Shounen - ai povídky

         Krutá pravda  - 12.

Oblačná zákoutí

Svou úvahu o tom, že sekta Jin se nijak neprojevuje, připomene si o pár měsíců později. Každým dnem očekávají, že se to malé narodí. Je krásně, slunce svítí, vánek jemně fouká a rozkvetly snad všechny stromy a květiny, jako by chtěli to malé přivítat do krásy. Proto sedí v altánku u řeky, i když v pláštích, a odpočívají.

„Wei?“

„Copak?“ V rukou otáčí bílou flétnou jako protiklad Dávnému plameni. Stále pro ni ještě nenašel jméno. Vyrobil ji a vyřezal do ní obrysy bambusu s pár znaky na posílení hudby po té noci, co mu Lan Zhan řekl, že jeho bratr o nich dvou věděl dřív než on sám. Hledí na řeku, nad kterou se opět objevil duch utonulé ženy s dítětem v náručí. Nechápe, co ho sem přitahuje.

„Není ti divné, že se sekta Jin nijak neprojevuje?“

Ruka strne, stejně jako flétna. „Myslíš, že nás neztratili?“

„Nevím.“

Wei WuXian vstane, zadívá se na řeku, potom přimhouří oči. Najednou se postaví na špičky a pracně sundá zvonky. Melodie, na kterou si zvykli, utichne. Ruka je jemně položí na stůl. Dívá se na řeku, když udělá pár kroků směrem k řece.

„Lan Zhane?“

„Ano?“

„Vidíš ji?“ Ukáže na řeku, kde stojí žena s dítětem v náručí. Utopily se podle jejich vzhledu, ale neděsí se jich. Vlasy propletené řasy, odulé obličeje, nafouklá těla, sinavá pokožka. Takhle nějak by vypadali ghúlové. Jejich oči přetékají nesmírným smutkem. Wei WuXian pohybuje rty, jak se snaží s nimi domluvit. Při slovech, která nejsou slyšet, bledne. Potom pokyne rukou a duchové se rozpadnou na světlý poprašek a zmizí.

Opře se o stůl a zhluboka dýchá. „Byl jsem blázen. Hned musíme do Oblačných zákoutí.“ Popadne zvonky, strčí si je do širokého rukávu.

„Počkej, co se děje?“

Wei WuXian mimoděk se zadívá na řeku. „Neuvědomil jsem si, že když jsem vyráběl zvonky, že to odežene všechny duchy. Jak zlé, tak dobré. Právě mi řekla, že na druhém břehu jsou už delší dobu muži. Chtějí mě a naše malé.“ Zamračí se. „Nemohla se ke mně dostat díky zvonkům. Jsme hlupáci a já obzvlášť. Zapomněl jsem, že na Temné stezce existuje i dobro.“ Lan Zhan klidně odloží šálek, vezme Wei Yinga za ruku a táhne pryč.

„Lusk.“

„Pane Wei?“

„Na druhém břehu jsou muži. Odcházíme do Oblačných zákoutí. Zadrž je, jak jen to půjde. Neriskuj!“ Zavolá ještě za ním, i když pochybuje, že na něj dá. Vytrhne ruku ze sevření, zadívá se na protější břeh. Už je vidí. Jako by čekali na to, až to zjistí. Proč vlastně se tam tak dlouho skrývali?

„Ano, pane!“ Jedním skokem se dostane pryč, dalším skokem přes řeku a zmizí v lese, kde na něj čekají. Jakmile uvidí zlaté a mezi nimi i černé uniformy, bez milosti zaútočí plnou silou. Nemilosrdně je likviduje a sám nehledí, zda utržil ránu nebo ne.

„Byl jsem hlupák. Mělo mě to napadnout.“ Podebere si šaty a nadává na měkké střevíčky. Dobře se nazouvají, ovšem na rychlý útěk nejsou. „Celou dobu čekali.“ Zastaví se, protože je udýchaný.

„Jsi v pořádku?“

Wei WuXian se ušklíbne. „Musím. Nedostanou mě! Jdeme!“ Vyrazí. Všechno za sebou nechají. Moc dobře vědí, že lidé ze sekty Jin mají zájem jen o jedno. Dům ochrání bariéra, ale i tak dlouho by v něm nevydrželi, pokud by se rozhodli zaútočit plnou silou. Takto, když uvidí, že uprchli, nechají ho na pokoji a nebudou na něj plýtvat sílou.

Najednou zvednou hlavu, protože se nad jejich hlavami rozprskne raketa. Signál pro ostatní členy sekty. Podívají se po sobě. Jejich útěk je odhalený, což bylo jasné. Uvědomují si, že tentokrát mají skoro nulové šance na úspěšný útěk, i když nebyli v této situaci už několikrát a pokaždé se jim to podařilo? Kdyby byli jen oni dva, pak by to zvládli, jenže je tu nenarozené dítě. „Koně?“ navrhne nejistě Lan Zhan. Je to nejrychlejší prostředek, ale problém představuje těhotný Wei.

Wei WuXian nerad přikývne. Dostanou se k stanici, která pronajímá kočáry a různé povozy. „Dva koně! Vydržíš?“ Najednou jim zrak padne na přepychový kočár tažený dvěma silnými koňmi. Pohlédnou na sebe.

„Lan Zhane, zabavíme ho, potom když tak přesedneme na ty dva kočárové. Komu asi patří?“ Rozhlédne se a spočine na postavě v červených nádherných šatech. Je celá zahalená, dokonce má klobouk s hustým závojem. To bude ona. K nikomu se tak elegantní povoz nehodí. Vyrazí k ní, najednou si to rozmyslí a popostrčí před sebe Lan Zhana.

„Dělej, jsi chlap,“ zasyčí.

Lan WangJi nechápe, co to má s tím společného pohlaví, ale hlubokým hlasem osloví dotyčnou. „Paní, mohli bychom být tak nezdvořilí a půjčit si vás povoz?“

„Nemohli,“ odsekne, aniž se na ně podívá a pokyne jemnou rukou strážným. Ti vytasí zbraně.

„Já nechápu, že působíš jen na mě,“ zamumlá Wei. Vyjde zpoza jeho zad a usměje se na ženu. A maličko poklesne v kolenou, naznačujíc úklonu. „Paní, skutečně byste nám nemohla půjčit váš kočár? Omluvte mého bratra, je trochu vystrašený mým stavem. Nikdy jsem ho tak nervózního neviděla.“

Žena otočí se k Wei Yingovi, sklouzne po jeho postavě, potom se rozhlédne. „Vemte si ho.“

„Děkujeme moc, jen netuším, zda se vrátí v pořádku.“ Zářivě se usměje.

