26. 5. 2014
Alcatraz
4.
„Dneska přijde Vašek,“ oznámí to rodičům. Už se na svého staršího bratránka těší.
„Opravdu? To je dobře. Hezky ho poslouchej a neruš ho ve cvičení.“
„Neboj se, mami. Tak krásně zpívá,“ nadchne se. „Chtěl bych… Au, já vím, mami, že neumím zpívat, ale paní učitelka povídala, že ho mám hezký hlas. Jen bych rád uměl taky tak hezky zpívat. Mohli bychom zpívat duety.“
„No tak, ty si hleď učení. Posledně ta trojka z matiky nebyla nic moc.“
„Já vím, opravím si to,“ slibuje Jirka vehementně. Jen aby nezakázali sem Vaškovi chodit. Netuší, co by dělal. A k tomu dneska má pro něj překvapení. Zvonek. Vyskočí jako čertík a žene se ke dveřím. Otevře je a skočí po Vaškovi. Pevně ho obejme, taška ne taška.
„Ahoj! Pojď!“ křičí jak splašený. Obdivně spočine na starším Vaškovi.
„Ahoj!“ Vašek položí ruku na Jirkovu hlavu a zcuchá mu krátké vlasy. „Dobrý den,“ pozdraví Jirkovy rodiče. „Jsem rád, že jsem mohl tu přijít. Maminka má návštěvu a nechce být rušena.“
„Ale jistěže, Vašku. Klidně si zde trénuj. Hned ti donesu něco k snědku. Můžete jít.“
„Máš úžasnou mamku.“
„Já vím,“ řekne pyšně Jirka. Vede ho do svého pokoje. Hupsne na postel a se zkříženýma nohama se dívá, jak se Vašek připravuje.
„Tak tady to máš.“
„Děkuji.“ Napije se čaje, protože studené na krk nikdy nechce. Jirka se nepřidá. Moc dobře ví, že tác je pro Vaška. Místo toho se dívá, jak se nadechuje, rozcvičuje. Jednou mu řekl, že je to podmínkou úspěchu. Když je sám někdy to trénuje jen tak z legrace. Teď sedí tiše jako pěna a naslouchá mu. Má tak úžasný hlas. Chtěl by taky tak krásně zpívat. Jeho občasné výbuchy vzteku, že mu to nejde, ignoruje.
„Vašku, naučil jsem se druhý part. Jestli chceš, mohu ti pomoct.“
„Cože?!“
„No naučil jsem se druhou část. Posledně jsi říkal, že bez druhého hlasu je to k ničemu. Na internetu jsem si našel tu skladbu.“
„Ty umíš noty?“
Jirka si vzpomene na paní učitelku. „Ano, trochu. Učíme se to ve škole.“ Příští rok už hudebku nebudou mít. Bude se mu stýskat.
„Aha.“
„Já ti to předvedu!“ vykřikne pyšně. Dřel každou minutu. Chce Vaškovi pomoci. Vytáhne ze šuplíku vytisknuté papíry. Zná je zpaměti, ale co kdyby… Začne zpívat. Vašek se na něj užasle dívá, ale čím dál víc se mračí.
„Dost! Krákoráš! Dost, vždyť se to nedá poslouchat.“
Zkamenělý Jirka spustí s papíry ruku. Tolik se těšil, že ho překvapí. „Promiň, zapomněl jsem.“
„Jirko, prostě na to někdo má a někdo ne. Nebreč, no tak!“ přitiskne si ho k sobě. „To bude dobrý. Jsi dobrý zas v něčem jiném.“
„Omlouvám se. Maminka s tatínkem to taky říkají. Nevím, co mě to napadlo. Už to neudělám, ale přijdeš sem zase?“
Jde schovat papíry, ale nakonec je vyhodí do koše. Vašek se na něj dívá. „Jistěže přijdu.“ Jirka se nadšeně rozzáří. Ještě hodinu naslouchal, jak Vašek zpívá. Byl tak nádherný, tak úžasný. Začal přicházet častěji. Vždy nosil nějakou dobrotu, a jak říkal. „To nic, někdo to neumí.“ Nevadilo mu to, hlavně, že ho viděl a mohl s ním mluvit. V patnácti si uvědomil, že ho miluje.
