýká.

„Jsem rád, že jsi v pořádku a Frau jistě taky. Jsem rád, že jsem zachránil oko, ale stále jsem se nepomstil. Musím najít odpovědi, které mi můj otec zanechal. Jsem zvědavý na minulost.“ Natáhne se a pohladí Mikageho mezi ušima.

Jakou barvu má asi moje duše? Napadne ho. Mikageho je růžová. On musí mít černou jako smola. Zamračené ho hladí. Zajímalo by ho, kde je Frau? Určitě opět se svými pornografickými časopisy. Povzdechne si. Je to hulvát, zvrhlík, ale miluje ho. Zarazí se a přestane Mikageho hladit.

„Mňa?“ Mikage nakloní hlavičku a šťouchne do jeho ruky. Potom se opatrně vyšplhá na záda a usídlí se na rameni. Je to hloupost. Nemůže mít rád toho zvrhlého kněze. To prostě nejde! Představuje vše, co nesnáší.

„Mikage?“ Usnul mu na rameni. Opatrně ho položí na polštář a sám si lehne vedle něj. Mikage – tolik mu chybí. Dívá se na polštář, vnímá jeho vůní, i když je to nemožné. Kde asi je? Co dělá? Zaťukání. Zavře oči, ale dveře se přesto otevřou a dovnitř proklouzne vysoká postava. Plavé vlasy svázané do culíku, fialkové oči obezřetně se dívají kolem sebe. Uklidněn vidí jen loutky.

„Teito?“

„Hakurene! Co tu děláš?“ Oba se najednou rozesmějí, když si uvědomí, že šeptají.

Hakuren si ho s vážným výrazem prohlíží. Přitáhne si blíž křeslo a posadí se. „Nemohu přijít se podívat za svým přítelem?“

„Jistěže můžeš!“

„Vypadáš děsivě.“

„Armáda,“ pokrčí jedním ramenem. Bolest nedá najevo. „Získal jsem oko.“ Podívá se po ruce, která skrývá záhadnou moc, které nerozumí i rozumí.

Hakuren přikývne. „To je dobře. Je mi líto, že jsem s tebou nemohl být.“

„Ayanami je šílenec. Nějak se o nás dozvěděl, a přestože jsme pod ochranou kostela, zaútočil. Jestliže mě dřív chtěl získat, teď už prahne po mojí smrti. A já po jeho. Musí zaplatit za všechny hříchy. Pomstím smrt Mikageho. Zaplatí za to, i když si to Mikage nepřeje. Musím to nějak odčinit…“

„Zaplatí. Určitě.“ Dívá se na temné kruhy, na únavu v zelených očích. Rány ho určitě bolí, ale nedává to najevo. Vždy se stará víc o druhé než o sebe. Je zvláštní, že i přes armádu dokázal si uchovat čisté srdce, ale je to zřejmě díky Mikagemu. Neznal ho a je mu to líto. Musel být skvělý člověk.

„Promiň, ale jsem unavený. Kde je Frau?“

„Biskup Frau? Byl předvolán k arcibiskupovi. Určitě se brzy vrátí.“ Nakloní se k němu, ale už jen slyší slabé oddechování. Podívá se po nechybných loutkách, zvedne se a odejde.

„Hakurene, neměl bys rušit Teita,“ zastaví ho na chodbě Labrador.

„Omlouvám se, biskupe Labradore. Měl jsem o něj strach.“

„Jsi hodný. Pomalu se uzdraví. Nějakou dobu tu jistě pobude. Později se můžete vídat. Bude určitě rád, když tě uvidí.“

Hakuren skloní hlavu a odchází. Labrador se za ním dívá. Možná byl až moc příkrý. Přece jenom je Teitův přítel. Vstoupí dovnitř a posadí se na židli, kterou tu Hakuren zanechal. Pozoruje hojící se záda. Natáhne ruku a květy pomalu zmizí. Podívá se na ránu. Zahojená. Jen tam zůstane slabá klikatá jizva. Potom mu oči sklouznou na vypálené znamení vojenských nevolníků. Nejraději by to zakázal. Potom se podívá na obojek. Taky další vynález armády. Stejně jako řetězy. Proč tohle bůh dopouští, ale za tím jsou lidé, ne bůh.

„Teito?“ Spí. Spánek je léčivější než všechny květy. Určitě mu chybí Frau. Ví dobře, že se nesmí od Teita vzdálit na delší dobu. Doufá, že se brzy vrátí. Postaví se k oknu a vyhlédne ven. Na tváři s jemnými rysy má smutný výraz. Květy toho tolik říkají a ne samé příjemné zprávy. Kdy to už skončí?

