25. 5. 2014
Alcatraz
3.
„Dobrý den!“
„Do prdele!“ vyklouzne Jirkovi z úst. Je tady. Nejraději by ji pověsil do průvanu za to, co udělala, ale popravdě, jen urychlila něco, co muselo ven. „Dobrý den.“
„Mohu si s vámi promluvit?“
„Nó… Ne.“ Nechce ji vidět z dálky ani zblízka, nechce ji už nikdy pozdravit. Prostě rád by se přestěhoval do jiného města. Někam, kam by nemohla.
„Aha. Tak večer?“
„No né…“ zatěká po únikové trase, bohužel tu zrovna zabírá strategicky brouk. „Musím jít.“
„Aha. Zítra?“
„Ne, mám… Kuželky!“ vyhrkne. Nemá, ale k čertu, musí utéct nebo nakonec si s ní domluví schůzku, a jakmile bude domluvená, nevyvleče se z ní. Opět se rozhlédne. Jako na potvoru není poblíž ani živáčka. Dokonce i ta kočka, co se ráda vyhřívá na kapotách, zdrhla jako by věděla, že nádvoří není bezpečné.
„Chápu, pak pozítří?“ Stojí před ním, elegantní a neodbytná. Spíš by pohnul s vagónem plný uhlí než s dámou.
„Já…“ Copak ho všichni opustili? „No dobře.“
„Výborně. Zde je moje číslo. Víte, kde už bydlím. Musím s vámi určitě mluvit. Prosím, přijďte.“
Proč jenom to zní jako by ji měl zemřít oblíbený mazlíček a on byl jediným, kdo by ho mohl zachránit?
„Jsem ráda, že jste souhlasil.“
„Jirko, ahoj!“
„Musím jít, omluvte mě!“ vyrazí, rád, že se tu Zdeněk objevil. Taky mohl přijít dřív.
Žaneta se sevřenýma rty se dívá, jak jí uniká. Nechápe ho. Za takový hlas, jaký má on, by vraždila. K tomu s tak nádherným zabarvením, že se to hned tak neslyší. Musí ho dostat, ovšem to co slyšela od Jiřinky Malinské, moc ji na klidu nepřidalo. Podle jejích slov, musel opustit domov. Jen doufá, že to nezavinila. Rodiče byli milí, ale cítila z nich zvláštní neochotu. Pomůže mu, zvláště proto, že nemůže nechat ladem tak překrásný hlas. Nasedne do auta. Pomalu řídí k svému domovu.
„Kdo to byl?“ spustí na něj Zdeněk. „Tvá nová kost?“ rejpne si.
„Ale ne, zákaznice. Poslouchej, nevíš o nějakém bydlení?“
„Bydlení? Co se stalo?“
„Ale musel jsem odejít z domu.“
„To je blbý. Poptám se.“
„Díky moc. Nejlépe by bylo, kdyby to bylo blízko práce,“ a co nejdál od dámy, ale to neřekne.“
Zdeněk se rozesměje. „Jasně a nechceš rovnou nad ní bydlet? Ty máš nároky.“
„No, když bude dál, nebude taky vadit.“
„Dobrá dobrá. A budeš moci se zúčastnit turnaje?“ optá se s obavami. „Je to za dva týdny. Rád bych jim jednou setřel ten úšklebek z ksichtů.“ Chodí stejně jako Jirka na kuželky, jenže na rozdíl od něj není v lize.
„Budu, neboj se.“ Těší se na ten turnaj. Kdo ví, možná tam bude někdo, koho by si nabrnkl, i když s jeho vzhledem…
„Co je ti?“
Jirka se usměje. „Nic.“ Je to jeho trápení, proč by jim zatěžovat okolí? Kdyby tak vypadal lépe, jenže z osla plnokrevníka neuděláš.
„Tak jo, uvidíme se na tréninku. Jsi naše hlavní eso, tak nezapomeň.“
Jirka se usměje. Jo eso, kdyby tak nekecal, ale dělá mu to dobře. Loudavě jde k Milanově domu. Brzy přijede jeho sestra. Potom bude utrum. Do té doby, něco musí najít. Zastaví se před ním. Nikdo není doma. Trénink začne pozdě, co má asi tak dělat? Opře se o branku. Potom se zahledí směrem, kde má paní Nováková dům. Zatraceně, proč se musela tehdy objevit? Zajde hned teď. Bude to mít z krku a je to. Rázně vykročí. Bude tam tak za necelou hodinu.
