Shounen - ai povídky

Náramek - 5.

Oblačná zákoutí

 

Postava v bílomodrém šatě, s mečem v ruce se zastaví a zahledí se na nevelký komplex budov. Jedině, co odlišuje je od ostatních klanů a sekt, je to, že jsou v podhůří hor. Je to podobné místo, kde žila sekta Wen. Bude muset toho hodně zjistit, hlavně kdo za tím stojí. Nechce opět zažít masakr, jako při Padnutí slunce. Na zjišťování informaci se hodí lépe Wei Wuxian, jenže po zásahu Jiang Chenga je upoutaný na lůžku. Podle posledního dopisu od bratra, tak se pomalu uzdravuje. Kdyby to nebylo tak naléhavé, potom by od něj neodešel. Jenže mezitím může klan Meguji napáchat hodně zlého. Nelíbí se mu, že někdo začal používat kontrolní jehly. Mohlo by to zajít dál. I Wei Wuxian byl tím znechucený.

„Zdravím, je vůdce klanu Meguji přítomen?“ zeptá se s úklonou strážných. Zaregistruje jejich skvělé zbraně, ale podle toho že tu jsou čtyři, pak něco očekávají. Kdyby to byla Kapří věž, nedivil by se, protože ti rádi dávají najevo svou sílu a bohatství, jenže tohle je menší rodinný klan zaměřený na tvorbu mečů.

„Jistě. Mám ohlásit…“ odmlčí se a zkoumá návštěvníka.

„Omlouvám se, Hanguang-jun ze sekty Lan z Gusu.“ Nedá najevo své překvapení, že ho neznají, i když jeho oděv a meč napovídá něco o jeho postavení. Zvláštní.

Muž s mečem v ruce se zdvořile ukloní, potom se nakloní k jednomu z dalších strážných a něco mu pošeptá, co Lan Zhan nedokáže zachytit. V duchu zavrtí hlavou nad tím chováním. „Ihned někdo přijde, omlouváme se, ale měli jsme tu už druhé napadení neznámými lidmi.“

„Rozumím. Hlavní klanový vůdce od nás odešel před týdnem. Zapomněl jsem něco s ním projednat,“ vysvětlí, i když nemusí, ale nějak si vzpomněl na Wei Wuxiana a jeho výřečnost. Bavil se s každým o všem a lidé při jeho slovech táli a mluvili a mluvili. Jenže jak vidno on není jeho miláček, protože ti tři se dál tváří kamenně a nehodlají mu nic víc říct. Slabě si povzdechne. Prostě nemá jeho šarm a upřímně kdo ho má? Nikoho druhého jako je on, nezná. Po delší době, kdy si říká, že už to zavání nezdvořilostí, tak zahlédne muže v nákladném oblečení a strážného. Zarazí ho červený šat, který měla v oblibě sekta Wen. Jen chybí plameny, aby to bylo kompletní.

„Omlouváme se, Hanguang-june, za nezdvořilost našich strážných, ale neznají vás. Prosím. Mohu vědět, co zde pohledáváte?“ Rozhlédne se kolem, jako by něco čekal. 

Tohle je skutečně nezdvořile, pomyslí si Lan Zhan. „Rád bych s vámi něco projednal.“

„Och omlouvám se. Jistě, pojďte dál.“ Vede ho do Haly odvahy. Posadí se do velkého vyřezávaného křesla z kamene se stylizací plamenů. „Pohoštění pro vzácného hosta.“

Lan Zhan se elegantně posadí do křesla, u kterého je stolek. „Děkuji. Omlouvám se, že jsem vás takto přepadl, ale při Konferenci jsem úplně zapomněl s vámi projednat jednu záležitost, proto jsem se sem raději vypravil osobně.“

„Chápu. Mohu se optat, jaká je to záležitost?“ Zadívá se na služebné, které nesou na tácech čaj, ovoce a zákusky. Pokleknou vedle stolku a prostřou. Čekají, zda pánové je nebudou potřebovat při obsluze. Když hlavní vůdce pozná, že host nemíní pokračovat v jednání, tak mávne rukou. „Můžete jít.“

Služebné povstanou, ukloní se a odejdou.

„Není to Císařův úsměv, to je skutečně vynikající víno, ale snad vám bude chutnat.“ Nalije si čaj z modré konvičky a upije.

„Zvláštní chuť,“ prohlásí Lan Zhan. Chvilku jen upijí, potom se zahledí na zákusky. Jeden si vezme a pomalu sní. „Opravdu zvláštní.“

„To ty byliny. Tajný recept našeho kuchaře. Jsme poctěni vaší návštěvou a omlouvám se za nevhodné přivítání. Bylo tu pár nepříjemných útoků. Naštěstí se moc toho nestalo.“

Lan Zhan se usměje. „Chápu. Mám na vás jednu žádost.“

„Jistě?“

„Mám význačného učedníka a rád bych mu věnoval meč. Něco skutečně silného.“ Vůdce klanu přikyvuje a podepře si bradu. „Myslíte, že byste mohl pro něj najít něco výjimečného?“

„Samozřejmě. Hádám, že si chcete s naším kovářem o tom promluvit a podívat se, co by do meče šlo zabudovat, i když samozřejmě máme tu už meče hotové. Mohu vás později vzít na prohlídku do Haly mečů.“

Lan Zhan přikývne. „Děkuji, rád si je prohlédnu.“

„A-Mo!“ křikne. Objeví se mladík, který se ukloní. „Kdy z hor sejde ctihodný Tong Meguji? To je náš nejlepší kovář,“ vysvětlí.

„Měl by přijít v poledne,“ řekne s hlubokou úklonou. Po hostovi se ani nepodívá.

„Můžeš jít. Pokud chcete, můžete zde počkat na jeho návrat.“

„Velmi rád.“ Opět se napije. „Rád bych se podíval na kovárny, mohl bych? Zajímá mě, kde se tvoří ty nejlepší meče.“

„Samozřejmě. Mohu se optat, zda pan Wei Wuxian je u vás jako hostující kultivátor?“

Lan Zhane na něj kamenně pohlédne. „Zatím to nepřijal, ale nabídli jsme mu místo učitele.“

„Zajímavé, zajímavé. Můžeme jít?“

„Jistě. Děkuji.“ Vydá se na prohlídku kováren. Obhlíží, jak kovají normální meče, i vzácnější. Povšimne si i luku a šípů, což ho trochu překvapí. Nakonec dorazí na cvičiště.

„Zde zkoušíme nové meče.“

„Tohle jsou…“ Ukáže na klec, v které jsou lidé. Špinavé šaty, rozcuchané vlasy a prázdné oči říkají, že jsou už dávno mrtví a někdo je probudil k životu.

„Loutky. Místo zabíjení je lovíme a dopravujeme sem.  Kdysi se meče zkoušely na odsouzencích, nyní je zkoušíme na nich.“

„Chápu.“ Mimoděk pevně sevře svůj Bichen. Byl kdysi dávno takto vyzkoušen?

Vůdce se usměje. „Takhle se zkouší normální meče a ty lepší. Meče jako váš Bichen, Sandu nebo Suibian tohle nepotřebují.“

„Och.“

„Mohl bych vám představit jiné kováře, ale věřím, že chcete jen toho nejlepšího.“ Lan Zhan se ukloní. „Myslel jsem si to. Je čas večeře, prosím.“ Ukáže směrem k Hale odvahy.  Usadí se a zatleská. Do místnosti vstoupí služebné s tácy.

Lan Zhan se nadechne. Ta vůně je mu protivná, proto přestane skoro dýchat. Klidně mluví o konferenci a záležitostech Nočních lovů a různých sekt, když se Lan Zhan zvedne a ukloní.

„Omlouvám se, ale je čas odpočinku.“

„Jistě, jistě. Už jsem slyšel o vašich pravidlech. A-Tongu!“ Opět se objeví mladík. „Omlouvám se, že nemohu vás doprovodit osobně.“

„Nevadí. Děkuji.“ Ukloní se a zamíří si to za mladíkem. Ten jen vezme svítilnu a vede Lan Zhana k dalším budovám. Otevře dveře u menšího domku, který je evidentně určený pro hosty. „Dobrou noc.“

Lan Wangji nic neřekne, prohlédne si skromnou místnost. Nakrčí nos, jak opět ucítí tu protivnou vůní jako v hale. Pár kroků a je u vykuřovadla. Vezme ji do rukou, i když je horká a vynese ji ven. Zavře dveře. Nesnáší tyhle vůně kromě santalové. Posadí se k stolku, nalije si vodu. Přemýšlí, co dneska viděl. Nejvíc ho zarazily právě ty oživlé loutky. Nikdy by neřekl, že je některý klan může lovit a takto použít. Ovšem, kdyby nebyli podezřelí z výroby jehel, tak by tomu možná nevěnoval takovou pozornost. Povzdechne si. Měl by poslat dopis bratrovi, jenže ve skutečnosti ještě nic nezjistil. Skutečně s Wei Yingem by to bylo daleko snazší.

