27. 5. 2014
Alcatraz
5.
„Máš to tu pěkné,“ směje se Milan na celé kolo. Sedí v obývacím pokoji, rozvalení, v ruce pivo a prohlížejí si nové bydlení. „Jen pochybuji, že se tu vejde kočka. Domácí je neradi vidí.“
„Už jsem na to myslel!“ ušklíbne se Jirka. Odloží láhev a ztratí se ve vedlejším pokoji. Milan zakloní hlavu.
„Tady je!“ řekne pyšně užaslému Milanovi a na stůl položí metr dlouhou kočku.
„Ty… Ty jsi cvok! Myslíš to vážně s tím zpěvem?“
„Jo. Člověk by měl mít nějaký koníček, no ne?“
„Koníček je holka. Pořiď si nějakou a máš po starostech,“ zakření se Milan.
Jirka se rozvalí na druhém konci pohovky. V klidu se dívá na kočku. Jak asi by reagoval na to, že je gay? Stejně jako rodiče. Vlastně to nikdo krom nich neví. Ale dneska mu nic neřekne. Možná jednou. Kdy si bude jistý nebo ožralý. Vezme láhev do ruky a natáhne ji k Milanovi. Místnosti se rozlehne přiťuknutí.
„Na byt!“
„Na kočku,“ řekne dvojsmyslně Milan. „I když tahle tě taky dokáže zahřát a přitom neremcá. Má to své výhody,“ řekne zamyšleně. Jirka ji popadne do náruče, takže je teď z něj bílá chlupatá koule.
„Moje! Zapomeň!“
„Dobrá, dobrá! Je tvoje! Ty víš, co? Ukaž, jak ji budeš zpívat.“
„Ehm ne. Ještě nejsem tak dobrý. Jindy, ano?“
Milan si ho prohlíží. „Dobrá. A přines další pivo. Mám žížeň!“ Jirka odnese do postele kočku a donese vyhlazené pivo. Ve dveřích do obývacího pokoje se zadívá na byt. Je mu fajn.
Druhý den po práci nervózně stepuje před domem paní Novákové. Přemýšlí, jestli se má dámě vydat na pospas nebo zdrhnout.
„Vítejte.“
„Sakra! Promiňte, lekl jsem.“
„Koukám. Jdete za mnou?“
I s těmi zahradními nůžkami, šmouhou na obličeji, je to stále dáma. Jenže dáma vypadá i v hadrech prostě jako dáma.
„Víte, přemýšlel jsem trochu. Chtěl bych se naučit zpívat, ale jako koníček. Žádné divadlo nebo opera nebo já nevím co!“
„Hm. Je to škoda, ale když na tom trváte…“ Nechá to odeznít.
„Ano, trvám,“ řekne s knedlíkem v krku. „A taky vám za to zaplatím.“
„Dobrá, pojďte dál. Na penězích se domluvíme, ale pan Malinský mi povídal, že jste vyrůstal v domě.“
„No ano,“ přitaká. Kam tím míří?
„Většinou tu mám studenty, kteří jsou z města, a zajímá je jen jedno. Zpěv. Bohužel už nejsem nejmladší a mám problémy s domem,“ říká po cestě. V chodbě si sundá boty, vezme bačkory a potom vytáhne jedny větší. „Jsou tu pro studenty,“ vysvětlí přítomnost větších i menších papučí. „Posaďte se.“
„Děkuji.“
„Čaj, sušenky?“ ozve se ode dveří. Jirka otočí hlavu. Eduard. Je krásný, omračující, je to džentlmen. Kéž by mohl být takový, ale on je jenom automechanik. „Nebo obojí najednou? Nebo něco jiného k pití?“
„Přines obojí, ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem vám vyprávěla. Ráda bych vám navrhla jistou věc.“
„Jakou?“ Snad ne divadlo!
„S tím domem mám problémy. Dneska sehnat někoho, kdo vám opraví drobností je velmi těžké. Eduard je šikovný na jisté věci, ale bohužel je technický antitalent, ale kdybyste občas… Omlouvám se, ale ještě jsem to nikomu nenabízela,“ řekne rozpačitě.
„Chcete, abych vám něco občas vyspravil?“
„Přesně tak. Já bych vám dala hodiny zadarmo a vy byste mi občas pomohl. Je mi to těžko přiznat, ale už to nezvládám. Taky zahrada je velká a nestíhám trávu a podobně.“
Jirka uvažuje. Pracovat je zvyklý. Doma většinu věcí dělal sám, větší s otcem. Taky by ty peníze za hodiny mohl ušetřit. Je to výhoda.
