Bílý had
3.
Gabriel už ta slova neslyší. Nejede na koni, protože by ho větve nepustily. I tak má problémy se prodrat skrz houštiny, ale nenechá bělouše na pospas nestvůrám. Nenechal by nikoho na pospas tomu lesu.
Za necele dva dny prodírání stojí před houštinou. Ať vytočí hlavu, jak chce, táhne se rostlinná bariéra do daleka. Pohladí Sola po nose. „Tak jsme tady. Teď počkáme. Nejlépe bude kousek dál. Jen se bojím, abychom byli na správném místě.“ Zachumlá se do pláště a opře se o strom, aby viděl na vchod, ale únava způsobí, že usne. Nevidí, jak se houština pootevře a bránou vychází na svět spousta hadů. Velkých, malých, různě zbarvených. Někteří se k člověku přiblíží blíž, ale jakmile ucítí hadí pach a znamení, odplazí se a ztratí se.
Ráno se Gabriel protáhne. S leknutím si uvědomí, že je den. Snaží se neusnout, ale jakmile se přiblíží půlnoc, víčka mu sama od sebe spadnou a usne spánkem spravedlivých.
O půlnoci se opět objeví brána a na svět se vyplazí spousta hadů, a i těch, kteří se vrací do říše. Nad vším bdí velký tmavorudý had. Ale tentokrát sleduje neznámého, který spí pod stromem. Nechápe, co tu dělá, ale jakmile poslední had projde bránou, uzavře ji.
„Zatraceně! Opět! Jak je to možné?!“ běduje ráno Gabriel. „Tentokrát neusnu! Nesmím!“ Natrhá trnité výhonky, které dá pod plášť. Není to pohodlné, ale na spánek ani nemyslí. Ovšem s půlnoci i přes trny se mu opět začnou klížit oči. Najednou věrný Solo do něho trkne, potom vší sílou uhodí do meče, až zařinčí. To Gabriela probudí. S ústy otevřenými hledí na záplavu hadích těl. Vypadá to jako pestrobarevný koberec přivezený z jihu. Pak zahlédne tmavorudý hřbet. Rychle vezme misku, nalije do něj mléko a postaví kousek od něj. Poodstoupí.
Tmavorudý had se k němu otočí, potom ucítí vůní mléka. Je to velká pochoutka, ale vzít si ji od neznámého? Nakonec když už má zavírat bránu, se vrhne k misce. Vylíže ji do poslední kapičky.
„Co chceš, poznamenaný člověče?!“
Gabriel se ukloní. Ten had nahání hrůzu. Napřáhne ruku s prstenem. „Pan Ervín mě posílá a prosí, zda byste mě nepustil bránou do hadí říše.“
„Ervín? Dlouho jsem ho necítil. Dřív sem hodil a často se mnou rozmlouval. Nemohu tě pustit do hadí říše.“
„Prosím!“
Tmavorudý had se zastaví. „Proč?“
„Chci napravit chybu.“
„Chybu? Jsi poznamenaný. Ať tě dovnitř vpustí ten, který to způsobil,“ zasyčí. Pohne se k bráně.
„Zabil jsem ho,“ přizná těžce.
Tmavorudý had strne. Slyšel o tom. Udělá rychlý pohyb a zavine člověka do smrtícího objetí. „Zzzabil! Teď tě zzzabiju já!“
„Ne, zachráním ho! Já…“
Tmavorudý had váhá, pak povolí smrtící objetí. „Zachránil?“
„Pokud to bude možné, chci to udělat. Nevěděl jsem, co tím způsobím. Prosím.“
Tmavorudý had se pohne, když si všimne prstenu. Ervínovi je zavázán a hadi vždy plní slovo. „Dobrá, ale jen kvůli tomu, komu patří ten prsten. Pustím tě do říše, ale dál půjdeš sám!“
„Děkuju!“
Vezme za otěže Sola a vydá se za tmavorudým hadem. Ten uzavře bránu. Gabriel se rozhlédne. Ohlédne zpět, ale vidí jen černou stěnu, zatímco před ním je překrásná louka. V dálce něco oslnivě září.
„Tam musíš jít. Do Zlatého paláce. Tam žije náš král. Před něj musíš předstoupit. Tam poznáš svou vinu. Běž, a pokud se z naší říše dostaneš, pak už se k bráně nikdy nevracej. Tentokrát bych tě zzzabil!“ zasyčí důrazně.
„Děkuji ti.“ Nasedne na koně. Vyjede. Usmívá se i přes vážnost situace, když najednou si tře naražený zadek.
„Dávej pozor, člověče, kam šlapeš!“
Gabriel klesne na čtyři. Zamrká. Na místě před jeho běloušem je svinutý malý had. „Promiň, neviděl jsem tě,“ omlouvá se.
„Nezájme a vypadni, stíníš!“
Gabriel se uhne.
„Vidíš, říkal jsem ti to. Tlustí, velcí a nemotorní a šerední jako noc!“ uslyší další hlásek. Zahledí se pozorněji. Další had. Mluví o něm? Ale nikdo jiný tady není. Vyrazí daleko opatrněji. Druhý den k večeru stojí před velkolepou zlatou bránou. Němě zírá na krásu tepaných vrat. Projde dovnitř a zamíří si to k zámku.
„Stát!“
„Jdu k vašemu králi.“ Ti dva hnědí obři by ho slupli jako malinu, pomyslí si Gabriel.
„Cože?! Vypadni!“
„Počkejte! Potřebuju s ním mluvit!“
„On s tebou ne. Máš dojednanou schůzku? Ne? Pak zajdi za kancléřem. Jen on má tu moc někoho vpustit dovnitř.“
„Děkuju a kde najdu pana kancléře?“
„Tam!“ ukáže hlavou na palác jeden z nich. „A dárek máš, obludo?“
„Obludo? Dárek?“
„Vypadni a neotravuj!“ rozvinou se do výšky. „Přijď, až budeš vědět, co se sluší a patří!“
Gabriel už nepoděkuje. Přemýšlí, co bude dělat a co dárek? Smutně prochází výstavními ulicemi. Posadí se pod jeden strom, když po chvilce si uvědomí, že se dívá do hadích očí. Zamrká, ale had je tam stále.
„Co tam děláš?“ zeptá se jen tak.
„Co by? Visím si tu z legrace,“ odsekne had tichounce. Tak tiše, že kdyby neseděl přímo pod ním, nezaslechl by ho. „Co ty tu děláš, člověče?“ vystrčí jazyk, kterým zakmitá. „K tomu poznamenaný. Nebýt toho, nejspíš tu nejsi. Někdo by tě určitě sežral.“
Gabriel musí natahovat uši, aby ho vůbec slyšel. „Poznamenaný? Co je to? Už jsem to slyšel.“
Ozve se smích, ale je to opět spíš ševelení listí než, aby se to dalo považovat za pořádný zvuk. „Spal jsi s hadem. Nejspíš bílým? Mají zálibu v lidech. Prostě si tě přivlastnil. Pokud nejsi hlupák, dojde ti jak.“ Veselé zasyčení.
Gabriel zrudne.
„Hele, víš co, nechce se mi tu už čekat. Co kdybys mě sundal?“
„Sundat?“ Zvedne se a nakoukne do větví stromu. Hned pochopí, proč tu had tak divně visí. Ocasem se zasekl mezi dvě silné větve. Začne mu pomáhat.
