Jdi na obsah Jdi na menu
 
23. 5. 2014

Alcatraz
 
1.
 
Starší žena v saku, volných kalhotách se zastaví před vraty. Povzdechne si, upraví si dokonalý účes. Potom odhodlaně vstoupí dovnitř. S rukou zvednutou k očím strne. Její hlava se jemně pohybuje, až se zastaví pohledem na svém autě. Udiveně na ně zírá, jako by ho viděla poprvé.
 „Bože,“ hlesne tiše, tak aby nenarušila to, co slyší. Dokončí pohyb a sundá si sluneční brýle. Víčka se zavřou a ona celou duší naslouchá pobrukování. Najednou sebou trhne, protože mužský hlas drsně zakleje.
„No kurva práce!“
Otřese se, protože přerušení pobrukování je, jako by ji někdo praštil kladivem a zatloukl do země.
„Do prdele! Kurva, já se na to vyseru!“ slyší dál.
Opře se o kapotu cizího auta. Nemůže uvěřit tomu, co slyší. Je to jako by vedle sebe postavili… Ne, její rozum to odmítá pochopit. Je to jako spadnout z ráje rovnou do pek… do stoky. Přesně. Tamto byl ráj, tohle je stoka.
„Povol! Povol, ty svině!“ řve dotyčný.
Žena má toho dost. Odkašle, ale nic. Pochopí, že ji neslyšel. Postaví se vedle roztažených nohou, které sebou občas cuknou. Zbytek těla je nasoukaný pod jejím autíčkem Ferdíkem.
„Ty krávo, povol nebo tě roztřískám!“ zavyje hlas.
„Jsem tady!“
Zvuk mlácení a nadávek se přeruší. Žena má chuť nakouknout pod auto, zda dotyčná osoba žije. Najednou se pohnou nohy. Udělá krok stranou. Pomalu kouká, jak zpod auta se souká tělo v modré špinavé kombinéze. Nakonec se ukážou ruce, potom krk a tvář.
Udiveně zírá do mladé tváře. Není nijak hezký, dokonce by řekla bezvýrazný. Účes je příšerný a šmouhy na tváři na kráse nepřidávají. I tělo je takové oplácané. Jenže skutečně to on zpíval nebo to bylo nějaké rádio? Možná telefon? Nebo snad MP3? Musí to zjistit.
„Zdravím, co chcete? Tady nemáte co dělat.“
„Auto! Měla jsem si je dneska vyzvednout.“
Ach jo. „Omlouvám se. No, víte za co. Jen mě to vytočilo. Mrcha… Ehm no, nechce to povolit. Obávám se, že se to ještě zdrží.“
„Ale já je na zítra potřebuji! Nutně!“ zvolá s pláčem na krajíčku. „Já se tam jinak nedostanu.“
„No tak, neplačte. Zkusím s tím něco udělat.“ V rozpacích neví, co má dělat. Je tak elegantní, tak drobná. Vypadá jak porcelánové panenky, které kdysi viděl na výstavě se školou.
„Opravdu?“
„Jo. Jen mi ta mr… Chci říct, musí to povolit.“
„Počkám. Mám času dost.“
„Nó…“ podrbá se ve vlasech.
„Pan Malinský mě zná.“
„Ach tak. Tak jo.“ Posadí se a nasouká se pod podvozek. Žena se kolem rozhlédne. Nechápe, proč se tam musí soukat, ale pak si všimne jiného auta, které je v opravě.
„Jmenuji se Žaneta Nováková.“
„Aha…!“ Třísk. Zatraceně, to sem musela vlízt? K tomu nadával jak dlaždič. Nemá to ve zvyku a nemá rád nadávky, ale ta blbá matice ho rozčilila. A pak někdy jen nadávky dovedou vyjádřit skutečný pocit.
„Jak se jmenujete?!“ zavolá s hlavou skloněnou, aby ji dobře slyšel.
„Jirka Vosecký!“
„Těší mě!“
