9. 8. 2013
Něco za něco
/na motivy pohádky O dvanácti měsíčkách/
Kdysi dávno v jedné dolině žil otec s dvěma syny. Staršího, Ferdinanda, měl velmi rád, protože ho měl se svou první ženou, ale mladšího Jana, nesnášel, přestože jen díky němu a jeho matce měl hospodářství. Též byl důvod, že mladší daleko převyšoval Ferdinanda, ať v pracích nebo v jiných věcech, ale též taky byl daleko pohlednější, což přinášelo problém, jelikož dívky se točily jenom kolem něj. Aby si dívky na vdávání začaly všímat staršího lenocha, který se tak akorát uměl po vsi procházet v bohatém stroji, Jana stále víc zapřahovali do práce v hospodářství. Vstával s kuropěním a nezřídka šel spát bez večeře. Když ale to nefungovalo a dívky přicházely, jen aby ho viděly kosit trávu nebo hnát tři kravičky na pastvu, začali si na něm vylívat zlost. Bili ho, nedávali mu jíst a vymýšleli různé peripetie, jen aby se nikde neukazoval.
Jan to dlouho snášel klidně neboť tak mu to přikázala matka, která nechtěla, aby hospodářství upadlo, když poznala, koho si to vzala. Jednoho dne se ozval proti bití.
„Proč mi to, otčíme, děláte? Čím jsem si zasloužil vaší nenávist?“ pronese tiše. Stál proti němu s pokorně skloněnou hlavou, ale chvěl se vzteky, protože Ferdinand místo, aby vyhnal kravičky na louku, tak jenom seděl na lavici a okukoval děvčata, co šla s hráběmi na seno.
Otčím, mohutný statný chlap, který okouzlil Janovu matku, se ušklíbne. „Co je ti potom? Zmiz! Jdi je vyhnat na pole! Tak bude to?! Nebo chceš jednu přiložit?“
Jan si povzdechne, ale nemá odvahu odejít ze statku, protože se bojí, jak by to s ním dopadlo. Zajde do chléva, kde vezme dlouhý prut na Strakoši, Bělušku a třetí Sněhulka. Vyžene je na pastvu, jak to dělává každý den, kromě zimy. Otčím se dívá za jeho statnou postavou. Zkrásněl a děvčata to oceňuji, pomyslí si a pohlédne na svého syna, který se rozvaluje na lavici. Jestli si ho má nějaká vzít, nejlépe starostova dcera, potom se musí zbavit Jana. Je příliš hezký, pomyslí a vybaví si jeho zelenkavé oči, delší zlaté vlasy a pěknou postavu. Čert mi ho byl dlužen, ale zabít se ho neodváží. A tak pro Jana nastala další peklo, které pro něj přichystal.
Jednoho dne, kdy vesnice je skoro pod sněhem, Ferdinand se vypravuje na draní peří. Zkrášluje se, jak nejlépe umí, aby udělal dojem, ale jeho otec dobře ví, že Janovi nesahá ani po paty. Někdy se mu zdá, že čím víc ho bijí, ponižují, tím je krásnější a jeho syna šerednější, ale statek, to už zařídí, připadne Ferdinandovi. Zítra bude veselice v jejich hospodě, a proto by měl donést nějaký neobvyklý dárek.
„Jane, zvedni se a neflákej se tam!“
„Ano, otčíme?“ nechápe, proč mu to říká, když vedle sebe má hromadu věci a postrojů, které je potřeba připravit na jarní práce.
„Doneseš Ferdinandovi fialky. Zítra je v hospodě zábava. Tak mazej! Neslyšel jsi mě?! Jak je nedoneseš, nemusíš se vracet!“
„Ale, fialky v této nerostou a je tam strašné počasí!“ vykřikne udiveně Jan. Venku je chumelenice, že na krok není vidět a mráz ohýbá mladé stromky stejně jako vítr.
„Padej a nechť jsou tu do zítřka!“ ukáže na dveře. Vytrhne mu z ruky uzdu a odhodí ji do kouta. Vezme silnou hůl a udeří Jana po plecích. Ten vzlykne bolestí. Když si chce vzít beraní kožíšek, tak mu ho otčím vyrve z ruky. Vyhodí ho ven do sněhu, tak jak byl.
