Shounen - ai povídky

Z vůle hada

 

Kapitola 23.

 

    Pouta jezdců

Skaadští koně jsou oproti jiným koním velcí a silní. Jsou velmi rychlí a vytrvalí. Nemají jednotnou barvu, ale nikdy mezi nimi není bílý kůň. Mění svou srst dvakrát ročně. Koně se rodí pouze na skaadském panství a vyrůstají se svým jezdcem. Koně se pohřbívají se vší poctou. Mezi jezdci jsou léčitelé, kteří se věnují pouze jim.

Známé pravdy

 „Jak vypadá manželka skaadského jezdce? No přece jako jeho kůň. Velká, silná a rychlá.“

Edanský vtípek

 

Amadeo otevře oči, zamžourá, když si uvědomí, kde je. Natočí hlavu, zadívá se na svého milence. Pokaždé, když na něj pohlédne, nemůže uvěřit, že k němu patří, že ho miluje. Jako by jeho láska patřila někomu jinému, nějakému cizinci. Nechápe, čím si ho zasloužil.

„Amadeo?“

„Ano?“ Kdy konečně získá pocit, že to jméno mu patří? Proč to tak je?

„Jsi vzhůru?“

„Ano.“

„A jsi vážný. Proč?“ Přetočí se na bok, podepře si hlavu. Druhou rukou se jemně dotkne jeho tváře. Jeho ariméé, věčná láska. Jak mohl bez něj žít? Jak to mohl vydržet?

„Budeš se zlobit.“

„Nebudu.“

„Budeš. Odjíždím.“

„To není kvůli tomu.“

„Ne, není,“ přizná nerad. Vždy ho dostane. Políbí ho a vstane.

 Elean se ihned přetočí, aby ho mohl pozorovat. Je nádherný a on po něm touží stejně jako v první nádechu, co ho uviděl.

Zahalí se do tuniky, kterou přepásá páskem. „Budu muset brzy vyrazit.“ Na krku se mu zablýskne stříbrný nákrčník s chrysopisy.

„Já vím.“ Elean vstane a obejme ho. „Nechci se s tebou rozloučit.“

„Čím dřív skončím se svými úkoly, tím dřív budu s tebou. A ty taky.“

Elean přikývne, pustí ho. „Máš pravdu a nesnáším tě za to.“

Daimón na chvilku strne, pak se uvolní. „Já sebe taky.“ Jde do koupelny.

Elean nejde za ním, ví, jak by to dopadlo. Posadí se nahý k zrcadlu a dívá se na sebe. Potom vezme hřeben, odloží ho, nechce se mu nic dělat. Sebere Nitky… když za sebou ucítí postavu. Změní směr úhlu pohledu a zadívá se na vysokého muže za sebou. Bere hřeben a první světlý pramen vlasu. Pomalu ho přejíždí a opatrně rozčesává. Zavře oči, aby si vychutnal ten dotek. Nevzpomíná si, kdy ho někdo česal.

Je překrásný, pomyslí si Daimón, který se rychle vykoupal. Měl strach, že za ním Elean půjde. Jistě, na jednu stranu po tom toužil, na druhé věděl, že ho to zdrží. Byl rád, i skučel. Tak rád by se té rozpolcenosti zbavil. A teď tohle. Když viděl, jak dává prsty do známého gesta, rozhodl se trochu zdržet. Jsou tak málo… Jen na chvilku ukrást si čas, který jim byl dán. Jeden pramen za druhým. Nikdy by neřekl, že je těžké tak pustit rozčesaný pramen a zároveň tak nádherné vzít další pramen. Dívat se do jeho tváře, projíždět světlé vlasy. Odloží hřeben a vezme dva pramínky. Nechápe, kde se to v něm vzalo. Vytváří drobnou síťku z vlasů, podobnou jakou Argésově hřívě. Nakonec otevře krabici na stole a vezme stříbrnou sponu ve tvaru rozvětvené větve. Sepne mu vlasy, opět vezme hřeben a poopraví účes. Vydechne. Ani netušil, že skoro celou dobu nedýchal.

„Líbí se?“ zachraptí. Vezme malé zrcátko a nešikovně se snaží je natočit, aby viděl jeho výtvor. Není to…“

„Je to nádherné a jen želím, že to nevydrží věčně.“

„Mám tak nešikovné prsty,“ zabrblá nespokojeně, ale u srdce ho jeho pochvala hřeje. „Zlepším se,“ přisahá vášnivě. „Chtěl bych tě česat každé ráno.“

„V tom případě si budeš muset nést následky, ariméé.“ Otočí se a zadívá se do klína, kde stojí jeho úd.

Daimón fascinovaně klesne na kolena. Nic nedělá, jen se dívá a ruce se pomalu sunou po hladkých nohách stále výš, až pevně sevřou stehna. Je omráčen a nemůže nic jiného dělat, a tak skloní hlavu a vezme ho do úst. Roztahuje mu nohy a zároveň si ho zasouvá hloub a hloub. S prázdnou hlavou se ho snaží uspokojit, aniž cokoliv jiného vnímá. Jen ucítí ten záblesk vášně, který ho taky ukojí.

Elean ho chce odstrčit, potom ho nechá, aby se mohli vznášet na spirále vášně. Zachytí okamžik vyvrcholení a vykřikne. Napjaté tělo mu zmalátní. Ruka, aniž ví, jak se tam dostala, čechrá temné Amadeovy vlasy. Jak mohl bez toho být? Proč jenom on mu tak dokonale vyhovuje? Jistě zažil mnoho vyvrcholení v náručí mnoha lidi, uspokojení, ale ten rozpad na hvězdný prach jenom s ním. Až někdy má strach, aby se zase poskládal do svého těla. „Miluji tě.“

Amadeo šťastně vzhlédne. Neklame, je uspokojený a on vzápětí po jeho vyvrcholení se udělal taky. Položí mu hlavu do klína a nechá se vískat. Uvědomuje si, že jejich čas minul, ale touha zachytit a schovat se do toho okamžiku ještě trvá.

Klepot.

Nenávidí to. Eleanova ruka strne, sevře vlasy v protestu, pak se uvolní. „Musíme jít,“ řeknou najednou. Zvednou se. Daimón ví, přesně co se zračí v Eleanově tváři. Lítost. Pohnou se těžce jako lidé, kteří museli být pořád v jedné pozici.

„U Oka, nesnáším to! Nenávidím to!“

„Já vím, schovej se tu.“ Daimón zaleze do koupelny. Prachobyčejný posel. Když uslyší klapnutí dveří, vyleze. „Nemůžeme takhle dál.“

„Ne, to ne,“ přikývne Daimón. Nadechne se a rychle se obleče. Viditelně vystaví skaadský nákrčník. „Až to splním, ozvu se. Miluji tě, Eleane.“ Otevře dveře a vyrazí ven.

 Elean natáhne ruku, aby ho zadržel, pak mu klesne k boku. „Je to tak lepší,“ zamumlá nešťastně. Zavře oči, vyvolá si poslední okamžiky s Amadeem. Netuší, co bylo lepší, zda jeho prsty ve vlasech, kdy se snažil je rozčesat, nebo když ho držel v ústech a uspokojoval. „Můj ariméé a nezáleží co,“ zabručí. Obleče se do švestkové tuniky, do vlasů si dá stříbrný kroužek – odznak svého postavení v paláci. Ta stříbrná větvička se k ní nehodí, ale raději by sundal své odznaky moci než ozdobu, kterou mu do vlasů dala jeho láska. Vyjde ven.

„Byl u vás skaadský jezdec.“

Elean se otočí. Veškeré snivé pocity se vytratí a zůstane ostražitost. Usměje se na Druhého astrologa. „Ano, přinesl mi zprávy ze severu.“

„Netušil jsem, že jste tak zadobře s generálem, že vám posílá soukromé zprávy.“

„Oh, shledal jsem, že máme stejné zájmy. Potkal jsem ho na cestě sem do hlavního města a zjistili jedno. Milujeme koně.“

„Oh tak, jistě. Jdete ke královně?“

„Samozřejmě. Netušíte, proč nás povolala?“

Druhý nejvyšší astrolog zavrtí hlavou. Jdou vedle sebe, když  Elean dostane nápad, jak se ho zbavit. Proč ho to nenapadlo dřív? Projdou dveřmi do přijímacího sálu a usadí se na svá místa. Jsou tu dnes všichni, když klouže po známých tvářích.