„Vůbec netuším, kam jít,“ řekne zamračeně, když si Vašek udělal přestávku. „Co myslíš?“
Vašek se na něj nečitelně dívá. „A co rodiče? Nic ti nevybrali?“
„Prý se mám rozhodnout sám, ale opravdu nevím. Ve škole nejsem dobrý.“
„Ukaž?“ Chvilku studuje seznam. „Co automechanik?“ řekne s rozmyslem. Ta škola ho pohřbí. Bude to, tak jak si naplánoval. Od té doby, co ho poprvé slyšel zpívat, má někdy noční můry, že hlavní role zpívá Jirka, ne on.
„Myslíš?“
„Určitě.“
„Tak dobře. I tak je mi to jedno.“
Vašek na něj pochybovačně se podívá, ale co ho zná, je úplně pod vlivem rodičů. Ti místo, aby se snažili, aby z něho něco bylo, spokojí se s málem. Kdyby Jirka byl synem jeho rodičů, dávno je na konzervatoři. Ale proč by se měl míchat do Jirkovy výchovy, nechápe. Bude lepší, když zmizí z jeho života.
„Díky moc.“
„Není zač. Něco hezkého ti zazpívám.“
„Jej, budu rád.“ Obdivně se na něj zadívá. Vašek si uvědomí, že i pro to nechce, aby zpíval. Jeho první fanoušek mu zcela oddaný. Nezní to skvělé?
„Super! Umět tak zpívat!“
„No ano, každý to neumí.“
„Ale ty ano! Vsadím se, že jednou budeš mít hlavní role v muzikálech a já se na tebe budu chodit dívat!“ prohlásí nadšeně.
„A já ti pošlu lístky.“
„Ano! Zazpívej ještě něco! Je to tak úžasné! Mamka s taťkou nemají ji rádi.“
„Ne?“ podiví se.
„Ne, ale u tebe dělají výjimku.“
„To jsem rád.“
„Nikdy jsem žádné lístky nedostal,“ zamumlá si pro sebe. Vašek nikdy neřekl, že je hlupák. No je jim a co, prostě ho škola nebavila. Nevadí mu to. Je takhle spokojený. Jenže teď jsou tu oni dva. Dáma s džentlmenem. Kéž by je pohltilo peklo! Proč ho nenechají na pokoji? Proč?
„Tak co?“ přivitá ho v kuchyni Milan.
„Nic.“
Milan se na něj koukne. „Nechceš se vrátit k rodině? Vždyť můžeš hledat byt z domova? Proč jsi vlastně tak rychle vypadl?“
Jirka se kouká na stůl. Proč vlastně Milan je jeho kamarádem? Mohl jít za někým jiným, ale šel za ním. „To je dlouhá historie,“ zabručí. „Jsem velmi rád, že jsi mě tu nechal.“ Telefon. Udiveně se na něj podívá, pak ho napadne, že je to Vašek. Nadšeně a bez rozmýšlení ho zvedne.
„Dobrý den, u telefonu Žaneta Nováková.“
Milan se málem rozesměje, když vidí Jirkův protáhlý obličej.
