Jdi na obsah Jdi na menu
 


14. 2. 2014

Meč draka
 
2.
 
Uběhly další tři roky a v zemi vládne stále stejný stav, možná horší, ale král tomu nevěnuje tolik pozornosti. Cítí že mu síly ubývají a tak do čela svých vojsk pověřil Yrsiho, který se stal zdatným vojevůdcem. V té době i Rhona dosáhla patnácti let a přehoupla se do šestnácti. Zjistila, že je stále častěji nemožné uniknout pohledu druhého prince, Acelna, ale i Yrsiho. K tomu se hodina, jak bylo dáno, změnila na dvě hodiny.
„Krásná jako květ,“ najednou uslyší, když upravuje květiny ve váze. Srdce se Rhonovi rozbuší. Acelnův hlas.
„Květy jsou krásnější než já, Acelne. Měl bys to vědět.“ Nikdy si nezvykl Acelna oslovovat jako bratr. Nebyl jím a nikdy nebude. Tělo na něj reaguje toužebně. V jedné vteřině zjistí, že je bude muset ukojit, jinak se zblázní, ale spustit se s někým jiným než se svým budoucím manželem, by znamenalo zradu a popravu, přestože je královskou dcerou. Bude muset použít kouzlo.
„Ne. Květy jsou krásné, ale ty jsi krásnější než samotné slunce.“
„Škádlíš mě, Acelne, ale teď mě omluv, musím se jít učit.“ Udělá hlubokou poklonu a s rozechvělým tělem i srdcem odejde. K ránu, když se promění, nevezme na sebe nic, jen plášť. Zahalený jde po špičkách do Acelnových komnat. Tiše otevře. Jen doufá, že tam nikdo nebude. Má dvě hodiny, než svítání ukončí jeho změnu. Přistoupí k posteli a vzpomene si, jak k němu přiběhl myšák se zprávou, že nový královský přírůstek dává přednost mužům. Snad se mu bude líbit. Rozváže tkaničky a nahý poklekne na pelest. Málem, že nevyjekne, když ho mocná paže povalí na postel a přikryje nahým tělem. Má chuť obtočit se kolem něj jako liána.
„Pšt! Kdopak jsi?“ zašeptá Acelno. Vzruší se nahým mladíkovým tělem. Začichá. Ta vůně je mu povědomá a ten hebký černý vlas… Kdo to je? „Určitě jsem tě na dvoře neviděl.“
„Já, pusť mě!“ Najednou si to rozmyslí.
„Kdepak! Přišel jsi sem, vyrušil mě ze spánku…“
„Nespal jsi! Byl jsem jako myška!“ obviní ho nelogicky.
„Tak jako myška, co?“ posmívá se mu Acelno. Posadí se mu na stehna. Jeho úd trčí z klína. Vezme ho do ruky a začne ho laskat. Rhon na něj fascinovaně zírá.  „Poprvé?“
Rhon se zavrtí. Na jedné straně chce odejít, na druhé straně, zůstat.
„Takže poprvé. Neboj se, budu jemný, ale kdo tě poslal? To je jedno. Potom mi to řekneš.“ Skloní se, začne ho zkušeně líbat. „Tak sladké rty. Jsi rozkošný, víš to?“
„Já…“
„Nemluv, jen vnímej. Uvidíš, bude se ti to líbit.“ Opět ho pohladí po tváři. Rty sklouzne ke krku a až se toho nasytí, putují níž, až k bradavkám, kde se zdrží o trochu déle. Naposled jednu po druhé je olízne. Oči mu září rozkoší. Rhon nic nevnímá. Matně si uvědomuje, že by to neměl dělat, ale slastné vlny jeho soudnost pohlcují. Touží jen po jednom. Uvolnit svou dlouholetou touhu.
Když se Acelno nasytí hrudi, sklouzne ještě níž. Jemně zapáčí a roztáhne štíhlé dlouhé nohy. Pohledem se pase na tom, co mu nabízí. Pustí kolena a rukama začne laskat štíhlé stehna. Líbí se mu neuvěřitelně, že už vůbec nepřemýšlí, kdo to je, nebo co tu dělá. Ruce se dostanou ke klínu, kde z jemných chloupků pyšně se zvedá úd. Sevře ho do rukou. S úžasem vnímá jeho hebkost. Déle neváhá a vezme ho do úst.
„To ne!“ vykřikne Rhon, ale projedou jim takové pocity, že klesne zpět do podušek. Chvěje se pod neznámými pocity. Všechno se v něm svírá touhou, až se mu tělo nadzvedne a on vyvrcholí v mohutném orgasmu. Malátně leží a přemýšlí, proč si odpíral takovou rozkoš. Byl blázen.
„Nádhera.“ Pohladí úd, ale prsty sklouzne k jeho zadku. Druhou rukou sebere polštář a podloží ho pod zvednutý zadek.
„To…“ Rhon sevře rty. „Ano. Jestli je ještě něco víc, chci to vědět!“
„Je,“ ujistí ho Acelno. Prstem zatlačí na branku a vklouzne dovnitř. Rhon se syčivě nadechne, potom si lehne. Důvěřivě jako nikdy v celém svém životě se vydá napospas cizím rukám.
Acelno, když usoudí, že je připraven, přidá ještě jeden prst. Při každém vyjití ho roztahuje na maximum. Když ucítí, že je zcela připravený, nahne na něj a pronikne dovnitř. Rhonovo tělo ztuhne bolestí a nezvyklou činnosti. Neví, co má dál čekat a tak se snaží všechny pocity rozluštit. Moc mu to nejde, protože Acelno se bez zábran pohybuje stále divočeji, jak se snaží dosáhnout vyvrcholení.
Vykřikne, když vystříkne do Rhonova těla. Lehne si na něj, těžce oddechujíc po námaze.
„Bylo to divné,“ nakonec špitne slabě Rhon, který stále zkoumá, zda se mu to líbilo nebo ne.
„Bude to lepší. Mně se to s tebou moc líbilo. Jak se jmenuješ? Zítra sem přijď,“ poručí mu. Už se nemůže dočkat, až ho zaučí ve všem, co zná. Je kouzelný.
