Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 22.

 

   Kaze Sifra

Nevhodní: Je to skupina lidi, kteří nemohou se hnout z určitého místa. Jsou označení dvěma vypálenými čárami přes čelo, takže každý ví, že něco spáchali proti státu. Proto je nikdo nezaměstná a nikdo jim nepomůže. Většina velmi brzy umírá, nebo se živí jak žebráci nebo zločinci, pokud mají to štěstí.

Známá pravda

Elean najednou mávne rukou a Daimón se ocitne mimo. Chce k sestrám přiskočit, když ho zarazí planoucí ruka. Hmátne stranou a v jeho ruce se objeví meč. Napřáhne ji směrem k Eleanovi. Jenže to už druhá Eleanova ruka je na Kassiině krku a svírá ho.

„Nemohu nechat je žít. Nechci vidět, jak znovu umíráme. Vidím to jako dnes, kdy vedle mě padali přátelé. Ne, podruhé ne!“

„Nic neřeknou!“

„Ne, lidi jsou proradní!“ Sevře Kassiin krk ještě víc.

Iliya ho chytí za napřaženou ruku, ale spíš by hnula skálou, než rukou. Najednou stisk povolí.

 Kassie se nadechne a zachraptí. „Bí… lý li…d.“

Stisk povolí úplně a Kassie se sesune se na zem. Lapá po dechu. Iliya se k ní nakloní. „To nebylo fér! Snažili jsme se pomoci! Je to náš bratr! Kass! Kass jsi v pořádku?“ volá a snaží se jí pohlédnout do tváře.

„Do…brý,“ zachraptí. „Bolelo to,“ řekne už srozumitelně, ale její hlas nezní jako před chvilkou.

„Co jsi to řekla?“

„Měla jsem pravdu. Bílý lid. Vy jste Bílý lid.“ Kassie si oddechne. Možná, že ji nechá naživu a je ráda, že si na to vzpomněla.

„Odkud ten název znáte? Z knih?“

„Ne, z těchhle ne, z jiné. Skazky z Východních provincii Sssertanského království od Cestovatele. To je jeho přezdívka,“ říká chraptivým hlasem a co chvilku zakašle.

Elean se posadí. „Skazky?“

„Ano,“ přisvědčí už sebejistěji Kassie.

„Ale všechno bylo zničeno. Pátral jsem po náznaku, zda si na nás někdo vzpomene. Nic jsem nenašel! Co když lžete?“ Jenže jak může znát jejich jméno, které jim dali první lidé? Jestliže je to pravda, jeho úsilí je skutečně k ničemu.

„Nelžu,“ ohradí se prudce. „Jaký bych asi k tomu měla důvod? Žádný. Milujeme svého bratra, chceme mu pomoci a on si vás zvolil za partnera. Jeho volbu respektujeme a stal jste se části naší rodiny. Takže mu povolíte návštěvy, vybudujete úkryt pro ty knihy, a když někoho sem pošlete, přivítáme ho. Podle toho, jak jste reagoval na naši zprávu, pak máte tu mocné nepřátele. Myslím, že pár přátel, i když ne tak mocných,“ řekne sarkasticky, „by se vám hodilo.“

V Daimónovi to už chvilku bublá smíchy, až nakonec vytryskne plnou sílou. „Eleane, proti ženám nemáš šanci. Ber to tak a máš pravdu. Dáte mi na něj pozor?“

„Budeme muset.“ Dotkne se krku. „Odjíždíš?“

„Musím splnit různé úkoly a potom odjíždím s Eleanem do jeho země. Myslel jsem, že nepřijedu, ale udělám vše proto, abych mohl vás navštívit. Ty se, Eleane, taky vracíš ke své rodině. Ti, co tam jsou, už tady žádnou nemají, ale já ano. Neseberete mi ji,“ řekne tvrdě.

Elean se najednou usměje. „Dobře. Projednáme to. Rád bych vás pozval na náš Slib, ale obávám se, že je to nemožné.“

„Škoda.“

„Slib?“ V hlase Daimóna se ozve strach.

„Zpečetění toho, že jsme svoji. Neboj se, nic to nebude,“ uklidňuje ohromeného Amadea. „Kassie, Iliyi, děkuji moc.“

Obě zrozpačití. „To nic nebylo, hlavně že známe lék na Amadeovu nemoc.“

„Stále si nemohu na to jméno zvyknout. Daimón je mi bližší,“ zabrumlá nespokojeně. Je šťastný, že to takto dopadlo. Moc se tím trápil, že by sestry nikdy už neviděl.

Elean váhá, nakonec si v duchu řekne, že stejně nemá jinou možnost. Musí se pokusit naplánovat nejbližší budoucnost. Posadí se a pokyne i Amadeovi a jeho sestrám. „Nedá se nic dělat, a když jste tak pěkně vpadly do mého života, tak si ponesete následky. Patřím, jak jsi řekla k národu, kterému tato země patřila staletí a předtím Dračím pánům, kteří zmizeli. Vyhnali jste nás na daleký sever. Odešel bych, ale ztratil jsem zde věc, bez které jsem nemohl projít bránou. Hledal jsem ji, jak jsem mohl, až jsem se stal Třetím astrologem. Doufal jsem, že s mocí jaká je mu daná, tu věc objevím.“

„Měla jsem pravdu, jste stále stejný!“ zvolá nadšeně Kass. „Vidíš, já ti to říkala.“

„No jo, neomylná Kass,“ mrzutě řekne Iliya.

„Před dvaceti roky mi hvězdy prozradily, že se narodilo dítě, které pohne mým osudem. Nakolik, to jsem nevěděl. Byl jim Amadeo. Tím, že ho Oliviena neposlala do paláce a zatajila narození, přivodila mi bezesné noci.“ Sestry se mimoděk ušklíbnou. „Nedávno jsem taky zjistil, že existuje skupina, která prahne po nesmrtelnosti.“

„Cože?“

„Ty jsi jim to neřekl?“

Daimón rozpačitě zavrtí hlavou. „Ne.“

„Tak je to venku. Jsme nesmrtelní a vy jste po ní zatoužili. Jenže není to tak jednoduché, jak se zdá.“

„U Oka!“

„Elefian se musí svázat s člověkem. Nikdo neví s kým. Jen když ho najdeme, víme, že je to on. Za to mohou Dračí pánové. Společně žijeme, společně umíráme. Kdyby Amadeo zemřel, zemřu i já. Okamžitě.“ Daimón přikývne. „Tu skupinu musíme zastavit.“

„Takže Druhá, První a Druhý… U Temného, to jsou krapet silný protivníci.“

„Ano. Říkám to, abyste věděly, proti čemu se postavíte. Taky mohu ihned vymazat vaši paměť, takže si nic nebudete pamatovat.“

„Ohrožují vás?“

„Svým způsobem ano. Myslel jsem, že nemohou najít víc vodítek, ale ty Skazky, knihy nebo gobelíny by je mohly přivést na stopu, kam jsme se poděli.“