„Au! Dávej pozor! Nemehlo! Ouvej! Jo, konečně. Polož mě na zem!“ poručí mu. „Tam nahoře roste to nejlepší ovoce. Nedával jsem pozor a spadl. On by mě někdo našel, ale nechtělo se mi déle čekat.“
Gabriel se pousměje, jak mu dojde, co se stalo. Hádě zřejmě spadlo na cestě za pochoutkou a jeho hlas je tak slabý, že se nikoho nedovolalo. Pochybuje, že by ho někdo svobodil.
„Díky. Hm, no jo, tak co za to chceš?“
Chci? „Nevíš, jak se dostanu před Kobaltový trůn?“
„Před krále?“
„Ano, chci ho o něco požádat.“
Had zakývá hlavou. „Tak to máš marný. Tak zase někdy jindy.“ Začne se plazit pryč.
„Počkej, pomoz mi!“
„To zrovna. Nevím proč. Kdybys chtěl něco normálního, ale tam se nedostaneme ani my, natož člověk.“
„Tak dar pro krále.“
„Dar?“ Hádě se zastaví. „To by musel být velký dar. Něco neobvyklého. Něco takového není v mých silách, ale o něčem vím. Není to lehké získat,“ varuje ho.
„Pojedeme? Budeme tam rychleji,“ ožije Gabriel.
„Na tomhle monstru?“ Váhavě si prohlédne koně. „Tak dobře. Má se vyzkoušet všechno.“ Gabriel vezme hádě do náruče. Ten se mu obtočí kolem krku. Nadšeně zasyčí z výšky, ale taky z výhledu.
„Tam, doleva, doleva, doprava, rovně, do lesa, pomalu,“ diriguje ho. „Hele, pořídím si koně. Je to výborná zábava. A člověka k tomu. Budu se mu vozit kolem krku a bude se o mě starat. Tam to je. To jezírko.“
Gabriel sleze, ale nikde nic nevidí kromě zelených listů. „Co teď?“
„No něco obětuj. Něco, co ti je drahé.“
„Nemám nic.“
„Tak jedeme nazpět. Opravdu, pořídím si koně, i když obětuj koně.“
„Cože? Sola?!“
„On má jméno? Krásné jméno. Jo, obětuj ho. Máte spolu nějaký vztah, ne? To je nutné. Pokud je lhostejný, tak ho tam taky můžeš hodit.“
„Je to můj přítel! Nikdy bych ho neobětoval!“
„Tak nic nedostaneš, nebo si myslíš, že vzácné věci získáš jen, že hezky se podíváš? Pak jsi větší blázen, než jsem si myslel.“ Gabriel žmoulá otěže. Had vyčkává.
„Já…“
„Žádný Kobaltový trůn,“ řekne nemilosrdně hádě.
„Nemohu.“ Odhodí uzdu. „Znám ho od mala.“
Hádě se najednou vzepne a kousne Sola do nohy. Ten skočí rovnou do vody. Z jezírka vystřelí šlahouny, které stáhnou bělouše pod vodu.
„Ne!“ Snaží se zachránit koně před vtáhnutím do jezírka.
„Ne!“ zabrání mu v tom hádě.
Gabriel klečí na břehu a pozoruje se slzami v očích, jak na hladině rozkvétají zlaté lekníny. Nemůže se žádného z nich dotknout. Květ za smrt! To není žádná výměna!
„Vezmi jeden do misky. Dělej nebo jeho smrt bude zbytečná!“
„Nemohu!“ brečí, ale nohy samy se zvednou, ruce rozvazuji vak, který spadl. Bere misku a nabírá vodu. Jako by na to leknín čekal, sám vklouzne do misky, kde září. „Nemohu!“ vzlyká.
Hádě ho mlčky pozoruje. „Jdeme.“
„Sole!“
„Asi si přece jenom toho koně s člověkem nepořídím,“ zamumlá. „Jdeme!“
„Nemohu.“
„Nemohu, nemohu, ale odvahy sem dojít jsi měl dost, co? Víš co, své jsem splnil. Tak se tu měj.“
Gabriel osamí. Nakonec s leknínem po boku, s hlavou svěšenou na prsou už oddechuje daleko klidněji. Nakonec se zvedne, přehodí si vak s věcmi přes rameno. Do rukou vezme misku s leknínem. Apaticky jde směrem, odkud přijel. Když vyjde z lesa, popotáhne. Každý krok mu připomíná, jak sem jel. Dostal ho jako hříbě. Vybavuje si ten den, kdy mu ho otec dal. Hned si ho pro jeho krásu zamiloval. Měl hodně koně, ale Solo byl jen jeden. Ten nejlepší.
„To je dost.“ Slyší tichounký hlásek. „Zde je miska. Nemůžeš ji přinést v té, co máš. Dojdeš k stráži a pokloníš se jim. Řekneš, že neseš dar Kobaltovému trůnu. Nebudeš nic víc říkat. Pustí tě dál. Hlavně neříkej, proč se chceš dostat do Zlatého paláce.“
„Dobrá.“
„No řečnil jsi daleko víc. A jen tak mimochodem, jak dlouho jsi byl s hadem?“
„Tři dny.“
„Tři dny!“ Slyší za sebou sotva slyšitelný závan hlasu. Hádě se za ním dívá, potom se otočí, strne. Takže to je ten člověk, co nechal shořet Nashiho kůži. Neměl mu pomáhat, ale co udělal, to udělal. Doplazí se k jezírku, kde po zlatých leknínech není ani památka. Zlatý jas zmizel a jezero vypadá poklidně, když začne vířit voda a objeví se schody vedoucí do hlubin vody. Ponoří se do jezírka.
Gabriel zatím jde s miskou k Zlatému paláci. Předstoupí před stráž. „Nesu dar Kobaltovému trůnu.“
Stráž si prohlédne dar. „Vstup povolen!“ zahřmí.
Gabriel vstoupí dovnitř, když je zastaven hadem krémové barvy. Jeho kůže se jen leskne. „Pojďte za mnou.“
Nekompromisní tón, donutí Gabriela změnit směr. Po chvilce se zvědavě optá. „Kam mě vedete?“
„Je to vzácný dar, který přinášíte, a takový neobyčejný dar přejímá samotný kancléř.“
Gabriel zesmutní. Solo. Tomu vděčí za tuhle krásu. Stiskne ještě víc křišťálovou misku. Najednou stojí přede dveřmi. Ty se samy otevřou. Had ho pustí dovnitř. Gabriel vstoupí. Rozhlédne se, ale nikde nic nevidí, až pak mu dojde, že se dívá do pobavené tváře. Člověk? Zamrká.
„Ne, nejsem člověk,“ ujistí ho vysoký muž. „Prosím posaďte se. Myslel jsem, že budete rád, když uvidíte lidskou postavu.“
„Naposled to byl Ervín, koho jsem viděl. Prosím, pusťte mě ke Kobaltovému trůnu,“ požádá. Hluboce se ukloní. V rukou svírá křišťálovou misku, která se chvěje.
