Shounen - ai povídky

Něžná vášeň

2.

Lagardère k němu přistoupí. Zatočí se mu hlava pod opojnou exotickou vůní, kterou nezná. Je snad z Indie nebo z objevené Ameriky? Odkud? Filip udělá krok dozadu a přitiskne se k Lagarderovi. Vnímá tělo za sebou, které je jako z oceli. Ovládá ho Jindřichova klidná vůle, kterou on snad nikdy nebude mít. Na okamžik snít, že oni dva jsou sami a kolem nikdo. Dal by za to celý svůj majetek i život.

Jindřich se samozřejmostí obtočí mu kolem těla paže. Sen, který by mohl nakrátko snít, ale dovolí mu to? Co když necítí to co on? Rád by se ho optal, ale jazyk má svázaný. On, který kdysi dobyl jakékoliv srdce, najednou mu chybí slova i smělost. Copak mu neříkali odvážný Lagardère? Kam se ztratila jeho odvaha?

„Miluji vás,“ ozve se tichý povzdech, který se rozplyne do ticha prostého domku. Kolik slyšel takových vyznání a kolik ještě uslyší ani jeden z nich to neví. Jindřich se skloní. Černé vlasy ho zašimrají na pokožce, vdechne vůní. Jaká to omamná slast, jaká rozkoš plynoucí z těch pronesených slov klidným tichým, ale vzrušujícím hlasem. Slova, která byla vyslovená tolikrát, a přece pokaždé mají sílu a jsou neopakovatelná. Copak může na ně říct: Nemiluji vás? Nejde to, protože ho očaroval svým zjevem, svou postavou hlasem, tváři, svými slovy.

„Miluji vás,“ zopakuje mu něžně do ucha. Opanuje se, ale cítí, že je na pokraji ovládání. Jak rád by dobyl ty svůdné rty, jak rád by se do nich ponořil, ukradl ne jeden polibek, ale rovnou tisíc. Jak rád by pil z jeho studně jako žíznivý poutník, který i když se napil tisíckrát, stále touží pít dál. Rty se jemně dotkne pokožky. Za to by dal život. Ach Filipe, povzdechne se. Sen se plní, i když ne tak jak jsem si to představoval. Žárlil bys drahý příteli, že loupím polibky někomu jinému než tobě, pomyslí si s dalším polibkem na rozkošný krk. Najednou mu vadí nádherná flanderská krajka nesmírné ceny. Vadí mu překrásný modrý oblek protkávaný stříbrem, vadí mu vše.

Filip se vymaní z jeho objetí. Nemůže uvěřit, že se sen se plnil. Má pocit, že je ptákem, který létá pod nebesy. Dívá se od očí, které září jak hvězdy. Omamují ho jako sirény svým hlasem Odyssea, když se vracel k věrné Penelopé. Nikdy nezažil ty pocity, které hrozí, že ho rozervou na kusy. Sklouznou na chvějící se plné rty. Políbil mě! Jaké by to bylo ukrást polibek z jeho rtů, jaké by to bylo z něj pít? Chtěl bych, aby mě držel do skonání světa. Kdybych měl zemřít, potom jedině v jeho náručí a věru umíral bych rád. Co na tom, že je starší, když není skvělejší postavy nad něj?

Nemohu vidět jeho pohled, nemohu v nich číst, povytáhne se a dotkne se jeho rtů. Zděsí se nad svou odvahou.

V domku buší dvě srdce jako jedno, ale žádný z aktérů to zde nikdy necítil. Jen vnímají svou touhu po druhém. Co udělají milenci, kteří se setkají? Vyznají si lásku, povídají se, milují. Jsou jeden pro druhého a svět se ponoří do temna, aby mohlo jejich světlo zářit o to jasněji. Nikdy potom není krutější probuzení, než když musí se rozloučit a světlo se musí rozdělit.

„Chtěl bych se tě dotknout, pít z tebe jako ze svatého Grálu, Jindřichu.“ Ví, že právě porušil slib, ale copak milenci nemají to právo porušovat sliby?

„Filipe, já… Jsem poznamenaný muž pomstou, nenávistí a smrti. Nemohu ti dát…,“ ucítí na rtech teplou ruku.

„Nemluv, neznámý. Copak záleží teď na tom, kým jsme? Miluji tě. Tvůj hlas, postavu, tvé rty, tebe. Copak bych tě mohl nemilovat? Nemluv, jen se dívej. Nestačím ti? Neřekl jsi mi snad, že mě nemiluješ, pak já řka: Miluj mě!“ řekne odvážně.

Lagardère se zachvěje. Cítí, že jeho vůle se pod těmi slovy zlomila. Obejme ho. „Jsi blázínek, malý nerozumný, kterého miluji. Ukradnu ti ne jeden polibek, ale tisíc. Miluji na tobě všechno. Jsi snem, který nemohu nikdy snít.“

„Pak ho sní, stejně jako já budu snít o tobě! Copak nemůžeme snít? Nikdo nám sny nezakáže.“ Dotýká se jeho tváře chvějícíma rukama. Jindřich se dotkne jeho rtů. Políbí, odtáhne, zkoumá v černých očích, zda mu to nevadí, ale vidí v nich jen odlesk své vášně, svého snu.

„Toužím po tobě.“

„Já taky. Když tu jsi se mnou, moje tělo hoří, moje srdce buší jak splašené, ruce se chvějí jak starci. Ovládám se, vidíš?“ řekne posměšně a zvedne chvějící ruce. „Vidíš, jak na mě působíš? Chci tě, jak jinak mám ti to říct?“ otočí se k oknu.

Jindřich si povzdechne, otočí ho k sobě zpět. Ví, co láska dovede, co může vyvést, ale má odvahu vzít do rukou sen a snít? Políbí ho, vklouzne dovnitř opitý ne vínem, ale láskou, která mu proudí žilami jako jed. Líbá jeho odvážné rozkošné rty, které mu dovolují, co chce.

„Jsi krásný,“ zašeptá po chvilce. „Nemohu se tě nasytit. Jsi vše, o čem bych mohl kdy snít.“

„Pak sní, Jindřichu.“

„Filipe, jsi nerozumný.“

„Láska je přece nerozumná, necítíš to?“

Jsem starší než on a přece je odvážnější a zkušenější než já, pomyslí si. Hledá v jeho tváři známky odporu, váhavostí, ale nenalézá je tam. Natáhne ruce k jeho oděvu a zlobí se na třesoucí prsty. Zakleje a Filip se zasměje. Svleče si oděv, který odloží jako by nestál roční výnos z jeho statku. Lagardère ohromeně se dívá na sněhovou bílou košili. Přetáhne mu ji přes hlavu a přisaje se rty k božskému tělu, které se mu tu nabízí jak cizokrajný zákusek z dalekých krajů.

