cyklus Flétna - 25. A rok je za námi 2.
Flétna
25.
A rok je za námi -2
Nemohu tomu stále uvěřit. Je to jako sen, myslí si Pavel vystupující z letadla British Airwyas. Na zádech má batoh, v kterém si veze všechny cennosti. Mini notebook, kterému říká chibi, foťák, mobil a peníze, i když otci řekl, že je lepší karta, přece jen má sto liber v hotovosti. Ve třídě mu to samozřejmě záviděli. Taky kdo by nezáviděl. Tři týdny v Londýně bez dozoru rodičů a se štědrým kapesným. K tomu v hotelu, kde se nemusí o nic starat.
Dokonce i Jiřina na rovinu řekla, že závidí. Jarda mu ihned dal seznam obchodů s věcmi od anime a prosbou, zda by to mohl sehnat. Podle seznamu by se na to hodil spíš nákladní vůz. Se slzami v očích musel seznam proškrtat. Pořád mlel o tom, jaký je Pavel kruťas.
To, že jede do Londýna, o něj opět vyvolalo neutuchající zájem. Opět začaly nadávky, které tak nějak během roku utichly. Většina se rozhodla ho ignorovat a on je. I když pár dalších lidiček s ním začalo opět mluvit. Ne přímo ve třídě, ale z nižšího ročníku. Dokonce i jeden kluk, se kterým krátce chodil. Na rozdíl od něj byl naprosto bezstarostný. Bylo mu jedno, co si kdo o něm myslí. To on nedokázal.
Jiřina ho pořád doučovala a prolezl s jednou dvojkou a to z matiky. Na vysokou, kam se hlásil, pedagogika, se dostal, ale plánuje ve druhém ročníku změnu. Možná lingvistiku. Maminka byla nadšena, že bude učit, taťka o hodně méně. A Moni mu začal říkat Pája ještě dřív než tata a mama. Když to rodiče slyšeli, málem dostali infarkt.
Samozřejmě jim neřekl, že ji to tajně učil za pomoci čokolády.
Tak a teď se dostat na druhou stranu Londýna, pomyslí si, když si vyzvedne velký černý kufr, který mu dal otec s varováním, ať na něm nenajde škrábnutí. Na letišti ho pro jistotu zabalili do celofánu. Tak a metro. Kolem sebe slyší angličtinu a s údivem zjišťuje, že jí rozumí. Černá můra je fakt jednička, pomyslí si s kapkou mrazení, když si vzpomene na hektolitry potu prolité na hodinách angličtiny.
Vzpomene si, jak ho trápila u matury. Málem, že tam nevypustil duši, ale dala mu jedničku. Tu chvíli mu kazilo jen jedno. A to, že tam nebyl Hikaru. Tolik se nadřel, aby angličtině porozuměl. Díky němu se ji naučil. Jasně taky díky Jiřině, ale hlavně Hikaru.
Po rozloučení na Ruzyni nevěděl kudy kam. Najednou jako by někdo vzal kus jeho těla, duše a někam odvezl. Nevěděl, co má dělat. Učil se. Co měl dělat? A potom přišel ten článek. Měl pocit, že z toho zešílí. Byl jen náhražka. Vše – ty měsíce byly iluzí. Schoval všechny fotky, protože neměl odvahu je vyhodit. Měl pocit, že ho někdo zradil. Našel si prvního přítele. Milan. Vysoký kluk, který si liboval v piercingu a trochu drsnějším sexu. Byl rád, protože mu nepřipomínal Hikaru a jeho jemné doteky. Potom to byl Martin. Miloval motorky a sex na ni. Vydržel to měsíc. Potom od něj odešel. Na konci to byl Ríša. Taky vysoký plavovlasý kluk. Měl rád svazování. Jednou si k tomu pozval přítele… Tím nastal konec. Přesto hledal dál. Když on je přelétavý, proč by nemohl být i on. Nenašel.
Po tom článku, který mu ukázal druhou tvář světa, přišla další zpráva. Byl už unavený hledáním. Vrátil se do bodu, odkud přišel. Doufal v to. Chtěl strašně moc opět zažít ten nádherný pocit, když seděl a díval se na Hikaru. Proč to nemohl ale najít s ostatními? Byli přece fajn.
Jeho zastávka. Vystoupí a vleče se s kufrem. Rozhlíží se kolem sebe. Tři týdny v hotelu, v Londýně. Může si dělat, co chce. Není to skvělé? Ale něco mu říká, že by bylo lepší to objevovat s někým jiným. Povzdechne si a zamíří na povrch. Přivítá ho slunce. Zakření se, když si vzpomene na hodiny ajiny.
„V Londýně prší a je mlha…“
Podle tohohle tu je akorát moc Angličanů. Nic víc. Usměje se a podívá do další mapky. Měl by tu být hned za rohem. Zatočí. Ještě jedna ulice.
„Au!“ zaúpí. Někdo se po něm podívá, ale pouze se usměje. Pavel pustí kufr a tře si čelo. „Ty idiotský sloupe!“ láteří česky. Pro jistotu do něj kopne. Najednou ztuhne, když zahlédne vzdalující se kufr. Pomalu se otočí.
„To je můj kufr!“ Zavřeští na celou ulici česky. Začne ho honit. „Můj kufr!“ zařve za zlodějem. Ten ho pustí a hbitě se proplétá mezi lidmi. Pavel popadne kufr oběma rukama a tlačí ho před sebou. Už z něho nespustí oči. Nechce volat taťkovi, že mu někdo ukradl jeho drahocenný kufr. Nejspíš by to měl naservírováno do konce života. Dojde k hotelu. Uvědomí si, že je docela maličký. Takový viktoriánský, vzpomene si na hodinky dějepisu a angličtiny. Nadechne se a vejde dovnitř.