Ta mávne rukou. „Předpokládám to a nevadí mi to. Myslím, že byste se tu neměli zdržovat.“ Pokyne hlavou k jinému stolu.

„Paní je všímavá.“

„Možná až moc,“ řekne hořce.

„Jdeme!“ zavelí k svému miláčkovi.

Žena se za nimi ještě dívá, potom nenápadně pokyne rukou strážcům. Nejstarší muž s mečem v ruce mlčky přikývne, mávne na zbytek, až ostře zazní rolnička, kterou má přivázanou na zápěstí. Zůstanou jen dva. Ostatní zmizí od hostince se stanicí. Když jsou dost daleko, přetáhnou přes nos a ústa masky. 

„Perfektní, jen mě tam musíš vysadit.“ Natáhne k němu ruce k silným a nechá se vyzdvihnout. Stoupne si na stoupátko a než vleze dovnitř vozu, rozhlédne se. Tamten! Vytáhne z  rukávu talisman a pošle ho za ním. Na muže skočí zlovolný vypasený duch a srazí ho na zem. „To ho na chvilku zadrží,“ zasměje se, vzápětí se zamračí, protože zahlédne dalšího. Tak to tedy ne. Pošle za ním další talisman, který ho obmotá neviditelnými provazy, takže stojí a zmítá sebou. „Dobrá práce, Wei WuXiane,“ pochválí se nestydatě. Rychle vleze, zatáhne za sebou záclonku a posadí se. Tiše hvízdne nad luxusem, který tu vládne. Dokonce čajová a šachová souprava. Ta dáma je buď z bohaté sekty, nebo je slavnou kurtizánou.

Největší radost mu udělá teplý plášť podšitý kožešinou. Je černý jako noc, vyšívaný černým a červeným hedvábím. Je úchvatný, jako by přesně dělaný pro něj. Jen se bojí, že ho ta tajemná žena už neuvidí. Ušklíbne se, když v ten moment kočár prudce trhne. Sotva stihne se přidržet lavice.

Lan Zhan se vyhoupne na místo kočího a zkušeně vezme opratě do ruky. „Íja!“ pobídne koně, kteří okamžitě vyrazí do cvalu. Potěšeně vnímá, že jsou odpočinutí. Bude to muset té neznámé nějak vynahradit.

Wei WuXian má co dělat, aby nespadl a tak se pevně drží a přeje si, aby cesta už skončila. Tohle natřásání s nimi moc dobře nedělá.

Ve stanici se zatím žena zvedne a zamíří si to mezi domy. Opovržlivě s úsměškem se zadívá na obě postavy, které se snaží dostat na nohy, jelikož ten obmotaný neviditelnými provazy nakonec spadl. „Dobře vám,“ zamumlá a střevíčkem, tomu co leží na zemi pod vypaseným duchem a polyká prach, nemilosrdně přišlápne prsty. Sáhne do rukávu a vytáhne píšťalku. Odněkud přiběhnou dva obrovští psi a vyjede identický kočár. Žena váhavě se zadívá na psy, potom si povzdechne, když kolem ní proběhnou lidé, několik na koních. Tohle je skutečná síla. „Běž jim pomoct.“

„Ano, má paní.“ Muž sebere dva psy a všichni se rozběhnou stejným směrem.

„Pomoz mi do kočáru.“ Sloužící postaví stupínek a natáhne ruku. Žena vleze dovnitř. „Domu.“

„Ano, paní.“ Kočár v doprovodu strážných odjede.

Lan Zhan zkušeně vede kočár. Koně jsou skutečně silní, tak jak si myslel, jen stále jsou pomalí oproti rychlým koním sekty Jin. Za chvilku je dostihnou, ale musí se přiblížit k Oblačným zákoutím co nejvíc. Neměl se podvolit Wei Yingovi. Jenže ten život byl skutečně pěkný. Nic nescházelo, tedy skoro. Oba dva zapomněli na zlo. Jeho chyba. Opět nedokázal ho ochránit a nyní k tomu mají spolu dítě. Musí to zvládnout. Tentokrát nedovolí nikomu, aby mu je vzal.

„Íja!“ pleskne opratěmi. Koně zrychlí.

„Dávej pozor!“ zavřeští Wei Wuxain. „Nebo jeď!“ Má co dělat, aby nespadl na podlahu. Nakonec se tam uvelebí. Jednou rukou se drží lavice, druhou rukou se drží za břicho. Musí myslet na to nenarozené. Jejich povinnosti je ochránit je za každou cenu. Musí vyrůstat v bezpečí a to sekta Lan zajistí. Nikdy je nesvěří sektě Jin, těm proradným hadům. Pohladí je. „Neboj, budeš v pořádku. Lan Zhan je skutečně efektivní.“ Ucítí pohyb. Zdá se, že to natřásání se mu líbí. Usměje se. Zvládnou to.

Zvedne hlavu, potom se skrčí. Cítí, že někdo útočí. Střecha odlétne, kočár sebou smýkne, převrátí se. Kdyby seděl na lavici, šeredně by to odnesl.

„Wei Yingu!“

„Dobrý!“ zafuní otřeseně a snaží se vyhrabat z trosek kočáru. „Postarej se o ně!“ vykřikne. Konečně se dostane z trosek a obhlédne situaci. Útočí na dvě skupiny. Jedna patří evidentně k sektě Jin, druhá v černém maskování určitě taky. Nájemní vrazi. Parchanti. Potom si všimne koní. Musí je uklidnit, jelikož utíkat pěšky nehodlá, to by skutečně nedali.  

„Lan Zhane, dělej!“

Muž si stáhne náramek a iluze se rozbije na kousky. Tentokrát nedovolí, aby mu je někdo vzal. Ochrání je za každou cenu. Uvědomí si, že to bude jeho nejdůležitější boj v životě. Nesmí zklamat podruhé. Objeví se Wangji, jeho guquin a Bichen. Zaútočí. Ti méně schopní se brzy válí v krvi a snaží se odplížit z bojiště. Některým z útočníků došlo, že proti nim nestojí jen tak někdo, zpomalili a číhají na příležitost.

Wei WuXian zatím chytí koně za otěže. Je překvapený, že se mu to podařilo, protože koně jsou lekaví. Tihle jsou skuteční skvělí kočároví koně, které jen tak něco nerozhází. Uváže je a opět se začne věnovat boji. Všechny útoky směřují na Lan Zhana.