„Tak vzácný dar opravňuje tvou žádost a důvod tvé žádosti?“
„Udělal jsem chybu, vzácný pane. Lituji toho a chtěl bych to napravit, pokud to bude možné.“
„Ta chyba…“ pobídne ho muž. Vezme z třesoucích rukou misku. Nijak netouží, aby zlatý leknín, který dovede zadržet smrt, skončil na podlaze a tím sám zemřel poskvrněný dotekem se zemí.
„Chtěl jsem, aby Milota byl mužem.“
„Ach, tak. Chápu. Nashi.“
„Znám ho jako Milotu.“
„Jistě.“ Zachmuří se. Jejích pán, nejvyšší z hadů, byl velmi rozezlený, když zjistil, co se stalo. K tomu ho to stalo spoustu sil, aby smrti zabránil překročit a vzít si to, co ji patřilo. „Nevím, zda bude vědět, jak zvrátit, to, co jsi způsobil.“
„Prosím! Udělám cokoliv, abych ho zachránil. Já, miluji ho.“
Kancléř, v člověčí podobě, ho pozoruje. Jistěže ho miluje. To by neobětoval něco jemu drahého, to by sem nedošel a neuplatil strážce. Problém je, že Kobaltový trůn nijak v lásce lidi nemá. Je mu toho člověka i Nashe líto. Byl jeho dobrým přítelem. Ale vybral si krásného partnera a je poznamenaný. Co má dělat?
„Dobrá, pojď za mnou. Ale varuju tě, náš pán, nenávidí lidi.“
„Podstoupím to.“
„Dobře.“ Přejde k podušce, sáhne na lesklou hadí kůži. Najednou uprostřed pokoje nestojí člověk, ale černý had s planoucíma očima. „Hlavně se nesmíš bát,“ poradí mu. Dveře se opět jako kouzlem otevřou. Gabriel jde za ním, ale neodolá, aby necivěl po krásách, které tu jsou. Od koberců zvláštních výjevu a barev, až po nádherný nábytek a malby. Strážce u skleněných otevřených dveří zasalutují a nechají oba projít.
„Rievi, to jsi ty?“
Gabriel otevře údivem pusu. Něco tak nádherného ještě neviděl. Ne, překrásné stromy plné ovoce, kvetoucí květiny nebo zelená tráva, ale kobaltový had. Modrá kůže se leskne jako vzácný diamant a z barvy přechází zrak. Na hlavě zlatý kroužek s diamantem velkým jako holubí vejce.
„Ano, pane. Přivádím vám prosebníka, co přinesl zlatý leknín.“ Kancléř udělá pohyb a odkryje Gabriela.
„Člověk!“ zasyčí prudce kobaltový had a rozvlní mohutné tělo. „Nenávidím váš! Jen vzácný dar ti zajišťuje, že tě hned nesežeru!“
„Pane!“ Gabriel klesne na kolena. „Milost pro mě a Nashe!“ vysloví Milotovo hadí jméno. Doufá, že je to on, ale proč by mu kancléř lhal?
„Cože?! Věděl jsi to? Ale jistěže věděl, Rieve!“
„On za nic nemůže!“ vykřikne úzkostně Gabriel. „To já!“
„Jistěže, ty za to můžeš! Rievi, zmiz!“
Kancléř zmizí. Gabriel osamí s kobaltovým hadem. Ten ho obtočí a zblízka se ho dotýká. Jazykem se dotkne tváře. Ochutná. Gabriel se snaží nedat najevo strach, ale pod blízkosti a stále víc svírající se smyčky hadího těla, začíná děs převládat. Otevře ústa k výkřiku, když smyčky povolí a on spadne.
„Není záchrany pro Nashe.“
„Musí být! Je živý?“
„Bloudí na pokrajích života a smrti. Každou chvilku může převládnout smrt. Nedovolil jsem mu odejít, i když jsem měl. Spí.“
„Pak…“
„Ticho!“ zasyčí král. „Nedovolil jsem ti mluvit, ty lidský červe! Víš, co jsi vůbec způsobil?“
„A…“
„Ticho! Nic nevíš! Pro nás je kůže to co pro vás! Stáhnu ji z tebe a uvidíme, jak dlouho přežiješ. Máme jen jednu na celý život. Dostáváme ji od naší paní a ona nedává dary jen tak. Jestliže ji ztratíme, umíráme. Jako ty, lidský červíčku. Jak by se ti líbilo, kdybych tě stáhnul z kůže? No?!“
Gabrielovi je na omdlení.
„Přesně. Začínáš chápat.“
„Co…“
„Ticho! Nejraději bych tě spolkl, ale přinesl jsi vzácný dar. Budeš po celé roky trpět za svůj čin.“
„Musí být nějaká možnost! Musí!“ vykřikne, i když se třese strachem, protože král se nad ním tyčí jako stěna.
„Ty hanebný člověče! Co ty víš?! Aby vstal, musí získat kůži a ta je spálená na drobný popílek! Jak chceš získat jinou hadí kůži? Opět zabít některého z nás?“
„Ne…“
„Ticho! Neptám se tě!“ odmlčí se, vrátí se zpět na své místo.
„Půjdu ke královně.“ Nedá se Gabriel odstrašit.
Kobaltový had strne. Slyšel správně? Chce jít k jejich nejvzácnější paní? Tu, kterou had vidí jen jednou v životě a to když od ní vezme to nejcennější, co má? „Zbláznil se?“
„Ne, vyprosím pro Nashe druhou kůži.“
Kobaltový had se k němu rychle připlazí. Zaujme ho to. Ano, zachránilo by ho to. Žádný had už podruhé k ní nevstoupí, ale tohle je člověk. Ještě nikdo nepřišel s touto možnosti. Je tu snad šance?
„Prosím. Miluji ho.“
„Opravdu? Spálil jsi jeho kůži. Takhle se láska nedokazuje.“
„Byl jsem blázen,“ přizná se Gabriel. „Nevěděl jsem nic a tehdy jsem Nashe nenáviděl. Nevyznal jsem se sám v sobě. Prosím, dovolte mi jít za vaší paní. Chci to napravit.“
„Zvážím to.“ Gabriel trpělivě čeká. Rád by se důkladně rozhlédl po té divukrásné zahradě, ale nemá odvahu. Co když se král rozzlobí? I král si prohlíží Gabriela. Chápe, proč si ho Nash vyvolil, ale měl zůstat ve své zemi a nechodit mezi lidi. Co má dělat? Povolit, nepovolit, ale kdyby se tomu lidskému červu podařilo nemožné… Potom by Nash opět žil.
„Dobrá.“
Gabrielovi se uleví. Konečně. „Co…“
„Ticho!“ Ti lidé! Žádná trpělivost. Jen rychle, rychle. „Půjdeš za mnou a budeš mluvit, až tě vyzvu.“
Gabrile už chce říct ano, ale spolkne to. Co kdyby si to rozmyslel a nezavedl ho za paní? Jde za kobaltovým hadem. Chtě nechtě musí obdivovat toho velkého hada.
„Tak jsme zde.“ Král se zastaví před zelenými větvemi s drobnými kvítky. Gabriel si závěs zvědavě prohlédne. Popravdě čekal něco jiného. Najednou je vyhozen obrovskou sílou a s jekotem letí proti zelené stěně, která oživne. Stačí jenom zavřít oči, když je chycen šlahouny a vtažen dovnitř. Král zasyčí.