„Dobrý den. Mám tu zamluvený pokoj.“
„Vítáme vás. Prosím jméno.“ Pavel si oddechne a podá mu pas. Zdá se, že mu rozumí. Je rád, že ta dřina stála za to. Bude se snažit si ji vybrousit na maximum. Recepční si něco zapisuje. „Tři týdny. Vítejte v Londýně. Krásné počasí, že?“
„Ano. Slyšel jsem, že je tu deštivo a mlhavo.“
„Ne to ne. Mlha je jen v zimě. Teď je opravdu hezky, ale může i pršet. Pokoj čtyřicet dva. Přejete si, abychom vás vzbudili nebo cokoliv jiného? Kufr vám vezme Marco.“
„Děkuji.“ Už chce říct, že to není nutné. Vzpomene si na oblíbenou větu dějepisáře Novotného. „Když jsi v Římě, chovej se jako Říman.“ Otázka je, jak to myslel. Dokonce slyšel, že mu prváci začali přezdívat Mobil.
„Rád bych se najedl. Nevíte, kde se tu dá jíst?“
„Pokud nevyužijete naší restaurace, která je vám plně k službám, tak v okolí je pár dobrých restaurací.“
„Děkuji.“ To má za sebou. Jde za Marcem a obdivuje jeho postavu v uniformě. Sekne mu. Vzpomene si na Jardu a jeho kostým. Samozřejmě, že jim předvedl modrobílou uniformu. Vypadal v ní úplně jinak. Dvakrát tak velký, ale hlavně zářil. Byl úplně jiným člověkem. Jiřinu za to pozval do kina a na večeři. Stala se pro něj bohyní, co umí šít.
„Prosím. Pokoj čtyřicet dva,“ řekne klidně Marco a ukáže na dveře. Pavel si otevře elektronickým klíčem. Taková vymoženost, pomyslí si, ale předstírá, že je to pro něj samozřejmostí. Vejde dovnitř. Panečku, tak to je nádhera. Televize, telefon. V okamžiku prošmejdí jednolůžkový pokoj s koupelnou. Úplně zapomene, že tu není sám. Rozvalí se na postel, když zaslechne smích. Otočí hlavu a zrudne.
„Omlouvám se. Chcete vybalit?“
To jsou služby, obdivně si pomyslí. „Ne, děkuji. Mohu se optat, kdy se podává večeře?“ rozhodne se, že nepůjde na oběd, ale zdřímne si. Času na památky a chytání dokonalého přízvuku má dost.
„Od sedmi.“
„Super.“ Vykoukne z okna. Je rád, že má výhled od parku. Usmívá se. Marco odejde, když se nedočká dýška. Zkusí otevřít okno, ale zjistí, že to nejde. Škoda, ale optá se v recepci, jak na to. Možná se jen zaseklo. Ještě jednou si prohlédne park s lavičkami a potom zvedne hlavu. V dálce zahlédne velkou budovu. Hala? Stadion? Kdo ví.
„Koupelna,“ zabručí si spokojeně. Napustí si vanu a jde vybalovat. Ukládá oblečení do skříně, když si vzpomene na vodu. V posledním okamžiku, utře si čelo. Sáhne do vody a trochu ji vypustí. Dojde pro toaletní potřeby a ponoří se do horké vody.
Vzpomene si, jak se s Hikaru koupal v Zámečku. Bylo to nádherné. Zavrtí hlavou. Nebude tady na to vzpomínat. Je to za ním. Opře si hlavu o podhlavník a zavře oči. Nechává myšlenky volně oplout. Za chvilku mu začne být zima. Umyje se a vyjde ven. Na smetanově zelených dlaždičkách se utře velkým froté ručníkem s logem hotelu. Všimne si čtyř hvězdiček. Panečku, taťka se fakt ukázal. Ale je to skoro moc, pomyslí si. Stačila by mu ubytovna a ne drahý hotel skoro v centru Londýna. No teď už je na to pozdě. Stáhne pokrývku a skočí do bílých pokrývek. Voní. Nahý usne ani si nevšimne jak.
Probudí se k večeru. Zamžourá očima a potom se převalí. Zívne, když si vzpomene, kde je. Nahý se zvedne a jde k oknu. Londýn. Rozzářeně sleduje město. Slunce pomalu zapadá, i když není vidět. Rychle si obleče džíny, tričko s delším rukávem. Do tašky schová foťák, kartu, peněženku.
Sejde dolů do restaurace. Ví, že tam má zaplacené jídlo. Objedná si steak a nadšeně naslouchá kolem sebe hovoru. Po chvilce posmutní. K čemu to je, když se nemůže s nikým o to podělit?
Najednou ztuhne, když zaslechne známý přízvuk. Otočí se. Jen japonští turisté. Pousměje se a uvolní se. Vyrazí si někam a najde nějaké známé, s kterými by se mohl pobavit. Když dojí, vstane a vytáhne materiály s názvem noční život. Přemýšlí, zda má navštívit nějaký klub nebo se projít večerním Londýnem. Rozhodně musí dávat bacha na zloděje. Vyjde z hotelu a málem se zalkne vedrem. Okamžitě je ulepený.
„Doprdele!“ zakleje. Kvůli vedru nemusel jezdit tak daleko. Povzdechne si a vyrazí ulicí dál. Zkoumá zápisky. Taky si to mohl vytisknout větším písmem. Přistoupí k neonu a zkoumá, co tam má napsáno. Udělá krok…
„Au!“ rozpřáhne se rukou a zarazí se. Nevěřícně zírá na plakát s velkým názvem Noughts. Polkne a málem se na něj přilepí. To není možné, víří mu hlavou, když se dívá na známou tvář Ayumiho. Nemůže to být pravda. Opře se o sloup.
Lidé ho míjejí a nevšímají si ho.
Pavel civí na zem a přemýšlí, proč opět on. Noughts, skupina, ve které hraje Hikaru. Počkat! Možná tam nebude. Dychtivě zvedne hlavu. Čte členy skupiny. Hikaru Takahashi na čtvrtém místě. Má pocit, že se celý vesmír zastavil. Nebo on. Proč teď? Proč mu nedá pokoj? Už se smířil s tím, že ho neuvidí. Tesknil za ním, ale ve skutečnosti věděl, že oni dva jsou na vzdáleném konci planety. Snil, že by si našetřil na letenku. Makal jako divý, ale v hloubi srdce věděl, že nikdy nenasedne do letadla, aby ho viděl. Ani by nevěděl, co mu říct.