Najednou uslyší zvonek a další malou skupinu, které se sem žene. Tohle už nemůže zvládnout sám. Ne, zaútočili na černě oděné muže. Mají snad něco mezi sebou? „Věnuj se žlutě oděným mužům!“ houkne na Lan Zhana. Sám si stoupne k stromu, aby měl aspoň krytá záda.

Nad bojištěm létají meče, třesk zbraní doprovází jednotlivé tóny z Wangji. Občas někdo vykřikne bolestí, nebo se ozve smrtelné zachroptění. Sleduje zářivé švihy od jasného meče. Zničehonic si uvědomí skrytou past. Jenže nechce upozornit i ostatní. Vytáhne panáčka a napíše na něj. „ZVONEK.“ Hodí ho. Nepochybuje, že Lan Zhan si jeho panáčka všimne. Ten jen na něj mrkne a kývne hlavou. Wei WuXian se usměje. Kdo jiný by se měl lépe vyznat v skrytých tricích než Patriarcha Yiling. Vytáhne kapesníček, potom to zavrhne a odtrhne si kus ze šatů. Smotky si nacpe do uší. Hudba vytvořená zvonkem na zápěstí muže zmizí. Vsadí se, že pěkně pocuchá pohyby útočníků. Musí uznat skvělý nápad, který by mohl ještě vylepšit.

Najednou si uvědomí, že se k němu přiblížily tři postavy. Vytáhne jediné co má, flétnu. Nedostanou ho. Odrazí první útok, druhý zablokuje. Je jich moc. Hodila by se pomoc Přízračného generála, ale nepochybuje, že na sebe váže hlavní síly. Pár kroků, ale cítí, že skutečně je z formy. Vztekle zaútočí, jak se snaží chránit sebe i dítě. V duchu se ušklíbne, když jeden dostane takovou pecku na záda, že se rozplácne na zemi. Najednou kolem něj prolétnou dva obrovské stíny, které skončí na zádech dvou zbylých mužů. Nemají šanci, jak jim tím skokem zlomí vaz.

Zaječí, načež zmlkne a schoulí se do klubíčka. Napůl čeká, že je na řadě on.

Lan Zhan se otočí za jekem a když zjistí dva velké psy, jak sedí nad jeho miláčkem a neútočí, tak se dál věnuje útočníkům.

„Pryč! Pryč!“ Mává rukou, zatímco druhou si zakrývá oči. Nakonec si zakryje rukama hlavu. Má takový strach, že vůbec nevnímá postavu, která pokyne psům. Ti najednou se zvednou, očichnou ruce a olíznou je, čímž Wei WuXian zbledne a ztuhne jako skála.

„Chránit.“ Psi se posadí vedle ztuhlé postavy. Muž poodstoupí a vytáhne ukryté dýky. Rozvážně hodí.

Wei WuXian když necítí žádný pohyb, tak stáhne ruce, aby vzápětí zjistil, že je v obležení těch dvou největších psů, jaké kdy viděl. Kdyby měli dlouhé uši, tak jsou stejně velcí jako jeho drahé Jablíčko. Ti by ho slupli na posezení, jako on masový koláček. Vypadá to, že jen sedí. Pohne se a najednou hledí do tmavohnědých, vlhkých oči. Otřese se. Nic mi neudělají, snaží se přesvědčit. Nadechne se poodsune se. Jeden krok, další. Skoro zaječí, protože psi lenivě se zvednou a jdou za ním. Skutečně jsou obrovští. Kupodivu ta velikost tak nějak působí krapet lépe, než menší rasy, přesto jsou to psi.

„Nic mi neuděláte?“ optá se. „Jen odvážu koně.“ Mávne ke koním. Vidí, jak sledují jeho ruku, potom ovšem zase pozornost upřou na něj. Nesnáším psy! Zavřeští. Nadechne se a vystartuje kolébavým během ke koním. Psi za ním. U koní zafuní, psi jen si sednou a zvědavě ho pozorují.

„Lan Zhane, pomoc!“

„Jsou to jen psi, Wei, mám práci,“ řekne klidně.

„Já vím! Velcí psi!“ To snad zapůsobí. Nezapůsobilo. Odváže koně, když si na něco vzpomene. „Plášť!“ Mimoděk ukáže na rozbitý kočár. Psi se zastaví. Potom jeden vezme do zubů šaty a zatáhne. Wei WuXian úplně ztuhne, jenže nakonec se musí podvolit tahu, nebo zůstane nahý a tak jde za psem ke kočáru. Polkne, nejistě se na ně podívá, potom začne horečnatě tahat plášť z trosek. Rozhlédne se po bojišti. Z dálky zaslechne hluk. To je určitě Wen Ning, který zadržuje ostatní. Za chvilku se dostanou k nim.

„Lan Zhane, odcházíme, mám všechno! Jsou tu další!“ Sáhne do rukávu. Moc už toho nemá a tohle ho vyčerpá, nakonec talisman nepoužije.

Bojující muž ještě jednou udeří do strun a vyšle vybuchující vlnu. Schová Wangji a Bichen ještě odráží jednotlivce. Přijde k Wei Yingovi, jemně ho vezme do náruče a zvedne na koňský hřbet. Hebké, malé ruce si omotají hřívu kolem ruky. Musí to dokázat, musí uniknout. Jejich společný život ho ukolébal a nehleděl na instinkty. Teď za to bude muset platit. Pobídne ho do klusu a sevře pevněji rty.

„Krokem!“

„Ne! Není to blízko, dokud to půjde, tak jedeme co nejrychleji.“ Pohlédne na psy, kteří se zařadí vedle koně.

Lan Zhan ho bedlivě sleduje. Jestli jen uvidí nějakou bolest, zaváhání, stáhne ho z koně, ani nemrkne.

„Nemůžu dál.“ Zadrží koně. Potom se zatvrdí a pobídne koně. Jede jenom krokem, přesto se od města docela vzdálili, i když do bezpečí to ještě mají daleko. „Ještě kousek.“ Pobídne opět koně ke klusu, i když mu to přináší velké nepohodlí.

„Ne!“

„Jo, jedeme. Vydrží to! Je to naše dítě!“ zakřičí nespokojeně. Mimoděk pohlédne na cestu, ale psi, kteří ho věrně doprovázeli, zmizeli stejně, jako se objevili.