 

Daimón doslova vyběhne ven. Cestu zná, až zastaví se u brány. O Oka zapomněl, že nemá propustku a sestra nebo Brev nikde. Má se vrátit? Otočí se, když si všimne jednoho posla, jak se dívá na jeho krk. Dotkne se nákrčníku a udělá krok k bráně. Ohromeně pozoruje, jak mu salutují. Zanadává. To musel tak blbnout a přitom stačilo tak málo – jen ukázat nákrčník. Cestou na náměstí se pochechtává.

„Dobrá nálada?“ optá se ho Brev.

„Moc ne, jen jsem zjistil, že by stačilo ukázat nákrčník a mohl jsem být do paláce vpuštěný.“

„Netušil jsem, že ho máš a dokonce velitelský! Skaadští jezdci mají výjimku.“

„To jsem nevěděl, proč vlastně?“ zajímá se Amadeo. Vstoupí za Brevem do malinké stáje. „Argési, Kakopo.“ Obejme Śivyho kolem krku, Kakopa třepne po hřbetě. „Všechno v pořádku?“

„Neboj se. Odjíždíš?“

„Ano a ti jezdci?“

Brev přemýšlí. „Moc toho nevím, jen to, že mají výjimečný vztah ke koním a brání naše území pro sssertanským. Vlastně nebýt jich, napadali by nás daleko častěji. Skaadské knížectví leží u nejužší části mezi našimi královstvími. Kdyby chtěli, snadno by ho tam mohli pouštní jezdci překročit, stejně jako my. Máš s nimi, co do činění?“ Opírá se o sloup a dívá se, jak sedlá Argése.

„Ano, měl bych zabít současného generála.“

„Ouvej, to nebude snadné.“

„Sám mě o to požádal.“

Brev přimhouří oči. „Proč mi něco říká, že za tím vězí něco daleko horšího? Rozhodně si dávej pozor.“

Daimón se k němu otočí. Ten zvláštní tón… „Proč to říkáš?“

„Já nevím, jen jsem poznal jednoho vojáka, co jsme ho honili. Byl to dobrý chlap, jen trochu žárlivý a jednu chvíli bojoval se skaadskými po boku. Říkal, že si každého drží od těla, že jsou uzavření a až nemístně tíhnou ke koním. Spíš prý obětují člověka než koně, ale mohl si vymýšlet. Obětovat člověka za koně? Jenže na druhou stranu, i když někdo žije věčně, vzdal by ses jen tak života?“

Argés odfrkne. „Já bych se za Argése obětoval.“

„Jsi cvok.“

Daimón se široce usměje. „Díky moc za radu. Víš, taky mi tam něco nesedí.  Raději vyjedu. Kakopo, odjíždíme.“ Ještě překontroluje všechny řemínky, zda vaky jsou dobře připevněné. „Pojedu ještě za sestrami a optám se jich, kde teď jsou. Sice říkali, že budou na severu, ale v archívu… měl jsem se zeptat Eleana. Řekl by mi to raz dva. Teď už je pozdě. Breve, děkuju.“

Ten se zachechtá. „To je poprvé, co mi děkuje někdo, koho jsem honil. Jeď!“ Plácne Argése po zadku. Ten ztuhne a pak vyhodí zadními. Brev se předkloní a vyhekne, jak se snaží chytit dech a Daimón balancuje těsně nad zemi. Oddechne si, když dopadne do sedla.

„Kolikrát ti mám říkat, že to není kůň?!“ vyjede vztekle.

„U Oka, asi jsem to konečně pochopil,“ dostane ze sebe. „Byl strašně rychlej.“ Posadí se na lavičku. „Až moc. Je nebezpečnej!“ prohlásí, přestože ví, že Argés byl mírný a neschytal to naplno.

„To je. Ať tě Oko nepohltí, Breve!“ Ten se zašklebí a mávne mu rukou, pak se chytí za břicho a tiše úpí. Zalituje, že tu není Nina, která by o něj pečovala, jenže spíš by mu ještě naložila víc za jeho blbost.

Daimón vyrazí k archívu, kde sesedne. Odchytí jednoho z archivářů v hnědé uniformě a požádá, zda by nepřivedl sestry.  Stojí a rozhlíží se po budově. Je velkolepá, přizná a tady jeho sestry pracuji. Pocítí pýchu, že se tak daleko dostaly. 

„Amadeo!“

„Kass, Iliyo!“ Obejme a sevře je obě do náruče. Nádvořím se rozléhá jejich smích, ale označení nejvyšších archivářek každého odrazuje od napomenutí. „Přišel jsem se rozloučit.“

„Opět přijedeš, viď!“

„Určitě a málem bych zapomněl. To je Kakopo a to je Argés. Není to kůň, je to Śivy a je na to velmi pyšný. Taky je chytřejší než leckterý člověk. Bez něho nevím, co bych si počal.“

„Je nádherný a maličký, rozkošný,“ zní z úst sester. Potom se skloní a pohladí opatrně yerva. Ten ňafne, rozhlédne se a už skáče na vrchol vysokého sloupu. Obě ho udiveně pozorují. „Nikdy jsme ho tak zblízka neviděly. Je úžasný.“

„Je. Něco bych potřeboval.“

„Co, povídej.“

„Potřebuji se dozvědět, kde jsou teď skaadští jízdní.“ Obě se na něj překvapeně zadívají, pak si všimnou nákrčníku. „Zavázali si mě. Slíbil jsem, že je najdu.“

„Zařídím to. Počkejte tu na mě.“ Iliya rychlým krokem zamíří do budovy.

„Měl ses zeptat toho svýho.“ Daimón si vzpomene na ráno a začervená se. „Oho, koukám, že jsi měl něco jiného na práci.“

„No… Tak… nějak…“ souká ze sebe rozpačitě.

„Musí být úžasný, když se červenáš, koktáš a uhýbáš očima,“ dobírá si ho.

„Je,“ přizná pyšně i rozpačitě najednou. „Miluji ho. Moc.“

„Jako by mi bylo dvacet,“ posteskne si. „Přeju ti to. Táta by byl šťastný, že ses zamiloval. V posledním dopise skoro o ničem jiném nepsal. I když zdálo se mu, že Tianku dost nemiluješ. Dělal si velké starosti, zda s ní budeš šťastný a nakonec si najdeš muže.“

„Nějak se to stalo. Tianka, skoro jsem zapomněl, že se tak jmenovala. Nevěděl jsem, že si dělal takové starosti.“

„To víš, zažily jsme naši mamku a taťku. Velmi se milovali. Nic pro něho nebylo důležitější než to, aby jeho děti byly šťastné, a to jsme. Všichni. Koukej Iliya.“ Dívají se, jak k nim chvátá.

„Převeleli je k hranicím do pevnůstky Ir-Ra.“

„Děkuji. Dávejte na sebe pozor no a na Eleana.“

Jedna po druhé ho políbí na tvář. „Neboj se, zvládneme to a potom máme posla. Myslím, že ho nějak pojmenujeme.“

„Skoro jsem na něj zapomněl. Kdyby něco, pošlete zprávu, přijdu po Stezkách.“

„Ami, nezapomeň poslat i zprávu pro Eleana, jinak bude otravovat.“

„Jedině, když to nebudete číst!“ Vyhoupne se do sedla, zadívá se na ně. „Opatrujte se.“

Obě dvě se na něj dívají, jak pomalu mizí. „Uvidíme ho někdy, Kass?“ Iliya ji obejme kolem ramen.

„Jistěže! Co jsou to za blbé myšlenky. Jsme jeho sestry, ne? Pojď pracovat, nebo zase bude mít řeči.“ Obě dvě v hnědých uniformách se vydají do svého království.

 

Amadeo se zastaví a pohlédne na hraniční sloup. Tak právě vkročil do Skaadského knížectví. Otočí se zpět, jako by měl vidět rozdíly, ale nejsou tu. Opět zalituje, že si nekoupil ty drahé mapy od Arya. Teď by mohl dát za to i trojnásobek, jenže tehdy byl na útěku, aspoň si to myslel. Pobídne Argése, který živě vyrazí. Poznal, že raději cestuje, stejně jako Kakopo. Ti dva jsou tak nerozluční.