Jan se brodí sněhem k lesu, kde doufá, že tolik nebude fičet vítr. Opře se o strom a přemýšlí, co bude dělat. Kde sehnat v této době fialky? To není možné, když je leden a fialky omamně voní na stráních až v březnu. Statečně vykročí, aniž vlastně ví kam. Jde noha co nohu mine a snaží se třením si zahřát paže. Najednou zůstane stát jako ohromený, protože před ním vykoukne světýlko jako bludná duše, co svádí pocestné z cesty. Prvně co ho napadne, že jsou to duchové hor, ale copak ti potřebují světlo? Potom ho napadnou zbojnicí. Vykročí k nim. Copak mohou být horší než otčím s Ferdinandem? Čím víc se blíží, tím je světlo větší a jasnější, až uvidí velkou vatru. Vstoupí na palouček, kde je dvanáct velkých kamenů vytesaných do podoby křesel a na tom největším, který je položen na plochém kameni sedí starší muž s bílým vousem. V ruce má pořádnou sukovici a křeslo spíš vypadá jako trůn. Kolem něj na křeslech sedí jedenáct mužů. Dva po obou stranách s dlouhými bílými vlasy a vousy, další tři v zralém věku, další tři jen o pár let starší než on a další tři, ti nejkrásnější v jeho věku.
„Co tu chceš, smrtelníku?!“ zahřmí muž na vyvýšeném křesle.
Ten pokorně skloní hlavu v úctě před mužem. Třese se zimou, ale odpoví, přestože má strach jako nikdy v životě. „Dobří lidé, prosím vás, nechte mě ohřát u vašeho ohně. Je mi zima, že nemohu udělat další krok!“
Leden, neboť je to on, kdo sedí na trůně, mu pokyne rukou k ohni. Obdivuje jeho ztepilou postavu jen v kalhotách, haleně a dřevácích. Musí být úplně promrzlý, když vidí promodralé rty. Řekl by, že ještě hodinku a někde u stromu umrzne, což by byla škoda tak pěkného mladíka. Jan přistoupí s nataženýma rukama k ohni. Zamne jimi. Plameny jasně osvětlí krásnou tvář se zelenkavými očima a zlaté jemné vlnité vlasy. Dvanáctery oči na něm spočinou se zájmem, ale promluví opět Leden.
„Copak tu děláš, mládenče, v tom oblečení? Vládne zima, ale ty jsi oblečený, jako by mělo nastat léto!“ Líbí se mu ten mládenec, i když odhaduje, že se jich bojí, ale přesto se drží vzpřímeně.
„Otčím se mým bratrem mě poslal na fialky,“ přizná nerad.
„Fialky? Je zima, mládenče. Jak se jmenuješ?“
„Jan a můj bratr je chce zítra dát na zábavě své vyvolené.“
Leden se usměje a vítr se utiší v lese. „A ty nemáš vyvolenou?“
Jan sklopí hlavu. „Nemám,“ špitne zrudlý, když se zadívá na mladíka po své pravici.
„Můžeš tu zůstat,“ nabídne mu Leden.
Jan zavrtí hlavou. „Nemohu, dobří lidé, neboť co by se stalo s kravičkami a hospodářstvím? Nemohu zanechat jim to, aby všechno zchátralo, ale jestli mi poradíte, kde mohu natrhat fialky, budu vám velmi zavázán.“ Zalíbí se Lednu Janova odpověď stejně jako on sám.
„Přistup blíže! Bratře Březne, prosím, nastup na mé místo a pomoz tomu smělému mládenci,“ řekne. Nejmladší měsíc se zvedne a posadí se místo svého bratra. Okolí se ihned začne měnit. Vyraší tráva, stromy nasadí pupence a objeví se různorodá kvítka. Mladík se dotkne Janovy tváře, který přišel udiveně k trůnu. Obkrouží rty, pohladí tvář. Jan ho nechá dělat si, co chce. Nemůže věřit, že ten nádherný mladík se ho dotýká. Je to, jako by se jeho sny zhmotnily.