Napije se vody, když ztuhne. Něco v ní bylo! Okamžitě pomoci zlatého jádra to chce usunout…Snaží se posbírat myšlenky, jenže ty si volně poletuji sem a tam. Jsem otráven, pomyslí a v ten moment dovnitř vpadnou muži a hodí sítě.

Bichen!

Ihned si uvědomí, že je stále v pochvě! Jak to? Zvedne se, jenže tak nějak pomalu a nemůže se zkoncentrovat. Každý pohyb mu svou pomalosti způsobuje utrpení. Jenže co by to mohl být za jed, který by tak rychle působil? Klesne na kolena.

„Svažte ho!“

Zaslechne dobře známý hlas vůdce klanu Ziyuana. Schoulí se, zatímco všemi sílami se snaží usunout jed. „Jak jste… jste se… mohl…“

„Je silný, to je dobře. To potřebujeme. Nesnaž se to usunout, je to zbytečné.“

„Ne…Někol…lik jedů,“ dostane ze sebe, zatímco tělem mu lomcuje zimnice a na těle se objeví pot.

Vůdce je překvapený. Neřekl by, že někdo ještě bude moci po tomhle mluvit. Vytáhne hedvábnou látku, rozevře ji a najde jehlu. Opatrně ji vytáhne a vbodne do paže. „Odneste ho.“ Lan Zhan s posledním nádechem si vzpomene na Wei Wuxiana, potom ztratí vědomí. „Dejte ho od podzemí. Pro jistotu ho hlídejte.“

„Ano, pane.“ Vezmou ho mezi sebou a nesou ven z místnosti.

„Je to rozumné?“ optá se mladík, který sem dovedl Hanguang-Juna.

„Nikdo se po něm nebude shánět, a jestli ano, tak oblečeme někoho do jeho šatů a on odtud odejde. Budeme mít nejsilnější zuřivou mrtvolu, silnější než je Přízračný generál. To stojí za to.“

„Jistě, pane.“ Vyjde za muži, pečlivě zavře dveře a vede je do místnosti, která se schovává pod Halou odvahy. Odsune paraván a dupnutím otevře průchod na podlaze, vezme svítilnu a po schodech dolů je vede do komnaty, která je prosycená železitým pachem krve. Na stůl se skvrnami položí muže v modrobílém oděvu. Přeřežou síť, co chytí i bohy, a pevně ho připoutají, aby se nemohl hnout.

„Vy tři tu zůstanete. Jakmile bude projevovat známky probuzení, zavoláte mě. Je to jasné?“

„Ano, pane,“ přikývnou. Jakmile odejde, ušklíbnou se na sebe.

„Ten se tak probudí,“ prohodí jeden se zívnutím.

„Nerad hlídám mrtvoly.“ Šťouchne do nehybného těla.

„Já vám nevím, přece jen je to Hanguang-jun, jedno z Jadeitových dvojčat sekty Lan z Gusu. Prý jsou nebývalé silní.“

„Pche! Silnej? To by tady nebyl. Báchorky.“

„Jenže báchorka není, že se prý osobně zná s Wei Wuxianem.“

Oba dva se na sebe nejistě podívají. „Jako vážně?“

„Jo. Zaslechl jsem starší kultivátory, co se od nich vrátili. Prej se tam volně pohyboval.“

„No…“

„Ale co! Požil tolik jedu, že se z toho nevzpamatuje.“ Bezstarostně se posadí a ze záhybu širokého rukávu vytáhne kostky. „Jdeme na to?“

„Jasně.“ Hrají skoro dvě hodiny, když jednomu z nich padne zrak na nehybné tělo. Šťouchne do druhého. „Hele, neprobouzí se?“ Všichni se zvednou a zadívají se do dokonalého obličeje. Krása tváře je skoro omráčí. „Jo, hejbe se.“

„Jdu pro vůdce.“ Odběhne a nechá tamty dva, aby zírali na tělo.

„Skliď kostky,“ zabručí robustnější. „Ať na to nepřijdou.“ Sotva to udělají, dovnitř sejde mladý muž a další. Za nimi dva strážní.

Lan Zhan si uvědomí svou slabost a daleko víc lidi než před chvilkou. Otevře omámené oči. Snaží si něco vybavit, ale myšlenky pod vlivem drog a jedů těkají všemi směry. Má i potíže s dýcháním.

„Probudil se?“

„Ano, pane.“

Muž se dotkne krku, potom zvedne ruku za zápěstí. Ušklíbne se nad náramkem, ale nechá ho na místě. „Brzy bude připraven. Je neuvěřitelně silný. Jiný už by dávno zemřel, ale on se drží. No, není mu to nic platné.“

„Pane a co Wei Wuxian?“ optá se ten, co je předtím varoval. „On je…“

„Ten nás nemůže ohrozit a už vůbec ne, když ho máme v rukou.“

Wei Wuxian, jeho láska. Nemůže ho nechat. Tohle chybělo… Poslední zbytky vědomí se soustředí na muže, kterého miluje víc než svůj život. Nemůže… zůstat…sám…

„Pamatuj… náramek… sklouznout…“ vyvstane mu v paměti, i to jak si ho dával na ruku. Slíbil… soustředí se na něj, na jeho dárek, pouto, které mu dal k jeho prvním narozeninám…

Muž pustí ruku. „Za chvilku budeme pokračovat.“ Přejde ke stolu, nalije si pohárek vody. Nikdo si nevšimne bílého náramku, který pomalu padá z nehybné ruky na zem. Nezaslechnou „Cink!“ nic.

Už nemo… Postava na stole zavře oči a z těla vyprchá poslední myšlenka vědomí.

Náramek se v ten samý moment dotkne podlahy, chvilku leží, potom se objeví opalizující trhlina. Do místnosti vkročí tři muži v plné zbroji, s meči v ruce a dva, kteří ihned obklopí tělo na stole. Jeden se postaví za hlavu, druhý k nohám. Meče napřáhnou nad tělo. Vojáci bez okolku se pustí do mužů a než stačí výrazně zareagovat, dva se válí v krvi.

„To…!“ Vytasí meče a postaví se proti mužům ve zbroji. Je jim jasné, že není čas se dohadovat, odkud se tu vzali, protože tady jde o život. „Nejdou zabít!“ zavřeští jeden a mocně sekne. Nemůže tomu uvěřit. Než si stačí něco dalšího uvědomit, do prsou se mu zaboří meč.

Zbývají už jenom dva a mladý muž, který elegantně odvrací úder za úderem. Mimoděk ho zamrazí, když si uvědomí, že jeho muži se válí v krvi. Zachroptění potvrdí smrt posledního z mužů. Celá místnost tone v pachu čerstvé krve.

„Rychle,“ ozve se zastřený hlas vycházející z pod přilbice muže v nákladné zbroji s bohatě vyšívaným pláštěm, na níž je tygr v horách.

Muž oblečený jako učenec mečem přeřeže provazy. Další muž ve zbroji vezme do náruče tělo, jako by to bylo pírko. Kývnou na sebe. Úkol pro teď je splněn, nadchází další fáze. Všichni se postaví kolem náramku. Nemusí čekat dlouho, objeví se opět trhlina, která je pohltí i s tělem. V místnosti zůstanou zničené zlaté provazy, rozsekané mrtvoly, nábytek a na špinavé podlaze zářivě bílý náramek, jako důkaz, že tu někdy Lan Zhan byl.

„Hej, co se tam děje?!“ ozve se seshora. Vzápětí lehkým krokem dolů seběhne muž v červeném oblečení. „Co… Stráže! Stráže!“ zařve s hlavou vyvrácenou vzhůru ke schodišti. Nečeká, až se někdo objeví a přechází od těla k tělu, ale ani nemusí kontrolovat tep, protože jasně vidí, že jsou mrtví. Obrátí se k dlouhému stolu, který je prázdný. Po těle ani památka, jako by tam nikdy nikdo nebyl. Zavrtí hlavou, není to možné, aby to dokázal, ale jak je možné, že muži, co tu byli, jsou rozsekání a on zmizel?

„Co… Zatraceně, co se stalo? Kde je?“

Hluboká úklona. „Pane, netuším. Právě jsem otevíral tajné dveře, když jsem zaslechl hluk. Znělo to jako urputný boj. Rychle jsem seběhl sem dolů a uviděl toto. Všichni jsou mrtví.“

„To není možné, aby to spáchal! Drogy a jedy dokonale zastírají mysl. Musel to být zrádce!“

„Pane, není to možné! Není tu další východ, jen ten nahoře a tam jsem byl já, vy a zde oni.“ Udělá pohyb k mrtvým v různých polohách. „Jedině mě napadá, že dokázal jedy zneutralizovat, nebo použil teleportační talisman.“

„Nesmysl! Při tom, jak byl v bezvědomí, tak nemohl ho použít. V tom muselo být něco jiného. Zjistěte to!“

„Ano, pane.“ Narovná se, rád, že neskončil jako mrtvola. Rozhlédne se kolem sebe. Nechápe, jak se tohle mohlo stát. Byli to jeho nejlepší muži, zcela jemu a klanu oddání. Mohl skutečně být tak dobrý a probrat se? Jenže… Opět obchází jednoho po druhém. Polkne. Tohle nebyla jedna zbraň, nejméně dvě různé. Co se tu mohlo stát?

