28. 5. 2014
Alcatraz
6.
Jirka přešlápne před domem. Netuší, jak tenhle zvláštní večer ukončit. Tedy jak vůbec ho ukončit. Prohrábne si vlasy. Neměl by se ostříhat? Možná vypadá jak chuligán? Vůbec netuší, kde najednou se v jeho hlavě vzala tahle myšlenka.
„Tak ahoj a díky,“ nakonec vyhrkne.
Eda přimhouří oči, nakloní se, vlepí mu pusu. Jirka ztuhne. Sakra, tohle nečekal. Netuší, co má vlastně dělat. Má ho pozvat nahoru? Není to moc brzy? Nebo má se rozloučit, ale co když právě zahodí budoucí vztah? Přál by si, aby byl jeden vzorec na chování.
„Tak příště?“
„Určitě. Já…“
„Co? Moc se mi s tebou líbilo.“ Vezme ho za ruku a jemně pohladí. Potom se otočí a odejde.
„Sakra!“ zavyje Jirka. Měl ho přece jenom pozvat nahoru, ale co když je to brzy? Co když by to vzal jako odmítnutí? Rozhlédne se, ale už ho nikde nevidí. Zasmušile s tím, že je zbrklý hlupák, vejde do bytu. Praští sebou na pohovku. Zavře oči. Vybaví si každý okamžik skvělého večera a ta pusa. Byla nezvyklá. No asi proto, že není na takové zvyklý. Když se to tak vezme dlouhé líbačky nikdy neměl. Tedy žádné namlouvání… Zní to praštěně.
„Do kejty, zavři se!“ poručí si sám sobě, ale mozek neustále omílá, zda udělal dobře nebo ho měl pozvat. Nemůže se toho zbavit ani po sprše. Když si lehne, je to ještě horší. Převrací se sem a tam. Pořád musí myslet, zda neudělal tu největší chybu svého života. Vždyť Eda je jeho vysněný ideál, tedy fyzicky. Nakonec usne, ale ráno stojí za prd.
Zjistí, že musí vyprat. Snaží si vybavit, jak to dělala mamka. Měl dávat větší pozor, ale popravdě vždy ke všemu přišel hotově. Nakonec hodí všechno prádlo dohromady, jen montérky nechá zvlášť. Na to si vzpomíná jasně. Nerozhodně se zadívá na program. Potom stiskne rty a odhodlaně nastaví program. Zmáčkne knoflík. Chvilku se dívá, jak se buben otáčí. Když dojde k výsledku, že přece jen se to pere, spokojeně odejde.
Telefon. Vrhne se k němu, zvědavý, kdo volá.
„Ahoj.“
„Ahoj.“ Nemůže uvěřit, že mu Eda volá. To je prostě nádherné.
„Co kdybychom si někam vyšli na procházku?“
Jirkovi poklesne brada. Přistihne se, že čučí do zrcadla na chodbě a nevypadá nijak inteligentně. Odvrátí se. „Jasně, proč ne!“ Takže udělal dobře. Nezlobí se.
„Výborně, stavím se u tebe.“
„Jasně.“ Hned jak odloží telefon, se vrhne k šatníku. Za chvilku sedí vedle ubohé hromádky. Nemá toho moc. Většina je špinavá nebo se pere. Nakonec sundá z balkonu oblečení, co měl včera. Už není tak nasáklé kouřem. Před zrcadlem si prohrábne vlasy. Vypadá děsně. Jako strašidlo. Neměly by jít opravdu dolu? Jak by asi vypadal?
Zvonek. Vrhne se ke kecafonku. „Hned jsem dole,“ aniž se optá, kdo je dole. Ozve se smích. Je tam a směje se, to je dobře. Nečeká na výtah a seběhne dolů.