„Pěkný pohled, co Rievi?“
„Myslíte, že se mu to podaří?“
„Netuším, ale mám ho z krku.“ Obrátí se ke svému kancléři. „I když bych samozřejmě velmi rád, kdyby Nash opět žil. Ovšem vybral si hezkou hračku, co myslíš?“
„Jistě, pane.“ Oba dva se odplazí pryč od kvetoucího závěsu.
Gabriel proletí závěsem a skončí na něčem měkkém. Po chvilce otevře oči, pak kýchne a vyplivne pírko.
„To byl můj nejlepší polštář!“ Ozve se řezavý hlas, který by snad rozkrájel na plátky i železo. „Jak mi ho chceš nahradit?“
Gabrielovi rychle dojde, kdo k němu mluví. Pozvedne hlavu, aby viděl na osobu. Otevře pusu nad zářivě bílou postavu, která se vznáší nedaleko něj. Zlatisté vlasy jsou rozevláté jako by zde byl vánek nebo žena plavala. Ale tvář zůstává zahalena závojem mlhy.
„A pusu zavři. Kdo jsi? Mluvit jistě umíš nebo jsi zapomněl slova v krku?“
Gabriel zavrtí hlavou. „Promiňte, paní. Jen…“
„Jsem krásná?“
„Ano, paní.“
Smích. „Tak co tě sem přivádí? Ještě jsi neviděl mou tvář, ale pobavil jsi nás. Jsem krásná. To mi ještě kromě mých dětí nikdo neřekl.“
Gabriel polkne. Sice mile mluví, ale jde z ní strach. „Já…“ zasekne se. Najednou mu spálení kůže připadá jako ta největší obludnost, jako kdy mohl spáchat. „Spálil jsem kůži.“
V místnosti nastane ticho, že by se dalo krájet. „Co jsi udělal?“ šepot drásající kůži.
„Spálil jsem kůži. Netušil jsem, co dělám. Prosím, já…“
„Co? Prosíš? Oč?“
Gabriel je zdvižen do výšky. Mohutný stisk na krku mu brání se nadechnout. Zemřu, prokmitne mu hlavou. Zamává rukama, jak chce ruce odervat od krku, ale nic nenahmatá.
„To je jen kapička toho, co muselo mé dítě snést. Jak se ti to líbí? Nelíbí, že? Mám pokračovat?“
„N… ovou kůži,“ dostane ze sebe v myšlenkách, i když nechápe, jak to dokázal. Najednou je puštěn. Lapá po dechu.
„Novou kůži?!“ Nevěřícný výkřik rezonuje kolem nich.
„Ano,“ špitne rozbolavělým hlasem. „Prosím. Udělám cokoliv. Pomůže mu ne?“
„Jistěže. Jenže každý had dostane svou kůži jen jednou v životě. Ani já to nemohu porušit. Proč ti to vlastně vysvětluji, ty vrahu?!“
„Jsem vrah. Já to vím, ale chci to odčinit. Jestliže nemůžete dát Nashovi, pak dejte ji mě!“ napadne zoufalého Gabriela. „Dám mu ji místo sebe.“
„Cože?!“
„Podělím…“
Smích. „Blázne! Jsi blázen! Šílenec. Nejde to. Jak se chceš podělit o kůži, když budete ji potřebovat oba? Když si ji nebudeš moci obléknout, pak zemřeš. On zemře taky.“
Gabriel svěsí hlavu. Doufal, že našel východisko. „Pak zemřu.“
Hadí žena mlčí. Pobavil ji ten troufalec, přestože ho chtěla nejdřív zabít za vraždu jejího dítěte. Kůže se nemění jako oblečení koupené na jarmarku. Ovšem na druhou stranu je první, který k ní přišel s touto žádosti. Je první, kdo se pokouší napravit svou chybu. Přiznal si to a Nashe miluje. Je to vidět. Co má dělat? Samozřejmě porušit zákony nemůže. Jedna kůže na celý život. Má odsoudit Nashe k živoření? Co když to dokáže? Plyne jí hlavou chaoticky.
„Prosím. Za nic nemůže.“
„Ticho!“ zařve vztekle. V ten moment se mlha kolem její tváře rozplyne. Místo hladké kůže má duhové šupiny a nepřirozeně velké zlaté oči bez řas. I obočí chybí a místo nosu má dvě malé dírky. Začne se hýbat sem a tam. Gabriel, který nemá odvahu ji opět pohlédnout do tváře, pozoruje špičku ocasu, která vykukuje zpod bělostných šatů. Vidí poprvé napůl člověka a napůl hada a není to pro něj příjemný pohled.
„Je tu jistá šance. Malá,“ zdůrazní. Zastaví se. „Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli Nashovi. Netoužím ho vidět v tom stavu, v jakém se nachází. Bylo to rozhodnutí Kobaltového trůnu ho takto uvěznit, ale už se stalo. Jeho rozhodnutí nemohu zvrátit. Kůži ti samozřejmě nemohu dát. To nejde. Jedna kůže na celý život, ale je tu jistý sál. Máš hodinu na to, abys vybral v tom sále kůži, kterou nosil Nash. Pokud to nezvládneš, zemřeš. Pokud ano, můžeš mu ji odnést.“
„Má paní, děkuji.“
„Neděkuj, protože to nezvládneš. Pojď.“ Vede ho k dřevěným ničím zvláštním dveřím, které se otevřou. Vejde dovnitř. Gabriel vydechne údivem. Kam až jeho oko dohlédne, ba ještě dál, jsou košíky. Nahlédne do prvního. Modrá hadí kůže. Zoufale se rozhlédne po nepřeberném množství košíků s hadími kůžemi. Najednou zaslechne tik tak. Hodiny. Nevidí je, ale zní dost hlasitě. To nemůže stihnout ani za sto let!
„Čas ti utíká,“ řekne jedovatě hadí žena.
„To nestihnu.“
„Pozdě. Pak zemřeš.“ Gabriel se vrhne k dalšímu košíku. Další, další… Těch barev, velikostí. Matné, zářivé, hladké s malými šupinami i velkými a což teprve ty vzory, ale ani jedna není bílá. Tam. Stojí u košíku s bílou kůži. Je to ona? Zaváhá. Instinkt mu říká, že by to bylo velmi lehké. Polkne a přemístí se k dalšímu. V obličeji hadí ženy se objeví lehký údiv. Prošel. Možná to dokáže, pomyslí si a pohlédne na obrovské neviditelné hodiny. Vyčkává, zda najde tu pravou kůži mezi tisící jinými.
Gabrielovi teče pot po čele. Dech mu dochází. V hlavě mu zoufale tiká tik, tak. Kolik ještě má času, ale odvahu se optat nemá.
Kolik ještě? Kolik? Proboha, jak dlouho tu je? Kolik času uběhlo? Zimomřivě jde k dalšímu košíku. Najednou strne.