„Právě jsem se dozvěděla, že hledáte podnájem.“
Jirka dostane vztek. Co se mu plete do života! „Nepleťte se mi do života! Už nikdy!“ bouchne telefonem do stolku, pak si uvědomí křehkost věci a zkusí ho zapnout. Funguje. „Vyděsil jsem se.“
„Nad čím? Nad tou osobou nebo, že jsi málem rozflákal mobil?“
„Mobil, co jiného.“
„Kdo to byl?“
Jirka váhá. „Nikdo důležitý. Zákaznice s autem. Pořád si myslí, že ví, co je pro mě nejlepší.“
Milan se na něj podívá. „A co si myslíš ty?“
Jirka na něj udiveně se podívá. „Jak to myslíš?“
Zasténání. „Bože, ty jsi ale vůl. Nechápu, jak jsi tak mohl žít. Udělej to, co si myslíš, že je pro tebe nejlepší. Nekoukej na rodiče na svou holku nebo na tu zákaznicí. Prostě… Ty, řekl jsi někde Ne?“
„Milane, proč jsi vlastně mým kamarádem?“ optá se místo toho zmatený Jirka.
V Milanově tváři se objeví udivený výraz. „Do prčic, sám nevím. Prostě mám pocit, že jsem takovým tvým andělem. No, nekoukej se tak blbě. Takže, co chceš od života? Máš na to celou noc. Jo, v rendlíku máš knedlík, vajíčka v lednici. Umíš snad to udělat?“
„Hele, nejsem blbec!“
„Nó, občas mi ho připomínáš. Zajímalo by mě… To nic. Zítra přijede ségra.“ Poklepe na hodinky. „Celá noc.“
„Milane, díky!“
Ten mávne rukou.
„Anděl? Nevypadá tak,“ bručí pro sebe, když smaží vajíčka. S lítosti si vybaví rajskou, kterou měli rodiče. Mohli ho aspoň pozvat. Takže by se měl oženit. Mohl by to udělat? Povzdechne si nad neřešitelnosti situace. Vůbec neuvažuje o tom, že je divné, že ho takhle vyhodili.
Za dobrou půlhodinu, kdy nevyřešil nic, nakrájí knedlík, vezme dvě vajíčka. Stojí u plotny a snaží se nedělat hluk. Ví, že Milan jde brzy do práce. Najednou si pomyslí, že se chová, jako by s někým žil. Pousměje se. Líbí se mu to. Jenže teď půjde do své postele.
Druhý den se šourá do práce a v duchu se proklíná, že aby místo zvažoval svou situací, tak natřásl si polštář a usnul jak špalek. V práci s hlavou strčenou pod kapotou se rozhodne, že se vrátí domu. Vezme si nějakou ženskou a bude to. Nezmění se nic. Nějak ho to uklidní, takže si začne i pobrukovat.
„Máš padla!“
„Díky moc!“ odpoví. Vezme si tašku a vyjde ven. Přimhouří oči, když mu zrak padne na známé auto. Úmyslně zahne, aby se od něj vzdálil.
„Halo, počkejte! Pane Vosecký!“ Eduard se k němu rozeběhne. „Chci se vám za babičku omluvit. Když si něco usmyslí, člověk s ní těžko hýbne. Mohu vás někam na něco pozvat? Jako omluvu,“ dodá s nakažlivým úsměvem. Zamračený Jirka přikývne.
„Nedaleko je jedná dobrá kavárna. Tedy po cestě.“
„Výborně. Ještě jednou se opravdu omlouvám, ale kdyby babička nebyla jak mula, těžko by něčeho dosáhla.“
„Dáma,“ zamumlá mimoděk.
„Dáma? Hm. Možná máte pravdu. Jdete domu?“ vyzvídá.