Otočí se a pořád neví, co dělat. V hlavě dokonalý chaos. Otočí se znovu a zadívá se na datum. Pozítří. To není možné! Rozhlédne se kolem sebe, jako by ho tu mohl zahlédnout, ale nikde není. Obyčejní lidé v šortkách, sukních, občas džíny se žabkami nebo balerínami. Trička odhalující poprsí nebo naopak svaly. Smích, vroucí pohledy.
Dusno, které se lepí na vše. Zvedne hlavu vzhůru. Nejsou vidět hvězdy. Pitomé nápady. Podívá se opět na plakát. Co má dělat? Otočí se a jde pryč. Cítí, že nemá chuť kamkoliv jít. Určitě ne za nějakým cílem. Do někoho vrazí. Zamumlá omluvu. Zaslechne smích, zahlédne objímající se dvojici. Pouliční světlo na něj dopadá. Uvědomí si, že neví, kde je.
Usedne do zahrádky, která je ještě otevřená. Nepřítomně škube nějakou kytku v květináči.
„Přejete si?“
„Colu.“ Snad poprvé by si dal i panáka. Sedí, před sebou colu a sleduje kapku cestující po skleničce. Po cestě dolů se slévá do větší kapky. Uchopí studenou skleničku a napije se. Nepřestávám jíst ani pít, i když je tu blízko. Měl bych panikařit, ale jsem docela klidný. Povzdechne si. Londýn je velký a on nehodlá na koncert jít. Vlastně se neuvidí.
„Co mám dělat?“
Neuvědomí si, že to pronesl nahlas, ale nikdo se po něm neotočí. Nikoho nezajímá vysoký kluk, který zírá do ztracena. Možná je pod drogami, možná pil. Kdo ví. Půjde do hotelu. Co to tetička z Moravy říkala? „Ráno moudřejší večera.“ Určitě měla pravdu, učila přece na škole. Mohutně si povzdechne, vstane a jde do hotelu. Dívá se po okolí, ale cítí, že jeho nadšení z toho, že je v Londýně, je pryč. Všechno se v něm upíná ke koncertu, ale hlavně k jednomu jménu, když mu padne zrak opět na plakát. Noughts.
Kolik tu stojí asi lístek? Draho? Nebo jak? V duchu počítá své finance. Půjde na koncert. Jen se podívat jak hrajou. Naživo je to úplně jiné než se dívat na mizernou kvalitu na youtube. Úplně tou myšlenkou zrudne. Pospíší si, když si uvědomí, že tudy nešel. Sakra, kde je? Otáčí se všemi směry.
„Mohu nějak pomoci?“ optá se za ním někdo a on se otočí. Policajt. Nějak se mu uleví.
„Ano, prosím hledám svůj hotel.“
„Aha a jméno hotelu?“ Mladý muž v uniformě se usmívá.
Pavel na něj zírá. Najednou má úplně vymeteno. Zamračí se. „Nevím,“ přizná se tak nešťastně, že se muž usměje ještě víc. „Má čtyři hvězdičky a tohle.“ Vytáhne kartu. Civí na nápis: St. George Hotel. Pavel se ulehčeně usměje. „Tady.“
„Tak to musíte rovně, druhou ulicí se dáte doleva a potom myslím už to najdete. Hezký pobyt.“
„Děkuji moc.“ Pavel si skoro poskočí a vyrazí. Ulevilo se mu. Bude to skvělá historka domů. Usmívá se ještě pěkný kus. Dojde k hotelu, když si uvědomí hodně aut. Zůstane stát a dívá se, kdo to je. Takový mumraj. Ztuhne, když zahlédne bílou postavu. Vytřeští oči, ale potom se vzpamatuje a ukryje se za sloup. Co tady dělá Ayumi? Pozoruje ho, jak se rozhlíží. Kruci co ten tu dělá?
Hikaru!
Och ne. To nepotřebuje. Co teď? Zmatkuje a tak se odplíží do prvního baru. Poručí si drink. Jeden mu neuškodí.
„Whisky!“ zahrčí, když si vzpomene na oblíbené pití Angličanů. Nebo není? Je to jedno. Kopne do sebe. Otřese. Barman ho zvědavě pozoruje. Hezký kluk, usoudí. Co se asi stalo? Stojí před ním a čeká, co bude dál. Nemá moc lidí.
„Nevím co dělat.“
„Každý to ví,“ odtuší lehce barman.
„Myslíte?“
„Samozřejmě. Co se stalo?“ Baví ho poslouchat stížnosti i starosti hostů a zrovna tu nikdo zajímavější není. „Umíte dobře anglicky.“
„Díky,“ zrudne. Jenže to díky němu. „Nevíte, kde se dají koupit lístky na koncert?“
„Na koncert? Mají mít napsáno kde a jinak v pokladně,“ řekne srdečně. Zasměje se. I Pavel se usměje. Pravda. Na netu to bude napsáno. Otázkou je, jak se dostat do hotelu, aby si ho nikdo nevšiml. Počkat! Čepice. Barman si ho udiveně prohlíží, jak štráchá v malém batůžku.
„Tak co?“ optá se, když si ho nandá na hlavu.
„Nevím co?“ Je divný.
„Jsem poznat?“
„Pak to chce ještě černé brýle.“ Schovávačka? Vzrušující. Poodejde a sáhne pod pult, kde má věci, které tu hosté nechají. Některé se hodí, některé tu skladuje a později vyhodí. Po pultu mu pošle brýle. Pavel si je nasadí.
„Tak co?“
„Dokonalé. Před kým utíkáte?“
„Před nikým. Jen se potřebuji schovat.“
„Přítelkyně?“
„Přítel mého přítele!“ Zasměje se udivenému výrazu a vyrazí do hotelu. Vida, možná to maskování bylo zbytečné, když prostranství zeje skoro prázdnotou. Vejde do hotelu a rovnou k malému výtahu. Vyjede nahoru. Rozhlédne se po chodbě a doslova po špičkách jako zloděj jde ke svému pokoji. Za dveřmi si vydechne. Prošel. Vrhne se k notebooku. Zapojí do sítě a čeká. Najde koncert. Vyprodáno? Jak je to možné? Bouchne do stolu. To není možné. Copak Angličané jsou tak natěšení na japonskou pitomou skupinu nebo co?