„Ahoj.“
„Tedy to je rychlost. Myslel jsem, že něco budeš mít, tak jsem raději zavolal.“
„Tenhle víkend ne, ale někdy opravuju auta. Chci něco našetřit.“
Eda se na něj zadívá. „A k rodičům se vrátit nechceš?“
Jirka sebou trhne. „Nesouhlasí, no s mou orientací,“ zabručí. „Netuším, co bude dál.“
„To je mi líto.“
„Nějak to přežiju. Dostal jsem do kastlíku letáček s tím, že v létě začne letní kino. Nešel bys někdy?“
„Letní kino?“
„Jo. Tedy pokud tu budeš.“
Eda chvilku jde vedle. „Popravdě nevím. Jedu do Francie na stáž. Je to už domluveno.“
„Jasně. Tak nic.“
„No tak!“ bouchne ho do zad. „Nebudu tam celou věčnost. Jen dva týdny. Jak tu budu, tak určitě. Co máš rád za filmy?! Vyjmi z toho porno!“
„Hele, nedívám se jen na to!“ V tu chvílí zrudne, když si uvědomí, že se právě k tomu přiznal. Začnou se smát. „Neříkej, že se na to nedíváš!“
„No dobrá. Tak jo. Na některé, ale jen občas. Musím na ně chuť a nikoho po ruce. Raději čtu erotické povídky, ale těch je opravdu pomalu. Většina je hop drop a vypadni. Ale pár se jich najde.“
„Nikdy jsem je nečetl.“
„Ne? Proč?“
„Nevím, asi jsem to nehledal, ale zas mám hezké filmy,“ brání svoji oblíbenou podívanou. „Nejsou všechny špatné.“
Eda se usmívá. Jeho pohled padne na vzdálenou cukrárnu. Zamíří tam. „Kterou máš rád?“
„Čokoládovou a oříškovou. Počkej, nebudeš… Sakra, co mě poslechnout?“ zabručí s kornoutem zmrzky. Labužnicky si ji olízne dokola. „Peníze mám.“
„No tak, chtěl jsem ti udělat radost. Víš, co vyměníme si to.“
„Co?“ nechápe Jirka.
„No, ty mi dáš nějaké filmy a já zase ti pošlu pár povídek. Je výborná. Letos moje první. Vždy si myslím, že první zmrzka v roce je něčím výjimečná. Člověk si ji pamatuje, až do příštího roku.“
„Možná. Je dobrá.“ Nikdy takhle nepřemýšlel. Dostal chuť a koupil si ji, ale tahle je opravdu výjimečně dobrá. Možná proto, že mu ji koupil kluk, který se mu líbí. Nebo je to tou procházkou. Nebo bůhví čím. Je skvělá. Její chuť si určitě bude pamatovat.
„To jsem rád. Tak jaké filmy máš rád, kromě tedy pornografie?“
Tentokrát to Jirka nechá plavat. „Asi nejraději Vykoupení z věznice Shawshank. Jo, je můj oblíbený. Mám rád dobré konce.“
„Tak už chápu, proč jsi nejmenoval Zkrocenou horou.“
„Bylo to pěkné fakt, ale konec mě nasral.“
„Mě taky. Rád bych věřil, že všechno dobře skončí.“
„Je to jen iluze?“
Eda se k němu obrátí. „Myslíš?“
„Jo. Když si to tak vezmu, zdá se mi, že žádný vztah nevydrží, proto mám rád dobré konce.“
Eda se rozesměje. „Jsi romantik!“
„No a? Vadí to?“ opáčí Jirka. Je mu smutno, že se mu směje.
„Vůbec ne. Dobré konce jsou lepší než špatné,“ ujistí ho. Ještě dost dlouho si povídají, ale nakonec se rozloučí. Tentokrát se odváží Jirka a dá mu pusu. V bytě se odváží snít, jaké by to bylo, kdyby spolu byli. Jenže on je džentlmen. Je to jako by chtěl hvězdy. Vzdálené, nekompatibilní. Planety jen kolem nich obíhají a obdivuji je. Když do nich spadnou, shoří.
