Jdi na obsah Jdi na menu
 


30. 10. 2010

Něžná vášeň

1.

V místě, kde ticho vládne, pomalu kráčí vysoká půvabná postava černě oblečeného muže. Svalnaté, ale pružné tělo halí černý jednoduchý šat a přece nikdo by nedokázal ho nosit tak, aby vypadal v pravdě královský. Od černé látky se odráží běloskvoucí krajka, jež nádherou by zastínila i pavučiny utkané Mab královnou víl. Té nádheře vévodí ušlechtilá tvář poznamenaná smutkem. V ohnivých očích, jež dovedou člověka zmrazit, sídlí smutek, který by příslušel spíš ženě než hrdému muži. Husté rusé vlasy se jemně vlní kolem pravidelné tváře s jemným smavým odstínem, které vám může jen dát horké španělské slunce. Ústa se neusmívají a přece, bychom mohli říct, že dřív se často smály.

Muž mine poslední náhrobky tohoto tichého místa, kde vládnou spíš mrtví než živí. Přistoupí k mramorovému náhrobku s vytesaným tělem. Stojí, mlčí a smutek ho halí jako závoj, ženy, která ztratila svého milovaného manžela. Zaváhá, ale potom poklekne a modlí se. Po chvilce vstane, přiblíží se k ušlechtilé hlavě. Štíhlé dlouhé prsty se dotknou bělostného mramoru. Obkrouží tvář, rty, dotknou se slepých očí a přejedou hrdé oblouky brv, hodící se spíš k ženě než k muži. Dotkne se čela. Skloní se a vtiskne na chladné rty polibek. Prodlévá. Odpoutá se a přemýšlí, jaké by to bylo je líbat.

„Filipe, jsme tu. Pomsta je tak blízko. Proč jsem tě v momentě ztratil, když jsem tě zrovna potkal? Bojovali jsme jen dvakrát. Jednou proti sobě, podruhé jako společníci. Netušil jsem, že se mohu zamilovat, ale což by tě někdo nemohl mít rád? A přece tě na hrudi hřál jedovatý had. Dostanu toho, kdo tě podle zavraždil ze zadu, jako Kain Abela. Vím, nikdy jsem tvou lásku neměl, ale mohl jsem doufat. Mohl jsem se dívat do tvé hrdé krásné tváře, hltat ji, dumat co zrovna děláš?

Pamatuješ, jak jsi mě škrábl? Vysmál ses mi. Ještě než jsem tě poznal, nenáviděl jsem tě a ty mě taky. Přesto na jednu hodinu jsme se stali něčím víc než soupeři. Přáteli, ale já chtěl víc. Z lehkomyslného lehkého jezdce Jeho Veličenstva se stal milující otec, jakým bys byl ty.“

Odmlčí se. Opět pohladí strnulou tvář bez života. „Bolí mě tě vidět zde, kde vládne strnulost. Byl jsi tak plný života. Promiň, že jsem tě nemohl navštívit dřív, ale musel jsem chránit tvůj poklad. Zítra ti sem přivedu Auroru, tvou dceru. Miloval bys ji stejně jako svou ženu. Svěřil jsi mi ji a já se snažil ji dát, co bys ji dal ty. Doufám, že jsem slib splnil. Chybí už jen jedno, příteli, lásko.“ 

Dívá se na jeho tvář, toliko nepodobné jiné tváři, kterou vídává den co den. Zamiloval se do ní stejně, jako dřív do hrdé krásné tváře Filipa vévody z Neversu. Její rysy splynuly s jeho rysy. Její ohnivé oči byly jeho očima. Kéž by byl naživu!

„Ptáš se, jaká je? Nevinná, krásná, klidnější než jsi byl ty můj drahý příteli. Je stejně krásná jako její matka. Stále po tobě truchlí a vše zasvětila památce své dcery. Trápí mě, jak mě přijme. Myslíš… Bojím se, že tě mohu ztratit podruhé. Tamto byl zlý úklad, ničemnost, pro kterou nemám slov. Tohle je jiné. Bojím se. Budu muset jít, ale zítra přijdu opět. Miluji, tě příteli.“ Dotkne se tváře, políbí ho na chladné bílé čelo. Vstane.

Jde mezi cypřiši, mezi smutečními květinami, bílými náhrobky ticha, které hlídají andělé. Nic neruší posvátné místo odpočinku mrtvých. Zničehonic se ozve třesk. Jindřich Lagardère se zastaví a natočí směrem, odkud se ozve zachroptění.  Vražda, podlá ničemná vražda nebo souboj? Tady na tomto posvátném místě? Rozeběhne se směrem k třeskotu mečů.

Uvidí utíkat dva muže. Zastaví se a klidnýma očima spočine na těle. Chce pokleknout, když zaslechne chroptění. Rychle se k němu skloní. Otočí ho na záda. Oči mu zahoří vztekem, když uvidí ránu na zádech. Před očima mu svět zčerná a on se ocitne v tmavé tmě, přerušované jen cinkotem mečů, jejími záblesky a křikem. „To jsem já! To jsem já! Lagardère! Lagardère! Nevers! Nevers!“ Potom stejné chroptění a on je sám. Odešel a on slíbil, že se postará o jeho dceru, jako o vlastní. Celou dobu se snažil tento slib vyplnit.

„Prosím…“

„Ano.“ Mnich a zákeřně zavražděn zezadu. Proč? Copak v dnešní společnosti už jen vládne zlato, akcie, bohatství, ničemnost?