„Jojo!“ Dáma. Nejhorší druh sorty, protože člověk se před nimi cítí jak nevychovanec. Nesnáší je. Jsou uhlazené, hezky mluví a z člověka dělají blekotajícího méněcenného tvora. Opravdu, nesnáší je. Má radši holky, které si neberou servítky. Pěkně řeknou, co chtějí a je to. Tak to bere i u chlapů. Nesnáší ty ulízance, kteří ze sebe dělají džentlmeny a potom klidně člověku vrazí kudlu do zad.
„Víte, před chvilkou…“
A je to tu! Kázání. Proto je nesnáší. Při každé příležitosti člověka upozorní, že je blb. Nikdy si to neodpustí.
„Kdo to zpíval?“
Vytřeští oči, matice povolí. Zajásá.
„Jste v pořádku?“
Ano. Nesnáší je. Jsou otravné. Pořád ryjí, dokud to člověk neudělá s vidinou, že se jich zbaví. Je to velký omyl. Naopak se na člověka přichytí jako štěnice a pijí mu krev.
„Halo?!“
„Nehulákejte! Jo, jsem v pořádku!“
„To jsem ráda. Víte, moc se mi to líbilo. Kdo to zpíval?“ Nepotřebuje vědět, co to bylo, protože hudbu i melodii dobře zná. Nella Fantasia. Nádherná melodie, nijak lehká, ale o to tu nejde. Jak někdo může si ji pobrukovat a potom klít jak nejsprostší dlaždič, když se sekne do ruky?
„To?“ otravná. Nesnáší je. Jsou otravné. „Nikdo,“ zabručí rozpačitě. „Už to bude.“
„To jsem ráda.“ Jak to z něj vytáhnout? Začne tiše zpívat.
Jirka přestane, položí ruce a dívá se na podvozek auta. Zná ji. Aida. Polkne, potom zatřese hlavou. Žádné vzpomínky. Opět začne pracovat.
Žaneta mrzutě přestane. Co má dělat? Začne přecházet.
Jirka pohne hlavou, zahlédne boty na podpatku. Jsou to smetanové lodičky s malým podpatkem. Nijak velký, ale to dámy nenosí. Povzdechne si. Jasně říkají, že je naštvaná. Copak za to může? Nemůže. Dodělá to a půjde domu. I tak tam má spoustu práce. Konečně. Je konec. Vysouká se.
Žaneta si pospíší a zahledí se do mužské tváře, která se na ni zezdola nevinně dívá. Aspoň ona má ten pocit. Jenže…
„Je to hotové?“ Je ráda, to jistě, ale chtěla by vědět, kdo to zpíval.
Jirka otevře dvířka, otočí klíčkem. Zaposlouchá se do motoru. Jeho dokonalý hudební sluch zachytí i tu nejmenší vibrací. Bručí, jako by před minutou sjelo z tovární linky.
„Tady máte.“
„Děkuji.“ Žaneta pozná na něm, že už víc se nedozví. Opatrně vyjede z velkých vrat.
Je dobrá řidička, pomyslí si Jirka. Vytáhne cigaretu, zapálí si. Jenže to dámy bývají. Nikdy nic neudělat, co by poškodilo jejich image. Ušklíbne se, odhodí ji a ještě na ni šlápne. Má ještě jedno auto, pak teprve může jít domu. Tedy pokud došla součástka. Jde na místo, kde by měla být. Zadumaně se zadívá na prázdné místo. Půjde domu. Vezme brašnu a loudavě jde směrem k domovu. Nijak nepospíchá, dokonce by se řeklo, že tam jde nerad.
„Už jsi tady? Pomoz otci s králíky!“
„Ano, mami.“ Odloží brašnu na botník. Dává pozor, aby na nic nešlápl nebo nezanesl dovnitř špínu. Jde za otcem.
„Jak bylo?“
„Jenom jedno auto. Součástka nepřišla.“
„Volal Jankovič. Jeho auto něco dělá. Prý ti něco dá. Měl bys za ním zajít.“
Jirka se zadívá určeným směrem. „Ano, tati,“ odpoví poslušně. „Hned jak to dodělám, půjdu.“
„Tak jo.“ Odloží nůši s jetelem a jde do domu. Jirka si oddechne. Nikdy neví, jak rodiče budou reagovat. S úsměvem otevře první kotec a nacpe tam pořádnou dávku jídla. Další. Usmívá se na ta ušatá pestrobarevná zvířata. Některá pohladí po hebkém kožíšku.
 