Filip vklouzne do hebkých rusých vlasů, kterými se probírá jako matka dítěti, když ho chce ukonejšit, ale v dotecích není něha, ale vášeň, která říká: Víc.

I srdce si to myslí a rty jen to vysloví, co si srdce žádá. „Víc, víc. Prosím.“

„Nepros, lásce to nesluší,“ zašeptá Jindřich. Vstane, chce si svléknout svůj oděv, když jeho ruce jsou hrubě odmrštěny. „Já sám!“ řekne Filip. Horečnatě z něj strhává věci. „Tolik po tobě toužím. Láska je jako víno, kterým se dá opít. Jsem pak opilý?“

„Potom jsme tu dva opilí,“ řekne Lagardère. Zasténá pod kradmými doteky. Rty na svém těle, ale cítí, že touží po něčem víc. Chce ho vlastnit, tak jako nikdo nebude ho nikdy vlastnit. Chce jeho duši, tělo. Chce, aby už nikdo nebyl - jen on. Odstrčí ho. Hbitě ho svlékne. Filip stojí na prosté podlaze v zahradním domku, kam slabě dopadá svit pochodní rozsetých po zahradě. Lagardère se k němu přitiskne, vezme ho do náruče a nese na pohovku v rohu domku. Dívá se do jeho tváře maskované dominem, do jeho oči, které mu opětuji pohled vážně, ale s láskou, která v něm plane.

Položí ho a klekne si vedle něj. Přejíždí pohledem po jeho nahém těle. Vezme ruku, mazlí se s jeho prsty. Neví, kde začít. Políbí ho do dlaně. Ucítí ruku na tváři.

„Prosím? I láska dovede říct, prosím.“

„Žádej, nepros!“ přikáže mu Lagardère.

„Pak žádám! Nelíbím se ti?“ přikryje se a odvrátí tvář. Lagardère ji otočí k sobě, políbí.

„Nic krásnějšího jsem nikdy neviděl. Miluji tě,“ řekne vážným tónem.

„Pak mi to dokaž,“ zašeptá a Jindřich mu to splní. Jeho ruce, jeho rty bloudí po rozkošném těle. Neví, co má dělat dřív. Jeho rozbouřená nenaplněná vášeň se dostala zpod kontroly jeho vůle a dělá si, co chce. Neslyší Filipovy steny, neslyší nic. Když se jeho ruce dotknou údu, obejme ho, políbí ho, Filip se zvedne a obejme jeho hlavu. Nikdy by neřekl, že láska dovede být tak nádherná, tak bolestivá. Cítí, že za chvilku vybuchne, že se rozletí, umře. Zachvěje se a domek jako tolikrát předtím uslyší výkřik vášně, který v něm pomalu odeznívá.

Chvějí se prožitou vášní. Jsem šťastný, pomyslí si oba. Filip si lehne. Cítí se jak bůh. Otevře oči. „Jsem šťastný.“

Polibek na rty. Hladový spokojený. „Já taky. Jen škoda, že noc skončí a my dva…“

„Nemluv o tom. Vstaň.“

„Proč?“ Smích. Vážnost okamžiku zmizela a on vytáhne Jindřicha na nohy. Svlékne ho. Prsty přejíždí po těle. Bloudí po jizvách, které utržil. „Jsi muž a já mladík. Chci tě vidět. Je to špatné?“

„Nejsem tak krásný jako ty.“

„Blázínku. Jsi nejkrásnější muž, jakého jsem viděl. Nikdo se ti nevyrovná.“ Klekne si před něj a vezme ho rovnou do úst. Hýčká ho, jako Jindřich hýčkal jeho. Dlouhé bílé prsty vklouznou do jeho vlasu. Miluje jeho dotek, jeho chuť. Kdyby mohl, obtočil by ho jako liána a nepustil, ale ví, že bude ho muset opustit, ale teď v opojnosti milování si to nepřipouští. Sen přece může trvat věčně.

Jindřich se pod jeho rty, pátravými prsty chvěje jako list v poryvu bouře. Toužil po tom, snil o tom, ale nikdy se neodvážil snít, že získá lásku.

„Miluji tě.“

Filip se šťastným úsměvem zvedne hlavu. Nevidí své masky, které je chrání, ale oči, duši, svá srdce, které bijí v jednom jediném rytmu. Skloní se, aby dokázal svoji lásku.

Jindřich vykřikne a přitiskne se k jeho horoucím rtům, dlaním, které si ho přivlastňuji. Patřím ti, Filipe. Jsem navždy tvůj, říká tělo, srdce i rozum.

Filip ještě ho chvilku hýčká, potom se zvedne. Obejme ho. Vnímá srdce, pokožku. Lagardère ho vezme do náruče a položí opět na pohovku. Lehnou si vedle sebe. Odmítají si připustit, že venku jej svět, který na ně dva čeká. Odmítají vteřiny rozlučky, která musí nastat. Touží po tom být neustále spolu.

Venku se nebe rozzáří ohnivými květy, které vzápětí mizí. Dlouho očekávaný ohňostroj. Barevné pramínky světla proniknou do domku a Jindřichovi připomenou povinnosti.

„Je čas jít, že?“ pronese smutně černovlasá hlava na hrudi staršího muže.  

„Chtěl bych říct ne. Zůstaň tu se mnou, ale ano musím odejít. Chystal jsem se na tu pomstu osmnáct let. Musím dokončit, co jsem začal a splnit slib, který jsem dal.“

Filip k němu vzhlédne. Smutně se usměje. Nevytýká mu to. Chápe ho. I on, kdyby toužil po pomstě, udělal by to. „Přál bych si, abych tu mohl zůstat s tebou navždy. Klidně i jako tvůj sluha. Viděl bych tě aspoň z dálky,“ promlouvá tiše spíš k sobě než k svému milenci. Vstane. Začne hledat svůj oblek, když ho obejmou ruce. Přitiskne se k tělu. Dvě těla, dvě masky se dívají mimo ně.