Když se dívá na televizi, najednou vyskočí. „Prádlo!“ vykřikne. Letí k pračce. Začne to vytahovat, když jedno světlé tričko roztáhne. „Kurva!“ zakleje sprostě. Jeho oblíbené triko je plné podivných šedavých flekanců. „Někde jsem udělal chybu.“ Barvené prádlo vydrželo, ale ty tři světle trička jsou na odpis. Nejdřív se tváří vztekle, potom si povzdechne. „Mám trička do práce.“ Pověsí, ale uvnitř ho to žere, že si nedokáže vychutnat film. Nakonec vypne televizi. Sáhne po učebnicích, co mu dala Dáma.
„Nuda,“ zavrčí po půlhodině cvičení. Zahledí se do Aidina nehybného obličeje. Pohodí knihu na stolek, rozvalí se na pohovce a zírá do stropu. Raději by zpíval. Schoulí se do klubíčka. Neví, co má dělat, nic ho netěší. Otočí se na druhou stranu, aby pro změnu zíral do pohovky, natočí se, a dívá se na strop. Chce si povídat s Edou. Je na dně. Zavře oči, vybavuje si každý jeho pohyb, pak vstane, vezme učebnicí. Přece nebude přemýšlet o volovinách.
„Hm, je mi lépe,“ řekne po dvou hodinách, kdy cvičil stupnice, dýchal a prováděl základní úkony. „Ale je to nuda.“ Přemýšlí, co bude udělat. Nakonec jde do kuchyně. Uvaří špagety, potom udělá párkovou omáčku. Bude to tak na dva dny, ale nerad vaří, zvláště ne sám pro sebe. Hm, pro Edu… Co by mu tak spíchl? Řízky, ty zvládne. Hm, brambory? Jo fádní, ale na tom nic nezvorá. Nemá ho pozvat na oběd? Zamžourá na hodinky. Ještě snad není tak pozdě.
Vytočí číslo. Nedýchá, jak je napjatý, zda to zvedne.
„Ahoj.“
„Ahoj, neruším?“ nadechne se.
„Už ne. Cvičil jsem.“
„Aha, promiň.“
„Vymáčkni se nebo to zavěsím.“
Sakra. „Nechceš zítra přijít na oběd?“
„Určitě. V kolik?“
„V jednu?“
„Jasně, promiň, jdu ještě cvičit.“
„Jojo…“ nadechne se. Konečně. Cvičí. Jak dlouho asi cvičí? Ví, že umí krásně hrát, ale kolik času obětuje své práci? Pro něj je to koníček. Může cvičit nebo ne, ale pro něho je to práce. Bude se tím živit.
„Zatraceně, je to jenom koníček, nic víc!“ zamumlá. Místo toho otevře lednici. Zírá do ní. Řízky tam má, smetanu taky, brambory dole v zásuvce. Pití… „Zatraceně!“ není tu víno. Určitě pivo nebude pít. V klubu si dal sklenku červeného, takže je preferuje. „Sakra! Sakra! Musí někde sehnat víno!“ Přemýšlí kde. Je neděle. Povzdechne si. Ráno musí vstát, žádné vyspávání a snění a dojít do obchoďáku pro víno. Nenalije mu… Skleničky? Rychle otevře skříňku. Úplně vzadu najde skleničky. Vinné nejsou… Raději je koupí. Jestli… Jestli… Budou se hodit i do budoucna.
Druhý den ráno jde nakoupit. Po cestě uvidí motorku. Musí si ji koupit. Nebude muset všude chodit pěšky a bude to rychlejší. Taky by mohl Edu svézt. Jo, to bude ono. Dvousedadlového velkého skútra. Modrý nebo červený nebo zelený. Jo, ta barva se mu líbí. V duchu probírá možnosti, až dojde do obchodního domu. Vleze dovnitř. Za několik minut kličkováním mezi dětmi, důchodci a vozíky ostatních dychtivě nakupujících lidí, se proplouží k regálů s víny. Otočí hlavu k jednomu konci, potom k druhému. Sakra, měl dávat víc pozor, které pije. Vybrat nebude možné. Takže co zbývá?