„Máte dobrou tvář… postarejte se o Filipa. Prosím… nesmí zemřít…“ Na bezkrevných rtech se rozprostře nevinný klidný úsměv. Lagardère mnichovi zatlačí víčka. Dívá se na vznešenou tvář starce, kterého už teď jen zdobí spokojený klidný úsměv.

„Vrahu!“

Lagardère pustí tělo a připraví se na bitku. Klidným pohledem přejede mladíka, který k němu vztekle běží. Jednou ranou ho odzbrojí. Meč se zabodne vedle mrtvého těla.

„Uklidněte se, pane, nejsem vrah, našel jsem tělo. Muži, kteří to spáchali, utekli.“

„Nevěřím vám! Nevěřím!“ Buší do pevné hrudě pěstmi. Po tvářích mu kloužou slzy. Lagardère ohromeně stojí a nemůže tomu uvěřit, že se k němu tiskne chvějící štíhlé tělo. Obejme ho, jako by objímal Auroru, když byla neopatrná a rozbila si při hrách s dětmi koleno. Čeká, až se uklidni.

Mladík se mu vymaní z náruče a poklekne vedle mnicha. Zanaříká, z úst mu sklouzne srdcervoucí nářek: „Antonie příteli, proč ty a ne já?“

Lagardère mu položí ruku na rameno. Stojí a dívá se na vznešenou tvář mnicha. Kdo to byl? Kdo je ten mladík? Chce odejít, když si vzpomene na poslední slova umírajícího. Má toho mladíka chránit.

„Omluvte mě, pane. Vztek a pomsta mi zatemnily rozum. Vy jste ho nemohl zavraždit.“

Jindřich překvapeně zamrká. Proč si to myslí? Prohlíží si ho a po zádech mu přejíždí mrazení. Ty jiskrné hrdé oči, to čelo, krásný hebký vlas staromódně svázaný do mašle, rty, brada, tělo, mu připadají tak známé. Jako by se vrátil někdo, koho znal, ale kdo?

„Jmenuji se Filip Lefevbre a s bratrem Antoniem jsme sem přišli za mým mrtvým otcem, kterého jsem nikdy nepoznal. Bratr Antonio, který mě vychovával od dětství, se vzdálil, abych mohl rozjímat u náhrobku, když jsem zaslechl jeho výkřik.“

„Mohl jsem to udělat,“ namítne chabě Lagardère. „Jindřich Lagardère.“

Filip se pomalu ukloní. „Těší mě, že mohu poznat tak skvělého šermíře a příjemného muže, jakým jste.“

„Já jsem poctěn, že mohu poznat vás.“ Filipovy oči sklouznou na tělo. Zesmutní.

„Byl mi spíš bratrem než vychovatelem. Jediný člověk po smrti mé matky, který mi zůstal věrný. Chránil mě před strýcem. Na mou žádost mě odprovázel do Paříže, i když se necítil zdráv. Ještě jednou se omlouvám za mou smělost a lživé obvinění.“

„Nechcete s něčím pomoci?“

„Ne, děkuji, dojdu k hlídačovu domku a později mu vypravím důstojný pohřeb. Byl mým jediným přítelem.“ Jindřich ho nechá odejít, i když jeho lehký krok, půvabná, hrdá postava mu někoho připomíná. Přetře si čelo.

„Jsi znavený Jindřichu a čeká tě tolik práce. Přestaň myslet nad prosbou umírajícího muže. Máš Auroru, máš pomstu na dosah ruky, uklidni se a jdi za svým cílem. Čekal jsi skoro dvacet let. Čas se naplňuje.“ Za pochmurných myšlenek se otočí a odejde z hřbitova Saint – Magloire. Pospíchá do malého, ale útulného domku na rohu ulic du Chantre a Saint – Honoré. Je nový a jeho hlavní vchod vede do ulice du Chantre a má přesně tři schůdky.

Bydlí zde pod jménem mistr Ludvík a s ním je i Aurora, dcera zavražděného Filipa de Nevers. Jako správná dáma má i své páže sedmnáctiletého snad šestnáctiletého chlapce Jeana – María a jeho babička se stará o domácnost. Je to dobrá paní Františka Berrichonová, která sloužila ještě jejímu otci, a její syn byl chlapcem – poslíčkem mezi vznešenou Aurorou z Caylu a vévodou Filipem.

Vstoupí druhým vchodem do místnosti, kterou obývá on a ještě někdo. Jeho druhé já. Posadí se a smutně se dívá ven. Zítra začne pomsta, ale dnes ještě nechce myslet na povinnost.

Před očima se mu zjeví krásná mladá tvář mladíka. Potřese hlavou. Kdo to je? Proč jenom mu někoho připomíná? Vstane od stolku, upraví si černý oblek a vstoupí do hlavní místnosti. Tvář se mu rozjasní, když uvidí ještě ne ženskou tvář, spíš dívčí ve své ještě nerozkvetlé kráse. Ty oči, oblouky… jako by mu… jsou podobné mladíkovým. Ne, je to tím, že navštívil památník své jediné lásky. Vidí ji všude. Určitě je to díky vzpomínkám a Paříži, kde se potkali poprvé a kde poprvé utržil porážku. Jak ho nenáviděl i miloval!

„Jindřichu!“ Políbí Auroru na čelo.