Telefon. Vrhne se k němu.
„Halo?“
„Co se představit, mladej pane?“
„Tati, kontroluješ mě?“
„Jistěže,“ klidně přizná Vilém na druhém konci. „Je vše v pořádku?“
„Jo. Tati, já…“
„Copak? Jak ses měl první den?“
Pavel si povzdechne. „Spal jsem.“ Vilém se rozesměje, ale hned zvážní.
„Dostal jsi to?“
„Co?“
„Nic. Občas zavolej, abychom věděli, že žiješ. Hotel je dobrý? Všechny věci máš? Nic ti neukradli? Dávej pozor na zloděje, na drogy a chlast. Bez nich se to taky dá užít a nezapomeň na ochranu.“
„Tati!“ řekne podrážděně. „Samozřejmě, že vše je v pořádku. Nejsem malej.“
„Fajn. Budu pozdravovat Moni a mamku. Dávej na sebe pozor.“
„Jasně.“ Pavel odloží sluchátko a zadívá se ven.
„Co myslíš? Užívá si to tam?“
„Pokud není blbej, tak jo. Ale já jsem udělal dost.“ Vilém se podívá na Jarmilku. Sekne jí to. Hm, že by… Jarmila se usměje. Má pravdu.
„Nikdo v domě není.“
„Až na Moni. Spí?“
„Určitě.“ Odhrne pokrývku.
Pavel nechá internet na pokoji a svalí se do postele. Co má dělat? Potřebuje ten lístek. Povzdechne si. Jeden malej ticket. Nic víc. Jenže co potom? Žít s Hikaru je neskutečné, proto – vlastně proč by tam měl jít a trápit se? Už ne. Vstane, vytáhne černou koženou brašnu, z které vezme flétnu. Uvědomí si, že je noc. Pohladí ji.
„Zítra, ano.“
Flétna nespokojeně zabručí. Pavel se usměje. „Jo já vím, tobě je jedno, kdy hraješ, ale hostům ne. Zítra se půjdeme podívat po památkách. Co ty na to?“ No jo, když člověk potřebuje odpovědi, mlčí. Osprchuje se, převleče a hupsne do postele. Je to tak zvláštní spát jinde než doma a k tomu v hotelu. Trochu se bojí, že neusne, ale spí jak zabitý.
Ráno vstane, když někdo zaklepe. Otevře.
„Pro vás, pane.“ Mladá dívka v kostýmku mu podává úzkou obálku. Pavel ji vezme a otáčí. Co to je? Chce poděkovat, ale zmizí. Odloží to na stolek a jde se umýt.
Vytáhne své poznámky. Je blízko Baker Street, je rozhodnuto. Připomene si hotel. Počítač je hluchej. Snaží se ustlat postel. Vezme potřebné věci a vyjde ven. Kašle na koncert. Je to k ničemu, protože co by tam dělal? Díval se, jak pro změnu je na pódiu Hikaru? To nechce. Chce ho mít u sebe, dívat se na něj, když něco dělá nebo se k němu přitisknout. Nepotřebuje ho mít tak daleko, potřebuje ho mít vedle sebe a to se nestane.
Celý den prochází Londýnem. Koupí v Mac Donaldu jídlo, posadí se a líně fotí holuby i turisty. K večeru se utahaný jak kotě vrací do hotelu. Úplně zapomene na Ayumiho a ostatní. Má jen jeden zájem a to spát a spát. Možná dřív než spát, dát si sprchu.
Jde halou, když upoutá pozornost jednoho Japonce. Ten si ho vytřeštěně prohlíží.
„Co je Setsuno?“ optá se ho kolega.
„Nic, nejspíš jsem viděl ducha.“
„Tady je to možné. Jsme v Anglii,“ rozesměje se druhý o dost mladší s modročerveným účesem. Sedí rozvalený v lenošce a oba čekají na Ayumiho.
„Má zpoždění.“
„Možná si to rozdává s Hikaru.“
„Blbost. Koho mi připomíná? Je to hloupost. Určitě jsem se spletl,“ bručí.
„Já chci postel!“ Pro změnu bručí unavený Pavel, který si Japonců vůbec nevšiml. Vejde do pokoje, kde se svalí na postel. Z nohou shodí boty a cvičí jimi. Pochybuje, že se do té koupelny dostane. Nakonec se do ní doštrachá. Vykoupe se, obleče a padne do postele.
„Za vlast!“ zamumlá s polštářem v náručí. Usne, ani neví jak.
„Hele, Hikaru, jak se jmenoval ten tvůj přítel z Čech?“
„Pavel. Fajn kluk, proč to chceš vědět, Setsuno?“
„Nic, protože jsem měl pocit, že jsem ho viděl před chvilkou v hotelu.“
„Hloupost. Raději se soustřeďte na koncert.“
Setsuna si odfrkne. „Bude až zítra. To byl nápad, jet v létě sem. Málem že jsem tu nepadl vedrem. Nemělo by tu být chladno?“
„Tak jsem tu. Jdeme. Musíme to tam doladit. Mám rád tenhle hotel. Cítím se tu dobře.“
Hikaru nic neřekne. Pavel. Má po maturitě. Určitě je doma u bazénu nebo někam jede s přáteli. Možná má dokonce nějakého přítele.
„Hikaru, co je ti?“
„Nic. Přemýšlím. Nemohu, Ayumi?“
„Určitě přemýšlí o tom příteli se svého útěku. Náš přelétavý pan Hikaru se konečně zamiloval,“ rýpne si do něho Setsuna a zakření se. Vedle něj flegmaticky sedí Genji.
„Setsuno, nech toho,“ zarazí ho Ayumi. Je mu líto, že to tak dopadlo, ale na druhou stranu ti dva jsou tak rozdílní, i když jsou spolu, tak jako by patřili k sobě. Realita a sny jsou jiné. On tvoří sny a ví to nejlépe. „Raději se soustřeďte na koncert. Bude tam spousta našich fanoušků.“
„OK.“
Ráno se probudí, zamžourá do světla. Mohutně zívne a uvědomí si, že má hlad. Vstane, ale vzápětí zaúpí. Dnes si zřejmě udělá jen výlet okružním autobusem. Necítí se zrovna zrozený k tomu, aby běhal po krásách místních památek.