 

Frau v černém oblečení spěchá do města. Zamračeně, že se mu všichni uhýbají z cesty. Zuří. Jak si ho mohli dovolit vyslat do města, když je Teito zraněný. Co když se něco stane, někdo zaútočí a on u toho nebude? Pravda je tam Labrador s Castorem, ale jenom on vlastní kosu Verlorena. Zatracený arcibiskup, zatracená rodina. Nemohou přijít jako každá rodina do kostela? To musí chodit za nimi, aby z duše odsunul Kora?

 

Povinnosti sedmi duchů je nejen likvidovat Kory, Fraue.

 

„Vím,“ zavrčí při vzpomínce na Castora. Nevadí mu to dělat. Naopak dělá to s potěšením, a když může zachránit lidskou duši ze spárů Kora a jeho tři temných přání, je šťastný, protože dává šanci lidem splnit si svoje sny. Jenže teď by měl být s Teitem. Choval se statečně, nebo spíš zbrkle. Copak neuvažuje, když se pouští do předem prohraného boje a chce ho zachraňovat? Copak nechápe, že on je u od toho, aby ho chránil? Ne naopak? Zatracený kluk!

Vstoupí do města. Rychle Korovo znamení odsune a potom se vrátí do kostela. Vzpomene si, jak dřív pravidelně docházel do města. Zastydí se. Castor má pravdu. Nejen Teito je jejich ovečkou, ale všichni lidé. Má chránit nejen jeho, ale i je před svody pána temnoty. Pomalu jde a rozhlíží se, když ho za rukáv zatahá špinavá ručka. Podívá se od umouněného obličeje, ale s krásnými plavými vlasy.

„Copak chceš?“ optá se vlídně.

„Maminka,“ napřáhne ruku a jde. Frau vstane a jde za ní. Kor?

„Zůstaň tady.“ Zalituje, že nemá baskulu, zbraň proti korům, ale díky kose ji stejně nemůže používat. Holčička přikývne. Frau vstoupí do místnosti. Přijde k lůžku a podívá se jí na prsa, kde má znak. Opravdu je to Kor. Napřáhne ruku, když najednou postava se posadí a roztáhne křídla. Frau uskočí, když najednou vycítí větší množství Korů. Co se to děje? Jeden Kor dobře, ale je jich aspoň deset. Čekali na něj? Vypadne ven. I ta holčička… pochopí.

„Do pekla s tebou Ayanami!“ Vytasí kosu a postaví se proti nim. Pokusí se zachránit všechny duše, které může. Z ruky mu vyroste obrovská kosa. Venku zaútočí na jednoho muže s kostitými křídly a odsekne mu je. Ani se ho nesnaží zachytit a jde po dalším. Uskakuje a s nepěkným úsměvem likviduje jednoho po druhém. Jakmile ztrácejí křídla, klesnou na zem a leží. Nakonec zbude malá holčička, kolem níž se vinou narůžovělá křídla. Mlčky se na něj dívá, ale na rozdíl od ostatních nic nedělá. Frau nechápe, jak ho dokázala oklamat. Mávne kosou a odsekne ji. Na tváři holčičky se rozprostře smířlivý úsměv.

Frau schová kosu do ruky a jde zkontrolovat Kory. Ke každému přistoupí a dívá se, zda má znak. Pokud ano usune ho. Za chvilku se probudí a nebudou si nic pamatovat. Všechny zachránil. Je rád, ale jak mohlo jich být tolik na jednom místě? Určitě za to může jeho nepřítel.

„Ayanami, nevíš, že tohle na mě neplatí?“ Ví, že se to k němu donese.

Vzdálený Ayanami se pousměje. Bude moje, Zehele. To jen malá ukázka, co mohu udělat. Neovlivníš to. Verloren se zrodí a pánovu kosu ti odeberu.

Frau se zvedne od posledního muže a vyjde na hlavní ulici. Pečlivě se rozhlíží, zda se neobjeví další znamení temnoty a Teita vypustí z hlavy. Míří k velkému domu, až skoro na konci města. Zůstane u něj stát, když uvidí, jak k němu jde v černém obleku muž.