„To je pravda. Takže co chcete dělat?“

„Zničit je.“

Obě sedí, přemýšlejí. „Nic nám mazat nemusíte, dokážeme mlčet.“

„I u královského popravčího?“

Obě polknou. „Nevím,“ řekne za sebe Kassie. „Opravdu nevím, zda bych to vydržela.“

Elean se usměje. „Něco vymyslím a děkuju.“

„No, nevím za co, nic jsme neudělali kromě těch knih. Hlavně ať se to stihne.“

„Určitě. Elean musí odjet splnit své úkoly, já mám tu své. Nebudete se plést do ničeho, pokud vám to OSOBNĚ neřeknu. Ničemu nevěřte.“

„Dobře. Jen osobně.“

„Přesně tak.“ Přejde do vedlejší místnosti, pohladí ptáka po rudočerném peří. „Tohle je posel. Dokáže doletět kamkoliv. Donese zprávu, komu budete chtít.“

„Je překrásný. Neznám takového ptáka.“ Obě dvě obdivuji jeho krásu.

„Žijí pouze na Západních souostrovích a je velmi těžké je chytit. Toho pravděpodobně vypiplali z vajíčka. Je váš. Stačí říct jméno a on bude vědět, kam má doručit zprávu.“

„Jenom? Ideální posel.“ Prohlédnou si ho s malou schránečkou na nožce. „Budeš psát ty Iliyi, máš lepší rukopis,“ rozhodne hned. „Půjdeme, abyste se stihli rozloučit. Zajedeš k nám do archívu?“ obrátí se na svého bratra.

„Určitě. Chci, abyste poznali Argése, Kakopa. Mnohokrát mi zachránili život.“

„To určitě chceme. Půjdeme, Kassie.“ Obě dvě s úklonou ve dveřích vyjdou, když na chodbě potkají Breva. Ten se k nim hrne.

„Zdravím, paní A…“ Poodstoupí, když si všimne na její ruce ptáka. Má pocit, že musí začít kýchat. U Temného, nesnáší toho ptáka! I když podle toho, že ho má na ruce, tak se ho konečně zbaví, což je vynikající zpráva.

„U Oka, říkejte mi Kassie,“ zabručí s rukou na krku. Tak málo chybělo a mohla být mrtvá. Elean je rozhodně nebezpečný muž. Tenhle taky, i když jiným způsobem.

„Dobře. Potřebuji se podívat na něco do královského archívu, mohla byste mi ho zpřístupnit?“

Kassie se rozpačitě podívá na Iliyu. „Je mi líto, na to jsou… ale jsi Lovec. Ti mají povolení pátrat v archívech.“

„Ne v královském. Ve Fiore by to nebyl problém, ale královský je problém.“

„A co Elean? Prakticky řídí archív, stačí jedno jeho slovo nebo příkaz a můžeš si dělat, co chceš. Myslím, že se naštval, když jsme mu nevydali papír o Amadeovi,“ navrhne Iliya.

„Byl naštvaný, to jo,“ přikývne spokojeně Kassie. Je ráda, že splnil slib a Amadeovi neublížil, spíš naopak. Povzdechne si, když si vzpomene na ruku, která laskala nahá záda. Ti dva se milují.

„Děkuju moc. Hned za ním zajdu. Musím splnit jednu věc.“ Vyrazí k Eleanovým dveřím. Celé dopoledne přemýšlel jak na Kaze Sifra, potom si vynadal, protože evidentně zapomněl, jak se loví. A tak se vypravil do archívu si tam zjistit, co potřebuje. Vstup mu byl odepřen, že královský archív není žádný holubník a musí mít povolení. Nejraději by jim to tam zdemoloval, ale jak zná úředníky, nedostane se přes ně, naopak skončí u královského kata. Zaklepe.

Elean naštvaně se otočí. „To je Brev. Je to tu jak před ložnici krále,“ zabručí. Jde otevřít. „Breve?“

„Omlouvám se, že ruším, ale potřebuji se dostat do královského archívu. Právě mě z něho vyhodili,“ řekne omluvně.

„Jsi… Ach tak. Pojď dál.“

„Breve, co tu děláš?“

„Chci zjistit něco o vrchním přepravčím a ty úřednické kanálové krysy mě k jeho papírům nepustí. Kassie mi to nemohla zařídit, tak jsem tu. Promiň.“ Je mu ouzko, protože ti dva zřejmě hodlali odebrat na lože a on sem takhle vpadne.

„Tady máš.“ Elean mu podá potvrzení s pečetí. „Zvládneš to?“

„Podle toho co zjistím, i když myslím, že někdo jako on má ošklivé tajemství. Uvidím. Zítra poreferuji.“

„Ostatní už odjeli?“

„Chystají se v průběhu dne odjet. Zůstávám já. Nejdál to má Armilon, i když možná mu pomůže Akron.“

„Akron…“ řekne trochu zasněně Elean. „Musím říct, že krásnějšího muže jsem neviděl.“

Breva překvapí poznámka, mrkne se na Amadea, ale ten se jen usmívá. No tedy… „Půjdu. Ať vaši noc zatemní Oko,“ zabručí rozpačitě a vypadne. Má to za sebou. A ta poznámka… Copak Amadeo nežárlí? On by byl vzteklý, kdyby Nina chválila jiného chlapa, ale když mu to nevadí… No, hlavně že má ten papír a když se to tak vezme, mohl by se s Ninou rozloučit taky. Ne v posteli, na to je brzy, ovšem něco dobrého k večeři a procházka k řece taky má něco do sebe. Ne, tam ne, nějaké zahrady by byly vhodnější.

„Nejkrásnější muž?“ Daimón praští Eleana. Ten se obrátí a popadne ho do náruče. „Pusť mě! No tak!“

„Je nejkrásnější, ale tebe miluji.“ Dívá se mu do tváře. „Žárlíš?“

Daimón se uklidní, pak se usměje. „Já ne a pusť mě, jsem těžký.“

„Pro mě ne.“ Pomalu ho spouští pomoci magie, jinak má pravdu, je těžký. „Jen se podívej, co se mnou děláš. Stačí mi jen tvá přítomnost a na nic jiného nemyslím.“

Daimón si to dobře uvědomuje. Zajede mu pod dlouhé světlé vlasy a obejme. „Cítím to… hej, kde mám šaty,“ vyprskne rozhořčeně, ale oči mu září touhou. „To není fér.“

Elean ho místo dalších řeči políbí. „Chceš mluvit nebo se milovat?“ řekne vážně, když ho dostrká k posteli.

