Shounen - ai povídky

Flétna

 15.

Návrat

„Dobrý den, prosím vás, kde je pana Krátkého?“ zadrmolí Hikaru. Zvědavě se rozhlíží po místnosti plné hluku. Ještě nikdy nebyl v podobném místě. Musí to být zajímavé dělat noviny, i když stresující, usoudí po chvilce. Nakonec zatahá vysokou černovlasou ženu za rukáv, protože si ho nikdo nevšímá. Neví, co jiného by měl udělat, aby si ho všimli. Je to poprvé, od doby co se sem přistěhoval, že na sebe musí upozorňovat.

„Cože?“ Jana sjede Hikaru odshora dolů. „Jo… jděte tam!“ Mávne rukou. „Ne! Ty idiote! Neznáš kurzívu nebo co? Předělat!“ Třískne sluchátkem. Mluvím s blbci! Uleví si. Potom se otočí za tím Japoncem. Bože, to byl kus. Počkat jde za šéfem? Rozhlédne se. Zpráva o Pavlovi se vytratila jako další. Žila pět minut, aby poté zemřela. Občas se připomene, ale už nebude mít to ohnisko řeči jako dřív. Telefon.

„Co je?!“ vyštěkne. „Ne!! Jdu tam!“ práskne podruhé sluchátkem. Někdy se diví, že tu psychárnu vůbec dokáže vydržet.

Hikaru projde velkou místností, jako by byl zaměstnanec. Líbilo by se mu tu. Zaklepe na dveře se jmenovkou Krátký a pod tím je nejspíš funkce. Zkouší to rozluštit, ale škobrtá.

„Dále!“

„Dobrý den.“

„Dobrý den, prosím pojďte dál.“ Vilém sedí u počítače. Sluchátko telefonu položí vedle. Ozve se krátký tón, který zmlkne.

„Děkuji, je to tu velmi zajímavé. Ještě jsem nikdy nebyl ve vydavatelství.“

„Děkuji, jsme jen malé provinční noviny, ale myslím, že je tu každý odebírá.“ Dívá se na Hikaru. Je to zvláštní vědět, že někdo takový chodí s jeho synem. Myslel si, že spolu budou něco mít, možná, ale chození je něco jiného. I když je to lepší než jenom sex. Povzdechne si. A teď se bude muset ukázat jako nejhorší rodič na světě. „Čaj?“

„Rád.“

Vyjde ven, snad si zatím sesumíruje v hlavě, co vlastně chce říct.

„Šéfe, ti blbci v tiskárně to zas zvorali!“

„Já je zabiju. Fajn, zařiď to. Kde je kuchyňka?“

„Přece vzadu za Macem. Šéfe, jste mimo nebo zamilovanej? Ciao!“ Nic. Všichni jsou pohroužení do telefonátů, psaní na počítači. Občas letí hrubá nadávka nebo pěst přistane na stolku, až drnčí klávesnice s myší. Vilém zapadne do kuchyňky. Otevře skříňku a omrkne zásoby, které se tu shromáždily. Zrak mu padne na plechovku s nápisem zelený čaj. Výborně. To mu bude chutnat. Počká, až varná konvice zapíská a sobě zalije kávu, hostovi čaj. Vezme je do rukou, bokem otevře přivřené dveře. Provinile si uvědomí, že by měl pracovat a ne se flakát.

Pracně otevře dveře do své kanceláře. „Tady a děkuji, že jste přišel.“

„To je v pořádku.“ Hikaru upije, potom se podiví chuti. Nějak divný, ale možná tohle se tu pije. Rozhodně u nich je lepší čaj. Ještě dobře, že ho Pavel zavedl do jedné čajovny ve městě, kde mají výborné čaje. Prý o ní povídal Jarda. Kdo to je, neví, ale asi spolužák.

„Víte, nemyslete si, že jsem špatný rodič, ale kde je Pavel?“

Hikaru se klidně napije. „Pavel? Je u mě.“

„Díky bohu!“

Tohle přísloví slyšel už několikrát. Bude se muset Pavla optat, co to znamená.

„Víte, trochu jsme se pohádali.“

Jen trochu? Pavel je úplně na dně. „Pavel na tom není dobře.“ Bude se do toho míchat, i když by neměl, ale chodí spolu. „Dnes u mě byl a plakal.“

Vilém se zarazí. „Byl u vás?“

 „Nechal jsem ho spát. Je unavený neustálým přemýšlením o celé situaci a obviňuje se, že maminka je v nemocnici. Neví, kam by šel.“

„Tak šel za vámi,“ zabrumlá. Hikaru mu nerozumí. „Děkuji, že jste se o něj postaral.“

„Není za co, ale rád bych věděl, co chcete udělat. Není pro něj snadné vyrovnávat se s tím, že ve škole vědí, že je na muže. K tomu jeho maminka a vy. Spoléhal se na vás a vy jste ho opustil.“

„Jste tvrdý.“

„Sám jsem to zažil, ale já neměl na vybranou. Pavel může odejít.“

„Víte, nevím, zda to víte, ale on dělá striptýz, proto byla ta hádka.“

Hikaru chvilku přemýšlí, o čem to mluví. „Vy myslíte to tancování v klubu?“ opět upije. Co je na tom špatného? Zná pár lidí, kteří to dělají. Zábava, peníze, pokud nejdou potom s každým a Pavel takový není.