„Hele, tu jsem. Konečně jsi dorazil. Jsi pomalejší než šnek! Dělej! To je ona! Seber a upaluj!“ Gabriel se otočí ke košíku, kolem kterého prošel, a odkud slyší tichounký hlásek. Ta špinavá šedá matná kůže v košíku ho ničím neoslovila. Najednou uvidí malou hadí hlavu, která opatrně vykukuje. To je přece to hádě, co mu pomohlo k daru pro krále. „Je to o… Au! Paní, já nerad! Prosím, pusťte mě!“ řve. Gabriel nechápavě zírá na scénu. Hadí žena v ruce drží malé hádě, které se kroutí, jak jen může. Ale tichý hlas hada je pryč a místnosti zní řev.
„Nerad? Zrádce! Víš, jaký je trest?!“
Gabrielovi to dojde. „Nic neudělal!“
„Ale ano a ty mlč, červe! Jak můžeš pomáhat tomu lidskému strašákovi? Co? Přiznej se!“
„Paní, paní, prosím, já tu byl náhodou! Nic jsem neřekl!“
„To ti tak věřím. Co mám udělat s prolhaným služebníkem?“ Hádě se v ruce třepe sem a tam. Gabrielovi je ho líto. „A ty seber ten košík, když ti to prozradil. Věz, že bez jeho nápovědy bys ho nikdy nenašel. Padej, než si to rozmyslím a sežeru tě! A tebe, můj drahý služebníku, co já s tebou udělám?!“
„Paní…“ Gabriel polkne, sebere košík a rychle odchází. Má špatný pocit, že tu nechává hádě, ale když už má tu kůži, pak by nerad o ní přišel. Ve dveřích s lítosti se zadívá na hada v ruce hadí ženy. Netuší, jak mu pomoci.
„Paní, prosím, pusťte mě už. Budu vám věrně sloužit do konce svých dní.“
„To už jsi říkal posledně! Zradil jsi mě!“
„Já vím! Omlouvám se. Neudělám to víc! Budu mlčet jako ryba!“
„Ryba?“ zeptá se mazlivým hlasem. Vyhodí hádě do vzduchu a mávne rukou. Hádě dopadne do akvária a změní se v rybu. „Neměl jsi to říkat. No, snad aspoň Nashe zachrání. Unavila jsem se.“
„Paní, nesnáším vodu!“ volá hádě, zatímco zuřivě plave v akváriu. „Pomoc topím se! Já utonu!“ Hadí žena kolem něj nevzrušeně projde. „Paní, neumím plavat! Prosííím!“
Gabriel s košíkem se postaví na stejné místo, kde prvně uviděl hadí ženu. Z bělostného anděla se vyklubal spíš démon, pomyslí si. Podívá se na divnou kůži. Rozhodně nevypadá stejně, jako když kůži viděl poprvé. Rozhlíží se kolem sebe, ale zelenou oponu z rostlin nevidí. Neví, jak dál když se ozve mrazivě jedovatý hlas.
„Ani vypadnout sám neumí!“
Gabriel se nestihne otočit, když ho ovinou šlahouny a zatemní se mu před očima. Jen automaticky pevně stiskne košík. Zničehonic pocítí pevnou zem. Květiny, vůně a kus… kobaltového těla. Král. Zvedne se.
„Mám hadí kůži.“ Nadzvedne košíka vyplivne trávu.
Král mlčí. Tak tohle nečekal. Popravdě už se chystal odejít, když se opona rozvlnila. Stačil se jen uhnout a už před ně přistálo tělo s košíkem. Hadí kůže vypadá podivně, ale pokud mu je dala jejich Paní, pak bude to v pořádku.
„Zachráníte Nashe?“
„Pokusím se. Je divná.“
Gabriel se zamračí. „Já vím, ale podle paní je to ona.“
Král se zavlní. „Uvidíme. Jdeme.“ Začne se plazit pryč. „Rievi.“
„Pane?“
„Pomůžeš nám. Ten cizinec přinesl Nashovi kůži.“
Rievi vytřeští oči, zadívá se do košíku. Nevzhledná kůže, ale je tu a je volná. Pak ji nevlastní žádný had. „To je…“
„Ano vím. Přines zlatý leknín. Budeme ho potřebovat.“
„Ano, pane.“ Nadšeně se odplazí. Bude rád, když se podaří Nashe zachránit. Král vede Gabriela stále hloub a hloub. Občas míjí stráže, které vzdají čest, až dojdou ke kamenným dveřím. Nash zasyčí. Dveře se pohnou a oni zírají do temného jícnu. Gabrielovi naskočí husí kůže. Má strach, ale ještě víc se bojí, co tam uvidí. Otočí se, když zaslechne šelest. Rievi. Oddechne si.
„Jdeme. Nebo ne,“ změní názor král. „Rievi, ty otrháš zlatý leknín a uděláš kolem katafalku neprodyšný kruh. Nesmí být ani mezírka mezi plátky. Tím zadržíme smrt, aby si ho hned nevzala. Já zatím sundám víko a probudím ho. Ty, lidský červe, mu dáš kůži. Leknínu se svými špinavými prsty ani nedotkneš, jinak ho pošpiníš a smrt si vybere svou daň, je to jasné a při rituálu se opovaž dotknout byť jediného plátku, ať rukou nebo nohou. Jeslti něco pokazíš, potom budeš si přát zemřít.“
„Jak?“ optá se Gabriel.
Král se svým kancléřem zůstanou na něj civět. Myslí to vážně nebo ne, letí jim hlavou. „Jak? Jak? Prostě mu ho dáš.“
Gabriel raději mlčí. Zadívá se do košíku na matnou kůži. Jestli je to ona, pak vypadá děsivě, když si vybaví zářivě bílou. Král toho nechá a vstoupí dovnitř. Vede je k nejzazšímu katafalku. Gabriel zvolní, ale kancléřovo zasyknutí ho donutí opět přidat. Má strach se podívat na Nashe. Ještě jeden krok. Zadívá se na to, co kdysi bylo jeho milencem. Udělá se mu špatně, když vidí napůl lidskou napůl hadí postavu.
„Teď ne!“ zasykne král. I jemu je smutno, když ho takto vidí. Když k němu zavál pach Nashovy smrti, automaticky ho zachytil v okamžiku proměny a smrti. Obklopil ho magii, aby ho zachránil, i když netuší, proč to udělal. Měl dávno zemřít, ale teď se potácí mezi smrti a životem. Možná ho ten bídný červ, který to celé způsobil, zachrání. „Rievi, lístky.“
„Ano, pane.“ Změní se v člověka a opatrně začne oddělovat lístky. Stejně opatrně je pokládá kolem katafalku. Král se zatím postaví k čelu katafalku.
„Ty se postav uprostřed. Přesně tak. Až zmizí víko, oblečeš ho. Máš na to jen okamžik. Okvětní plátky leknínu zadrží smrt, ale jen na krátko. Musí dostat kůži, rozumíš tomu, člověče?“
„Gabriel. Ano, pane.“ Položí vedle sebe košík, pak ho dá na jiné místo, aby nakonec zůstal viset na ruce.
„Hotovo pane.“ Odklidí se od katafalku. Svine se do klubíčka, když se kobaltový had rozvine do výšky. Gabriel se třese, jak vše ještě víc potemní.
„To je Smrt, člověče“ splyne z Rieviho rtů. Svine se ještě víc.