„A když řeknu, že povídat?“ řekne mu tiše do ucha Daimón. „Copak uděláš?“

„Budu si s tebou povídat.“

Daimón se od něj užasle odtáhne. Myslí to vážně? Myslel si, že chce jen jedno, jenže tváří se tak vážně… Posadí se na postel. „Myslíš to vážně?“

„Co se tebe týče, myslím všechno vážně.“ Posadí se k němu a vezme Nitky do rukou. Vytváří sněhově bílý plášť a zabalí do něj Amadea. „Tak mě nebudeš pokoušet.“

Daimón se podívá na zakryté tělo. Dotkne se ramene a stáhne plášť, který se ihned rozpadne na Hvězdný prach. „Povídat si můžeme potom.“ Elean se šťastně usměje.

 

„Co chceš dělat?“ zeptá se Nina v tmavozelené dlouhé tunice s širokými vyšívanými rukávy. Ve vlasech se ji skví stříbrné stužky vytvářející vysoký účes.

„Nevím, nejdřív si o něm všechno zjistím. Jsi dnes kouzelná. Zelená ti sluší. Co vy dva?“

„My dva?“ ušklíbne se a vzpomene si na trn v patě – Ardira. „Ten chlap je prostě příšerný, jenže je mým parťákem. Podle situace. Co bude potom?“ Má už mírný plán, jen ho dotáhnout do konce.

Brev nějak ví, co tím chce říct. „Vrátíme se do Fiory, do našeho domu, chceš?“

Nina překvapeně přikývne. „Nic bych raději neudělala. Vrátíme se k původní práci. Po tomhle bude lehká. Půjdeme?“

„Jistě.“ Zvednou se, Brev zaplatí. Po chvilce ji vezme za ruku a sevře ji.

„Nikdy bych neřekla, že jsi romantik.“ Brev její ruku okamžitě pustí. „Nech to tak, líbí se mi to.“

„Měla by sis rozmyslet, co chceš,“ řekne a vezme ji za ruku. Políbí ji na hřbet ruky. Zaplaví ho štěstí, když se rozesměje tichým hlasem. Přitáhne si ji k sobě blíž. „Vrať se co nejdřív,“ zašeptá toužebně.

„Vrátím se, slibuji. Nějaký generál mě… nás nedostane. Žádného z nás.“ Políbí ho a zmizí v domě bílých lampiónů.

Brev si povzdechne. Rád by šel za ní, jenže to by nemusel kdysi zavést to pitomé pravidlo, že před akci žádný alkohol, ani ženské. Kopne vztekle do zdi, zaskuhrá bolestí.

„Co tě naštvalo, naskoč si.“ Vedle něj zastaví Armilon s povozem.

„Ještě jezdíš?“

„Ano.“

„Kdy vyrazíš?“ optá se.

„Až se pán z Thor vytetelí z postele,“ řekne kysele, protože nejraději by ujížděl do Thor. „Problém je, že netuším, zda pojede do Thor. Nechci ho ztratit z očí.“

„To jistě ne. Taky nevíš, jak ho zabiješ.“

„To nevím. Až na místě, i když uvažuji, že se nechám zaměstnat u něj v paláci. Možná mi pomůže Akron.“

Opět Akron. „Je to fajn chlap… tedy na společnici.“

Je úžasný, pomyslí si Armilon, a stále netuší, jak si u něj stojí. Přece jen není žádný krasavec, a když si vezme pana Eleana… Stál by o něj? „Půjdeme spát. Potřebujeme se na to vyspat.“

„Zítra ráno jdu do archívu. Chci o našem drahém,“ ušklíbne se, protože ten chlap je prvotřídný zmetek, „přepravčím vědět vše. Dám krk na to, že schovává nechutné tajemství.“

„A kdo neschovává?“ opáčí Armilon s myšlenkou na Akrona.

„Pravda. Díky za svezení. Ten palec bolí.“

Armilon se ušklíbne a pobídne koně do stáje. Ráno jen nadzvedne polštář, když zaslechne Breva odcházet. Ještě má čas a se zívnutím opět usne.

Brev nakráčí do archívu. Je zvědavý co ctihodný pan Vrchní přepravčí schovává. Musí přiznat, že ho těší, že opět budu lovit, protože tohle je zločinec, jak má být. „Nechť vás Jasná Divine doprovází.“

„I vás, přejete si?“ Před ním se ukloní mladý muž v hnědé tunice.

„Zde.“ Podá mu papír od Eleana.

Muž ho vezme, otevře a hluboce se ukloní. „Prosím, pojďte za mnou. Jistě si přejete mít klid.“

„Samozřejmě.“ No tedy, pomyslí si, když se usazuje do pohodlného křesla, které jistě tu není jen tak pro každého.

„Jaké si budete přát spisy?“

„Pan Vrchní přepravčí  Kaze Sifra.“

„Jistě, hned tu bude. Budete si přát čaj?“

Čaj? Víno by bylo lepší, jenže není to hospoda. I tak čaj! „Děkuji, samozřejmě.“ Hledí za ním. „Tak tohle dokáže jeden papírek od správného člověka,“ zabrumlá nevěřícně, a zároveň spokojeně. Cítí, že je na správné stopě, to pak se mu vaří krev touhou lovit.

Kassie zahlédne Breva, ale než stihne k němu dojít, už je ve spárech jednoho z učňů. K tomu nejvíc ukecaného. Osel! Měla mu říct, aby se ptal po ní. Nějak ji to nenapadlo. Přijde k Brevovi. „Zdravím do pěkného dne.“

„Oh, K…“ zadrhne se pod jejím přísným pohledem. „Paní Kassie.“

„Měl jsi přijít za mnou. Do večera to přepravčí ví, že se na něj vyptával lovec.“

Na Brevově tvrdé tváři se objeví spokojený úsměv. „Vážně?“ Kassie přikývne. „Tak to přesně potřebuju. Čím dřív, tím lépe. Děkuju. Máte tu dobrý čaj?“

„Vynikající, jen si myslím, že bys rád víc víno.“

„Paní Vrchní archivářko, nesu spisy.“

„Oh jistě, položte to sem a přineste čaj pro oba.“

„To nemusíš dělat.“

„Budou si tě spíš pamatovat a rychleji se to roznese.“

Brev pochopí, otevře spis a začte se. Dětství nic nezvyklého, ale pochybuje, že by v tom věku něco spáchal. Tak najevo nějaké lumpačiny. Ovšem tohle už vypadá zajímavěji.

Příkaz „Čaj!“ k němu dolétne v nejlepším. Nepřítomně vezme šálek, napije se a dál čte. Takže pan Vrchní přepravčí začal od spoda. Nijak bohatá rodina, ovšem taky ne chudá. Pomalu od doprovodu karavan přešel na významnější posty. V té době partnerka Sheli Tizlee. Přimhouří oči. Dítě, chlapec. Ovšem tady má už druhou. Přetočí nazpátek list. Není tu, kam se tedy Sheli Tizlee schovala. Zvedne hlavu, odsune spis.

„Klidně byste mohl studovat.“

„Cože?“ Zamrká a plně svou pozornost obrátí k ženě, která tu sedí. Kassie, sestra Amadea.