Nella fantasia io vedo un mondo giusto
Li tutti vivono in pace e in onest?
Io sogno d'anime che sono sempre libere
Come le nuvole che volano
Pien' d'umanit? In fondo all'anima
 
„Au!“ strne.
„Co jsem ti říkal? Když už chceš poslouchat, tak něco normálního!“
„Promiň, tati, zapomněl jsem se.“
„To je Vaškem. Jenže ten je někdo, ne jako ty! Co to děláš? Kolik jsi toho jim tam dal? Ty pitomče! Bože, co to máme doma za hlupáka! To by stačilo na dva dny! Blbečku!“
Jirku zalije provinění. „Promiň.“
„Vypadni!“
„Ano. Promiň, nechtěl jsem.“
„Vypadni a běž udělat to auto, a jestli ještě uslyším, jak krákáš, tak tě vyhodím z baráku!“
„Promiň.“ Když vidí otcův obličej, raději odejde.
Proč? Proč jim to tolik vadí? Vždyť nic nedělá. Asi skutečně krákoře. Tak to bude. Vždyť to říkal i Vašek. Mamka to nesnáší a otec ještě víc. Řve na něj, že je teplej a buzerant a že tohle zpívají jen dementi. Jenže jemu se líbí opera a klasická hudba. Rád by se na něco naučil. U kamaráda kdysi dávno zkoušel se naučit na kytaru, ale od otce dostal výprask se slovy, že muzikanta, co zpívá falešně, živit nebude.
„Pane Jankoviči!“ zavolá od vrátek, protože došel k domu, kde bydlí. „Pane Jankoviči, jdu na to auto!“
„Nechoď dovnitř!“ zaslechne sytý hlas, který ho pohladí po duši. Krásně by se vyjímal ve sboru. Hluboko posazený. Kdysi se dávno učil, že je to bas. „Máme nového psa. Díky, že jsi přišel. Pojď dál. Ticho, Azore!“
Azor včas zabrzdí, ale nepustí vetřelce z očí. Jankovič ho dovede ke svému autu.
Jirka zkusí nastartovat. „To bude svíčka. Něco tu mám, tak snad se to bude hodit.“ Je rád, že si vzal náhradní. Za hodinu auto přede.
„Jsi poklad. Máš zlaté ruce.“
„Jo, táta to občas taky říká. Kdyby něco, zavolejte.“ Sbalí peníze do kapsy, do koláče, který mu vecpala paní Jankovičová, se hned pustí. Spokojeně jde. Rozhlédne se po okolí. Je tu nádherně a všechno kvete. Miluje jaro. Vlastně miluje jakékoliv období. Je fajn bydlet na předměstí.
„Tak jak?“ optá se ho u večeře otec.
„Dobrý. Byl rád a byla to svíčka.“
„Doufám, že sis nechal za to řádně zaplatit.“
„Ano, tati. Půjdu se podívat na televizi.“ Jako vždy zabručení. Z lednice vezme láhev piva a jde se posadit do svého pokoje. Pustí televizi a tupě se na ni dívá. Občas se zadívá z okna jako by něco kontroloval.
„Nudím se,“ zašeptá. Cítí, jak mu něco schází. Zavře oči, usne.
 