Rhon si uvědomí, že by mohl snadno podlehnout Acelnově osobnosti a vyšle kouzlo spánku. Acelno rychle pozná, že jeho tajemný host není obyčejný člověk, ale kým tedy je? Předstírá, že upadl do spánku. Zítra bude muset zjistit daleko víc. Rhon se vymaní. S hrůzou zjistí, že ještě chvilku a proměnil by se nazpět v dívku. „Jsi příliš nebezpečný a mohl bych na všechno zapomenout,“ zamumlá. Potom se rychle nakloní a políbí ho do hebkých vlasů. „Líbilo se mi to.“ Po špičkách tiše jako duch, uteče do svých komnat. Acelno s úsměvem se obrátí. Je rád, že se mu to líbilo, ale právě se zamiloval. Matka mu to říkala, že se zamiluje jen jednou v životě a bude to okamžitě vědět. Jen musí zjistit, kdo jeho tajemný okouzlující mladík je.
Rhon se zatím v komnatě promění do dívčí podoby. Zuřivě rázuje a proklíná se.
„To jsi neměl. Víš, že jsi zaslíben Yrsimu.“
„Kuš, myši! Běž si někam jinam vykládat své hloupé postřehy. Jen jsem…“
„Co? Mám ti opět připomenout strádání tvého lidu? Lidé nejsou tvým…“
„Já vím!“ řekne prudce. Postaví se k oknu a i přes teplo se chvěje. Tam venku pobíhají jako zvířata jeho lid. Tady v bezpečí paláce zapomíná na to.
„No nic, jen to připomínám. Od toho tu jsem. Rhone, žádná kouzla!“
„Vypadni nebo sem vpustím kočku!“ zaječí a hodí po myši polštář. Ta včas odcupitá do myší díry do mrňavých chodeb, kterými se dostane i do královské pokladnice. „Mám toho dost! A co já? Co?!“ zavřeští. Najednou se uprostřed místnosti rozzáří světlo. Chvilku nic není vidět, ale potom se stává jasnějším.
„Synu, velmi riskuji tímto kouzlem, ale musel jsem tě vidět.“ Rhon ihned pochopí, že obraz je jeho otec. Vstane, poklekne na jedno koleno. „Věřím, že ti nemusím kázat o povinnosti. Vzdali jsme se hodně, abychom tě sem dostali. Nezklam nás.“
„Nezklamu,“ přisvědčí pevně. „Lidé nejsou má rodina.“
„Děkuji ti. Vkládáme do tebe všechna svá přání a naděje. Zatím sbohem.“ Světlo pohasne. Rhon se zadívá ven do překrásných růžových zahrad. Už nesmí jít za Acelnem. Nikdy.
Acelno příští den čeká, že tajemný mladík opět za ním přijde, ale čeká nadarmo. I Rhon má chuť opět po špičkách vyklouznout a zažít znovu úchvatné spojení, ale dobře ví, že čím víc by s ním byl, tím víc by mu podlehl. Co si ten ranní úsvit slíbil, to dodržel. Už nikdy nešel za Acelnem. Vůbec netušil, že se zapsal do bratrova srdce natolik, že to ovlivní budoucnost. Opět uběhly roky jak splašení koně.
 
„Princezno, vypadáte nádherně,“ řekne obdivně služebná, která Rhoně pročesává dlouhé černé vlasy. „Myslím, že budete ta nejkrásnější nevěsta v zemi.“ Rhona koutkem oka se zadívá na svatební šaty pošité perlami. Krásnější nikdy neviděla, ale taky ji to připomíná, že stane po boku Yrsiho. Nemiluje ho, ale za ta léta se ho naučila vážit. Až se naplní osud lidu čarodějů, potom odejde z paláce. Bude žít mezi svými. Po myši poslal své rozhodnutí a to bylo přijato. Už nechce mít nic společného s lidmi. Vidět Acelna, vyhýbat se mu, přináší jen neklid a jednou by mu plně podlehl.
„Můžeš jít.“
„Ano, princezno.“ Rhon osamí u toaletního stolku. Smutně se zahledí do zrcadla. Ví, že tu nikdo není. Rukou mávne před zrcadlem. Objeví se mlha, která se ustálí a ukáže Acelna. Mohla by ho vidět každou chvilku, ale jak ji neustále myš připomíná, nemá kouzlit.
„Nemáš…“
„Jsi s tím věčný „nemáš“ únavný. Zítra to skončí, pomyslí na to.“ Obrátí se k myši na stole. V ruce má kousek sýra, který nikdy v jeho komnatách nesmí chybět. „Zítra můj lid bude volný.“
„To ještě není jisté. Dračí meč musí Yrsiho přijmout jako svého pána a tím se teprve stane králem. Jestliže ho nepřijme, potom bylo vše zbytečné!“ Rhon se pohne velmi rychle a drží bezvládnou myš pod krkem. „A to mi říkáš až teď?“ třese ji, až její nožičky ve vzduchu vlají sem a tam.
„Netušili jsme to! Nevědí to ani lidé! Pusť mě!“
„Jak to, že to nevědí?“
„Nevím! Leraven, nynější král, získal meč normální cestou a meč ho přijal. Myslíme si, že na to zapomněl. Myslíme, že mu Jezerní paní to říkala. Jakmile mu bude chtít předat meč, pravda se zjeví.“
„Nerozumím. Jak meč může vybrat krále?“
„Nevím, ale králem bude ten, kdo bude vládnout mečem. Nezapomeň, že království existuje jen díky němu.“
„Já vím! To mě nezajímá, ale to, že vybere krále. Yrsi je dobrý muž.“
„A co meč?“
„Povídá se, nevíme to jistě, že je v něm zakletý z posledních draků. On se objeví, když dračí meč… Opravdu nevíme, co přesně bude. Jen víme, že meč má vybrat krále a poznamená ho na ruce svým kousnutím.“
„Spojení krve.“
„Přesně. Nebo spíš jen jedné krve, možná.“
Rhon postaví myš na stůl k talíři se sýrem. Myš zakroutí krkem a začne si čistit kožíšek a různě nakrucovat. Málem, že ho Rhon nezabil. „Zítra bude svatba.“
„Jo.“ Myš se zvědavě zadívá na svého svěřence. Je tvrdohlavý, ale popravdě to je celá jeho rodina. Na druhou stranu… „Kam jdeš?!“
„Co tě to zajímá?“ Nadechne se a použije kouzlo. Jen doufá, že jeho malé kouzlení neovlivní zítřejší průběh ceremoniálu. Venku klidně projde kolem stráží, jako by nebyla. Vstoupí do místnosti, kde je uložený Meč draka. Nepokouší se ho zvednout, protože dobře ví, že to nejde. Mnoho mužů, dokonce pár žen se o to pokusilo. Všichni zešíleli. Král nemusí si svůj nejdrahocennější poklad hlídat. Ohlídá se sám. Přesto. Natáhne nad něj ruce…
„Chceš zkusit ho zvednout?“ zaslechne hlas krále.