„Málokoho jsem viděla tak soustředěného. To je skvělá vlastnost pro studium, ale hádám, že i pro lovce, že? Našel jste něco?“ Vstane.

„Možná. Potřebuju spisy o Sheli Tizlee a Nelahu Tizlee.“

„Hned ti je donesu.“

„Díky,“ řekne nepřítomně Brev a nalije si další šálek čaje. Je mu jedno, že je studený. V hlavě mu víří možnosti. Partnerky se neztrácejí jen tak od sebe a už vůbec ne děti. Podle záznamu u Sifera žijí jen tři děti a to z druhého Svazku.

„Tady to máš, ale ten Nelah Tizlee, je velmi obyčejné jméno.“

„To ano.“ Vezme spis o té ženě. Dětství přelétne. Takže vyšívačka. Zamyslí se. To je pěkně náročné povolání a vida, byla tak dobrá, že se dostala k palácovým šičkám. To už je pěkné postavení. „Byla vyšívačkou. Proč tedy zmizela?“ Sklapne spis. „Musím je najít a přesně vím, kam se ztrácejí nepohodlní lidé v královském městě.“

„Dobře.“

„Prosím tě, nech to někde navrchu, možná budu je potřebovat.“ Sebere plášť, přehodí ho přes ramena. Kassie z toho pohybu zamrazí. Ví, co plášť představuje a není člověk v království, který by si přál, aby se po jeho stopě pustil Lovec.

„Mám je uklidit, Vrchní archivářko?“

„Ne, nech je zde. Ukliď je až před zavřením archívu. Byl to Lovec, Tyrre.“

„Vím, paní Astryhze.“ Zahledí se k východu.

Brev mezitím si to zamíří k vodě a přejde nejspodnější most přes řeku. Pozdraví se s prvními strážnými. Vstoupí na most a jeho tváři přeběhne smutek. Už navždy asi řeku bude spojovat se smrti Dvojčat.

„Stát! Cíl cesty?“

„Jsem Lovec z Fiory, Brev. Mám oprávnění vstoupit kamkoliv. Lovím zločince, rodina Tizlee.“

„V pořádku, můžete jít.“

Brev přejde a ponoří se do změtí mrňavých ne příliš čistých uliček. Nebude tu snadno je najít. Občas se někoho optá na cestu. Nakonec zastaví před malým domkem u hradeb. Odhrne odrbanou látku. Co se stalo, že skončili tady?

„Je tu někdo?“ zakřičí. Tak malá místnost, že mu stačí tři kroky dopředu a čtyři do stran. Něco tak mrňavého mají jedině vězni v Díře. Zdá se, že všichni jsou pryč a zřejmě nemají žádné cennosti, které by jim někdo mohl ukrást. Posadí se. Je tu příšerně. Najednou pronikne do místnosti světlo. Vyskočí, protože dotyční by mohli vzít snadno nohy na ramena.

„Kdo… Lovec!“ V ženském hlase se ozve strach. „Nic jsme neudělali, nechte nás, prosím.“ Roztřesená padne na kolena.

„V pořádku.“ Ta by neutekla ani slimákovi, pomyslí si o schoulené postavě. „Jen chci informace.“ Je mu té rodiny nějak líto. Takhle by nikdo neměl žít. Snaží se uklidnit ženu. V tomto případě je plášť jen na obtíž, pomyslí si nevrle. Co nejvíc nesnáší, jsou slzy. „Nic se vám nestane.“

„Co… Lovec!“

Zase. Pro změnu starší muž. „Jen potřebuji informace o Vrchním přepravčím.“

„Ta… svině! Nechť ho Oko pozře a nevyplivne.“

Brev se v duchu potěšeně usměje. Tohle je lepší reakce. „Můžete mi o něm něco říct a o Sheli, prosím. Klidně zaplatím.“ To by snad mohlo fungovat, ale vzlykot se ještě zvětší a muž se doslova přikrčí. Pak si odkašle a narovná.

„Proč?“

„Lovím ho,“ řekne spokojeně. Jak si myslel, je to tříkarátový prevít v pěkném obalu hříšníka s nápisem Velký zločinec. Miluje to!

Postava na zemi strne a přestane plakat, muž překvapením zalapá po dechu a posadí se. „Nelah? On… Ne, vždyť nic neví, pak kdo? Soudce? Má je podplacené, pak kdo po něm jde?“

„Třetí nejvyšší astrolog.“

Žena se zvedne a posadí na postel. „Ten?“

„Ano.“

„Asi mu něco udělal a Třetí není člověk, který nechá věci jen tak. Říká se to.“

„To ano, rád bych o něm věděl něco víc.“

„Vyhodil ji! Odkopl ji! Když mu byla dobrá, tak ji měl rád, ale pak chtěl vyšší postavení!“ Z ženiných slov je slyšet nenávist a zášť. „On zabil naši holčičku, jenže neví vše! Nikdy se to nedozví!“

„Mami, tati, mám… Kdo jste?“

„Lovec. Jde po Kazim Siferovi. Zabijete ho, že?“ Žena se obrátí k Lovci.

Brev přikývne. „Ano.“

„Modlila jsem se k Jasné Divině, tak moc. Co chcete vědět?“

„Všechno.“ Vida tak Kazi Sifera není tak čistý jako jeho spis. Spíš špinavý jako tady ty ulice. Možná špinavější a nejde jen o úplatky, ty bere každý.

„Udělám nějaké jídlo. Budete jíst taky?“ V ženině hlase zazní únava a rozpaky.

„Ano, ale prosím, nedělejte si starosti. Tady, kupte něco.“ Podá ji stříbrný alacalde. Ta ho pevně sevře a odejde.

„Děkujeme, že jste ji poslal pryč. Hodně ví, ale taky spoustu netuší. Přesto jako jediná může překročit most a živí nás.“ Oba si odhrnou šátky z čela. Brev strne, když vidí cejch, který jim zakazuje se hnout z této čtvrti. Tohle dostávají jen skutečně nežádoucí osoby.