„Mistře, necháváte ji samotnou, to se dělá?“ vyčiní mu paní Františka. „Copak je vhodné pro mladé děvče, aby tu zůstávala samotinká jen se mnou a s mým vnukem? Měl byste ji vzít do pařížských ulic, aby se bavila. Dnes měla mokré líce a voda to nebyla!“

„Ale, Františko, já jsem spokojená. Vidíš Jindřichu. Směji se. Jak bylo, povídej, co jsi viděl? Stýskalo se mi. Když tu nejsi, nebe je zachmuřené.“

„Opravdu, Auroro?“

„Ano.“

„Večeře, nebo půjdete večeřet někam jinam?“

„Ne. Zůstanu doma.“ Krásné Aurořiny líce pokryje rozkošný nach a v černých očích zajiskří. Na rtech rozkvete šťastný úsměv.

„Jsem šťastná, vidíš?“ Upře na něj nevinný pohled.

Jindřich si pomyslí. To jediné ti chybělo, Filipe. Usměje se. Matně si vzpomene na podobnou tvář s podobně melancholickým úsměvem.

 

„Peyrolessi, co se děje?“ pohlédne na svého důvěrníka v špatnostech kníže Gonzague jenž před dvaceti léty vlastní rukou zabil svého přítele Filipa a donutil Auroru z Caylu stát se jeho manželkou. „Nevíš kde je Faënza a Saldagno?“ Skupinka nohsledů se po sobě podívá. Pravda, ti dva nikdy neopomněli stát po boku knížete Gonzague.

Peyroless se k němu nakloní. „Mrtví.“

Kníže Gonzague zbledne a ukáže na čelo. Peyroless pochmurně přikývne. Kníže zbledne ještě víc. Ti dva byli kdysi u přepadení vévody Filipa a teď jsou mrtví slavným Neversovým bodem, který jako jediný umí proklatý Jindřich Lagardère. Kéž by se ten psí syn nikdy nenarodil, ale co mu může udělat? Nic. Je nejbohatším a nejmocnějším mužem země. Má všechno. Jenže nenadarmo mu říkali nejodvážnější lehký jezdec Jeho Veličenstva. Musí se ho zbavit, ale co když má u sebe to dítě a hlavně listy z matriky, které potvrzují sňatek Aurory s Filipem a narození dítěte? Co teď? V zahradním domku čeká dona Cruz. Vyhovuje jeho plánům lépe než skutečná dědička Neversových statků. Akcie jsou jen kus papíru, ale statky ty tu budou věčně. Musí ji najít. Podívá se po svých nohsledech. Který z nich by se mohl vyrovnat rytíři, který byl dosud neporažen?

 

Jen o hodinu dřív než kníže Gonzagu hledal své hlídací psy, se u zahradního domku, kde pobývá překrásná dívka, která nesmí vycházet, udála neblahá událost, která měla vliv na nebohého těžce zkoušeného rytíře Lagardèreho.

„Odejděte! Nechci vás vidět!“ O překrásný koberec zlatistých a modrých odstínů letní oblohy dupne drobná nožka, jejíž majitelka pyšně s rukama v bok hledí na dva muže - už jen od pohledu vypadají jako pořádný párek ničemů. „Jinak to řeknu knížeti Gonzague. Nemáte tu právo být.“

„Právě naopak, slečno Cruz. Máme vás hlídat.“

„Pak můžete venku!“ Napřáhne bělostnou ručkou a v očích se jí hněvivě zablýskne. „Nepotřebuji špehovací psy! Ven!“

Oba muže, jejichž tváře poznamenaly boj a věrná služba knížeti, se na sebe podívají. Mají odejít? Ale nechtějí rozzlobit slečnu, kterou sem kníže přivedl a není to jeho milenka.

„Tak bude to?“

„Jistě. Odejdeme, ale kníže se to dozví.“

Flora hrdě pozvedne hlavu. „Nechť, ale vás dva tu nechci vidět. Ošklivíte se mi. Chci vidět Paříž. Nevím, proč tu musím být zavřená. Chci vidět všechny ty krásné dámy, které se procházejí v Palais Royal, chci tančit na vladařově plese, chci mít krásné oblečení… Co tu ještě stojíte? Zmizte!“

„Nashledanou, slečno Cruz.“ Vyjdou, na hlavu nasadí klobouky s dlouhým perem. Po boku se jim lesknou meče, které napovídají, že zažili toho mnohem víc než majitele.

„Nesnáším tuhle hloupou krásku. Co s ní asi kníže chce dělat?“ optá se Faënzo svého přítele.

„Nevím, ale určitě nic pěkného to není, příteli. Ovšem odvděčil se nám dobře, co myslíš?“

„Vskutku královsky, ale slyšel jsi, že El Matador zemřel?“

„Ano a stejně tak Pinto. O ostatních nevím. Prý měli bodnou ránu, zde!“ Dotkne se čela. Oba se zachvěji. „Příteli…“

„Dobrý den pánové!“ Faënzo a Saldagno ztuhnou, když zaslechnou mírný hlas, v kterém zní železná vůle. Ten hlas slyšeli jen párkrát, ale mají ho vrytý do srdce jako pečeť, která zdobí jejich falešné tituly a majetek. Pomalu se otočí.

„Lagardère!“

Lagardère přikývne, rty zvlní úsměv. „Pánové, je čas zaplatit za zločin, který jste ničemně spáchali.“

„Nezměnil se! Vypadá stále stejně! Čáry!?“ zašeptá s hrůzou Faënzo. „To jsme nebyli my. To Peyroless a kníže.“

„Krásný Lagardère,“ zasyčí s nenávistí Saldagno a tasí meč. „Připravoval jsem se a zabiju tě! Jednou provždy budu mít klid.“ Lagardère se usměje a postaví se s mečem v ruce.

„První půjdete vy Faënzo? Mohu vás uklidnit, že tví přátelé na tebe čekají – v pekle!“ pronese tak klidně, že se oba zločinci zachvějí. Nechápou, jak může být klidný.

