Shounen - ai povídky

Flétna

3.

Rande

„Vypadáš, jako by tě přejela smrtka,“ řekne nemilosrdně Jiřina po cestě do školy. „Je to snad tím, že budeme mít druhou hodinu angličtinu?“ Dovolí si nezdvořile lusknout prsty a usmát se.

„Jiři, nedráždi mě,“ zavyje a začne se šourat ještě víc. Jakápak angličtina? Spíš jeho nové lekce s učitelem, který je sušší než poušť Gobi.

„Jasně, potom jsou to tvoje nové hodiny angličtiny. Kdy tam půjdeš?“

„V neděli a nepředpokládej, že ty věci tam ještě budou.“

„Bylo by dobré, kdyby ano. Není tam dlouho. Možná na to ještě nepřišel.“

„Prosím tě, nedělej z něj blbce.“

„Ale, on je chytrej?“

Pavel se na ní zadívá a potom oba vybuchnou v smích. Hádky jsou zapomenuty.

„Co se děje?“ zamumlá Katty s prstem na telefonu. Dvakrát něco zmáčkne a odfrkne si, až se jí nadzdvihne dlouhá ofina. „Mám pocit, že mám ošoupané prsty.“

„Tobě na něm musí fakt záležet.“

„Jasňačka. Není to takový zelený brko jako ty. Je hezkej, chytrej a k tomu miluje techniku. Co víc si holka jako já může přát?“ rozhodí rukama, když pípne telefon a ona se k němu vrhne. Po tváři se jí rozlije úsměv a zapiští. „Máám to!“

„Jiři, proč mám pocit, že se právě chytil do pasti?“

„Pavle, ona ho chytla už dávno. Teď jenom potvrdil to, co ona už věděla dávno.“

„Nechápu.“

„Protože jsi chlap. Nevadí, nikdo se chytrý nenarodil. Tak co, Katty, kam jdete?“

„Večeře a kino,“ uculí se samolibě. „Musím zajít za Barčou z 3. A. Umí skvěle líčit a Ježíši, co já si na sebe vezmu?“ zděsí se a oba pozorují, jak se její výraz mění v soustředěný, váhavý, zamítavý, souhlasný, odmítavý a nakonec spokojený.

„Přišla na to?“ Pavel zvědavě drcne do fascinované Jiřiny.

„Přišla. Proč mám najednou chuť je vidět spolu?“ prohlédne si Pavla odshora dolů. Pavel ustoupí. Ten její pohled nevěstí nic dobrého.

„Marku, ahoj!“ Raději se odklidí od holek ke kamarádovi. „Nejsi nemocný?“

„Ne, proč?“

„Protože jsi tu včas.“

„Matka,“ zahučí a přešlápne. „Najednou přišla na to, že jsem už ve třetím ročníku a vyučování začíná od osmi.“

„To nevěděla?“

„Ale jo, věděla. Jenže ona žije prací. Rodina je na druhém místě. Má nás ráda, myslím, ale nikdy no nebyla obyčejná matka.“

„Aha.“ Vůbec to nechápe, ale to nevadí. „Myslím, že budeš školu i učitele šokovat.“

„V tom případě doufám, pane Krátký, že budete příjemně šokovat i vy mě.“

Pavel se otočí k Černé můře a má co dělat, aby se mu nezkřivil obličej odporem.

Profesorka Sováková si prohlédne obě skupinky a potom odkráčí ke školní bráně.

„Ty vole, ona si na tebe fakt zasedla!“

„Marku, běž doprdele!“ vyštěkne Pavel. Nálada, už dost mizerná, se zhoršila ještě víc. Už od začátku to Markovi povídá. Zřejmě se geny doopravdy dědí.

„Tam se mi nechce. Je tam tma.“

„Teplo,“ zabručí Pavel při vzpomínce na budoucí hodinu ájiny.

„Pavle, prý jdeš do Zámečku!“ přitočí se k němu Katty v tmavošedé minisukni, bílém roláku a chytí ho za loket.

Pavel zasténá. A to má věřit ženským, že nic nevyslepičí. Hovno. Příště bude držet jazyk. „Jo, chci to zkusit,“ zahučí opatrně.

„Jsi hrdina!“ plácne ho po zádech Katty. „Já bych se tam s tím Japoncem neodvážila. Když si představím tu tmu.“

„Tmu?“

„Jasně, nebo tam jdeš ve dne?“

„A proč bych se měl schovávat?“

Katty na něj vyvalí oči. „Ale to je nezákonné!“

Pavel začne přemýšlet. Proč má pocit, že on mluví o něčem jiném a Katty taky?