„Přepravčí.“

Oba si je opět uvážou. „Ano. Naši malou Sheli, byla krásná, opravdu, určili jako vyšívačku. Byla velmi šikovná. Dokonce vyšívala pro královnu, jen si to představte. Byli jsme na ni tak pyšní. My jsme měli malý krámek s látkami. Dařilo se nám. Pravda boháči jsme nebyli, chudáci taky ne. Tehdy Sheli potkala Kaziho. Byl to šarmantní muž, který dokázal okouzlit kde koho. I nás. Zamilovala se do něj. Kazi získal místo v paláci přímo v úřadě Vrchního přepravčího. A tehdy začaly problémy.“ Žena se odmlčí. „Najednou se změnil. Doslova ze dne na noc. Z milého muže se stal hrubián. Dokonce párkrát Sheli uhodil. Nechápali jsme to. Na nějakou dobu se to změnilo kvůli Nelahovi. Byla těhotná. Jenže se to vrátilo hned po porodu. Byl opět povýšen. Proklatý úřad, proklatý palác! Sebral jí dítě a ji vyhodil na ulici.“

„Proč?“

„Nevíme, vždyť díky Sheli věděl toho tolik. Nebýt jí, nedočkal by se druhého povýšení. Nevíme důvod. Jak jsme se báli o Sheli, tak jsme si nevšimli, že máme méně zákazníků a náš obchod upadá. I dodavatelé chtěli víc peněz. Než jsme na to přišli, zkrachovali jsme. Stále jsme měli dost našetřeno. Mohli jsme začít znovu. Nedokázali jsme být dost rychlí a skončili jsme tady. Našli jsme si místo za řekou.“

„To znamení?“

„Musel to být on, proč jinak by je nám vypálili? Jednoho dne přišli vojáci a označili nás za nevhodné. Moc se to neděje, ale občas ano. Nedostali jsme se na druhý břeh.“

„Co Sheli?“

Žena se podívá na muže.

„Zemřela v řece. Nemohla tak dál. Dávala si za vinu, že ho neprohlédla a my skončili tady.“

„A ta žena?“

Oba se na sebe rozpačitě zadívají. „Když ji vyhodil, byla podruhé těhotná, s ním. Nedokázala se dítěte zbavit a nedokázala se na ně dívat. Stále ji připomínalo Nelaha. Pojmenovala ji i podobně, Leah. Nikdo o ní nevěděl. Zaregistrovali jsme ji jako vlastní. Porodní báby skoro tu nejsou a ženy se musí o vše postarat samy. Jedině kdo tu je, je astrolog a ten většinou pije. Jsou tu odložení za chyby,“ dodá. „Určil ji jako vyšívačku.“

„Nejsem tak nadaná, jako má matka.“

„Leah, přišla jsi brzy.“

„A Nelah?“

„Nevíme, jen víme, že žije.“

„Kde? Proč se k němu nehlásíte? Určitě by vám pomohl.“

„Ani neví, že existujeme. Dokázali jsme ho najít, jenže bylo pozdě. Sheli byla mrtvá, a kdo by věřil slovům vyvrženců? Věříte?“ 

Brev vstane. „Jistě, že věřím. Sifera je perfektní zločinec.“ Krátce se zasměje, jak si vzpomene na hospodu ve Fiore. Má co chtěl. „Musím jít.“

„Bude jídlo.“

„Nechte to být,“ odbude ženu a zamíří si to k mostu. Teď jen najít Nelaha. On bude tím spojovatelem. Kazi Sifera je opravdu zmetek, jak má být. Vyhodit těhotnou. Nechápe to. Musel ji donutit k styku hned po porodu. I když není porodní bába, dobře ví, že se to nemá. Každý to ví. Proč to udělal? To už se sotva dozví. Ovšem tahle rodina nebude trpět za jeho ambice. Krapet jim pomůže. Za mostem nasměruje své kroky k archívu. Snad ještě zavřeno nebudou mít. V poslední chvíli vejde do archívu. „Hej, je tu paní Kassie Astryhze?“

„Vrchní archivářka? Ano.“

„Zavolej mi ji.“ Zavírají, ale snad s její pomoci…

„Přejete si?“

„Potřebuji nějaké spisy.“

„Zavíráme, ale jste tu od Třetího nejvyššího astrologa. Prosím, pojďte.“ Vida zlatý papírek. Opět se posadí k stolu. Vsadí se, že tu sedává sám Třetí. „Tady. Tak co se stalo?“

„Celkem nic, jen je to zmetek, slabě řečeno. Sebral své partnerce syna a těhotnou ji vyhodil na ulici. Postaral se, aby žili hůř než vězni. Potřebuji najít jejich syna.“

„A jméno?“

„Nelah Tizlee, jenže mohl ho změnit.“

„Hm, to není tak snadné.“

„Není?“

Kassie se ušklíbne. „Můžete si říct, komu chcete, že jste kýmkoliv, ovšem v papírech to změnit není tak snadné a astrologové mají na to tabulky, které dokážou si s tím poradit. Jak to jenom dělají? Tak jdeme na to. Kdy se měl narodit?“

„Před dvaceti roky, Druhý měsíc, pátý den, druhá hodina větru,“ vybaví si údaje z Kaziho papírů.

Kassie odejde a za chvilku se vrátí. „Předpokládám, že je z Edanu.“

„Ano. Kdyby to nebylo tak obyčejné jméno.“ Povzdechne si.

„Ano, můj muž se jmenuje stejně.“ Posadí se. Dívá se, jak listuje spisy. „Chceš pomoci?“

„Ne. Mám to. Zajímavé.“

„Co?“

„Byl v karavaně mířící do Sssertanu. V tuhle dobu? To byla sebevražda! Neříkejte mi, že…!“

„Můj muž tam… Bylo by to možné?“ zamumlá Kassie.

„On nechal odklidit celou karavanu kvůli svému potomku, ale pak proč ho nechal žít, když se narodil?“

Kassie na něj se dívá. „Protože dětí umírají.“

Brev zamrká, pak přikývne. „Máš pravdu, dětí umírají. Takže si ho nechal pojistku. Jestli správně počítám, za sedm let má další dítě, syna. V tu dobu už je na škole. Někdo mu platí školné, pak v devíti přestává. Kazi má další dítě, i tentokrát má syna. Jistě, už ho nepotřebuje jako zálohu. Nelahovo učení jde na úkor státu a pak ho musí splatit. Je bez rodiny, bez nikoho. To by každého položilo, ale on to ustál. Získává místo v přepravě. V té době už je Kazi Sifera skoro na vrcholu. Nelah v té době se zaučuje tím, že provází karavany. Osudové místo. Sssertan. Celá karavana mizí a s nimi i svědek, Nelah Tizlee. Kassie, co je?“

„Já jen, že můj muž byl v té karavaně. Povídal, že ho našli vojáci ze Skaadu. Zachránili mu tehdy život. Velmi dlouho mu trvalo, než ze severu se vrátil.“

Brev skloní hlavu a přisune papír. Kassie se letmo podívá. „Je to on, jen proč ho ještě nezabil?“

„Protože o něm nevěděl. Myslel si, že je mrtvý a tvůj muž nepracoval v paláci. Teprve poslední půlrok, že?“ vybaví si, jak jednou se o tom bavili.