„Odneste je a připravte náležitý pohřeb,“ přikáže mužům, kteří přišli. Posadí se a snaží si představit, co se tu stalo, ale nedaří se mu to. Dokonce i Tong zemřel, a že to byl vynikající šermíř. Ten je tak posekaný, že by ho skoro nepoznal. Ne, skutečně tohle je mimo chápání.

 

Náramek

 

Muž v starodávné bohatě zdobené zbroji položí své břemeno na lehce se vlnící zem. „Jak je na tom?“

„Generále, hned to zjistím,“ řekne muž oblečený jako učenec. Posadí se k tělu. Okolí si vůbec nevšímá. Vezme ho za ruku, aby zkontroloval životní funkce. „Zatím v pořádku, jen tělo je otrávené a nadrogované. S těmi si poradí, ale ty jedy mohou při dlouhodobém působení poškodit jeho vnitřní orgány.“

„Co zlaté jádro?“ optá se druhý.

„To je zatím v pořádku. Myslím, že další fáze by bylo jeho zničení, možná. V těchhle nových metodách se tolik nevyznám. Musíme čekat.“

„Výborně. Ty, Xiao, hlídej náramek. Musíme být opatrní.“

„Ano generále.“ Oba muži spojí ruce a ukloní se mu. Vytasí meče a postaví se do pozoru.

„Nesmíme nic zanedbat a musíme ho odevzdat v pořádku.“ Zamračí se. Nerad čeká. Jak vždy říkal, čekání je na válce to nejhorší a on je muž akce. Časem se to naučil, ale nikdy se to nenaučil milovat. „Posil náramek.“

„Ano, pane.“

 

„Hotovo,“ řekne sluha s úklonou.

„Je tu bordel. Pošlete sem někoho, aby to uklidil.“ Znechuceně pohlédne na podlahu, když si všimne náramku. Fascinuje ho jeho bělost a krása. Zvedne se, jak přitahuje jeho zrak. To muselo patřit Hanguang-junovi. Je krásný a nesmírně drahý. Jistě je to nejlepší jadeit, když ho nosil. Někdo jako on by nenosil nic podřadného. Zvedne ho, přetře a schová za pás. Povzdechne si a vyjde po schodech nahoru.

„Tak co?“

„Pane, víte… Muselo to udělat více lidí. Nejméně dva, jelikož na tělech byly stopy po různých zbraních. Musím říct, že pochybuji, že to udělal Hanguang-jun. Možná se někdo do místnosti teleportoval, viděl, co se stalo, začal jednat, a nakonec ho vzal sebou.“ Na náramek si vůbec nevzpomene. „Pokud ne, potom bychom si museli připustit, že naše směs není tak účinná, jak jsme si mysleli. A v to já nevěřím. Je osvědčená.“

„Dobrá. Zkus vypátrat, kdo to byl.“

„Ano, pane.“ Narovná se z úklonu a pozpátku vycouvá z Haly odvahy. Otře si čelo, protože vůdce je někdy prchlivý, a když člověk nese špatnou zprávu, pak nikdy neví, jak skončí. Udělá pár kroků, když si uvědomí náramek. Napadne ho, zda o něm neměl říct, potom to hodí za hlavu. Udělá někomu radost a přesně ví komu. Stočí své kroky pryč od brány a za deset minut zaklepe na dveře.

„Kdo je tam?“

„Já.“

„Kdo já? Já?“ ozve se posměšně, ale dveře se otevřou a ukáže se dívka v červených vyšívaných šatech. „To jsi ty?“

„Já… Pro tebe!“ Vyndá náramek a podá ji ho.

„Och, ten je krásný!“ zvolá nadšeně a vezme ho. Natáčí ho proti světlu. „Děkuju.“

„Mohu doufat, že se mnou půjdeš na slavnost?“

„Hm…“ Ale náramek je tak hezoučký. „Dobrá půjdu. A teď běž.“ Zavře dveře a obdivuje krásu náramku.

Na mužově tváři se objeví zasněný výraz. Pískne, radosti poskočí, když si uvědomí svůj úkol. Přesto na rtech má stále úsměv, protože právě získal možnost jít na festival s dívkou svých snů.

 

Náramek

 

„Pane generále, náramek jsem posílil. Je odnášený.“

„Výborně. Sleduj jeho cestu. Co pan Lan? Jak je na tom?“

„Stále stejně. Vliv drog pomalu mizí. Jeho jádro pracuje za něj i tělo se čistí, jenže jedy stále v jeho těle kolují. Bojím se, že to jádro nezvládne, jed je velmi silný. Musíme mu nějak pomoci, ale nedokážeme to. Sice ho prostor chrání, ale taky je prázdný a nemůžeme ho zde léčit.“

„Pane.“ Ukloní se jeden z vojáků. „Jediná šance je ho dostat k panu Weii.“

„Vím.“ Povzdechne si. „Stráž ho a my budeme hlídat tady.“

Muž v lotosové pozici mlčky nakloní hlavu. Přivřenýma očima vnímá okolí náramku. Z ničeho nic otevře oči. „Pane generále!“ zvolá nadšeně.

„Ano?“

„Můžeme. Náramek má vhodná osoba. Xiao, prosím.“ Zvedne se a jde k druhému muži, který drží mladého muže v bílém za ruku. „Právě si ho natahuje. V umění ovládání jsi lepší.“

„Udělám, co budu moci.“ Ukloní se a jde se posadit do stejné pozice.

 

„Ten je hezký!“ vykřikne nadšeně, když zavře dveře. Ihned si nandá náramek na zápěstí. Obdivuje jeho krásu. Zatančí pár nadšených kroků, když si uvědomí pozdní hodinu. Stáhne si svrchní oděv a uloží se do postele. Ještě chvilku obdivuje krásný náramek proti světlu lampy, až nakonec ji zhasne a s úsměvem usne.

 

Náramek

 

„Pane generále!“

„Ano?“

„Usnula,“ řekne s úsměvem. Muž v nádherné zbroji přikývne. „Začínám. Jenom doufám, že umí jezdit na koni.“

„Udělej proto vše, pokud to bude možné, naučíme ji to!“ řekne tvrdě a pokyne jednomu ze svých pobočníku. Ten přijde a položí ruku na rameno sedícího muže. Prostřednictvím náramku se dívají, jak dívka se posadí na lůžku.

 

„Už je skoro ráno. Pojedu.“ Zvedne se, vezme na sebe svrchní oděv, vlasy stočí do uzlu a přichytí svými oblíbenými jehlicemi. Už chce odejít, když se zarazí a pomalu se rozhlédne. Vezme velký šátek, zabalí ovoce a sušenky z misek, nějaké oblečení, hřeben a pár dalších maličkosti. Přece jenom pojedu dost daleko, pomyslí si nepřítomně. Z přihrádky vytáhne váček s penězi. Nakonec vezme teplý plášť. Otevře dveře, rozhlédne se, jako by tu nebyla doma a potom zamíří ke stájím.

Prohlédne si koně a vybere si statného koně. Osedlá, když si uvědomí přítomnost třetí osoby. Otočí se, usměje se, pustí otěže a přejde k němu. „Omlouvám se,“ řekne sladkým hlasem. Neváhá, přitiskne se k němu a potom ho praští zezadu do krku, Muž se zhroutí na zem jako hadrová podlaha. Dívka v klidu nasedne na koně. Na chvilku zaváhá, potom ho pobídne. Kůň vyrazí do tmavé noci. V bráně porazí stráže, které nečekají, že někdy vyjede z jejich domova. Chvilku se dívají za jezdkyní, potom jeden zmizí, aby podal hlášení.

„Íja!“ vykřikne dívka a pobídne koně k rychlejšímu cvalu. „Íja!“ Kůň cválá, jak nejvíc může, až nakonec musí zvolnit, k ránu už jde jenom krokem.

 

Náramek

 

„Jak ještě daleko?“

„Dost,“ řekne pochmurně sedící muž. „Mohu ji ještě stále ovládat. Jen netuším na jak dlouho. Jedině…“

„Co?“

„Mohl bych ji to vnuknout, takže bych ji nemusel plně ovládat. Udělala by to sama. Jestli to přeženu, potom by nemusela splnit úkol. Zešílela by.“

„Dobře, udělej cokoliv, co bude vhodné. Co ty, Hua?“

„V pořádku. Je šikovná a určitě na koni už nejednou jela. Myslím, že již nebude potřeba mé pomoci. Jen ji bratr Xiao musí vnuknout, ať se nebojí koní, že je plně ovládá.“

„Výborně.  Bratře Jine?“

„Drogy jsou pryč. Je možné, že se probudí. Je škoda, že nemáme aspoň jehly.“

„Hlídej ho. Musíme ho zachránit za každou cenu.“ Všichni přikývnou, protože je k tomu váže úmluva, kterou složili muži, který je dokáže ovládat.

