Shounen - ai povídky

                                               Zrcadlo pravdy

 „Proč mně sleduješ, Katano a vůbec jak jsi to přežil?“ Hnědovlasý muž se otočí ke stínům. Je večer a zapadající slunce vytváří úchvatnou scénerii. Nic není vidět ve stínech a přesto ho tam cítí.

  „Jak jsi věděl?“ Stíny se zhmotní a před Kirem stojí Katana, anděl, který osvobodil Rosiela a zabil Sáru.

  „Zapomněls na tu noc?“ zeptá se Kira hořce a otočí se od něho. Nechce ho vidět a přece...

  „Nezapomněl“ slyší tak tiše, že má pocit, že to nebylo vysloveno. Katana přistoupí ke Kirovi a položí mu ruku na hruď. Poslouchá.“Stále tam je, že? Proč , Kiro?“

  „Nevím o kom mluvíš a konečně jsi zjistil i moje jméno.“ Hořký smích.

  „Mluvím o svatém meči. Ano konečně to jméno znám. Z bezejménneho muže s kterým jsem strávil noc se stalo jméno. Jak je to dlouho? Deset let? Víc?“

  „Zemřeli. A ty jsi to způsobil!“ Vezme jeho ruku a odmrští. Jako by to bylo dnes a ne tolik let. Vzpomíná si na ty hodiny. Hodiny utrpení, bolestí. Seděl tehdy v cele  a proti němu byl jeho otec. Pořezal si ruce a přihlížející viděli jak se rána zaceluje. Nechtěli to vidět a jeho šílený smích. Obviněný. Odvedli ho a on seděl dál a čekal. A pak ta síla. Alexiel. On nikdy by nepoznal, ale to co bylo v něm se ozvalo. Mlčenlivý a najednou se bouřil. Použil svoji sílu a dostal ho odsamtud. Otec a jeho záchrana. Poznání jak byl hloupý.  Hloupý, že celou dobu odmítal otce a jeho lásku. Zvedl hlavu a uviděl Setsunu. Miloval ho a nikdy to nedal najevo. Letěl a pak jeho sestra Sára. Mrtvá a rozhodnutí Setsuny jít za svou láskou. On by to to na jeho místě  udělal taky  a snad proto ho zabil. Ale úkol nebyl u konce a on má pořád v sobě mlčenlivého hosta.

  Vše se vrátilo tak jak bylo až na dvě mrtvé těla, které ležely na střeše. Ten malý démon plakal a on nemohl. Vzal ho do náručí a odnesl pryč. Jeho láska. Jediná.

  „Viděl jsem jak jsi ho zabil. Já to nebyl!“ Kira neodpoví. Má svým způsobem pravdu. Vidí jeho jemný úsměv a ještě něco víc, ale nechce to vidět. Nechce se jim víc zabývat.

  „Kde je tvůj pán, Katano? Snad jsi ho neopustil?“ Úsměv je pryč a v očích vidí, ne mýlí se. Nechce vidět stíny, které tam jsou a neměly by tam být.

  „Ten je tam kde má být. Nikdo neměl zemřít a i kdyby mně by to nevadilo. Hlavně, aby Rosiel byl spokojen...ne šťastný a on byl. Chvílí, ale byl.“

  „Chvilku. Kvůli chvilce tolik zničeného. Proč se s tebou tady vůbec bavím? Zmiz!“

  „Kira já...“

  „Co chceš? Další noc? Ne! Nemám zájem. Vypadni nebo tě zabiji. Mám tu moc!“ Ticho. Na zem se snese bělostné pírko. Zvedne ho a pak do něj foukne. Dívá se jak se snáší dolů na zem posypanou listmi. Lehounké jak mořská pěna. Vzpomene si na jiné pírko, které má schované na tu jedinou noc  se smutným andělem. Ne sním - ne s Katanou, ale s někým jiným. S někým kdo se choulil stejně jako dnes v parku bolestí.