Víko se pohne, až spadne. Zlaté okvětní plátky začínají ztrácet lesk. V nohách katafalku se zhmotňuje propastná čerň, pohlcující nazlátlé světlo z plátků leknínu. Gabriel vezme kůži do ruky. Udiví ho její jemnost. Poklop je pryč, ale on váhá. Netuší, jak Nashiho obléct. Nakonec zoufale položí kůži na hruď. Najednou kůže se pohne. Ohromeně se dívá, jak se pohne, potom víc a víc, až obklopí tělo. Zlaté lístky vzplanou. Na místě napůl lidského těla je hadí.
Nash otevře oči. Smrt? Gabriel? Ale kde to je? Pak ho přemůže malátnost a on usne.
„Povedlo se to! U naší všemocné paní, podařilo se to. Rievi, slyšíš?“
„Ano, pane. Slyšel jsem nádech Nashiho. Je to skvělé,“ přisvědčí nadšeně kancléř.
„Ano to je a ty…“ Vztyčený kobaltový had se zadívá na Gabriela. „Ty, odejdeš. Hned! Už se nikdy nevracej. Nikdo tě nikdy sem nepustí.“
Gabriel se nadechne k protestu, ale pohltí ho mocný vír. „Ne!“ stačí vykřiknout.
„Bylo to moudré, můj pane?“
„Bylo. Bez hadí kůže by to tu nepřežil déle než týden. I tak tu byl déle než by se slušelo na člověčího červa. A pak, Nash se potřebuje uzdravit. V zahradách mu bude nejlépe.“
„Dobře, pane.“
„Dokázal nemožné, Rievi.“
Kancléř přikývne. To ano. Je to snad ta síla lásky, která žene lidi a i hady?
Gabriel se probudí pod stromem. Schoulí se. Kde to je? Pak si vybaví cestu do Temného lesa, Ervína, strážce, hádě, démonickou hadí ženu i Kobaltového krále. Vyhodil ho, ale je Nash v pořádku? Musí zpátky. Musí se dozvědět, co se stalo. Na něm nezáleží, ale na Nashovi ano. Vypadal hrozně, když ho viděl, ale co když to nebyl on? I kůže byla jiná a král mu mohl lhát. Musí zjistit pravdu. Vstane, zapotácí a začne dávit. Má pocit, že mu z těla vyskočí srdce. Nakonec si lehne do trávy a usne.
Další den vstane. Konečně ví, kde je. Temný les, půl dne od houštiny. Potácivě, ale každým dalším krokem jde jistě a jistěji. Nakonec skoro utíká, jak chce tam dorazit co nejdřív. Posadí se po strom. Vybaví si první noci. Tehdy usnul. Bude to stejně? Třetí noc ho probudil věrný Solo. Teď tu není. Zesmutní. Snaží se udržet vzhůru, ale víčka mu klesají a on usne. Nevnímá otevřenou bránu, hady, kteří se kolem něj uctivě proplazí, ale ani velkého rudého strážce, který se k němu zvědavě zadívá. S postupující hodinou se vrátí do hadí říše. Jakmile se brána zavře, Gabriel otevře oči. Podívá se směrem k houštině, ale ta tam je jako němý svědek.
„Prošvihl jsem to. Nevadí, zkusím to zítra.“ A tak šel den za dnem, až se Rudý had slitoval a probudil ho.
„Konečně. Musím dovnitř.“
„Ne, pokud si ceníš života, potom odejdeš a nikdy sem už nepřijdeš. Náš pán, Kobaltový trůn, vyjádřil se jasně. Ty nesmíš projít do naší říše. Ten, kdo by tě pustil, propadl by hrdlem. Nepustím tě, ani když použiješ prsten.“
„Musím tam. Musím vědět, zda Nash žije.“
„Stačí ti vědět jen to?“
„Ano, ale pravdu!“
„Nevěříš nám? Nejsme jako vy prolhaní lidé. Nemusíme se uchylovat ke lžím.“
Gabriel se zastydí. „Omlouvám se, ale ta kůže…“
„Zůstaň zde. Pokusím se ti zjistit něco víc. Pak odejdeš. Narušuješ klid naší stezky a to není dobré. Slibuješ?“
Gabriel by se nejraději přesvědčil na vlastní oči, ale přikývne. „Slibuji.“
„Dobrá. Zítra.“ S tím se vrátí do hadí říše. Gabriel udělá krok, aby vešel za ním, ale nakonec zůstane stát. Zítra. Zítra se dozví, zda Nash žije, ale co potom? Má se vrátit k otci jen tak? Nakonec usne. Nedočkavě čeká na otevření brány. Má tušení, že tentokrát neusne. S temnou půlnocí se houština rozhrne a objeví se brána. Stojí a dívá se na plazí těla, která ho míjejí. Nakonec spatří rudého hada. Čeká na něho, protože se bojí, že šlápne na některého hada.
„Čekáš, to je dobře. Nash je na živu. Zotavuje se.“
Gabrielovi se uleví. Zotavuje se. To je dobře. Ukloní se. „Děkuji.“
„My děkujeme, i když se to nezdá a nevracej se. Nikdy. Tvé místo není zde, v hadí říši.“
„Nevrátím se.“ Chce ho Nash ještě? Co bude dělat? Rudý strážce se dívá, jak odchází. Udělal dobře. Nebylo by dobře, kdyby Kobaltový trůn se doslechl o jeho činu. S posledním příchozím, zavře bránu jako vždy.
Gabriel mezi tím odchází. Má strach z lesa, ale ještě víc ho trápí, že už neuvidí Nashe. Neuvědomuje si nebezpečí, které číhají za každým stromem.
Jsi v mé moci, myslí si postava, která ho zahlédla a je dost silná. Prochází se jako by mu to zde patřilo, ale Temný les se nenadarmo tak jmenuje. Nesnáší vetřelce, kteří si myslí, že jim to zde patří a tak už druhou noc ho začnou pronásledovat žhnoucí oči. Číhají, až usne, až spočine v příhodném místě, kde by ho dostal.
„Blázne,“ zašeptá postava v kožešinách, která neustále číhala na pokraji hadí říše. „Kšá!“
„Stále si myslíš, že Temný les ti patří?“
„Ne, ale dostal jsem povolení zde žít! Patřím sem, tak jako vy. Kšá!“ odhání temné stíny Ervín. „Probuď se!“ cloumá vysíleným Gabrielem.
„Ne, tentokrát nám kořist neupřeš. On nedostal povolení! Je náš! Tak chutný! Tak voňavý! Chceme ho! Toužíme po něm!“
„Nedostal, ale je poznamenaný hadem! Necítíš to nebo tvůj čich otupěl, přízraku?“ zvolá posměšně Ervín, ale v duši má strach. Dobře ví, že obyvatelé lesa mají nárok na kohokoliv, kdo vejde do lesa. Gabriela by možná zachránilo jen to, že spal s hadem.
Přízrak vlka nasaje vzduch. Vzteklé zavyje.
„Kšá! Není pro tebe! Je chráněný hadí říši!“ zvolá opět Ervín.
„Možná!“ zavrčí zle přízrak. Rudé oči spočinou na obou mužích. Tak rád by jim rozdrásal hrdla a napil se teplé krve, ale jestli má pravdu a stojí za nimi hadí říše… Ne, tu se nikdo neodváží rozzlobit. Jejich paní by nenechala ani stéblo na pokoji, dokud by dotyčné nezničila. „Přesvědčím se, a jestliže lžeš…“ v hrdle mu zakloktá hrubý smích.