„Ty tam fakt chceš jít ve dne?“

Pavel se mrkne na Jiřinu, která se zřejmě dobře baví. Čert ji vem i s těmi blbými legráckami. V tom mu to dojde, o čem se mluví. „Ne, půjdu po tmě. Musíme ty věci získat nazpět. Ehm, chceš v tom pokračovat?“ opatrně se optá.

Katty přemýšlí a potom pomalu přikývne. „Ráda bych.“

„Tak jo,“ řekne rezignovaně. Stejně je to legrace a zabaví se. Co by tomu asi řeklo rodičovské sdružení? „Měli bychom jít. Co máme první hodinu?“

„Čeština, profesor Zlámalík,“ řekne Jiřina, která má místo mozku počítač.

„Aspoň se psychicky připravím na Můru.“

„To tedy ano,“ usměje se, když si povšimnou, že jsou na plácku skoro sami. Vydají se do školy. Projdou skleněnými dveřmi a vyběhnou schody do své třídy. Sotva se usadí, dveře se otevřou a dovnitř vejde profesor Zlámalík.

„Rozdej papíry, vyzkouším vaše znalosti.“

„Test?“ rozšumí se třídou překvapeně. Jenom Pavlem to ani nehne. Jediný předmět, který se nemusí učit, když pomine literaturu.

„Ano. Zjistil jsem totiž, že opakování je matkou moudrosti. Berte to jako malý experiment.“

„Ale…“

„Ano, slečno Dřevěná?“ usměje se a upře na ni zvědavý pohled. Olina v upnutém červeném roláku si ihned vynadá. Takhle na sebe upozorňovat.

„Nic, pane profesore. Máme se podepsat?“ vyhrkne a někteří se ušklíbnou. Zrovna elegantní vybruslení to nebylo.

„Pokud jste chtěla ze své otázky vybruslit, nemusela jste nic říkat. Ano, slečno. Do záhlaví napíšete svoje jméno, příjmení a třídu. Pokud by to někdo neudělal, dostane za pět.“

Třídou se ozve zoufalé mumlání. Profesor se občas podívá ven, kde svítí slunce. Místo, aby si hezky užíval na zahrádce, musí tuhle bandu učit. Je zvědav, jak jejich test dopadne. Ale má zlou předtuchu. Pohlédne na Olgu Dřevěnou. Už zase kouše tužku, takže něco neví.

„Konec. První lavice seberou papíry a přinesou mi je sem. Děkuji.“ Třídou se ozve šoupání židliček a polo tlumený rozhovor. Zaslechne některá slova a zuřivé či přitakávající hlavy.

„Ticho prosím!“ Všichni se k němu obrátí.

Hezky ostražitě, pomyslí si profesor. Dál už je trápit nebude. „Otevřete si učebnici, strana deset. Budeme probírat…“

Pavel málem zívne, ale potom se soustředí na výklad. Čeština ho kupodivu vždy bavila a šla mu. Možná to bylo tím, že mamka než se stala učitelkou v mateřské, učila češtinu. Když něco nevěděl, vždy šel za ní. Dodnes doučuje děcka svých známých.

Přestávka proběhla v duchu listování učebnici a šrotování slovíček angličtiny.

„Tak jsem tu, holátka.“ Nesnáší Můru i to její ironické oslovení. „Dnes budeme celou hodinu mluvit anglicky,“ spustí. „Budu mluvit pomalu a kdo nepochytí, má smůlu.“

Většina osazenstva se obrátí na lidi, kteří zvládají angličtinu, co oni na to.

„Angličtina, na rozdíl od latiny je velmi živý jazyk a musíte se ho naučit používat. Nebude vám k ničemu, když nebudete umět říct: Dobrý den a optat se: Kde jsem? Ztratit se ve městě, kde nikdo neumí česky, je ošklivý zážitek. Proto se páteční hodiny budou nést v duchu konverzace. Příští pátek bude téma: Já a prázdniny. Můžete se připravit, abych příliš netrpěla.“

Pavel na ni zírá. Už slyšel ledacos o Černé můře, ale tohle je novinka. Začne lovit anglická slovíčka. Vsadí se, že půjde jako první.