„Jo. Proč si na mě zasedla?“ zeptá se. „Vždyť kdybych uměl zpívat, potom…“
„Co?“
„Nic.“
Eduard se na něj zadívá. Vypadá jako zanedbaný medvídek, o kterého by se měl někdo starat a on má chuť to udělat. „Babička usoudila a myslím si to i já, že máte perfektní hlas. Mohl byste zpívat jak pop tak operu, ale myslím, že babička vás vidí na prknech, co znamenají svět. Byla velmi slavná, než onemocněla a odešel jí hlas. Myslím, že už nedokáže zazpívat ty výšky, jak by měla. Byla z toho ve velkých depresích. Tehdy její blízký přítel, aby ji z toho dostal, poslal prvního studenta. Požádal ji, zda by se s ním něco nedalo dělat. Babička se díky tomu z toho dostala. Přestože na ty časy hodně vzpomíná, tak no, je na tom lépe.“
„Proč já? Nemám nijak…“
„Máte. Babička si v hlasech, jaký máte vy, libuje. Dramatický basbaryton. To se jen tak nevidí.“
„Není to tady?“
„Je.“ Posadí se skoro na stejné místo, jako když tu byl s paní učitelkou. Oba dva si objednají. Po chvilce se ozve Eduard. „Co chcete dělat?“
Jirka se zamračí. „Nemohl byste říct babičce, ať toho nechá?“
„Zkusím to, ale proč to nechcete zkusit? Nic byste za to nedal.“
„Nejsem zrovna v situaci, kdy bych měl nějaké pomyšlení na zpívání.“ Uvědomí si jejich rozdílnost. On v montérkách, Eduard perfektně oblečený. Jin a jang.
„Chápu, ale až to vyřešíte, nechcete to zkusit? Víte, nemusíte hned vylézt na podium, můžete to mít jako koníček.“
„Koníček?“ řekne udiveně. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zpívat jen pro potěšení. Vždy měl zpívání spojené s divadlem. Možná taky proto, že Vašek pořád mluvil o tom, jak bude zářit v hlavních rolích. Zpívání a divadlo.
Eduard by se málem rozesmál, ale je mu ho spíš líto. Zajímalo by ho, kdo mu takové názory vtloukal do hlavy, ale podle toho co mu řekla babička, jsou to možná dokonce jeho rodiče. Zatřásl by jimi.
„To jako zpívat jen tak?“
„Jistě. Proč ne? Každý, tedy skoro každý má nějaký koníček. Já rád čtu. Šíleně. Můj kamarád loví ryby. Můžete prostě si jen tak zpívat. Moje kamarádka píše povídky na internet. Se smíchem říká, že není dost dobrá, ale má čtenáře. Můžete si pořídit psa, který to bude poslouchat.“
V tu chvíli se Jirka rozesměje. Eduard okouzleně naslouchá jeho hlasu. Je to jako by z něj smývali všechny hříchy. Vsadí se, že i ostatní v kavárně to tak cítí. Úžasný hlas.
„Koníček. Nemám žádný koníček.“
„Nikdy není dost, abyste to nezkusil. Nanejvýš zničíte uši svého psa nebo kočky.“
„A sousedů.“
„A sousedu, což je velmi dobrá pomsta, když vás některý naštve.“
Jirka cítí, že to je ono. Ten nápad se mu líbí, ale… „Nebudete mě strkat na jeviště, že ne?!“ Děsí se toho, aniž ví proč.
„Nebojte se. Jestli se do toho chcete pustit, potom přijďte. Jak říkám, jsou různé koníčky.“
„Líbí se mi to, ale nejdřív vyřeším to bydlení.“
„Určitě něco najdete. Teď je hodně nabídek.“
Jirka cítí, že přikyvuje. Neuvědomuje si, jak je pod jeho vlivem, ale to co říká, zní dobře. Něco si najde. Nepůjde k rodičům a možná by mohl si někoho najít. Nebude to asi na stálo, ale možná se mu to povede. Ale musí to být někdo, kdo má rád hudbu.
„Možná to není špatný nápad,“ zamumlá.
„Co?“
Jirka vzhlédne k džentlmenovi. „Za radu a povídání. Nikdy by mě něco tak jednoduchého nenapadlo. Víte, mám rád zpěv. Chybí mi. Doma mám spoustu hudby, ale rodiče ji nemají moc rádi, tak si ji pouštím většinou v práci, nebo když někam jdu. Psy moc nemusím, ale mám rád kočky. Co myslíte, mají kočky rády hudbu?“
„To nevím, ale asi to poznáte.“
Jirka přikývne. No ano, každé zvíře je osobnost. Teď jen vyřešit bydlení a bude to. Podívá se na hodinky. Ježíš, musí zabalit!