„Biskup Frau?“

„Ano.“

„Prosím pojďte dál. Můj pán vás netrpělivě očekává.“ Frau vstoupí na pozemek. Zamračí se. Má pocit, že vlezl do pasti, ale copak by ho arcibiskup poslal sem. Ne, určitě se mu to jenom zdá. V nejhorším případě unikne. Uprostřed cesty se zarazí, když najednou na něj spadne síť.

Jak primitivní, si pomyslí, když ucítí, jak ho stlačuje. Pochopí, že je udělána ze zaifonu. Vzteky chce ji roztrhnout, ale zaváhá a stojí. Nejdřív zjistí, kdo proti němu stojí. Bezmocně se nechá nést jak balík do sídla.

Ušklíbne se, když ho posadí do křesla. Sedí jen chvilku, když dovnitř vstoupí překrásná světlovlasá žena v modrých šatech. Překvapeně zamrká. Ženu nečekal.

„Vítejte v mé rezidenci, biskupe Fraue.“

„I já vám žehnám, má paní. Mohu se optat, co jste po mě chtěla? Nebo to je vaše obvyklé uvítání?“

„Maličkost. Vidět tě. Nic jiného. Jistě se mnou povečeříš.“

Frau zjistí, že je už noc. Pokusí se dostat ze sítě, ale provazy jsou pevné. Rozhlédne se kolem sebe. Uvidí několik lidi, jak neustále hlídají síť.

„Velmi rád, ale obávám se, že nebudu dobrým společníkem.“ Snaží se zjistit víc, ale uvnitř to v něm vře vzteky.

 

„Fraue!“ vykřikne Teito a posadí se.

„Teito, stalo se něco? Potřebuješ klid.“

„Labradore. Frau, nevím, něco se stalo. Mám špatný pocit,“ říká zamračeně.

„Jen noční můra.“ Usměje se.

„Nevím. Bylo to tak živé,“ řekne zamračeně. Překříží nohy a vezme do rukou Mikage. Hladí ho. „Kde je?“

„Ve městě. Má práci.“

„Aha.“ Určitě Koři. Nenávidí je i jejich slizkou temnotu. Už několikrát proti nim bojoval. Volali na něj, dokonce se nechal jedním z nich zlákat a Frau mu usunul pečeť temnoty. Chtěl pomstit Mikageho a pořád chce, ale když mu zanechal poslední vzkaz, aby žil, nemohl neposlechnout jeho poslední přání.

„Mikage,“ zašeptá s pohledem upřeným na jeho reinkarnaci.

„Víš, že Fraua není lehké zabít. Určitě se vrátí.“

„Vím, ale co když je v pasti? Bojím se.“ Na čele se objeví vráska. „Půjdu ho hledat.“

„Ne. Nejsi ještě zdravý a potom moc bys mu nepomohl.“

„Ale.“ Labrador se k němu nachýlí a dotkne tváře. Přikáže. „Spí.“ Teito i s Mikage klesnou na postel. Dveře se otevřou a v nich se objeví Castor. Vyjdou ven.

„Tak co?“

„Frau je v pasti. Myslím, že chce zjistit, kdo ho do něj dostal. Nemůžeme mu pomoci.“

„Ano. Musíme hlídat Teita. Co kdyby někdo ho chtěl napadnout? Posílil jsem stráž.“ Labrador se smutným úsměvem přikývne. Květy nepřinášejí dobré zvěsti.

„Ano. Kdyby se mu něco stalo, naše naděje se ztratí a Frau…“

Labrador přikývne. „Už jen smrt Bastiena ho rozesmutnila a k tomu ho musel zabít osobně. Nebylo to pro něj lehké.“

„Taková je naše práce. Není lehká, Labradore, ale jsme jen nástroji našeho pána.“

 Loutky dál nechybně hlídají nepřirozený Teitův spánek.

 

„Budete mě tu držet dlouhou?“ vyjede Frau, načež si ihned vynadá.

„Vadí vám moje společnost?“ V ženině dokonalé tváři je znát údiv. Přední muži našeho království se předhánějí, aby mi dělali společnost, vynakládají obrovské části…

„A nosí na prsou znamení Kora.“ Žena se mimoděk zachvěje. Jak může to znamení vidět? Jak? Narovná se. „Víte co se stane s osobou, kterou Kor pohltí?“pokračuje nemilosrdně Frau. „Pohltí ho temnota, rozežere mu duši a nikdy už se nezrodí. To chcete?“

„Nepohltí. Mě ne, protože mu sloužím.“

„Černý mág. Mohu se optat, zda za tím vším stojí můj přítel Ayanamé?“ z každého slova odkapuje ironie.