Koupí si motorku, řekne po cestě, když ho mine harley. Měl by mít nějaký pojízdný prostředek. Koupí levně a opraví si ji sám. Ví jak na to. V duchu se začne pobírat motorkami. Nic silného, něco ale pro dva. Takový větší skútr bude to ono. Jo, to bude ono.
Co mu asi chce? Ale co, prostě nebude souhlasit. Zatvrdí se. I tak kecá o tom hlase. Rodiče s Vaškem by mu nelhali, proč by měli. Rodič jsou rodiče no a Vašek je nejlepší kamarád. Musí se mu zase ozvat. Bude v šoku, že odešel od rodičů. No vlastně byl vyhozen. Ach jo, ale řekne ji, aby se nemontovala do cizích životů! Je to jedno, že je to dáma. Ano, řekne ji, co si myslí. Že je stará důra, která mu zničila život!
Zazvoní tak rázně, že div nevmáčkne zvonek do zídky.
Žaneta přestane hrát na klavír. Odhrne záclonu. Je tady! Nevadí ji, že je tu dřív. Možná ten dotyčný nepřišel, kdo ví. Rychle spěchá k brance. Nechce, aby jí utekl jako u autoopravny.
„Dobrý den, ráda vás vidím! Pojďte dál! Udělám čaj! Sousedka mi upekla koláč, dáte si? Máte rád koláče? Někteří muži sladké nemohou vystát.“
„Já, děkuji. Mám je rád.“ Všechna slova, která ji chtěl vpálit do obličeje se, vypařily. Poslušně jde za ní. Posadí se na krajíček křesla. Očima se dívá na klavír. Jaké to asi je se jich dotknout, vyvolat z toho nástroje tón, melodii?
„Tady.“ Položí před něj tác s šálkami, tak mrňavými, že je sotva vidí. Toho čaje bude tak na lok, pomyslí si a vybaví si svoje půllitrové hrnky. „Opravdu jsem velmi šťastná, že jste tady. Zároveň se vám musím omluvit, jestliže jsem vám způsobila potíže s rodiči. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu.“
„To nic. Nic jste nezpůsobila.“
„Opravdu? Ale Jiřinka povídala, že ji manžel povídal, že jste od rodičů odešel a to…“
„Opravdu s tím nemáte nic společného.“ Vezme šálek. Mimoděk obdivně spočine na křehkém šálku. Napije se. Zvláštní čaj, takový jiný než pije v zimě.
Žaneta se lehce zamračí, ale pak si řekne. Proč by ji lhal? Nemá pro to důvod. „Tak to jsem ráda. Nechtěla jsem způsobit problémy. Doufala jsem, že vás rodiče přemluví, abyste bral u mě hodiny.“
„Nemám nijak hezký hlas. Zpívat neumím.“
„Ale…“ Užasle se na něj dívá. Jistě, nemá školený hlas, ale i z toho, co slyšela, je ji jasné, že je to obrovský talent. „Mohu vědět, kdo vám takovou pitomost nakukal?“
„Co… To není pitomost, to je fakt. Krákorám.“
Žaneta se rozesměje.
Jirka zaskřípe zuby. Přesně si to myslel. Zadívá se na prázdný šálek. Je čas odejít. Mohl by si vzít na cestu ten koláč? Ne. Zvedne se. „Musím jít. Nic jste nezpůsobila.“
„Oh, promiňte. Omlouvám se, ale to slovo krákorám… Nevím jak to říct, ale máte talent a ráda bych, kdybych vás mohla učit.“
„Nechci.“ Teploušská hudba. Není to pravda, chtěl by říct rodičům, ale nikdy neřekl. Neposlouchali by ho.
„Prosím, rozmyslete si. Jestli jde o peníze, nemusíte nic platit,“ řekne už zoufale. Bože, takový talent zahodit, to nejde! Je to, jako by ji rvali srdce. Nemůže sama zpívat, ale prostřednictvím svých žáků aspoň prožívá něco ze své bývalé slávy.
„Já, prostě nechci. Nemám talent!“
„Máte! Nevím, kdo vám řekl, že krákáte, ale talent máte a krásný hlas taky. Bylo by škoda toho zahodit!“
Jirka si povzdechne. Ještě trochu a uvěří tomu.