„Koupíme tohle?“ zaslechne. „Není drahé?“
„A má poznat, že jsme mu koupili levné? Je fakt drahé. Stejně je vychlastá.“
Kouká, které dávají nazpět a které berou. Nenápadně se k nim přesune. Zírá na to. Sedmdesát a tři sta. Hm… Sklouzne zrakem níž. Sto sedmdesát. Hm… „No, mohlo by snad být dobré. Vezme dvě. Teď pivčo a počkat, nějaké zákusky. Má rád sladké? Je štíhlý, ale zatraceně… Nakupovat je strašné. O hodinu později, zmožený, jako nikdy v životě stojí s batohem a taškou na zástavce. Má toho dost!
„Ahoj.“
„Milane, co ty tady?“
„Ale ségra mě vyslala koupit řízky. Dostala na ně chuť, tak doufám, že není těhotná. Hele, má přijít válka?“
„Cože?“ nechápe Jirka.
„Tohle. To je jak pro nenažraný pluk nebo hodláš přibrat?“
„To ne. Zásoby.“
„No jasně, hele, jede nám to.“ Nastoupí. „Tak povídej, jak se ti tam bydlí? Parádně, ne?“
„Ježíš, skleničky!“
Milan na něj udiveně kouká. Jaké skleničky? Není mimo? Není nemocný? Tohle vypadá nákup pro dva, ne pro jednoho. Vyzná se v tom. Jak je ségra doma, nákupy se protáhnou, platí dvakrát tolik a jsou třikrát tak těžší.
„Zapomněl jsem koupit skleničky.“
„Nemají doma skleničky?“ stále nechápe.
„Ne, na víno. Nevím, co mám dělat.“
Milan nakloní hlavu, jak se snaží dát si dohromady, co to tu Jirka mele. Potom mu svitne. Oběd pro dva. Proto tak těžké tašky a batoh, proto tolik. Jasně, že koupil tolik toho. Co kdyby něco chybělo… „Tady, tajnůstkaři, ale dobrá. Stav se u mě, půjčím ti je. S těmahle bágly přece nebudeš se tam vracet.“
„To by se mi nechtělo. Vážně mi je půjčíš?“
„Jasně. Pro kamaráda všechno. Vystupujeme.“ Milan se dívá, jak se s tím nákupem vleče. Chudák malej, ale na druhou stranu, aspoň si někoho našel a není jak kůl v plotě. Pohodí maličkou taškou. Snad koupil dobře, jinak ségra z něj udělá rybí pomazánku.
„Hotovo. Teď k Milanovi,“ zabručí doma po dlouhé úvaze, zda dát víno do lednice nebo ne, nakonec jednu nechá vytaženou, druhou ji tam schová. Rychle seběhne dolů. Chvatně k němu dojde. Skleničky už jsou připravené. Vypadá to, že Milan nakoupil dobře. Taky to nemá lehké.
„Hele, hlavně ten oběd nepřipal.“
„Jo, toho se taky bojím. Měj se a máš to u mě.“
„Já mám to u tebe!“ Z kuchyně vykoukne dokonalá Milanova sestra. Nejen že má figuru bohyně, ale i tvář.
„Ano.“
„Padej a nespal to!“ Jirka zaúpí pod jejich pohledy. O dvě hodiny později. „Kurva práce!“ zavyje, když se podívá na řízek. „Vždyť jsem byl jen na balkóně!“ Otevře dveře do široka. Snad se to do jedné vyvětrá. Vsadí se, že tu bude přesně.
Měl pravdu! Když jde ke dveřím, náhodou se podívá do zrcadla. Vyděsí se. Vypadá jak Škopková po svatbě. Rychle zaleze do ložnice, věci nahází na hromadu. Vezme na sebe tričko, s lítosti vzpomene na ty s fleky, kalhoty a jde otevřít. Sakra, sekne mu to.