„Pane Krátký, vyprávějte spolužákům, co jste včera dělal. Nemusíte vstávat.“

„Byl jsem v knihovně.“

„Výborně. Doufám, že se nebudu muset ptát, co jste tam dělal, a dostávala jednoslabičné odpovědi. Hodina není o monologu, ale o konverzaci, holátka. Pokračujte.“

Pavel by ji nejraději uškrtil, ale místo toho pracně loví v paměti slovíčka. Vynechá jenom setkání  se svým senseiem.

„Pane Krátký, neoslnil jste mě, ale zdá se, že se na cestu doptáte. Další.“ Splavený Pavel se skoro zhroutí na lavici. Ani si nevšimne, kdo je další na řadě. Právě přežil hodinu s Černou můrou a nedostal pětku. Tomu se říká naprostý úspěch.

O velké přestávce perlí vtípky a smíchem.

„Tebe to nějak přešlo.“

„Jiři, nedostal jsem kouli. To je úspěch, ne.“

„No to máš pravdu,“ přitaká. „Jo, u tebe to úspěch je.“

„Vidíš.“

„Pavle, na slovíčko.“ Zatáhne ho k umyvadlu ve třídě, což vzbudí pozornost zbytku třídy.

„A hele, oni spolu chodí?“

Hvizdot a tleskot s dupáním.

„Hrdličky, dejte si pusu.“

„Pusu! Pusu! Pusu!“

„Pitomečkové, sklapněte, ani ji neslyším!“ zařve Pavel. Jako malí haranti v páté třídě a to jim má být sedmnáct. „Jdeme!“ Popadne ji za loket a vleče ze třídy. „Tak, co jsi chtěla?“ Ignoruje Markovu hlavu mezi dveřmi.

„Poslouchej, dnes jdeme na šestou do kina. Opakují film Mama mía.“

„Cože? Ani náhodou!“ zašermuje zoufale rukama.

„Hele, to se brání nebo co?“

„Nevím, ale Jiřina nevypadá jako smrtka.“

„Ani jako Otesánek. Brání se slušně,“ poznamená světlovlasá Míšina hlava ve dveřích.

„Nemá šanci,“ znalecky ohodnotí Marek a zívne. Tak brzy nevstával hodně dlouho. Bude si muset zvyknout, ale možná, že to matku přestane bavit.

„Proč ne?“ namítne Jiřina se svraštělým obočím, „Potřebuji vidět toho Katčina amanta.“

„Ty ses zbláznila. Proč?“ Pavel to nechápe. K čemu jí to bude?

„Nikdo tak dokonalý nemůže existovat. Prostě ho chci vidět. Hele, lístky platím já,“ přemlouvá ho. Chce tam jít a neví, koho by sebou vzala.

„No, to ne. Matka by mě hnala rákoskou. Tak dobře, zvu tě.“ To nebude levné, ale v kině nebyl už dlouho. I když ten film, co je vůbec zač?

„Super. Díky,“ mimoděk ho pohladí po ruce a odběhne pryč.

„A je ruka v rukávě. Je nás o jednoho méně. Šťastlivec.“

„Vždy jsem si myslel, že se Jiřka provdá za knihu. Pavel na ní nevypadá. Boží cesty jsou nevyzpytatelné,“ poznamená s povzdechem Láďa. On sám by rád měl nějakou holku. Ale se svými devadesáti pěti kily to má marné a ve tváři není taky nic moc.

„Co by s ní dělala? V noci ji nezahřeje. Na to je chytrá dost!“ znalecky prohodí Marek, když vejdou do třídy. „Prosím poslouchejte. Máme tady nový… Auuu! Za co? Jen chci všem oznámit radostnou událost.“

„Sklapni, Marku,“ zařve Pavel.

„No fajn. Mlčím. Jiřka s Pavlem spolu chodí!“ zařve s úskokem před Pavlovou rukou. Začnou se honit, až lítají kolem židličky. Udýchaní po chvilce přestanou a Pavel se usadí do lavice. Od Marka se odvrátí.

Údiv se nese třídou a potom blahopřání. Pavel nejdřív odmítá a potom ho napadne, že je to dokonalé krytí a Jiřka umí mlčet.

Doma se vrhne k šatníku. Tašku pohodí pod stůl, aby mu nepřipomínala školu. Je víkend a on si bude užívat. Postaví se před skříň a dumá, co na sebe. Nechce tam jít jako vandrák. Kdyby šel na rande s klukem, taky by se vyfikl. Po chvilce se podívá k oknu. Je hezky, ale večer už bude chladněji. Dlouhý rukáv.

Tričko s výstřihem do V. Tmavomodrou barvu. Černé džíny. K tomu si vezme smetanový svetr nebo jiný? Má nějak málo oblečení. Sakra!