„Musíš si zasloužit, aby fialky vypučely, Jane.“
„Co mám dělat?“ optá se s bušícím srdcem Jan. Mimoděk přistoupí k Březnu ještě blíž. Zelené oči spočinou na Janovi. Nakloní se k němu a vtiskne polibek na rty. Ten se prodlužuje, a zatímco se líbají, louka je stále zelenější, stromy připravené a teplo vychází ze všech koutů. Zbylí bratři je pozorují, ale nijak nezasahují.
Březen stáhne mladíkovi halenu, až se objeví vypracované tělo, ještě z léta do bronzova opálené. Dotkne se jeho hrudi, polaská bradavky. Jan zasténá a zavře oči.
„Líbí se ti to?“
„Moc,“ šeptne s uzarděnými tvářemi. I on se odváží se dotknout mladíka, jenž je krásný jako sen. Nikdy se mu děvčata nelíbila, ale rád se díval po chlapcích a mužích, ale neměl čas řešit své fantazie a tak jen občas v noci snil o tom, jak se ho dotkne sousedův Petr, ale ani on se nevyrovná tomu mladíkovi.
„Sundej si kalhoty.“
Jan to udělá. Nemůže odolat tomu vábivému hlasu. Stojí před dvanácti muži nahý, ale je mu úžasně, když vidí nejen v očích Března obdivný pohled. Březen se nadzvedne a stáhne si plášť i zbytek oděvu. Nahý se posadí na trůn. Jan spočine na jeho klíně, kde se z houštiny chloupků zvedá úd. Neví, co má dělat, když se ozve Březen.
„Dotkni se ho, vezmi ho do ruky,“ pobídne ho. Jan s očima přilepenýma na pyšně trčící úd to udělá. Přivře slastně oči. Nemůže věřit, že se dotýká toho skvostného díla. Přejede ho po celé délce, až ke koulím, které klidně dychtivě touží po pozornosti. Uslyší zaúpění a otevře oči. Poleká se a stáhne ruku.
„Omlouvám se, nechtěl jsem…“
„Ne, naopak,“ přeruší ho Březen. „Pokračuj, prosím. Líbí se mi to.“ Pohladí ho po vlasech. Jan se osmělí a přejíždí jeho úd, až stále víc a víc mohutní, ale i sám si všímá, jak jeho penis se zvedá. Olízne si rty. Netuší, co chce, ale nakloní hlavu a políbí ho na úd. Na rtech mu zůstanou šťávy, slízne je, když se ocitne ve vzduchu. Sedí na stehnech Března a dívá se na ostatní, kteří si vytáhli své údy a sledujíc je, si je přejíždějí. Někteří rázněji, někteří s přivřenýma očima a další dychtivě si je masírují pod tou podívanou, kterou osvětluje velká vatra.
„Vidíš, jak se to líbí ostatním?“ ozve se Březen. Rukou vklouzne mezi těla k zadku a dotkne se otvoru. Jan sebou trhne, ale pod zkušeným laskáním se podvolí a uvolní tělo. Když mu dovnitř těla pronikne prst, vyjekne.
„Nelíbí se ti to?“
„Ne, je to krásné. Úžasné, prosím, nepřestávej,“ zažadoní a sám by se nejraději na ten prst napíchl. Nemůže uvěřit, že se to vše děje. S pocitem že může létat, se nakloní, aby měl k němu Březen lepší přístup. Ten přidá další prst, ale brzy si ho nadzvedne a nasměruje na naběhlý žalud. Zatlačí a pomaličku se dobývá do jeho těla. Jan stiskne rty bolestí. Zakňourá.
„Bolí tě to?“
„Moc,“ špitne, protože nepříjemné pocity převládly nad rozkoší.
„Bude lépe.“
„Opravdu?“
„Jistěže.“ Jan se rozhlédne po ostatních, kteří přisvědčí. Nechá toho a soustředí se na průnik. Najednou svěrač povolí a on na něj trochu prudčeji dosedne.
„Au!“ vykřikne. Tělo se mu třese, příjemné pocity se vytratily.