Dole si dá z bufetu vše, na co má chuť. Ještě si přidá. Je fajn, že si může vzít, co chce a ať se klidně dívají. Má hlad jak vlk. Vymete talíř do posledního zrníčka, když si vzpomene na Báru. Bude zuřit, když nezahraje. Možná v parku… Je krásně. Zvedne se a rozhlédne se.
Marco.
„Mohu vědět, jak se dostanu do toho parku za budovou?“ Marco s širokým úsměvem ukáže na vzdálené francouzské dveře. Pavel vděčně poděkuje. Vyjde nahoru a s Flétnou v ruce vyjde do parku. Je krásně. Pohladí flétnu a rozhlédne se kolem sebe. Nikdo tu není.
Přiloží si ji ke rtům. Trochu cukne, když zaznamená nadšený, ale i vyčítavý Bářin pocit. Provinile se jí omluví. Usměje se. Trucuje, ale za chvilku se to spraví. Ty její nálady jsou nepředvídatelné, ale zdá se, že už mu odpustila. Foukne. Nikdy neví, co bude hrát a ani nezná melodie, které hraje. Pokaždé je to ale něco jiného.
Radost. Smích. Touha, věčnost. Zaplavují ho pocity z hudby. Na chvilku přestane. Nevšímá si Bářiny nespokojenosti. Usmívá se. Je tu krásně. Skoro jako na Zámečku. Škoda, že nemůže vidět růže v plné nádheře.
Mír. Pohladí flétnu a klidně ji požádá, co by chtěl slyšet. Bára se zamyslí. Mír. Ona by chtěla, ale možná našla mír. Začne hrát. Oba si nevšímají shluku lidí ve dveřích. Mezi nimi i nápadný muž v bílém. Usmívá se. Jen jednou slyšel někoho tak dokonale hrát. Samozřejmě, když nepočítá Hikaru.
„Musíme jít,“ dotkne se ho starší muž. Ayumi přikývne. Divné jsou cesty osudu. Nerad odchází. Přemýšlí, zda to má říct Hikaru.
Pavel dohraje, když zaslechne potlesk. Ucítí Bářino nadšení a její rýpnutí, aby se uklonil. Jen si nezvykej, vyšle k ní myšlenku, ale ta ji ignoruje. Touží po úspěchu, po ovacích, po rampách, kde září svět. On ne. Jak se tady shodnou bůhví. Bára se zaškaredí, když k ní dorazí část Pavlových pocitů. Pavel se ukloní publiku. Nejraději by se neviděl a to si myslel, že je tu prázdno.
S ruměncem ve tváři se snaží dostat pryč, což se mu nakonec povede. Je rád, že to má za sebou. Popadne batůžek a vyrazí ven. V hlavě ignoruje informaci, že dnes začíná koncert. Kašle na to. Jenom nové trápení. Jednou si někoho najde, koho bude moci pozorovat při normálních činnostech. Někoho, s kým bude žít. Je blázen.
Sedí v autobuse na okružní jízdě, jako správný turista. Naslouchá výkladu a usmívá se, když si vzpomene na výklady Noční můry. Dokonce byl i takový domácí úkol. Jste průvodce turistů a něco řekněte o Londýně. Dostali mapy a bábo raď. Jak ji v tu chvílí nesnášel! Teď už se jenom usmívá a je rád, že všemu krásně rozumí.
Kolem šesté se vrátí do hotelu. Převleče se a sejde k večeři, aby zjistil, že ji ještě nepodávají. Dá si aspoň džus. Upijí a přemýšlí, jak rychle si zvykl na pohodlí a na řád takového hotelu. Je tu krásně. Mohl by udělat pár fotek toho parčíku nebo zahrady. Nějaké momentky s flétnou. Sice se bude škaredit, ale čert ji vem.
Nechá skleničku na baru a odspěchá do pokoje. Vezme ze stolu flétnu, když si všimne obálky. Vůbec se do ní nepodíval. Otevře a strne.
Vstupenka.
Otáčí ji.
„Jak?“ zašeptá. Drtí ji mezi prsty. Zvedne hlavu, popadne batůžek a sjede dolů. Před vchodem se rozhlédne. Na potvoru tu není ani jediný taxík. Je mu jedno, kolik bude stát. Přijíždí. Doběhne k němu, málem, že nepovalí vystupujícího pána, který se na něj pohoršeně podívá.
„Tady na koncert.“ Strčí mladému černochovi pod oči vstupenku. Kdo ví, zda by mu rozuměl a pak zapomněl se nějak podívat, kde to je. Snad bude vědět.
„Jasně. Už se jede, ale je to dálka.“
„To je jedno. Jeďte, sakra.“ Vzrušeně vyhlíží ven a drtí nádavky mezi zuby, když se objeví červená. Nesnáší to.
„Stihneme to,“ uklidňuje ho řidič.
Pavel by nejraději nadával. Proč to neotevřel, když to dostal a kdo mu to poslal? Hotel? Ayumi? Viděl ho? Je to možné. Kdo asi? To ho na chvilku odvede od myšlenek na cestu. Zkoumá vstupenku. Normální čtverec papíru.
Sakra kdo?
„Jsme tady.“ Pavel mu podá bankovku a vyjde ven. „Jako bych byl na Václaváku,“ zabručí, když uvidí záplavu Japonců. Ta nadšená atmosféra je… stravující. Pomalu se vydá ke vchodu. V ruce ještě pořád mačká vstupenku. Má jít nebo ne? A co potom? Chce opravdu poznat Hikaru z druhé strany? Je slavným a on obyčejným studentem z malé republiky. K čertu, co tu vlastně dělá?
Podá vstupenku.
„Prosím, pojďte za mnou,“ řekne mu zdvořile uvaděč.
„Prosím?“ optá se zdvořile.