„To není tancování! To je…!

Proto je tam takové napětí. Chudák. V tomhle má možná pravdu.

„Musí pamatovat na budoucnost. Pokud chce pracovat v něčem důležitém, jak se na něj budou dívat, když to vyjde na světlo boží?“

„Řekne, že potřeboval peníze.“

„A my budeme mít ostudu.“

Hikaru mlčí. Odloží prázdný hrnek na volné místo. Tohle dohadování nikam nevede. Je to ale škoda, že už ho nikdy neuvidí se předvádět. Možná jedině v soukromí, ale to už nebude ono. Podívá se mu zpříma od očí. „Chtěl bych vědět, co chcete udělat s Pavlem teď.“

„Vyhrožujete?“

„Bojím se o něj. Jako učitel…“

„I milenec?“

Tím ještě nejsem, pomyslí si, ale lidi vidí jen jednu stranu mince. „Ano. Sám jste mě o to požádal.“

Vilém zrudne. Kéž by to nikdy neudělal!

„Mám jisté právo a je mi ho líto. Chci, aby se smál, ne plakal.“

Je tvrdý a nebere si servítek! Pohodlně se usadí v křesle. Vyjednávat a být tvrdým umí taky.

„Takže mi ho nevydáte?“

„To ne. On ví, co je jeho povinnost,“ pronese tiše. Viléma z těch slov zamrazí. Povinnost. Kde je láska, touha, radost. Nechce u nich bydlet? „Určitě se nakonec se vším vyrovná, ale já bych rád, kdybyste zvážili, co uděláte.“

Nařezat, ale nejde to. I té facky je mu tak nějak líto. Dřív slyšel tati. Dokonce se ptal, co jsou za novinky, jak je v práci. Někdy si vyšli na sportovní událost nebo na nějakou jinou akci, teď by se určitě odtáhl. 

„Když už nemá klid ve škole, pak by ho měl mít doma.“

„Kruci. já vím!“

Hikaru se tomu výbuchu podiví.

„Omlouvám se. Není vám teplo?“

„Trochu.“ Sundá si dlouhý kabát. „Máte tu zimu. Na takovou nejsem v Japonsku zvyklý. Bydlím na jihu.“ Přehodí ho přes židli. 

„Omluvím se.“

„To není potřeba, ale určitě by přivítal, kdybyste na něj nekřičel.“

„Nekřičím!“ Sakra, co mě má tu poučovat? Uklidní se. „Jarmila říkala něco podobného. Nechcete přijít na večeři?“

„Přijdu rád.“

„Dobře. Víte, rád bych mluvil s vámi oběma.“

Hikaru se na něj zadívá. „Jde vám o náš vztah?“

Vilém si prohrábne vlasy. „Ano. Popravdě, nevím kudy kam. Jarmila v nemocnici, Pavel naštvaný a já se starám o celou domácnost a k tomu práce. Ještě se starat o jeho budoucnost - to je nad moje síly.“

„Pavel mi říkal, že si chce vydělat na studia. Považuji to za normální.“

„Vy jste si vydělával?“

„Jistě. V pizzerii, potom roznášením deníku a dokonce i číšníkem v uniformě.“

„V uniformě?“

„Ano. Měl jsem na sobě vojenskou uniformu z jednoho anime. Děvčata to zbožňovala, ale takových kaváren je u nás dost.“ Vzpomíná si, když si ji oblékl. Byl to zvláštní pocit představovat jinou osobu.

„Měl jste rušný život.“

Hikaru pokrčí rameny. Bylo jich spoustu, kteří si tímto způsobem přivydělávali. „Snažil jsem se pomoci mamince, která trvala na vysoké škole.“ Ví, co říká a je zvědavý, zda to dojde Pavlově otci. Vypadá to, že došlo, což je velmi rád.

„Má našetřeno!“ zabručí nevrle Vilém. Sakra, co je s tou dnešní mládeží? Buď se flaká nebo naopak vydělává. Oni byli jiní. Pravda - doma pracovali, ale jinak se bavili. Chodili na diskotéky, do hospody a Pavel? Byl někdy v hospodě? Zblázní se. Vést domácnost, práci, je to na něj moc.

Hikaru nic neřekne. Vyčkává, zda mu ještě něco chce. „Přivezu ho domů.“

„Děkuji moc. Nejraději bych ho přerazil. Omluvenku mu napíšu, i když si ji nezaslouží. Já - děkuji moc.“ Vůbec neví, jak se má chovat. Kdyby to byl nějaký kluk, který s Pavlem chodí, bylo by to jiné. Hikaru je starší, má postavení a je cizinec. Má v tom guláš.