„Rychleji!“ popožene ho.

Z Argésovy hrudi se ozve jako by zmučený sten a přidá na rychlosti. Výskne, čímž ještě Argése povzbudí. Za nimi zůstane Kakopo, který není tak rychlý, ale dobře ví, že ho za chvilku dohoní. Někdy musí vyzkoušet, jak dlouho by touto rychlostí dovedl běžet. Vsadil by se, že to budou hodiny. Najednou přitáhne otěže, protože před nimi se objeví plně naložené vozy se strážnými okolo.

„Zdravím.“ Argés pod ním netrpělivě tančí.

„Zdravím, veliteli. Potřebujete něco?“

V první chvíli si neuvědomí, že slova patří jemu. Potom mu to dojde. „Ne, děkuji. Nevíte o nejbližší jednotce? Vracím se z hlavního města.“

„Jistě. Třetí rota pod velením velitele Xenelana se chystá utábořit v Lesním půlkruhu.“

U Oka, co to je? Zeptat se nemůže, to by prozradil, že k nim nepatří.

„Děkuji.“

„Je před námi bezpečno?“

„Kdy je bezpečno?“ Muž se ukloní.

Daimón projede kolem karavany. Když míjí prostřední pobitý vůz, pochopí, proč tolik strážných. Buď převážejí daně, drahé kameny nebo samotné chrysopisy. Dál si jich nevšímá a přemýšlí, kde by našel ten Lesní půlkruh. Určitě tábořiště, otázkou kde je?

„Kakopo!“ zakřičí. Neví, zda je už dostihl nebo ne.

„Ňaf.“ Ozve se nad ním.

Daimón pohlédne vzhůru na strom, kde sedí, jak přišitý, yerv. „Ty asi nevíš, co je Lesní půlkruh? Hm, hodně jezdců? Mají tohle,“ ukáže na nákrčník. U Temného oka, zbláznil jsem se. „Jedeme.“

Kakopo za ním hledá, potom pokrčí nohy a vymrští se. Dopadne na větev a opět skočí. Další skok a další, a ty se zrychlují. Najednou se zastaví s tlapami přilepenýma ke stromu. Pak seskočí na zem. Pozoruje je, aniž by byl viděn, potom tiše ňafne.

„U Oka, kde to může být? Copak tu není ani živáčka?“ mumlá si pro sebe unavený Daimón. Zastaví se, napije se z polní láhve. Musí se někde utábořit. Najednou se rozhlédne. Už dlouho neviděl Kakopa. Kde zase může být? To je tím, že přemýšlí o hloupostech. Prostě pojede do hlavního města a je to.

Začne se rozhlížet, zda někde není voda, nějaké příhodné místo pro táboření, ale za ním a před ním je široká cesta a kolem hustý les. Není tak strašidelný jako Dračí kopce, ale rozhodně se do něho nechce vydat. Taky mu dělá starost Kakopo. Vždy je našel, jenže to nemusí být pokaždé. Pobídne Argése k lehkému klusu. Nechce tábořit na cestě, i když nejspíš mu nic jiného nezbude.

„Je už tma, zůstaneme tady a víš co, Argési? Namíchlo by mě, kdyby tu byl od nás jen kousek hostinec.“ Seskočí, když před něj seskočí Kakopo. „Kakopo, vylekal jsi mě. Co to máš? Pečeně? Tedy ty… Počkej, kde jsi to sebral?“

Kakopo se převalí na břicho.

„Teď ne, tak kdepak jsi to vzal? No tak řekni to a dostaneš to zpátky,“ láká ho, ale Kakopo tvrdohlavě setrvává ve stejné pozici.  „Ach jo.“ Podrbe ho na břiše a vstane. Nic nebude. Kakopo se převalí a vyhoupne se na blízkou větev a pak na další o kousek dál. Ňafne. Argés za ním vyrazí, zatímco Daimón neustále mrzutě přemýšlí, kde asi yerv byl, že získal tuhle mňamku.

„Hej… Kam jdeš?! Počkej na mě!“ Zamává kusem pečeně a pak vyrazí za Argésem, který je už hezký kus vepředu. Najednou zatočí do lesa. „Tam ne! Nechci… hej, počkejte!“ rozmyslí si to a prodírá se za nimi. Když odhrne jednu dotěrnou větev, ztuhne, protože před ním leží tábořiště a kupodivu řekl by, že vypadá jako půlkruh.

„Stát!“

Daimón udělá dva kroky. Nákrčník s dvěma chrysopisy se zaleskne ve světle louče. „Zdravím skaadské jezdce.“

„Veliteli?“

„Rád bych mluvil s Xenelanem. Přiveďte mi ho tu. Mé jméno je Daimón Astryhze, bude mě znát. Počkám tu.“

Voják se podívá po svém druhovi, potom zvláštně pískne. Od tábora se zvednou dva vojáci a přiběhnou k nim. Okamžitě vytasí zbraň. „Hned tu budu, veliteli.“

„Jistě.“ Dívá se na vojáky. Jsou ostražití a nepochybuje, že při jakémkoliv náznaku hrozby, by zaútočili taky. Přestane si jich všímat a snaží se dohlédnout k tábořišti, aby viděl, zda už jde nebo ne. Zaslechne ruch a potom několik postav. Rozpozná Xenelana. Je rád, že ho vidí a tak se široce usměje.

„Zdravím. Vrátil ses. To je dobře.“

„Vrátil jsem se i s mečem. Mohu jít dál nebo ne?“

„Pojď. Je to v pořádku.“

„Ano, veliteli.“ Vojáci se rozestoupí. Dva co ho zadrželi, zůstanou na místě, zbytek jde za nimi.

„Připravte jídlo pro hosta. O koně se postaráš sám?“

„Ano.“

„Je to velká věc, že jsi tu. To je ten meč? To je on, který nás osvobodí?“

„Ano. Omlouvám se, vylíčím ti to potom.“

„Jistě, promiň, jen jsem netrpělivý. Moci už konečně zavřít oči.“ Pohlédne k jednomu ze stanu. Daimón se otočí taky tím směrem. Jezdec s hnědákem. Mlčí, jen se dívá jejich směrem. „Čeká na mě a mě to bolí. Co mám dělat?“

„Chceš odejít hned?“

„Já… Ne, mám zprávy, které musím doručit. Nemohu je nikomu jinému svěřit. Rád bych odešel a zatím se schovám do stanu, abych ho neviděl.“ Vejde do největšího stanu uprostřed tábořiště. Daimón odvede koně k ostatním, i když trochu stranou. Ještě si pamatuje, jak parádně vyjel proti Brevovi. Není to kůň, je to Śivy, Breve, si připomene a zachechtá se tiše. Vyndá potřeby a důkladně ho začne vytírat a masírovat nohy. Nezpozoruje souhlasné a zvědavé pohledy vojáků. Když vidí, jak pečlivě to dělá, spokojeně zamručí. Nakonec mu pročeše ofinku a prohlédne kopyta.

„Tady je voda,“ ozve se za ním mladý hlas.

„Děkuju, jídlo nepotřebuje.“

„Chápu.“

Asi sotva a proto, když se mu zdá, že nikdo nedává pozor, mu do prázdného džberu hodí kousky sušeného masa. Hlídá ho, dokud se nenají. Vedle koně spokojeně trhá maso z pořádné pečeně Kakopo. Třepne ho po uších a odchází k velkému stanu. Nadzvedne látku u vchodu a vejde dovnitř. Udiví ho poměrný luxus.

„Posaď se, židle nemám, místo toho vozíme koberce a polštáře. Je to praktičtější a skladnější. Naučili nás to Sssertané.“ Daimón se posadí na polštář. Je to dost nezvyklé, ale copak netáboří jen na zemi se sedlem pod hlavou? „Na zdraví,“ řekne hostitel a podá mu pohár s vínem. Posadí se naproti Daimónovi. „Jez. Mám skvělého kuchaře.“

Daimóin si odkrojí kus pečeně a vezme kus chleba. Je tmavý se zrnky. Na jihu jedl měkký, bílý. „Výborný, ale proti Placičkám nic se nevyrovná.“

„To ne, ale došla nám mouka. Musíme ji dovážet, proto je tu dost drahá. I tak je to výborné. Dáváme to i koním.“ Zasměje se, protože Daimón se zakucká. „Používáme to ke všemu možnému, a když my nemáme, krademe to naším koním nebo opačně.“

„Chápu. Ale i tak je to zajímavá chuť.“ Když je po jídle, vytáhne meč. Na okamžik se zablesknou všechny runy, které se spojí v jednu.