Žen se zasměje. Nakloní se a svůdně se usměje. „A kdyby ano?“ Odhodí plavý cop na záda. „Pohrdá ženami. Co vy, biskupe Fraue?“ zdůrazní jeho postavení.

„Já?“ vycení zuby a v očích probleskne. „Miluji ženy. Jsou nádherné, pokud tak mohu říct a rozhodně jsou nejkrásnější v úsporném prádle!“ ujistí ji. Žena vytřeští oči, ale v okamžiku se uklidní.

„Kdo by řekl do Zehela, že ujede na takové zábavě.“

„Život mezi lidmi je nuda.“ Takže Ayanamé. Kdo jiný by ji prozradil jeho existenci jako jednoho ze sedmi duchů. Dokonce i Teito se o tom moc nebaví. Vzpomínka na Teita ho zneklidní. Něco je tu špatného, ale co? Ti muži? Ta žena? Co?

„Ano tomu věřím. Děje se něco?“ optá se žena a v zelených očích se jí zableskne. Frau si uvědomí, že tohle není obyčejná past, ale něco víc, ale co? Pokusí se proměnit v ducha a odejít. Na čele mu vyrazí pot, když si uvědomí, že to nemůže udělat. Podívá se zplna do výsměšného a vítězoslavného úsměvu plavovlasé ženy.

 

Labrador se mezi tím v kostele v sedmém okruhu Brasburského království skloní k Teitovi. Přiloží mu ruku k čelu. Chvilku naslouchá chvějící rostlině, která je oba něžně propojuje a otáčí se.

„Labradore.“

„Jsi zdrav, Teito. Bůh ti pomohl.“

Teito otočí hlavu. Vážně si prohlíží Labradora. „Kde je?“

„Kdo?“ předstírá nevědomost, ale musí popravdě říct, že nepřítomnost Fraua ho zneklidňuje. Už je to dlouho, co odešel.

„Ten zatracený zvrhlý kněz.“ Zívne, načež si ihned uvědomí, že je světlo, ale když usínal nebo byl vzhůru… „Už zase jsi na nás použil ty svoje kousky?“ Spustí nohy z bělostných pokrývek. Rostliny s něžně růžovými květy sotva vnímá. Jeden šlahoun odsune. Labrador ihned rostlinu stáhne. V ruce se mu jako kouzlem ocitne stříbrný květ. Podává mu ho. Teito ho přijme a přivoní. Pozvedne k němu oči, v kterých je smutek. Potom se rozhlédne.

„Mikage!“

Zpod pokrývky se ozve neidentifikovatelný zvuk, vykoukne růžový ocásek zakončený chomáčem a potom dvě malá křidýlka. Posadí se a svým vlastním způsobem se podívá na Teita. Z hrdla vydá nesrozumitelný vzdech a malý obláček dýmu. Teito ho sebere a hladí ho.

„Byl tu s tebou celou dobu.“

Teito na něj opět se podívá a potom ven, kde se obloha za chvílí zrůžoví podruhé a pro něj naposledy. „Nestihne to. Neměl jsem tak dlouho zde ležet. Měl jsem…“

Dovnitř vejde Castor s přikrytou miskou jídla. „Vím, že… jídlo.“

„Kde je?“

„Ve městě.“

„Jak dlouho?“ Castor se s Labradorem na sebe podívají.

„Skoro dva dny.“ Čas padne na místnost a vše se ponoří do dusna.

 

Frau se nehybně dívá na ženu. „Nejde o mě, že ne.“ Ženin úsměv se rozšíří ještě víc. Frau s mrazením si uvědomuje, že je na správné stopě. Mrazí ho z toho, co zrovna říká. „Vím, jde o Teita. Vy to víte!“ zařve a zacloumá sítí. Je slyšet jemný praskot. Muži v místnosti zesílí zaifonovou síť. Na čele se jim perlí pot do dvoudenního úsilí. Nemohou si dovolit nechat ho utéci.

„Ne mě ne. Já chci tebe a to co vlastníš. Nepatří ti. Jedině mému pánovi.“

„Nejdřív Teito, potom já, že. Bez Teita nebudu nikým. Získal oko. Jeho moc s mojí moci je pro vás nebezpečná,“ odříkává jako při školních hodinách verše z knih. „Chcete ho zabít, že, jenže jste zapomněli na jednu věc.“

„Jakou?“ zneklidněně se optá žena a na tváři jí zamrzá úsměv. Jak to, že je tak klidný? Jak to? Má vyvádět, má zkoušet všechno možné. Ví, že nemůže proměnit a odejít. Ayanamé to říkal. A ona mu věří, protože patří k němu.