„Materiál bych vždy zaplatila.“
„Přijměte to,“ zaslechne Eduarda. Položí tác s čajem, sušenkami na stůl a sám se posadí do křesla. „Taky tu nejsem vždycky. Babi, takhle mě shazovat.“
„Vždyť je to pravda.“
„Tak dobře.“
„Výborně.“
Jirka si pomyslí, že paní Novákové se zřetelně ulevilo, ale proč nemá nějakého chlapa? Je ještě krásná. Nebo manžela? No, šťourat se v tom nebude. Další hodinu má pocit, že je pod palbou těch nejzvídavějších otázek. Když otázky skončí, je z něj vyždímaný citron nevhodný k dalšímu použití. Ještě chvilku a zkolabuje.
Žaneta se zvedne, dojde ke knihovně. Odtamtud vytáhne pár knížek. „Tohle jsou základy.“
Jirka s děsem se dívá na knihy. Nikdy je nijak nemiloval. Zvědavě otočí hřbety. Italština, zpěvník, tohle budou asi noty a dýchací cvičení.
„Ta dýchací cvičení, každý den aspoň patnáct minut.“
„Dobře. Kdy mám přijít?“
Udiveně kouká, jak vytáhne silný sešit. Z jeho úhlu pohledu vypadá, že má opravdu dost studentů. Překvapí ho to.
„Kdy by se vám to hodilo?“
Jirka se zamyslí. „Jak budete chtít. V dílně jsem tak do tří, do pěti.“
„Takže spíš večer.“
„Ano.“
„Dobrá. Na šestou hodinu, šlo by to?“ Jirka přikývne. To se sem dostane. „Pondělí, čtvrtek, hm sobota?“ Eduard se na babičku úkosem podívá. Tři hodiny a sobota? Co má zase za lubem?
Sobota? Nijak se mu nechce. „Tak dobře.“ Prostě nedokáže říct ne. Nejspíš se optá Milana, jak něco odmítnout.
„Výborně.“
Ozve se zvonek.
„Omlouvám se, ale mám tu žáka.“
Jirka s lítosti se zadívá na sušenky. Ani je nestihl ochutnat. Eduard se na to pobaveně podívá. Vezme ubrousek a pár jich zabalí.
„Na cestu. To je za tu sobotu. Stačilo říct ne,“ zašeptá mu, přestože v pokoji jsou sami.
„Já to moc neumím,“ přizná se nerad Jirka. Váhavě vezme je do ruky, i když cítí, že se to nemá.
„Babička kupuje velké balení. Doprovodím vás.“ Dovnitř vejde štíhlá dívenka tak okolo čtrnácti. Jirka se na ní zadívá, potom si uvědomí svůj věk. Není to šílenost? Vždyť je starej jak Metuzalém!
„Nemusíte mě doprovázet.“
Eduard se zastaví, potom k němu napřáhne ruku. „Asi se budeme vidět častěji. Ed, Eduard a Edík, což nesnáším.“
„Jirka.“ Zvláštní si s někým takovým tykat. Mamka ho vždy učila, že se má chovat nanejvýš zdvořilé a nikomu nemá tykat. Že má si uvědomit, že s dotyčným nepásli krávy. Ani si neuvědomí a spolu dojdou k jeho domu. Celou dobu se baví o různých věcech.
„Nechceš nahoru?“ zeptá se.
„Jestli mohu.“
„Jasně.“ Nadšeně otevře byt. Uvědomí si, že přesně něco takového by chtěl. Bylo by skvělé někoho přivést a říct si. To je moje, to mi patří.
„Pěkné!“ pochválí byt. „Hezky se tu asi bydlí,“ řekne, když vyhlédne ven na hřiště se stromy.
„Jo. Hodlám si na podobný našetřit. Chvilku to bude trvat, ale plat mám slušný a něco si přivydělám. Teď si chci koupit skutříka pro dva. Jo, mám kočku,“ vyhrkne. Odběhne do ložnice.
Eduard je zvědavý. Najednou propukne v smích, když mu dojde, co to má v náručí. „Je krásná a jak se jmenuje?“ podrbe ji pod bradičkou.
„Víš, vlastně nevím.“ Odtáhne kočku, zírá jí do nehybného obličeje s neuvěřitelně zelenýma očima, ona zírá na něj. „Mám to! Aida. To zní pěkně, ne? Jednou mamka s taťkou nebyli doma. Náhodou na dvojce dávali tuhle operu. Seděl jsem u toho jako uhranutý.“ Jenže na konci ho nachytali rodiče, které přeslechl. Kázání a pásek z voloviny ho přesvědčily, že není dobré se dívat na programy podobného rázu.