Březen ho začne hladit po hrudí a nechává ho, aby si zvykl na plnost jeho údu. Brzy se opět v Janovi probudí příjemné pocity a on se uvolní pod zkušenými doteky, které si hrají s jeho bradavkami a o krapet později s jeho údem.
„Nadzvedni se,“ poručí.
Jan poslechne, nadzvedne se a potom se spustí po penisu jak po klouzačce, protože mu dojde, co si Březen přeje, ale i on. Jde to snadno a tak se nabodává na vzpřímené Březnovo péro. Ten si to užívá, když najednou ho sevře a jeho semeno prýští do Janova tepla. Je sevřen v pevných pažích a na krku cítí drobné polibky. Nenechavé Březnovy ruce sevřou jeho pýchu v pevném zajetí a začnou ho třít, až poprvé vystříkne. Vykřikne a v slastném pádu si říká, že tohle byl nejúžasnější, co zažil.
„Vidíš, rozkvetly jen pro tebe. Sesbírej je,“ pobídne ho Březen. Jan se zvedne se zardělými tvářemi, protože tam, kam dopadlo jeho semeno, vyrašily nádherné velké fialky. Obleče se do chatrného oděvu, natrhá fialky, ale očima uhýbá. Potom se hluboce ukloní.
„Děkuji, dobří lidé za dar.“ Potom osmělen jejich vlídnými pohledy políbí Března i Ledna na rty a uteče.
„Bratře Ledne, prosím, utiš svůj vítr, ať jeho cesta domu je příjemná,“ požádá ho Březen. „Je rozkošný a ukojil můj apetit.“
„Udělám to, bratříčku,“ řekne Leden a mávne holi, která ztiší vítr i mráz povolí, než Jan s fialkami dojde domu. Vejde do světnice, a jakmile se za ním zavřou dveře, vítr se začne prohánět mezi stromy i chalupami a mráz udeří plnou sílou.
„Ja…Jane?“ vykoktá nevěřícně otčím. Vždyť počítal s tím, že se už nevrátí a oni budou moci svobodně vládnout hospodářství.
„Zde, otčíme, Ferdinande. Fialky.“ Zvedne ruku s nádhernými fialkami. Jejich vůně se rozlije po světnici jak nejdražší aróma.
„Odkud je máš?“ vykoktá užaslý Ferdinand.
„Tam, vysoko v horách, je jich ještě spousta,“ lže Jan. Nebude jim o svém zážitku, i jak k fialkám přišel. Otčím je vezme a strčí do vázy. „Rostou u smrků, které je chrání. Opravdu. Omlouvám se, půjdu spát.“ Rychle zaleze na kutě. Ohromený otčím tentokrát ani necekne.
Druhý den na veselici, kdy dříve Jan vždy vyklouzl, aby se podíval na ostatní, zůstal doma, což jak otčímovi tak Ferdinandovi vyhovovalo a ještě než odešli na veselici, tak Ferdinand dostal nápad.
„Víš, co Jane, přines jahody. Jdeme opět na draní a mohu dát to své milé. Jistě mi bude vděčná.“
„Ale co to říkáte? Je leden, jahody nerostou!“ zvolá zhrozeně Jan. V noci a kus dne jen vzpomínal na to, jak ho ten krásný mladík oblažoval a jeho tělo toužilo po další lekci, kterou by mu jistě udělil. Dokonce si strčil prsty do zadku, ale nebylo to ono. Nid nedokázalo nahradit ten báječně plný pocit z jeho penisu, který v něm rejdil.
„Ty budeš odmlouvat, ty darmožroute?! Mazej, než tě vyhodím ze statku. Bude to? Jestli ne, zbiju tě, že nebudeš vidět na oči!“
Jan poslechne a vyklouzne do zimy, která se mu zahryzne do skrovně oděného těla. Sevře si paže a jde proti větru, až opět uvidí obrovskou vatru. Nedočkavě i se strachem, aby ho nevyhodili, ale opět mu pomohli, stane opět kousek od vatry.