 

„Jsem nějak ospalá,“ zamumlá dívka na koni a rozhlédne se. „Kde to jsem? A… a… na koni!“ zaječí, ale kůň pod ní klidně stojí. „Klid,“ opatrně popleská koně po krku, jenže ten po vyčerpávající noci je klidný jako beránek. „Tak pojedeme, tady nezjistíme nic. Hm, kam pojedeme? Co říkáš?“ Pobídne koníka, jako by na něm seděla odjakživa a před chvilku nepanikařila, že je na jeho hřbetu.

„Halo, jak daleko jsem od města?!“ křikne na rolníky na poli.

„Tak za hodinku jste tam!“ dostane odpověď.

„Děkuji, bratře! Íja!“ Pobídne ho do klusu. Rozhlíží se nadšeně po okolí. Je rozradostněná tím výletem, protože ze sekty se moc nikam nedostala. „Tak to bylo za méně.“ Seskočí, vezme koně za otěže a vejde do města. Pomalu bude noc a venku se ji spát nechce. Suverénně uváže koně před první hospodou a stane před majitelem. „Volný pokoj.“

„Jistě, slečno.“

„Přineste mi nějaké nudle a rychle.“ Posadí se k volnému stolu a čeká. Nají se a potom po schodech jde za majitelem. Zavře dveře, lehne a usne.

 

Náramek

 

„Jak to jde?“

„Možná až příliš snadno.“

Muž se zamračí, to nezní dobře. „Kde…“

„Pane generále, probudil se.“ Všichni přistoupí k muži. Ten, který mu dosud kontroloval životní funkce, ho nadzvedne.  „Jste v dimenzi náramku.“

Lan Zhan se protože má pocit, že za chvilku už opět nebude vnímat.

„Jste v dimenzi náramku, který stvořil pan Wei,“ řekne zamračeně generál. „Jste otrávený a vaše jádro nefunguje správně. Snažíme se vás k němu dopravit.“

„Wei… Ten náramek k narozeninám.“ Pohlédne na muže, kteří ho obklopují. Cítí z nich dobré úmysly a vypadá to, že ho zachránili od jisté smrti. „Děkuji.“

„Je to náš slib.“

„Já řeknu mu t…“ Cítí, že se opět propadá do temnoty. Snaží se udržet vzhůru, ale nakonec souboj vzdá a ponoří se opět do tmy.

„Jak je na tom posel?“

„Není to živá mrtvola, je to lidské děvče. Nemohu ji uštvat k smrti!“ vyjede muž.

„Promiň. Mám starost.“

„Tak týden, maximálně, potom by se nemusel probudit,“ mimovolně prohodí muž u Lan Zhana.

Jin přikývne. Ukloní se. „Pokusím se.“ Posadí se, ve spánku bude daleko tvárnější a zranitelnější. Pokud to nevyužije, tak bude muset pokračovat normální cestou. Spojí se s ní a vkládá do ní stesk, pocit ochrany, zodpovědnost, laskavost. Nakonec je to právě zodpovědnost, která zapůsobí. Oddechne si. Vzhlédne k veliteli a přikývne.

„Výborně.“

 

Dívka se probudí, zívne, nandá si boty a vyjde ven. „Koně! Rychle.“ Zamračí se. „Kde je město Gusu?“ optá se.

„Tamtudy. Slečno.“

„Výborně.“ Vyhoupne se na koně, jako by se na něm narodila a jezdila od mala. Pobídne ho do klusu. Nemůže ho uštvat, přesto musí být na místě včas. Naprosto neuvažuje, že je daleko od domova a spěchá, aniž ví proč na neznámé místo, kde nikdy nebyla. Má jenom pocit strachu. Jako by se něco mělo zlého přihodit.

„Musím tam být včas. Musím. Jde o lidský život.“ Když si to řekne, uklidní se a usměje. Ano, jde o lidský život, proto tam musí být. Spokojená sama se sebou se vydává na cestu, na kterou bezdůvodně vyrazila.

Zastavuje jen, aby si odpočinula, najedla se a prospala se. I když je venku, tak všechno neživé se ji vyhýbá, jako by cítily, že není sama. Nikdo k jejímu ohni nepřijde. Spí klidně uprostřed duchů i nadpozemských stvoření s lesklýma očima, o kterých netuší, zda ji hlídají, nebo přemýšlejí o zpestření jídelníčku. A stříbro na náramku zvláštně září.

„Pane strážný, tohle je co za město?“ optá se vyčerpaně.

„Gusu.“

„Výborně. Jsem u cíle.“ Ztuhne a natočí se jiným směrem. „Sekta Lan, sídlí tam, že?“

„Ano, slečno,“ potvrdí ji to strážný a zvědavě se zadívá na vyčerpaného koně a dívku pokrytou prachem. Mimoděk jí nabídne svou čutoru čerstvé vody. Napůl ani nečeká, že ji přijme, proto ho překvapí, když ji vezme.

„Děkuji ti, starší bratře. Jsem dlouho na cestách,“ řekne s úsměvem.

S otevřenými ústy sledují, jak pije a pije. Omámeně vezme prázdnou čutoru zpátky, sleduje, jak se vyhoupne na koně a pobídne ho.

„Íja!“ zazní a kůň se pustí na cestu, kterou ji strážný ukázal.

 

Náramek

 

Generál s rukou na rameni muže se dívá na svět jako přes zamlžené zrcadlo. „Výborně. Stihneme to?“ otočí se k muži, který se věnuje Lan Zhanovi.

„Doufám, otázka je, zda mu dokážou pomoci.“

„To už nebude naše starost.“ Přesto mu na čele vyvstane vráska. I on vidí, že není na tom dobře. Už viděl mnoho vojáků před smrti, a on k ní má velmi blízko. „Nesmíme se vzdát! Dokážeme to! Oni to dokážou taky.“ Posadí se k postavě. Jeho potomek. Oni všichni jsou spojení s tímto mužem krví, ovšem jejich silnější pouto je stvořeno právě s mužem, který na ně čeká.

„Pane generále, jsme u brány.“

„Nezastavuj!“ nařídí.

 

Dívka na strmé cestě zaváhá, potom pobídne koně. „Íja!“ zakřičí, zavře oči a projede kamennou bránou. Bariéra se zachvěje, ale pustí ji. Stráž v šoku se za ní dívá, ale nestíhá ji.

Lan Xichen zvedne hlavu, jak mu jadeitový pas dá vědět o narušiteli. Odloží svitek a vstane. Musí zjistit, kdo dokázal projít bariérou bez pasu, a zároveň jako by pas ta osoba měla. Je to celé divné.

Dívka po krkolomné cestě se konečně dostane mezi stavení. Rozhlédne se, jak neví kudy kam, ale někdo silnější ji donutí stočit koně k nejvzdálenější budově.

 Z domu vyjde postava v tmavomodrém oblečení a červenou stuhou ve vlasech. Za pasem má vetknutou černou flétnu s rudým střapcem na konci. Překvapeně se dívá na špinavou dívku, která seskočila, poklekla před ním a zvedla ruce do pozdravu.

„Pane, dorazila jsem.“

„To je…,“ nedořekne, protože ho ohromí náramek na její ruce. Lan Zhan by se ho nikdy dobrovolně nevzdal. Rychle k ní přiběhne, zachytí ji, protože v ten moment se zapotácí a vezme ji do náruče. Rychle ji zanese dovnitř, položí na lehátko. Se sevřenými rty stáhne náramek a pohodí na zem. Nemusí čekat moc dlouho na opalizující trhlinu, v níž se objeví dva vojáci v plné zbroji, potom další dva v šatu učenců a nakonec generál s postavou v náručí. Lehce kývne hlavou na pozdrav.

„Pane, jak jste přikázal.“ Udělá pár kroků k posteli a jemně muže na ní uloží. „Potřebuje hned pomoc.“

„Děkuji. Můžete jít.“ Ukloní se jim. Počká, až se trhlina zacelí. Už se chce otočit k Lan Zhanovi, když dovnitř vejde postava nápadně podobná té, která leží na posteli.

„Co se děje, bratře Wei Yingu?“ Rozhlédne se, zaregistruje dívku na lehátku, potom si všimne svého bratra. „Co se stalo?“

„Netuším.“ Přejde s děsem v srdci k Lan Zhanovi. Má co dělat, aby zachoval chladnou hlavu. Takhle si setkání neplánoval. Zachmuřeně vezme jeho ruku do své. Prsty nahmatá tep.

„Jak je na tom?“

„Špatně.“ Uhne se, protože přeci jen nemá takové znalosti. Mlčky pozoruje vůdce sekty. Neruší ho a trpělivě čeká na výsledek.