„Ano. Naříkal, že ho Kazi Sifera prohání. Mohlo by se mu něco stát?“

„Ne. Má rodinu, přesto netušíme, co se mu honí hlavou. Radši budeme opatrní.“ Povzdechne si. Tak tohle je motanice, jen jak toho nejlépe využít? Zamyslí se. „Kassie, byl by ochoten se podílet na pomstě?“

„Jak to myslíš? Co se skutečně stalo?“

Brev ji to začne vyprávět. Kassie svírá ruce v pěst. „To… to… Pokud on ne, pak já ano.“

Brevovi svitne nápad. „Nepotřebuji tebe, potřebuju jeho.“

„Pomůže ti, nebo nebude mým mužem.“

„Měla jsi být Lovcem. Ví o mně?“

Kassie zavrtí hlavou. „Lépe ne, občas žárlí. Nemůže se pomstit mužově rodině?“

„Ne, bude mít co dělat se mnou. Jdeme za tvým mužem. Je už pozdě a o to přesně jde.“ Oba vyrazí z archívu ke Kassině domovu. Brev chvilku čeká, než dorazí Nelah. Nejistě se posadí za stůl v kuchyni. Přemýšlí, proč tu Lovec je. Jejich příchod nikdy nevěstí nic dobrého.

„Nepodobáte se mu, ovšem své sestře ano,“ spustí, aniž mu dá čas, nebo se představí. „Asi jste víc rysů zdědil po matce.“

„Cože?“

„Hned ti všechno vysvětlíme.“

 Brev zopakuje, co se dozvěděl.

Nelah se střídavě dívá na Kassie a Breva. „Proč mi to všechno říkáte?“

„Protože, Kaze Sifra to má spočítáno.“

„Má rodina, tedy jako si vás najala?“

„Ne, Třetí,“ řekne jednoduše. „Pomůžete mi?“

Nelah váhá, pak přikývne. „Co mám udělat?“

Na stůl přistane váček. „Tohle mi viditelně předáte a ukážete na Sifera, nic víc.“

„Nic víc?“

„To bude stačit,“ přikývne s mírným úšklebkem. „Za jednu hodinu před domem Vrchní přepravy. Bude tam ještě. Chce odjet na venkov, jen nějak pochybuji, že to zvládne.“

„A má rodina? Mohu ji přivést sem?“ zeptá se zamračeně.

„Nedokážete to, já ale ano. Zítra.“ Vyjde ven.

„Kass, co se to děje?“ Vezme ji za ruku a sevře. Má pocit, že ho někdo hodil do džbánku a zakvedlal jim.

Kassie zavrtí hlavou. „Nevím sama. Vše se tak změnilo. Jsem ráda, že chceš se pomstit.“

„Spíš chci spravedlnost, a taky vím, že je na některé lidi krátká. Zajímalo by mě, co chce dělat. Nikdy jsem si nemyslel, že mám rodinu. Myslel jsem si, že se na mě vykašlali a smířil se s tím. A zatím tolik trpěli.“ Svírá ruku své ženy a hladí ji. Oba mlčí. Čekají, až nastane správná hodina.

Brev si to zamíří domu. Přemýšlí, zda na to bude stačit sám. Bude muset. Zakleje. Vsadí se, že ostatní jsou pryč. Nestihl se s nimi rozloučit. Světlo v domě ho překvapí. Zřejmě všichni neodjeli. Vejde dovnitř.

„Proč jste neodjeli?“

„Protože naše oběti taky neodjeli,“ řekne kysele Armilon, čímž všechny překvapí. Takový tón málokdy je u něj slyšet.

„V tom případě mi pomůžete s tím mým.“

„Co máme dělat?“

Brev jim vysvětlí plán. „Nino, ty tu zůstaň. Máš příliš nápadný plášť.“

„Já věděla, že si ho nemám dělat tak hezký. Padejte a poreferujte mi, jak to dopadlo.“ Je docela ráda, že nemusí jít a v klidu se vyspí. Tedy doufá v to, protože život v Domech bílých lampiónů je krapet jiný.

„Naopak, je dobře, že je výjimečný,“ ujistí ji Ardir.

„Má pravdu. I tak by nás tam bylo až příliš. Už je čas,“ řekne, když zaslechne volání, že hospody zavírají. Přehodí přes sebe plášť a zakryje si hlavu kapucí.

„Vypadáte jak trojčata,“ ujistí je vesele Nina.

„Tak jdeme na to.“ Odejdou a Nina si hned lehne, jen oči ne a ne se zavřít. Musí přemýšlet o Brevovi a jak jim to jde. Nakonec se zaklením vstane a jde do kuchyně. Než se vrátí, aspoň udělá placičky. Než se k nim dostanou, potrvá to nějakou dobu.

„U Oka!“ vykřikne Nelah. „Vylekali jste mě, jste děsiví. Ještě tam je.“ Ukáže k rozsvícenému oknu. „Nikdo tam jiný přístup nemá.“ Podá jim klíče.

„Tak snadno jsme se ještě nikam nedostali, že?“ řekne měkce Armilon. „Ardire, jak to vidíš?“

„Dobře. Vzadu stráže, uvnitř nikdo.“

„To není možné! Měli by tam být. Jak to víte?“

Ardir pokrčí rameny. „Nevím. Půjdeme.“ Jde k zadním dveřím a pohlédne na stráž. Ukáže na jednoho, Brevovi na druhého. Než se naději, oba strážní jsou opřeni o zeď, v puse roubík a svázání jak kuřata. Nerušeně otevřou dveře a vejdou. Cestou zkoušejí dveře a zavírají je. Nesmí jim utéct. Ardir zůstane u zadních dveří. Armilon si to zamíří k předním. Nedbale se tam postaví, jako němá socha, kterou nelze zahlédnout.

„Tak a teď musíme vyrobit hluk.“ Zadupá.

Kaze Sifra zvedne hlavu. Přimhouří oči. Budova by měla být prázdná, dokonce odklidil i strážné. Nepotřebuje, aby tu dneska někdo byl. V poledne k tomu dostal zprávu, že se na něj v archívu ptal lovec. To nebyla zpráva, jakou by chtěl slyšet. Nejdřív Měsíční úplněk, teď Lovec. Musí se zbavit všech kompromitujících dokumentů, proto je tu teď v prázdné budově. Vyjde na chodbu. „Kdo je tam?“ Rozhlédne se, potom vezme lampu, protože zaslechne další kroky. Se sevřenými rty jde chodbou. Tam, jsou osvětlení, jako by se ničeho nebáli. Jednoho poznává; je to Nelah! Co ten tu dělá? Udělá krok, když mu dojde, kdo je ta druhá postava. Lovec! Ten plášť – nikdo takový si nedovolí nosit. Sleduje, jak Nelah vytahuje váček a dává do ruky tomu druhému. Dech v něm uvízne. Námezdný Lovec, který nemá žádného pána. Pro něj jsou důležité jen peníze, nic víc. Ale proč mu Nelah dává váček? A teď se otáčí! Udělá krok vzad.