„Už jsi zde opět, Jane? Pojď, ohřej se. Třeseš se a naše vatra přináší teplo.“
„Děkuji, dobří lidé, za pohostinství, které se mi od vás odstává.“ Pokloní se a se zájem se dívá na tváře, které ho pozorují.
„Copak tu děláš?“ optá se laskavě Leden.
Jan uhne zrakem, protože se stydí je žádat o pomoc. „Mám přinést jahody, dobří lidé, ale netuším, kde. Prosím, poradíte mi?“
„Ale ty teď nerostou.“
„Já vím, ale můj otčím a Ferdinand si je přejí, aby je bratr mohl dát své dívce. Řekli, že mě zbijou, když nepřinesu jahody. Prosím, dobří lidé, pomozte.“
„A víš, co tě za naší pomoc čeká.“
Jan přikývne. „Ano vím.“
„Pak, bratře Červne, nastup na moje místo.“ Měsíc Červen vstane. Jan se dívá na jeho urostlou svalnatou postavu, na delší vlasy zlatavé barvy jen o odstín sytější než on má sám. Jeho tvář je tváři zralého muže, ale ještě se nepřehoupla do stáří.
Jakmile dosedne na trůn a mávne holi, okolí se mění a louka se zazelená, stejně jako les. Místo zimy je krásně teplo a hmyz i ptáčci se rozezpívají. Objeví se různorodé květy, které omamně voní.
„Pojď ke mně, Jane.“ Jan se k němu přiblíží. Poklekne a co si vysnil, to provede a aniž by ho musel Červen žádat, rozepne mu kalhoty a vezme jeho úd do svých rtů. Ve vlasech ucítí velkou ruku, která mu hlavu tlačí do klína. Poprvé má co dělat, aby se skoro neudusil pod mohutným pyjem, ale brzy najde správný rytmus a nadšeně si ho zasouvá co nejvíc do krku, zatímco ruce chtivě zkoumají okolí údu a jeho nalité koule. Najednou ucítí slanou chuť, ale jen ji slízne, když mu do pusy začne prýštit semeno, až mu teče z úst na bradu i koutky úst. Ještě ho chvilku přejíždí a až potom zdvihne hlavu.
Červen se nakloní a jazykem slízne zbytky semene. „Svlékni se a předkloň se.“ Povstane, ale léto pokračuje ve své pouti a objevuje se stále více květů. Jan ho nadšeně poslechne. Pozvedne hlavu a podívá se na Března, který si honí svůj úd smyslnými pomalými doteky. I ostatní dělají to stejné a on se nemůže nabažit toho, že příčinou jejich rozkoše je on. Přál by si, aby nad ním stáli, honili si je a on se díval zezdola na jejich pohyby rukou, koule a mohutné ocasy. A nakonec by ho nahého postříkali mohutnými dávky semene.
Nejdřív ucítí prsty, ale po nočních hrátkách je rozšířen dost a tak dost rychle Červen zatlačí svým údem, který se opět pod rozkošným pohledem i to, co ho čeká, zvednul. Jan se opře o kolena a drží pod přírazy, které zvyšuji jeho požitek. Už žádná bolest nic, jen čirá rozkoš a je mu jedno, že není na veselici. Miluji je všechny, přizná, když vidí, jak jeden se zaúpěním vyvrcholí.
Červen Jana drží za boky a přiráží do jeho rozkošné ho těla a zadku, který je tak pevný a kulatý. Nádherný, když pozoruje, jak jeho penis zajíždí dovnitř a zase ven. Nemůže se toho nabažit, ale i pro něj je jednou konec a on vystříká rozkošnou prdelku.
„Postav se a hoň si ho. Ano takhle,“ pochválí ho, a zatímco Janovy ruce ukájí sebe sama, aby vystříkl, ruce Června bloudí po jeho těle a erotických zónách a vynášejí ho do nebes. Najednou vystříkne a s úžasem se dívá, jak na tom místě se červenají jahody. Neptá se a všechny je sebírá.
Pak povstane, obleče se. „Děkuji, dobří lidé.“ Pokloní se hluboko, ale ostatní se chtivě zadívají na jeho zadeček.