„Není za co.“

„Jak se má?“

„Dobře.“

„Pravda. Nashledanou.“

Hikaru se zdvořile ukloní, i když s ním nesouhlasí, ale je to Pavlův otec. Vyjde z místnosti.

Vilém položí nazpět sluchátko, které se okamžitě rozdrnčí. S povzdechem je zvedne. „Krátký.“

Hikaru nasedne do auta a vyrazí na cestu k domovu, když se najednou předkloní. Chvilku sedí a přemýšlí, proč má žaludeční křeče. Začne vzpomínat, co přes den jedl. Nic zvláštního. Když to povolí, vyjede. Po chvilce zas, až se mu udělají mžitky před očima. Pevně svírá volant, zírá před sebe a snaží si ulevit pohodlnější polohou.

Zatočí na příjezdovou cestu, rád, že je doma. Vystoupí a předkloní se. Skoro se posadí na studenou zemi. Je mu hnusně. Zavře dvířka a dopotácí se ke dveřím. Třesoucí rukou vsune klíč.

Přestává!

Vejde dovnitř.

Pavel se probudí při zaslechnutí podezřelého hluku. Protře si oči, zívne. Hikaru! Odhodí pokrývku a vyběhne. Zklamaně zírá na prázdnou chodbu. Nikdo tu není. Zdálo se mu to? Vrátí se do knihovny, obmotá kolem sebe deku a usadí se na pohovku. Dívá se francouzským oknem ven. Je tma. Měl by být doma, poslouchat otcovy tirády na téma on a tancování a jaký je nevděčný spratek. Chce tu zůstat. Usměje se. Proč ne? Hikarovi to jistě nebude vadit.

Hluk. Ztuhne. Rozhlédne se po pokoji. Někdo tu je. Nezdálo se mu to, ale kdo? Tiše vstane, pokrývku odloží na pohovku. Hikaru? Ale proč by se neozýval? Zloděj! Pomalu se přesune ke vchodu. Očima pátrá po vhodné zbrani. Popadne těžkou knihu. Lepší něco než nic, i když nikdy neviděl, že by někdo na někoho zaútočil knihou. Ne v horroru. Zaposlouchá se. Zase. Bože, odkud to je? Kdo to je? Co když vykrádá dům?

Co má dělat? Pomalu otevře dveře. Opatrně vykoukne. Srdce mu buší, krev rychleji koluje. Knihu má přitisknutou k tělu jako štít. Jsem to já nebo někdo jiný? Nejsem ve filmu! Nebojím se. Nejsem zbabělec. Další šramot. Zasténání? Tiše se plíží temnou chodbou. Je to tady! Prudce otevře – Chce praštit vetřelce…

Hikaru překvapeně zírá na Pavla s napřaženou těžkou knihou.

Pavel zavře dveře a vzhlédne. Černý panáček s nočníkem, vedle dveře s panáčkem ve vaně. „Ty idiote!“ Nazve se nelichotivě. Pustí knihu. Pád ztlumí podlaha, ale ne moc. Zvedne ji. Slovník  Japonsko -  Český. Začne se šíleně smát. On chtěl zabít Hikaru na záchodě slovníkem.

Hikaru spláchne, protože slyší jeho smích.

„Proč není rozsvíceno?“

Pavel se ještě víc rozesměje. Pravda, proč vlastně nerozsvítil světlo?

„K čemu ten slovník?“

„Já se bál, že jsi zloděj.“ Hikaru se začne usmívat. Aspoň, že se směje. „Omlouvám se, ale bál jsem se. Neuvědomil jsem si tohle!“ ukáže na panáčka.

„To je v pořádku. Není mi moc dobře, ale dám si horký čaj…?“ zarazí se. Proto měl tak divnou chuť. Chtěl se pomstít nebo to byla náhoda? Vilém měl kávu. Ne, určitě to byla náhoda. Proč by ho chtěl otrávit?

„Je ti něco?“ Pavel ho pohladí po paži. Hikaru se zlomí. Už zase.

„Promiň!“ otočí se a opět zapadne do místnosti. Pavel se zadumá. Jde do kuchyně. Když měl křeče, mamka mu dělala odporně hořký čaj. To když došlo uhlí. Jenže neví, kde má lékárničku. Prohlédne skříňky v kuchyni. Má to. Vytáhne dózy na čaj. Zelený… tohle vypadá tmavě. Udělá čaj stejným způsobem, jako vypozoroval u Hikaru. Trochu upije. Hořký.

Opatrně ho nese do knihovny. Soustředí se na nevylití čaje. Neměl jsem ho plnit po okraj, pomyslí si s očima upřenýma na šálek. Najednou zaregistruje pohyb, uhne se – „Au!“ vyjekne, upustí hrnek a odtahuje od sebe politou mikinu. Rychle si ji svlékne.

„Pavle!“ Hikaru si ho prohlíží. „Jsi v pořádku?“

„Jo,“ řekne úlevně. Ten nápor děsu se skoro nedal vydržet. Cítí v kolenou slabost, sedne si. „Je to dobrý. Vylekal jsem se. Máš po čaji.“

„Čaj?“ v tu chvílí to slovo nechce znát.