„Viděl jsem ho, když nebyl kompletní, nyní vzbuzuje strach a úctu. Jen velký válečník smí nosit něco tak nádherného.“

„Musím se ještě hodně učit, než ho začnu používat aspoň trochu.“ V hlase se mu objeví zatrpklost. Chápe, proč ten meč dostal, ale zároveň je naštvaný a roztrpčený, že nemůže použít jeho veškerou sílu. Schová meč.

„Trochu?“

„Nemohu využít celou jeho sílu, všechny runy živlů, ale abych odeslal Stín zpět na Stezky, to zvládnu.“

„Moc tomu nerozumím, ale generál povídal, že nám pomůžeš a já mu věřím.“ Oba se napijí a pak se na něj Daimón zpříma zadívá.

„Řekni, co se tehdy stalo a kde? Je možné vidět to místo?“ Cítí, že musí tam zajet, podívat se, kde se to stalo a hlavně pochopit. Překvapí ho, když Xenelan uhne očima. Tají něco? „Klidně nemusíš říkat nic.“

„Ne, to není proto, jen si nepamatuji všechno. Byl jsem zraněný, když k tomu došlo. Nepamatuju si nic, až když jsem se probudil ve stanu a nade mnou stál jejich felčar. Blekotal něco, čemu jsem nerozuměl. Pak vstoupil vysoký voják, generál. To jsem zjistil později. Vypadal potěšeně.“

„Chápu. A předtím?“

„Bojovali jsme jako lvi, jenže jich oproti předpovědi, bylo daleko víc. Pak věř astrologům! Fialoví psi!“ Pokrčí rameny. „Stává se to i přesto, že velitel měl horoskop od astrologa. Od té doby jim nevěří. Dotírali na nás velmi zle a my se stahovali k menší pevnůstce, kde byli ptačí poslové. Tam bychom ten týden, dva vydrželi, než by přišla pomoc. Když jsme tam dorazili, bylo nás o třetinu méně a pevnůstka byla vypálená. Zírali jsme na to nevěřícně a nechápali, jak mohla padnout, aniž bychom o tom věděli. Opevnili jsme se. Je to nedaleko Východní brány u Údolí stínu. Dnes už ta brána neexistuje, ani vlastně si nevzpomínám, zda kdy tam byla. Ale z nějakého důvodu vždy tam byla pevnůstka kompletně připravená. Sloužilo tam jen deset vojáků, co se střídali co půl rok a Zpravodaj, co se staral o posly. Okamžitě nám došlo, že jestli nás nespasí zázrak, skončíme tu. Rozhodli jsme se jich vzít co nejvíc sebou a tak jsme se opevnili. Měli jsme tehdy půldenní náskok, ale stačilo to, abychom něco udělali. Žádný z nás nepomyslel na to, aby se vzdal. Bylo to prostě nemyslitelné.“

„Ale stalo se.“

Xenelan mrští pohárem a sklopí hlavu. „Ano.“ Povzdechne si. „Velmi brzy jsme zjistili, že nemůžeme umřít. Snažili se, víš.“ Daimón pochopí kdo. „Každý na to… To je jedno. Nakonec nás vykoupili chrysopisy. Jak to zjistili, netušíme, možná jim to donesl nějaký obchodník, nebo některý z velitelů lačnil po Svitu nebes.“

„Slyšel jsem, že mimo naši zemi, nikde nejsou.“

„Ano. Jediné drahokamové pole je na našem panství. Náš panovník je dává jako dary a prakticky vše je tu ponecháno. Máme na to monopol a víš, jak jsou krásné.“ Zahledí se na Daimónův nákrčník s dvěma tmavými chrysopisy. „Mění svou barvu nejen podle dne, ale taky podle počasí. Trvá to velmi dlouho, než se vytěží jen jeden kámen. Najít ho mezi těmi ostatními je nesmírné štěstí. Kutači pak celý den slaví.“

„Nevěděl jsem. Jistě věděl jsem, že mění barvu, ale počasí? Jak?“ optá se zvědavě.

„To je těžké, časem se naučíš vnímat jejich odstíny. Hlásí tak dvě hodiny dopředu změnu. Ti, co s nimi žijí, vědí, pro zbytek světa jsou to krásné měňavé kamínky, pro nás je to Svit nebes.“

Daimón se napije. Tak proto mají ty nákrčníky. Nejen okrasa, taky jsou funkční.  „Mohu vidět to místo?“

„Jistěže. Jedu tím směrem, mám sraz s generálem v pevnosti Ir-Ra. Až bude čas, ukážu, kde máš odbočit, ale nic zajímavého tam nenajdeš.“

„Xenelane, i ostatní vidí, to co ty?“

„Ano, a věř mi, nechci to vidět. Skutečně. Cítím se tak starý. Nemáme tu co dělat, chápeš. Budu šťastný, až konečně najdu klid.“ Vypije pohár najednou a opět dolije. Nabídne oříšky. „Předpokládám, že nemáš zájem.“

Daimón zavrtí hlavou, dotkne se srdce, potom hlavy. „Je všude, nemohu.“

„Má štěstí, ohromné. Já jsem stále sám. Jistě mám společnost, funguji stejně, jen jsem jich viděl už umírat tak mnoho…“ hlesne. Daimón se zvedne, protože pochybuje, že by Xenelana cokoliv vyrušilo z jeho zádumčivosti. „Je to můj kůň. Jezdil jsem na něm.“

„Cože?“ nadzvedne se z pokrývek.

„Ten druhý kůň je mým. Xar jsem ho pojmenoval. Byl dobrým koněm.“

Daimón ještě čeká, zda něco řekne, jenže nic nepřichází. Kolem přechodu vody do dřeva vzbudí ho chrápání. Vymotá se z pokrývek a dotáhne mumlajícího Xenelana do pokrývek. Přikryje ho. Nechtěl by žít jako on. Jaká je nesmrtelnost a je jiná, když je člověk sám nebo má někoho po boku? Odlišuje se to? Povzdechne si a sám se zakutá do pokrývek. Zívne. Nemá cenu přemýšlet, co bude, protože nejdřív se musí uzdravit, ale jsou to muka nemít Eleana u sebe. Tak rychle…

Ráno ho vzbudí táborový ruch. Zdá se, že balí. Protáhne se, obleče a posadí. Prsty si přejede vlasy. Zdá se, že Xenelan ještě spí. Vyjde ven. Měl pravdu a vojáci ruší tábor. Jde k Argésovi a Kakopovi, který i přes ruch spí, jen se mu kmitají štětinky na uších. Za to Argés smutně kouká do džberu.

„Hned ti dám najíst.“ Dojde rychle k vakům, odkud vezme sušené maso. Krmí ho z ruky a tiše se usmívá. Bylo by to tak dokonalé, kdyby tu byl Elean. Jak jen mohl žít bez něj? Neumí si to už ani představit a obraz Tianky vybledl rychleji než modré šaty. Zůstaly jen světlé vlasy, zelené oči a nádherná tvář.

„Skvostné. Dá se to koupit?“ Silná ruka vojáka ukáže na ozdobu ve hřívě.

Daimón se otočí k vojákovi. Jeden chrysopis. „Bohužel.“

„Myslel jsem si to, ale je to skvělý nápad. Mohu tu ozdobu prozkoumat? Prosím. Rád bych něco podobného viděl na svém Chirovi.“

„Jistě.“

„Nádherné a maličké,“ uvádí ho v úžas ozdoby. To už je tu několik dalších vojáků, kteří zkoumají Argésovi hřívu.

„Hej, co se tu děje?! Do práce!“

„Ano, veliteli! Omlouváme se, jen nás zaujala Argésova hříva.“

„Ano?“ Xenelan přistoupí a podívá se. „To je překrásné a ta práce. Musel to udělat skutečný umělec.“

„Asi ano, jen nevím kdo. Někdo mi to daroval.“

„Chápu. Je ještě krásnější, než byl. Argési, myslím, že jsi mé vojáky úplně uchvátil. Vyjedeme?“

„Já jsem připravený,“ přikývne Daimón. Rychle dojde pro vaky, osedlá Argése. Už i ostatní jsou připravení. Rychle se seřadí. Nakonec i on se zařadí za Xenelana. Nějak moc dobře vytuší, že nikam jinam nepatří. Nakonec skončí po Xenelanově boku. Ještě pět dní takto jedou, než se zastaví.