  „Popíráš TO“ ozve se tichý šepot.

  „Nic není. Nic není. Jsem teď spokojený.“

  „Opravdu?“ lehce ironický hlas. Kira ho odežene mávnutím ruky. Nebude poslouchat meč, i když je svatý. Spěchá domu. Zvedne hlavu a zadívá se na měsíc.

  Za ním se dívá anděl se smutným výrazem ve tváří a chvějícími křídly. „Budu čekat, Kiro!“ šeptá pro sebe. Uslyší volání a zachvěje se. Jeho pán. Pán Rosiel ho volá. Rozevře křídla a letí za hlasem, kterému nemůže odolat.

  „Ano pane!“ klečí před ním a bojí se na něho pohlednout.

 „Zvedni oči. Víš, že ti neubližím“ hlas anděla. Hlas, který v něm vzbuzuje touhu i bolest.

  Ne neubiží mi, teď už ne, ale kdysi...dívá se na podlahu a vzpomene si na jinou podlahu  posetou bělostnými pírky s krůpějí krve na konečkách. Ale tehdy ho slepě miloval  a neznal nic než jeho. Jeho krásu i krutost, ale miloval ho bez hranic. Za jeden jediný jeho dotyk byl schopný obětovat život, pokud by si to přál. Miloval ho a stále ho miluje. To pouto je...je tak nádherný. Stále ho ohromuje jeho krása. Vstane a přistoupí k němu. Polibek. Spojení dvou rtů. Toužil po jeho polibcích co ho poprvé uviděl. Udělal vše, aby je získal a teď ... ne stále po nich touží. Od té noci co přišel k němu s vůni jiného muže na těle se vše změnilo. Začal být laskavější a ne tak krutý. Už ho tolik netrestal a křídla. Jeho nádherná křídla, které zničil? Křídla dorostly a má je opět v celé své kráse, i když jeho kráse se nikdy nevyrovnají.

  „Alexiel. Stále moje sestra. Řekni mi proč, Katano? Proč mně nemůže milovat, tak jako miluješ mně ty?“ Katana chce mu říct proč, jeho rty se chvěji odpovědí.

  „Nevím Rosieli. Já to nevím. Vždyť jsi tak krásný, dokonalý, nádhernější než slunce... není slov pro to jak moc.“

   „Ano. Vím to. To vše vím a stejně nechápu!“ Katana ví, jak má rád sám sebe. Víc než cokoliv jiného. „Svlékni se!“ přikáže mu. Dívá se jak pomalu si stahuje oblečení a lehne si na postel. Katana zavře oči a vychutnává  jeho rty, dotyky rukou. Miluje je a teď má to vše, ale pořád musí vzpomínat na jinou noc, na jiného muže. Kéž by zůstal beze jména. Po tváří mu skanou slzy, když do něho Rosiel vstoupí.

  Proč, když ho tak miluji!

  Leží vedle něho a dívá se na jeho krásu. Je tak dokonalý až  z toho mrazí. Je stejně dokonalý jako sestra Alexiel.

  Alexiel. Jeho sestra. Anděl, který se vzbouřil proti samotnému bohu a tomu co chtěl. Sestra, která nenávidí svého bratra spalující nenávisti a která se zrodila se smrti Sáry a Setsuny. Lapila ho. Chytila ho a chtěla se pomstít. Stála nad ním a on před ní klečel stejně jako před jeho bratrem.

  „Ukážu ti. Ukážu ti vše a to bude tvůj trest za smrt dvou nevinných. Žádné mučení se nevyrovná tvému trestu. Nic se nevyrovná pravdě, Katano!“ řekne hlasem, který je tolik podobný Rosielovu. Odepne mu řetězy, držícího ho jako psa na řetěze a donutí ho vzlétnout. Je tak mocná a krásná. Stejně jako Rosiel jeho pán a láska. Podléhá ji stejně jako jemu. Je to zvrácenost, ale nemůže jinak.