„Gabrieli, vstávej, no tak! Rychle! Musíme jít.“
„Co?“
„Musíme jít. Dělej! Vstávej!“ Pobízí Gabriela Ervín. Nebude čekat, až vlčí přízrak zjistí pravdu. Netuší jaká je, ale momentálně jsou z toho venku. Dneska v noci mají klid a zítra ráno taky. Ale pak… Pak jim nepomůže ani Kobaltový trůn.
„Ervíne?“
„Jo. Co tě napadlo být venku? Kde máš koně? Padáme. Jde po nás Temný les. Touží po naší krvi.“ Nepoučí se a opět mu pomáhá, ale je tak hezký. Bylo by škoda, kdyby ho dostal přízrak.
„Jsem unavený.“
„Hele, chceš vidět své vnitřnosti? Ne? Tak vstávej a jdeme.“ Nakonec Gabriel se zvedne. „Kde máš toho krásného bělouše? Solo se jmenoval, ne?“
„Obětoval jsem ho za královský dar.“
Ervín se na něj úkosem podívá. On se skutečně dostal až ke Kobaltovému trůnu? „Viděl jsi jejich panovníka?“
„Ano. Dokonce i hadí ženu. Je to démon. Sžíravý nemilosrdný hlas. Hnus.“
Ervín vytřeští oči. „Jejich paní?“
„Ano. Je jedovatá jak had.“ Zasměje se tomu, ale pak ho únava přemůže. „Pomohl mi malý had a získal jsem hadí kůži. Nash žije.“
„Tak se jmenuje tvůj partner?“
Gabriel se zasní. „Ano. Líbí se mi víc než Milota. Zní to tak krásně syčivě. Zotavuje se, doufám.“ Ervín se nestačí divit. „Myslel jsem, že to nezvládnu, ale pomohli mi. Strážce, had i jejich paní a to hádě. Nebýt jich, tak zemřu. Vlastně každý mě za to spálení kůže chtěl zabít, ale pak si to rozmysleli. Spíš kvůli Nashovi, než kvůli mně,“ poznamená hořce.
„No jo, je to její dítě a k tomu patří k mocným.“
„Vím, došlo mi to, ale vůbec mi to nevadí. Jen nevím, co mám dělat teď.“
„Teď koukej si zachránit kůži ty.“ A já taky. Cítí oči, které hodnotí jejich kroky. Musí se dostat do srubu. Tam bude v bezpečí. Popohání Gabriela, nakonec ho nese. S nastoupením noci se zhroutí ve srubu. Není schopen se ani zvednout a zavřít dveře. Najednou se přetočí. Zírá do rudých očí vlčího přízraku.
„Nelhal jsi, člověče! Pro tentokrát! Ale pamatuj, jediný chybný krok a tvé hrdlo rozpářu!“ Skok a přízrak je pryč. Ervín zavře oči, zívne. Usne, jako když ho do vody hodí. Dokonce nechá i dveře otevřené. Už se určitě rozneslo, že má zde člověka chráněného hady. Nikdo si je nepřeje znepřátelit. On taky ne. To byla poslední myšlenka, která mu prokmitla ještě hlavou.
Druhý den potácivě vstane. Přeleželý krk, rozbolavělé svaly. Rozdělá oheň, donese vodu. Posadí se na jedinou židli a zírá na mládence. Je krásný i přes to jak páchne, se strništěm na tvářích. Zálibně ho pozoruje.
„Ervíne?“ vyruší ho z obdivování chraptivý hlas.
„Hm.“
„Sežral nás?“
Smích. „Ne, ale chybělo málo a byli bychom skončili ve vlčích žaludcích. Čaj. Co chceš dělat?“
Gabriel se posadí. „Vrátím se. Co jiného. Do hadí říše mám zákaz vstupu. Nemohu ho vyhledat.“
„Najdi si… Blbost, že?“
Gabriel se křivě pousměje. Vyhrabe se na nohy. „Tak nějak. Nejspíš pomohu otci s panstvím.“
„Zatím si odpočiň.“
„Díky. Ervíne,…“
„Ano?“
„Nic.“ Posadí se na postel, vezme do ruky hrnek. Zajímalo by ho, proč zde Ervín žije a k tomu ten Rudý had. Jaký je vlastně mezi nimi vztah?
„Nejsem poznamenaný, jestli tě to zajímá.“
Gabriel zrudne. „Promiň.“
„To nic. Víš, nemám k tomu odvahu.“
Gabriel přikývne. Zná ten pocit. Není to jednoduché, ale zvládnout se to dá.
Za dva dny se loučí s Ervínem na okraji lesa. Už se sem nikdy nevrátí. Ví to, ale kdyby dostal šanci, přišel by. Udělal by cokoliv, jen aby mohl být s Nashim.
„Gabrieli, vrátil ses,“ přivitá ho otec vřelým objetím na nádvoří zámku. „Povídej.“
„Tady ne, ale podařilo se mi to. Zachránil jsem ho.“
„To je skvělá zpráva.“ Zmužněl, zestárl. Pár měsíců je pryč a tolik se změnil.
„Ano. Myslíš, že bych mohl odjet na nějaké jiné panství?“
Kníže se podiví. „Chceš spravovat panství? Proč ne, ale nechtěl bys zajet raději do hlavního města? Je čas plesů, radovánek. Věřím, že tam na něj zapomeneš.
„To nejde,“ hlesne. Nechce otci vyprávět proč. „Byl bych raději na nějakém panství.“
„Dobře, ale nechceš tu zůstat pár dní? Odpočinout si. Můžeme si promluvit o vhodném panství.“
„Proč ne. Děkuji.“ Rozhlédne se. Zrak mu utkví na prázdné louce, kde kdysi stával stříbrný zámek. Teď mu to připadá strašně dávno. Od té poslední noci snad uplynulo tisíc let. Ale kdykoliv si ty noci vybaví… Chce další. Nejhorší je, že už nemůže. Jediná šance je, že se Nash vrátil.
U večeře kníže pozoruje svého syna ustaraně. Kdyby se mu svěřil! Pomohl by mu, ale netuší jak. Když vyprávěl, co se stalo na cestě za Milotou, trnul. Když pak nad tím přemýšlel, došel k závěru, že hodně toho vynechal. Vsadí se, že to nebyla tak pohodová cesta, ale nechtěl ho nařknout, že je lhář. Spíš jen mu neřekl spoustu věci. Rozhodně je nějak spojený s tou hadí říší.
Jednoho večera s knihou v posteli přemýšlí nad tím problémem, když do ložnice vpadne sluha. Kníže se zamračí. Dal jasně najevo, že chce mít klid. K tomu žádné zaklepání, nic.
„Pane! Tam… Tam…“ Sluha sotva popadá dech.
„Tak co tam je? Vyklop to! A rychle nebo tě dám setnout!“
„Zámek! Stříbrný.“
Kníže strne, odhodí pokrývku, knihu pohodí na koberec. Vrhne se k oknu, když si vybaví, že musí k jinému. Rychle k němu přeběhne. Sluha měl pravdu. Na louce stojí stříbrný zámek a zahradami. Na věži vlaje prapor s hadem. Opře se o parapet. Zavře pevně oči, otevře, ale zámek tam stále stojí.