Pavel přikývne. „Když mi bylo špatně, mamka mi dělávala hořký čaj. Jenže skončil na zemi. Musí se to uklidit.“ Vstane, ale ještě teď registruje mírný tlak v těle. Mohl se opařit, skončit v nemocnici. Půjde udělat druhý šálek. „Mikina, krucinál, je k ničemu.“

„Půjčím ti svoji. Už je mi lépe, ale pro jistotu budu držet hladovku. A za ten čaj děkuji.“ Snad to bude fungovat. Pavel se rozzáří.

Za chvilku sedí v knihovně a Pavel ze solidárnosti popíjíí taky hořký čaj. Když dopije, schoulí se na pohovce s hlavou v Hikarově klíně. „Nechce se mi domů,“ nadhodí.

Hikaru rychle pochopí. Je mu ho líto, ale musí se tomu postavit čelem. Musí se s tím naučit žít. Schovávat se nemá cenu a pak, celý život to nejde. „Myslím, že je mi natolik dobře, abych tě odvezl domů.“

Pavel pochopí. Myslel si to, ale někde v hloubi duše snil, splétal myšlenky, že by mohli být spolu. Bylo by to krásné. Ráno by jezdil do školy, odpoledne se vrátil, učili by se a potom by se spolu milovali. Jaké to asi je? Určitě skvělé. Spokojeně mhouří oči. Mohl by takhle zůstat donekonečna.

Hikaru odloží hrníček. Je mu ho líto, ale musí zpět do svého světa. Rád by si ho tu nechal, ale nejde to. Slíbil to jeho otci, ale hlavně kvůli němu. Víská mu vlasy. Vypadá to, že to má rád.

Pavel otočí hlavu, dívá se mu do očí.

Lákavé rty, pootevřené. Je svůdný. Uvědomuje si to? Dotkne se jich bříškem prstu. Pavel ho lapí. Hikaru přimhouří oči, ucítí, i přes svůj stav, vzrušení ve slabinách.

Pavel se jemně začervená pod jeho upřeným pohledem. Chce se s ním milovat, držet ho, cítit v sobě. Chce zažít to, o čem snil.

Polibek dlouhý, vklouznutí do rtů, tanec starší než lidstvo. Touha kolující v žilách, vášeň zatmívající úsudek. Těžký dech, sevřené prsty touhou.

Oddechující hrudě, pátravý toužebný pohled, zda si to ten druhý taky přeje. Pomalu vklouznutí ruky pod šatstvo, aby cítili bušící srdce, teplou pokožku. Slepé pátraní po touze toho druhého. Výbuch, ohňostroj za víčky, které to nemohly vydržet.

„Doprdele!“ naruší veškerý pocit. Hikaru přestane, uvědomí si, co dělali i to, že to Pavel nevydržel. Ten sklouzne na zem, kde se schoulí. Stydí se. Hikaru si k němu lehne a přitiskne se. Cítí tepající úd, ale nechává to být. Tohle není zkušený milenec. Pohladí ho po vlasech.

„To je dobrý.“ Kdysi dávno byl taky takový.

Pavel se uklidňuje. Neví, jak se chovat. Nevydržel ani no… strašné. „Příště to bude lepší,“ nesmělé potvrzení i dotaz.

„Bude. Uvidíš.“

Pavel se vymaní z jeho teplé náruče. Políbí ho. „Děkuji.“

Hikaru se podiví. „Já děkuji za krásný zážitek a teď půjdeme.“

„Musíme?“ zaškemrá Pavel.

„Ano. Musíme.“

Pavel si povzdechne. Posadí se. „Tak dobře. Počkej, ale ty…,“ zrudne, když si všimne jeho stavu.

„To bude v pořádku.“ Později se ukojí. „Nevšímej si toho.“  Pavel se cítí mizerně.

„Já to udělám.“

Hikaru si ho prohlíží. Opravdu by to udělal. Váhavě přikývne. Pavel se rozzáří a vrhne se mu do náruče. Bude jeho. Lehce znervózní nad tím, co má dělat. Co první udělat.

Hikaru se v duchu usměje nad jeho rozpaky. „Políbíš mě?“ Bože, kde je ta odvaha, s kterou tancuje? Kde je ten kluk, který se ukazuje nahý? Jako by to nebyl on.

„Ano.“ Políbí ho na rty, vklouzne dovnitř. Líbá ho se zápalem, ale v hlavě se mu rojí jak na to jít. Svlékne ho. Tak se to dělá, co viděl. Pomalu se do něj odtáhne, svlékne mu svetr, položí prsty na hruď. Nádherné to cítit, vidět, moci zkoumat do libostí, ale nestačí mu to a přitiskne rty na hruď. Olízne bradavku. Hikaru vzdychne. Má to rád, když mu to dělá.

„To je ono,“ pochválí ho, aby věděl, že to dělá dobře. Zapamatuje si to. Pavel se rozzáří a vrhne se i na druhou. Zkouší různé možnosti.