„Ale ty…“

„Kašlu na to!“ Čímž dá jasně najevo, že jeho život je nedůležitý. „Je v pořádku a já taky.“

„Dobře,“ kapituluje. Opět o kousek blíž bezpečí. „Co Wen Ning?“

Wei WuXian se otočí a kývne. „Zadržuje je, ale soustředili sem dost lidi. Jen nechápu, proč nezaútočili dřív. Jedině…“ Zamyslí se. „Možná měli jako sekta nějaký problém, takže nemohli sebrat dost sil.“ Přikývne. Jistě. Přece jenom iniciátorka tohohle nehorázného povolání není hlavním členem sekty a nemůže libovolně s nimi zacházet. Určitě se spokojila se sledováním. Mělo mu to dojít, že ten duch je dobrý a přišel ho varovat, ale byl tak soustředěný na dítě a jak sebe i jeho ochránit, že prostě si to nepřipouštěl. Nyní, když viděli, že už brzy bude rodit, rozhodli se ho chytit. Tedy ji. Vsadí se, že je pro ně důležitý život dítěte, ne její.

Vjedou na lesní cestu. Brzy tam budou, když na ně zaútočí černě oděné postavy. Zakleje, protože to koně poleká a začne jančit. Snaží se na hřbetě udržet, jenže nemá tak velkou sílu jako dřív a tak pomalu klouže na stranu, když je zachycen do pevně náruče. Pohlédne do kamenné tváře svého miláčka. Opět ho zachránil. Chytí ho pevně kolem krku.

Lan Zhan ho rychle posadí ke stromu a stoupne si k němu. Mlčky se dívá na muže, kteří je obklopili. Vytasí Bichen.

Muž v černém nic neříká, jen ukáže mečem a muži zaútočí. Sám je v čele svých mužů. Všechny útoky směřuji na Lan Zhana, který si to po chvilce uvědomí a tak přestane tolik hlídat Wei WuXiana. Začne jednoho po druhém likvidovat, až zbudou dva. Tiché zaklení ho donutí se otočit ke stromu. Potom se zahledí na ostatní dva, kteří ostražitě ho pozorují. „Co se stalo?“

„Nic, jen si s nimi nehraj!“ Není mu moc dobře.

Lan Zhan vztekle zaútočí. Jeden smrtelně zachroptí, druhý se pokouší odplížit, i když je jasné, že jeho duch dohasl. Přijde k němu a zvedne ho. „Musíme se někde ukrýt. Už vím.“

„Nech ty koně tady.“

„Dobře.“ Přeje k nim, postaví Wei Yinga na zem a plácne je přes zadek. Ti to jako by pochopili, pokračují dál úzkou cestou. „V pořádku?“

„Až si odpočinu,“ odpoví. „Podrž mě.“ Vypustí amulet, rychle prsty načrtne znaky a amulet přízračně vzplane. „Jdeme.“ Z lesů se vyplazí mlha. Lan Zhan na ní netečně pohlédne, vezme Wei WuXiana do náruče a vyrazí. Nedaleko je malá schovaná jeskyně. Není tak snadno dostupná, hlavně o ní málokdo ví. I s nákladem v náručí přeskočí malou průrvu a stane na malém výběžku. Sehne hlavu a projde pod převislými rostlinami dovnitř.

„Krása! Jak to, že o ní nevím? Postav mě,“ přikáže netrpělivě. „Děkuju.“

„Mám se rozzlobit?“

„A zvládneš to?“ řekne škádlivě, když zesmutní. Rozloží plášť a zabalí se do něho. „Nemůžeme tu být dlouho.“

„Krátce ano. Odpočineme si, potom půjdeme. Raději nebudu rozdělávat oheň,“ dodá po chvilce přemýšlení. Přiblíží se k ústí jeskyně, zatímco Wei Wuxian zabalený od hlavy k patám se posadí na suché listí. Pocítí únavu. Mimoděk se pohladí po vystouplém břiše. „Až se narodí, tak zkusíme udělat něco s tímhle tělem.“

„Jsi nespokojený.“

„To taky, jenže mám rád milování,“ řekne zamračeně. „A ty…“

„Wei, myslíš, že jsem se zamiloval do tvého těla?“ Otočí se k němu.

Wei Ying zamrká. Pravda, Lan Zhan není tak povrchní, aby dal na vzhled nebo tělo. Jen nějak ho to nenapadlo. Nějak si myslel, že dává přednost mužům. Usměje se. I tak je to krása, že je mu to jedno, jak vypadá a miluje ho pro něj samotného. Copak může být něco hezčího?

„Kdyby ano, pak bychom tu nebyli.“

To má taky pravdu, vždyť jeho pozdější tělo mělo do krásy dost daleko. Nebylo šeredné, ale… „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Nic. Jen jsem si myslel, že no…“

„Dávám přednost mužům?“

„Ano.“ Je mu divně nyní vést takový rozhovor s někým tak uzavřeným jako je Lan Zhan.

„Svým způsobem ano, jenže asi bych se do tebe zamiloval, i kdybys byl dívka.“

„Ne. Změníme to. Popravdě mně to nevyhovuje.“

„Tak změníme.“

A je to. Lan Zhan je prostě takový. Když se to vezme, nemuseli o tom mluvit. Povzdechne si. „Takže, když jsme…“

Lan WangJi se k němu otočí. Proč musí o tom mluvit? Nebo potřebuje si něco ujasnit?„Jako muž mě vzrušuješ víc. Nemusím brát tolik ohledu.“

„Uch, asi chápu.“ Když si vezme jeho choutky se svazováním, tak začíná chápat. V představách jeho miláčka je dívka jistě křehká osůbka. Jelikož s nimi nemá moc styku, je to logické. Asi by si to k nim nedovolil a je to docela zvláštní, že je pro něj sex tak důležitý, nebo to dělá kvůli němu? Co si tak vybavuje, všichni říkali mezi sebou, že je asexuální. Vlastně tohle byla poslední osoba, kterou se sexem spojovali. On naopak byl hned první. Zadívá se na postavu od něho otočenou. Je jak pevná skála v tomhle chaosu. Někdo na koho se může plně spolehnout. Nezaslouží si někoho tak skvělého.

Zvedne se a obejme ho. „Nechceš se posadit? Nemusíš stát. Taky potřebuješ odpočinout. Je mi líto, že nemohu bojovat.“

„Bojuješ víc než dost.“ Sundá mu ruce z pasu a donutí ho posadit. Sám se posadí vedle něho. Ucítí hlavu na svém rameni. Něžně pohlédne do delikátního obličeje. Má zavřené oči. Jemně ho vezme za zápěstí a nahmatá tep. Usnul. Potřebuje si nutně odpočinout. V tomhle stavu by tu neměl být, ale odpočívat v pohodlí domova. Jemně ho upraví, aby ležel a hlavu měl na jeho stehně. Urovná záhyby pláště a důkladně ho jim obalí.