„Už běž a dej jahody svému bratrovi.“
Jan přistoupí k Červnu a políbí ho na rty, stejně tak i Ledna. Utíká a Leden opět utiší vítr i mráz. Jan šťastně dojde do chalupy. Otevře dveře, když se proti němu vyhrnou otčím s Ferdinandem.
„Tak co… K… Kde jsi je sebral?“ vyhrknou.
„Tam vysoko v lesích, u buků, tam jich ještě roste!“ Mávne směrem k vysokým horám a podává jim jahody v košili. Oba dva se na ně dívají, ale potom je snědí, jako by nebyly určeny pro starostovou dceru. Jan se opět vyšplhá do svého kutlochu. Se zavřenýma očima si vybavuje každý moment rozkoše, který mu Červen daroval. Když uslyší, že otec s Ferdinandem šli spát, začne se hladit a svůj prst strkat do zadku. Zavzdychání spolkne, ale jeho semeno potřísní kožešinu, kterou je přikrytý. Teprve teď, malátný od her i vzpomínek, usne.
„Hej, vstávej!“ ucítí, jak z něho stáhnou kožešinu. „Vstávej, ty lenochu a darmožroute! Chci červená jablka a nepřicházej bez nich, jinak ti ukážu! Tak mazej, slyšíš!“ křičí Ferdinand.
„Ale je leden…,“ chce namítnout, když se ocitne venku ve fujavici, která nepolevuje stejně jako mráz. Vzhlédne k vysokým horám s hlubokými lesy. Povzdechne si, přešlápne, ale jde. Požádá je opět o pomoc. Snad budou milosrdní a slituji se nad ním. Těsně před vatrou ztratí odhodlání a stojí u vysokého smrku.
„Pojď k nám, k ohni, Jane!“ zahřmí nad paloukem mohutný hlas Ledna. I ostatní se podívají jeho směrem.
Ten vystoupí, pokloní se a rovnou spustí. „Prosím, dobří lidé, pomozte mi ještě jednou. Ferdinand, můj bratr, zachtělo se mu červených jablek, můžete mi poradit, kde je seženu?“
„Není září, ale pomůžeme ti. Bratře měsíci Září, pojď sem a zaujmi mé místo a ty Jane, víš, co máš dělat.“
„Ano,“ hlesne. Jde k vysokému zralému muži hnědých vlasů. Je zvědavý, jaký bude on. Pomalu se svlékne pod jeho upřeným pohledem. Skoro nedýchá, jak je rozpačitý, co po něm bude chtít.
Nevnímá, jak kolem nich se les opět změnil. Zima se ztratila a místo toho stromy se oděly do barevných barev. Lístky pomalu opouštějí stromy a skrápí zem svými hnědými červenými a zlatými barvami. Tráva se nezelená, ale pomalu žloutne a po ní se proháněl větřík, který vytvářel z listí víry. Na kraji lesa je jabloň, mezi jejímiž větvemi se lesknou jablíčka.
Pak se osmělí pod jeho pohledem a poklekne mezi jeho nohy. Vydoluje z jeho kalhoty jeho vzrušený penis a pohltí ho do svých úst. Překvapí ho, že je jiný, ale i jeho chuť je taková jiná. Nadšeně se pohrouží do jeho oblažování a nevšímá si, jak jablka se stávají stále červenějšími.
„Dost, můj milý Jane, klekni si.“
Jan poslušně splní a klekne si. „Takto?“
„Ne, na čtyři,“ řekne Září a Jan udělá, co chce. Otočí se k Březnu, potom k ostatním, kteří opět se na něj dívají. Cítí z nich žádostivost a ví, že by chtěli být místo Září a on by jim to dovolil. Ještě nikdy nezažil, co s nimi.
Září se dotkne nádherných oblin. Nasliní prsty, vklouzne dovnitř jeskyňky, která ho vstřícně přivitá, až zasténá rozkoši. Položí ruce na boky a žalud nasměruje na branku, kterou rozšířil svými prsty. Hladce zajede dovnitř vzrušeného těla.