„Tak tady se rozloučíme.“

Daimón se udiveně rozhlédne. Les už dávno skončil a nenápadně přechází v poušť, i když je o dost zvláštnější než ta na jihu. Není tak suchá, přesto stromy jsou zakrslé a keře maličké. Tráva přestala být zelená a je podivně špinavě hnědá. Cesta vede jen jedním směrem, takže… „Není tu rozcestí.“

„Není už důvod. Tu pevnůstku už nikdo neobnovil a tak cesta se ztratila. Přesto začínala tady. Tehdy jsme přijeli z jiné strany, ale tudy se dostaneš.“ Ukáže směrem k podivné šedi. „Jeď k té šedi, jsou to hory. Stále rovně, až k nim dojedeš. To jsou stěny Údolí. Nechoď tam, nepřežiješ to. Stoč se k severu, až uvidíš ruiny. Poušť je zachovala, i když vítr je občas obrousí, písek ji celou nepohřbil. Tam jsme skončili. Nechť tě doprovází Jasná Divine.“

„Děkuji za vše, Xenelane.“

Xenelan nic neřekne a pobídne koně. Kolem Daimóna projíždějí koně. Povšimne si, že někteří už mají malé ozdůbky v hřívách. Vsadí se, že až budou mít čas, tak je důkladně vyšperkují a dají za to poslední úspory. Usměje se. „Jen se podívej, jak tě napodobují.“ Argés zvedne hlavu a odfrkne. „No jistě, tobě se nemohou rovnat, jsi nejkrásnější.“

Argés se zatočí a sám od sebe vyrazí směrem k modrému obzoru, pak se rozeběhne, jak ho uchvátí krajina podobná jeho domovu. Cítí, že je blízko, že tam v dálce je jeho stádo. Daimón ho nechává pádit, nějak ví, že to právě potřebuje. Najednou se zastaví a otočí se dokolečka.

„Co se stalo? Och máš pravdu, Kakopo. Dohoní nás, neboj se. Máš strach, že? Tak počkáme, půjdeme pomalu. Nejsou tu stromy, po kterých by mohl rychle cestovat.“ Otočí se a krokem jedou k horám. Uvědomí si horko, i zároveň jak nastupuje chlad. V noci tu musí být pěkná zima. Až za hodnou chvíli uslyší známé ňafnutí. Je tady.

„Kakopo, jsem rád, že tu jsi.“ Dál si ho nevšímá. Zastaví se. Není tu nic kromě pár suchých keřů a větví, zřejmě navátých z pěkné dálky. Připraví malý ohníček, kde jen si uvaří čaj. Napije se, dívá se, jak Kakopo s Argésem svorně jedí maso. Když si lehnou, přitiskne se k nim a přehodí přes ně široký elefianský plášť. Usne, aby ho vzbudil pohyb koně a yerva. Zívne si a vybaví si Eleanovu vůní. Usměje se, pak vstane. Když se rozhlédne, zapřemýšlí, zda stojí to za tu námahu, přesto nakonec nasbírá keře i větve a uvaří si čaj. Napije se z lahvičky protijedu. Rychle ji schová do tašky s léky, aby nepřemýšlel, jak mu ubývá čas. Osedlá Argése a drobným klusem, kterému Kakopo stačí, vyrazí k modravému obzoru. Má pocit, že hory jsou strašně daleko, když k večeru stojí u nich. Je tím překvapený a zvláště hromadou stromů. Kde se tu vzaly? Rozhodně je rád, protože je skutečná zima. Může si připravit pořádný oheň.

Za chvilku už plápolá, když uslyší zvláštní zvuk. Uvidí, jak Argésovi visí z tlamy had. Otřese se. Vypadá to, že je to pro něj pochoutka. Jenže taky na rozdíl od něj je imunní proti hadímu jedu. „Tak koukám, že ses o jídlo postaral. Klidně si ho sněz.“ Někdy by ho opravdu zajímalo, nakolik mu rozumí, když se do hada pustí. Ovšem Kakopo se chtivě dívá na jeho klacek. Usměje se, pomalu otáčí klackem. „Ještě chvilku. Nějak ti pečené maso zachutnalo.“

„Ňaf,“ přisvědčí a rozvalí se blízko ohně. Mhouří oči, když se narovná a v hloubce hrdla se ozve mručení.

Daimón se pomalu otočí za jeho pohledem. Voják, skaad… Ne, nemá nákrčník, pak si to uvědomí. Ten co na Xenelana čekal, taky ho neměl. Přimhouří oči. Viděl vojáky, kteří se s ním myli a nějak pochybuje, že by ho někdy sundali. Prý mají nějaké zvláštní zapínání, i když Elean mu řekl, že ho může sundat. Jenže ten vládne magii, může vše. Pak tedy, kde jsou jejich náhrdelníky? Vybaví si slova, že se dědí z otce na syna. Jenže tihle ho neměli komu předat, pak kde jsou?

„Zdravím.“ Dokáže s nimi mluvit jako se Sissi, nebo ona je výjimkou? Tak ne, když ho vidí zmizet. I Kakopo se uklidnil. Hodí mu kus masa. Naštěstí se nepřipálilo. Jí a přemýšlí o problémech skaadských jezdců. I když mluvil s Xenelanem, stále mu tu něco uniká. A Brev má pravdu. Kdo by chtěl dobrovolně umírat? Generál není blázen, proto proč to po něm žádá? Musí s nimi nějakým způsobem promluvit. Má vstoupit na Stezky? To by tu ovšem musel být nějaký strom. Povzdechne si. Jeho život tolik se změnil. Byl tak jednoduchý, jako je nyní spletitý. Odporně složitý. Nesnáší řešit takové situace a rozhodovat o cizích životech je složité. Co když se rozhodne špatně?  V myšlenkách ho vyruší Argés, který do něj šťouchne.

„Máš pravdu. Je čas spát.“ Hodí silnou větev do ohně a přikryje se pláštěm. Pod jeden cíp si zaleze yerv a kusem přikryje Argése. I když oheň hřeje, tak si tak na ně zvykl.

 

Fialové oči se na něj dívají z výšky. Stojí na pouští sám, nahý jen s mečem. Proti němu stojí všichni. Něco křičí, řvou a on poznává skaadské nákrčníky.

„Co chceš?!“ neřve na vojáky, řve vzhůru k obrovským fialovým očím. Jsou zkoumavé, chtivé, jsou nelidské. Proč si to neuvědomil dřív?

„Meč!“

„Je můj!“

Smích. „Nevládneš jím! Dones nám ho!“

„Tak si ho vemte!“ Zvedne meč k obloze, runy zaplají a jejich moc vyšlehne.

„Zabijte ho!“ skoro zaševelení, kterého by si nevšiml, ale masa skaadských vojáků se pohne. Sklopí meč, nakloní se, když si uvědomí, že ten nahoře je spíš zvíře než člověk. Vyhodí meč do výšky…

„Je tvůj! Nech mě!“

„Nemohu, nemohu, maličký.“ Cítí, jak přes něj masa vojáků prochází a on stálé žije. Otočí se. Je sám v poušti s mečem zabodnutým do písku. Sebere ho, pohlédne na oblohu a skrčí se. Z krku se mu vydere skřek, když si uvědomí oči… Tolik jich tam je.

 

„Eleane!“ zařve Daimón a posadí se. Prudce dýchá. Rukou si otře čelo. Oheň dohořel. „Opět ten sen. Spíš noční můra,“ zavrčí sám pro sebe. Oheň skomírá, ale ráno ještě není. Přihodí dřevo do ohně, který se rozhoří. Chvilku u něho stojí, potom si zívne. Má strach si lehnout, na druhou stranu nemůže být neustále vzhůru. Položí se, přetáhne deku přes sebe. „Mám strach,“ zamumlá a se strachem zavře oči. Usne. Ráno se v klidu probudí. Uvědomí si, že sen už neměl. Jen kdyby aspoň tušil, co to znamená. Měl se optat Eleana, ale když se vidí, snaží se ukrást čas pro sebe a ne ptát se na nějaké divné sny. Příště se optá, umíní si. Nají se a vydá se na sever. Je zvědavý na pevnůstku.