„Miluji tě, Filipe. To se nezmění, ať se stane, co se stane.“ Slib lásky tolikrát pronesen v domku v nádherných zahrádkách spoutává jejich duše dohromady.

Filip se otočí. Políbí ho na rty. „Miluji tě. Budeme někdy spolu? Jsi zde a zůstaneš, ať budu kdekoliv.“ Položí si ruku na srdce.

Lagardère ji odtáhne, políbí ho dlaně a přitiskne, kde má on srdce. „Jsi tady. Uvnitř mě, kde zůstaneš po věky věků.“ Černé oči se zalijí slzami. Odtáhne se. Rychle se obleče, pohledem obejme svět, který ho učinil šťastného. Dívá se na svého milence, své jediné lásky. Jak teď dokonale chápe svou matku! Přistoupí k němu a vtiskne mu na rty dlouhý polibek.

„Sbohem!“ zašeptá spíš a odejde.

„Filipe!“ Místo své lásky uslyší třesk a zahlédne povědomé šaty. Aurora! Vykřikne zmučeně. V první chvíli neví, co dělat, ale vyběhne ji na pomoc. Dostane ji ze zajetí opilých zpustlíků. Rozhlédne se, zda neuvidí zlatem vyšívané modré šaty. Nikde nejsou. Odvede Auroru do přístřešku, kde zažil svůj sen, ale sen už se válí u jeho nohou rozbitý údery mečů. Ona je jeho život. Teď tu vládne rozum, ale kdesi hluboko v jeho srdci zpívá svou labutí píseň sen.

„Dnes večer se, Auroro setkám s tvou matkou. Můj život skončí, tvůj začne.“

„Jindřichu, příteli, to ne!“ Jindřich vyjde ven. „Počkej tu, prosím, na mě, ano.“ Najde tu, kterou hledá snadno. Je rozrušený svým svárem k Auroře i k Filipovi. Žádám toho moc, ale její černé oči jsou Filipovy. Jeho i toho druhého. Vyznala mu lásku a já taky. Jsem blázen. Jak mohu milovat? Nebo miluji ty černé oči, ušlechtilou tvář? Miluji jen tebe, vévodo? Koho vlastně?

„Drahý příteli, co mám dělat?!“ šeptá k mrtvému, když se zraněný plíží do svého domku. Klesne na zem. Ošetří si ránu. „Není to příliš vysoká cena za odvahu snít?“ Přesto musí pokračovat. Musí dokončit svoji pomstu. Ještě dva vrazi jsou naživu a Auroru unesli. Mysli si, že je mrtvý, ale on žije! Nepočítají s ním a on je dostane. V tu chvílí nemyslí na Filipa, na společnou lásku. Jeho mysl se upíná k cíli.

Filip se opět dostane k paláci, kde získal vstupenku na vladařův ples. Jeho duše si podává ruce se sluncem i peklem. Jednu chvílí létá vysoko na nebi, aby vzápětí klesla na dno propasti a mučila sebe otázkami o Jindřichovi. Neví, proč tu stojí, co tu chce hledat. Doufá snad, že v tom lidském mraveništi zahlédne svou lásku, že opět bude pít rozkoš z jeho rtů?

„Příteli, jak bylo na plese? Já se tam vyvedl!“ uslyší markýzův hlas.

„Pane, děkuji. Zažil jsem tam nebe i peklo zároveň.“

„Oh kdo to byl? Některá krásná dáma od baletu nebo někdo jiný? Ale víte co, líbíte se mi, pane. Pojďte na svatbu.“

„Možná,“ odvětí tajuplně a jeho obličej se rozzáří.

„Jste můj přítel. Čím více lidi tím víc bude veselo. Přece nebudete tady mezi tou chátrou. Jdeme! A pak je to moje svatba, mohu si pozvat, koho chci. Svatba za padesát tisíc livrejí. To jde ne, příteli?“ Popadne ho pod paží a vleče ho do paláce. Filip v zajetí markýzovy rozmarné nálady jde. Co má dělat? Trápit se tím, že ho nikdy neuvidí? Že odešel?

Vejde dovnitř. Nikoho nezná, kromě jednoho člověka.

„Co vy tady?“ ozve se řezavý hlas černě oděného muže.

„Pan markýz mě pozval na svatbu.“

„Kdo je to?“ optá se slečna Cadalíza markýzka.

„To je můj přítel krásná slečno, sebraný mezi tou chátrou, kde vypadal jako páv mezi křepelkami.“

„Filip Lefevbre, k vašim službám, slečno.“

„Oh patříte mezi příbuzné pana maršálka?“ Filip to nevyvrací. Pravda je, že je tou nejvzdálenější odnoži.  Usmívá se, ale oči mu bloudí po neznámém prostředí. Všude květiny a jak se zdá, po anglickém vzoru dojde i na pořádnou pitku.

„Markýzi, to pijete jen ze skleniček? Nezvládnete víc?“ optá se posměšně hrbáč.

„Já? Chceš se mnou se snad měřit, trpaslíku?“ optá se posměšně markýz a nadme se jako krocan při tokání.

„Markýzi, vás bych porazil, i kdybych byl namol, ale víte co, přineste pořádné sklenice, ne ty nicky z kterých upijí staré báby!“

Markýzovi zahoří v očích. Miluje výzvy. Posadí se ke stolu a začnou pít. Filip s úžasem pozoruje, jak v nich mizí jedna láhev za druhou a ostatní a mezi nimi i dámy je divoce povzbuzují.

„Nemá snad markýz svatbu?“ optá se tiše jedna z dam s rozkošnými dolíčky ve tvářích.

„To jim snad brání v souboji? Je to zábava, ne?“ Filip si pomyslí své. Zklamaně bloumá salónem, když se ozve řev.

„Vyhrál jsem!“ křičí nadšeně markýzek a směje se. Pod stolem leží do němoty opilý hrbáč. Filip k němu přistoupí a dotkne se ho. Vezme ho do náruče a podiví se jeho váze. Čekal někoho lehčího, drobného záchvěvu si nevšimne. Položí na pohovku, kam za chvilku začnou padat pláště a kabáty, aby přikryly nestvůrnost, která dle nich měla zůstat v Medardově boudě.  