„Máte VIP vstupenku.“
Ayumi! To je určitě on, pomyslí si vztekle. Nikoho se neprosil o VIP vstupenku. Chtěl jen někam blíž pódia víc nic. Vzteky se málem nekontroluje, ale poslušně šlape za pořadatelem dál. Mohl by utéct, ale co by dělal? Přetrhne ho. Pořadatel ho zavede prakticky na pódium. Vzpomene si na kšiltovku. Paráda. Okamžitě si ji narazí a schová se mezi… Japonce. Sakra je tu jak bílá vrána.
Pozoruje pódium. Takže tam bude stát a hrát. Má krásný výhled. Ayumi, já ho… Proč to udělal? Má odejít?
„Skupina Noughts!“
Pozdě. Otočí se. Ayumi celý v bílém. Zbytek… Hikaru. Hltá ho a vůbec si nevšímá ostatních, natož co zpívají. Je nádherný a oblečený je jinak než obvykle. Ne tak výstředně jako zbytek skupiny, ale přece jenom ho takhle nezná. Uchechtne se, protože si vybaví otce a matku. Zírali by. Takový milý, distingovaný pán. Chacha… Zvážní. Ten řev je neskutečný.
Kolik je tady Hikarových fanynek? Kolik kluků se dostane dozadu a bude ho chtít vidět? Takže tohle je sláva. Jak se to píše v novinách? Drogy, prachy, sex. To nechce zažít. Ani náhodou. Nechce stát ve světle reflektorů.
Posmutní. Opravdu rozdílné světy. Nějak se mu uleví a začne vnímat hudbu. Pěkná, usoudí. Požádá Jardu, aby mu ji stáhnul. On sám je na to levý. Začne se usmívat a vychutnávat hudbu. Něco mezi rocem, hard a klasickou hudbu. Tahle má zrovna zajímavý motiv. Cítí, že je mu už dobře. Je rád, že sem přišel. Aspoň uviděl jeho druhou tvář. Jinou než obvykle.
I efekty jsou úžasné a velká obrazovka, na které promítají různé věci. Líbí se mu to. Pomyslí si, že je to jeho první velký mega koncert a hned v Londýně. Bude mít zážitek na celý život.
Život.
Jo.
Konec? Moc jsem si toho neužil, usoudí s lehkým srdcem. Podívá se na Hikaru. Hraje klávesy. Netušil, že umí hrát na tento nástroj. Tolik věcí o něm nevěděl. Je rád, že ví.
Přidá se k ostatním, kteří žádají přídavek.
Vpřed vystoupí Hikaru s flétnou. Odkud ji vyčaroval? Ztuhne, když se hala ponoří do ticha a zazní první tóny a potom se přidá Ayumi se svým smyslným hlasem. Sakra tu musí mít. Je nádherná. Přesně podle jeho vkusu. Za chvilku se klidně přidají bicí, ale tak, aby úplně nepřehlušili flétnu.
„Pro Báru!“ zakřičí Hikaru, ukloní se a mává. Halou se ozve jekot, až se Pavel přikrčí a potom vybuchne taky. Je rozjařený.
„Naše nové album!“ Na plátně se objeví CD a videoklip k této nádherné písničce. Pavel užasle kouká. Duch a vsadí se, že to má být Bára. Začne brečet i smát se. To snad není možné. On si klidně použije Báru pro nové album. Jestli se to dozví, bude mazec. S úsměvem na rtech se otočí a chce odejít.
„Ještě bude setkání,“ někdo se ho dotkne. Otočí se k milé tváří dívky.
„Nevěděl jsem.“
„Proto máme VIP vstupenky. Dalo mi to umluvit otce, aby mi na ní přidal, ale stojí to za to. Chci vidět Ayumiho. Nemá nádherný hlas?“
„Má.“
„Kdo je tvůj oblíbenec?“
„Hikaru.“
„Ó!“ zasvěcený pohled a dlouhý hodnotící pohled.
Pavel se oklepe. „Hraju na flétnu.“ Začínám se smiřovat, že se mu nevyhne. Jde se skupinkou za pořadateli. Co má udělat? Co? Jak se má zachovat? Tělo pocítí vlnu touhy. Moci ho sevřít opět do náruče. Smět se k němu přitulit, políbit ho.
„Počkejte tu.“
„Ano. Pavel neví, na jakém základě se vytvoří hloučky, které diskutují o všem možném. Stojí tu jako kůl v plotě a přemýšlí, co má dělat? Zahlédne stůl s jídlem a pitím. Pro ně nebo pro muzikanty? Mohl by si něco zobnout. Nějak mu vytrávilo. S úsměškem si pomyslí, že opět vyhrál žaludek. Zaslechne hluk a potom jekot. Je jedno – kluci, holky, všichni se vrhnou ke dveřím.
„Ustupte, prosím udělejte volno!“ křičí pro změnu ochranka.
„Ticho!“ zaburácí najednou nádherný hlas. Pavel se usměje. Možná by měl využít švédský stůl. Má nějaký hlad. Jde ke stolu. Nijak nikdy zrovna na idoly nebyl. Doma měl akorát plakáty chlapů, které vydával za všechno možné. Něco čím nebyli. První a poslední jeho idol je Hikaru. Nabere si na talíř, otočí a chladně se dívá na dav a muzikanty. Co z toho mají? I když on by taky dal nevím co za to, aby se mohl dotknout Hikaru. Zavrtí hlavou. Ne, omyl, on by chtěl daleko víc.
Ayumi se rozhlédne po místnosti. Má žízeň a hlad, když si všimne vysoké postavy v kšiltovce. To Japonec nebude. Vymaní se ze zajetí fanynek a jde k němu. Udiveně si ho prohlíží. Někoho mu připomíná… Pavel?
„Pavle?“
„Ahoj, Ayumi? Díky za vstupenku.“
„Za jakou vstupenku?“ podívá se. „Já ti žádnou neposílal. Ani jsem netušil, že jsi v Londýně.“
Pavel si pomyslí, že roztomile lže. Kdo jiný by mu poslal VIP vstupenku? „Jasně. Dobré jídlo.“
„Jo díky. Hikaru! Máš tu někoho!“ zařve v japonštině a Pavel pochopí, jak se cítí králík pod mikroskopem. Zatraceně nepříjemně. Všichni se k němu obrátí.