„Je jen jeden, my dva a dobře připravení.“ Saldagno strhne bohatě zdobený plášť a navine si ho na ruku. Vycení zuby jako pes, který chce kousnout. „Jen pojď. Zaplatíš za naše druhy.“

„Odkdy mají zbabělci druhy?“ Vyrazí. Oba užasnou nad jeho rychlostí. Faënzo se nestačí ani postavit do obrany a ocelový meč v ruce, která bránila vévodu Filipa v Caylském příkopě, se zabodne do ničemova čela. Lagardère se ihned obrátí k druhému muži, který se vzpamatoval a zaútočil.

„Tercie, pamatuješ, učil jsem to vás. Odraz, přímý sek, nepamatuješ si moje lekce? Sek dolů, primparáda, výkrok, prim a zas odraz, oblouk spodem, můj milý ničemo a teď mezi oči!“ zakončí svoji tirádu Lagardère. Saldagno nehezky vypoulí oči a zůstane stát, aby se vzápětí sesul na zem. Meč cinkne o dláždění.

„Sbohem, to je za Filipa. Milovaný příteli, zbývají už jenom dva, i když jeden je vysoko postavený muž.“ Vysoký muž hledí na své dílo. Už jenom dva a pomsta bude dokonána. Potom může klidně žít. Zastrčí meč do pochvy a hodlá odejít, když najednou uslyší.

„Pane Lagardère, proč jste je zabil?“

Jindřich se otočí. Udiveně si prohlíží mladíka. Oči se topí ve smutku, tvrdá rýha kolem úst dává tušit, že zažil něco strašného.

„Protože si zasloužili zemřít. Prosím, můžeme jít? Za chvilku zde budou stráže a já rád bych se jim vyhnul.“ Mladík se připojí k jeho boku. „Mohu se vás optat, co jste zde dělal?“

V černých očích se blýskne, na rtech se objeví šibalský úsměv. Lagardère se zamračí. Koho mu jen mu připomíná? Koho? Je to jako vzpomínka na rtech, která se objeví a vzápětí ztratí v šeru.

„Utíkal jsem.“

„Utíkal?“

„Ano, před vrahy co si najal strýček.“

„Vzpomínám si. Ten mnich Antonio něco takového řekl. Proč se nedovoláte práva u vladaře?“

„Protože je má podplacené a já marně čekám na audienci už měsíc. Proto jsem taky chtěl do Paříže. Chci převzít zbytek svého majetku, který mi patří. Strýček se neodváží nic podniknout veřejně, ale kdyby se mi něco stalo…,“ pokrčí rameny. „Dávám si pozor a nejím, co mi někdo nabídne, ale co mi připraví důvěryhodní lidé nebo já sám.“

„Ničema!“

„Ano, ničema. Jako by mu nestačily jeho vlastní statky, majetek. Chce ještě můj. Není velký, ale odkázala mi ho moje matka.“

„Chápu.“ Chvilku jdou vedle sebe. Mlčí, ale nepotřebují se sebou mluvit. Mají pocit, že se znají velmi dlouho. Lagardère se zastaví.

„Omlouvám se, pane, ale zde vás budu muset opustit.“

„Pane, já zas bych rád vás poznal lépe. Antonio se mě snažil naučit vládnout mečem, ale mohl byste mi dát hodiny navíc? Mohl bych se snadno ubránit. Byl bych vám velmi zavázán.“

„Bohužel můj čas není mým časem, ale jestliže dokonám, co mám dokonat, potom rád vám udělím několik šermířských lekci, pane Lefevbre.“

„Děkuji, pro mě bude poctou se učit u tak velkého šermíře, jakým jste.“ Hledí na toho krásného muže. Už do první chvíle v něm vzbudil důvěru. Je krásný, ušlechtilý a půvabný jak jen muž dokáže být. Kdyby mohl mít bratra, chtěl by, aby byl přesně takovým. Kdyby mohl mít přítele, chtěl, aby byl jako tenhle muž. Kdyby mohl mít milence, kdo by byl vhodnějším než on? Hledí za jeho vysokou postavu, která se od něj vzdaluje a má pocit prázdná.

„Antonie - příteli, proč tu ještě zůstávám?“ optá se hořce sám sebe. Ale ví, že je to kvůli tomu krásnému muži. Ne, kvůli majetku, ne kvůli památce svého otce, ale kvůli němu. Vybaví si, jak uchváceně sledoval jeho mužnou postavu mrštnou jako levhart, jak se zbavil těch dvou už na první pohled odporných ničemů. Jeho srdce jásalo nad jeho pohyby, nad jeho odvážnými slovy a na druhé straně trnulo, že se mu něco může stát. Dva proti jednomu a on je přemohl, jako by byly děti. Chtěl by ho doprovázet na jeho cestě, ač neví, jaký má osud.

Pomalým krokem dojde k příjemnému domku, který si pronajal. Vejde dovnitř a posadí se k psacímu stolu. Dívá se na papír, na který psal vzkazy a prosby o přijetí. Odsune je. Nepotřebuje je už. Tolik by si přál tu zůstat, ale bude muset odjet.

Pod okny uslyší hlas.

„Princův ples. Bude to událost, jaká se neviděla. Pan Law má naprosto volnou ruku. Budou tam všichni, co něco v tomto světě znamenají. Zde máš vstupenku, kterou jsem pracně získal. Balet Mississippi. Všichni tam budou a já nechci chybět.“

„Díky ti, příteli. Nemáš ještě jednu?“

„Oh jistě. Přiznej se, komu bude patřit? Slečně Cadalíze nebo některé jiné krásce?“ Pod okny dozní zvuk kročeji i smích obou mužů.