„Hned přijdu.“

Wei Wuxian se za ním dívá, potom si sedne na postel. S těžkým srdcem pozoruje tichou tvář svého přítele. Nevšimne si, že tiše pláče. Nesmí zemřít, pomyslí si. Tak dlouho byli bez sebe a nyní by měli být opět? Byli spolu tak krátce. Až moc. Prostě… Jednoduše… V krátkosti… Nedovolí mu umřít! Udělá pro to cokoliv.

„Už jsem tady.“

Wei Wuxian se uhne a dívá se, jak mu podává léky. Když vidí polovinu vylitou, vytrhne mu misku z ruky, napije se a přitiskne mu rty na jeho. Spokojeně sleduje, jak tekutina klouže mu do krku a polyká to. To je dobré znamení.

Lan Xichen bloumá pohledem všude možně. Tohle nějak nečekal, ale je fakt, že je to velmi efektivní.

„Jak na tom je?“

„Popravdě špatně. Můžeme ho udržovat při životě, ale budeme muset poslat pro doktora.“

„V pořádku.“ Zachmuří se. To bude trvat dost dlouho. „Vypadá to, že klan Meguji má u nás slušný vroubek. Zajímalo by mě, co se tam stalo.“

„To mě taky. Jak se sem dostal?“

Wei Wuxian otevře ruku s náramkem. „Vytvořil jsem tenhle náramek. Uvnitř má dimenzi -něco jako naše váčky na věci. Ta dívka, můžeš se o ni, prosím, postarat, ho přinesla. Možná je z klanu Meguji, ale nebýt ji, tak možná by tam zemřel.“

Moc tomu nerozumí, ale zachránilo mu to bratra.  „Postarám se.“ Vstane. „Připravím léky a vyšlu posla pro doktora.“ Náramek. Vzpomene si, jak o tom pochyboval. Náramek s dimenzí… Neskutečné… Venku pustí to z hlavy, odchytí žáky a vysvětlí, co mají udělat. Přikývnou a dojdou pro dívku, kterou odvedou do ubytoven učednic.

Wei Wuxian pustí ruku Lan Zhana. Nikdy ho takto neviděl a cítí se bezmocně. Nakonec se nadechne. Nejdřív jedno, potom další, svlékne ho ze špinavého oděvu. Stiskne rty, když vidí vpichy. Jestliže ho dostali… Kde je Bichen? Svraští brvy, potom si pro sebe přikývne. Neodloučil by se od Lan Zhana, takže ho museli nějak ovládnout. Jelikož kovají meče, potom možná mají i takové znalosti. Najdou ho. Vrátí se k jeho tělu. Žádné zranění, takže ho museli dostat jedem. Jelikož by si s tím jeho zlaté jádro poradilo, muselo to být něco velmi komplikovaného. Jenže on přes jedy není odborník. K tomu určitě už pronikly do všech orgánů. Rychle vezme ruku a zkontroluje zlaté jádro. Oddechne si. Zatím je v pořádku. Položí ho vedle těla. Odejde pro misku s hadříkem.

Namočí ho do vody, vezme jednu ruku a jemně ji otře. Potom ji políbí. „Chybíš mi. Tak moc. Neměl jsem tě tam pouštět. Až tohle skončí, půjdeme tam oba. Poznají mou a tvou moc. Vše bude v pořádku.“ Omyje druhou ruku, potom pomaličku kousek po kousku tvář. Každý pohyb ho bolí. Tolik ho miluje. Kéž by najednou otevřel oči a pohlédl na něj.

Nevšimne si, že se zšeří. Odnese misku, důkladně ho přikryje.

„Léky.“

„Děkuji.“

„Jak je na tom?“

„Jádro je v pořádku, ale ten zbytek moc ne. Uzdraví se?“

„Určitě. Tohle mu dej teď a další ráno. Nikdy by mě nenapadlo, že ho takto uvidím.“

„Já taky ne,“ řekne tiše s rukou ve své. Neustále hledí do jeho delikátní tváře. Rty jindy růžové nyní jsou bílé, až ho děsí, ale nejvíc oči. Jsou stále zavřené a on chce vidět jas v jeho světlých očích. Někdy je zamračený, nesouhlasný a někdy pobavený, popravdě miluje každý jeho pohled.

Lan Xichen se zvedne a odejde. Na dvorku se zastaví, když uvidí strýčka Lan Qirena. Přejde k němu a začnou mluvit o tom, co se stalo.

„Musí existovat něco, co mohu udělat!“ pomyslí si a pevně sevře bezvládnou ruku ve své.

„Pane Wei, jak je na tom druhý pan Lan?“ ozve se tiše vedle něj.

„Špatně. Čím déle je v tomto stavu, tím hůř. Museli poslat pro doktora,“ vysvětlí smutně.

Wen Ning mlčí, když mu položí ruku na jeho rameno. „Pane Wei.“

„Co je?“ utrhne se na něj. „Promiň, mám starosti.“

Wen Ning přikývne. „Moje sestra, možná by mohla…“ Nevykřikne bolestí, protože ji necítí, jak ho Wei Wuxian sevře. Dívá se na něj s rozšířenýma očima. Jak to že ho to nenapadlo?! „Ona by ho mohla vyléčit. Kéž bych uměl víc.“

„Jak…“ začne, když se narovná. „Budu muset použít tvou krev, nevadí ti to?“

„Ne, pane. Pan Lan zachránil A-Yuana a za nás se snažil přimluvit. Naše smrt, mé sestry a ostatních nebyla jednoduchá.“ Sklopí hlavu, jak si vybaví ty dny. „Ale pro vás to bude nebezpečné.“

„Tvé sestře a tobě věřím,“ ujistí ho. „Začneme.“ Kdyby nebylo Wen Ninga, nikdy by si tohle nemohl dovolit, ale s ním snad Wen Qing – doktorku sekty Wen dokáže povolat. Smísí svou krev s Wen Ningovou a začne kreslit povolávací kruh, podobný jakým ho přivolal Mo Xuanyu, akorát nedá ji své tělo, ale jenom povolá a nechá ji, aby ho pomocí empatie ovládla. Pokyne Wen Ningovi, sám se posadí doprostřed kruhu a začne povolávací rituál.

Místnost potemní, po stěnách začnou tančit stíny. Ničeho z toho si nevšímají, stejně jako duchů, které rituál přitáhl. Když skončí, otevře oči. Usměje se. Přesně takovou si ji pamatoval, vztáhne k ní ruce.

„Skutečně to tak chceš?“

„Zachraň ho a můžeš cokoliv,“ řekne ji v odpověď. „Dám ti cokoliv.“

„Jako vždycky žiješ na hraně. Nejdřív tvůj bratr a nyní…“

„Láska, možná i víc, pokud něco takového existuje.“

Dívka svraští brvy, zadívá se na bratra. Vezme nabízené ruce a splyne s postavou sedící v kruhu. Po chvilce vstane.

„Starší sestro?“

„Wen Ningu, hádám, že tohle byl tvůj nápad, nemám pravdu?“ zeptá se přísně.

„Ano, sestro. Zachránil A-Yuana, vychoval ho a máme u něho dluh, prosím, zachraň ho.“

Dívka si povzdechne a vystoupí z krvavého kruhu, aniž ho poškodí. Přejde k posteli, vezme ruku do své. Zkoumá jeho tep, potom se podívá na zorničky, nakonec se skloní k ústům a přivoní k dechu. Jemně mávne rukou, aby lépe ho rozlišila. Přikývne. „Tři, ne čtyři jedy a nejméně dvě drogy, ty už tělo vyloučilo. Zajímalo by mě, jak mu to dokázali podat, aniž si toho všiml… Och už vím. Všechny jsou to vlastně neškodné jedy, ale pokud se smíchají, potom mají smrtelný účinek. Velmi chytré.“ Položí ruku a zvedne se. „Musím do léčitelské místnosti a taky potřebuji jehly.“

„Ano, sestro.“

Wen Qing vyjde z domu s rukama způsobně složenýma na břiše. Udělá pár drobných krůčků, když si všimne dvou postav, které přitáhl temný povolávací rituál. „Ctihodný pane Lan Qirene, vůdce sekty Zewu-jun.“

Ti dva sledují, jak Wei Wuxian poklesne v kolenou a udělá drobnou úklonu. Nějak jim to chování nesouhlasí s tělem. „Kdo jste?“

„Omlouvám se, zapomněla jsem se představit. Wen Qing ze sekty Wen z Quinshe a ten za mnou je můj nezbedný bratr a byl to jeho nápad. Pan Lan je na tom opravdu špatně. Myslím, že jste povolali doktora, ale obávám se, že to nestihne.“

„Wei Wuxian?“

„Použili jsme empatii.“

„Och.“ Jen vzdechnou, oba dva vědí, že je v tom mistr nad mistry, ale aby použil empatii na mrtvou dívku… To je na ně trochu moc. Jako první se vzpamatuje Lan Xichen.