Další den k ránu u ní stane. Jsou z ní ruiny. Xenelan měl pravdu. Pobídne Argése, aby vjel dovnitř, když zůstane stát. Otěže přehodí přes hlavu. Argés by sice nikdy sám neodešel, ale takto ví, že má skutečně zůstat na místě. Poklekne a odhrne písek. Stiskne rty, když uvidí kopí. Začne ho odhrnovat, až najde tělo. Vstane, opět se rozhlédne po okolí, teď už jinak. Je to hrob, proto už nikdy nikdo pevnůstku neobnovil. Udělá krok, potom další. Ne, to není hrob, v duchu se opraví, jen netuší jak to pojmenovat. Blíží se k pevnůstce a slzy mu kloužou po tvářích, aniž o nich ví.

„Stát!“

Daimón zůstane stát. Takže nejen Sissi, i oni s ním mohou komunikovat. Ukloní se. „Co se tu stalo?“

Ve tváři vojáka se objeví údiv. „Ty nás mů… potom… máš nákrčník…,“ říká s odmlkami, jak snaží se srovnat s tím, že někdo ho slyší. „Ale neznám tě! Nejsi náš velitel!“

„Ne, nejsem. Nákrčník jsem získal. Nejsem váš velitel, ale rozumím vám a rád bych věděl, co se tu stalo?“

„Proč?“

Posadí se do písku před zbořenou bránou. Má takové tušení, že tam nepatří, že nemůže dál bez svolení těch, co tu ztratili život. „Protože vás osvobodím.“

 

Xenelan se radostně usměje, když zjistí, že konečně je jeho cesta u konce. Pozdraví stráž v bráně. Venku seskočí z koně, otěže hodí pacholkovi a po schodech vyběhne k pokojím velitele. Strážní už mají otevřené dveře a uctivě klopí hlavu.

„Generále!“ Poklekne a podá mu zprávu.

„Xenelane, výborně. Jdeš právě včas. Máš to?“

„Ano. Zde.“ Podá mu papír. „Slyšel jsem o tom, že máme novou královnu.“

„Ano, Zpravodaj mi už tu zprávu předal. Skvělé. Můžeš jít.“

„Mám ještě jednu zprávu.“

Generál pozvedne hlavu od zprávy. „Ano?“ Pečlivě ji sroluje a odloží. Xenelanův hlas zní tak napjatě, že je to něco radostného.

„Potkal jsem Daimóna Astryhze. Doprovázel jsem ho sever. Má ho kompletní.“

Generálova tvář se rozjasní. „Výborně, hned ho sem pošli. A vstaň konečně. Ty staré zvyky jsou otřesné. Tak kde je?“

„On, chtěl vidět místo, kde se to stalo.“

Generálovy oči se zúží. „Ty jsi ho tam poslal?“

Studený hlas Xenelana zmrazí. „Ano, já…“ Zmlkne, protože doslova cítí generálův vztek. „Neměl–“

„Hlupáku!“ zařve vztekle generál a smete veškeré zprávy mapu i psací potřeby na zem. „Pitomče!“ Dovnitř vpadnou ostatní. „U Oka, co jsi to za pitomce! Neměl tam nikdy chodit!“

„Ale proč?!“ odváží se mu skočit do řeči.

„Protože chci ten meč! Chápeš! Zabijeme je! A meč bude můj!“

Xenelan udělá krok, podívá se po svých druzích. Podle obličejů to věděli. „Proč? Myslel jsem, že–“

„Myslel jsi špatně! Víš, jak jsem mocný? A to jen proto, že žiju, nechceme umírat! Nechceme odtud, chápeš?! Máme všechno, po čem jsme kdy prahli a ty nám to svou hlouposti vezmeš!“

„To ne! Přece!“ Neví, jak dál, otočí se, vyběhne. Musí Daimóna varovat!

„Chyťte ho! Počkejte! Jedeme!“

Xenelan mezitím vyrve otěže z ruky kolemjdoucího pacholka a vyskočí na něj. Pobídne ho, i když zavírají bránu. Projede ji jen tak tak. Když je kus od pevnosti, otočí se. Jedou za ním. Musí se tam dopravit co nejrychleji. Brzy pozná, že nemá nejrychlejšího koně jednotky. Kdyby tak měl svého. Zamračeně ho pobízí. Ví, že ho nemohou zabít, jenže zadržet ano. Nechce už tu déle být. Otočí se a uvidí vedle sebe pádit jezdce s koněm. Jezdec se k němu otočí a usměje se. Xenelan vytřeští oči, protože ještě se nestálo, aby s nimi jakkoliv komunikovali. Nepřemýšlí, proč zrovna teď, ale dobře si uvědomuje, že koni dochází síly. Jakmile přestane cválat, doženou ho. Najednou kůň klopýtne a on skončí na zemi. Zakleje a zůstane stát. Je konec.

„Nasedni, donese tě do pevnosti. Byl tvůj, pamatuješ?“

Xenelanovi mimoděk zvlhnou oči a přikývne. „Pamatuji,“ zachraptí. „Xar.“

„Pokusím se je zdržet.“

„Dobře.“ Neptá se na nic, ale má tušení, že to musí nějak souviset s Daimónem. Xar pod ním vyrazí plnou sílou a vzdaluje se od pronásledovatelů. Konečně si Xenelan dovolí luxus přemýšlet o tom, co se stalo. Kdy se změnili, nebo to celé roky před ním skrývali? Přece chtěli odejít, nebo ne? Mýlil se on? Protože on už tu netouží být, vidět umírat své přátelé. Tajit to, kým byl. Pravda mohl by tu zůstat, žít dál, jako dosud. To zřejmě chce generál a jeho druzí a meč chtějí použít, aby zničili mrtvé. Proto byl tak vzteklý. Jestliže s ním jezdec komunikoval, pak zřejmě i mluvil s Daimónem. V tom případě je tu něco, co on netuší. Jenže co? Bojí se toho, co se dozví, až dojede k pevnůstce. Naposled byl tam v den svého zranění. Byl v kómatu a nevěděl o světě. Jestliže se něco stalo, potom muselo to být v té době. Jenže co? Co?! Mimoděk pobídne Xara k vyšší rychlosti, pak se umoudří. Otočí se. Generál s jeho druhy tam nejsou.

„Unavíš se, Xare. I mrtví mohou být unavení, rozumíš?“ Před ním se vynoří čtyři jezdci. Pozdraví ho jako velitele. Oplatí jim pozdrav. Otočí se za nimi. Jedou je zdržet. Opět pobídne Xara do lehkého klusu. Takhle dovede jet celý den, aniž by se unavil.

 

„Skutečně? Nikdo nás nedokáže osvobodit a ti, co by to dokázali, nechtějí.“

Daimón se na něj zadívá. „Možná právě to chtějí udělat.“

„Jak?! Neexistuje moc, která dokáže zabít mrtvého.“

„Existuje,“ řekne s lítosti Daimón. „Jen jsem si nikdy nepomyslel, že to použiju proti mrtvým. Máte kudy odejít na Stezky mrtvých?“

Muž se posadí, dívá se na toho zvláštního jezdce. „Nechápu.“

„Je tu v okolí strom mrtvých? Měl by být. Pokud tu nebyl předtím, pak musel vyrůst. Je celý černý, jako vrba.“

„Ano, je tu. Malý, ale je. Přitahuje nás, jenže my nechceme k němu jít. Chybí tu zrádci!“

Daimón přikývne. „Zradili vás?“

„Nechali nás tu hnít! Nás své druhy. Odjeli, zatímco my tu chcípali pod zbraněmi nepřátel! Zaprodali nás a přitom jsme byli spojeni krví! Máme právo na pomstu! Musí se k nám přidat, chápeš?!“

„Ano, rozumím. Spojení? Jak? Zlatým poutem?“

„Ty vážně víš. Přihodilo se ti. Ano. Nejsi skaadský jezdec, protože pak bys věděl.“

„Ne, nejsem a chci vědět všechno. Musím si rozmyslet, jak použiju meč.“ Vytasí ho a položí na kolena. Z meče vytryskne síla a přitáhne jezdce i koně k sobě. Ozve se šumot. Sedící muž zvedne ruku a šumot se utiší.