Nelah podá váček Brevovi, pak se otočí. Jasně ví, že tam je. Je rád, že tu Brev je. Je tak klidnější. Pomalu vztáhne ruku a ukáže na Sifra. Jeho matka… Řeka… Každý ví, co je v řece. Nepřežila to a jeho sestra… On… Karavana… Týdny utrpení na severu…

„Klid,“ pošeptá mu Brev. „Běž pryč, nešpiň si ruce špínou.“ Obřadně schová váček, ukloní se a udělá krok směrem k Sifrovi. Ten zaječí, obrátí se a začne utíkat. Chce otevřít nejbližší dveře, ale ty jsou zamčené. V hlavě mu uvízne, že byly otevřené! Schody! Dveře! Zamíří si tam. Brev pomalu, ale dostatečně hlasitě jde za ním.

Kaze se proklíná, že nechal odejít stráž. A ten… To byl určitě Nelah. Nějak se dozvěděl, co udělal jeho matce! Nemyslel si, že ho ta děvka dostihne! Ne, uteče. Zabrzdí, když si uvědomí postavu v plášti. To, že je trochu jiná, nevnímá. Kroky za ním utichly. Jak se dostal ke dveřím? Jak?!!! Otočí se a běží k zadním. Opět za ním kroky. Nejsou a zabrzdí, když se před ním zjeví postava v plášti.

Jak?!!! Jak?!!! Řve v pominutí smyslu. Nemohl se před něj dostat! V hlavě mu buší Lovec! Občas vyskočí báchorky o jejich lovech. Prý nic jim nedokáže uniknout. NIC a NIKDO!! Zkouší jedny dveře za druhými. Zamčené! Zamčené! Všechny jsou zamčené! Jak je to možné?! Vyběhne nahoru. Kroky jsou hlasitější. Dostihne ho! Nebude pykat! Nebude! On je Vrchním… Dotkne se kliky od své kanceláře, zmáčkne ji… zamčeno. Měly být otevřeny! Měly… Kroky…

Zaječí a bláznivě se rozeběhne. Nedostanou ho! Nedostanou… Postava… Jak?!!! Copak… zakryje si obličej.

„Nech mě!“

„Sheli, Kaze,“ ozve se tichý šepot. „Zabil jsi ji.“

„Ne! Ne! Ne!“

„Ale ano, a já teď zabiju tebe. Stejně pomalu, jak jsi ji mučil ty.“

„Nééé!“ zalapá po dechu a jeho tvář se svraští. Popadá dech, oči jsou vytřeštěné. Ještě krok dozadu a unikne. Přitiskne se ke zdi. „Ne!“

„Ale ano, Kaze Sifro, Vrchní přepravčí. Zemřeš. Dnes, tady za své hříchy. Za Nelaha, tvého syna, Sheli, že tě milovala a Leah… tvou dceru.“

„Nemů…“ Ozve se zahrčení a postava se sesune bezvládně na zem. Brev natáhne ruku a dotkne se krku. Drží ji tam dlouho. Vstane. Za ním se objeví jako přízrak další dvě postavy.

„Hotovo?“

„Ano.“ Jedna z postav zvedne lampu. „Nepěkný škleb.“

„Celou dobu čekal, že ho minulost dostihne, proto to fungovalo. Špatné svědomí ho dohnalo. Jdeme.“ Vyjdou ven, stáhnou si kapuce.

„Pane Breve?“

„Ano?“

„Je mrtvý?“

„Ano je. Zítra, vlastně dnes přivezu tvou rodinu.“ Zamyslí se. „Nemyslím, že by tu chtěli žít,“ zamumlá. „Musím ještě něco zařídit, doprovoďte Nelaha ke Kassie. Amadeo by nás zabil, kdyby se mu něco mělo stát.“

„Jistě. Půjdeme.“

Brev se vrátí do kanceláře. Vytáhne klíče od Nelaha. Dobře posloužily. Nikdo nezjistí, co se tu stálo. Zkušeným okem omrkne kancelář a zamíří si to k psacímu stolu. „Tak kdepak jsi?“ mumlá. „Jen se otevři, pro Breva není žádný zámek tajemstvím a vida, tady to je. Pan přepravčí si tu zařídil pěknou skrýš. Copak tu máme? Papíry? To se bude hodit Eleanovi.“ Schová je pod kabátec, potom vytáhne váčky. Potěžká je a schová do jedné z brašen, které tu visí na zdi. Tohle jim bude stačit. Něco tu bude muset nechat, i když proč to nechávat? Vezme i dva zbývající a tajnou páčkou ho opět uzamkne. Vyjde ven. Je noc, zajde domu a potom za most. Najednou se usměje. Když se to tak vezme, Sifra byl zločinec, co dlouho unikal spravedlnosti.

„Tak jsem… čichám… čichám placičky. Nino, jsi poklad ve všech směrech.“ Posadí se a pustí se do nich. Mezi jedením vyndá z tašky měšce. Dva oddělí. „Pro nás na cesty. Armilone jeden, vy dva druhý. Pan Kaze Sifra si nahrabal docela slušnou sumičku.“

„Slušný,“ potěžká měšec drobná ručka. Ihned ho schová do vaku. „A málem, že ti je nesnědli. Bránila jsem je vlastním tělem.“ Směje se Nina. „Dobrý?“

„Jo. Dokončím ještě maličkost a bude to. Zemřel na špatné svědomí, tedy pokud nějaké měl. Prostě ho minulost dohnala, tak to má být. Mňam, jsou vynikající.“

„Moje takové nebyly,“ řekne kysele Ardir.

Brev se na něj udiveně podívá, potom si vzpomene na Amadeova slova. „Jen možná dva roky bude jíst přesolené věci.“ Nabídne mu placičku. Je mu ho tak nějak líto.

„Ne, díky, měl jsem. Nijak je zase nemusím.“ Buď se naučí vařit, nebo začne jíst syrovou stravu. Ani jedno není nijak lákavé. Ovšem přežít to rozhodně chce.

Brev si v duchu posteskne, co má s nimi dvěma dělat? Co by asi poradila dvojčata? Chvilku přemýšlí nad tím a pak si povzdechne ještě jednou. Nejspíš by se královsky bavila. Pustí se do ní. Ještě si povídají, potom jdou spát, i Nina, která má dnes volno.

„Nechť vás doprovází Jiskrovec, vraťte se brzy,“ loučí se s nimi ráno.

„Neboj, vrátím se určitě,“ řekne Nina a pobídne Oříška do kroku.

Ardir se na něj podívá. „Ochráním ji.“ Mlaskne a ryzák se vydá za hnědým koněm.

„Jo, to jo, jinak tvá střeva budou viset na bráně. Armilone, jedeš?“ optá se udiveně.

„Jedu, protože vyrazil v noci, ale nechává dost širokou stopu. Jednoho máme z krku, ale víš co?“ Brev zakroutí hlavou. „Zajímalo by mě, jak chce zlikvidovat ty nejvyšší. Lysandře, jdeme.“ Rezatý pes neurčité rasy štěkne a vyrazí za koněm.