„Babičko? Máš návštěvu?“ Ve dveřích se objeví vysoký štíhlý muž černých vlasů. Modré oči jsou rozzářené, na ramenou má batoh.
Džentlmen. Neví o nich tolik, co o dámách, ale nesou se na stejné vlně. Nikdy žádného nepotkal.
„Promiň, netušil jsem, že máš návštěvu. Něco se pokazilo?“
„Ede, ahoj.“
Ed k ní přistoupí, políbí na obě tváře.
„To je pan Jiří Vosecký. Právě ho přemlouvám, abych mu mohla dávat hodiny. To je můj vnuk Eduard.“
„Těší mě.“
Jirka zírá na podávanou ruku. Rozpačitě ji napřáhne. Vůbec nemá tušení, jak ji má zmáčknout, ale kdesi slyšel, že stisk musí být pořádný. Tak ji zmáčkne.
„Au!“
I Jirka sebou trhne, protože dostane elektrickou šlupku.
„Tedy to je stisk.“ Eduard si prohlíží statného, nijak nevýrazného muže. Zpívat? Ve dveřích by řekl, že babičce přišel opravit Ferdu mravence, jak překřtil jejího brouka. Má hezké oči. Ty se mu líbí. Vlastně byl by docela hezký, kdyby pár kilo shodil, ale co když je to kvůli hlasu? A vůbec kde ho babička objevila? Umí vůbec… Ne, babička by se nezahazovala s nikým, kdo nemá talent.
„Omlouvám se. Půjdu.“
„Prosím, opravdu si to nechce rozmyslet? Co pár hodin? Jen měsíc. Přišel byste, kdybyste měl čas.“
Eduard je v šoku, že babička toho cizince tak žádá.
„No…“ Jak se z toho vyvléct? „Vlastně…“ Zatěká očima na štíhlého vysokého muže. Líbí se mu. Jistěže není na muže a pak někdo takový by se ho nedotkl ani klackem, ale mohl by ho vídat. Ne, s dámami nic nechce mít.
„Opravdu nechcete to zkusit? Babička neprosí jen tak někoho. Musíte mít talent, když chce vám dát hodiny.“
Mají pravdu nebo si z něho dělají legraci? Ale proč by mu rodiče a Vašek lhali? Komu má věřit?
„Pojďte, zkusíme to. Co máte rád?“
„Nella Fantasia?“ ozve se chladným hlasem Žaneta.
Eduard opět má pocit, že asi omdlí. Tenhle chlápek v montérkách a Nella Fantasia? Nespletla se babička? Ale posledně byla v pořádku. No uvidí. Posadí se. Prsty se krátce rozcvičí.
„Nó, víte já… měl bych jít.“
„Jen minutka. Rád bych vás slyšel. Nebo se bojíte?“
Jirka zírá na muže u klavíru, který k němu vzhlíží s úsměvem. Měl pravdu. Džentlmen je dáma, jenže v kalhotách. Naštvaný se postaví ke klavíru.
Žaneta po Eduardových slovech chce zasáhnout, ale když vidí, jak Jirka přistoupí ke klavíru, nechá toho. Potom jen vzrušeně naslouchá hlasu. Občas zaúpí, když udělá chybu, ale co chce od někoho, kdo se neumí ani pořádně nadechnout?
„Úžasné!“ vykřikne vzrušeně Eduard. „To chce opravit dýchání, naučit důkladně jazyk. Musím přiznat, že jsem nečekal něco podobného.“
„Přesně tak, ale chtělo by ho připravit i hrát.“
Jirka má pocit diváka na jevišti. Zná hru, ví co, kdo řekne, ale jaksi tam nepatří. Udělá krok z obývacího pokoje, když ucítí ruku pod svou a štíhlé tělo tisknoucí se k jeho boku. Sakra, neví co dělat, protože ho Eduard drží, že prostě by ho musel povalit, aby se dostal z jeho sevření.
„Jestli jde o peníze, může babičce opravit něco na domu nebo jejího Ferdíka.“
„Nechci zpívat je to…“
„Je to?“ ozve se dvojitě.
„Teploušská hudba!“ dostane ze sebe, co slyšel od rodičů pokaždé, když u něj byl Vašek. Zastydí se, když uvidí v obou obličejích šok, potom hněv a potom lítost. „Musím jít!“ vymaní se z ruky, ale než stihne opravdu zmizet, ozve se.