Pohladí ho po vlasech. Líbí se mu to. Je to skoro jako meditace, tolik je to uklidňující. Víská ho ve vlasech a zasněně pozoruje obličej. Jemný záchvěv víček, nepatrně se pohybující rty. Miluje ho každým svým nádechem. Nějak to věděl v ten moment, kdy mu prvně stáhl stužku. Bylo to tak předurčující.

Ale není to tím, že je muž, prostě je to jeho pohledem v jasných očích, jeho laskavým širokým úsměvem. Tím, že je to prostě on. Dřív si nemyslel, že by se mu líbilo milování. S ním se mu otevřely obzory, o kterých měl jen matné ponětí. Bylo to jako objevovat svůj vlastní svět, který doposud byl zamčený. Dluží mu tolik, že to nemůže splatit svým životem.

Pohladí ho po rtech. Tak jemné, až moc. Půjde vůbec změnit jeho tělo? S tím vykopáním těla ho určitě jen škádlil. Stáhne ruku a natáhne ho k plášti, zaváhá, ale potom přitiskne prsty na vzdouvající se břicho. Jejich dítě. Když to poprvé slyšel, byl v šoku. Potom mu to došlo. Jejich dítě. Přál by si, aby bylo podobné jako Wei. Ne, jako on. Možná bude a možná bude mít něco z každého z nich. Ucítí slabý pohyb dítěte. Jejich láska…

„Pohodlné.“

„Wei…“

„Ano?“

„Usnul jsi, budeme muset jít, promiň.“ Tak nerad ho budí. Chtěl by ještě se dívat na tu spící tvář a jen tak nechat myšlenky bloumat.

„Dobře. Jsi ten nejpohodlnější polštář, jaký kdy jsem měl,“ řekne škádlivě s širokým úsměvem, který rozjasní malou jeskyni. Posadí se, když se podívá dolů. „Ne já… Oh teď ne!“ vyjekne zoufale a dotkne se šatu. Ve tvářích je rudý jak dozrálé jablíčko.

„Co se stalo?“

Wei WuXian se zasekne. Jak má říct, že zrovna mu praskla voda? „Budu rodit.“

„Cože?!“

„Klid. Ještě máme čas, jen by to chtělo si pospíšit.“ Je mu trapně jako v životě snad ne.

Lan Zhan poprvé v životě nahlas zakleje. „Zatraceně!“ Čímž šokuje Wei Yinga. Obrátí se, rychle ho vezme do náruče, vyskočí z jeskyně a přistane na protější straně. Postaví Wei Yinga na zem, vezme za ruku a vyrazí směrem k Oblačným zákoutím. Daleko neujdou, když je překvapí muž v černém. Než stihnou zareagovat, muž zahvízdá na píšťalku pro posily.

Lan WangJi stiskne rty, podívá se na zamračenou tvář Weie a rozhodne se. Obejme ho opatrně kolem těla, postaví na meč, který se vznáší před nimi a sám se postaví za něj, čímž překvapí všechny. Muže v černém, Wei WuXiana i přibíhající posilu. Meč vyrazí vpřed, když zaslechnou šíp. Jen natočí hlavu, Wei Ying raději zavře oči, jak nemá odvahu tomu masakru přihlížet. Budou to muset ustát, když v ten samý moment jim do cesty vletí mohutná postava Přízračného generála a schytá šíp místo něho. Za chvilku jsou z jakéhokoliv dosahu. Ti co ovládají umění létat, zaváhali, ale pár se jich vydalo v jejich stopách, přesto jsou pozadu a brzy jim dojde, že ho včas nedostihnou.

„Nepouštěj mě!“ zaječí, jakmile odezní šok. Poslední let na meči nebyl zrovna zážitek, který by si chtěl zopakovat. Samozřejmě nepočítá ty s Lan Zhanem. Jenže to nebyl těhotný!

„Ticho!“ zavrčí Lan Zhan a dívá se na cestu. Jak se soustřeďuje, tak na čele a tvářích se mu objeví pot.

Wei WuXian zvedne ruku a opatrně mu ho setře, hlavně z čela. „To byl brilantní nápad,“ pochválí ho. Tohle skutečně nečekal, ale jak stále říká, jeho miláček je efektivní.

„Nebylo vyhnutí,“ zamumlá. Objeví se před nimi známá scenérie. Tak nějak si Wei Ying oddechne, protože i přes důvěru k Lan Zhanovi měl žaludek stažený nervozitou a jen snažil se potlačit představu, jak padá… Dosednou před bránou, když zaslechnou zvuk šípu a stačí se jen tak tak uhnout. Rychle projdou bránou.

„Nikoho sem nepouštějte. Za žádnou cenu!“ přikáže. Vezme do náruče postavu zabalenou do pláště a nese ji nahoru. Před nimi se objeví postava v nádherném modrém šatě, se stužkou na čele. Na jindy jasném čele se skví zachmuření.

„Co se děje? Kdo je to?“ optá se. Potom očima spočine na tváři ženy. Ihned si vybaví ten den, kdy ho viděl jíst ve městě. Je to ta stejná dívka, co tehdy. Udiveně zvedne oči s žádosti o vysvětlení. Díky plášti nevidí její stav.

„Útočí na mě sekta Jin. Nesmí se sem dostat.“ Pohlédne prosebně na bratra. Dál nic neříká, pohlédne na ženu, kterou drží v náručí. „Děkuji ti.“ Vyrazí známou cestou nahoru.

Lan XiChen přikývne. Ve stejný moment se ozve poplašný gong. Všichni strnou, popadnou meče a shromažďuji se na cvičišti. Dívají se po sobě a ptají se, co se děje.

Venku se muži v uniformách zastaví před sněhobílou bránou. Na skále, která je dobře vidět, je vytesáno čtyři tisíce pravidel. „Pozdě,“ klidně řekne k druhému muži v černém. On sám je oblečený do zlatých látek vysoké kvality. Zamračeně se dívá na překážku.

„Máme ji za každou cenu dovést zpět.“ Oba váhají, zda mají zaútočit. Moc dobře si uvědomují sílu této sekty i bariéru. Potom přikývnou a zaútočí, načež se ihned zastaví, protože v ten sám moment se objeví muži i ženy v bílém s meči v rukou.

„Proč útočíte?“ ozve se jasný hlas, který se nese až za bránu. Učednicí se rozestoupí a uctivě se ukloní hlavě sekty ZeWu-Junovi s mečem v ruce, čímž dá jasně vědět, že to nebude tak lehké. „Nemáme spor se sektou Jin.“

Muž v zlatém šatě se ukloní. „Zdravíme vůdce sekty ZeWu-Juna, ale skrýváte uprchlíka. Prosím, vydejte nám ji a my v klidu odejdeme. Pokud ne, potom ji získáme sílou.“ Opět zdvořile se ukloní.