Minuty líně plynou a on jí, pije, baví se s ostatními. Prohlíží si ty krásné lidi, kteří se tu baví. Nepatřím k nim. Patřím do světa, který mi byl vzat společně s půlnoci. Náruč vychladla, srdce se uklidnilo, zůstala jen chuť bolestí a štěstí. Chápu svou matku a taky ji lituji. Čekat na lásku, která nikdy nepřijde. Bojím se toho, a přesto nedokážu si představit, že by na mě spočinuly jiné oči, jiné ruce. Toužím opět zažít tu vášeň hraničící s šílenstvím. Jestliže jsem zešílel, pak ať svět se zblázní. Jsem já blázen nebo svět? Kým jsem?

„Pojďte, budete nám dělat doprovod!“ Chytnou ho pod paží dvě krásné dámy s červenými tvářemi.

„Samozřejmě.“ Otočí se za ostatními. Nemá odvahu se k nim vloudit. Má pocit, že je to sevřená skupinka, která nikoho mezi sebe nepustí a popravdě kromě markýze a hrbáče mu nikdo k srdci nepřirostl. Markýz pro svoji veselou povahu a hrbáč? Neví sám, čím ho k sobě přitahuje. Možná vůní, kterou vydává. Zasměje se.

„Co vás, pane rozveselilo, povídejte!“ požádají ho ostatní a on začne vyprávět historky z plaveb. Sám se už několikrát plavil, vždy jen po Středozemním moři, ale líbilo se mu plout neznámo kam, i když on byl cestující a ostatní museli pracovat. Ale většina z nich moře miluje.

„Říkají svým lodím milenky a moře láskou,“ zakončí své vyprávění.

Ucítí plesknutí nádherným vějířem zdobeným zlatem.

„To je ohavné, že dámy! Dávat přednost lodím a moři před námi. Plavil jste se, pane?“

„Jistě.“

„A dáváte přednost ženám nebo moři?“

Jedině své lásce, pomyslí si.  Vezme galantně ručku a políbí ji. „Moje srdce uchvátila země a s ní čarokrásné víly, které obdivuji.“

Smích, když se dveře otevřou.

„Konečně!“ dupne slečna Cadalíza. „Nudily jsme se!“ Filip se dívá, jak jdou dovnitř. Hle hrbáč je na nohou, a kde je markýz? Spatří ho pod stejnými kabáty. Usměje se. Nedokázal to. Co se asi bude dít teď?

Najednou má pocit, že je někde jinde. Hledí na čarokrásnou bytost, která stojí. Je smutná, ale ten jasný jas vrkočů, bledé líce, černé brvy, útlá postava, hrdé vzezření. Kdo je to? Připadá mu známá a přece může říct, že ji nikdy neviděl. Kdo je to? Okouzleně ji sleduje. Kdyby mohl mít sestru, chtěl by, aby byla přesně taková.

Nad něčím se dohaduji. Nad čím? Ten odpudivý skřet, nějaký Peyroless, ji podává květiny a hrbáč je rozdupá? Proč? Ta kytice byla nádherná. Tlumeně vykřikne, když vidí tu dívku padat. Ulehčí se mu, když ji zachytí a odvedou na pohovku. Teprve teď si všimne neméně krásné dívky. Kdo to asi je? Tolik podivností, kterým nerozumí.

„Kdo to je?“

„To je slečna z Neversu,“ odpoví mu jedna z dam.

„Je krásná.“

„To ano a zdědí velký majetek, ale slyšela jsem, že ji kněžna Gonzague nechce přijmout. Nechápu to.“

„Taky. Co to dělají?“ Udělá krok, když se všichni hnou a on s nimi. V místnosti zůstane jen hrbáč a slečna z Neversu.

„Jak se jmenuje?“

„Aurora.“

Nikdy by neřekl, že bude mít sestru. Usměje se. Líbí se mu a vůbec mu nevadí, že se jí dotýká hrbáč. Má k němu podivnou důvěru. „Co to tam dělá?“ optá se stojícího tlustého šlechtice, jehož prasečí očka v něm zrovna důvěru nevzbuzují.

„Kouzlo,“ zašeptá šlechtic. „Právě provádí kouzlo. Sto pistolí na hrbáče! Nechce si někdo vsadit?“ V té doby bylo zvykem sázet na cokoliv.

„Kouzlo? Ne, děkuji. Nerad se sázím. Proboha a proč?“

„Protože je to její ženich,“ odvětí šlechtic a vyvaleně kouká, co hrbáč provádí.

„Vstává! Vstává! Nemohu se na to dívat! Neskutečné! Dám jmění za to kouzlo!“ všichni vtrhnou do místnosti.

Filip ohromeně tomu naslouchá, ale přece si měla vzít markýze de Chaverny. Proč najednou hrbáče? Nemá nic proti němu, ale přece jen je to překrásná dívka ušlechtilého rodu a hrbáč je šeredný jako noc. Co je to za prapodivnou svatbu?

„Tak mi dejte něco na památku!“ zatahá ho za rukáv hrbáč. Filip si uvědomí, jak je ta situace směšná a jak hrbáč se nafukuje. Nesnáší ho, přesto si svlékne prsten a překvapivě mu ho dá na štíhlý prst.

Lagardère se překvapeně na něj dívá. Nečekal to, ale přijme ho. Bude ho chránit celým svým srdcem, protože to mu zůstane, až bude stát pod šibenici. Nic jiného. Když ho tu viděl stát, byl ohromený. Snažil se ho ignorovat, ale lovil jeho hlas, když byl pod kabáty, nemohl z něj spustit zrak, ale potom se soustředil pouze na Auroru. Ona tu trpěla. Ne on. Musel dovést svoji pomstu do konce, i když to znamenalo smrt. Přikáže svým bývalým učitelům, aby mu podali meč. Nenápadně a hlavně nemotorně si ho vyzkouší.

„Notáře!“ přikáže poslat a ví, že tím pečetí celý svůj vztah s rodem de Nevers. Podepíše se jako poslední a svým pravým jménem stejně jako Aurora. Narovná se a vychutnává si výkřiky překvapení i zatracení.

Filip ohromeně pozoruje, jak shrbená postava se narovnává a před jeho zraky se objeví jeho láska. Opře se o někoho a je mu jedno o koho. Vypukne boj. Ví, že po jeho boku bojuje i Filip. Jak rád by ho uchránil od toho okamžiku. V krvi se valí Albert a Gironne. Vyděšené ženy se rozprchnou a poschovávají, kam se dá. Místnost se topí ve víně a krvi.