„Ano!“ vykřikne slastně Jan, když cítí, jak mohutný úd vklouzne dovnitř. „Ještě víc, prosím!“ zažadoní, jak spirála touhy v něm neúprosně roste.
„Ano!“ sténá, kňučí a pobízí Září. Vykřikne, jak se udělá první a jablka v ten moment dozrají, že mezi listy září jako krev.
Září slastně se v něm pochybuje a nejraději by tak setrval navždy. Pak přirazí mohutným dlouhým pohybem a vystříká jeho rozkošnou mladou prdelku semenem, že stéká po rozkošných oblinách dolů. Hladí ji něžně a líbá ho na záda. Potom z něj vystoupí.
„Běž a natrhej jablka, Jane.“
„Děkuji, vám všem. Nikdy se vám nebudu moci odvděčit.“ Jde k jabloni, nahý jak ho pánbůh stvořil a zatřese jabloni. Spadne jedno jablko. Podruhé spadne další. Když spadne třetí, ozve se Leden.
„Vezmi je a běž už, Jane. Nezdržuj se.“
Ten se rychle obleče, vezme jablka, pokloní se a neopomene své záchrance políbit. Zčervenalý, protože by rád u nich zůstal, se vydá do vesnice. Leden opět utiší vítr a ztiší mráz, ale jakmile je uvnitř domu, opět nastoupí krutá zima. Mlčky položí před otčíma a Ferdinandem jablka.
„Jak to, že jsou jenom tři?!“ zavřeští Ferdinand. „Určitě jsi je po cestě snědl! Přiznej se!“
„Ne, skutečně ne!“ začne se bránit Jan. „Spadla jen tři jablka.“
„Lžeš!“ začnou ho společně bít, když otčím Ferdinanda zadrží. Vyjde ven a prodírá se fujavici k hospodě. Zadupe na prahu, smekne beranici a popřeje požehnání domu.
„Bůh požehnej tvému domu, hospodský.“ Posadí se k verbířům, kteří se zde zastavili, aby přečkali počasí.
„Někoho bych měl. Je to můj syn, ale vzpurný je to pacholek. Ovšem statný jako býk. Myslím, že by mu neuškodilo pobýt v mundůru jeho Císaře pána.“
Kaprál si nakroutí knír. „Jistěže z něj vymlátíme tu vzpurnost. Zde.“ Položí před něj váček.
„Můžete rovnou pro něj zajít,“ nabídne tiše.
„Výborně. Chlapci, jdeme.“ Zvednou se, přehodí přes sebe tlusté pláště a vyrazí do zimy.
„Tady je ten holomek,“ řekne a šťouchne do Jana nohou, který stále leží na zemi. „Jak vidíte, někdy musím na něj vzít i sukovici, aby spolehl. Je to darmožrout línej, ale věřím, že ho napravíte.“
„Jistěže,“ řekne kaprál tušíc, jak to ve skutečnosti je, ale drží jazyk za zuby. Císař pán chystá vojnu a bude potřeba nových rekrutů. „Statný chlapík. Uniforma mu bude slušet. Zvedněte ho!“ vezmou ho pod paží a táhnou ho. Venku se ale Jan vzpamatuje a dojde mu, kam ho vedou. Vytrhne se jim, odhodí jednoho vojáka nalevo, druhého napravo a než se vojáci vzpamatují, je v lesích.
„Sakra!“ zakleje kaprál, kterému se nechce honit po lesích. „Jdeme do hospody. Za chvilku v těch hadrech zmrzne. Jan se slzami v očích a smutkem v duši se prodírá hustým lesem, že nevidí před sebe a zima nepolevuje. Nakonec klesne pod stromem a zavře oči.
Lepší smrt než vojenská uniforma, pomyslí si. Necítí nic, ani to, jak smrt na něj sahá, když se objeví statná postava s bílým vousem a bílými vlasy. Vezme Jana do náruče a nese ho k vysoké vatře, kde sedí na kamenných křeslech dvanáct měsíců, kteří vládnou ročním obdobím. Položí ho k vatře a sám se posadí do křesla. Čekají, až se vzpamatuje a opravdu, neuplyne ani hodina a Jan otevře oči. Usměje se, když uvidí dvanáct bratrů měsíců. Povstane a pokloní se.