„Mami!“ Snad je doma.

„Stalo se něco?“ Jarmila se rozhlédne po synově pokoji. Jako by zde přešel uragán. „Proč je tu takový bordel?“

„Nevím, co si vybrat.“ Ukáže na modré tričko a potom bílou košili s potiskem a svetr. „Černé džíny nebo světlé?“

Jarmila chvilku zírá na svého syna. Potom ji to dojde. „Ty jdeš na rande?“

„Jo. Tak co? Nemohu se rozhodnout. Košile, tričko nebo něco jiného?“ ponoří se do skříně. Kdyby tak mohl požádat někoho jiného o radu. „Nebo něco s krátkým rukávem?“

Jarmila se zatím posadí na okraj postele a zírá na svého syna. Rande. Její synáček jde na rande. Dospěl. Potlačí slzy. Tak on si sem přivede nějakou slečnu. Znám ji? Hned na to ji napadne. Chce ji vidět, ale musí pomalu. V tomhle jsou tak hákliví… Večer to musí říct Vilémovi.

„Co tohle?“ vytáhne černé tričko s krátkým rukávem.

„Vezmi si košili. Ženské to mají rády.“

„Myslíš?“

„Určitě. Mně se Vilém líbil v bílé košili a džínech. A k tomu ten zelený svetr. Bude ti slušet k očím. Kam jdete?“

„Do kina. Mama mía, nebo tak nějak,“ zabručí.

Zřejmě ji nechal vybrat film, pomyslí si. Přece jen z něj vychovala džentlmena.

„Vezmi ji potom do Mac Donalda.“

„Do mekáče? Proč?“ podiví se.

Nejraději by ho praštila. Asi přece jen něco opomněla ve výchově.„Protože se to patří.“

„Tak dobře.“

Jarmila se zvedne a dojde pro peněženku. Tohle bude finančně náročné. „Tady máš,“ vytáhne pět set a podá mu ji.

Pavel zírá na peníze. A sakra, co teď? „To je dobrý, mami. Mám něco ušetřenýho.“

„Opravdu?“

„Jasně a dík.“ Je to už dlouho, co mu mamka dala peníze. Většinou dostává kapesné hned na účet. Ale on to nepotřebuje. Našel si příjemný výhodný džob, který dost sype.

„Dobře, ale vezmi si to, kdyby ti to náhodou chybělo.“ Vezme Pavlovu peněženku a vloží mu ji tam. „A nešetři, je to jasné?“

Pavlovi konečně dojde, že mamka si myslí, že jde na rande. Má pocit, že je rudý jako rak. „Chovej se galantně. Sice se to moc nepropaguje, ale ženy to stejně mají rády.“

„Ano, mami.“

„Nebudu tě zdržovat.“ Přistoupí k němu, natáhne ruku ke tváři a potom přestane. Je vyšší, než ona a jde na rande. Nějak tohle vypustila. Nikdy moc neběhal za děvčaty, což byla ráda, ale Vilém byl stejný. Pokud ví, měl ji a před ní dvě holky. Ona ho vyhrála. Se slabým povzdechem vyjde z pokoje ven.

„No kruci,“ řekne Pavel a zírá na peněženku. Co teď? Nakonec mávne rukou. Bude se chovat normálně a s Jiřkou si to užijí. Jak ji zná, stejně se bude chtít dělit. I když mohl by si vyzkoušet takové rande. Něco jako zkouška. Naučit se v tom chodit. Zakření se nad svým geniálním nápadem.

„Prostě jsi génius.“ Později, až dojde na skutečnou schůzku, bude vědět, co dělat.

Nakonec si obleče košili, ale nechá ji venku. Řetízek na krk, deodorant pod paží, kolínskou na sebe, přečeše se a potom se důkladně podívá do zrcadla. „Doprdele!“ zakleje a sáhne si na červenou skvrnku. Zrovna teď tam musí mít beďár velký jako kráva. Co teď?

„Mami,“ zakřičí ze schodů a seběhne k mamce do obýváku.

„Co se stalo?“ spočine na jeho vysoké postavě. Vypadá dobře, řekne si pochvalně, i když by se mohl přestat kroutit, jak paragraf. „Stůj rovně, a jestli tam půjdeš shrbený, tak tě nechá!“

„Mami, kde máš malovátka?“ Nic jiného ho nenapadá

„Malovátka?“

„Šminky přece.“

„V bílé kabelce,“ řekne a sleduje, jak se vrhne na chodbě ke kabelce a potom jí to dojde.