„To jsem já! To jsem já!“ křičí heslo rodu Neversu. V předsíni se ozve hluk a dovnitř vpadnou gardisté.

„Ve jménu krále zastavte!“ zvolají.

Za nimi jde v černém kněžna Gonzague. Rozhlédne se a schová tvář za závojem. Sál vypadá podivně. Na podlaze se válí láhve a vinné sklenice a červené víno se mísí s krví.

„Přísahám bohu,“ zabručí setník královských gardistů, „mluvili pravdu, když vyprávěli, že Lagardère je statečný voják!“

„Madam, zde je vaše dcera!“

„Ta žena je moje matka?!“ Aurora si zoufale přikryje tvář. Jindřich v posledním okamžiku ji zachytí. Jeho žena a zároveň není jeho ženou. Podívá se Filipovi do tváře. Promiň, lásko, zašeptá v duchu. Odevzdá Auroru do náruče kněžny.

„Odevzdávám vám svůj meč.“ Odepne meč a podá ho setníkovi. Ten ho uctivě přijme.

Filip bezmocně hledí. Je ženatý s jeho sestrou. Neví, zda má být rád nebo štkát. Sbohem a potom si uvědomí, že ho odvádějí, ale to nesmí! Vykřikne, ale to mu zastoupí cestu gardisté a on pochopí, že je konec. Vypotácí se z pavilonu na čerstvý vzduch.

Ženatý s jeho nádhernou sestrou! Má být rád? Nemá? Co má dělat? Ani neví, jak se dostane domu. Posadí se těžce v kuchyni. Nerozsvítí svíčku. Sedí a tupě před sebe hledí.

„Pane?! Co se stalo?“

„Zítra odjíždíme, zabal věci.“

„Hned?“ optá se vystrašeně Margarita.

„Ne, stačí zítra. Běž spát. Budu se dívat na svit měsíce.“ Možná mi prozradí, jak mám dál žít.

„Jak si přejete, dobrou noc, Filipe,“ řekne tiše jako v dětství a zavře dveře. Filip nehnut sedí a naslouchá svému srdci. Sestra, proč ona, proč ji nemůže nenávidět? Proč ji nemůže zatratit, proč ho stále miluje?

„Ach matko, proč jsi mi neřekla, že láska tolik bolí?“ řekne tiše. „Uchránil bych se téhle chyby.“ Vstane, dojde do postele. Svlékne se a nahý vklouzne pod pokrývku. Pozoruje plamínek svíčky, který vzápětí zhasne. Místnost se ponoří do tmy. Zavře oči.

„Miluji tě.“ Vzlykne, proč láska tolik bolí? Proč, mami?

Ráno vstane. Nasnídá se, i když mu skvěle připravené jídlo nechutná. Po snídani objedná kočár na dalekou cestu.

„Nestihneme to, pane! Ale vůbec ne!“ hořekuje jeho hospodyně. „Je to moc narychlo!“

„Potom pojedeme brzy ráno!“ políbí ji na čelo. „Večer se půjdu rozloučit se svým otcem.“

„Co když se něco stane? Víte dobře, že bratr Antonio…“

„Mám svůj meč, chůvo. Nic se mi nestane, slibuji. A uklidní se.“

„Když to říkáte, pane. Nechcete udělat ten ďáblův vynález?“

„Kávu? Děkuji rád. Není to žádný ďáblův vynález. Podej mi ji se smetanou, ano.“

„Nebudete mi tu říkat, jak mám ji připravit. Pane Filipe, jsem ráda, že se vracíme.“

„Já taky chůvo.“ I když v tom městě zanechala kus svého srdce. Večer půjde se rozloučit se svým otcem a potom odjede. Ale co s Jindřichem? Má to tak nechat a nezjistit, zda je v pořádku?

„Margarito!“

„Ano pane?“

„Za chvilku se vrátím.“

„Dobře pane. Mám něco připravit?“ Opět se řítí do maléru. Ten jeho upřený pohled moc dobře zná. Povzdechne si. Už, aby odjeli, i když je tam nečeká nic dobrého, ale aspoň budou na známé půdě.

„Ne.“ Přehodí přes sebe sametový plášť, neopomene k štíhlým bokům připevnit meč a vyrazí. Prohlíží si město. Je to naštěstí nedaleko. Dívá se do oken paláce. Je uzavřený a záclony zatažené. Přesto se obchoduje. Mimoděk vyhledá psí boudu, domov toho podivného hrbáče. Jak mohl tušit, že je to jeho milovaný Jindřich? Jak se mohl tak pokroutit? Nechápe.

„Pařížanek ve vězení. Jaká to nebetyčná drzost ho tam vsadit! Prý ho čeká poprava, co uděláme, bratře?“ obrátí se vysoký muž s tváří rváče k menšímu muži.

„Dostaneme ho odtamtud, mistře Cocardasse!“

„Samozřejmě, jdeme. Před námi musí všichni ustoupit.“

Pařížanek? Kdo to asi je? Zachraňovat někoho z vězení? Jindřich jej určitě už venku a drží za ruku jeho sestru. Skloní hlavu, obrátí. Co by tam dělal.

„Ale že jim ukázal, co bratře? Jak tam stál, hrdý neohrožený jako lev! Dobře jsme ho vychovali!“

„Samozřejmě, copak jiného od nás můžeš čekat? Copak nejsme nejlepší v Paříži? Samozřejmě kromě něho. Málem jsem pukl smíchy, když jsem viděl ten výraz v tom liščím obličeji ctihodného pana Peyrollese. Myslel jsem, že pukne! Držel se a bil se statečně jako tygr, náš skvělý Pařížánek. Nikdo není jako on!“

„Jak ho, ale osvobodíme?“ Nakroutí si rukou velký knír.

„Vtrhneme tam a rozsekáme to tam! No ne?“ odpoví menší muž.

„A co kněžna?“

„Pánové o kom to mluvíte?“

„A co je ti potom, pane? My se taky neptáme, kde si šijete oblek!“ odsekne jeden z nich. „Hele, nebyl jste na té oslavě, co se trochu zvrtla?“

„Byl. Ten Pařížanek je Jindřich?“

„Jindřich? Jak to mluvíte o našem pánovi? Vy neznabohu, tak neuctivě mluvit o největším šermíři všech dob! Omluvte se, pane, neb vás napíchneme na náš ostrý meč! Cocardassi připrav se!“

„Milovaný bratře, do střehu! Nikdo nebude hanět našeho Pařížanka!“

„Počkejte vznešení pánové, omlouvám se. Rytíř Lagardère mi zachránil život. Můj život je jeho. Jak mohu pomoci? Udělám cokoliv. Jak to, že je ve vězení?“

Oba na sebe se podívají a schovají meč.