„Pavle?“
Pavel nesměle zvedne ruku. „Ahoj, Hikaru.“ Hikaru se konečně hne. Co tu dělá? Víří mu hlavou. Myslel, že je pět set kilometrů na východ.
„Co tu děláš?“
„Dostal jsem od otce jako dárek cestu do Londýna. Ayumi mi poslal vstupenku a tak jsem se přišel podívat.“
„Já ji neposílal! Ani jsem netušil, že tu je. Opravdu. Hele, proč mi nevěříte? Nevím, kdo to byl, ale já rozhodně ne. To na mě neházejte!“
„Protože vím, jaký jsi. Ayumi, já mizím. Pavle, můžeš?“
„Jistě. Mám hlad, tak mě vezmi někam na jídlo.“ Hikaru se usměje. Najednou je vše takové jiné. Nikdy by neřekl, že ho uvidí, ale je to jako by ho viděl včera, ne před rokem.
Ayumi je pozoruje, jak odchází. Jsou tak hezcí. Kruci, má Hikaru rád, ale kdo mu mohl dát tu vstupenku? Nejsou levné a sehnat jednu stojí úsilí. Zajímavé, ale rozhodně splnila svůj účel. Jsou spolu. Otočí se k fanouškům, kteří ožili. A co teď? Spočine očima na hezké dívce. Hm…
Hikaru s Pavlem vyjdou ven. Hikaru mávne na taxíka, který k nim přijede. Posadí se do zadu a mlčí.
„Jak ses měl?“ optá se nesměle Pavel. Z Hikarovy přítomnosti se mu tají dech. Chtěl by s ním být v hotelovém pokoji, líbat ho, tisknout se k němu. Bláznivé myšlenky.
„Šlo to. Co ty?“
„Maturitu jsem udělal, to víš. Psal jsem ti.“
„Ano. Hotel St. George,“ najednou poručí taxikáři. Ten přikývne. Lehce poopraví kurz.
Pavel si ho udiveně prohlíží. Chce se optat proč, ale dojde mu to. Vždyť nic jiného nechtějí. Tedy on a jak vidno i Hikaru. Proč jenom mlčí? Vezme ho za ruku. Opětující stisk ho překvapí. Podívá se mu do tváře. Je vážná. Jako by s něčím sváděl boj.
„Těším se,“ zašeptá, že to málem zanikne.
Hikaru mlčí. Neví, co říct, ale když ho viděl, když k němu přistoupil, najednou to bylo jako by našel něco, co ztratil. Zvláštní pocit úplnosti. Nikdy nevěřil řečem o souznění duší, ale s Pavlem je to blízké. Sevře mu ještě víc ruku. Chce s ním být, ale co potom?
Vystoupí před hotelem, Hikaru zaplatí a vejdou dovnitř. Vyjedou nahoru k Pavlovi. Ten roztřeseně vyjme kartu a otevře pokoj. Neví, co čeká. Má v hlavě tak vymeteno. Odhodí tašku na postel a stojí.
„Hikaru, co bude dál?“
Hikaru se k němu otočí. Je zmatený stejně jako on. Co bude dál? Co? Jak má odpovědět, když sám nezná dopověď?
Pavel se posadí na postel a vedle něj Hikaru. Pavel sevře jeho ruku. Co dál? Mají nějakou šanci? Po tváři mu sklouzne slza. Sakra, nechce brečet, ale je tak rád, že je tady s ním. Chyběl mu.
Hikaru si povzdechne, skloní se k lákavým rtům a políbí je. Vpijí se do nich, jako žíznivý na poušti. Pavel si lehne a dívá se na něj. V očích touhu, ale i strach z budoucnosti.
„Budeš ještě hodně dlouho přemýšlet?“
Hikaru vezme jeho ruku a políbí do dlaně. Usměje se. K čertu se vším, prostě budou spolu. Přece se to dá vyřešit.
„Ne.“
„To jsem rád, protože já nechci čekat další rok.“
„Nebudeš muset,“ zašeptá mu do úst. Pavel přimhouří oči. To znělo jako slib.
Čechy, nejmenovaný hrad.
Hradní paní a pán přijíždějí na koních do svého sídla. Za nimi kejklíři, zbrojnoši a dvorní dámy i obyčejné děvečky a mezi nimi děti. Pokřikují. Všichni se usmívají, mávají a pokřikují na své známé. Někteří hvízdají, ale nikdo si nenechá tu zábavu ujít. V polovině cesty stojí v tradičním kimonu nezvyklý pár. Občas po nich někdo sklouzne pohledem, ale jinak si jich moc nevšímají. Průvod je mine a oni jdou za ostatními do hradu. Doprovází je vysoký černovlasý muž v džínech a svetru. Radil své matce a otci, aby se neoblékali tak formálně. Neposlechli.
Posadí se do první řady a dívají se na příběh. Hikaru jim tiše překládá důležité pasáže. Je na Pavla hrdý. Je výborný, když natahuje ruku a bere měšec zlata. Vedle nich sedí vysoká černě oděná žena. Spokojeně si něco mumlá v angličtině. Potlesk. Koupí jim stejně jako sobě před dvěma roky, svařák. Je rád, že otci chutná, matka jen upila. Jde k hradu na prohlídku. Rodiče jsou nadšení.
„Mýtné, paničko a pane. Nemáte? Hej, Tomáši, zas dva co nemají na mýtné! Do žaláře s nimi a na mučidla! Ta hampejznice, co se neumí obléknout, do kuchyně. Nechť ji tam něco naučí!“
„Jasně, Otto.“
„Počkejte!“ zvolá zoufale Hikaru a obestřou ho mrákoty. Ježíši, to ne!
„Ty můžeš dál! Pohni se, kmáne, nechť na tebe nečekají. Nesnášíme tu liknavost!“ Někdo ho popostrčí halapartnou dovnitř. Hikaru se otočí. Nedokáže si představit, že by otec byl ve vězení a matka v tradičním kimonu v kuchyni. Co chtějí udělat? Tentokrát to Pavel přehnal.
„Bratříčku, co je mamince?“ zatahá ho za rukáv jeho bráška. V očích má strach.