„Už jsem myslel, že nejsi doma. Jdeme?“
Jirka zalapá po dechu. Teď neví, co má dělat. Edu to udiví.
„Solný sloupe! Haló, je někdo doma?“ Nikdy v životě nikoho takhle neviděl. Fajn, když nepočítá divadlo.
„Jirko?“
„Já- já, uva-uvařil,“ nakonec dostane ze sebe. Jak to, že ho to nenapadlo? Vždyť dámy a džentlmeni chodí do restaurací! Je pitomec. Rodiče měli pravdu.
„Uvařil?“ Teď vypadá ohromeně Eda. Začichá. Voní to hezky.
„Jo. Já do restaurací nechodím.“ Nanejvýš na oběd do hospody, ale to mu přece nemůže říct!
„To nevadí, ale takhle nic nemám.“
„Nemusíš. Jestli chceš, půjdeme do restaurace.“
Eda ho zatlačí dovnitř bytu. „Ani náhodou. Nemohu odmítnout oběd a mám hlad jako vlk. Kdybychom někam šli, zemřel bych po cestě hladem a musel bys plakat na mém rovu.“
„Na čem?“ optá se dřív, než mu dojde význam slova.
„Hrob! Budu krásná mrtvola.“ Je dojatý. Nečekal to. Myslel, že si zajdou do nějaké dobré restaurace. Babička se divila, jak to, že necvičí, ale když ji řekl, s kým jde, skoro ho sama vyhodila.
„Jsem to zvoral, co?“
„Cože? Vůbec ne! Líbí se mi. Málem bych zapomněl.“ Pohledem ulpí na Jirkových rtech. Udělá krok a dlouze políbí.
Jirka si slabě povzdechne. Eda se usměje, a začne ho líbat ještě víc. Jirkovy ruce samy od sebe ho k sobě přitisknou. Cítí, jak v něm roste vzrušení. Z hlavy mu zmizelo všechno kromě Edových rtů a rukou, které mu vytahují triko nahoru. Najednou je bez něj. Eda se na něj zahledí, pohladí holý hrudník. Chce se s ním milovat.
„Kde je ložnice?“
„Tam,“ neovládne se i Jirka. Vezme ho za ruku a vede ho dovnitř.
„vypadáš úžasně.“
„Spíš ty.“ S obdivem se zahledí na hladký svalnatý hrudník. Přece nemůže chodit do fitka nebo snad ano? Čert to vem! Dech se mu zadrhne, když ucítí na svém těle jeho a v klíně zjevnou boulí. Sklouzne rukou mezi těla, dotkne se ho. Je úžasný.
Eda ho dostrká k posteli, až se o ní Jirka zastaví a kecne si. Před očima má Edův klín. Přirozeným pohybem vztáhne ruku a rozepne mu kalhoty. Z boxerek vytáhne úd. Chvilku ho drží, hladí, ale potom si ho vezme do úst. Žíznivě si ho do sebe vtahuje. Ruce stáhnou kalhoty až ke kolenům. Eda zatím zajede do světlých Jirkových vlasů. Cuchá je, hladí a mimoděk tiskne si jeho hlavu víc ke klínu. Když vyvrcholí, jen pomyslí, že Jirka umí božsky kouřit.
Jirka si olízne rty. Bylo to skvěle, a když Eda vyvrcholil, cítil se v sedmém nebi.
„Teď ty,“ řekne Eda, klekne si v napůl svlečených kalhotách a rozepne mu džíny. „Panečku!“ obdivně zvolá na úd, který se objevil. Měl tušit, že bude stejně velký jako zbytek.
„Co je? Nelíbí se?“
„Naopak! Je perfektní.“ Opravdu, tak velkého snad ještě ve svých rukou nedržel. Zaváhá, zda si ho dokáže dát do pusy, takže nejprve ho jen olizuje, ale potom si ho vloží dovnitř. Je velký, pomyslí si, ale dál ho pevně svírá rty. Když vystříkne, něco zachytí, něco jde ven. Olízne si citlivější koutky.