„Oblek! Ne, župan! Dělej nemehlo! Můj syn to ví?“
„Netuším, pane, ale myslím, že ano. Celý zámek je na nohou.“ Kníže vyběhne v županu. Je mu jedno, jak vypadá. Na nádvoří se postaví na horní schody. „Ticho!“ zakřičí. Nikdo ho neslyší, až vedle něj stane dveřník, který se nadechne a zařve.
„Ticho! Milostivý pán je přítomný.“
Konečně, pomyslí si kníže, když vidí sluhy i služky různě oblečené se uklánět. „Všichni do svých pokojů.“
„Všichni do svých pokojů.“
„Kočár.“
„Kočár!“
Kníže zvedne oči k obloze. Bože, co mu to slouží za nemehla?
„Otče?“
„Tak pojedeme, ne? Důstojně, jak se na…“ V tom si vzpomene, že je v županu. „To je jedno.“ Posadí se do kočáru a rozjedou se k stříbrnému zámku. Nechápou, jak je možné, že tu je. Gabriel hoří nedočkavostí a nesedět vedle otce, rozběhl by se k zámku. Nečeká, až kočár úplně zastaví, vyskočí a rozeběhne se dovnitř zámku. Otevírá jedny dveře za druhými, až dorazí k jejich ložnici. Otevře je. Ticho. Vejde. Zesmutní. Prázdno.
Kníže zatím daleko důstojněji vejde do zámku. Rozhlédne se po stříbrné nádheře. Jenže, kde je jeho syn?
„Gabrieli?!“
„Tati, není tu.“ Vzhlédne k postavě na schodišti. V tom se začnou objevovat sluhové, služky, kteří se mlčky rozcházejí. Kníže jen sleduje, jak se objevují doslova ve vzduchu.
„To je v pořádku. Zůstanu tu.“
„Určitě?“
„Ano. Vrátí se. Musím doufat.“
Kníže si povzdechne. Jak si myslel. Zamiloval se. Rozhlédne se po nepřeberném bohatství. Mohl dopadnout hůř, i když had je had. „Dobře, ale zítra mě navštiv i s Milotou.“
„Navštívím,“ slíbí Gabriel. Jde do ložnice, ale nelehne si, ale posadí se. Vybavuje si každý okamžik, kdy ho Milota laskal. Milota, Nash? Kým vlastně je? Vezme hlavu do dlaní. Kým? Kým on!
„Ssss!“
Gabriel strne. Bojí se vzhlédnout. Opět se ozve.
„Ssss.“
To už se zadívá k posteli. Na hebkém polštáři leží had. Pomalu jde k němu. Vnímá šedou kůži, matný lesk. Bolí ho to, ale srdce se mu chvěje v předtuše slastí, které ho čekají. „Miloto?“
„Ssss!“ ozve se zasyčení. Gabriel nahne k hadu tvář. Je mu všechno jedno. Zakmitnutí hadího jazyka po tváři ho překvapí. Posadí se, dotkne se poprvé Milotovy hadí kůže. Je hebká. Vzlykne.
Bim, bam, ozve se zvon na věži nedalekého kostelíka.
„Budeš mít červený nos,“ ozve se tichý hlas.
„Miloto!“ zakřičí Gabriel. Vrhne se mu kolem krku. Nadšeně ho začne líbat. „Jsi to ty? Jak? Jak? Počkej!“ vstane, podívá se po něm a rychle se svleče. Nash je ohromen. Tak takové přivítání rozhodně nečekal. Když se k němu přivine Gabrielovo tělo, obejme ho. Čekal, že to bude jako poprvé, ale tohle je rozhodně jiné. Sevře ho do objetí.
Gabriel jen vzdychne, když ho sevře. Nemůže se dočkat dalších lekcí. Zašeptá mu to do ucha. Nash se zasměje a začne mu vyprávět, co všechno bude provádět. Gabriel se místy červená, ale pak se rozhodne splnit něco z těch lekcí a tak se vyhoupne mu na stehna.
„Bude tě to bolet.“
„To je jedno. Zítra nebude, ne? A další den taky ne, že?“ optá se trochu úzkostlivě.
„To nebude, ale musím občas zajít do hadí říše.“
Gabriel ho pohladí po hrudi. Pak sevře penis a pomalu si ho zavádí do těla. Bolí ho to, ale když si vybaví Nashovu bolest… Nakonec dosedne.
„Je to správně?“
„Naprosto, miláčku.“ Pohladí ho po tváři. Tolik se mu po něm stýskalo. Rievi mu všechno vyprávěl. Teď věří, že bude jeho hadí kůži bránit do roztrhání. Gabriel se nadzvedne a spustí. Pozoruje Milotovou tvář. Nádherná pozice, pomyslí si spokojeně. Do ruky vezme pramínek šedých vlasů. Projede jim lítost nad tím, co se stalo. Vynahradí mu to, slibuje si to v duchu.
Odpočívají po milování, když mu Nash pohlédne do tváře. „Zde jsem Milota. V naší říši mám druhé jméno Nash. Znáš moje obě jména.“
„Já vím.“ Položí si hlavu na jeho hruď a naslouchá srdci. „Proklel jsem se, co jsem způsobil. Budu toho litovat do konce dní. Kdybych tušil, co tím způsobím…“
„Udělal bys to opět.“
Gabriel se zachmuří, když zaslechne hluk. Nadzvedne se, ale hluk nepřestává, proto jde k oknu. Vyjekne, protože na nádvoří vjede bílý kůň s malým chlapcem v sedle, který se kymácí sem a tam a nadává dunivým hlasem. Je mu povědomý, ale kde ho slyšel? Nezná chlapce, ale Sola by poznal kdykoliv. Jak to, že tu je, když ho viděl umírat? Najednou chlapec zvedne hlavu. „Překvapení!“ zařve, že je to slyšet v okruhu sta mil. „Bylo mi ho líto, tak jsem ho z jezírka vylovil. Máte to tu pěkné!“ Uculí se a zmizí. Kůň stojí uprostřed nádvoří a rozhlíží se.
„Miloto,“ otočí se k svému milenci, ale místo Miloty leží na polštáři velký šedivý had. Ztuhne, ale pak si lehne na svoji stranu. „Můžeš mluvit?“
„Jistě.“
„Proč…“ pohladí ho. Pochopí, že si bude muset zvyknout na ten dotek. „Proč tak krátce?“
Milota zasyčí. „Víš, než se zregenerují, tak to bude trvat. Je to jako nemoc. Proto musím odcházet do své říše a v noci mohu být jen krátce člověkem. Ten zámek mě strašně vyčerpal. I tak jsem se neměl proměňovat, ale řekl jsem si, aspoň na půlhodinku.“
Gabriel se posadí. Je v šoku. „Jen půlhodina?!“ To nevydrží! Chce celou noc ne krátkou chvilku, kdy sotva udělá pár pohybů. „To nemyslíš vážně?!“ vyjede.
„Někdy méně.“
„Méně? Ne půlhodina? Nešlo by to déle? Miluji tě,“ zaškemrá nevěřícně. Málem, že se nerozbrečí. Miluje Milotu, ale dobře si uvědomuje, že všechno dělal především jen kvůli sexu!
Konec