Aya, bylo to se mnou stejné? Trpěl jsi taky tolik, když jsme se poprvé milovali? Netušil jsem to a ani později ne.

Telefon. Hikaru v duchu nevybíravě zakleje. Osvobodí se z Pavlova zajetí, který znechuceně zakňourá. Hikaru se podívá, kdo volá. Vystřízliví. Upraví se. Nic nebude.

„Takahashi Hikaru.“

„Dobrý den, Pavel je u vás?“

„Ano.“ Podívá se na Pavla. Trucuje. Povzdechne si. Možná si měl najít dospělejšího, ale vzájemné přitažlivosti se nedá poroučet a on má rád sex.

„Děkuji, jen jsem se bál.“

„Už pojedeme. Děkuji Krátký – san.“

Ticho. „Tvůj otec.“

„Nechci tam jet. Prosím, prosím. Budu dělat vše, co chceš.“

„Pavle!“

Pavel sklopí hlavu. „Promiň.“

Hikarovi se ho zželí. Přistoupí k němu a obejme. „Taky bych rád, kdybys zůstal a dokončil to. Toužím po tobě.“

Pavel se rozzáří. Políbí ho. „Půjdeme a omlouvám se.“ Hikaru ho pohladí po tváři. To přece nevadí, příště nás nikdo nebude rušit, pomyslí si. Nasednou do auta a on zadoufá, že křeče už přestaly. Vysadí ho před domem.

„Pavle!“

„Ano!“ zvolá dychtivě. Srdce mu vynechá. Rozmyslel si to?

„Jsem pozván na večeři.“

„Proč?“

„Tvůj otec chce mluvit o nás dvou.“

„Tak to ne. Nerozdělí nás!“

Nejspíš jsem mu to neměl říkat, jenže nechtěl, aby byl později překvapený.

Pavel napochoduje do domu jako tygr. Skopne boty a jde hledat otce. Jasně, že sedí před televizi. „Já se ho nevzdám!“ zaútočí už ve dveřích. „Nerozdělíš nás, pokud to máš na mysli! Mám ho rád. Miluji ho, slyšíš!“

Vilém na něj kouká, o čem to mele. „Co to plácáš?! Sedni si a dělej.“

„Ne!“

Vilém si povzdechne. „Chci si promluvit o tvém záškoláctví!“ Jako ledová sprcha, pomyslí si smutně, když vidí Pavla sedat. Je bledý jak mrtvola.

„Odkud to víš?“

„To je moje věc. Za prvé, omluvenku ti napíšu. Vím i to, že se to provalilo.“

„Nic se tu neutají, co?“

„Ne, to ne. V pondělí pustí maminku a já chci, abychom to vyřešili.

„Není co. S Hikarem zůstanu!“ Nevezmou mu ho. To raději uteče. „Uživím se.“

„Fajn, jenže já nemluvím o Hikarovi a nevyváděj. Zavinil sis to sám. Víš, co všechno se ti mohlo stát?“

„Nic. Jirka na mě dohlížel. Požádal jsem ho o to.“

„Stačil nějaký opilý grázl na cestě zpátky nebo v klubu. Cokoliv. Tohle zatím necháme. Do školy se vrátíš, protože se chceš jít dál učit.“

„Jo, já to vím.“

„Máme tě s mamkou rádi, proto se nediv, když jsme zděšení. Podívej se na to z jiného hlediska. Co kdyby si takhle  vydělával tvůj syn? Jak by ti bylo?“

„Dovolil bych mu to!“

„Určitě? Nebál by ses o něj? Nebo mamka kdyby takhle vydělávala. Tvoje sestra? Stačí se podívat do těch klubů, co se děje. Prostě se bojím, že se ti něco stane.“

„Nic se mi nestane. Baví mě to a Jirka vybírá dobré akce. V klubech je to bezva, ale z párty ihned odcházím.“

„A kdo tě potom odváží? Co když tě po cestě někdo přepadne? Nepřemýšlel jsi o tom? A netvrď, že tě Jirka pokaždé odveze.“

Pavel si uvědomí, že je to pravda. Vždyť černá kronika je nejoblíbenější rubrika v jejich novinách a všichni hltají zprávy o blbých krádežích. A když tady byla ta vražda, celé městečko tím žilo. Občas i on měl strach, když procházel v tmavých uličkách, kde nebylo osvětlení. Jednou ho obtěžoval nějaký opilec, ale utekl.

