Shounen - ai povídky

Výhra nebo prohra?

„Jaká výhra?“ zamumlá Matt a je mu úzko z divného soustředěného Zackova pohledu.

„Tahle!“ Natáhne a položí mu ruku na tvář. Prsty se jemně dotýká jizvy a hladí ho bříšky prstů. Nakloní se ještě blíž, až se dotkne rtů. Opatrně se jich dotýká a zkoumá Mattovy rty.

Ten ztuhle čeká, co bude dál. Nemůže uvěřit, že se ho dotýká sám, že ho líbe na rty za bílého dne ve vlaku. A potom mu v těle vybuchne gejzír radosti, když Zack zesílí tlak a on otevře rty. Zasténá touhou.

Zack chladnokrevně přiloží rty k Mattovým a zatím nezkoumá, proč se tak pošetilé chová. Chce mu dát jeho vysněnou výhru, ale nechápe proč. Líbá Matta a zjišťuje, že je mu to příjemné. Prohloubí polibek a skoro na Mattovi leží, když vklouzne do otevřených rtů.

Matt zasténá opět slasti a pohne rukama. Obejme ho a drží jako záchranné kotvy, protože by se jinak roztříštil na tisíc kousků. Když vklouzne do jeho úst a tančí pomalý smyslný tanec, má pocit, že zemřel a skončil v ráji. Vychutnává si Zackovu chuť i bláznivý chaos v hlavě.

Zack se odtrhne a pohlédne do zastřených Mattových očí. „Líbilo se ti to? Stojím za to?“

Matt se vzpamatuje a podívá se do Zackových očí. Jsou chladné, ale přitom hoří podivným ohněm a zničehonic mu vše dojde. Odstrčí ho a otře si rty.

„Tak co je? Nechtěl jsi právě toto?“

„Ne! Ano! Já nevím,“ zasténá rozpaky i chaosem, který v něm polibek vyvolal. „Proč jsi to udělal? Žádná výhra nebyla dojednaná.“

„Byla.“ Zack začne sbírat karty. Má pocit, že v něm se něco uvolnilo. Nechápe, proč to udělal. Chtěl by se dotknout svých rtů, ale neodvažuje se.

„Proč jsi to udělal?“

„Nevím. Nejspíš pro výhru a tobě pro radost. Tobě se to nelíbilo?“

„Líbilo by se mi, kdyby to bylo od Zacka, ne od tebe.“

„Jak to myslíš?“

„Tak jak to říkám. Zack by takhle chladně nelíbal.“

„Měl by sis rozmyslet, co chceš.“

„Já vím dobře, co chci, ale zdá se mi, že ty to nevíš,“ bez rozpaků mu to vmete do tváře.

„Možná máš pravdu. Půjdu vrátit karty a přijdu.“

„Dobře,“ souhlasí Matt a potom se zvedne. Zack se choval divně, a i když polibek byl dokonalý, měl pocit, že to není Zack. Jako by ho něco posedlo. Jde směrem, kudy zmizel a prohlíží si kupé, jestli ho neuvidí. Kde vůbec vzal karty?

Zack zatím jde a v ruce svírá rozbalený balíček karet. Jak tohle mohl udělat? Co ho to napadlo? Jako by to nebyl on, ale když líbal, cítil, že se v něm něco uvolňuje. Bylo mu krásně, přestože si uvědomoval chlad v mysli i to jak vypočítavě líbal. Jako by si chtěl něco dokázat a zároveň i Mattovi. Nejspíš se tohle právě Mattovi nelíbilo. Na jednu stranu mu rozumí, na druhou stranu zase ne. Dostal, co chtěl nebo ne?

Dojde do vagónu, kde hráli hráči. Jde k nim, když si všimne, že tam nikdo nesedí. Prohlédne si další sedadla, ale podobné postavy tam nejsou.

„Madam, prosím vás, kde jsou ti pánové, co tu hráli?“

„Tady nikdo neseděl už od Alamosy.“ Odvrátí unavený obličej k spícímu děcku. U nohou má velký kufr.

Zack zavrtí hlavou. Vystoupit nemohli. Vlak nezastavil, tak kde jsou? Sevře ještě víc balíček a prochází další vagóny. Dostane se až k nákladnímu, který je uzavřen. Přece by před ním neutíkali? Za to život nestojí. Vrátí se do předešlého kupé a sedne si na stejné místo, jako seděl ten muž Zack. Byli staří a tváře jim stínil klobouk. Povzdechne si. Nejspíš se mu to zdálo, ale horečku nemá. Podivné.