  „Tady dívej se! Zrcadlo pravdy ukuté dřív než cokoliv vzniklo. Ukáže ti..ne já, ne svou pravdu, ne tvoji nebo někoho jiného, ale pravdu takovou jaká byla. Bojíš se? Bojíš se pravdy, Katano! Ty!“ posměšný hlas mu rezonuje celým tělem.

  „Ne znám pravdu!“ Smích. Panovačný a výsměšný smích.

  „V tom případě se dívej. Jestlli ji znáš nemusíš se bát a jestli ne bude to tvůj trest. Skloň se!“ vykřikne netrpělivě a on se skloní k zrcadlu pravdy ukutého ve výhni času, kdy vše bylo mladé.

  „NEEEE!“ výkřik jež se roztříští o prázdnotu zrcadla a Katana se chytá za hlavu. Odmítá to. Odmítá to celou svou bytostí. Každým kouskem svého JÁ. Alexiel se na něho dívá smutným unaveným úsměvem.

  „Zapomnělo se na něj.“ Katana poslouchá její slova a přesto je nevnímá. Zírá nevidoucím zrakem na Zrcadlo pravdy. „Zapomnělo jako na mnoho jiných věcí. Objevila jsem je a zvědavě se podívala. Málem jsem zešílela. Dlouho jsem se potácela mezi životem a smrti a nakonec jsem udělala to co jsem udělala. Vzbouřila jsem se proti všemu co jsem znala.“ Povzdechne si. „Neukazuje pravdu, že.“ Katana bezmocně přikývne zorničky rozšířené hrůzným poznáním.

  „Ukáže ti jen to co zaznamenalo. Každou maličkost. Nic víc nic míň. Zbytek je na nás. Sbohem, Katano!“ Dolehne k němu závan perutí. Vůně křídel.

  Alexiel se dívá na něho a jednou svoji části ho lituje  a druhou části, si říká, že je to správné. Katana se potácí dál od té bílé tekutiny s lehce zčeřenou hladinou.  Už nikdy nechce to vidět. Už nikdy, už nikdy zde nechce přijít a vidět pravdu. Ale její slova v něm ulpí a on se jich nemůže zbavit. Nechce se jich zbavit. Musí za Kirou, musí ho ještě jednou vidět.

  Najde ho v parku a odežene ho od sebe jako toulavého psa a možná jeho by pohladil a pak zaslechne volání Rosiela svého pána. Stále mu ještě něco chybí. Stále ještě něco. Trápí se tím, ale nemůže na to přijít, ale jeho láska ho volá a on poslechne.

  Leží vedle své lásky a kochá se jeho nádherou. Paprsky slunce líbají jeho stříbrné vlasy a dokonalé rysy tváře. Co bude dál? Už deset let vedou spolu válku a stále je v nedohlednu. Jak to skončí? Vzpomene si jak umíral tehdy, když ho Alexiel nebo spíš Setsuna neví kdo znich skoro zničil. Cítil jak z něho uniká život. Pomalu vteřina za vteřinou.

  „Alexiel!“ výkřik milovaného hlasu Rosiela. Natáhne ruku a chce vykřiknout, že ho nemiluje a pak oslepující záblesk a prázdno. Vše se zastavilo. Cítí jak i na něho to působí a jeho tvář. Tak vznešená tvář Adama. Pláče a neví proč. Cítí jak vteřiny jeho života se zastavily. Zastavily se on přece žije. Nerozumí tomu proč. Nechápe tomu, ale plazí se dál a dívá se na rozhodnutí Setsuny a jak ten muž vbodl meč do Sestsunova těla. A potom vteřiny jeho života se obrátily a on cítí jak jeho život se vrací. Posadí se. Bude žít. Slétne ve stínech a dívá se jak ten muž s kterým se milovala, který mu ukázal vášeň odnáší Setsunu . Miluje ho a bylo mu zvláštně. Zaslechne jméno Kira. Natáhne ruku. Vidí jeho žal, bolest a chce říct, přijít blíž dotknout se ho, obejmout a odejde. Odejde a pluje oblohou zapomenutý. Sám.