„Ne. Vím, jak končí ti, co se o to pokusili.“
„Co tu děláš? Nemáš být ve svých komnatách? Zítra je důležitý den. Staneš se ženou mého syna a zároveň se stane králem. Jsem unavený neustálými boji.“
„Nešlo by to bez bojů, otče?“ Otočí se, v nitru naštvaný, že nestihl prozkoumat meč. „Musíme neustále dokazovat svou převahu? Nejde to jinak?“
„Ne! Ty si to nepamatuješ, ale dřív, než jsem sjednotil království, každá země napadala druhou. Lidé trpěli, my bojovali. Ne. Jednotná země, je země bez nepřátel. Já, Meč draka a moje dračí družina udržíme pořádek. Pojď, není vhodná doba, aby ses dívala na meč. Zítra se staneš královnou nebo snad nechceš?“
„Ne, toužím se ji stát,“ řekne popravdě.
„To jsem rád. Běž do svých komnat.“ Rhona, popuzená, že ji vyhodil, si to rázuje ke svým komnatám. Spát? Jak má spát po tom, co se od myši dozvěděla? Na stráž u svých komnat hodí nevraživý pohled. Ti jsou v šoku, jak se mohla dostat bez jejich vědomí pryč.
„Ještě dobře, že jsi neprovedla tu nepředloženost. Meč draka mohl udělat cokoliv.“
„Dobrá, dobrá a nech mě už být. Vypadni!“ zařve. Stráž sebou trhne, na koho princezna křičí. Nemají snad vejít dovnitř a zjistit, zda tam nepronikl nějaký vetřelec? „Chci být sama,“ zdůrazní. Posadí se s rukama na spáncích, v kterých to tepe bolestí. Zítra. A to si myslel, že to bude v pořádku. Později si lehne, ale s otevřenýma očima civí na baldachýn. Najednou se změní. Spustí nohy, rozhodnutý udělat jednu věc. Potom už nikdy k tomu nebude mít šanci. Obleče se do mužského oděvu, vlasy vyčeše nahoru a sepne jehlicemi. Zakryje se kouzlem a odhodlaně jde do Acelnových komnat. Před dveřmi zaváhá. Co když tam někoho má? Otevře je. Vyhodí ho nebo zabije. Je to jedno, ale Acelno je sám.
Acelno ucítí někoho dalšího v pokoji. Otevře oči a zapátrá ve tmě. Potom se usměje. Jeho přelud, s kterým se miloval dávno a dávno, je zde. „Přišel jsi, lásko.“
Rhon nepromluví. Bez rozpaku se svleče. Nemá moc času, ale ještě před tím než se stane, co se stane, chce zažít tu rozkošnou bolest ze spojení. Chce pocítit znovu ty úchvatné prožitky, touží ležet v náručí svého milence, kterého miluje. Vyhoupne se na postel.
„Jsi dnes nějak divoký,“ pronese nadšeně Acelno. Rhon bez rozpaku sevře do rukou úd. Vážně se na něj zadívá. Kolik dovede přinést radosti a též starosti. Vezme ho do úst. Z fantazií, které snil, se stává realita. Zkouší všechno, o čem dřív jen přemýšlel.
„Zabrzdí. Tentokrát tě nepustím. Máme čas.“
„Co je to čas?“ zeptá se melodickým hlasem. „Nic. Jen pár okamžiku, které jsme určili, abychom se setkali a neminuli se. Nic víc. Čas není důležitý. Důležitá je láska? Nemyslíš?“
Acelno ohromeně ho poslouchá. Vzrušení opadlo. Kdo to je? Málokoho tak slyšel uvažovat.
„Neměl bych mluvit,“ řekne zadumaně Rhon. „Chci tě mít uvnitř sebe. Jako tehdy. Uděláš mi to?“
„Já…“
Rhon na něj zadumaně pohlédne. Nechce řečnit. Chce se milovat. „Mám odejít za někým jiným? Někým, kdo nebude váhat a uspokojí mě?“ zeptá se posměšně.
„Ne!“ Sevře ho v náručí. Cítí zrychlený dech a tlukot srdce. Cítí, že nemá na vybranou. Tentokrát zvolí jinou variantu a nechá ho klečet. Rhon aspoň vytočí hlavu, aby viděl za sebe. Vzruší ho ještě víc, když uvidí hladový Acelnův pohled. Nedívá se na něj dlouho a skloní hlavu, že se dívá na svůj úd. Je vzrušený a plně vztyčený, ale pak přestane myslet, protože Acelno do něj zajede. Se zavřenýma očima vychutnává jeho přírazy, jeho ruce i každé zasténání. Vyvrcholí, aniž ví jak. Mysl se mu tím pročistí a on dokáže sledovat jasně, každý jeho pohyb, každé pohlazení. Rozkoš z toho se ještě zdvojnásobí. Má radost, že dokáže ho uspokojit.
Acelno vykřikne, ale zůstane v něm. Hladí jeho tělo, dýchá jeho osobitou vůní. Opět mu připadá známá, ale nemůže si v tu chvílí vybavit, odkud ji zná. Když se o to snaží později, jeho mysl jako by plavala v mlze.