„Akiru?“ úplně na něj zapomněl. Někam se vytratil, potom je objevil. Zvídavý jako vždy.
„Co s nimi je? Kde jsou?“
„Prosím, mladý pane.“ Před nimi se ukloní dáma v modrých sametových šatech vyšívaných stříbrem a vysokém čepci. Akiru se podívá po svém starším bratrovi a potom po natažené ruce.
„Jen běž,“ pobídne ho. „Maminka a tatínek budou v pořádku.“
„Opravdu?“
„Chceš ukázat hračky?“ optá se znovu dvorní dáma s milým úsměvem. „Máme jich spoustu.“
„Mohu, Hikaru? Nebude to vadit?“
„Ne. Běž.“ A já si to vyřídím s Pavlem. Zašel moc daleko. Rozhlédne se a uvidí ho v modrém pážecím kroji s kloboukem a dlouhým pérem na čepici. Vykukuje z postranních dveří. Rabiát. Jak si to mohl dovolit?
„Co to má znamenat?“ zasyčí, když ho Pavel vřele políbí.
„Neboj, otec jim jen chtěl udělat překvapení. Nedal si to rozmluvit. Tvoje mamka je v kuchyni, myslím, že ji terorizuje Květa s polévkou z ovčích oček a otec v hladomorně. Nic se jim nestane. Musím přiznat, že se před nimi stydím. Pořád mám pocit, že mě hodnotí a říkají, co na mně vidíš.“
„Hele…“
„Hai?“ Pavel k němu vzhlédne s nevinným pohledem.
„Nic. Potřebuješ vylepšit japonštinu. Nejsou strašní. Milují tě, ale jestli se jim něco stane!“
„Musím jít. Hraju na Báru.“ Usměje se, pošle polibek, odkvapí s flétnou za pasem. Za chvilku Hikaru zaslechne Báru. Vyžívá se v tom. Je na očích všech a to se jí líbí. Tak teď najít otce a vysvětlit mu, že je to jen hra. Snad nebude příliš rozčílen a matka v kuchyni? Doufá, že kuchařka vydrží její kulinářské zásahy.
Po nesčetných peripetiích, kdy musel vyslechnout přednášku o způsobu života na starém hradě, kdy držel dravého ptáka a snažil se uniknout jeho zobáku, musel projít přes provaz u komediantů, se dostane do kuchyně. Konečně. Nakoukne do ní.
„A další strávník! Jen pojďte, velkomožný pane, ochutnejte, co dnešní noci bude na tabuli. Je to vybraná krmě, jaká se podává jen na knížecím stole.“
Hikaru se podívá po mamince. Vypadá spokojeně.
„Hikaru, je tu báječně. Jsem ráda, že jsem přijela. Milé dámy a rozumíme si.“ Všichni přikývnou. Hikaru by zajímalo, jak se domlouvají. „Ochutnej. Trochu jsem to vylepšila.“ Hikaru si donese ke rtům dřevěnou naběračku s pěkně vonící tekutinou.
„Fuj!“ vyprskne a rychle vrátí. „Musím jít!“ zamumlá a drží si žaludek. Kuchařky zajásají a jedna mu přistrčí džber. Vezme ho a v koutě zvrací. Otřeseně se podívá po mamince v kimonu se zástěrou kolem pasu. Ona to tu zničí. Vypotácí se ven, kde narazí na Jiřinu zavěšenou do staršího muže.
„Ahoj Jiřino,“ zamumlá. „Dobrý den,“ pozdraví muže.
„Jé, pane Hikaru, jdete z kuchyně? Hezky to tam voní, že?“ Hikaru se na ní podívá.
„Ano, krásná vůně.“ Kdo asi je ten starší muž? Je nejméně o deset let starší. Jenže on má zrovna co mluvit. Oproti Pavlovi je skoro stařec.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdraví je kolem jdoucí dva mladíci.
„Dobrý den,“ odpoví zároveň Hikaru i ten druhý muž. Oba se po sobě podívají a usmějí se. Dívá se, jak zaplují do kuchyně. Škodolibě si pomyslí na svou nevinně vypadající maminku a naběračku. Jen ať si to užijí. Půjde hledat otce. Maminka je jak ryba ve vodě.
Podaří se mu protlačit do hladomorny pomocí menšího úplatku. S napětím se bojí, co tam najde. Sakra, skřipec. Přesně jako on.
„Hikaru!“
„Tati. Jen si promluvím,“ prohodí ke katovi.
„Ale klidně. Jen si pospěšte, za chvilku tady bude další exkurze. O tuhle hladomornu je zájem. Hele, nebyl jste to loni vy, koho jsem natáhnul?“
„Předloni. To je můj otec. Tati, dobrý?“
„Jistě. Ještě dobře, že jsem viděl to video.“
„Dostanu tě odtud.“
„Ale ne. Je to docela příjemné, když mi tak hezky protáhnul svaly. Jen to jídlo bylo hrozné.“
„Cože?“ podiví se a podívá se na stroj. Kat zrovna svačí a drobky z chleba mu zůstávají ve vousech. Najednou zvedne hlavu. „Jsou tu. Křičte.“ Hikaru se přikrčí před řevem, který otec vydá.
„Není špatnej!“ prohodí k němu kat. „A vypadněte, rušíte nám scénu.“ Hikaru se vypotácí na denní světlo. On se tu trápí a oni si to užívají. No, je na čase si to taky trochu užít. Najednou zaslechne flétnu. Vykročí k Pavlovi. Přidá se k němu s menším duetem. Je zvědavý, jak na to zareaguje Bára. Po prvních tónech pozná, že to nebyl dobrý nápad.
Vztekla se!
Otec s matkou chtěli vidět, kde žije jeho přítel a jeho rodiče. Rozhodli se pro podzim a zároveň chtěli vidět i hradní slavnost, která jim učarovala. Rozmlouval jim to a Pavel se u toho culil a kýval, že budou rádi, když k nim zavítá návštěva z daleké země. Teď už chápe proč. Mizera jeden, ale co má dělat? Miluje ho. Možná to souznění duší… Možná na tom něco je. Možná jednou si zahraji i duet, jen co Bára pochopí, že tu je ještě někdo druhý.
Konec