„Děkuji, vám dobří lidé, za záchranu svého života, ale nemohu se vrátit, tam, kam bych chtěl.“
„Co se stalo, Jane?“ Květen vstane, přehodí přes něj teplý plášť, zvedne ho do náruče a posadí se s ním. Jan se cítí zvláštně, ale jako by našel domov. Přitiskne se k němu ještě víc.
„Můj bratr s otčímem se mě chtěli zbavit a prodali verbářům. Utekl jsem. Nechci na vojnu.“
„Byla by tě škoda ve válce,“ přikývne Leden.
Květen se o něj stará a on se dívá do krásných modrých očí, jaké má sám.
„Zůstaň, zde.“
„Ale hospodářství…“
„Je pusté, Jane. Nikdo tam není.“
„Jak?“
„Netuším, ale víme to. Můžeš se tam vrátit. Zde není pro tebe místo,“ řekne laskavě Leden.
Jan chce vykřiknout, že je, ale pokorně skloní hlavu. „Děkuji vám.“ Vstane a v kožešinovém plášti jde k svému statku. Vleče se noha, co nohu mine. Skoro u hospodářství v lesích najde dvě zmrzlé postavy. I přesto, že ho bili a ponižovali, sevře se mu srdce. Nezaslouží si takový osud. Přivede Saracéna s vozem a nechá je pohřbít.
Na jaře stojí pod rozkvetlým stromem a zasněně vzpomíná, jak jeho první milenec byl Březen. Nádherný mladík, jehož oči jsou stejně zelené jako pupeny listů. Stočí svůj zrak k horám. Tam někde jsou. Ví dobře, že jeho duši i zadek není schopen ukojit než oni. Jenže…
Jde na nádvoří a potřese si rukou se statným mužem. „Děkuji.“
„Já děkuji.“
Jan si nadhodí uzlík s věcmi a vydá se na cestu. Po dlouhých dnech pátrání zahlédne světýlko vysoké vatry. Přiblíží se na hranici světla. Na trůně rozezná se sukovici Března. Vstoupí v kruh.
„Co, zde chceš, Jane?“
Jan se nadechne. „Chtěl bych s vámi zůstat, prosím. Nepatřím tam, ale sem. Prosím neodhánějte mě!“ požádá a hluboce se pokloní.
„Služba u nás není jednoduchá, to už víš.“
„Vím, ale přesto chci zde zůstat.“
„Potom nás ochutnej a máš jistě hlad. Prvním začneš na trůně?“ řekne Březen s úsměvem. Jan rychle pochopí a přiblíží se k Březnu. Poklekne před ním, když se Březen k němu skloní a políbí ho na rty. „Jsem Březen.“ Pustí jeho bradu a Jan pohltí do svých úst nedočkavý úd, který jeho laskání směle vychází vstříc. Březen přivře oči a podává se stále zkušenějšímu laskání a dotekům. Když vyvrcholí, Jan si olízne rty a přesune se k dalšímu. Opět polibek a jméno dalšího z měsíců.
„Jsem Duben a těším se, až mě přijmeš celého,“ zašeptají usměvavá ústa. Tak jiné chutě, tak celé to jiné, pomyslí si, když líbá Prosinec a pohlcuje jeho velký úd do svých teplých úst.
„Mohu zde zůstat?“ optá se potřísněný dvanácti různými semeny, dvanácti různými chuti i polibky. Napjatě očekává verdikt, ale celé jeho tělo se žádostivě chvěje po dotecích dvanácti bratrů.
„Ano, můžeš zůstat, ale jak říkáme, služba není to jednoduchá. Zvládneš nás všech dvanáct?“ promluví Březen za všechny.
Jan se ukloní. Vzpomene si na statek, který zanechal v dobrých rukou, ale srdcem patří sem, kde mu pomohli v nejtěžší chvíli. „Umím vzít za práci.“ Mýtinou se nese smích a i Jan se usměje. Netuší, jak všechno dopadne, ale tentokrát si tuhle cestu, sem do hor, vybral sám.
Konec