„Vážně se ti líbí zpívat?“
„No, jak to říct. Docela jo. Člověk se přenese někam jinam. Hm, zpíváš taky?“
„Já? Ne. Hraju na klavír. Slušně,“ pokrčí rameny. „Budu příští rok končit školu.“
„Aha. No, já jsem ze školy už dávno. Nechceš něco k pití?“ odloží Aidu na pohovku. Jako správná kočka ji zabere skoro celou.
„Rád.“ Zamyslí si. Možná riskuje, že jednu dostane, ale jak se naučil: Neoptáš se, nemáš. „Nechceš si se mnou někam vyrazit?“
Jirka ztuhne. Jak to myslí? Zadívá se do Edova obličeje. Bezelstně široce se usmívá. „Jak to myslíš?“ dostane ze sebe.
„Někam si sednout, lépe se poznat.“ Ještě víc se usměje. „Líbíš se mi.“
Lhaní jde lidem dobře. Moc dobře ví, jak vypadá. Jako medvěd.
„Znám jeden prima klub, kde se nebudou dívat špatně, nebo jsem se spletl?“
Jirka chce říct ano. Tolik si to přeje. Tak lákavé, tak normální. Nic za zády. Prostě si někam vyrazit. Jen tak. Bavit se, dát si drink, pokecat, políbit se. Jenže tohle dál už nemyslí, je prostě pro něj takovou raritkou.
„Tedy jsi první, kdo po mé nabídce mlčí. Tak nevím. Jestli ti to vadí, řekni ne, běž do háje a je to.“
Copak džentlmenovi se může říct: Vypadni? Moc dobře ne. Je milý, hodný a dělá si, co chce. „Já…“
„Sakra, myslel jsem to dobře. Hele, zapomeň na to. Jen jsem si říkal, no zda nejsi na kluky.“
Jirka si olízne rty. „Jse-m,“ vykoktá. První osoba, která to ví. Tedy když pomine rodiče. Vždy se snažil chovat nenápadně.
„Tak fajn, co v sobotu večer po hodině?“
„Myslíš to vážně?“
„Jistěže.“ Přejde k němu. „Nevím proč, ale prostě mám slabost pro medvídky.“
Jirka se nechápavě dívá na vysokého štíhlého kluka. Nikdy by neřekl, že je gay. Nevypadá tak. Vlastně popravdě na tohle měl špatný odhad. Ve skutečnosti měl ho nulový, po pár trapasech, lepší o tom nemluvit, to vzdal. Jen prostě kradmo obdivoval kluky. Víc raději se nepokoušel, až na netu. Tam to bylo jasné. Žádné schůzky, žádné trapasy, nesnáší je, prostě jen sex. Kdyby měl si někoho vybrat jen podle vzhledu, potom je to Eda. Vysoký, štíhlý kluk, co se rád směje a je přitom uhlazený. Vedle něho vypadá jak tatrovka vedle lamborghini.
„Tak co?“
„Já, tak dobrá.“
„Tedy tomu se říká nadšení.“
„Prostě nejsem na to zvyklý,“ zamumlá neochotně.
Eduard na něj zírá. Bože, co měl za život? Jestli mu teď řekne, že je panic, potom se asi odstřelí. Raději se ani ptát nebude.
„Schůzky a tak.“
„Aha. Tak v tom případě si dovolím ti dělat průvodce.“
Jirka se usměje, ale v hlavě má upřímně řečeno chaos. Nechápe, jak se sem mohli dostat. Před chvilkou se smáli jeho Aidě a teď přemýšlí, jak by to s ním bylo v posteli. Ne, že by k něčemu takovému došlo. Eda má rozhodně na víc a ne zahazovat se s někým takovým jakým je on. Ale i tak hezky se to sní.
„Zajdeme si do klubu Alcatraz, byl jsi tam?“ optá se v sobotu po hodině s jeho babičkou.
„Ne.“ Popravdě by tam nikdy nešel, jelikož by ho tam mohl vidět kdokoliv. Když už někam šel, potom v jiném městě.
„Je to dobrý klub a majitele znám. Je na úrovni.“
Jirka se naježí. Sám sebe nechápe, ale něco v jeho hlase nebo slovech ho popíchlo. „Tím chceš říct, že nevypadám dobře?! Jako, že nejsem na úrovni a nesahám vám ani po kotníky? Spravuji auta, a co má být? Když se vám miláček pokazí, letíte za mnou s brekem!“ Už to zažil.