Ples! Kde se asi dá sehnat vstupenka, pomyslí si mladík. Oči mu zahoří. Jistě tam bude a on ho chce naposled spatřit před svým odjezdem. Chce ještě jednou shlédnout tu ušlechtilou smavou tvář plnou bolestí. Co se mu asi stalo, že smutek vévodí jeho očím? Kdyby jenom nebyl tak krásný! Vezme si opět dlouhý plášť. Na vlasy nevezme žádný klobouk a nechá je v jemných vlnách splývat kolem obličeje. Vyrazí do ulic. Okamžitě zjistí, že Paříž žije pouze plesem. Povídá se, kdo tam bude, kdo přijde, kdo nesmí chybět, o dámách z baletu se vypráví fámy a o špercích i nákladností tohoto divadla se vedou stejné spekulace, jako okolo akcii které jsou zrovna v kurzu.

Pospíchá a přemýšlí, kde by mohl jednu vstupenku získat. Pod pláštěm cítí těžký měšec napěchovaný zlatem. Nevěří těm papírkům, které tu kolují a které mají vysokou hodnotu.

Dorazí k paláci knížete Gonzague. Dívá se na hemžení, vykřikovaní čísel a rychle se zorientuje, co jsou maminky, dcerušky i vnučky. Akcie. Úsměv mu zvlní rty. On sám dobře ví, jak to může být ošidné. Copak nevlastní lodě, které z celého světa přivážejí právě krajky, samet, porcelán i drahé koření z daleké Indie? Při vzpomínce na flotilu pěti lodí zesmutní. Ty a zároveň statek po matce mu chce jeho strýc vzít, ale on to nedovolí. Ještě rok a bude mu dvacet jedna a bude plnoletý. Potom strýček ztratí jakýkoliv práva na něj, na majetek. Vyžene ho.

„Najednou se ozve hrubý řezavý hlas. „Prosím panáčku, můj hrb je vám k dispozici, jako, že se Ezop jmenuji i nejmenuji. Jeden podpis a vše je vyřízeno.  Co koukáš mladíku? Potřebuješ něco? Snad můj hrb pro tvou hostinu?“ Ruka v černém obleku upravuje si krajky kolem krku. „Neumíš mluvit nebo co? Oněměl jsi úžasem?“

„Sháním jeden lístek na vladařův ples. Poradíte mi, pane, kde jej mohu získat?“ optá se ošklivého mužíka na křivých nožkách. Něčím ho fascinuje. Snad svou ošklivostí, řezavým hlasem nebo vtipnými poznámkami na adresu ostatních?

„Prodány!“ vyrazí ze sebe řezavý smích. „Spal jsi snad v jeskyni?“ Kolem se ozve posměšný smích.

„Kolik dáte za lístek, pane?“ ozve se smích a mladík se otočí. „Markýz de Charny k vašim službám, pane. Jeden lístek? Maličkost. Posečkejte tu. Donesu vám ho.“

„Velkomyslná duše, která nepatří, kde je. Buď skončí ve vězení, nebo na šibenici,“ zamumlá hrbáč řezavým hlasem, aniž tuší, jakou v tu chvílí má pravdu. Pátravě se dívá po mladíkovi. Trápí ho, kde viděl ty smělé rysy, ten pyšný pohled pod obočím. Má pocit, že mu to rozerve hlavu.

„Hej Ezope, pojď sem!“

„Hned to bude, vznešení pánové! Hle, tu jesť můj hrb. K vašim službám, pánové. Malý podpisek a hotovo.“ Nastaví měšec a dovnitř vklouznou penízky. Ezop se usměje a spěchá k dalšímu zákazníku, kterému nastaví ochotně hrb. Pátravým okem se podívá po paláci, který se změnil v tržiště, kde se překřikují jeden přes druhého. Sežene mu ten lístek? Sám neví, jak ho sehnat pro Auroru, neboť pro sebe nepotřebuje. Ten má.

„Hej Ezope, kde jsi, pojď sem?! Nebo ti snad Medard ukousl uši?“ ostatní se zasmějí.

„Vznešení pánové, Medard by nezakousl ani slepici natož mě. Nejsem vůbec chutný,“ zamumlá s vráskou mezi obočím. „Ba naopak jen by si vylámal zuby na mém vznešeném hrbu.“

Filip zatím s úsměvem pozoruje mužíčka, jak nastavuje hrb a pilně shrabuje penízky.

„Tak jste počkal, pane!“

„Máte ho?“ optá se dychtivě Filip.

„Samozřejmě! Cože nevíte, že pro mě není nic nemožného? Tady a veselte se tam dobře.“ Chce odejít, když ho mladík zadrží.

„Zaplatím!“

„Jsem markýz ne kramář!“ pronese pyšně a odejde.

„Jsem vaším dlužníkem, pane markýzi!“ zvolá mladík.

„Příliš velkomyslný a marnotratný, nemyslíte? Půjdete na vladařův ples?“

„Samozřejmě, chci tam někoho vidět.“

Ezop zvedne k němu oči. Je krásný, zamrazí ho. Cítí, že k němu ho něco přitahuje víc než předtím. Bojím se, přizná si, protože ho chci vidět opět. Odežene vtíravé myšlenky na jinou lásku. Je spoután s Aurorou, kterou mu svěřila jeho láska. Tak to má být. To je jeho život, ne cizinec s rozkošným úsměvem a smělým pohledem.