„Chápeš to? Vykolejilo mě to.“

„Já vím, ale Jirka pokaždé nemůže. On je jiný, ale když zůstane…“

„Pobaví se a dostane peníze navíc, je to tak?“

„Jo, ale kromě toho je fakt dobrý. Posledně odjel, i když vím, že by dostal peníze.“

Vilém si povzdechne. „Proto jsem se rozčílil.“

„Aha je mi to líto, ale mě to baví a moc.“

Vilém zatne pěsti. Sakra, nechce, aby se nahý ukazoval na veřejnosti. „Může ti to pokazit reputaci, pokud se to dostane ven. Jsou lidi, kteří si nebudou brát servítky, pokud tě poznají. Víš, co to bude, když se to dozvědí ve škole? A pro nás s mamkou? Potřebuje klid.“

„Já vím, ale s Hikaru chodit chci.“

Pro dnes to stačilo, jsem vyždímaný, ale aspoň se mnou mluví. „Proč ne. Můžete.“

Pavlovi se uleví, i když je mu mizerně, že nemůže dál tancovat. Bude to muset oznámit Jirkovi. „Jdu nahoru.“

„Jasně.“ První normální slovo od té hádky. Zdá se mu, že byla před léty, ale není to ani týden. Sundá si brýle a zamne si kořen u nosu. Kéž by tu byla Jarmila. Věděla by přesně co dělat. Ale aspoň bude trochu klid. 

„Vstávat!“

„No jo!“ Zabručí Pavel. Je vzhůru už patnáct minut a připravuje se na to, že by měl vylézt z pelechu. Nechce se mu, protože je vyhřátý a opět měl krásný sen o Hikarovi. Ten pátek byl úžasný, když vyvrcholil a otec ani nezaregistroval příliš velkou mikinu. Bude muset vstát a jít do školy.

Včera se tu učil s Hikarem, ale až na letmé pohlazení s polibky se nic neodvážili. Kdyby tak táta chtěl vypadnout, ale jako na potvoru udělal čaj, chleby. Jako mamka. Ještě Hikarovi poděkoval.

Vlastně! Dnes večer má přijít na večeři. Mamka prý už bude doma. Škola.

„Vstávat!“

Vstane, co má jiného dělat? Nemůže zklamat Hikara, mamku a ostatní. Jiřina v neděli volala, zda půjde do školy. Potvrdil jí to. Cítí chuchvalec strachu v žaludku. Jaké to bude? Obstojí? Jak se jim dokáže podívat do očí? Obvyklé ranní rituály vykoná automaticky. Jen se obleče pečlivě, ale ne příliš nápadně. Sejde dolů.

Otec se na něho podívá. Maže chleba taveným šunkovým sýrem a přidá i dvě rajčata.

„Bude to dobrý, uvidíš.“

„Snad jo,“ zabručí. Nejraději by si dal panáka. Velkého. Otec jako by to vytušil, vytáhne láhev z horní skříňky a trochu nalije.

„Hoď to do sebe a nepřemýšlej nad tím. Oni dělají chybu ne ty.“

„Díky! Ty vole, co to je? Rozmrazovač do auta?“

Otec se začne smát. „Slivovice. Nechutná?“

„Ne. Už vím, proč neholduju alkoholu. Jdu.“ Vyjde ven, svačinu uloží do tašky přes rameno.

„Ahoj!“ tiše řekne Jiřina. Pavel se usměje. Nějak mu spadl ze srdce kámen.

„Ahoj. Nemusíš tu čekat, a kde máš knihu?“

„V tašce. Je útlá.“

„Poezie?“ protočí panenky v sloup.

„Nelíbí se ti to snad, ty barbare? Měl by ses trochu vzdělat!“

Pavel se usměje. „Já to vím a dnes ti to sluší. Proč nenosíš kalhoty?“

„Ani nevím. Nesluší mi. Hele, Marek. Marku!“

„Nech ho být,“ tiše zaprosí Pavel.

„Nenechám… Tak jo. Nechám. Co otec?“ Po očku se na něj zadívá. Snad Pavlovi nic neřekl.

„Je to dobrý. Mám svačinu.“

„Jsem ráda, protože jsi tam zbytečně utrácel. Jardo!“

„Ahoj. Bože, jsem celý udýchaný.“ Zastaví se před nimi a dýchá jak parní lokomotiva. „Utíkám celou dobu, abych tu pitomou školu stihl.“

„Zaspal jsi?“

„Jo zapomněl jsem nastavit mobil a ještě štěstí, že Milan dělal takový rambajs. Hele, tohle je pro tebe od Pavlínky.“

„Od koho?“ Jiřina vezme normálně, že se s nimi baví, ale pro Pavla je to šok. Váhavě vezme obálku formátu A4.

„Co to je?“

Jarda si odkašle a uhne očima. „Je to moje holka.“

„Ty máš holku?“ Jiřina se zastaví. „Ty vole!“

„Jo je skvělá a dívá se momentálně na Hellsinga. Líbí se jí to. Víte, nemá moc ráda horrory. Má raději romantické školní bláboly. Ty já nemusím, ale Clannad nebyl špatný.“

„Anime,“ řeknou oba náraz.

Jarda se rozesměje. „Jo. Hele nevím, co to je, ale když to slyšela, tak, že tě s ní musím seznámit a ihned začala vypalovat nějaká DVD. Prej se ti to bude líbit a jedno je dost odvážný a nějaké odkazy a něco ti vytiskla. Ona je yaoi fangirl,“ dodá to takovým divným tónem, ale oba to vůbec nechápou.