„Zůstaň.“
Rhon leží na břiše, pozoruje povlečení. Váhá. Ví, že by tu neměl být. „Chvilku,“ zašeptá nakonec sám pro sebe. Acelno z něj vyjede a lehne si vedle něj. Se soustředěním tajemného cizince hladí po zádech. Obdivuje smyslnou křivku zad, zadku a hebkou pokožku i dlouhé černé vlasy.
„Mohu vědět tvé jméno?“
„Nač by ti bylo? Jméno je jen zvuk slov, které si dáváme, abychom měli jistotu, že jsme jedineční. Nic neznamenají.“
Acelno je opět ohromený. „Kdo jsi?“
„Proč ti na tom záleží? Ber mě jako svého náhodného milence, který sebe i tebe přišel potěšit. Mohu kdykoliv odejít.“ Měl by to udělat, ale je mu zde tak dobře, že má chuť spát.
„Jen mě zajímáš. Chtěl bych tě představit jako svého druha,“ řekne s rozmyslem. „Nechtěl bys vládnout?“
Rhon prudce otočí hlavu. Vládnout? „Máme jen jediného krále.“
„Zítra se to změní,“ řekne chladně.
Rhon se posadí. „Jak to myslíš?“ Má snad za lubem svrhnout současného krále? Vlastně proč tu je?
„Až mi řekneš své jméno. Potom ti to řeknu.“
Neznatelné pohnutí ruky, přivření oči. „Spi.“ Acelno opět předstírá spánek. Nechce říct, že je imunní proti kouzlům. Takže jeho malá láska ovládá kouzla. Jenže kdo by to mohl být? Zbývá jediné ě kouzelná bytost, ale proč je zde na lidském dvoře? On svůj úkol zná. Ví, co zde má udělat, ale co jeho tajemná láska? Nemůže na to přijít, až ho v tomto stavu zastihne úsvit.
Rhon sedí u toaletního stolku a čeká na hodinu proměny. Když se to stane, zahladí kouzlem kruhy pod očima a dodá očím lesku a tvářím barvy. Musí vypadat nádherně.  
„Tohle jsi neměl dělat,“ ozve se zapištěním myš.
„Je mi to jedno. Byl jsi tam? Co má za lubem? Vlastně za celé roky jsem nedokázal zjistit, kdo je jeho matka.“ Otočí se k myši. „Víš to?“
„Netuším, ale rysy s králem se nedají přehlédnout. Určitě je jeho, o tom nikdo nepochybuje. Přesto je jiný. Měl jsi to zjistit a ne s ním léhat,“ vyčte mu, ale tentokrát Rhonovi je to jedno.
„Dneska bude den plný záhad,“ pronese mumlavě.
Myš si přejede pacičkou přes nos. „Hlavně musíš stanout vedle krále jako královna. Jinak všechno úsilí přijde nazmar.“
„Znám svou povinnost. Zmiz, už jdou.“ V ten samý moment se dveře otevřou a dovnitř vcupitá chůva a za ní služebné. Vstane s myšlenkou, že nejhorší je nejistota. Kdyby věděl, co se stane, ale takhle jen tápe v temnotách. Ví jedno. Musí osvobodit svůj lid od věčného žití v temnotách severních plání. Nechá se obléknout do slavnostních šatů, které se šiůly a vyšívaly dva měsíce. Na hlavu si nechá položit závoj s perlovou čelenkou. Rhon s kamennou tváří se dívá na ženu, která zde stojí. Sevře ruce v pěst. Zvládne to? Netuší.
Za obdivného povzdychávání vyjde z komnat. Za ní jdou služebné a nakonec stráž. Jdou ven, kde se pořádá turnaj. Po turnaji se král vzdá svého meče a koruny. Nový král vyvolá draka, aby všichni viděli, že je nejsilnější a nikdo se proti němu nemůže postavit. Takový je aspoň program. Rhon se usadí do křesla vedle své macechy. Pohlédne na ni. Je stále krásná, ale Rhon ví, kolik úsilí ji přijde její krása. Vedle krále sedí její budoucí manžel Yrsi a vedle něj klidný Acelno. Ten se zrovna vykloní a zadívá se na Rhona. Ten se vtlačí do křesla. Dobře viděl nejistý zpytavý Acelnův pohled. Vybavil si snad, kdo je tím neznámým? Není možné! A jestli ano, pak jak naloží s tou informací? Malý červík touhy v Rhonovi se zavrtí.
„Jsi krásná, sestřičko,“ ozve se za ním.  
Rhon sebou trhne. Ani si nevšiml, že přišel.
„Jako úsvit, jako temná noc, v nichž hoří plamen čar. Žádná není krásnější než ty,“ pokračuje v lichotkách.
„Bratříčku, nech Rhonu na pokoji. Přivádíš ji do rozpaku.“
Acelno se nadechne k odpovědi a najednou ví. Zadívá se důkladně na svou sestru. Je to on! Ale jak? Jak mocné kouzlo dokáže způsobit, že z mladíka je dívka se vším všudy? Je čarodějem? Kým je? Co tu dělá? Co on má udělat?
Král Leraven se zvedne z trůnu v těžkém hávu s vyšitými draky na plášti. Kolem sebe má nejvěrnější, ale především ho obklopuje jeho Dračí stráž. Rozhlédne se po připravených rytířích. „Turnaj začíná. Jsou zde shromážděny všechny mocné rody z mé říše,“ řekne zvučným hlasem. Nikdo se neodváží ani špitnout. „Dokažte svou udatnost a deset z vás stane v řadách Dračí stráže! Má krásná dcera Rhona odstartuje turnaj. Rhono, prosím.“
Rhon vstane. Vezme růži ze zlata a zvedne ji do výšky. „Tento symbol krásy z mých rukou získá ten nejstatečnější z rytířů. Jen on se bude moci pyšnit erbem se zlatou růži. Nechť vaše statečné srdce vede vás k výhře!“ Ledabylým gestem hodí růži doprostřed trávníku. Ozve se šumot. Rytíři zvednou meče do výšky. Po boji ten nejúspěšnější růži zvedne.