„Nevíme. My se z něj dostali, ale Pařížánek ne. Jdeme ho osvobodit, ale kdybyste orodoval u kněžny Gonzaguové, potom ona by ho mohla odtamtud dostat coby dup. Je to vznešená paní. Určitě ho zachrání!“

„Pak k ní půjdu, děkuji.“

„Konečně jsme se ho zbavili a my jdeme dobýt Chatelet! Viva Pařížanek!“

„Vivat, bratře!“ obejmou se a odejdou směr soudní dvůr Chatelet.

Filip zatím kráčí k paláci. Neví, jak se dostane ke kněžně, když zahlédne markýzka. „Pane markýzi!“ zvolá.

„Oh to jste vy! Svatba dopadla katastrofálně, ale já získal nekrásnější květ z té celé katastrofy! Mou drahou Flor. Je krásnější než noční tma, než hvězdy na nebi a její úsměv dovede mě vzkřísit. Vidíte, jsem šťastný. Co chcete? Všechno vám splním.“

„Potřebuji mluvit s kněžnou Gonzague. Je to možné!“ Markýzovou tvář potáhne chmura a nelibost.

„Co ji chcete? Ta vznešená paní se už dost trápila.“

„Chci u ní orodovat za rytíře Lagardère. Chci ji požádat, aby ho dostala z vězení. Zachránil mi život!“

„Padni na mou hruď, bratře! Mě taky! Jsme bratři, leč kněžna nikoho nepřijímá. Dlí u své dcery, která se ještě nevzpamatovala z prožité noci.“

„Prosím, rád bych s ní prohodil pár slov.“

„Nevím. Je nepřístupná. Já pokusím se. Koho mám ohlásit?“ Posměšně zamete kloboukem zemi.

„Filip Lefevbre, řekněte ji, že máme společnou minulost.“

Markýz de Charny vytřeští oči a prohlédne si toho troufalce. Je to měšťák a přece jeho rysy se hodí spíš k šlechtickému stavu.

„Počkejte tu!“

Filip, ale nečeká a jde za ním. Nahoře na schodech ho zastaví stráž. Vytasí meč. Probojuje se. Nevěří markýzi, nebo spíš nevěří kněžně, že ho přijme.

„Kdo tu dělá rozruch! Zavřete ho!“

„Nevers!“ vykřikne. „ To jsem já!“ Kněžna se zarazí, a udělá dva kroky dolu.

„Počkejte!“ řekne velitelským hlasem. Stráž se zastaví. „Kdo jsi, smělče, že vstupuješ na toto území, kde vládne smutek? Jak se dovažuješ rušit vdovu v jejím smutku? Čím ospravedlníš tento násilný vstup?“

Filip poklekne na schody. „Rád bych to řekl v soukromí, má paní. Prosím, nechci mluvit o rodinných záležitostech.“

„Rodinných záležitostí? Pusťte ho. Pojďte!“ odvede ho do malého ranního salónku. „Mluvte, pane a ať vaše rty nevysloví lež, jinak nechám vás zbičovat jako psa!“

Filip udělá krok, ale potom se zarazí.

„Chci vás požádat, abyste zachránila rytíře Lagardère, snažně vás prosím ve jménu vévody Filipa de Nevers!“

„Jak se opovažuješ jeho jméno brát do úst! Stráže!“

„Jsem jeho syn!“ rychle ze sebe dostane.

Aurora zalapá po dechu! „Ta… ta troufalost!“

„Nemanželský. Nikdy si mou matku nevzal. Pravděpodobně o mě ani nevěděl,“ pokračuje klidně.

„Taková báchorka, takové pošpinění jeho cti! Stráže!“

„Odejdu, ale zachraňte ho! Prosím!“ klesne na kolena. Kněžna se zarazí, když se otevřou dveře.

„Jděte!“ přikáže.

„Proč bych měla? Vzal mi dceru, vzal mi dvacet let!“

„Nevím, co se stalo, ale zachránil mi život hned dvakrát! Je to velký člověk. Nezaslouží si trpět. Potřebuje volnost! Jen vy ho můžete zachránit. Prosím ve jménu mé matky, která taky milovala!“

„Bude ji mít. Na šibenici. Vstaňte!“ Filip se zvedne. Aurora k němu přistoupí. Prohlíží si ho.

„Proč jste lhal?“

„Nelhal, má paní. Mou matku potkal na jednom plese. Zamilovala se do něho. Lhala mu o svém stavu a on ji svedl. Milovala ho do konce svých dní. Když zemřel, oblékla si černý závoj, který nikdy nesundala. Snažila se mě vychovat tak, aby byl na mě pyšný, ale já ho nenáviděl, že nás opustil. Až nedávno jsem pochopil spletitosti lásky. Zachráníte ho?“

Kněžna se mu dívá do obličeje. Jistě, je tu podoba, ale takovou báchorku si může vymyslet každý. „Chcete peníze?“

„Peníze? Mám po svých předcích víc, než dost. Nechci majetek! K čemu by mi byl? Chci jenom zachránit někoho, kdo mi přirostl k srdci.“

„Milujete ho.“

Filip nic neřekne. Snaží se, aby na něm nebylo znát, jak se jeho slova ho dotkla.

„I ona ho miluje.“ Unaveně si přetře bělostné čelo. „Dobře, zachráním, ho protože nechci, aby mě nenáviděla a teď odejděte!“ Filip se ukloní.

„Děkuji moc, vzácná paní.“ Odejde.

„Nepočkal jste, zlobím se. Podívejte se, co jsem získal! To je Flora a stane se markýzkou!“

„Pane, vymluvte to tomu, bláznovi. Já a markýza!“

„Pokud vás miluje a vy jeho, vezměte si ho. Bude vás nosit na rukou. Děkuji, markýzi. Odjíždím z Paříže.“

„Pak šťastnou cestu!“ popřeje mu markýzek a obejme se chichotající se Floru kolem pasu. Ta ho přetáhne vějířem pře hlavu, vykroutí se mu a běží pryč.