Pavel otevře obálku, vysune papíry. Začne listovat, když ho zaujme.

„Jo, už od oběda,“ stručně odpověděl Michal a začal se svlékat. Neřešil, co Tomáš dělá, chtěl se zahřát, když měl tu možnost. Ale podvědomě doufal, že třeba Tomáš přijde a nabídne umytí zad. Průhledné, ale účinné. Zalezl do vany a začal o tom pochybovat. Že by si přece jen nepamatoval, co navrhoval? S hlubokým nádechem se celý ponořil pod vodu. Chtěl si umýt i vlasy. Stejně mu řekl, že jestli bude kouřit, že mu nedá pusu. A vnucovat se mu nehodlá. Chtěl šanci, ale sám se s ní musí poprat. Rozhodl se, že mu ji dá. Dokud neodjedou. Pak bude mít smůlu. A já taky… zavřel na chvíli oči a relaxoval. Teplá voda mu prohřívala tělo a praskání dřeva v brutaru tomu dodávalo zvláštní nádech starobylých lázní. Za dveřmi stále slyšel slabé zvuky a věděl, že tam Tomáš stojí a nejspíš ho šmíruje. Ta představa ho vzrušila. Pousmál se nad tím a pohodlněji se uvelebil ve vaně. Rukou sklouzl do klína a jen tak se pohladil.

Má pocit, že je rudější než Mars na fotkách. Rychle je schová. S údivem pozoruje Jardu.

„Ty… Jardo… Ty víš, co tu je?“ Zamává nevinně vyhlížející obálkou.

Jarda s hlubokým povzdechem a uhýbajícíma očima přikývne. „Tuším.“

„To ti jako nevadí, že tvoje holka tohle čte?“ Nějak nepochybuje, že další text bude o hodně odvážlivější.

„Když ona fandí anime a jedeme spolu na festival a je milá. Já se zas rád dívám na yuri. To jsou anime s holkami,“ přizná celý červený. „Ona ehm jaksi preferuje… ehm kluky.“

Oba se dál nevyptávají, i když Jiřina hoří zvědavosti, co to dostal. „Hele, dej mi to přečíst.“

„Nebudu kazit nevinné duše. Ty vole, to je pecka. To není pro tebe.“ Schová urychleně obálku. Zdá se, že s ním budou kamarádit jen divňouši, ale vůbec mu to nevadí.

Zastaví se před školou. Dívají se na velkou šedou budovu s mnoha okny, nádvoří s velkým stromem. Za chvilku je pohltí a vyplivne vyždímanější a o nic zkušenější. Rozhlédnou se po skupinkách. Dříve tvořili jednu velkou skupinu, která se hlasitě smála. Teď tu stojí oni tři jako tři neposlušná kuřata, co si dovolili kvokat na matku slepici.

„Proč se se mnou bavíš? Budeš mít problémy!“

„Protože ses mě zastal, když se přišlo na anime a volali na mě Infaltiňáku!“

„Volají na tebe tak dodnes,“ podotkne nemilosrdně Jiřina. Zkoumá davy, kdo by se k nim mohl připojit.

„To jo, ale sneslo se to, protože někdo mně naslouchal. Víte, mě to fakt baví. Letos se chci zúčastnit festivalu v Brně a dokonce v Praze.“

„A pustí tě?“

„Jo, ale finance si prej musím obstarat sám. Našel jsem si brigádu.“

„Jakou?“ optá se Jiřina automaticky. Zdá se, že nikdo nechce mít s nimi nic společného. Zvonek. Pohne se. „Ale, doučuji jednoho kluka na základce. Bude mi to stačit, dokud nenajdu něco lepšího. Nevíte o něčem?“

„Nevím, ale poptám se.“

„Zeptám se otce. Pracuje v novinách, možná bude o něčem vědět.“ Jarda ho nadšeně plácne.

„Jsi dobrej, vole!“

„Nejsem vůl!“ zapotácí se, když do něj někdo zezadu strčí. Otočí se. Kluci z vyššího ročníku.

„Buzerante zasranej!“ Ušklíbnou se a odejdou. Pavel se nadechne. Ucítí ruku na rameni.

„Jsou to vygumování blbci. Ignoruj je.“

„Dík,“ zamumlá. „Máš úkol z fyziky?“

„Mám, jen jestli to stihneš opsat. Dnes se ji budeme učit.“ Pavel zasténá.

Jarda se nevěřícně optá: „Ty ho doučuješ?“

„Jo. Potřebuje se odtud dostat a já to udělám. Ájinu se učí…“

„Jiřinko, co úkol z fyziky?“ Kolem krku ji padne Katty. „Hele, ty jsi prej teplouš.“

„Jo.“ Katty s razancí parního válce ho praští do zad. „Ty vole, to je hustý. Jdu to říct svému příteli.“ Všichni tři na ní zůstanou koukat.