„Začíná se střetem meči. Kdo zůstane na koni, postupuje do dalšího kola,“ ozve se herold. Rytíři se začnou řadit proti sobě do dvou řad. Žádná kopí, nic takového. Hned od začátku meče. Nastane ticho. Kromě koní a zvuku třepotajících praporů není nic slyšet. Očekává se srážka a hlavami víří myšlenky na smrt, slávu a jisté vysvobození. Jen být rychlejší a silnější než ti druzí… Nic víc.
Rhon sedí a snaží se ignorovat Acelna. Ví, že za chvilku dá znamení k bitvě. „Tak jsi to ty, moje hedvábná černá noci,“ zaslechne Acelnův šepot. Strne. Jak to mohl poznat, ale vztahuje se to k ní nebo ne? Ne, je to jen omyl a poznámka se vztahovala k něčemu jinému. Automaticky se zvedne a hodí doprostřed barevnou stuhu. Sotva dosedne, obě řady vyrazí proti sobě. Hedvábná drahá stuha je okamžitě zašlapaná kopyty obrovským koní. Nad stany a hlavami lidí se rozlehne řinkavý zvuk, ržání koní a třeskot, ale i první výkřiky bolestí.
Spokojený Acelno, že rozřešil hádanku, která ho trápila od prvního jejich milování, se usadí. Zadívá se na svého bratra, který upřeně sleduje turnaj. Ví, že by rád byl v tom chumlu. On by raději svíral tělo Rhony v milostném zápolení. Tím se hodně liší, ale nejen v tom.
„Poslední kolo. Rytíř Andrej z panství Jednorožce se utká s rytířem Miraclem z panství Divokých planin. Oba dva zvolili za své zbraně sekery. Nechť vítězství dopřeje tomu nejstatečnějšímu!“
„Rytíři, bojovali jste udatně, jako se sluší a patří. Nechť zvítězí ten nejlepší!“ Rhon hodí na rozrytý trávník bělostnou stuhu. Miracle ji hbitě zvedne a políbí.
„Za nejkrásnější ženu země!“ zvolá a zvedne stuhu. Obrátí se k svému protivníkovi a zaútočí. Zaútočí hbitě a dravě, jako by tušil, že potřebuje veškerou razantnost. Po chvilce je znát, že jsou unavení, ale bojují jako ďasi, až skončí opření o sekery. Najednou se rytíř Miracle zvedne a zaútočí. Zapotácí se, ale sekera dopadne na štít. Rytíř Andrej stačí zachytit ji, ale potom klesne na trávník. Miracle zvedne stuhu i meč do výšky.
„Za princeznu Rhonu!“
Ozve se bouřlivý potlesk. Miracle udělá krok a potom se zhroutí vedle svého protivníka. Král pokyne ranhojičům, aby odnesli rytíře k ostatním raněným. Král se zvedne. Ví, že nastává dlouho očekávána událost: Vyvolání draka.
Najednou Acelno se přehoupne z tribuny na trávník. Hrdě se postaví před svého otce a krále země. Pohlédne na Rhonu. „Chci bojovat s princem Yrsim o ruku princezny Rhony!“
Rhon se ohromeně zvedne a potom posadí. Co má asi za lubem? Ohromený král pohlédne na svého syna.
„Nebo nemohu bojovat o její ruku? Yrsi, zasloužím si ji víc než ty.“
Brunátný Yrsi se zvedne. „To jsi přehnal, Acelno!“
„Ne. Chci Rhonu a dostanu ji za každou cenu. Nikdo se mi nemůže postavit a mohu o její ruku požádat. Ještě není za tebe vdaná.“
Král Leraven se zamyslí. Ví, že může, ale chtěl Rhonu pro svého prvorozeného syna. Neklidně pohlédne na Rhonu. Nakloní se k ní. „Co ty na to, má dcero?“
„Udělám, co mi poručíš.“ V duchu by nejraději všechny zabil. Svírá opěrky křesla, aby udržel svou moc na uzdě.
Král si povzdechne. Je to na něm. „Dobrá. Podle zákonů můžeš o její ruku požádat. Jelikož nechala na mém rozhodnutí, můžete se dohodnout nebo bojovat.“
„Boj!“
„Boj!“ řekne sebejistě Yrsi.
„V tom případě bude se bojovat o ruku princezny Rhony.“
Rhon se zamračí. Tohle nepředvídal. Takže uhodl kým je, nebo má Acelno nějaký plán? Vybaví si jeho slova: „Nechtěl bys vládnout?“ Je to snad ono? Jenže, co když je to něco jiného? Najednou chce mít po boku aspoň tu myš, když ne otce. Z dálky zaslechne zavytí, přestože je den, jako by mu mělo připomenout, kým ve skutečnosti je. Čarodějem. Uklidní ho. Jeho úkolem je stanout po boku krále. Musí proto udělat všechno. Napjatě sleduje, jak proti sobě nastoupí bratři. Tentokrát nedá znamení k začátku souboje. Když je sleduje, ví, co by chtělo srdce, ale splní se to? A jestliže se splní, potom nemusí stanout po boku příštího krále. Touha se splní, ale povinnost ne. Lid čarodějů zůstane vlky provždy. Odsoudí ho za touhu?
„Nečekal jsem tento vývoj, má dcero,“ řekne tiše Leraven.
„Já vím, otče, ale copak jsi sám neříkal, že zákony musí dodržovat nejvíc sám král?“
„To jistě, ale jsem králem proto, abych je tvořil.“
„Rhono, přestaň s těmi řečmi,“ napomene ji Selvie. „Sleduj zápas nebo snad tě nezajímá, že tvůj muž o tebe bojuje?“ Sama neví, jak na celou událost reagovat, když se Yrsi zapotácí a upadne. Ihned vstane, ale jako by Acelno zavětřil možnost, zaútočí mohutnými ranami, že rozbije Yrsiho štít na kusy. Nad hlavou poraženého se vznáší meč. Stačí jediný úder a Yrsi je mrtvý. Acelno váhá, potom meč skloní. V uších mu zní matčin zurčící hlas.