Filip vyjde z paláce. Nespěchá. Má čas. Kolem srdce má hřejivý pocit. Jeho láska bude žít, i když po boku jeho sestry a ne jeho. Ani si nevšimne stmívání, které vklouzlo do Pařížských ulic. Uvědomí si, že pomalu je na hřbitově Saint – Magloire a kolem něj spousta lidi a ještě víc stráži. Co se děje?

„Co se děje?“

„Budou popravovat vraha vévody de Nevers! Bůh dej pokoj jeho památce!“

„Cože?“ Vzhlédne k osvětlenému paláci. „Kde je poprava?“

„Na hřbitově! Přímo u hrobu vévody!“

Filip začne tím směrem utíkat. Nedovolí, aby ho zabili. Co se stalo? Nedodržela kněžna slib? Oh bože, proč ji jen věřil? Proč? Nechal Jindřicha zabít, ale má ještě poslední šanci. Zachrání ho nebo sám padne. Nemůže zemřít. On ne! Doběhne k bráně hřbitova. Stráže ho hlídají, že by neproklouzla myš. Musí být ještě jiná cesta a potom si vzpomene na svého přítele Antonia. Přišli jinudy. Říkal, že o této cestě nemá nikdo tušení. Kráčí kolem zdí, až se dostane až dozadu, kde skoro nikdo není. Je velký, ale on stejně slyší řev z tisíce hrdel. Nikdo neví, co se přesně děje. Proč průvod změnil cestu a nevedou ho k hrobu vévody, proč ho vedou do paláce? Co se děje? A úřednicí, kteří rádi vidí zoufalost davu, mlčí jako němí.

Doběhne na místo určení. Spatří stát svou sestru ve svatebním, stráži a se zpovědníkem. Proč tu jsou? Nerozumí tomu. Je tam i markýz a ti dva rváči, kteří ho poslali za kněžnou. Co chystají? Ve tmě toho moc není vidět, ale zahlédne mlčenlivé postavy, které se plíží ke skupince s tasenými zbraněmi. Chtějí vraždit, ale to se už rozpoutá boj. Přidá se a začne bojovat s jedním mužem, když kolem něho proletí doslova blesk.

Jindřich! V něm všechno zvolá.

„Ti,“ křikne, „co nejsou spoluviníky vraha Filipa de Gonzagua, se mohou vzdálit!“ Nastane výmluvné ticho. Temnotou se míhají pouze prchající stíny nohsledů knížete.

Z úkrytu pozoruje, jak objímá Auroru.

„Přineste pochodně,“ slyší ho jeho příkazy. „Dvacet let jsem čekal na pomstu. Poslouchej, Filipe z Neversu, a podívej se na svého mstitele.“  Chtěl by plakat, ale je přikován k divadlu, které se tu odehrává. Nemůže odejít a zanechat ho.

„Tady je Peyroless! Mrtvý a tamhle je Taranne a tamto tělo patří Montaubertovi!“

„Mrtvi!“ zasténá kníže. „Chci spravedlivý soud! Kde jsou rozhodčí?“

Filip se nebojí. Nikdy neviděl lepšího šermíře než je Jindřich. Miluji tě, pomyslí si sladce i bolestně. Něžně se dívá na postavu ozářenou pochodněmi. Je jak nezkrocený lev, je králem mezi ostatními. Měl jeho lásku na jednu noc a on je vděčný. Vyjekne, když uvidí, jak ten druhý muž na něj zaútočí. Se zatajeným dechem sleduje jeho bleskurychlou odpověď a zlomení meče. Drátěná košile! Podvodník.

Jeden z mužů mu podá svůj vlastní. S úsměvem se dívá, jak knížeti vyrazí meč z ruky. Je pro něj dětská hračka ho porazit.

„Milostivý pane!“

Filip si uvědomí, že je přítomen i vladař, ale copak je Jindřich všechny nezastiňuje?  On je tu králem.

„Dříve se tomu souboji říkalo boží soud.“

Zaslechne poznámku, že by nebylo dobré, kdyby knížecí hlava padla na popravišti, ale to už spolu opět bojují. Jeden úder, který viděl v uličce, proti těm dvěma šermířům a bodná rána do čela.

„Neversův bod!“ Knížeti pomalu vypadne meč a nevěřícně se dívá na svého protivníka. Sesune se na zem. Filip odchází. Je konec. Zítra se stane jeho Jindřich někým jiným a až bude král plnoletý, zřejmě i vévodou. Co on by mu mohl nabídnout? Sebe? Lodě plující do cizích krajů? Tak málo oproti titulu, oproti kráse, bohatství, které získá s jeho sestrou. Na chvilku si přeje být na jejím místě.

Bude mu muset stačit jedna noc, plná kouzel.

Pozdě v noci Lagardère vyklouzne ze svého pokoje. Byl to hekticky den. Jde na hřbitov k svému příteli. Jednu chvílí měl pocit, že zahlédl Filipa, ale to není možné… Podívá se na prsten, který mu daroval. Není nijak velký, ale dobře poznává kvalitu modrého kamene. Je nádherný a on ho nesundá do konce života. Zastaví se, když zahlédne stín a tichý vzlyk. Kdo je to?

„Kdo je to?“

„To jsem já!“

„Jindřichu!“

„Přišel jsem mu říct, že pomsta je dokonána, že Aurora je u vás, šlechetná paní.“

„Auroro! Filipe, můj manželi.“

Jindřich se odmlčí.

„Dvacet let jsem čekal, až se budu moci pomstít vrahovi vévody.“

„Miloval jste ho jako já.“

„Každý ho musel milovat.“

Aurora se odmlčí. „Dnes jsem měla zvláštní zážitek. Přišel ke mně mladík se stejným jménem a tvrdil, že je jeho syn. Nevěřím tomu.“

Lagardère na ni hledí. Filip Lefvebre!

„Znáte ho? Smělý čin, jen aby vás zachránil. Takto mi lhát! Zneuctil památku mého manžela.“

Lagardère mlčí. Teď už ví, proč mu ty rysy připadaly tak známé. Proč měl pocit, že ho zná ne dny, ale léta. Filip je synem jeho lásky a on to neviděl. Miloval jsem tě málo, Filipe můj příteli? Dáváš mi znamení a náhradu za dvacet let, co jsem nikdy neměl?