„Slíbil jsem, že ho za každou cenu ochráním, i kdyby….“

Žena se napůl zvedne z čalouněné židle. „Ty ses zbláznil!“

„Ne,“ odpoví klidně. Nemohu tě nechat zemřít, ne teď, ty zatracený kluku. Ne, když jsem si uvědomil, že jsi mi dražší než cokoliv jiného. Soustředí se.

„Zesilte síť! Zesil…“ odletí i se židlí ke stěně. Frau stojí osvobozen a z rukou mu ční obrovská kosa. Frau se rozhlédne a potom zamíří k ženě.

„Jen mě zabij,“ šeptá. Frau máchne kosou proto černým plamenům, které se vynoří jakoby odnikud. Nakloní se k ženě. „Nestihneš to. Je pozdě. On bude náš. Michaelovo oko, bude patřit…“ šeptá horečnatě.

„Je to poprvé, co ubližují ženě, ale ty už ji dávno nejsi. Jen bledý přízrak s polovinou duše. Už nikdy se nenarodíš jako člověk.“ Kosa se pohne a místnost se naplní bílými peříčky, která se ztrácejí. Frau se otočí k těm, kteří ho tu drželi. Jsou připravení bojovat, když se o něj rozprskne první kruh zaifonu. Uvědomuje si nenávist, která se od nich šíří, ale nemá čas bojovat. Mimoděk zvedne hlavu a odrazí síly warsu, které na něj dotírají, vlastním zaifonem,.

„Nevíte, že mě temnota nemůže pohltit?“ optá se smutně a vyběhne ven. Změní se v ducha. Spěchá ke kostelu. Uvědomuje, že čas se blíží.

 

Tetito vyběhne ven z místnosti. Za ním Labrador s Castorem. „Počkej!“

„Nebudu čekat, musím… on potřebuje pomoc, on…“ zastaví se s pěstmi sevřenými, zamračeným obličejem.

„Přijde. Neboj se. Víš, že by tě neopustil.“

Teito zavrtí hlavou a rozeběhne se k bráně. Uvědomuje si, že za chvilku se zavře a nikdo se do kostela nedostane. V obojku se otevře žluté oko a pohne se. Už dlouho nespatřilo svého pána.

„Castore, obojek. Procitnul!“ zvolá zděšeně Labrador.

„Nemůžeme udělat nic. Musí najít svého pána a ten je…“ podívají se směrem k městu. Pokud obojek nevidí svého pána čtyřicet osm hodin, vybuchne. Zneklidněně se na sebe podívají.

„Květy mlčí…?“ ozve se tiše Labrador. Castor se na něj udiveně podívá.

„Nechápu.“

„Já taky. Nikdy se mi to nestalo. Nevidím, co se stane. Pospěšme si!“ rozeběhnou se za Teitem, který vybíhává vysoké schody. Už vidí, jak se brána zavírá.

„Frau!“ v duchu křičí a oči se plní slzami. Co, když se mu něco stalo? Určitě je v nebezpečí a on si tu hověl v posteli. Nechal ho opět samotného. Opět není dost silný, aby ho ochránil. Kdy se stane silným? Kdy? Nemůže i jeho ztratit! Mikage, příteli… můj nejlepší příteli, v hlavě mu víří. „Nechci ho ztratit, já bez něj…“ zastaví na posledním schodu. Nemůže projít. Brána je uzavřená. Cítí, jak oko v obojku se kroutí, jak vzniká fialový zaifon ze slov, který ho za chvilku zabije. Je mu to jedno. Důležitý je Frau, který tu není. Cítí, že se ozývá Michaleovo oko, ale dobře ví, že nic nezmůže. Nezachrání ho.

Udělá krok, když ho někdo obejme. Ucítí nesmírnou moc i chlad. Uvědomí si, že je to Frau ve své druhé formě a to Zehela. Otočí ho a silně obejme. Po tvářích mu stékají slzy. Frau se ihned promění ve člověka. Dívá se na své přátele. Rozumí si beze slov.

Ptají se ho, zda ví, co dělá, ale přeji mu to.