  Pak přijde volání a on ucítí záblesk nesmírné radosti. Jeho pán Rosiel přežil. Spěchal k němu. Radoval se, že přežil. Zapomněl v té jediné chvílí na vše.

  „Alexiel! Proč Katano? Proč?“ Stále ty stejné otázky. „Zjistí to!“ a on šel zjistit jak mu jeho láska přikázala. Zapomněl, kdo je Alexiel, zapomněl na její sílu a byl lapen. A pak uviděl...podívá se vedle sebe. Natáhne ruku a pohladí jeho tvář, jeho vlasy. Dokonalost. Bolí ho to co viděl. I po těch letech ho to bolí a stejně ho miluje. Nebo snad ne?

  Ruce zborceny krví a meč v rukou taky. V jedné ruce meč a v druhé hlava. Malá hlava se špičatými ušima. Boj a on se usmívá. Jde a jde. Nechtěl to vidět, ale nemohl to nevidět. Ostatní a on v čele. Vždy v čele. Po boku Alexiel. Obrazy se střídají rychleji než je schopen vnímat. Bitva. Prádávná bitva mezi anděly a démony. On ještě tehdy nebyl, ale slyšel vyprávět o síle andělů. Ženy, děti všichni a mezi nimi bělostná pírek. Scéna se krystalizuje. Proč mu ukazuje zrovna tohle.

  Anděl. Něco říká a Rosiel ne. Nutí ho. Vedle nich je přioutaná démonka. Je krásná až to dech bere a on ho donutí ji znásilnit. Pak je držený a ostatní se střídají. Pláč, tichý vzlykot otřásající tělem anděla a pak umírá. V srdci meč Rosiela. Otočí se a setne hlavu tomu andělovi. Ostatní se smějí, jásají. Proč ho zabil?

  Začíná chápat a odmítat. Přece ne nemůže být takový, ale je. Vidí jen záznam boje. Zoufalého boje démonů, kteří nejsou o nic lepší než oni. Data a data začíná chápat proč Alexiel se vzbouřila. Ale on není Alexiel. Utekl a pak uslyšel hlas ho volající z temnot. Rosiel. Chvílí váhal, ale pak se rozletěl. Letí za světlem, letí za svým plamenem jako ta noční můra na chodbě s rozedraným kobercem.

  „Pane!“ zvedne oči a je oslepený. Nevěří tomu co viděl. On byla to lež. Nic jiného.

  „Pojď podívej se. Konečně jsme ho našel!“ ukazuje mu meč. Stejný meč, který viděl v zrcadle. Zachvěje se.

  „Je nádherný!“
  „Ano. To ano. Víš Katano. Sloužil jsi mně tak oddaně, zasloužíš si odměnu. Svlékni se. Dovolím ti vše co chceš“ šeptá mu a on je na vrcholu blaha. Dotýká se ho jako vzácného démantu, jako něčeho křehkého co musí chránit za každou cenu.  Konečně konečně jeho oddanost jeho láska našla naplnění. Leží vedle něho a dívá se na jeho spící tvář. Dokonalou tvář.

  Dívá se a přemýšlí proč každé další a další milování má trpčí příchuť. Nemiluje ho? Ne to ne. Stále ho miluje, ale.

  „Kam jdeš Katano? Nedovolil jsem ti to.“ Zamrazí ho tón jeho hlasu. Skloní hlavu.

  „Omlouvám se, Rosieli.“ A pak uslyší slova, která už nikdy nechce uslyšet a přece mu dělají radost, protože on z toho má radost a rozkoš. Rozkoš z utrpení druhých.

  „Opři se o stůl!“ A on natáhne ruce a položí je na hranu stolu. Dívá se na stůl a ucítí ránu. Jednu a další další. Zavře oči. Cítí jednu ránu za druhou. Zaslouží si ji. Plně si to zaslouží, protože začal pochybovat.