 „Pamatuj, můj synu, máš království uvést do pořádku, nic víc. Ráda bych byla s tebou, ale nemohu. Můj úkol je střežit Živý pramen, tvůj vládnout. Nechť po cestě tě provází voda ne krev.“
„Acelno vyhrál, Rhono.“
„Já vím, otče.“ Touha se splnila, povinnost se roztříštila v ranách meče. Nenávidí se, nenávidí svou neschopnost se radovat stejně jako smutnit, nenávidí Acelna i Yrsiho stejně jako svého otce. Sejde po schůdkách a podá ruku zpocenému a špinavému Acelnovi. Ten se nakloní k Rhonovi.
„Nevím vše, ale budeš mým druhem, mou královnou čím budeš chtít. Vyhrál jsem!“ zvolá a zvedne ruce vysoko. V druhé ruce drží meč. Yrsi se zvedne ze země. Je stejně jako bratr unavený a špinavý. „Králi Leravene, dělám si nárok na Dračí meč!“
Ozve se šumot. I Dračí stráž nezůstane nechybná, ale překvapeně se po sobě podívá.
„Acelno…“
„Zapomněl jsi, co má matka ti řekla?“
Leraven si vybaví tu dobu, ale potom zavrtí hlavou. Jeho mysl je stále zastřená. Jen zelené oči zůstávají v jeho paměti zřetelné.
„Můžeš si ho vzít, ale jen, když budeš mít šlechetný úmysl a on tě přijme.“
Rhon zmateně na něj pohlédne. Takže to není obyčejný člověk, ale přímo syna krále a Jezerní paní. Proto ho poznal! Co má v úmyslu?
„Pojď blíž, Acelno.“ Ten přistoupí ke králi. „Tím chceš říct, co? Jsi sice můj syn, ale to tě neopravňuje vztahovat ruku na meč, jenže po právu náleží Yrsimu.“ Selvie bezmocně přikývne.
„Že meč draka si svého pána vybere sám,“ odpoví klidně Acelno. Pravou rukou pevně svírá Rhona.
V králově tváři se objeví zlost. „Takže vy jste ho očarovali!“
„Ne, můj pane a otče. To způsobil samotný drak, který v něm sídlí. Až ho vyvoláš, jistě ti to potvrdí.“ Acelno nevesele pokrčí rameny.
Král zaváhá, ale dobře ví, že nemůže uhnout. Musí dokázat sílu meče a tím i svou. Taky i to, že nemůže mít meč Draka ve vlastnictví neustále. Už teď cítí únavu a každé další tažení je těžší a těžší. Jednoho dne se král musí zvolit. Teď lituje, že nemá víc synů. Co když se králem stane někdo mimo jeho rod? Co bude?
„Nemáš na vybranou, ale jedno ti slibuji. Budu to já nebo tvůj syn.“
„Dobrá.“ Pootočí se ke stolku vedle trůnu, kam meč přenesl. Vytasí meč a ukáže ho do dálky. Dostane strach, jako pokaždé, když ho vytasí, ale brzy ten pocit přejde a nahradí jej vítězoslavný pocit síly. V tu chvíli má pocit, že je mu dvacet a je na vrcholu síly, ale už dávno ví, že ten pocit, je krátkodobý.
„Dračí pane, zjev se a ukaž svou sílu!“ Nic se nestane, ale najednou se špička meče rozzáří. Nejdřív je vidět rohy, potom hlava s velkýma očima, dlouhý krk. Všechno se vzpíná k jasné obloze. Nakonec se objeví křídla, které se rozepnou jako stín natolik, že přikryjí i samotné Slunce. Když se zdá, že větší nemůže být, objeví se dlouhý ocas. Máchnutím křídel se dostane ven, zakrouží nad užaslým lidem. Slabší jedincí omdlí, někteří vezmou nohy na ramena. Mnoho přihlížejících se roztřese a přikrčí se.
„Dračí pane, jsem už na pokraji síl a meč zdědí můj syn! Přijmi ho, jak jsi přijal mě!“
Vypadá to, že se odpovědí nedočkají, když se ozve hromový hlas. „Já si vybírám svého pána, a komu budu sloužit! Žádný smrtelník mi nebude poroučet, natož ty!“
Měl pravdu! Můj otec měl pravdu! Kdo bude králem? Víří v Rhonově hlavě.
„Jak poznáme, že jsi vybral toho pravého?“ optá se nešťastně, ale pevně král. S tím nepočítal.
Smích, který zvedne vlnu prachu vysoko nad hlavami vyděšených lidí. K zemi padnou první mrtví, kteří pohled na draka nedokázali déle snést. „Znamení. Stačí sevřít meč!“
Král se dotkne své ruky. Jizvy po zubech zlatého draka jsou i po těch létech jasně znatelné. Vezme meč a podá ho se strachem Yrsimu. Ví, jak končí nešťastníci, co se dotkli meče. Yrsi sevře meč. Zlatý drak se ani nehne. Rhon si oddechne. Vypadá to, že stanul po boku krále. Musí. Na řadu přijde Acelno. Důstojně sevře jílec zbraně. Zlatý drak rozevře křídla a zakousne se do ruky. Acelno vykřikne. Král Leraven dobře ví, jaká bolest to je. Jako by mu žílami proudil samotný oheň.
„Vida, král je vybrán. Je tvé krve, králi. Nejsi rád? Bude rozumně vládnout. Máš v sobě sílu mě ovládat, ale za své služby něco po tobě budu chtít!“
„Co je to?“ Potom bude řešit nenadálou situaci, že jeho syn Yrsi se nestal králem. Nový požadavek ho zaskočil.
„Co? Někdo, kdo se kvůli tobě a novému králi obětuje. Někdo tvé krve. Někdo jako ty!“ zařve a přitáhne k sobě Yrsiho.
Rhon se ošije. Nijak Yrsiho nemiloval, ale vážil si ho a v královské rodině byl šťastný. Mohlo to dopadnout hůř. Snad bude stačit okamžik, který stačil stát po boku nového krále. Dotkne se krvácející ruky. Vyléčí mu ji a s klidným úsměvem se na něj zadívá. Potom se nakloní. Acelna ovane dobře známá vůně. Ne ta, kterou si může každý koupit na tržišti, ale ta vespod, která patří vždy jediné osobě. „Miluji tě, můj pane a králi.“ Postoupí dopředu. Yrsi omráčený v drakových packách už skoro nedýchá.