„Ano, cítím to, že nás může osvobodit, jenže my nechceme, dokud se k nám nepřipojí zrádci. Nemají právo žít, zatímco my jsme mrtví. Mají odejít na Stezky s námi. Nenávidíme je, přesto musí to tak být. V posledním okamžiku smrti jsem použil Právo krve.“ Daimón přikývne. Vypadá to, že se konečně dozví tajemství skaadských jezdců. „Jistě sis všiml, že nemáme nákrčníky. Ukradli nám je. Sebrali, což se nikdy dosud nestalo. Každý nákrčník se dědí z otce na syna, pokud to není možno, dokonce na dceru, která ho předá svému synovi, a i pak, pokud rod vyhyne, pak má na něj právo jakýkoliv příbuzný stejné krve, a pokud ani oni nejsou, pak je pohřben s posledním majitelem. Na nákrčnících je vždy vyryt rod, z kterého pocházíš. Nám je sebrali supi, kteří nás jeden po druhém zabíjeli.“ Podívá se na své druhy. „Každý nákrčník nového jezdce je zkalen v krvi. Každý jezdec dá kapku krve a nákrčník se do něj ponoří. Pak se připne a až do smrti se nesundá. Tak se to děje po staletí. Přesně tomu rituálu nerozumím, ale jakmile si nandáš nákrčník, spojíš se s ostatními. Jsme jak jedno tělo, jedna mysl.“

„A oni ji narušili. Porušili jednotu.“

„Ano!“ zvolá skoro radostně. „Je to skoro stejné pouto jako mezi jezdcem a koněm, jenže daleko silnější. Použil jsem to pouto instinktivně, takže se stalo, že nemohli zemřít. Popravdě nevím, zda jsem udělal dobře. Od té doby se jenom trápíme.“

„Neobjevily se kolem vás podivné stíny? Muži, ženy s temnou aurou.“

„Ne.“

Nejspíš neměli možnost se k nim dostat. Potom mu to dojde, jestliže by prošli v tomto stavu na Stezky smrti, pak by bylo snadnou kořisti pro Stíny. Takto mají šanci projít.

„Někdo sem jede. Je jeden z nás.“ Přimhouří oči. „A za ním generál. Jedou sem. Zabij nás!“

„Ne, ještě ne. Musí se to vyjasnit. Rád bych mluvil s generálem. Sám mi říkal, že chce zemřít.“

„Cože?! To je nesmysl!“ vybuchne jezdec a postaví se. „Lže! Kdyby chtěl, stačilo přijít sem! Věděl to, řekli jsme mu to! Pouto by se rozpadlo, jenže nikdo z nich sem nikdy nepřišel a tak jsme na ně čekali. Doprovázeli jsme je mlčky a zvali. Nechali nás tu, abychom dál žili tenhle podivný život.“

Lhal mi? Pak si vybaví Brevova slova. Jasně říkal, ať si dá pozor, že je v tom něco divného. Teď už to ví. Je zklamán, přesto musí s generálem mluvit.

„I naši koně neměli možnost projít na Stezky, protože byli s námi svázání. Některé odvedli, ale vrátili se.“

Takže tohle je to pouto. „Co chcete?“ V očích jezdce zahlédne stejnou únavu jako v Xenelanových.

„Odejít.“ Stejné výkřiky se ozvou ze všech úst za ním.

„Budu muset použít meč.“

„Použij cokoliv a pojď dál.“ Jde za ním. „Tamhle jsem zemřel. Moje tělo tam práchniví. Ani pohřeb jsme neměli, ale nevadilo to tolik, jako to, že nás zradili. Vyměnili nás za svou svobodu, za vodu a jídlo. Žádného z nás to nenapadlo. Bojovali jsme ze všech sil až do konce. Skaadští jezdci se nikdy nevzdávají. Tohle asi zůstalo nejlépe zachováno. Pokud ti nevadí pár mrtvých, potom si tady ustel. Můžeš mi říct, jak to, že nás slyšíš?“

„Někdo nebo něco mi zastavil čas, proto jsem schopný vnímat mrtvé.“

„Ach tak a ten meč?“

„Dostal jsem ho od armády, která uvízla na severu. Vykovali meč, aby mohli se odtamtud dostat. Jenže než ho použili, runy ukradli Stíny a rozseli po Zemi. Generál jednu našel a dal mi ji. Další od dalších. Meč mi dal právě mrtvý, který se proměnil na Stín. Musel jsem ho zabít. Tolik mrtvých.“

„Není to lehký úkol. Nanosíme sem nějaké větve.“

„Děkuji, zvládnu to sám.“

„Prosím.“ Ukloní se. Daimón přikývne. Chápe, že se chtějí nějak odvděčit a tak za chvilku tu plane oheň, kotlík je pověšen nad ním. Nalije do něj vodu, potom hrst bylinek.

„Je to tak zvláštní mluvit. Sami se dorozumíváme mysli. Nemluvili jsme léta. Nejdřív jsme mluvili na generála, na své druhy, ale nic.“

„Počkej a co Xenelan?“

Jezdec se zamračí. „Ne, s ním ne, ale nebyl tu. Nepátrali jsme, kde byl, a když se objevil, jen mlčky jsme je pozorovali. Vzdali jsme to.“ Daimón přikývne. „Můžeš pít. Závidím.“ Dovnitř vstoupí jiný jezdec.

„Zítra ráno tu budou.“

„Chápu. Myslím, že půjdu spát, nevadí?“

„Ne, samozřejmě ne!“ přitiskne si ruku k srdci. „Jsme vděčni za naději.“ Pozpátku vyjde z místnosti.

Daimón si povzdechne. Zrada a zrada. Přesto musí mluvit s generálem. Jak by asi reagoval Elean? Přál by si ho mít po boku. Dopije čaj, nají se, pak vyjde a jde k Argésovi. Začne ho čistit. Rád to dělá, dobře se u toho přemýšlí a uklidňuje ho to. Když skončí, dá oběma najíst a sám se vrátí do pokoje. Dobře si uvědomuje jezdce, kteří ho pozorují. Je mu těžko, že opět bude zabíjet nevinné. Musí se jenom utěšovat, že si to přejí a ukončí tím jejich zvláštní existenci. Cítí se stejně unavený, jako ten jezdec, co s ním mluvil.

Ráno jim třese Xenelan. „Vstávej!“ křičí. „Chtějí tě zabít.“

„Skutečně? Generál?“

Xenelan se narovná. „Ano. Chtějí meč a zabít jezdce a tebe taky!“

„A ví, že nemůže použít ten meč?“

„Cože?“

Daimón se posadí a zadívá se do Xenelanova obličeje. I s ním musí si promluvit. „Je spjatý s krví, mou. Nikdo ho nemůže použít. Xenelane, co se stalo?“

Ten se posadí, když si uvědomí další jezdce. „Už jsem řekl, byl jsem v bezvědomí. Probudil jsem se ve stanu sssertanského generála.“ Polkne a ošije se. „Netušil jsem, ale moje vlasy, nevšiml sis?“

Daimón se zadívá na jeho zlatisté nádherné vlasy. „Nějak nerozumím.“

„Podívej se na ostatní.“ Podívá se na své černovlasé smavé druhy. Ani jeden není světlovlasý, nanejvýš mají odstíny hnědé barvy. „Moje matka pocházela z Edanu. Měla překrásné plavé vlasy. Zalíbil jsem se mu.“ Zrudne. „Nelíbilo se mi to, ale nemohl jsem nic dělat. Myslím, že mě tehdy vzal kvůli tomu. Zachránily mě a zničily mi život. Když jsme se vrátili na skaadské panství, byl jsem hned vyslán do Edanu a pamatuješ si, jak jsem ti říkal o princezně. Zamiloval jsem se do ní, i když jsem si dobře uvědomoval, že není pro mě. Doprovodil jsem ji na jih. Zůstal jsem s ní tak dlouho, dokud to nebylo nápadné. Stárnutí. Pak jsem odjel. Do té doby jsem o vás nevěděl. Když jsem přejel království, najednou se objevil první z vás. Nikdy mě nenapadlo, že mohu s nimi mluvit.“

„Takže takhle to bylo.“

„Omlouváme se, veliteli. Mysleli jsme, že jste nás zradil.“

„Nikdy bych to neudělal! Vždyť nás váže Právo krve. Použili jste je?“

„Ano.“

„Měl bych říct, že vás za to nenávidím. Mýlil jsem se. Daimóne, zabij mě.“

„Ještě ne. Počkáme na generála.“ Vstane a vyjde ven. „Kdy přijede?“ zeptá se jezdce po svém boku.