„Musíte jít?“ odhadne Eduard.
„Ano. Děkuji moc.“
„Zaplatím. Ještě si tu posedím.“
Jirka se zarazí. Jistě pozval ho, ale je to správné? „Pak příště zvu vás já!“
„Dobrá.“ Sleduje ho, jak vyjde a s někým se zdraví. Jako by se proměnil. Poplácává dotyčného po zádech a jeho slovník se najednou zhoršil. Chameleon? Proč se tak mění nebo je to tím, s kým jedná? Zvláštní. Která asi jeho tvář je pravá?
Telefon. Babička. Mula, ne dáma. „Ano?“ pozlobí ji trochu. Rád to dělá. Oči mu zazáří. Upije kávy a dál se dívá na široká záda Jirky.
„Tak co?“
„Co?“
„Nezlob starou bábu. Tak co souhlasil?“
„Kdo, babi? Nevím…“
„Eduarde!“
„No dobrá, dobrá. Možná přijde, aby zpíval doma kočce,“ ušklíbne se. Jirka už odchází. Poodtáhne telefon od ucha. Babička možná ztratila hlas, ale někdy ho má silný jako býk.
„Cože?!“ dolehne k němu, že se otočí i lidé od blízkých stolečků. Omluvně se usměje. „To nemyslíš vážně!“
„Babi, chceš ho nechat zpívat nebo hodit ho na jeviště?“ Ticho.
„Zpívat. Má úžasný hlas. Uvědomuješ si to?“ Eduard pokyne servírce. Zaplatí, ale do rytmu přikyvuje babiččiným slovům, která vůbec nevnímá.
„Ahoj, co tu děláš?“
„Coby? Byl jsem u kamarádky. Hele, kamarádka, ne přítelkyně. Instaloval jsem ji Windows 7, co ty?“
„Nic, jedna věc se vyřešila.“
„Jaká?“ optá se zvědavě Milan.
„Mám koníčka a kočku.“
Milanovi poklesne brada. Zbláznil se? „Jsi cvok?“
„Ne. Rád zpívám no a to je dlouhá historie. Jenže nemám to bydlení.“
Milan si povzdechne. „Aby za tebe člověk makal. Tady máš.“ Podá mu papírek.
„Co je to?“
„A řekni, že jdeš od Moniky. Budou vědět.“
„Bydlení?“
„Jo. Snaž se udělat dobrý dojem a nechoď tam v těch hadrech.“
„Ale, tak dobře.“
„Opět. Člověče, nauč se konečně říkat NE. Běž tam!“ Strčí do něj. Jirka na něj kouká jak pitomec. Tak tam má jít nebo ne?
„Nechceš, abych tě tam odtáhl na zádech, že ne? Nebo mám hezký obojek. Mohl bych ti ho…“
„Dost! Chápu. Jdu, jo a Milane, díkajz.“
„Zavři se. Kvůli tobě to nedělám, ale ségra by mě zpucovala, kdyby viděla cizího chlapa v posteli.“
Jirka se usměje. To určitě. Nejdřív by ho seřvala, potom by se ptala. Jeho ségra je zlatá osoba, ale ti dva neustále kočkujou. Někdy pochybuje, že se mají rádi. Spíš by to viděl na nože a ústav.
Dojde před velký panelák. Vejde dovnitř a dle adresy do druhého patra. Váhavě zazvoní. Cítí, jak se mu potí ruce. Bude někdo doma? Zazvoní ještě jednou. Přešlápne, s tím, že půjde pryč. Najednou se dveře otevřou. Jirka v šoku se dívá na chlapce se zmrzlinou v puse.