„Ráda bych zařídila Auroře skvostnou svatbu, jak se na dědičku jmění Neversů a Caylu sluší.“

„Samozřejmě,“ odpoví roztržitě. Na prstě cítí prsten s modrým kamenem. Barva naděje. Byl jsem blázen, Filipe. Nepatřím sem, do tohoto světa. Cítí na sobě okovy, které mu nedovolují udělat krok.

„Princ vladař mi řekl, že sňatek zatím není platný a není platný ani od notáře.“

„Cože?“

„Prozkoumal svatební smlouvu a kníže se zřejmě chtěl pojistit, kdyby něco, takže smlouva byla platná i neplatná. V jisté situaci by se mohla ukázat jako neplatná. Všiml si toho až soudce Limognes. Jindřichu, počkáš na Auroru?“

„Ano, ale…“

„Jaké ale?“

Lagardère zvažuje co říct. Zahledí se na tvář, kterou miluje. Má šanci, odejít za tím, koho skutečně miluje. Tvoje láska byla jako blesk, Filipe. Krátká, nenaplněná, ale s tvým synem je to něha, vášeň, která mě k němu poutá. Miluji ho víc, než tebe, můj drahý příteli. Promineš mi to? Ale co má dělat? Auroru miluje, ale jinak než Filipa. Nedá ji tolik lásky, jakou by si zasloužila, ale ona ho miluje, řekla mu to.

„Miluje mě?“

„Proč se ptáš, Jindřichu? Řekla ti to, napsala to do svého deníku. Snad ty ji nemiluješ?!“ Odstoupí od něj.

„Ne, miluji ji. Jen na okamžik jsem zaváhal, zda ve mně nevidí jen otce, kterým jsem jim byl.“

Aurora mlčí. Sněhobílou rukou hladí smělé, hrdé rysy svého manžela. „Miluje tě, volá tě ze spánku, copak to není dost?“

„Volal mě takto i v dětství.“

„Jindřichu, pochybuješ?“

„Ne. Jen nevím, zřejmě jsem unavený. Omlouvám se.“

„Zítra zajdu za princem a domluvíme se. Děkuji ti.“

„Já děkuji.“ Sleduje, jak odchází a zpovzdálí jako stín její věrná služka. Co má dělat? „Tak vylezte vy dva! Nevíte snad, že poslouchat se nemá?“ Z úkrytu vyjde mistr Cocardosse s Passpoille.

„Co žádáš, mistře?“

„Jedině mě zabít!“

„Oho, dobrodružství ti plyne krvi, nejsi stvořený ani pro takové krásné stvoření jako je slečna Aurora!!“ Oba rozjasní obličeje. „Co kdybychom šli to zapít ke Kohoutovi? Mají tam slušné víno a ještě lepší kuřátka a kachničky!“

„Vy dva, poslouchejte mě!“

„Jsme jedno velké ucho, mistře!“ Přistoupí k němu. Větří dobrodružství. Jindřich cítí, že se rozhodl. Život v krajkách uprostřed lidi, kteří znají jen přetvářku, lest, podvod a peníze není nic pro něj. A Aurora? Podívá se na náhrobek. „Lituji, Filipe, ale miluji někoho jiného. Kdybych žil, nikdy bych Auroru neuviděl. Svedla nás jen tvá smrt. Ale tvůj syn, ten, kterého jsi nikdy nepoznal, ten mi může dát vše a pak slíbil jsem, že ho ochráním. Pamatuješ, požádal mě o to bratr Antonio. Prý mám dobrou tvář. Není to směšné? Nakonec jsem našel, co jsem hledal a díky tobě. Proto děkuji ti.“

„Kněžno!“

„Ano?“ vzhlédne k setníkovi, který ji doprovázel osudnou noc do pavilonku, kde se konala svatba.

„Pan Lagardère on… Nemohu tomu uvěřit!“

„Ano?“

„Je mrtvý!“ Z kněžniných prstů vyklouzne brk. Aurora cítí, že jí něco spadlo ze srdce. Její dcera je konečně její! Jen její! Nikdo mu už ji nevyrve z náruče.

Setník se podívá do mramorové kněžniny tváře. Ani nehnula brvou. Zakašle.

„Můžete jít.“ Vstane, podívá se do zrcadla. Jenže jak to oznámit Auroře?! Za několik minut se palácem ozve štkaní a pláč něžné dívky už skoro ženy. V náručí ji drží černě oděná postava. Srdce ji bije prudce a radostně. Děkuji ti Jindřichu, pomyslí na něj snad poprvé vděčně. Konečně mám svou dceru. Děkuji.

„Proč mě chcete doprovázet?“

„A co my v Paříži, mistře Jindřichu? Jsi naším pánem a pak copak se nehodí dva meče navíc, tam kam jedeš?“

Jindřich s jiskrou v oku pobídne ohnivého oře. Za chvilku dostihne cestovní kočár. Odvážně se vrhne dovnitř kočáru.

„To je náš Pařížanek! Odvážný jak lev, krásný jak východ slunce! Mistře Cocardassi, necítíš, že se staré dobré časy vracejí?“ Chytnou nádherného vraníka a zapojí se za kočár jako doprovod.

„Vracejí!“ utře si slzu z tváře. „Vracejí a je to dobře, protože jsme se doteď jen potloukali jak cikáni bez domova, ale teď konečně cítím, že někam patřím.“ Z kočáru se ozve vyjeknutí.

Lagardère donese ruku ke svým ústům. Políbí ho do dlaně. „Miluji tě, Filipe.“

Filip ohromeně se dívá na vysokého muže, který se klidně usadí naproti němu. Změnil se. Je jiný, ale pořád je to on. Krásný a smělý, jen smutek mu z očí zmizel. Místo ní ta září touha a smělost.  

„Co tu děláš? Jedeš někam?“

Jindřich si pohladí knírek. Cítí, jak jim proudí krev. Cítí, že starý Lagardère je nazpět. A tenhle mladík ho v něm probudil.

„Kam jedeme? Je mi to jedno, jen když budu moci sledovat tvé stopy, které mě za tebou povedou. Což potřebuji znát cíl, když ho mám před sebou?“ odpoví mu lehkovážně. Zamilovaně si prohlíží rysy Filipa z Neversu. Jediný muž, který kdy na něj tak zapůsobil. Muž, kvůli, kterému zatratil všechny ženy. Našel ho a nepustí ho z rukou, protože toho mladíka miluje ještě víc než Filipa, protože teprve s ním zažil vášeň, hraničící se šílenstvím. 

Konec