Těším se na ples i přes povinnost, kterou tam mám vykonat, pomyslí si s upřenýma očima na zakrytá okna kněžny. Otočí se, aby se podíval po mladíkovi, ale ten zmizel. Zesmutní, ale brzy ho zaujme samotný kníže. V srdci mu zahoří vztek. Nejraději by se na něj vrhnul a odkryl, kým je tenhle podlý ničema, který zradil důvěru Filipa. Ukradl mu vše, až na jedno - na jeho dceru. Nedá mu ji. Zaplatí, za tu hanebnou vraždu, smrtí. Což bible nepraví oko za oko, zub za zub?

„Pánové prosím, podpis. Můj hrb vydrží vše, víte. Je stejně dobrý jako hrb Ezopa ne - li lepší. Prosím k službám…,“ opakuje, ale myšlenkami je někde jinde.

 

Filip odejde s drahocenným lístkem v kapse. Srdce mu buší touhou. Bude tam. Ví to určitě. Chce ho znovu spatřit. Najednou mu zastoupí dva muži s vytasenými meči.

„Oho, nemýlím se, to ty jsi mě tehdy urazil, když jsi řekl, že jsem špinavec.“

„A mě pohaněl můj nový plášť. To je urážka, že Luisi?“

„Jistě, Charlesi. Myslím, že tenhle mladík potřebuje řádnou lekci, aby si dal příště velký pozor.“

„Prosím pánové, neznám vás. Co takhle mě pustit?“ řekne vztekle Filip. Zatracený strýc! Nedá si pokoje? Proč musí usilovat o lodě? K ničemu mu nebudou. Jen to rozprodá, aby zaplatil dluhy, které nadělal s akciemi a milenkami. Majetek, který jeho rodina dlouho budovala, se vypaří pod jeho divokými večírky a velkorysými gesty vůči nataženým dlaním. Kdyby byly potřebné, necekl by a ještě dal z vlastní kapsy, ale to ne. Jsou to hyeny, které chtějí víc a víc. S povzdechem vytasí meč. Bratr Antonio ho naučil číst, psát, počítat. Učil ho filozofii i umění. Matematice i astrologii. Nezapomněl ani na šermířské umění. Najal nejlepšího učitele, aby ho vzdělal. Na tom trval i jeho matka, která řekla, že jeho otec byl nejslavnějším šermířem Francie a on musí dostat jeho slávě. Popravdě má raději matematiku a astrologii než šerm. Raději se podívá na krásný obraz než na krev protivníka. Jenže v tomhle světě se bez toho neobejde.

„Ty chceš odporovat? Luisi, on potřebuje opravdu pár lekci.“

„Kdo vás poslal? Strýček Mendoza?“

„Neznám toho vznešeného pána. Urazil jste nás oba, proto tu jsme. Taste pane, jestli se na to cítíte.“

Filip zkusmo švihne mečem. „A když ne?“

„Potom je mi líto, ale práce je práce, že Charlesi.“

„Jistě.“ Zaútočí. Chvilku se jen tak oťukávají. Jistota z tváří dvou mužů brzy vyšumí, když si uvědomí, že mladík není tak neškodný, jak jim namluvili.

Filip se zamračenou tváři si uvědomí, že jsou opravdu dobří. Zadoufá, že brzy přijde nějaká stráž, ale nikdo nevykoukne z okna, nikde se neobjeví. Podplatili je? Uvědomí si únavu a taky to, že je podvečer. Slabě vykřikne.

„Zraněný. Teď to půjde, lehce co říkáš Luisi?“

„Vrahové! To jsem si myslel!“

„Jsme počestní šermíři, žádní vrahové.“ Pyšně pronese vysoký muž s velkým knírem a pichlavýma očkama. Druhý, menší a obtloustlý s černým kloboukem na hlavě souhlasně přikývne.

Filip i přes zranění na paži zaútočí. Škrábne jednoho, ale druhý už útočí, když najednou se mihne stín a ti dva se válí na zemi.

„Lagardère!“ zašeptá mladík a oddechuje. Jindřich si ty dva prohlíží.

„Kdo to byl?“

„Jen ničemové, které najal můj strýček. Bude jich víc. Má dluhy a já jsem jediná překážka.“

„Bojujete velmi dobře. Kdo vás učil?“

„Mistr Hannibal. Pod jiným jménem jsem ho neznal. Naučil mě vše, co umím. Pocházel z Itálie, víc toho nevím. Ale vy jste daleko lepší. Nikdy jsem neviděl tak obratný a rychlý meč. Vaše jméno je určitě slavné uprostřed bratry šermíři.“

„To bylo. Budu muset odejít. Dávejte na sebe pozor. Jdete na vladařův ples?“ Zvedne vstupenku a podává mu ji.

„Ano. Budete tam?“

„Možná.“ Přiblíží se  na něho a dívá do černých očí. Kde jsem je už viděl? Kde?!

„Je na mě něco?“ Tak blízko těch nádherných rtů. Tak blízko a přece daleko.

„Ne nic. Nashledanou.“ Utíkám. Poprvé od té porážky u hradu utíkám, ale tehdy jsem utíkal s Aurorou v náruči. Tentokrát utíkám před sebou samým. Zastaví se. Hořce přemýšlí, proč se ten mladík objevil právě teď.

 

Filip se ohromeně podívá na dvě těla, když uslyší kročeje a řinkot. Rozeběhne se pryč. Rozhodně nechce vysvětlovat, co tu dělá s dvěma mrtvolami. Po chvilce zastaví a stiskne si zraněnou ruku. Potřebuje ošetřit a ne zrovna od nějakého felčara. Dojde domu.