„Tati, je tu nějakej opravář!“ Bum! Au! „Nějaký! Nedivím se, že jsi chytil trojku. Dobrý den, přejete si?“
Jirka se cítí podivně známě, ale zároveň zmateně. „Jdu od Moniky.“
„Jo ták! Pojďte dál! Ukliď si ty hračky nebo mamka bude ječet.“
„Ano, tati!“ Jirka udiveně kouká, jak za otcovými zády vyplázne jazyk a rukou si stáhne kůži pod okem. Vypadá to divně.
„Jste tu rychle.“
„Rád bych ho získal, ale taky rád bych ho viděl.“
„Je pěkný. Nedávno renovovaný. Je pro malého, ale zatím v něm bydlet nebude, tedy pokud někdy. Uklízíš?!“
„Áno!“ zvolá chlapec.
Jirka nějak o jeho ano pochybuje. On by šel a udělal, co by mu rodiče nařídili, ale tady to asi tak nefunguje.
„Kubo, budeme nahoře!“
Ze dveří vykoukne dětská hlava. Důležitě se ozve. „To je nový podnájemník?“
„Ano. Kdyby se maminka vrátila, řekni ji to.“
„Ano, tati.“ Jirka má pocit, že je pod lupou. Připadá si opravdu zvláštně, ale poslušně jde za mužem. Ten odemkne byt v pátém patře. Jirka vejde dovnitř. Je překvapený. Chodba, obývací pokoj, ložnice, kuchyňka, nijak velká, ale dá se v ní otočit a koupelna dokonce s vanou. Líbí se mu bílo oranžová koupelna se zlatými prvky. Jen je divné, že je spojená se záchodem. Teď jen otázka kolik za to bude chtít. Oknem vyhlédne ven. Park. Ten byt je úžasný. Kdyby mohl, takový by si koupil, ale na druhou stranu proč ne? Časem, jestli se mu podaří odložit…
„Tak co?“
„Hezké. Líbí se mi.“
„Jo, Lucie, to je moje žena, se v tom vyzná. Bylo by to sedm se vším všudy. Původně jsme sem nikoho nechtěli, ale Monika se za vás zaručila. Prý nic nezničíte.“
„Beru.“ Tak tohle je terno. Nemyslel si, že tak levně pořídí a k tomu tak pěkné bydlení.
Komentáře
Přehled komentářů
Kawaiiiiii ^^ naprosto úchvatné
....
(katka , 26. 5. 2014 20:23)myslím že sním bude práce jak na kostele za tohle co sním provedli bych zavřela Vaška i rodiče moc děkuji je to skvělá povídka
typický život
(sisi/ctenar, 26. 5. 2014 18:14)všechno čím jsme si prošli nás postupně vnáší na jinou pozici, myšlení a vše se mění a pak kdžy se ohlížíme pokaždé kdžy to vidím, je to absurdní ale ztrácím pocit že všichni můžeme dosáhnout jedné úrovně základní společnosti, ikdžy bylo by to dlouhé a složité, ale myslím že někdy se talenty či lidi kteří chtějí, podaří zachránit.
...
(Pavla, 26. 5. 2014 17:07)ty jeho rodiče a ten závistivý Vašek se na něm škaredě podepsali,snad mu pomůžou se najít jeho nový známí,budu se těšit
.
(IQY, 26. 5. 2014 15:11)
ach jaj, Jirka moc toho sebavedomia nepobral, keď rozdávali, že? skôr by som typla na parádny bodiček stranou trebárs od Vaška :/
no do fronty pre submisívnosť rodičom sa vrátil aj zo dva razy
ale never say never :)
verím pár dobrotivým anjelom čo uchránia Jirku od kolapsu a pošupnú ho kýženým smerom :))
teším sa na pokračovanie "Nevedka Jirku a jeho nevidomých dobrodružstiev" :))
Kawaiiiiii ^^
(Widlicka, 30. 5. 2014 11:57)