„Budu stačit ti já?“
Drak natočí hlavu k Rhonovi. „Co, chceš dítě čarodějů?“
„Zaujmu místo Yrsiho.“
„Ne! Rhone, ne!“ zařve Acelno, ale je odmrštěn jemným mávnutím ruky zdobené zlatem a perlami.
Drak pustí tělo. Zamyšleně hledí na Rhona. Zvažuje. Jistě člověk krve královy by mu stačil, ale pokud by se měl spojit s čarodějem, šlo by o něco jiného. Zachechtá se, když si vzpomene na dávné události.
„Stačí, čarodějův synu. Tvého otce jsem miloval a on si mě nehleděl. Teď se vrátí vše do pořádku.“ Roztáhne křídla a prudce je složí. Obalí za křiku Acelna, krále i královny. Lidé ohromeně se tisknou k sobě a zavírají oči. Světlo se stane nesnesitelným, ale než stihnou se opět nadechnout k dalšímu křiku, světlo pohasne. Místo draka stojí na trávníku mladý muž s vlasy skoro až ke kolenům. Dívá se k severu. Natáhne před sebe ruce.
„Nechť se naplní vůle draka!“ zvolá. Vztáhne ruce ještě dál, jako by chtěly dosáhnout na samotný konec světa. Z konečku prstů vyšlehne paprsek světla, který zažene temnotu severských plání. Z vlčích doupat, z úkrytů se ozve zavytí. Lítostivě a dlouhé. Jedno, druhé a další. Z temných hvozdů na denní světlo vycházejí šedé přízraky, kteří lovili v noci. Jeden po druhém se mění v muže, v ženy, v děti i nemluvňata. S jasnýma očima se kolem sebe rozhlížejí. Usmívají se. Branou proběhne obrovský šedočerný vlk s menší smečkou. Nikdo je nemá odvahu zastavit. Stanou před mladíkem. Jeden po druhém se mění v čaroděje.
„Draku, netušil jsem, že ke mně něco cítíš!“
„Byl jsi zaslepený sílou chamtivosti. Věřím, že teď jsi o dost moudřejší!“
Muž se smutně pousměje. „A Slunce?“
„To? Už nemůže udělat nic. Vůle pradávných kouzel byla naplněna. I moje, čaroději. A teď odejděte.“
„A Rhon, můj syn?“
„Teď je můj, čaroději. Až se dokončí splynutí, nebude čaroděj ani drak.“
„Rhone…“ Otec i jeho lid před ním pokleknou. „Jestliže nebudeš vědět, kam se uchýlit, přijď mezi nás. Vždy budeš vítán. I když nejsi už čistý čaroděj, navždy budeš Rhon, můj syn a čaroděj. Tobě králi Leravene děkujeme, že ses o mého syna postaral, přestože jsme tě využili pro naše osvobození. Kdykoliv budeš potřebovat, pomůžeme.“
„Zvážím tvou nabídku, čaroději,“ přijme otřesený král. Čaroděj se ukloní a promění se do vlčí podoby. Hladce vyběhnou ven z města. Na pahorku se ještě otočí a zadívá se na město, kde nechává svůj poklad. Pláče, ale zároveň je šťastný. Rhon osamí. Cítí v sobě duši draka i svoji. Ví, že časem se prolnou tak, že se ztratí. Zvedne hlavu k obloze. Když se nabídl za Yrsiho, čekal, že zemře. Teď je naživu, ale raději by zemřel, než být napůl tím a napůl někým jiným. Předtím byl vlkem, čarodějem, teď se bojí, že ztratí sovu podstatu. Bude muset odejít. Mávne rukou a v jeho komnatách se otevře skříň. Oblečení, které používal při proměně, vylétne z otevřeného okna a snesou se mu k nohám. Nemusí nic dělat, jen v duchu přikázat, co si přeje. Je oblečený, než se naděje. Otočí se ke králi, královně i k Yrsimu. Za hlubokého ticha jde k němu. Poklekne a vztáhne ruku nad bezvládné tělo.
Ženský výkřik „Ne!“ ho zarazí. „Nech mého syna na pokoji, ty netvore! Ublížil jsi nám už dost, ne?!“
Netvor, jak trefné pojmenování. „Jen ho vyléčím. Potřebuje to. Bez mé pomoci, zemře. Nepřeju si to.“ Z jeho dlaně se rozlije slabé světlo, které zahalí Yrsiho. Najednou se ozve nadechnutí. Yrsi otevře oči. Udiveně se zahledí do zlatých nelidských oči.
„Je konec. Králi Leravene, můj otec ti poděkoval, ale i já chci ti poděkovat. Promiň za lest, kterou jsme použili, ale nemohli jsme jinak.“
„Zachránil jsi Yrsiho, to bude stačit. Ten meč…“
„Stále v něm je drak a zůstane to tak na věky věku. Vždy, když se bude volit nový král, vyvolej draka, aby lid věděl, že země je silná. Vybere nového panovníka.“ Král Leraven přikývne. „Jestliže se pokusíte to obejít, říše se rozpadne a už nikdy nepovstane z hlubin temna. Nastane opět chaos, který jsi zažil. Acelno, synu jezerní paní, vládni dobře. Meč draka si tě vybral za pána, ale to bylo dáno tvým zrozením. Myslím, že udělal dobře.“
„Stůj! Vládni se mnou po boku!“ zakřičí rozvážně Acelno. Udělá pár kroků k černovlasému mladíkovi. Chytí ho za ruku. „Vládni po mém boku a chraň se mnou říší, kterou můj otec vybudoval z nicoty válek!“
„Nejsem Rhon, Acelne.“ Zadívá se nelidskýma očima do zelených, stejných jako má Jezerní paní. „Vzdej to.“ Tak rád by s ním byl. Tolik ho miluje. Už od prvního setkání cítí, že je to muž, kterému může důvěřovat, který by se jeho síly nebál. Někdo, kdo by ho vzal takový jakým je. Čarodějem s velkou mocí, která bude růst s léty.