„Pane.“

„Ano?“ Pohlédne na klučinu okolo osmi let. Plavá čupřina se dere zpod kostkované čepice. Modré oči odvážně na něj hledí.

„Tady. Prý patří ke kartám. Prý se omlouvají, ale nemohou tu čekat.“ Podává mu světlou vyřezávanou krabičku v píky a srdce. Zack se usměje a hodí mu dolar, který klučina obratně chytí. Krabičku položí na lavici a odběhne.

„Počkej!“ Klučina zmizí, jako pára nad hrncem. Vezme ji a otevře. Prázdná. Vystoupili snad za jízdy? Schová karty do krabičky a zavře ji. Kdo to byl, sakra?

„Zacku?“

„Špehuješ mě?“ vyjede zlostně Zack.

„Ne. Bojím se o tebe. Nebuď naštvaný,“ zaprosí. „Vrátíme se do kupé.“

„Promiň. Hledal jsem muže, kteří mi půjčili karty. Nejsou tu. Nejspíš vyskočili z vlaku, aby mě nepotkali.“  Vstane a zavrávorá. Matt ho podepře a pomalu jdou do kupé.

„Asi přece jenom jsem trochu nemocný,“ zabručí, když klesne na sedadlo a zavře oči.

„Odpočiň si.“

Zack přikývne a uvelebí se pohodlněji. Zavře oči a v ten samý moment spí.

Matt vezme kabáty. Jedním ho přikryje, zatímco druhý stočí a podloží mu hlavu. Sedne si na protější sedadlo a pozoruje strniště i tmavé kruhy pod očima.

Líbilo se mi, jak se choval. Kdyby nebylo toho chladu, byl by v sedmém nebi. Byl, i když Zack byl chladný. Zajímalo by ho, co Zacka k tomu vedlo, aby ho políbil. Sám od sebe a pěkně vášnivě. Málem se rozletěl na tisíc kousků a v těle ještě stále doznívají dozvuky touhy. Tak by to mělo být.

Celá cesta je jeden velký sen. Nejdřív se dotýkal jeho nohy, potom ho Zack donutil hrát a on vyhrál nad Docem Hollidayem a nakonec polibek. Dotkne se rtů. Ještě stále cítí jeho pevné úzké rty a potom, jak do něho pronikl. Jako by pronikal do jeho těla a bral si vše, co nabízí. Zachvěje se slastnou předtuchou.

Pozoruje Zackovy rysy. Vypadá, jako někdo, kdo není slavným pistolníkem a hráčem. Ale on na slávu kašle. Bylo by mu jedno, kdyby byl jen honákem nebo dřevorubcem. Pousměje se a uvědomí si, že Zack je v jeho moci. Mohl by si dělat, co chce. Klekne a z blízka zkoumá strukturu pokožky, rty, barvu i klidně spočívající řasy. Jednou bude vedle něho ležet a pozorovat z blízka barvu očí. Dopodrobna je zkoumat a pokaždé najde něco jiného.

Dotkne se tváře a stáhne ji, vyděšen, čeho se odvážil, ale nedá mu to a dotýká se ho čím dál odvážněji. Přesvědčuje se, že jenom spí a potom ho políbí na čelo. Sklouzne k očím a snaží se ho jenom lehounce dotýkat. Nakonec se opatrně dotkne rtů. Nemůže tomu uvěřit, že sen se splnil.

Prudce vstane, protože si uvědomí, že by chtěl víc. Vyjde ven a jse šťastným výrazem jde na procházku. Když se uklidní, vrátí se do kupé, zrovna když zastavují a on zaslechne Colorado Springs. Vysedne a koupí noviny. Bude si trochu číst a pozorovat Zacka.

Obrátil se na bok, když tichounce se proplíží do kupé a usedne. Rozevře noviny a chce číst, když si uvědomí, že pouze vnímá různá písmenka. Složí noviny a dál pozoruje Zacka.

Jsem asi blázen, ale šťastný blázen. Pomyslí s úsměvem a usne. Noviny sklouznou na podlahu.

Probudí ho, až lomoz cestujících, kteří vysedají. Protře si oči a potom spočine na Zackovi. Vstane a protáhne se. Zatřese mu ramenem.

„Vstávej, ospalče,“ řekne tiše. Je zvědavý, jaký bude, ale chtěl, aby byl takový jako před odjezdem.

Zack se zavrtí a potom mu dojde, že vlak stojí, někdo jim lomcuje a řve do ucha.

„Neřvi, slyším tě,“ zabručí znechuceně a Mattovi se rozšíří úsměv ještě víc. Přesně. To je Zack.