„Je i teď velký.“
„Promiň.“
„Za co, proboha. Někteří by dali za něco takového majlant.“
„Já ne.“
„Hm, víš co, nebudeme se o tom bavit.“ Svleče se a začne svlékat i Jirku ten ho udiveně pozoruje, ale nechá ho. „Koupelna a potom jídlo.“
„Sakra, bude studené!“
„Nevadí, ohřejeme je. Ovšem musím říct, že je to poprvé, co jsem se nejdřív miloval a pak jedl.“
„Promiň.“
„Nech toho. To se pořád za všechno omlouváš? Chtěl jsem to. Bylo to parádní, že bych si dal klidně nášup. Koupelna?“
„Tam!“ řekne s úsměvem Jirka. Zvláštní. Právě se pomilovali, ale kde je koupelna, to neví. Je mu tak dobře, jako dlouho nebylo. Vlezou si do vany se sprchou. Pustí ji. Příjemně masíruje, jenom dřív se mu zdála větší, teď se sotva otočí.
„Umyju ti záda.“
Jirka se poslušně otočí, nohy mírně rozkročí. Měl pravdu. Má ještě chuť. Jak on, tak i Eda podle toho, jak houby sjíždí k zadku a mezi nohy. Za chvilku mu zase trčí kupředu, ale touží po něčem intimnějším. Chce ho mít v sobě. Propne se a vystrčí zadek. Napětím skoro ani nedýchá, jak vnímá Edovy prsty, které ho dráždí a potom pomalu zatlačí na jeho vchod.
„Mohu?“ zaslechne.
Chce říct ano, ale jenom kývne. Potom ucítí tlak. Skousne rty. Pravda Eda není tak vybaven jako on, ale nemá ho zrovna mrňavého. Překvapí ho trochu, že vzrušení neopadává, naopak ještě víc roste. Nakonec se do něj dostane. Eda ho hladí.
„Klidně můžeš,“ zavrčí Jirka.
„Počkám nebo máš rád bolest?“
„Ne, nic, dobrá.“ Je nerozhodný jako vždy. Někteří počkají, ale většina jeho milenců na to kašlala. Najednou se pohne sám od sebe. Eda ho chytí za boky, svírá je v rukou, povytáhne a opět do něj zajede.
„Ano!“ zařve spokojený Jirka, pod pravidelnými Edovými přírazy. „Ještě!“ opírá se o jednou rukou o chladné dlaždičky, nechává klouzat po tělech vodu a nevnímá nic kromě Edy, jak do něj zajíždí. Druhou rukou svírá si úd a honí si ho.
„Už budu!“ vykřikne Eda, vytáhne ho, ale cítí, jak část semene i tak skončila uvnitř Jirky. Je mu neuvěřitelně. Nevzpomíná si, kdy si sex tak užil. Umdleně položí hlavu na svalnatá záda. Jirka zatím si ho honí, až zabručí spokojenosti a potřísní před sebou kachličky. Teprve potom si stejně jako Eda dovolí uvolnit. Vychutnává si perfektní uspokojení.
„Teď se můžeme vykoupat, co myslíš?“
Jirka pootevře oko. „A najíst se.“
„To taky.“
Komentáře
Přehled komentářů
ale zlepšilo o moc náladu :D
...
(Pavla, 28. 5. 2014 17:17)cestou z práce jsem se těšila, jestli bude další díl a byl,a byl super,děkuji
:)
(IQY, 28. 5. 2014 12:50)
ichich, tak nečakaný predkrm:) jo, ten Jirka v samoške nekúpi :))
len som čumela ako Jirka na zdevastované tričká a prekvapeniam ešte asi nie je koniec, že :)
,,,,,,
(katka , 28. 5. 2014 11:48)jsi skvělá to jsem nečekala Jirka je nakonec pěkný divoch
nečekanééé !:D
(sisi/ctenar, 28. 5. 2014 20:05)