Teito se odtáhne a bouchne ho. „Ty mizerný kněze, kde jsi tak dlouho byl?“

„To mám za to, že jsem spěchal?“

Tetito se zarazí a potom se mu obličej zvlní v hrozivý škleb, který má být úsměv. Zarazí se a uteče. Frau jeho úsměv přijímá a hřeje ho na srdci. Dívá se za ním, jak od něj běží.  Jednou se naučí smát. On v to celou svou duši věří. Najednou ucítí slabou bolest. Do dlaní vezme Mikageho. „Žárlíš příteli?“

Mikage se usměje a potom mu přistane na hlavě.

„Mohl by ses to odnaučit.“ Mikage se zavrtí a zůstane tam. Spokojeně zatřepotá křidélky. Jeho přání se splní. Vždy chtěl, aby jeho nejlepší přítel byl šťastný. Nějak tušil, že tenhle muž bude pro něj pravý. Chtěl tak moc, aby žil a on ho ochrání stejně, jako by ho chránil on. Klidně se mu zakousne do vlasu a žmoulá je.

„Frau, Teito se o tebe velmi bál.“

„Ten zatracený kluk, by se měl bát o sebe, ne o mě“ zavrčí, ale je rád. Možná že, možná že ten úsměv a pohled v očích byl pravdivý. Že nepatřil jeho příteli, ale jemu. Možná by mohl snít o světě, který by byl jiný.

„Už je takový, Frau. Snaží se chránit všechny okolo sebe.“

„Vím,“ zavrčí Frau. „Půjdu do postele.“

„Co se vlastně stalo?“ optají se zvědavě.

„Můj starý nepřítel touží po kose a po oku.“ Oba dva přikývnou a nechají ho odejít.

 

Ráno se loučí u tajného východu.

„Kam půjdete?“

Frau se podívá na Teita.

„Do země Seel.“ Podívá se po nich. „Musím najít odpovědi. Otec tam možná zanechal nějaké znamení, kde je Pandořina skříňka, co se ve skutečnosti stalo. Frau nechci, abys jel se mnou. Nepřeji si to!“

Frau opět v černém, ho popadne za pas a hodí ho na vznášedlo. Posadí se před něj a ignoruje bušení do zad.

„Ty zvrhlíku, pusť mě! Okamžitě! Půjdu sám! Nechci, nechci, abys…“ nedořekne, že se o něj bojí.

„Vidíte jak mě má rád?“ potutelně řekne Frau a za doprovodu růžových plátků vyletí z kostela.

„Mají se rádi, viď Labradore.“

„Ano. Půjdeme zjistit něco víc o té ženě. Kéž je Bůh doprovází na jejich nelehké cestě a bdí nad nimi, aby se vrátili v pořádku.“ Oba ještě chvilku stojí a dívají se za nimi. Přejí si být s nimi, ale dobře vědí, že nemohou. Že tohle je cesta, která je určená jen pro ně.

 

Konec

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nankurunaisa

(Akimari , 2. 8. 2012 2:52)

Toto anime som videla už dávno a niektoré veci mi došli až na konci... xoo musím si dať druhé kolo :D ale už v anime som mala týchto dvoch rada.. okay najradšej som mala zamilovaný trojuholník ešte s Mikagem... tá poviedka mala v sebe toľko nevinnosti aj napriek tomu všetkému čím musel Teito prejsť.. a práve preto som bola rada, že tam nebolo yaoi. Milujem yaoi, ale zničilo by tú nežnú atmosféru čo tam panovala. Takto to bolo ľahké s určitou vznešenosťou... jednoducho krásne :)

=0)

(Teressa, 11. 8. 2010 22:58)

prekrasny pribeh=) dufam ze bude este pokracovanie=) a mohlo by byt aj yaoi=) ale i tak bol tento pribeh naozaj ocarujuci=) dufam ze nas coskoro poctis dalsich ff=)

Přeji...

(Lex-san, 11. 8. 2010 21:22)

... si, aby bylo více takových příběhů na tohle anime :-)) je totiž jako stvořené na fan fikce. Za tenhle příběh moc děkuju, vážně se ti povedl...

Krásné

(nagi, 11. 8. 2010 19:44)

moc ti děkuji za tuhle povídku, anime je pro me srdeční záležitostí a viděla jsem ho už tolikrát, ale stále se na něj mohu koukat, to jak si popsala děj i pro toho kdo to neviděl celé, je pěkné...doufám, že jednou tato povídka bude mít pokračování

..... xD

(Broskynka, 11. 8. 2010 18:16)

Nevidela som toto anime celé ale aj tak som si prečítala túto poviedku =3 ... pekná Xd.... kya a ten obrázok je na zožratie XD