„Něco potřebujete?“

„Pan Lan byl nějakým způsobem donucen pozřít několik neškodných jedů, které se smísením změnily na smrtelný.“ Oba ji to odkývnou, protože jedině tohle dává smysl, jak se mohl dostat do tohoto stavu. „Budu potřebovat stříbrné a zlaté jehly. Taky vaší léčitelskou místnost a herbárium.“

„Všechno co chcete. Prosím, tudy.“ Ukáže a jen sleduje, jak jde jemným houpavým krokem. Tohle by asi přesvědčilo každého.

„Bylo by záhodno, kdyby se použily očišťovací a posilující melodie.“

„Vezmu si to na starost,“ řekne Lan Qiren.“

„Děkuji strýčku.“

„Mohu s ním mluvit?“

„Ne, ale sleduje, co dělám. Plně mi a mému umění věří. Teď jsem tady já,“ řekne klidně, a zároveň tvrdě. „Nedělám to kvůli vám, rozumíte. Můj dluh je vůči Wei Yingovi a panu Lan.“

Lan Xichen pochopí. Vzpomíná si, jak je zachránil a potom s nimi žil, dokud se všichni proti němu nespojili. Sekta Lan byla jednou z nich. Kdyby tehdy jednali jinak, vlastně tehdy jednal jen Wei Wuxian a pak Lan Zhan, pak možná by nedošlo k mnoha tragédiím. „Omlouvám se,“ řekne s hlubokou úklonou.

„Stalo se. Krásná zahrada, krásná místnost. Doneste ty jehly.“ Neptá se zdá je má nebo ne, prostě je bude muset sehnat. Ona svoje už dávno nemá. „Ty mi za to pomůžeš.“

„Ano, sestro.“ Po chvilce se ozve. „Mám se dobře.“

„To jsem ráda. Proč byl otráven?“

„Našel jsem kontrolní jehly.“ Tvář dívky potemní. „Stejné, kterými se snažili kontrolovat i mě. Pan Lan šel se podívat, kdo za tím stojí. Pan Wei zjistil, že sekta Meguji.“

„Wei Wuxian ho nechal jít samotného?“

„Ne. Ne. Ne. On byl otráven přes Zidian, musel tu zůstat.“

Dívka posmutní. Takový je svět. „Myslím, že radši nic nechci dál vědět. Ten klan zničíte. Už nikdo je nesmí kovat, rozumíš? Pomůžeš mu.“

„Samozřejmě.“ Začne drtit bylinky, které mu podává.

Wen Qing přehází od bylinky k bylince, některé vrátí na místo, jiné odloží na tác. Pochvalně přikývne. Má všechno. Rozdělá čtyři ohně pod kotlíky. Do každého donese vodu a postupně přidává různé byliny. Za chvilku to v nich bublá, Wen Ning dle instrukcí kontroluje oheň vějířem. Mlčí a jenom se věnují tomu svému, když ve dveřích se objeví Lan Xichen.

„Zde.“

Wen Qing k němu přejde, potom se ji rozšíří oči. „Tohle je moje! Omlouvám se, bylo. Jak jste k tomu přišli?“

„Přiznám se, že nevím. Byly uloženy v naší komnatě pokladů.“

Dívka pohladí kožené pouzdro s jejími iniciálami. „Naposled jsem je použila na Pohřebním pahorku. Nevzala jsem je sebou, bylo by to zbytečné. Musel to být Wei Wuxian. Bratříčku, nejdřív mi doneseš tenhle, potom tenhle a za hodinu tamten. U toho posledního sniž oheň, aby lék byl ráno teplý.“

„Ano. Hned, hned, za hodinu,“ pohlédne na přesýpací hodiny, „a tahle ráno. V kolik?“

„Až se rozbřeskne.“

„Ano.“ Klidně, jako by to nebylo horké, zvedne pokličku z prvního kotlíku a nalije do připravené misky. Přikryje ji a položí na tác. Jde za svou sestrou. Je šťastný, že tu je, i když jenom na krátko. Opatrně kráčí, aby nezakopl a nevylil lék.

„Dokážete ho vyléčit?“ zeptá se dívky vedle sebe. Ten vzhled je matoucí, pomyslí si.

„Ano. Bude to trvat tak dvě noci, jeden den.“

„To je dlouho.“ Už se chce na něco optat, ale nakonec nechá to být.

„Ano. Wei Wuxian vždy balancoval na hranici smrti a života, a nevím, kterou stranu miloval víc. Vždy udělal pro své přátele všechno a stál za nimi, ať se cokoliv dělo. Nikdy nehleděl, co ho to stojí. Měl byste to vědět.“ Nečeká a vejde do domu. Lan Xichen zůstane stát na dvorku.

Wen Qing si povzdechne. Tady nemůže nic dělat. „Nezlob se, nejde to jinak a dobře to víš.“ Nabere medicínu, pofouká ji, vloží si ji do úst a skloní se nad Lan Zhanem. Překvapí ho reakce nehybného těla. Má pocit, jako by chtělo nejdřív utéct a potom se uklidnilo. „Vidíš, vidíš, reaguje na tebe, i když je v bezvědomí. Co za láska!“ zašeptá uchváceně. Pevně věří, že v příštím životě potká taky někoho takového. Opět se nad ním skloní s lékem. Potom si vezme pro sebe pilulku. Nemůže dovolit, aby ještě k tomu otrávila Wei Wuxiana požitím těchhle silných bylin. Otře si rty, vezme ruku do své a zkoumá tep.

„Lepší. Všechno vidíš, že?“ Očarovaně hledí na muže před sebou. Chápe, proč ti dva se do sebe zamilovali. Led a oheň, tak občas se jim říkalo, podle ní je to hloupost. Oba jsou tak stejní, že víc to není možné. Kdyby nebyli narozeni v jiných sektách, možná by si toho nikdo nevšiml. Oba velmi silní, oba svým způsobem…

„Sestro, nesu ty léky.“

„Výborně.“ Vezme další lék. „Víš, že to musím, ale zítra by se mohl už probrat,“ zamumlá k Wei Wuxianovi. Pofouká medicínu a skloní se nad tělem. Je to zvláštní situace, pomyslí si, když vpravuje pomoci úst do něj další lék.

„Konec. Teď, to musí vstřebat. Počkej, přines tamten lék za dvě hodiny,“ přikáže bratrovi.

„Ano. Mohu přivést A-Yuana?“

„Mazej. Chci ho vidět, vlastně teď ne, nech ho spát.“

„Myslím, že nespí.“

„Zákaz vycházení po večerce,“ povzdechne si. „Najdi pana Lan Qirena, může přijít hrát.“

„Hned ho přivedu.“ Nečeká na nic a vyběhne ven. Skoro do něj vrazí, protože čeká na dvorku. Rozpačitě se ukloní. „Ctihodný pane Lane, sestra vás čeká.“

„V pořádku.“ Přejde k domu, vejde dovnitř. „Slečno Wen, mám hrát něco speciálního?“

„Melodii na udržení duše na tomto světě střídejte s očistnou až do rána. Během dne hrajte posilující melodie, ale nemusíte zde být. Půjde to?“

„Samozřejmě.“ Posadí se k stolku, mávne rukou a objeví se před ním nádherný nástroj s bílými střapci na jedné straně. Ruce začnou probírat jednotlivé struny a místnost se rozezvučí libozvučnými tóny. Zahledí se na dívku, která zkoumá tep.

Ta vycítí jeho pohled, obrátí se k němu a kývne souhlasně hlavou. Položí nazpět ruku a uhladí pokrývku na nehybné postavě. Posadí se na postel u nohou a pozoruje pacienta.

Musí říct, že skutečně svůj titul jednoho z nejhezčích mužů si zaslouží. Jednu chvíli si myslela, že po jejím boku by mohl stanout Wei Wuxianův bratr Jiang Cheng, dokud nepoznala jeho povahu. Nestál za to. Ti dva by za to stáli. Šla by za nimi až na konec světa, pravdou ovšem je, že ji nepřitahovali. Jednou najde svůj protějšek jako oni dva. Věří tomu. Pozorně se dívá, jak rty růžoví. Usměje se. Teprve začátek, ale je to dobré znamení.

„Sestro, už svítá.“

„Výborně. Prosím, můžete na chvilku přestat hrát?“

„Jistě.“ Odvrátí zrak, když vidí, jak do něho dostává lék.

„Hotovo. Musím si odpočinout, tohle by dostalo i chodící mrtvolu,“ řekne pochmurně. „Zatím nepotřebujeme hudbu, během dne určitě. Děkuji.“

„My děkujme,“ řekne nerad. On sám byl v čele kultivátorů, kteří zničili klan Wenů i později na Pohřebních pahorcích. „Uzdraví se?“

Wen Qing k němu zvedne rozšířené oči, až je jenom vidět černá zornice. Je jasné, že je pod nějakým silným lékem. „Jistě. Jen si musím odpočinout. Tohle je skutečně silný jed. Bohužel se ho musí zneutralizovat jiným jedem. Bratříčku, hlídej ho.“ Zvedne se, zapotácí se a přidrží se silné ruky. „Vzbuď mě za dvě hodiny. Musím připravit další léky.“

„Ano.“ Starostlivě sleduje sestru, jak dojde k pohovce a lehne si na ní, kde ztuhne jako mrtvola. Přijde k ní a přikryje ji. Jemně se dotkne čela. Přikývne. Je pod vlivem jedu. Kdysi by to nebylo problém, ale pan Wei je bez zlatého jádra, tak se musí to udělat postaru. Postaví se k druhému lůžku, kde leží pan Lan. Když uplyne určený čas, vzbudí svou sestru.