Eduard je v šoku. Něco podobného nečekal. „Ne, tím jenom chci říct, že tam nejsou žádné kabinky nebo kde můžeš koukat na porno.“
Jirka zrudne. „Promiň.“
Chvilku jdou vedle sebe beze slova. „To je dobrý. Neměl jsem to říkat, ale nemám rád kluby, kam přišli někoho sbalit, užít si a odejít.“
„Co je na nich tak špatného?“ vyjede, protože přesně tyhle kluby doteď navštěvoval. Co je špatného se podívat na pořádné porno?
Eduard se na něj mrkne. Je zajímavý. Někdy mluví jako kniha, ale jinak jeho zkušenosti jsou úplně jiné než jeho. „Nic. Prostě mi to nic neříká. Tak jsme tady.“
Jirka se zadívá na starou cihlovou budovu se schody dolů. Kdyby nebylo zástavby tak by řekl, že jsou v třicátých letech. Jdou blíž. Ze schodů vykoukne svalnatý chlap. Jirka nechápavě se dívá na oblek, bíločerné boty, kravatu a samozřejmě klobouk.
„Vítejte v Alcatrazu. Edo, nováček?“
„Snad to nevadí?“
„Jistěže ne. Jak se daří v Praze?“
„Výborně. Pomalu končím a jedu na stáž do Francie.“
„To je skvělé. Doufám, že tu někdy vystoupíš. Můžete jít dál, sorry, ale musím vás prohlédnout. Minule se tu dva porvali o třetího. Majitel je zpacifikoval, ale někde se záhadně objevil nůž, co nepatřil mezi jídelní vybavení.“
„No tak, přece…“
„No…“ Váhavě se zadívá na Jirku.
„Ručím za něj. Nevztáhl by ruku ani na žížalu,“ ujistí ho. „Ještě by ji zakopal do země.“ Jirka zrudne. Už chce něco říct, ale dveře se otevřou a vyjdou dvě dívky. Jedna v dlouhých šatech, druhá v pánském oblečení. Má co dělat, aby se za nimi neohlédl. Žížala je zapomenuta. Když projde dovnitř, povzdechne si. Jeho šestý smysl mu radil dobře, že je oblečený nevhodně, ale mít oblek? Necítí se tu dobře. Lépe by mu vyhovoval nějaký klub s pornem. Zachmuřeně se posadí ke stolku. Ošije se. Opravdu ty džíny a košile se sem nehodí. K tomu vypadá přerostle. Ať se dívá, jak se dívá, je tu nejpravděpodobněji největším chlapem.
„Děje se něco? Gin s tonikem,“ hned si objedná.
Mají tu pivo? „Nic. Pivo?“
„Jaké?“
Mají. Aspoň to. „Plzeň?“
„Jistě. Ještě něco?“
„Přineste nějaké oříšky. Nejlépe velké plato.“
„Děkujeme, zde je program.“
Jirka vyvalí skoro oči. Nedokáže si zde představit travesti show, ty miluje, nebo striptýz. Bylo by to jako dát džentlmenovi přímo do oka. „Program?“
„Jistě. Občas tu taky vystupuji.“
Jirkovi málem spadne brada na stůl. Eda a nahý? Možná jen decentní tanga. Bože, to jako vážně? Že by se tolik spletl? Potlesk. Upře oči směrem, kterým se dívají ostatní. A sakra! Byl slepý. Nejen že je blbý, ale ještě k tomu slepý. Blbá kombinace. Sleduje stejně jako ostatní, jak ke klavíru usedá dívka. Po boku ji stojí jiná. Nevidí na tu dálku, ale podle něj se povzbudivě usmívá. On by se usmíval. Málem že se nepokřižuje před tou odvahou. Kdyby měl tam vyjít, nejspíš by se počůral.
Číšník, mladý klučina s očima, které snad by nabídli i vlastní babičku za pár dolarů, položí před ně oříšky a pití. V tu chvíli už dívka začne hrát. Jirka zapomene na oříšky, na pití, jen poslouchá. Zjistí, jak mu v hrdle doslova pobublává touhou si tam jít stoupnout a zpívat. Jenže podle Edy a dámy, ještě na to nemá. On osobně si myslí, že na to nikdy nebude mít.
„Líbí?“
Jirka ucedí. „Pss.“ Eda se málem, že nerozesměje. Pobaví ho to. Je rád, že ho to zaujalo, protože plánuje ho sem dostat. Přesně řečeno ne k tomu klavíru, ale vedle něj. Tak půlroku, možná méně. Záleží, kolik času bude Jirka chtít zpěvu obětovat. Pokud bude cvičit poctivě, tři měsíce. Pokud lajdácky, půl roku. No, a když vůbec ne, no může na to zapomenout. Takhle aspoň zjistí, zda má žaludek na to vyjít na pódium a vynést svou kůži na trh. Když to vysvětlil babičce, uznala to, že ne každý to zvládne a souhlasila. Byl rád. K tomu by ho rád dostal do postele. Má tušení, že to bude fantastické.