Ten se zatím posadí a zívne. „Kde jsme?“

„Denver a musíme přesednout.“

„Už jdu.“ Rozhlédne se po kupé a uvědomí si kabáty a vaky. Vezme svůj a zatřepe s ním. Matt chce mu nabídnout pomoc, ale když zahlédne odmítavý pohled, přestane.

Zack se zarazí a přitáhne si ho k sobě za košili. „To, že jsi vyhrál, neznamená, že si můžeš dělat, co chceš.“

„Je to jasné a mohu dostat polibek na hezký den?“

„Už jsi jeden dostal, nezvykej si na víc. Jdeme!“ Narazí si klobouk do čela a vyjde ven.

Matt se usměje ještě víc a pospíchá za Zackem. Tak tenhle Zack se mu zamlouvá víc, než tamten co ho líbal. Přesně do takového se zamiloval. Do bodlinatého dikobraza.

„Koblihy! Čerstvé koblihy!“

„Zacku počkej. Koblihy!“

„Cože?“

„No je tu ta prodavačka koblih. Hej ty, pojď sem.“

„Pane, kupte si čerstvé koblihy. Jsou vynikající.“

„Ty jsi Greta, že.“

„Ano, pane,“ udělá pukrle.

„Chci ten recept.“

Greta se zarazí.  Bratr ji přísně nakazoval, aby recept nikomu nedávala, jenže tenhle pán je tak milý.

„Já ho nemohu dát, ale bratr vám ho dát.“

„Samozřejmě jdeme.“

„Greto, stalo se něco?“

„Johane, pán chce recept na koblihy.“

„A to je něco jiného. Dám vám ho. Za sto dolarů!“

„Cože?“ zvolá Zack.

Matt se zatváří pobaveně. „To je trochu drahé, ne. Co zlevnit na pět dolarů?“

„Pane, v žádném případě.“ Greta se rozpačitě dívá po obou. „Chci tu něco vybudovat a potřebují peníze. Ať bez vašich nebo s vašimi penězi to dosáhnu. Tak co? Sto dolarů.“

Matt se rozesměje a otevře peněženku. „Mám padesát a spěchám na vlak. Bereš?“

„Dej to sem. Greto, napiš pánovi recept a dej mu sáček koblih gratis.“

Greta přikývne a začne se hrabat po kapsách, až vytáhne malou tužku a papír. Pracně sepíše ingredience a postup.

„Zatraceně, Matte, vykašli se na recept nebo nám to ujede.“

„Počkej chvilku. Slečna už to má.“

„Tady pane a děkujeme. Johan jen se snaží nás uživit.“

„Nashledanou.“

„Koblihy! Čerstvé koblihy! Sladké pečivo! Madam, sladké pečivo, křehké a sladké jako med!“ zaslechnou a spěchají na vlak. Na poslední chvíli naskočí do vlaku.

„Málem jsme to nestihli,“ hudruje Zack, sundá kabát, vak hodí nahoru na poličku a klobouk pohodí na sedadlo. Usadí se. Nohu přes nohu a pohladí si knírek. Je rád, že jede domu.

„Ale noviny sis stihl koupit,“ vrátí mu to Matt a rozbalí sáček. Nadechne se vůně.

„Jen bys jedl.“

„Neměl jsem oběd a nabídni si.“ Vezme koblihu a nese ji k ústům Zacka. Ten si povzdechne a ukousne. Začne žvýkat.

„Nepočí…“

„A za Mary.“

„Matte, ne…“

„Za Simplyho.“

„Za toho starého kozla? Ani náhodou. Matte, nech toho.“

„Dobře, mlčím.“Matt se rozesměje a ukousne si koblihy. Přimhouří oči. Tak to za těch padesát mizerných dolarů stálo.

„Tolik by tě nestál ani dobrý kůň.“

„No a? Vždyť je to tajný recept jejich maminky.“

„Bylo ti jich líto. Hlavně té malé,“ pronese Zack znalecky a olízne si prst. Je to dobré, i když trochu sladké.

„Zacku, umíš nádherně provokovat.“

Zack se jenom usměje a vezme noviny. Okázale je rozevře a ponoří se do nich. Matt se začne smát. A je konec rozhovorů. Miluje Zacka a jistě spolu budou dobře vycházet. Jen musí ho o tom přesvědčit.

„Brzy tam budeme,“ pronese za tři hodiny Matt. Krajina je ponořena do zimy a tmy. Nic není vidět. „Možná jsme měli podat telegram.“

Zack složí noviny a zahledí se ven. „Neseme dobrou zprávu.“

„Je výborná. Zajímalo by mě, co udělají s Dianou.“

„Nevím, ale myslím si, že se hájit nebude. Je vražedkyně a přiznala se. I kdyby uvedla polehčující okolnosti, soud jí neuvěří.“

„Ano a je mi smutno.“

„Já vím,“ řekne tiše Zack a položí ruku na Mattův rukáv.