Lan XiChen se zamračí. Jeho bratr ho dostal do nelehkého postavení a on nerad lže, takže doufá… „Ta žena zažádala o útočiště. Nemohu vám ji jen tak vydat. Nejdřív se jí optáme, potom se rozhodneme.“ Snad má dobrý důvod, proč zde ukrývá uprchlíka.

Muž v duchu zakleje. „Omlouvám se, ctihodný ZeWu-June, ale bezdůvodně utekla od svého snoubence a matky. Je to jenom nedorozumění, které snadno se vyřeší.“

„Přesto se budu muset zeptat. Zatím se, prosím, zdržte tady za bránou,“ připomene jim. Obrátí se k učňům. Nic nechápou, přesto budou dodržovat příkazy. Poodstoupí, aby ho nebylo slyšet. „Nikoho sem nepouštějte. Za žádnou cenu,“ dodá, když si připomene bratrovu žádost. Rychle spěchá nahoru od brány k obydlím. Rovnou si to zamíří k obydlí svého bratra.

Lan Zhan zatím položí Wei WuXiana na měkkou postel. „Najdi někoho, rychle.“ Snaží se hluboce dýchat. „Chtělo by to…“ nedokončí a vykřikne, jak jim projede vlna bolestí.

„Nevysiluj se, hned jsem zpět.“ Rychle se vydá směrem k domům služebných. Najde starší ženu, mírně se ji ukloní. „Potřebuji tvou pomoct, prosím.“

„Jistě. Co potřebujete?“

Zaváhá, potom se rozhodne zatajit totožnost skutečnou i tu druhou. „Někoho jsem sem přivedl a brzy bude rodit. Znáš někoho zkušeného, kdo si s tím poradí? Je to velmi důležité.“

„Samozřejmě, kde je, pane?“

„U mě. Nevěděl jsem, kam ji uložit.“

„Samozřejmě,“ řekne, jako by to bylo normální, že je žena v obydlí bratra vůdce sekty a nikdo neví nic o svatbě. Hlasitě zvolá jména svých družek, o kterých ví, že jí budou co k čemu. Netuší, co se děje, ale Druhý mladý pán je vážný. Ženy nechají svou práci a skoro hned přiběhnou. V krátkosti jím vysvětlí, co se děje a co potřebují. Všechny se rozprchnou různými směry. Neuběhne ani deset minut a všechny s věcmi v rukou i na zádech v šátkách kolem něj proběhnou, jako by tam ani nebyl. Za nimi statný muž s kbelíky vody, které skončí v kuchyni. Vydá se za nimi, aniž by z poloviny chápal, co to dělají. Otevře dveře, když je rázně vystrnaděn.

„Tady nepatříte, Druhý mladý pane, počkejte venku.“ Dveře se mu zabouchnou před obličejem. V šoku se dívá na zavřené dveře. Hlava najednou se opět objeví, prohlédne si ho, potom zaregistruje vůdce sekty. „Tak brzy to nebude,“ načež zase zaleze.

„Bratříčku, mohl bys mi laskavě vysvětlit, co se tu děje?“ Lan Zhan se otočí, povzdechne si. „Posadíme se. Jak se zdá, tak rychle ta záležitost neskončí.“ Oba se posadí. Lan Huan nalije oběma po šálku vody.

„Kdo je to?“

„Jin MuYao.“

„Dcera sekty Jin? Jak to, že o ní nevíme? Počkej, nebyla zasnoubena s Jiang Chengem?“

„Byla. Utekla.“

„Dobře a tahle situace?“

Lan Zhan zůstane na něj zírat a přemýšlí, jak to říct. „Rodí mé dítě.“

Lan XiChen zalapá po dechu. Tohle skutečně nečekal ani ve snu. „Cože? Ty jsi… Tys přebral Jiang Chengovi ženu?“

„Hm.“

„Venku stojí několik lidi a chtějí ji.“ Ukáže směrem k bráně. „Můžeš mi říct, co jim mám říct?“

„Nejde to, právě rodí. Je to mé dítě.“

„Určitě?“

„Ano.“

„Víš, do jaké situace jsi mě dostal?“ povzdechne si. „Jak se to stalo?“

„Stalo se to.“

Vůdce sekty si povzdechne. Mohl by být sdílnější. „Budu jim ji muset vydat. Je to jejich člen sekty. Nemůžeš–“

„Jsme svoji. Zůstane tu,“ přeruší ho tvrdohlavě.

Svatba? Kdy? Kde? „Ach tak. V tom případě je to jiné. Oznámím jim to.“

„Děkuji ti.“ Pohlédne na dům, z kterého se ozve hlasitý výkřik. Vstane a udělá k domu krok. „Prosím, neříkej jim stav věcí.“

„Jistě,“ přikývne Lan XiChen. Když schází k bráně, najednou mu to všechno dojde. Bude mít synovce nebo neteř. Na tváři, jindy tak vážné, se objeví široký úsměv. To je samozřejmé, že bude vychováno zde. Stejně, kdo by to řekl, že jeho bratr je takový lišák. Nejen, že má nástupce, dokonce přebral obávanému vůdci snoubenku. Když zahlédne bránu, už s vážnou tváří předstoupí před muže ze sekty Jin. Zadívá se na ně. Jestliže tu jsou a vyžadují ji, potom je jasné, že vše vědí, i to, že je těhotná. Přepravit ji do sekty Jin je přece nerozum! Zvláštní, že to požadují. To nevypadá na dobré úmysly. Přitom o ní jistě vědí už delší dobu, takže mu lžou.

Muži se mu ukloní a hned se ptají. „Vůdce sekty Lan, ZeWu-June, vydáte slečnu Jin MuYao?“

Lehce jim opětuje úklonu. „Dívka zůstane zde. Opět požádala o azyl. K tomu není schopna převozu.“

„Pak–“

„I za cenu konfliktu,“ nenechá ho dokončit výhrůžku.

„Rozumím. Hezký den.“ Ukloní se s meči v rukou.

Dívá se za nimi, dokud nezmizí. Ne, nestáhnou se, jen prostě usoudili, že to zkusí jinou cestou. V mysli se dotkne bariéry, posílí ji a nastaví ji tak, aby nikdo cizí nevkročil dovnitř a ty, kteří mají povolení, aby mu je ihned hlásila. Otočí se k učňům. „Budete střídavě hlídat i přes noc. Nikdo se sem nesmí dostat za žádnou cenu. Každého mi ohlásíte. Vždy po dvou.“ Přikývnutí. Vyrazí za svým bratrem.