„Bolí mě hlava,“ zamumlá. Povzdechne si a postaví se. „Jdeme. Počkej.“ Přejde k svému pacientovi, posadí se a pozorně naslouchá tepu. „Výborně.“ Přejde k míse s vodou a pořádně se umyje. Vytáhne jehly a rozloží je. Moc dobře ví, jak tenhle pohled Wei Wuxian nesnášel. Skoro ho slyší úpět. Vybere jich pár a zabodne do ruky, další čtyři umístí na hlavě a jednu přímo do výstřihu. Celou dobu kontroluje tep.

„Jak je na tom?“

„Výborně a doběhni pro A-Yuana. Jsem na něj zvědavá.“ Pohlédne na muže na posteli. Má už zdravější barvu a řekla by, že další lék už bude moci vypít sám. Vyjde ven a zacloní si oči před sluncem. Dojde k herbárium, když zaslechne kroky. Pohledem sklouzne po mladíkovi v bílo modrém oblečení. Na čele má stužku s oblaky. Takže ho sekta Lan adoptovala. Je jenom dobře, že není sám.

A-Yuan se hluboce ukloní. „Paní.“

„Pro tebe starší sestra. Pojď za mnou.“ Otočí a vede je do lékařské místnosti. Tichým hlasem vypráví, co dělá.

„Je to složité,“ postěžuje si. „Ale budu si to pamatovat.“

„Za jiných okolností bys studoval s námi, ale stalo se. Podle mého bratra tě pan Lan zachránil.“

„Ano. Je pro mě jako rodina, i když jsem rád, že mám vás.“ Je to pro něj nezvyklé vidět tělo někoho jiného, jak se chová naprosto opačným způsobem. Polkne. „Není to nebezpečné?“

„Co je bezpečné?“ odpoví lehce. „I dýchání je nebezpečné, když nevíš jak. Přitahuje tě?“

Lan Sizhui zvažuje, potom přikývne. „Obě strany.“

„Dobře děláš. Neexistuje jen jedna cesta, jdi vždy po té, která je správná. Wei Wuxian nemá na výběr, ty ano. Nenech se unést žádnou z nich.“ Zasměje se. „Měla bych tě nabádat, aby ses stal lékařem, ale musím říct, že nevím o nikom, kdo by tě učil a bojím se, že flétna s guqinem tě dostaly, mám pravdu?“

„Ano, starší sestro, i když tohle je taky zajímavé.“

„Všechno je zajímavé,“ řekne lehce a vějířem rozdmýchá oheň pod jedním z hrnců. „Vyrostl jsi. Jsem ráda, že ses zachránil, přestože už nikdo nebude pokračovat v našem umění.“

„Já…“

„Nic neslibuj a já nic po tobě nechci. Tak jdeme na to. Ten poslední mi dones na večer, bratře.“ Nalije lék do misky, přikryje ji a tác s miskou podá mladíkovi.

„Starší sestro, co se vlastně stalo?“

„Otrávili ho velmi šikovným způsobem. Víš, existují jedy, které nejsou jedy ve skutečnosti, ovšem když se smíchají, potom dokážou zabít. Zřejmě nic nezpozoroval. Je to zajímavé a zajímalo by mě, který kultivátor tohle vynalezl. Takto otráví kohokoliv.“

„Pan Lan je silný. Nechápu, jak někdo tohle dokázal.“

„Jsou věcí, které nemůžeš ovlivnit.“

„Mluvíte jako pan Lan a Wei.“ Jemný smích ho uchvátí a najednou si vybaví ten vzácný jev. „Já vím! Vzpomněl jsem si.“

„Na co?“ zeptá se s jemným úsměvem.

„Na to, jak jste se smála. Jen to nebylo často. Na ty dny nemám moc vzpomínek, i když pan Wen hodně jich oživil.“

Dívka se k němu otočí, vezme tác. „Dám ti radu. Nech minulost spát a hleď do budoucnosti. Neužírej se tím, co se stalo a snaž se dělat čest jménu, které jsi nosil, a které nosíš teď. Jsou věci, které ovlivníš, rozumíš?“ Mladík přikývne. „Jsem ráda, že sis na mě vzpomněl. Běž,“ pobídne ho. Vejde do domu. Přejde lehkým krokem k posteli.

„Dobře jsi ho vychoval, děkuji.“ Nabere na lžičku lék, pofouká a přiloží ke rtům. Tekutina sklouzne dolů. Otře mu rty a zkusí opět a opět. „Hodný chlapec,“ pochválí ho, když tekutina vklouzne mezi rty. „Déle tě líbat, tak mě Wei Wuxian nejspíš uškrtí,“ řekne pobaveně. „S tím, co dokáže, tak raději už nebudu pokoušet osud.“ Pomalu vpraví mu celou misku do žaludku. Vytáhne jehly z hlavy a opět zkontroluje, jak na tom je.

„Dobrý den, neruším?“

„Jistěže ne. Zahrajte mu cokoliv. Nezdá se to možné, ale hudba má uzdravující účinky.“

„Samozřejmě.“ Začne hrát na flétnu líbeznou melodii.

Wen Qing celou dobu u něj sedí, zatímco naslouchá flétně. Léky se střídají, jehly jsou vyměněny a opět použity.

„Poslední fáze,“ zabrumlá. „Pane Lane, budete mi muset pomoci.“

„Ano?“

„Bylinná lázeň. Wei Wuxian mě za to, že bych mohla spatřit jeho miláčka, určitě přizabije, pokud se toho dožijeme.“

„Je to tak špatné?“

„Nebudu lhát, už dávno jsem měla být pryč. Tohle je asi nejdelší převzetí těla. Nebýt toho, že je tak silný, už dávno by se ztratil.“

„Myslel jsem, že je to empatie.“

Dívka se na něj zadívá. Vypadá to, že o tomhle opravdu moc neví. „Je i není. Je to složité. Je dokonce možné, že to nepřežije nikdo. Ani já, ani on.“

Lan Xichen ji popadne za ramena. „Musí! Jinak bratr… Omlouvám se. Nevím, co bych dělal. Bratr je jím prostě…“

„V pořádku. Já to vím, on to ví.“ Odmlčí se. „Kdyby se něco pokazilo a já ho stáhla do světa mrtvých, potom ho musíte udržet naživu, rozumíte?“

„Vy…“

„Já? Ne. On. Vrátí se. Rozumíte? Vždy se bude vracet, pokud bude tady on.“ Kývne k posteli. „A nyní jdeme na to. Nesmí mít nic na sobě, bylinky se lépe vstřebají.“ Sleduje, jak je přitáhnuta káď a džbery horké i studené vody. Sype hrsti rostlin do vody. Odvrátí zrak, když zahlédne bílý oděv na zemi.

„Hotovo. Musí to být? Lan Zhan na sebe nenechá nikoho sáhnout,“ řekne rozpačitě. Musí říct, že ty smutné oči ho přitahují. Chtěl by ji lépe poznat.

„Ano, já vím,“ přikývne. „Nebojte se.“ Obhlédne situaci, ale vypadá to, že se neutopí. Horká pára zastře malou místnost. Skoro se nedá tu kvůli páře a vonným bylinám dýchat. Vyjde ven. Nikdo tu není. Jde na dvorek, podívá se na měsíc. Tohle už dlouho neuvidí.

„Sestro.“

„Chovej se slušně a nedej si nic líbit.“ Sleduje ho, jak přikyvuje. Pohladí ho po tváři. „Poslouchej pana Weie a pana Lana.“

„Musíš?“

„Můj čas už dávno vyprchal.“

„Já… Bude se mi moc stýskat.“

„Já vím.“ Otře si oči. „Nikoho sem nepouštěj,“ ještě mu přikáže a vejde do domu. Nadechne se a vstoupí do krvavého kruhu. Posadí se. Netuší, zda to dokáže, zda oni oba to dokážou, byla v tomhle těle až příliš dlouho. Vezme přichystaný papír a začne číst. Stíny se protáhnou, zšeří se, cítí kolem sebe napětí. Málem že nepoklesne na duchu, protože se jí nedaří navázat spojení, ale zatne zuby a omílá slova pořád dokola.

Wen Ning s obavami vzhlédne k domu, jenže neodváží se sestřin příkaz porušit. Zůstane tu! Nikdo do domu neprojde.