„Jednou mi budeš muset říct, proč ses rozhodl ke mně vrátit.“

Zack se usměje. On sám moc dobře nechápe, proč se tak rozhodl a snad jednou na to sám přijde. Vlak s trhnutím zastaví a oni se dívají na městečko. Usmějí se na sebe a rychle vystoupí z vlaku. Jsou doma a Zack má příjemný hřejivý pocit u srdce.

Doma. Kdy mohl naposled mluvit o něčem jako o domově? Už si to nepamatuje.

Klidně sejdou dolu a jdou ulici k vězení. Rozsvícené světla září okny jako lampičky naděje. Hluk ze salonu je vítá už z dálky. Čistírna Li Chan, stáje jednonohého Billyho, dostavníková stanice a Wells fargo v jednom. Salon a domy namáčknuté na sobě. Harryho obchod a oni jdou dál.

„Vypadni ty zelenáči!“ Někdo skončí na chodníku a je slyšet opilecký blábol.

„Kon… kon…“

„Zřejmě hledá svého koně,“ podotkne Matt.

„Ať si ho hledá,“ odpoví tvrdě Zack. Neomylně minou kostel a sídlo reverenda. Domek učitelky Hanson a další domy.

„Jaké to je dopadnout vraha?“

„Jaké? Skvělé, i když je mi jí líto.“

„Zatraceně, kdo… Matte, Zacku, pojďte dál!“ zvolá nadšeně Hardy a otevře dveře dokořán. Matt se Zackem vejdou dovnitř a pohlédnou k vězení. Pohodí hlavou.

„Dobrý, ale trápí se. Mary mám na krku, co hodinu. Budu rád, až se ji zbavím a Šedý vlk se dívá do měsíce. Tak co?“ vyhrkne konečně větu, která ho celou dobu pálila v krku.

„Není vrah.“

„A kdo je jím?“

Matt uhne zrakem a Zack si pročistí hrdlo. Nejvážnějším hlasem řekne. „Žena. Diana Bohlen.“

„Cože?“ vytřeští Hardy oči a potom přikývne. „Nikdo není svatý. Určitě měla dobrý důvod.“

„Žárlivost.“ Bude to lepší jak pro Dianu, tak pro Lianu a šerifa. Nikdo nemusí znát celou pravdu.

„Dakoto vstávej, jsi nevinný! Budu muset počkat na listinu.“

„Jasně.“

„Matte?“

„Dakoto, jsi volný. Skutečný vrah se přiznal. Jenom počkáme na listinu, která tě odtud dostane a očistí.“

„Kdo byl vrahem?“

„Diana Bohlen.“

„Ona?“ Podiví se upřímně. „Párkrát jsem ji viděl s Lianou pít čaj na ranči a asi dvakrát pomohl do sedla. Byla moc milá.“

„Matte, prý tě viděl doktor Handerson. Šel zrovna do hotelu, kde… Tak co?“

„Nevinný.“

„Já to vždy říkala. Hardy otevři ty železa.“

„Mary, musíme počkat na osvobozující listinu. Pustím ho a první lovec odměn po něm pojede. Nechci tu mít mrtvého.“

„Dobře,“ a uhne se. Udělá místo Šedému vlku.

Hardy zabručí cosi o šťastné rodince.

Šedý vlk přijde k Mattovi a obejme ho. „Děkuji.“

„Není za co. Jsem rád, že se vrah přiznal. Počkáme na listinu a potom pojedeme domů.“

„Je na čase,“ souhlasí Mary. „Konečně to bude, jak má být. Půjdu se vyspat. Dobrou noc. Vždy jsem věřila v Dakotovu nevinu. Vlastně mě napadá, že musím navštívit pár lidi.“

Hardy se rozesměje, když zahlédne jen vlající sukně se spodničkami. „Co budete dělat?“

„Jdeme do hotelu. Snad se pro nás místo najde.“

„Esmeralda bude ráda. Od té doby, co odjel šerif Kot, je v smutku.“

Zack s Mattem nadzvednou obočí a pokrčí rameny. Nemají paní Derby moc v lásce.

„Matte, Zacku…“

Oba se otočí k mřížím, za kterými je uvězněný Dakota.

„Děkuji.“

Matt mávne rukou a vyjde ven do temné noci. „Já jsem rád, že jsi se mnou zůstal.“

„Hmmm…“

„Zacku, bude pusa na dobrou noc?“