Lan Zhan se zadívá na dům. Pocítí neklid. Opět ten děsivý výkřik bolesti. Má toho dost! Vrazí dovnitř, když uslyší vzteklý řev.

„Lan Zhane, zabiju tě!“

Znejistí, ale ženy, co tu jsou, s ním ani nehnou. Neznatelně se nadechne a přistoupí k posteli. Nakonec to vzdají a začnou se starat o rodičku. Tichým hlasem ji říkají, co má dělat. Vezme hadřík a otře mu čelo. „Jsem tady.“

„Máš kliku,“ vyrazí ze sebe. „Už nikdy více! Je to jasné!“

„Samozřejmě.“ Opět mu otře čelo. Najednou je chycený strašnou silou za ruku. Ucítí, jak se mu do ní zarývají nehty. Klidně snáší bolest, jako by to nic nebylo. „Ještě dlouho?“ zeptá se nejstarší služebné.

„První porod?“

„Jo!“ vykřikne Wei WuXian. „A poslední!“ zařve vzápětí, když jim projede vlna bolestí. Výkřik vyvolá jejich pobavení.

„Netušíme, ale myslím, že to bude rychlé, i přes to, že paní…“ odmlčí se a tázavě se zadívá na bratra vůdce sekty.

„Paní Lan.“

„Och!“ zvolají jednohlasně, jak okamžitě pochopí situaci, a jak je to důležité. Možná, že jsou při porodu dědice sekty! „Dýchejte zhluboka! Přesně!“ instruuje Wei WuXiana starší žena. Nadzvedne pokrývku a pochvalně mlaskne. „Ještě pár hodin a bude to.“

„Cože?!“ vykřiknou oba. Oběma se zatmí před očima nad slovy´pár hodin´.

„Neměl byste tu být,“ naznačí Druhému pánovi žena.

„Opovaž se utéct!“ zavrčí Wei WuXian s očima zastřenýma bolestí. Snaží se zhluboka a klidně dýchat.

„Zůstanu tu, neboj se.“ Nakloní se k jeho uchu a pošeptá. „Miluji tě.“

„To doufám a díky,“ jen ze sebe dostane. Nechápe, jak to mohou vydržet. Tohle je daleko horší bolest než, jakou kdy zažil. I jeho první smrt byla neškodná procházka. Pak už na nic jiného nemá čas, stačí tak jen křičet bolestí a svírat Lan Zhanovu ruku, který nakonec se snaží zmírnit bolest, než pozná, že je to prostě zbytečné. Má pocit, že tu sedí hodiny. Snaží se Weie uklidňovat, ale nějak pochybuje, že ho slyší. Občas se mu zadívá do obličeje.

„Jsi napjatý,“ řekne v jednom okamžiku vyčerpaný Wei Ying, kdy vlna bolestí ustoupila. „To bude dobrý, ale nikdy vííceeee!“ vykřikne, napne se, až se nadzvedne.

„Tlačte! No tak! Víc!“

„Nejde to!“ zařve, ale snaží se tlačit, jak to jenom jde.

„Skvělé! Jen tak dál! No tak už to bude… Druhý pane, hlavička!“ Najednou vykřikne žena u nohou. „Tak pojď.“ Do rukou jí vklouzne nový život. Zvedne rozzářenou tvář. „Chlapec!“ Ukáže mu dítě. Potom se dívá, až se nadechne. Spokojeně přikývne a až teď odstřihne pupeční šňůru. Druhá je hned zabalí do modré látky vyšívané oblaky. Všichni se šťastně usmívají a špitají si o tom, jaké je to krásné dítě. Žena si začne spokojeně utírat ruce, když se tělo vzepne a Wei WuXian opět zařve. V očích všech se objeví panika.

„Co je?!“ Optá se Lan Zhan, který šťastně se díval na Weie. Nečekal takové pocity a nebyl na ně připravený. Ten malý v něm vzbudil takové pocity, že je prostě není ani schopen rozluštit. Ví, že je tak šťastný, jako když se na něj Wei Ying usměje tím svým zářivým úsměvem.

Žena se mrkne na rodičku, potom dovnitř. V šoku zjistí, že se objevuje druhá hlavička sama od sebe, jako by chtěla následovat své dvojče. „Tlačte! Tlačte! Druhé dítě! Uklidněte se!“ zařve na své družky. Ti se uklidní. Jedna k ní přiskočí, zatímco druhá se věnuje novorozenci.

„Lan Zhane! Zatraceně, co se děje?“ zasípá Wei WuXian, kterému se dopřála chvilka klidu, aby jim projela nová bolest.

„Dvojčata!“

„Doprdele!“ zařve, čímž šokuje všechny přítomné, kromě muže u své hlavy. „Jsi moc efektivní!“ obžaluje ho. „Jedno stačilo! Ne, musíš mít dvě! To je móóc!“

„Tlačte! Paní tlačte! Nemluvte.“

„No jo!“ zařve v odpověď, nadechne se a zatlačí, že mu skoro oči vylézají z důlku. „Nenávidím tě!“

„Máme ho! Děvče! Císařská dvojčata!“ zvolá vítězoslavně. Lan Zhan odhodí hadřík a přejde k dítěti. Skutečně je to holčička. Dívá se, jak se bez pomoci nadechuje. Neví, co má dělat. Dvě děti. Teď už chápe ten nesmyslný pulz, který se objevoval a nedokázal rozluštit. Jenže, kdo by řekl, že to jsou dvojčata?

„Lan Zhane?“

„Wei?“ zašeptá a políbí ho na tvář. „Dě… Děkuji,“ nakonec vykoktá.

„Dvojčata?“ Muž přikývne. „To je skvělé. Jsem strašně unavený a jsem rád, že je to za mnou. Mohu je vidět?“ optá se ženy, která stojí poblíž. Lan Zhan mu pomůže se posadit. Obě ženy mu vloží do náruče děti zavinuté do látky s oblaky. Jedna je horší, jak nemysleli, že budou dvě, ale nikomu to nevadí. Štěstí a nadšení se dá skoro krájet a všem září oči.