„Tak líbilo?“
„Krásné, ale příště sem si vezmu něco vhodnějšího. Mohl jsi mě varovat.“
„Jirko, jsi dobře oblečený. Líbí se mi to. Teď bude pauza. Musím přiznat, že umíš dobře noty a máš slušný základ.“
„To paní učitelka na základce.“
„Aha. Proč vlastně tví rodiče… Mohl jsi už koncertovat. Nerozumím tomu. Každý rodič by byl nadšený, kdyby u dítěte objevil takový talent. Ale ti tví ho pohřbili.“
„Nejsou příliš muzikální.“
„Chápu. Asi si řekli, že by ses tím neuživil.“
„Přesně tak. Podívej se mikrofon. To znamená, že bude zpívat?“
„Určitě. Někdy jsou tu lepší, někdy ne. Chodí sem kde kdo, ale většina jsou umělci. Nejsou tu jen lesbičky nebo gayové, ale i normální lidí.“
„Nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Majitel ho má spíš jako koníček a umožňuje mladým umělcům jak to říct, představit se.“
Jirka se zadívá na Edu. Sedí vedle něj, nohu přes nohu, ruce způsobně složené v klíně. Potřese hlavou, když si uvědomí, jak je rozvalený. Zkusí to zopakovat, ale má pocit, že vypadá směšně. Nechá toho. Zamračeně naslouchá zpěvu. Drhne to, ale hlavně se opožďuje. Jen neví, zda hudba nebo zpěvák.
„Zpěvák zaostává.“
„Poznal jsem to. Jen jsem nevěděl, kdo.“
„Většinou je to zpěvák,“ řekne se smíchem. „Jenže těžko to přiznávají a vybijí si vztek na hudebníkovi,“ pokrčí rameny. „Někdy to prostě hlasem neutáhnou, proto záleží na vhodném výběru repertoáru. Zpěvák musí znát své možnosti a rozsah svého hlasu. Bas prostě nemůže zazpívat to co alt a naopak. Zní to zvláštně, ale taky musíš vědět, co dokážeš vyzpívat. Věř mi, někdy tě to dokonce překvapí. Babička ti to jistě řekne, ale budeš muset dávat si pozor na něj. Každá maličkost ti ho může změnit. Dokonce i váha. Kouříš?“
Nepřizná to, ale hned s tím přestane. „Vím, o tom jsem jednou četl článek, ale proč tedy jsou subtilní zpěvačky a naopak hubené.“
„Bůh ví. Chceš zhubnout?“
„Nevím sám. Vyhovuje mi to tak.“
Eda se usměje. Lže, ale tak roztomile. Vsadí se, že by chtěl být pěkným štíhlým klukem, který zaujme každého, na koho pohlédne. Cože teď není. Je to takový medvídek, pro které má bůhví proč slabost.
„Bylo to pěkné,“ řekne v šatně, když si bere bundu.
„To jsem rád. Doufal jsem, že se ti to bude líbit.“ Mimoděk mu bundu zapne. „Tak jdeme.“ Zčervenalý Jirka vykluše za ním. Ještě nikdo se o něj nestaral a teď má z toho divný pocit. Popravdě netuší, jak se má chovat.
Komentáře
Přehled komentářů
jako vždy krásný cyklus, každý den chodím kontrolovat, jestli se něco nového neobjevilo :-) už se nemohu dočkat, jestli se jim podaří (dámě a gentlemanovi) Jiříka trochu osmělit
díky
(katka , 27. 5. 2014 22:06)další skvělý díl Jirky je mi až líto , přála bych mu lehkou změnu možná by mu to zvedlo sebevědomí , je to úžasná povídka
.
(IQY, 27. 5. 2014 18:31)
och, tak Alcatraz je gay klub, hech, popravde som názov brala ako prirovnanie k životu "medvídka", jeho uväznenie a trápenie s homofóbnymi rodičmi a vychcaným závistlivým Vaškom :/
počítam s tým, že Ed dokope medvídka na pódium a tiež dajaké trenice s Vaškom... predsa len, Ed je v Prahe, Vašek v Prahe... teším sa a tiež som napätá, ako skončí zvádzanie Jirku, či Ed uspeje a dostane medvídka pod seba v perinách, hi hi
krasné
(alanise 1, 29. 5. 2014 7:20)