„Zítra ve tři hodiny.“
Rozkaz džentlmena. Dáma požádá, pán rozkazuje. Výsledek je stejný. Očekávají, že se jejich požadavek splní na dvě stě procent. Vyběhne ven štvaný rozpory v tom, co mu říkají oni a co mu říkali od dětství. Před očima má jejich výraz lítosti.
„Babi, tohle nebude snadné.“
„Nalij si čaj, Ede. Ne nebude, ale chci ho slyšet v Národním.“
„Talent na to má, ale dobře víš, že to není všechno.“
Žaneta přikývne. „Já vím, proto spíš by se měl dát na operu, kde není takový nárok na komunikaci jako v popu. Co ty?“
„V pořádku. Líbí se mi. Chceš to skutečně?“ optá se váhavě.
„Ano, zvláště, že mám pocit, že mohu za to, že odešel od rodiny, a pak…“ usměje se. „Víš, jak nesnáším, když někdo zahazuje svůj talent.“
„To tedy vím.“ Přemýšlivě si tře ruku, kterou mu stiskl. Pomůže babičce, už jenom proto, že ho prostě zaujal.
Jirka se dostane do centra. Neví, kam se má vrtnout, tak jen prohlíží výlohy. Najednou si uvědomí, že je u známé kavárny Art café. Otočí se, když uvidí svou učitelku hudební výchovy. Už dávno neučí, ale…
„Jirko!“
„Paní učitelko.“ Zvyky se těžko mění.
„Oh, nějak jsem zapomněla, že jste vyrostli. Jak se máš, máte?“
„Stačí Jirko, paní učitelko. Není to tak špatné. Dělám v autoopravně.“
Tváří staré paní proběhne lítost. „To je mi líto. Doufala jsem, že nakonec tě hudba nakloní k dráze zpěváka.“
„Cože?“
„Máš úžasný hlas a dokonalý hudební sluch. Vždy když jsi byla na mé hodině, byl jsi tichý, ale pozorně jsi sledoval mé hodiny. Na rozdíl od ostatních. Bavilo tě to.“
„Ale…“
„Já vím. Omlouvám se, že jsem tehdy šla za tvými rodiči, ale netušila jsem, jací jsou. Teď bych se zachovala trochu jinak.“
„Co se stalo?“ optá se špatnou předtuchou. „Mohu vás pozvat na čaj?“ řekne pyšně. Vzpomene si na Eda, co ho viděl. Ten by se takhle taky zachoval.
„Velmi ráda.“ Posadí se uvnitř, protože venku, i přes jarní sluníčko, je ještě chladno. Objednají si. „Víš, byl jsi mým nejnadanějším žákem. Poprvé jsem si řekla, že bych pro někoho mohla něco udělat. Napřed jsem si zjistila a dokonce jsem si promluvila se sbormistrem jednoho sboru. Musel bys dojíždět, ale i tak si myslím, že by se to vyplatilo. Nevím, zda by se ti hlas změnil po pubertě, ale dal by ti základ. Ovšem o takové vážné věci jsem si musela promluvit s tvými rodiči. Popravdě otřásli mnou, jak mluvili o hudbě. Zakázali mi tě dál vyučovat. Jistě nemohli zakázat tvou docházku na hodiny, ale kdyby mohli, udělali by to.“
Jirka sedí, naslouchá. Zamračí se. Něco mu tu nesouhlasí. „Vy jste je neposlechla.“
„Ne, neposlechla. Snažila jsem se tě naučit maximum, ale nedávat ti žádné úkoly. Věřím, že se tě neptali na hudební výchovu, ale na jiné předměty. Vlastně ji všichni míjejí, že je nedůležitá. Možná mají pravdu, ale pro mě důležitá je.“
„Ano. Ještě si stále všechno pamatují.“
„To jsem ráda. Doufala jsem, že nakonec přirozenost a láska k hudbě zvítězí, ale jak se tak dívám, nestalo se to. Možná jsem měla být vytrvalejší.“
Jirka zamíchá kávou. „Mám skutečně talent?“ Stále tomu nechce uvěřit, že by zrovna on měl nějaký skutečný talent. Jistě šéf mu říká, že má zlaté ruce, ale to není totéž.