„Budeš v pořádku.“

„Já vím.“ Najednou si zívne, přesto je celý rozzářený. Střídavě se dívá do jedné tváře, potom do druhé. Obě mají zavřené oči, ale dýchají normálně. Tohle nečekal. Opatrně sáhne do rukávu a vytáhne všechny zvonky, které tam měl uložené. Ty co visely v altánku a potom ještě dva. Jeden má tmavší modrý střapec, druhý světlejší. „Já to nějak asi věděl, že jedno je pro tebe málo.“ Zakývá zvonky, které se příjemně rozezní. Děti se natočí za zvukem. „Hele, reagují na ně. Co jizva?“ Snaží se povytáhnout rukáv, až teprve silné ruce to provedou. Zvonky skončí na posteli. Oba dva se dívají, jak pomalu mizí, když jim vyprchá barva z obličeje.

„To není… možné!“ Napřáhne prst k ošklivě jizvě, která skutečně zmizela, jenže místo ní se objevil černý tetovaný nápis, dovedně schovaný na kůži, aby nebyl vidět. Celou dobu ho jizva zakrývala.

„Nesahej na to! Vezměte děti! Hned!“ Všichni ztuhnou pod jeho chladným hysterickým tonem. Ženy se konečně pohnou, odeberou děti a zmateně se na sebe dívají, ale pochopí, že se něco děje ošklivého. Ustoupí od postele co nejdále a střídavě se po sobě dívají

„Proč?“

Wei WuXian se dívá na jizvu, nemůže tomu uvěřit. Potom všem, co prožili, po narození jejich dětí, má opět odejít? Jen kvůli ambicím nějaké čarodějnice? Rychle načrtne znamení, přiloží ruku na jizvu. Se stisknutými rty se dívá, zda to pomůže. Opět udělá to stejné. Ví, že ho to vyčerpává, ale nemůže to jen tak vzdát. Když už cítí, že víc neudělá, složí ruce na pokrývce a dívá se na odhalenou pokožku, jako na nepřítele Pohlédne na Lan Zhana. „Slib mi, že je jim je nevydáš. Zůstanou tady! Vychováš je.“

„Ale…“

„Slib mi to!“ zaječí a po tvářích mu začnou téct slzy. Ani si je neutírá. „Nikdy je nikomu nedáš.“

„Nedám, to je samozřejmé.“ Najednou napřáhne prst na jeho čelo a proudí z něj duchovní energie. Už mu došlo, že to Wei vzdal, ale on ještě ne. Zachrání ho! Musí! Přece to nemůže takto opět skončit. To jsou prokletí?

„Nech to být. Tohle se nedá zvrátit.“ Rychle přemýšlí. Duchovní síla zbrzdí účinky kletby, jenže to by musela být armáda kultivátorů a nakonec stejně by zvítězila kletba. „Ty zvonky je ochrání. Nad dveře pověs ty velké. Nesmí z Oblačných zákoutí ani na minutu. Musíš je ochránit i za mě, rozumíš. Ty malé dej jim na ruku nebo jen tak. Ty budeš s nimi,“ ještě ho napadne. „Máš je na starosti!“ Sotva to dořekne, verš na ruce se rozplizne a zvětší se. Mávne rukou a odstrčí ruku, která mu předávala duchovní energii. „Nevysiluj se, nebo tu nebude nikdo, kdo by je chránil.“

Lan Zhan nešťastně skloní ruku. „Co to je?“

„Nevratná klatba.“ Kde k tomu přišli, nechápe. Myslel, že o tom ví jen on a to ještě nikdy nepoužil.

„Cože?“ Nikdy o ničem podobném neslyšel.

„Nikdy neměli v úmyslu ji nechat žít, rozumíš?“ opět si skousne ret. Začíná to. Pozvedne ruku, kde místo pokožky se roztahuje flekatá čerň. Teď musí nařídit Lan Zhanovi poslední věc. Ještě jednou se zadívá na děti v rukou žen, na muže, kterého miluje celou svou duši. Tentokrát nemůže slíbit, že se vrátí. Bylo by to jako protivit se božským zákonům.

„Pane Wei!“ Dovnitř vrazí bytost v černém šatě, s děsem v obličeji. Hrne se k posteli. Kdyby to šlo, zbledl by ještě víc při pohledu na ruku. Za ním vejde klidně ZeWu-Jun. Obhlédne situaci, děti nechá být a zadívá se na postel.

Wei WuXian se roztřese, ale není tu jiná cesta. Jestliže nedokáže zachránit tělo, pak duše má ještě naději. „Zabij mě! Lan Zhane! Wen Ningu! Zabijte mě!“ Přikáže co nejtvrději a má co dělat, aby se nerozbrečel ještě víc. Najednou vykřikne bolestí, že obě dvě děti začnou plakat. Ženy je vynesou ven a snaží se je houpáním uklidnit. „Zabijte mě!“ rozkáže z posledních sil a zavře oči.

Wen Ning udělá krok vzad.

„Já…“

Svist. Hlava se oddělí od těla, křik přestane, přesto čerň postupuje dál a stravuje tělo.

Lan Zhan vyskočí, vytasí Bichen a vrhne se proti svému bratrovi, když do cesty mu vletí černá postava. Bichen se zastaví za jeho zády, jako by neměl odvahu někoho bodnout do zad. „Děkuji vám, vůdce sekty ZeWu-Jun. Já, ani mladý pan Lan, bychom nedokázali to.“

Kupodivu právě ta slova vzpamatovala Lan Zhana a taky dětský křik a pláč, který je zvenku slyšet až dovnitř. Rozervaný na kusy netuší, co má dělat. Nakonec se vrhne k posteli, když je stržen bledou rukou.

„Ne, tohle je smrtelné pro živé organismy. Omlouvám se.“

„Lan Zhane, mohl bys mi konečně vysvětlit, co se tu děje?“

„Promiň, bratře, potom ti řeknu, teď mě nech, prosím.“

„Všechno zařídím.“ Vyjde ven.

„Pane?“ optá se nesměle služebná, která řídila porod.

„Postarejte se o děti.“

„Ano, pane. Jdeme.“ Vzdálí se od místa neštěstí. Lan XiChen vejde dovnitř. Položí jemně ruku na bratrovo rameno. Ten k němu zvedne uslzenou tvář. Lan Huan si nemůže vybavit, zda ho někdy takto viděl. Nebrečel ani při tom bití bičem, jako by byl bez citů. „Budu chránit naše děti. Jistě je budou chtít dostat.“

„To je samozřejmost. Musíme se připravit na střet. Nebude to nic lehkého, ale jak mohli nechat zavraždit svou vlastní krev? To je neodpustitelné!“ Vybuchne jindy tak klidný Lan Lan XiChen.

 „Dobře. Děkuji.“ Otočí se k místnosti, kde na lůžku spočívá hlava a tělo, které je pomalu požíráno. V duchu vykřikne. „Jak jsi mě mohl tu opět nechat! Proč?!“

Lan Zhan  -13.