Podařilo se to, pomyslí si s úlevou, když zahlédne skoro vedle sebe Wei Wuxiana. Pamatuje si ho v jiném těle, jenže duše jsou jen jedny. Němě mu poděkuje a on jí. Jen doufá, že návrat zvládne a ji zbývá doufat, že jednou se znovuzrodí v jiném těle, v jiném světě. Najednou cítí, že ji něco stahuje jinam. Nerozumí tomu, když pocítí, že je uvězněná, zazmítá se, pak se vřelé usměje. Přece jenom bude mít šanci najít svůj dokonalý protějšek dřív, než si myslela.

„Děkuji ti.“

Musím to dát! Sídlí ve Wei Yingovi jediné přání. Před očima má dokonalou tvář své lásky. Jeho oči, smělé rysy, jeho osobnost, prostě JEHO. Jak popsat svou lásku? Dá se to vůbec? Vrátí se k němu za každou cenu. Nadechne se, pak se vzpamatuje a hned zachytí duši Wen Qing a schová ji do Duchovního váčku. Až trochu zesílí, postará se, aby se znovu odrodila.

„Wen Ningu!“ zavolá slabě.

„Pane Wei?“

„Tady.“ Podá mu váček.

„To je…“

„Pečuj o ni jako o svůj život.“

Wen Ning se hluboce ukloní. Kdyby mohl, plakal by, takto aspoň vyjádří svou vděčnost. „Já… Děkuji. Pan Lan…“ Pohlédne do zadní místnosti, kam nosil vodu.

„Vím. Hlídej.“ Opře se rukou o podlahu. Jde to ztuha, nakonec to zvládne. Jako stařec se šourá do místnosti s kádi. Nadechne se voňavého vzduchu. Narovná se, jak ho byliny léčí. Wen Qing je prostě neuvěřitelná, jak pamatovala i na něj. Moc dobře věděla, že bude oslaben. Pro svět kultivátorů byla její smrt velká ztráta. Něžně pohlédne na svého partnera. Když viděl, jak mu dávala lék, tak málem vybuchl žárlivosti. Posadí se vedle něho a pohladí ho po tváři.

„Miluji tě. Jsi mým životem, to nevíš? Kvůli tobě bych šel kamkoliv, udělal cokoliv.“ Vezme houbu a důkladně ho umyje. Na stolku najde hřeben. Posadí se, bere jeden černý pramen a rozčesává ho do vysokého lesku. Nezapomíná ho hlídat a sleduje každý jeho nádech. „Žárlil jsem. Na ní, že s tebou byla a jen vědomí, že tě dokáže zachránit, mě drželo, abych to snesl. Myslím, že jsem zažil peklo.“ Opatrně spustí dlouhé vlasy a opět se u něho posadí. Nedokáže se od milované tváře odtrhnout. Nevnímá, jak noc kráčí dlouhými kroky a blíží se úsvit. Měl by být už uzdravený, tak proč se neprobouzí?

Vytáhne flétnu. „Naše píseň, vzpomínáš si, jak jsi mi ji prvně broukal? Hned se mi líbila a zvučela mi v hlavě. Jak mi bylo smutno, myslel jsem na ni. Zapamatoval jsem si ji.“ Přiloží flétnu ke rtům a s pohledem na Lan Zhana ji začne hrát. Tóny melodie obklopí postavu, promění místnost v ráj.

„Wei…“ splyne ze rtů. „Jsi to ty?“

Postava strne, flétna mu vypadne z ruky a on se vrhne k postavě. „Lan Zhane!“ Políbí ho na rty. „Konečně! Už jsem se bál. Jak ti je?“ Jemně pohladí jeho bledou tvář, ale ta radost, že žije, je neskutečná. Neví, co dřív má dělat. Smát se, plakat, nebo se ho dotýkat.

„Lépe. Co se stalo?“ Zadívá se mu do očí. „Vzpomínám si na vojáky ve staré zbroji. Hlídali mě. Tvůj náramek mě zachránil? Kde je?“ zvolá úzkostně, protože zvedl ruku, aby mu ho ukázal.

„Někdo od nich ho sem donesl, tak to mělo být. Neboj se. Vše bude v pořádku.“

„Děkuji ti. Tohle jsou…“ Rozhlédne se kolem, pak upře na něj pohled. „Cítil jsem tě, ale nebyl jsi to ty. Kdo to byl?“ optá se přísně. Chce se nadzvednout, jenže nedokáže to.

„No, víš, Wen Qing, promiň, ale nevěděl jsem, jak jinak tě zachránit.“

„Wei Wuxiane! Jsi prostě nezodpovědný! Víš, co se ti mohlo stát?“

„A co tobě? Odjedeš si a přijedeš v tomhle stavu!“ vyjede naštvaně. „Umíral jsi! Mám se jako na to dívat? To po mně nechtěj! A udělal bych to opět!“ Sebere spodní šat a zatřepe jim, aby se narovnal. „Donesu ti jiný,“ řekne znechuceně při pohledu na pomačkanou a špinavou látku. Vyjde ven. Lan Zhan se za ním zamračeně dívá. Nechápe, jak to mohl udělat. Vždyť je to tak nebezpečné! Co kdyby se nedokázal vrátit? Jak by mohl bez něj existovat?

„Tak jsem zpět. Ještě tě to drží?“ optá se pobaveně.

Mám strach, že zmizí. Už se to nesmí nikdy stát! Zvedne se a obejme ho. „Miluji tě. Mohlo se ti něco stát. Nikdy bych si to neodpustil.“

„Vše je v pořádku. Jen malý risk. Hlavně, že jsi v pořádku. No tak už mě už můžeš pustit.“ Lan Zhan ho stále pevně svírá, když mu najednou hlava klesne a tělo ochabne. „Lan Zhane!“ zvolá a rychle se od něj odtáhne. Proč? Najednou mu padne zrak na jehly, které stále má v ruce a jednu v prsou. Rychle je vytáhne a odloží. Dostane ho z kádě. „Vidíš, co děláš. Jsem celý mokrý,“ vyčte mu s úsměvem, přestože mu do smíchu celou dobu nebylo. Četl ve Wen Qing jako v knize, takže i když nedávala to najevo, měla strach nejen o Lan Zhana, ale i o něho. Je prostě skvělá a paličatá jako jeho Jablíčko. Kdyby nebylo Lan Zhana asi by se do ní zamiloval. Nebýt ji, mohlo to dopadnout jinak a dokázala jeho lásku uzdravit. Má u ní nesmírně velký dluh, který bude splácet i v příštím životě.

Uloží ho do postele, potom ze sebe všechno shodí a zůstane jen ve spodním šatě. Posadí se na stejné místo jako dívka. Dívá se do klidného obličeje, který vypadá jako kus něžného nefritu. Najednou vstane, vyjde ven, ukloní se vůdci sekty.

„Je… Ehm…“ zasekne se Lan Xichen, a i když ho už viděl ve spodním šatu, vždy ho to rozruší. Neměl by takhle chodit ven.

„Omlouvám se za svůj nevhodný oděv. Probral se. Bude v pořádku.“

„Řeknu i ostatním. Dělali jsme si velké starosti.“ Pozorně si ho prohlédne, ale jak se zdá Wen Qing ho opustila v pořádku. „Zítra to probereme.“

„Ano. Mohu se optat, zda jsi neviděl náramek?“ Nemusí říkat, jaký.

Vůdce sekty sáhne za pas a podává mu ho. „Je to velký dar, který jsi mu dal. Bál jsem se, aby se mu něco nestalo.“

Wei Wuxian ho s úklonou převezme. „Děkuji.“

Lan Xichen zavrtí hlavou, hluboce se mu ukloní. „Ne, já děkuji za bratrův život. Doktor by se sem nikdy tak rychle nedostal a v Gusu je sice dobrý, ale neporadil by si s něčím tak složitým. Wen Ning tu může zůstat, jak dlouho chce. Bude tu vždy vítaným hostem.“

Wei Wuxian se usměje a poděkuje mu malou úklonou.  Sleduje vzdalující postavu, když se mu ztratí úsměv ze rtů. Za tohle někdo pořádně zaplatí, pomyslí si vztekle. Přesně ví, jak dotyčný skončí. Vejde dovnitř. Lehkým krokem přejde k posteli. Vezme ruku a natáhne mu na ní náramek. Obdivně spočine na ruce. Tak silná, přitom jemná, je dokonalá. Políbí ji a olízne. Voní po bylinách. Lehne si k muži, do kterého se zamiloval a bude se k němu vracet. „Konečně jsem doma. Když jsi tu nebyl, bylo to divné. Už tě nikam samotného nepustím.“

„Skutečně?“

„Jsi vzhůru.“

Ruka se zvedne a zadívá se na náramek. Nikdy ho nesundá. „Ano.“ Obejme štíhlé tělo. „Miluji tě. Nebýt tebe, tak se nejspíš nevrátím.“

Wei Wuxian se usměje a přitulí se k němu. „A teď spát!“ poručí mu blaženě pro změnu on.

 

Pomsta - 6.