  „Tak a teď můžeš jít.“ Katana si navleče kabát a odejde. Jde tam kam vždy, když si to zaslouží. Jde do párku a chvilku čeká. Snad doufá, že opět narazí, ale ne ví, že minulost zopakovat nemůže. Už je tady, otočí se, vzlétne a letí tam kde byl , kde na chvilku zapomněl kým je. Slétne na balkon a čeká. Čeká na něho. Konečně a dívá se jak vejde dovnitř, odhodí kabát a nalije si něčeho do skleničky. Otevře dveře na balkón a vnímá teplý podzimní den.

  „Co chceš, Katano? Odejdi!“

  „Jen chvilku, prosím!“ Odstrčí ho a vejde dovnitř. Kira ucítí pach krve. Znechutí ho to.

  „Vypadni. Nenos mi ho sem domu a pach krve taky ne!“ Katana se otočí. Bolí ho to. Vzpomene si na jiný den, na déšť a na to jak ho odvedl z parku k sobě domu. Jde k němu.

  Zašeptá, když ho mijí: „Viděl jsem Zrcadlo pravdy. Je tak... volá mně, Kiro“ podívá se mu do oči. Bolest. Ještě nikdy takovu bolest necítil. Ne fyzickou, ale ta která není vidět. Která je schovaná celá léta a pak občas je vidět.

  „Musím za Zrcadlem, sbohem!“ Otevře křídla a na zem slétne bílé pírko postříkáne krví. Zvedne je a otevře skříňku. Dvě pírka a každé jiné. Položí je na ně.

  „Kdo co je Zracdlo pravdy?“ ale Svatý meč hluše mlčí. Kira se dívá na pírka a přemýšlí proč sem dnes přišel se stopami krve.

  „Alexiel!“ volá ze všech sil Katana.“Alexiel!“

  „Co je?“ ozve se těsně u něho.

  „Zaveď mně k Zrcadlu, prosím! Já nemohu najít cestu. Musím k němu, musím...“ a Alexiel mlčky ho veze za ruku.

  Za chvilku stojí před mléčně bílou tekutinou.

 „Věděla jsi to? Věděla jsi to?“

  „Ano. To je tvůj trest. Natáhni ruku a vezmi do ruky tu tekutinu a drž ji!“ Katana natáhne ruku a cítí jak jeho rukou protéká sám život. Co je to? Ani neví, že se zeptal nahlas.

  „Pálí to!“ šeptá, ale ruku stejně nemůže otevřít.

  „Sbohem. Teď už zrcadlo najdeš!“ uslyší hlas Alexiel. „Kdykoliv budeš potřebo...“ Katana se skloní k zrcadlo. Dotkne se ji jedním prstem a vytáhne ji. Kapka skane zpět a on má pocit, že ticho se rozezvučelo a prázdnota se naplnila. Jak zvláštní.

  „Neukazuješ touhy, ukaž tu noc“ zašeptá. Dívá se jak se choulí na déšti, jak slyší kroky a pak tu noc. Vidí sebe a vše do nejjemněších podrobnosti.

  „Děkuji! Vrátím se!“ Otevře své křídla. Na dlani má vypálené znamení zrcadla. Až vše skončí tak skončí  tady jako mnoho dalších.

  Sletí dolu na ten balkon z kterého odešel před minutou, před týdnem, měsícem nebo to bylo jindy. Neví. Otevře balkon a vkročí dovnitř. Na posteli sedí Kira a před sebou má skříňku. Zvedne hlavu. Katana k němu přistoupí, zavře skříňku. Klekne si k němu a dá mu do klína hlavu.

  Neví proč je tady znovu, ale ví, že tady musí být. Sevře dlaň se znamením. Zvedne hlavu. Polibek dvou rtů. Polibek do temné noci.

Konec