„Margarito!“

„Pane! Co se vám stalo?! Božíčku, nejdřív bratr Antonio a teď tohle. Já vám říkala, že nemáme sem jet, ale vy jste si nedal říct. Neposlechl jste mě. To ne. Ukažte to. Bolí to moc?“

„Jen mi na to dej Margarito nějaké bylinky. Dnes večer jdu na vladařův ples. Možná ho potkám a pomůže mi.“

Margareta, statná žena s prošedivělými vlasy, ale modrýma laskavýma očima, si neslušně odfrkne. Na sobě má bílou halenu jako horalka a dlouhou černou sukni. Přes ramena překrásný vyšívaný šátek, jaký vídáme dole na jihu a bez kterého tam žena nevyjde na veřejnost. „Ten má jiné starosti, pane Filipe, než se starat o nemanželského synka svého přítele.“

„Buď ticho!“

„Tak dobře, ale je to pravda. Dej bůh vaší matce lehkou zem, ale měla se provdat. Nějak by se už zaonačilo a vy byste měl jméno.“

„Kušuj. Milovala ho.“

„Jako svatého, čímž nebyl, když ji svedl sám sotva odrostlý dětským střevíčkům. Poblouznil ji svým titulem. Byla jak slepá, jen když slyšela jeho jméno.“

„Příliš ho milovala. Nech být minulost, Margarito.“

„Hotovo. Když to říkáte, pane. Mám připravit oblek?“

„Ten nejlepší. Nemohu se tam objevit jako hadrník.“ Margarita přikývne a s láskou se podívá po svém mladém pánovi, kterému vede domácnost. Je s ním od dětství a viděla jeho první krůčky, jeho první úsměvy a slyšela jeho první slovo - mama.

„Samozřejmě pane. Modrý oblek bude to pravé, co si myslíte?“

„Dokonale. Na chvilku se prospím, ano.“ Margarita přikývne, zatímco Filip se odebere do jednoduché, ale čisté ložnice. Podívá se na malý portrét své matky, který má na svých cestách. Miloval ji. Unaveně se položí do hedvábných pokrývek. Zavře oči. Ví, že nemůže si dovolit usnout, ale na chvilku si odpočinout. Když se mu klíží oči, otevřou se dveře.

„Pane, je čas. Povolala jsem nosítka.“

„Cože? Ach, dobře. Ta rána,“ zamumlá. Dovnitř vejde Margarita s plnou náručí modré látky. Filip se začne strojit.

„Jak vypadám, chůvo?“

Margarita plaše přikývne a nábožně na něj hledí. Vypadá úplně přesně jako nebožtík Filip de Nevers, když u nich krátce pobýval. Tehdy okouzlil slečnu Charlottu natolik, že i když byla starší, pobyla s ním několik noci. Filip je plod její lásky, na kterou do smrti nezapomněla. Když zemřel, nezahalila se do smutku, ale hlavu si přikryla černým závojem. Truchlila, ale na synka nezapomněla. Byl jí vším.

„Děkuji.“ Nasedne do nosítek a nechá se odnést do paláce. V ruce žmoulá černou sametovou masku. Proč by ji nemohl mít? Nasadí ji. Co když tam nebude? Tak moc touží ho vidět, i kdyby to bylo z dálky. Určitě tam bude.  

Prochází mezi vzácnými stromy, mezi květinami, které v světlech pochodní vypadají jak krůpěje rozsetých drahokamů. Prohlíží si lidi, kteří procházejí se stejně jako on. Hlasité výbuchy smíchu i vzteku ze stanů ignoruje. Bohatě oblečení lidé ho míjejí a stejně jako on, mají masku. Nezastavuje se a očima hledá pouze jednu postavu. Ví, že tu musí být, ale nenachází ji. Jiskrné zvědavé oči nejen dam po něm kloužou, jako by tu nebyl. Otázky plynoucí z půvabných rtů a zářivé smyslné oči skryté za vějíři ho nechávají chladným. Tolik by chtěl vidět jen jeden úsměv, jen jeden pohled, ale ten mu je odepřen.

Nezajímají ho vybrané lahůdky ani výborné francouzské a španělské víno, které dovede zamotat hlavu. Nezajímá ho indiánský balet nazvaný Dcera Mississippi, na který se všichni dívají. Míjí dámy z baletu, jako by tu nebyly pro jeho zábavu. Jeho oči lhostejně kloužou po hedvábí, sametu, krajkách a diamantech. Je napnutý, zklamaný.

Ztuhne, když do jeho zorného oka vstoupí bílé oděná postava. Mezi přítomnými by se našel stejně krásný a bohatý oděv, ale nikdo by ho nenosil lépe než tento půvabný muž. Cítí, že srdce vynechává nad tou podívanou.

Je krásnější než dřív. Statnější a mužnější, tvář získala smavý odstín španělského slunce, ale tělo bylo ze železa a ocele. Jeho bílý šat vyšívaný stříbrem byla jako jeho druhá kůže. V očích podivný výraz rezignace i smutku. Stále to byl krásný Lagardère jako před dvaceti léty a možná krásnější díky smutku v očích.

Dámy ho obdivují a muži závidí mu jeho přízeň, ale on hledá pouze jednu osobu. Ví, že tu bude, ale neví, zda k němu má jít. Má ještě chvílí čas než se setká s kněžnou Gonzague, matkou Aurory. Chce se podívat do té tváře a přesvědčit se, že se mu nezdála, že je to on.