„K večeru.“

„To je dobře. Mohu vidět strom?“

Jezdec mu pokyne a vede ho až ke zdím hradeb, kde stojí jeden strom. Přejde k němu, natáhne ruku. Strom se zachvěje a natáhne po něm lístky. Daimón instinktivně ucukne rukou a udělá krok zpět. „Projdete jim všichni, rozumíte.“ Jezdci přikývnou. „Nikde se nebudete zdržovat a půjdete rovnou do země mrtvých, rozumíte? Musíte donutit i generála a jeho pobočníky, všichni společně.“

„Proč? Nemá to něco společného se Stíny? Generál jednou o nich povídal,“ vmísí se do toho Xenelan.

„Ano, je to kvůli nim. Nechci, abyste se proměnili v nenávist. Je to mé přání a můj rozkaz!“ Jezdci přiloží ruku k srdci. „Nechte mě tu.“ Posadí se na polorozbořené hradby a mlčky se dívá do pustiny, kde jen občas roste nějaký keřík. Vzpomene si na město, kde hledal protijed pro Eleana. Je tak odlišné a přitom stejné. Povzdechne si.

„Nechce se ti.“

„Nikdy jsem nechtěl. Přál jsem si prožít klidný život po boku otce. Nic mi z toho nebylo dopřáno. Když jsem konečně našel lásku, zjistil jsem, že jsou daleko větší síly než naše. Pořád jsem od něj odlučován.“

Xenelana překvapí bolestný tón v Daimónově hlase. On si skoro nepamatuje cit, který ho vázal k princezně. Obyčejný jezdec a královská dcera! Přesto s ní zůstal a díval se, jak stárne, zatímco on se neměnil. Nemohl to vydržet a vrátil se ke svým druhům. „Přesto máš štěstí.“

„Štěstí?“

„Ano. On tě miluje, ví o tobě, copak to není štěstí?“

Daimón se pomalu usměje. „Máš pravdu. Děkuji.“ Stiskne mu rameno. „Proč jsi mi navrhl spojení, když jsi na ženy.“

Xenelan pokrčí rameny. „Sám nevím. Snad pro tu tvou zamilovanost? Asi jsem chtěl, abys zradil, sám nevím,“ přizná těžce. „Slunce zapadá, za chvilku jsou tu. Nikdy jsme tu nebyli. Vyhýbali jsme se tomu místu.“

„Netěší mě to. Mrtví by měli pokojně odejít na Stezky a potom do Země mrtvých.“

„Ano, to měli.“ Nachýlí se k Daimónovi a rozepne mu nákrčník. „Jistě by sis s tím poradil.“ Potom odepne ten svůj. Podá mu oba. „Nepatří mi, není můj. Z těch kamenů udělej něco, jsou vzácné a časem budeš vědět, jaké bude počasí. Ani jeden není svázán Právem krve.“

„To…“

„Nech si ho, prosím.“

Daimón skloní hlavu, schová nákrčníky za tuniku a vytáhne meč z pouzdra. Jde k bráně. V dálce vidí jezdce. Nejedou rychle, ale přibližuji se. Klidně čeká.

„Generále, vítejte.“ Dobře ví, jaký má obrázek za sebou. Skaadské jezdce bez nákrčníků na koních. „Přišel jsem splnit slib, který jsem dal. Jen jsem netušil, že to bude tady.“

Generál Skaad Sjöfa sesedne se svými pobočníky. Plácnou koně po zadku, aby odběhli. „Víš, těžce se mi to říká, ale rozmysleli jsme si to. Xenelane, pojď sem! Je to příkaz!“

Xenelan si olízne rty. „Nemohu, generále, nenuťte mě! Jsem svázán Právem krve.“ Poklekne na jedno koleno. „Rozmyslete si to!“

„Vždy jsi byl příliš měkký. Zabijte ho!“ Sám vytasí meč a zaútočí na Daimóna, aniž by se na cokoliv ptal.

V Daimónových očích se objeví stíny. Postaví se do obrany. Ví, že meč nepřekonají a ví, že je nemůže zabít. „Generále, ten meč nemůžete použít!“

„Hloupost!“

„Je spojen s krví, mou!“ Prosím, ať přestanou! Jenže generál s pobočníky nadále útočí. Daimón s rozmyslem pomalu ustupuje, až se ocitnou za bránou pevnosti. V tu chvílí se zatáhne, aby vzápětí je ozářilo jasné světlo. Od rtů jezdců se nese šepot: „Spadlo pouto! Jsme volní!“

„Ne! Je můj!“

„Ne, je mi to líto,“ zašeptá a poprvé použije moc meče. Vyšlehne oheň a kromě generála pobočnicí padnou. „Zradil jste, generále.“

„Musel jsem přežít! Nechápeš to?!“

„Chápu, až moc dobře a taky chápu pouto mezi vámi a jezdci. Co nemohu odpustit, že jste je nechal a nenaslouchal. Ani řádný pohřeb neměli. Nemusel jste sem jezdit, stačilo poslat lidí.“ Krouží kolem sebe.

Generálova tvář se zrůzní hněvem. „Jak se mě odvažuješ poučovat?! Jak, ty nýmande?!“

„Protože to mohu, protože jsem stál na vašem místě, ale vrátil jsem se.“ Cítí sílu, jako nikdy předtím. Mávne mečem. „Ne, pro vás, pro ně!“ Moc železa, posledního živlů se zakousne do generálova těla. Ten zavyje a v jediném momentě pochopí, že mu nikdy neměl runu dávat.

„Je konec, teď my.“ Xenelan se postaví proti němu s mečem a zaútočí. Daimón instinktivně vyšle magii vody. Mizí stejně jako armáda duchů v jeskyni, až zůstane jen písek, zborcené stěny a ševelící vánek. Jde k stromu.

„Děkujeme, veliteli!“ vznese se nad ním a on si přiloží ruku k srdci. Stojí a dívá se, jak jezdci na koních obklopují generála i pobočníky. Smutně se dívá, jak prochází stromem. Zatouží projít jim, objevit se v Edanu, aby mohl být se svou láskou. Odolá tomu a jde ke svým věcem. Vytáhne ze záňadří nákrčníky a schová je do vaku.

„Argési, Kakopo, přenocujeme tu a potom vyrazíme do Y´dela. Doufám, že mě nepotká to, co tady.“ Pohladí Argése po hřívě, Kakopa třepne po hřbetě. Nakrmí je stejně jako sebe a vytáhne mapu, kterou mu kdysi výběrčí daní dal. Je to v horách mezi skaadským panstvím a jeskyní, kde našel armádu duchů. Pečlivě ji složí. Sedí, upijí čaj a přemýšlí, jaké překvapení si pro něj výběrčí daní vymyslel. Důležité je, že nebude zabíjet lidi, ale Stíny, které vylézají ze země. Kdyby ze vzduchu nebo ze stromu, pak by to byly Stíny, v tom to případě, co to bylo? Koření y´dela, která je sladce pikantní a barví jídlo na modro. Je vzácné, proto si ho mohou dovolit jen boháči. Měl se na to optat Eleana.

Začne se pochechtávat, protože vše začíná a končí u něj. Odloží kalíšek a zachumlá se do pláště. Uvědomí si, že vzpomínka a Eleana v něm vyvolala chuť na sex. Co by asi říkal, kdyby se objevil na jeho prahu? Vklouzne rukou pod plášť a začne se hladit s myšlenkami, co by asi mu udělal. Zavře oči, aby si lépe vyvolal jeho vzhled, chuť i vůní. Když vyvrcholí, malátně leží se zavřenýma očima. „Brzy budeme spolu,“ zašeptá. „Brzy, ariméé,“ použije Eleanovo oslovení pro něj. Usměje se, upraví si kalhoty a schoulí se. Se spokojeným úsměvem usne, aniž by ho cokoliv rušilo.

Z  Vůle hada 24. Y´dela