„Bojíš se? Nejsem člověk, zapomínáš? Přestože moje síla je zapečetěna matkou, potom rozumím ti. Až nastane chvíle, potom odejdeme, kam budeme chtít. K čarodějům, drakům nebo do Jezerního panství.“
„Mně se neoptáš, co já chci?“ zeptá se posměšně drak. „Naše duše se spojí v jedno. Slunce se mi pomstilo za to, že jsem dal druhou šanci čarodějům, ale já věřím, že každý má šanci. Vím, že ho miluješ, ale co já?“
„Pak dovol mi, abych tě poznal a naučil milovat. Prosím zůstaň. Budu trpělivý.“
Smích, který zvedne prach do výšky lidských hlav. „Pobavil jsi mě, synu jezerní paní, ale budiž! Pokud Rhon bude souhlasit, potom i já. Čaroději?“
„Já… Miluji tě, Acelno. Zůstanu.“
Acelno vezme Rhona za ruku a předstoupí před krále s mečem v ruce. Drak se už dávno uklidnil. „Králi Leravene, rozhodnutí je a tobě?“
„Copak mohu se protivit tak velké síle?“ Ví, že meč Draka už mu nepatří.
„Jistě a co se týká tebe i tvého rodu… Yrsi, měj hodně synů a dcer, kteří mohou vládnout mečem. Můj úkol, pro který jsem byl zrozen, se časem naplní. Jakmile splním, proč jsem sem přišel, odejdu.“ Nevysvětlí co to je, ale Rhon mu rozumí. Bude z něj moudrý král, který království ochrání.
Král mlčí stejně jako královna a Yrsi. Zvažuje slova svého syna.
„Nechceme krále čaroděje!“ ozve se do ticha, které vzniklo. Rhon se jakoby přikrčí. Za prvním výkřikem přicházejí další hlasy nevole. Na Rhona se to valí jako velká řeka.
„Stojím při tobě. Já jsem král. Udělej cokoliv. Povolej draka nebo nech rozkvést strom.“
„Máš pravdu. Má síla spojená s drakem je nesmírná. Mohl bych porazit i Slunce, ale co bychom byli bez jeho tepla?“ Mávne rukou směrem ke stromu, který přestal už dávno rodit. Nejbližší lidé s úžasem se dívají, jak mládne, rozkvétá a za chvilku je plný šťavnatého ovoce. Někdo je utrhne.
„Dobré!“ zvolá dotyčný. „Je opravdu dobré,“ dodá rozpačitě pro sebe. Dívá se na ovoce, potom na své přátelé. „Vivat mladý král!“
„Vivat král!“ se nese nad hlavami davu. Rhon sevře ještě pevněji Acelnovou rukou. Zvládl jsem to, pomyslí si. Přestože už to nejsem já, ale jen část mého já, potom jsem zachránil svůj lid a své tajné přání. A jeho štěstí se přenese na ostatní a šíří se od jednoho člověka k druhému.
 
„Tohle je konec pohádky, Antonio,“ řekne svému strážci. Ten se usmívá. Sedí vedle něho s pohárem vína.
„Už chápu, proč jsi poslala chůvu pryč a vyprávěl to sám. Vsadím si, že sis to pěkně… Omlouvám se, můj pane, že jste si to, hezky přibarvil.“
Kassion se zachmuří. Dneska proběhl rituál volby krále.
„Přesto se mi nezdá, že je to jenom pohádka.“
„Je to pohádka, věř mi. Chtěl bych,“ dotkne se jeho brady, zkoumá jeho čisté rysy. „Přeju si, abys stanul po mém boku jako kdysi Rhon po boku Acelna. Přál bych si, abys mi pomohl nést břímě draka.“
Antonio se zvedne. „Ne, můj králi. Máte povinnost…“odmlčí se. Kassion se na něj vážně dívá. Modrý Anotoniův pohled sklouzne k pravé ruce. Je ovázaná. Ráno ještě obvaz neměl. Takže pohádka to nebyla, ale skutečnost. Jestli není to pohádka, pak byl právě kousnut drakem.
„Dračí kousnutí,“ řekne Kassione. „Pekelně to bolelo. Jako by mi žílami protékal oheň. Myslel jsem, že se zblázním, ale udržel jsem meč v ruce. Naše rodina je velká, musí být. Nikdy jsme proti sobě nebrojili. Nebyl důvod.“
Antonio sklopí pokorně hlavu. Nejdřív byli přátelé, potom milenci. Nikdy by neřekl, že tyhle bajky jsou skutečnost.
„Prosím, pomoz mi nést to břemeno!“ zopakuje svou žádost.
„A Acelno a Rhon?“
„Ti? Vládli dlouhá léta. Král Leraven zemřel stejně jako Yrsi. Nikdy neměli děti, to je jasné, přestože si myslím, že mohli mít. Rhon jako čaroděj, nechal zem znovu rozkvést. Jeho lid obnovil Severní panství. Potom odešli. Jen můžeme hádat kam. Yrsiho třetí syn Andipor se stal třetím králem. Už nikdy nebylo třeba předvést draka, ale nikdo se neodvážil porušit dračí příkaz. Proto zemi vládneme ještě dnes.“
Antonio k němu přijde. On obyčejný muž a má stanout po boku krále, jenž vládne nesmírnou moci Meče draka. Má to přijmout? Není to příliš velká zodpovědnost? „Mám strach, ale přijímám. Miluji tě, můj pane.“
Kassion si oddechne. Celou dobu, od kousnutí se tím trápil. Nevěděl, jak ho požádat, aby nesl tohle nesmírné břímě s ním. Políbí vrchního generála Dračí stráže. Je šťastný. Má pocit, že teprve teď se stal skutečným králem. Zítra ho představí celé své zemi jako svého spoluvládce. Lid bude souhlasit. Možná jsou to pohádky, které se vypráví v chalupách, domech, u táboráků, ale všichni věří, že draci a čarodějové někde existují. Jen královská rodina ví, že nejsou to mýty. Oni totiž draka vidí.
 
Konec