„Máš. Proč se ptáš?“
„Nic. Jen tak.“ V hlavě mu to víří, ale ani jedna myšlenka mu v hlavě dlouho nezůstane. Ještě si povídají dvacet minut, ale potom se s ní rozloučí. Talent? Má ho skutečně? Proč mu tedy lhali? Kdo mu říká pravdu a kdo lže? Má víc věřit cizím lidem než rodině? Neví…
„Tak co, našel sis něco?“ přivitá ho Milan v kuchyni.
„Ne. Jsem z toho unavený.“
„To se ti nedivím. Sice se zdá, že všude je hromada nabídek, ale ve výsledku najít něco slušného, je nemožné. Jdeš na kuželky?“
„Jo. Máme ten turnaj. Možná tam někdo něco bude vědět,“ zadoufá. Samozřejmě se spletl. S pochmurnými myšlenkami jde k Milanovi. Povzdechne si. Chybí mu jeho pokoj, domácí večeře i rodina. Proč ho otec musel vyhodit? Možná kdyby si s nimi promluvil, mohl by se vrátit.
Na nejbližším rozcestí se obrátí k domovu. Zní to hezky. Už nebude zpívat a udělá, co rodiče řeknou. Neměl otce rozčilovat. Možná to jen řekl kvůli tomu, že tam byla paní Nováková. Vejde dovnitř. Otevře dveře, vejde dovnitř. Uvidí světlo. Jde do kuchyně. V šoku se dívá, jak tam v klidu jedí. Jako by se nic nestalo.
„Ahoj, mami, tati. Jak se máte?“ Má pocit, že je vyrušil, že tu nemá co dělat, ale to je přece hloupost. Přece by kvůli pár písničkám a to, že je gay…
„Buď se hned oženíš, nebo můžeš jít z domu. Žádného teplouše v rodině nechceme.“
Jirka zkamení, jako by na něj vylili kbelík studené vody. Posadí se. „Myslíte to vážně? Přestanu zpívat.“
„To je samozřejmost,“ řekne jeho maminka. „Uvědom si, že nejsi Vašek. Nic neumíš a ve škole jsi prolejzal jen tak. Nebýt nás, tak bys skončil na ulici.“
„Já vím, že nejsem Vašek, nemusíte mi to opakovat.“ Bolí ho to. Po těch letech ho to stále bolí. V něm se vidí, ale jeho… „Nelíbí se mi dívky.“
„Pak můžeš jít. Až dostaneš rozum, potom se můžeš vrátit.“
Jirka se zvedne. Neví, co si myslel, když se sem vracel. „Homosexualita není nemoc.“ Jako by házel hrách na stěnu. Vyjde ven. U vrátek se zamyslí. Musí si najít bydlení. Musí. Jeho mysl se k tomu upne, protože by se asi zbláznil. Jde k domovu, když uvidí Vaška. Strne, rozeběhne se k němu.
„Ahoj!“
Vašek se na něj udiveně podívá. V duchu si povzdechne. Zase ten otrava. „Ahoj.“
„Nechceš si zajít na kávu? Jdeš k rodičům? A kdy ses vrátil?“ spustí na něj. Rodiče, jeho hledání podnájmů je zapomenuto. Dívá se na Vaška jako na svatý obrázek. „Měl ses ozvat.“
„Nebyl čas. Hodně práce.“ Ten obdivný pohled štěněte mu vždy dělal dobře, až do doby, kdy zjistil, že je lepší než on.
„Jistě, povídej. Opravdu…“
„Nemám čas.“
„Ach a zítra?“ navrhne tiše.
„Uvidím. Zavolám ti. Jsem tu jen krátce.“
„Jistě, promiň, už je hodně.“
„No ano, zítra.“
Jirka se dívá za jeho štíhlou vypracovanou postavou. Kráčí tak elegantně a vypadá tak úžasně. Jako by nebyl starší a má pocit, že je ještě hezčí než ho viděl před léty. Na rozdíl od něj je v Praze a zpívá v muzikálech. Je slavný. Kdysi…
Komentáře
Přehled komentářů
ten Jirka to je takový dobrák,a nemá to jednoduché,doufám,že se pro něj začínají věci měnit k lepšímu,jsem tak ráda,že jsi dneska přidala další díl,děkuji
,,,,,,
(katka , 25. 5. 2014 15:46)doufám že jim brzo nakope zadek to není rodina to jsou tupouni a Vaška nesnáším , už se moc těším na další díl děkuji
je mi ho tak líto
(Pavla, 25. 5. 2014 18:05)