Otočí se, obličej ukrytý pod černým dominem. Stojí a dívá se na muže v modrém oděvu vyšívaný zlatými nitěmi. Nikdy neviděl podobný úbor ani hrdější postavu. Zachvěje se, když si uvědomí, že tento postoj už viděl. U boku má dlouhý meč. Hledí na vlnité hedvábné vlasy, které touží po něze. Je to on? Ale něco mu říká, že ano, i když netušil, že se bude schovávat za maskou domina stejně jako on. Přistoupí k němu.

Filip k němu zvedne rozzářený zrak. „Jsi to ty?“ ptá se jimi.

Jindřich sklopí zrak. Ty černé ohnivé oči jsou tak podobné jiným, které vídává každý den. Ale jak je to možné? Není to jeho bratr, potom kdo? Vzdálený bratranec? Má odvahu se optat?

„Jste to vy, pane?“

„Ano.“

„Filip, stačí. Jsem rád, že jsem vás našel.“

„Hledal jste mě?“ Ty slova ho rozechvějí celou duší, naplní jásotem. On ho hledal, pátral po něm v tom davu. Je tu kvůli němu a on se bál, že přišel za zábavou. Co má dělat s tímto darem? Jak nebezpečné to je. Sklopí zrak před ohnivýma, které bloudí po jeho tváři.

„Ano. Přál jsem si vás najít. Chtěl jsem vidět vaší tvář. Chyběl jste mi, jako dítěti matka, jako ženě milenec.“ Zarazí se nad těmi odvážnými slovy. Cítí ve tvářích horko, ale klidně stojí dál a vyčkává.

Jindřich se zarazí, postaví se vedle něho a sotva znatelně naznačí, že chce, aby s ním šel. Filip jeho výzvy uposlechne. Jdou po stezce zahrady, až dojdou k Dianinu pavilonu. Dívají se na svět, který jim je vzdálen.

„Přetvářky, touha po moci, peníze, nenávidím to.“

„Ale jste bohatý,“ řekne Jindřich. Podívá se na něj.

„Díky pilné práci mých předků. Neodvolím, aby mi to někdo vzal. Chci dál obchodovat.“ Rty zvlní smutný úsměv, ale v očích se zračí rozhodnost, jaká by příslušela mnohem staršímu muži. „Prozradil jsem se. Jsem obchodník, muž bez titulů, bez vznešených předků.“

Lagardère se opravdu zarazí. Myslel si, že je šlechticem, ale potom se sám sebe optá, kým on vlastně je? Dítětem, které si vydělávalo u vodotrysku zázraků nebo potápěním? Je rytířem, aniž by znal své kořeny. Filip aspoň zná své předky.

„Můj otec byl vznešený muž, ale matka obyčejná měšťanka a přece se nepovažuji za nic horšího než tito lidé,“ řekne trochu pohrdavě. „Omlouvám se, pane. To jen hořkost mi zatemnila rozum.“

„V pořádku. Půjdeme?“

„Rád.“ Kráčí vedle sebe. Nevědí, kolik přitahují oči dam i mužů, kteří je udiveně pozorují, protože vzbuzují kontrastem oděvů, postavou i tváří zájem. Ale něco je odrazuje k nim přistoupit a optat se na jméno, původ.

„Jsme u cíle.“ Filip se zadívá na maličký zahradní domek. Usměje se.

„Tady bydlíte, pane?“

„Proč by ne? Prostý domek v jakém jsem nevyrůstal.“ Otevře ho klíčem, který získal úplatou. Vstoupí dovnitř. Najednou má pocit, že je tu málo místa, protože Filip vstoupil za ním. Filip chce stáhnout masku, když mu Jindřich zadrží ruku.

„Ne, prosím. Co zůstat dnešním dnem cizinci?“ navrhne trochu nesměle, který se naprosto nehodí k tomu muži, který toho tolik zažil.

Filip přestane a potom přikývne. „Ale já znám vaše jméno, pane… Máte pravdu cizinci v tomto světě neznámých. Sen, který na krátkou dobu oživl. Podívejte, jak jsou krásní!“ Kývne směrem k zahradám.

Komentář

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Teda..

(elrian, 1. 11. 2010 23:47)

nevím, co chválit dřív. Dílo opravdového profesionála, nádherný, vybroušený....

Dotázek

(Lebel, 31. 10. 2010 0:13)

Zdravíčko, měla bych takový dotázek... Hm... než začnu číst tuhle povídku, který je Lefevbre? Nějak mi to jméno nic neříká. Je to postava z knihy nebo Tvoje? Nějak si ji nemůžu vybavit. Dík za odpověď.
Jo a novou Ai no Kusabi jsi mi udělala radost, hned se jdu na to vrhnout. :o)

Re: Dotázek

(Amater, 31. 10. 2010 0:21)

Ano ta postava je moje. Je mi líto, vypadá, že tu knihu znáš moc dobře. Trochu jsem to upravila podle sebe. děkuji za návštěvu i koment.
Ai no kusabi bude pokračování. Díky moc

Re: Re: Dotázek

(Lebel, 31. 10. 2010 1:14)

Ale tak... zase tak dobře ji neznám, četla jsem ji jen jedno. Říkala jsem si, že když už znám několik podle ní natočených filmů, mohla bych si ji také přečíst. A nemáš zač.
Jé... já vážně napsala Ai no Kusabi? Jsem já to lama. To jsem četla už včera a moc se mi to líbilo a na pokráčko se moc těším. Měla jsem na mysli Fuyu no Semi. A Hrbáče si taky s chutí přečtu. Po tom párování s Aurorou (jednou to bylo dokonce s její matkou - ta verze se mi líbila podstatně víc) to bude příjemná změna.