POTLESK. On ve fantaskním oblečení s roztaženýma rukama se uklání. Je šťastný a nese se na potlesku diváků. Jako by surfoval. Aspoň si to myslí, že je to stejné.
„Hlupák!“
„Krákorá!“
„Sklenička by to zazpívala lépe!“
„Fuj!“
Ruce mu klesnou, nevěřícně se dívá na dav, který mu před chvíli tleskal. Teď je to naopak. Píská, dupe, křičí. Uhne se před něčím, potom nestihne. Na oblečení se objeví mokrý flek. Utíká. Cesta do zákulisí je nekonečna. Přes slzy nic nevidí. Padá, někdo ho zachytí. Je tak rád.
„Jsi v pořádku?“ uslyší známý tenor.
„Vašku…“
„To víš, prostě to neumíš. Krákoráš. Je mi to líto, maličký. Smiř se s tím, prostě nemáš na to geny.“
„Ne… Chci zpívat…,“ namítne. Sedí, dívá se na přítele, do kterého je zamilovaný. „Já vím, promiň. Nevím, co mě to popadlo. Zazpívej mi něco. Máš tak krásný hlas.“
„Hodný…“
 
„Kolikrát ti mám říkat, že máš televizi zhasnout, kdo jako myslíš, že elektřinu platí?!“
Jirka nechápavě se dívá do matčiny tváře.
„Bože, proč jen mám takového…!
„Promiň. Hned ji zhasnu. Asi jsem unavený.“
„Dobrá, to bylo naposled.“ Jirka se po tmě svleče a vklouzne pod pokrývku. Zachvěje se, když si uvědomí, co by se stalo, kdyby prasklo, že je na kluky. Má strach jim to říct. Vlastně kromě něho to nikdo neví a tak to zůstane. Usne beze snů.
Ráno se probudí s pocitem něčeho osudového. Za oknem je krásně. V dobré náladě se vydá do práce. Součástka dorazila, tak dělá na BMW.  Začne si mimoděk pobrukovat. Nálada mu hned povyskočí. Má pocit, že to je to, co by měl teď udělat. Otevřít pusu a nahlas zpívat.
„Jirko! Je tu šéf!“ ozve se Zdenda od druhého auta.
„Hned tam budu!“ zakřičí v odpověď. Neví proč, ale vybaví si rodiče. Vždy přesní, vždy korektní. Když řekl sprosté slovo, jeho hlava se kývala do rytmu ruky. Naučil se velmi rychle nenadávat. Jednou řekl před maminkou kurva. Byla konsternována. Jeho zadek trpěl dva týdny, než zmizely podlitiny. Kázání bylo daleko delší.
„Ano?“
„Zajedeš na tuhle adresu? Prý s tím autem něco je.“
Jirka se zahledí na papírek, potom se zadívá do tváře svého šéfa. Má strach, že ruku sevře a papírek zmačká. Jméno zná velmi dobře.
 Dáma.
Žaneta Nováková.
Nenávidí dámy. Když si něco umanou, jdou přes mrtvoly a nezajímá, zda ta mrtvola chce dýchat nebo ne. Bude tam muset jet, protože práci ztratit nechce.
„Zajedu.“
„To jsem rád. Byla nějak rozrušená. Je to přítelkyně mé ženy,“ dodá bez souvislosti.
Nezajímá ho důvody. Kdyby mohl, utekl by, ale dáma by to nedovolila. Našla by ho, protože je přesvědčená, že dělá dobře.
Dáma představuje peklo.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(barbora, 11. 6. 2014 11:41)

som sa k čítaniu dlho nevedela dostať. kontrolovala som to a videla, že vždy niečo pribúda, ale už sa na to vrhám :D takže rátam s tým, že zajra už budem mať prečítané všetky zatiaľ vydané časti. bolo by to aj dnes, ale práca sa nedá presunúť. zatiaľ sa mi to veľmi páči. ten nápad. ale tá jeho rodina... ach jaj... no nič, idem na ďalšiu časť, lebo som zvedavá a chcem stihnúť, čo sa dá, kým budem musieť ísť

Odpovědět