„Miláčku, konečně znám gaye. Cože diktovat, trhni si hnátou a je konec!“

„Blbec. Takže co podnikneme zítra?“

„Zítra?“

„Jo v cukrárně. Tu vynecháme… Omyl nevynecháme. Jdeme tam! Objednáme si dortík a potom do kina.“ Pavel má pocit, že je v tornádu. Nic nechápe. „Jen je škoda, že už nás není pět. Někoho seženu. Jo musím běžet, hele tu fyziku!“

Mobil.

„Ano? Jo určitě? Tak jo zítra v pět. Zavře ho, podívá se po svých kamarádech. „Tak a je to. Do kina se nejde. Důležitý je Míša. Pa. Jsi sladkej.“

„Chápete někdo?“

„Ne. Ne a jdeme do třídy.“ Všichni tři vstoupí dovnitř. Pavel se usadí na židli. Už nejsem sám. Na lavici najde načmárané slovo teplovod…Usměje se na učitele Zlámalíka. Je čeština, kterou má rád. Uprostřed hodiny na něm přistane pár kuliček s vtipy o homosexuálech. Pavel si je schová. Co kdyby je někdy potřeboval?

„Konec teorie o kvantitě a kvalitě.“ Pavel se protáhne, až mu lupne za krkem. „Díky moc. Až budu mít konec zaracha, zvu tě do kina a na večeři, pokud ti to nebude vadit.“

„Vůbec ne.“

„Proč nemáš kluka?“

„Proč ty nemáš kluka? Ó. ty máš, kdo je to?“ Dojde jí okamžitě. Pavel se ošije. Vezme věci. „No tak, řekni Jiřince, kdo je ten šťastnej?!“

„Zatím se poznáváme a toho ti nic není. Promiň.“

„Já na to přijdu.“ Pavel to vezme na vědomí. Ona na to přijde. Je chytrá. Po cestě nahlídne do obálky. Pod pouliční lampou se začte. Bože, od koho to je, ale podle indicií to najde snadno. Je pěkná. Zajímalo by ho, jak to dopadne, protože ten jeden kluk je totální vůl. Ten druhý je moc sladkej, ale možná tam budou jiné povídky. Je škoda, že nejsou knihy v knihovně. Všechno už dávno přečetl. Jedině zbývá anglicky. To je dobrý nápad, pochvaluje si, když si vzpomene…. „Vaše úroveň anglického jazyka se zvětšila, ale stále máte co dohánět. Učte se, milánku! Tři.“

Málem spáchal svou první vraždu, ale je pravdou, že ji v prvních letech školy trochu zanedbával. Bude se učit, odjede odtud. Zastaví se. Vlastně nemusí. Chtěl odejít, aby nikdo nevěděl, že je na muže, ale to už je neplatné.

„Jsem doma!“

„Pavle!“

„Mami!“ Vběhne do kuchyně a radostně ji obejme. „Páni, to voní. Z obývacího pokoje zaslechne hlasy. Taťka a Hikaru. S vážným výrazem tam vejde.

„Ahoj!“ ostýchavě se posadí do křesla. Je to divné vidět své rodiče a Hikara společně. Obzvlášť, když vědí, že spolu chodí.

„Pavle, mluvil jsem s Hikarem a požádal ho, abyste si dali pauzu.“

„Pauzu?“ nechápe.

„Ano. Dokud se to neuklidní, tak nebudete spolu chodit.“

„To ne! Proč?!“

Hikaru sedí. Není tím nadšený, i když chápe důvody Pavlových rodičů. Zdá se mu to zbytečné, ale on nikdy nežil na malém městě. Je pravdou, že ještě cítí udivené pohledy, co tu dělá.

Pavel ucítí maminčinu ruku ve vlasech. „Je to jenom na měsíc. Samozřejmě, že se spolu budete učit.“

„Aha.“ Nelíbí se mu to, ale nemůže nic dělat. Měsíc bez Hikaru? To ne!

„Uběhne to a zatím se řeči uklidní.“

„A to si myslíš, že potom to bude lepší?“

Vilém se usměje. „Nebude, ale taky se to některým lidem omrzí. Taky Hikaru se začne brát normálněji. Bude to lepší, ale můžete si vyjet do města.“

„Jupí. Mám skončeného zaracha?“

„Ano, ale co se týče tance, ani náhodou.“

„Ach jo!“ Podívá se na Hikara. Nějak to zvládnou. Měsíc je krátká doba.

„Večeře!“

„Co je?“

„Kuře na hořčici!“

Vilém s Pavlem se rozesmějí, když si vzpomenou na poslední kuře a Jiřinino. „Tady něco nevoní.“ Vilém jde za Jarmilou, když Pavla zadrží Hikaru.

„Jsem na tebe hrdý.“ Políbí ho. Jarmila mrkne na dveře. Zarazí se, když je vidí v objetí, ale nic neřekne. Jsou zamilovaní, usoudí, i když k Hikarovi ji to nepasuje. Nikdy neví, co se děje za jeho černýma očima. Jsou tak nevyzpytatelné.

„Večeře,“ zakřičí znovu.

Flétna - 6_Touhy