„Sám,“ řekne sám pro sebe, i když je tu ještě Amadeo. „Ten odjel včera, takže je. Nejsem sám,“ hned namítne. „Vrátí se. Mezitím budu k ruce panu Eleanovi, krysa fialová.“ Zašklebí se. Bude muset nahlásit smrt přepravčího, jestli to ještě neví. Zatím zajede pro tu rodinku. Zajde do stáje pro krytý vůz. Mlaskne na párek hnědáků.

„S vozem tam nemůžete!“ zastaví ho stráž.

„Jedu pro zločince, jak asi je mám přepravit? V zubech nebo co?“ rozčilí se naoko.

Strážný se poškrábá na hlavě. „A musí být živí?“

„Chlape blbá, a myslíš, proč jsem tu s vozem? Jen pro legraci? Mám je dovézt živé, jestli nevíš, co to znamená.“

„Tak dobrá, ale radím ti, nech ho u hlídky a tam je potom napakuj dovnitř.“

„Děkuji za radu. Taky si myslím, že by ten kočár nepřežil projížďku po těch voňavých ulicích.“ Strážní se rozesmějí a mávnou rukou. Brev v klidu projede. Vůz nechá u hlídky, které opět vysvětlí, proč tu je. K hradbám dojde pěšky. Vejde dovnitř.

„Je tu někdo?“ Povzdechne si, ale je to logické, že jsou venku a shání si potravu. Počká. Posadí se na jedinou židli, která tu je. Stůl zřejmě někdo buď odnesl, nebo prodal. Jen doufá, že čekat nebude navždy.

„Vy jste tu opět?“ zeptá se udiveně muž s unaveným pohledem.

„Jo, odjíždíme.“

„Cože? Ale my nemůžeme!“ Dotkne se čela. V náručí tiskne napůl rozbitý košík s napůl ohlodanou zeleninou.

„Se mnou ano, jako vězni.“

„Vězni? My nic nespáchali.“

Brev v duchu zakleje. „Přepravčí je mrtvý, buď vás odtud odvezu jako vězně nebo jako mrtvoly. Jinak mostem neprojdete.“

„Aha, tak dobře, když to musí být. Seženu ženu a Leah. Už by se mohla vrátit.“ Už chce vyjít, když dovnitř vpadne zadýchaná Leah.

„Tati, je mr…“

„Už to vím.“

„Aha. Tak to jsem mohla tam zůstat.“

„Nikam nechoďte, odjíždíme. Sežeňte svou ženu. A mohli byste rychle, prosím.“ Tohle místo je snad hnusnější než pověstné bažiny na jihu.

„Samozřejmě.“

Brev se opět posadí. Snad ji nebudou hledat dlouho. Netrpělivě počítá nádechy, když se látka odhrne.

„Už jsem své ženě vysvětlil co a jak.“

„Dobrá. Ruce.“ Obratně je sváže. „Tak jdeme.“

„A věci?“

Rozhlédne se kolem sebe. „Máte tu něco skutečného cenného?“

„Ne.“

„Dobrá. Jinak našel jsem Nelaha. Má se dobře. Podobá se své sestře.“ Oba stojí jak přimražení. „Má ženu Kassie Astryhze a dvě děti. Pracoval u Sifry, představte si to. Tak jdeme.“ Zatáhne za provaz. Oba dva se rozbrečí, i Leah je úplně mimo. Bratr. Ona má bratra! Jak to? Kolem nich se shromáždí dav, který různě pokřikuje. Brevovi jde z toho hlava. Je rád, že jak most se blíží, dav řídne.

„To jsou oni?“ Jeden k nim přijde a strhne šátek. „Ti nemohou přes most.“

„V tomto případě vy nerozhodujete! Jakmile jde o zločince, já mám hlavní slovo. Nebo myslíte, že Lovec je úplatný?“ odsekává jednotlivá slova. Klidně jim hodí listinu od velitele Fiory. Těm stačí pečeť a ukloní se.

„Ne, ne kdepak! Jen musíme to dát vědět veliteli.“

„Klidně. Mým velícím zde je Třetí nejvyšší astrolog Elean. V případě jakýchkoliv nejasnosti, může za ním.“ V duchu mu už kope hrob, pokud by ho to napadlo. I když pochybuje, že bude tak blbý. Škoda.

„Třetí… Pusť je!“

„Nastupte! Bude to!“ Okázale je sváže k sobě.

„Ti neutečou, pane.“

„Ticho! Nikdy nepodceňuj protivníka!“ zařve vztekle. On sám podcenil Amadea, a jak to dopadlo! Podruhé tu chybu neudělá. Mlaskne a kočár se rozjede. Přes další hlídku se dostane snadno. Přemýšlí, kam je má zavézt. Nejlépe bude k nim. U Nelaha by to mohlo vzbudit pozdvižení. „Jsme tady.“ Rozváže je a zavede dovnitř.

„Uvařte si něco. Jdu pro Nelaha.“ Kočár nejdřív nechá ve stájích a potom dojde pro Nelaha. „Dobře, že máš volno. Jdeme.“ Vyjdou ven a jdou na náměstí Zákrutů.

„Ta smrt byla překvapující a na úřadě vládne slušný chaos. Vypadá to, že se ztratily i nějaké dokumenty.“

„Měl by být, a co se říká?“

„Šušká se, že ho dohnala jeho vlastní chamtivost a mizerné svědomí. Jak se říká, ani koza bez jeho svolení a poplatku neprošla do Edanu. Což je pravda. Našel jste je?“

„Ano, nechám tě s nimi. Od pana přepravčího jsem si půjčil pár váčků, takže mají budoucnost, rozumíš?“

„Ano a vy?“ optá se u dveří.

„Musím podat zprávu.“ Otevře dveře. „Nelah. To jsou tví prarodiče a sestra Leah,“ dořekne a vypadne. Nijak dál tam nechce být. Zamíří si to do paláce. Elean už určitě ví, že přepravčí zemřel, ale je dobré se ukázat a pak zajímá ho, co má dál v úmyslu. Dojde do jeho komnat, zaklepe.

„Pojď dál.“

„Pane Eleane?“ Zároveň mu podává papíry, které sebral při čistce v úřadu.

Elean se do nich jen začte, druhou rukou si nalije víno. Vida, co všechno měl pan přepravčí na svědomí. „Výborná práce.“

„Děkuju, Armilon s Ardirem mi pomohli. Jak zní zpráva?“

„Magistr prohlásil, že zemřel strachem. Kdo ví, co viděl. Splnil jsi úkol na výbornou.“

Brev skloní hlavu, potom ukáže na překrásnou sochu s dvěma ženskými postavami. „Co je to? Erotická?“ Chce se ji dotknout, když ho zastaví Eleanův výkřik.

„Nedotýkej se toho. Odstup!“ Elean s pohárem vína k němu přijde a zahledí se na dvě postavy. „To je smrt,“ vysvětlí skoro laskavě Brevovi.

Z vůle hada - 23. Pouta jezdců