„Ukaž.“ Ošetřuje mu to a nakonec decentně zamaluje. „Nesmíš se toho dotýkat a v pondělí v lékárně ti něco koupím. Jinak máš, ale pleť čistou, pěknou. Možná to bude tím rozrušením,“ napadne ji. „Hotovo a běž. V kolik to začíná?“

„V osm.“

„Máš kytku?“

„Co?!“

„Květiny. Počkej, máme astry u cestičky a možná se najde nějaká růže. Svážu ti je. Příště koupíš růže. Holky mají rády růže.“ Pavel zasténá. Možná by přece jen měl říct, že to není rande. Ale čert to vem. Vyběhne nahoru, popadne hnědou koženou taštičku přes rameno a vyjde ven. Telefon, peněženku, klíče, probírá si v hlavě. Vše.

„Tady máš. Bav se.“

Pavel zírá na tři žluté růže.

„Schovávaly se úplně vzadu. Červené nejsou, ale ty příště.“ Dostane polibek na tvář a vystrčí ho ven.

Pavel zaúpí a přemýšlí, jak se proplíží tou jednou a půl ulicí k Jiřininu domu, aniž by celá ulice věděla, co nese. Má pocit, že celá čtvrť, ba ne, celé město na něj zírá. Dojde k domu a zazvoní. Květiny má svěšené decentně u nohy. Dívá se do oken, když si všimne pohybu záclony.

„Tady pro tebe!“ strčí kytku do Jiřininy ruky. Ta na ní udiveně kouká.

„To jsi nemusel. Děkuji moc.“

Pavel kouká na nohy a krátkou sukni, kterou má na sobě. Je hezká, i když štíhlá zrovna ne. Dokonce nalíčená a sluší jí to. Co si pamatuje, nosí kalhoty.

„Hele, víš, že ti to sekne?“

Jiřina zčervená. „Díky. Jo, lístky jsem zamluvila.“

Chvilku mlčky jdou a nevědí, kde začít.

„Kdy jdeš k tomu Japoncovi?“

„V neděli.“ Začne vyprávět, co se stalo v knihovně a o flétně. Dojdou do kina a uvědomí si, že se celou cestu dobře bavili. Proprali jak učitelský sbor, školní úlohy, tak i spolužáky a to, že Katty s těmi SMS přehání.

„Schovej se,“ najednou zasyčí. Zmateně kouká, kde co, ale to už ho vleče za velký betonový válec polepený plakáty. Společně vykouknou jako spiklenci v špionážním filmu.

„Proč mám pitomý pocit?“

„Mlč a dívej se.“  Pozorují Katty, zavěšenou do vysokého kluka. Je opravdu pěkný, znalecky ho ohodnotí.

„Vypadá dobře.“

„To ano,“ přizná nerada se sevřenými rty do úzké čárky. „Kruci, nemohla sehnat dokonalost samu! Nevěřím tomu, jako že Můra začne nosit bílou!“

„Ale no tak. Přej jí to,“ řekne shovívavě Pavel. Co s tou dokonalostí pořád má?

„Neexistují. Chápeš. Takoví muži neexistují.“

„Jdeme.“ Koupí lístky, i když Jiřina trvá na tom, že mu to vrátí.

„Nic mi nevracej. Ber to tak, že na tobě trénuji rande.“ Rozesměje se nad jejím údivem. Nabídne jí rámě, do kterého se rozpačitě zavěsí.

„Fakt?“

„Jo. Fakt. Hele, prostě jsem ještě neměl rande, ale budeš o tom mlčet. Až na to dojde, chci vědět, co dělám špatně. A sakra!“ Zůstane stát a zírá před sebe.

„Hele, není to…“

„Jo. Sensei Takahashi Hikaru,“ zamumlá jméno a uvědomí si, že poslední dobou je vyslovuje nějak moc často. Už si ani na něm neláme jazyk.

„Tedy, ten je zajímavý a ty vlasy. Nic podobného jsem neviděla. Ty vole, je to kus!“

„Já taky ne.“ A po nocích se mu o nich zdá. Češe je, dotýká se jich, probírá jeden pramen za druhým.

„Pozoruje nás.“

Pavel si uvědomí, jak asi vypadají. Dokonalý páreček štěstí. Zrudne a rychle Jiřku vleče do sálu. U dveří se otočí a málem zakopne. On jde za ním. To snad ne. Má pocit, že nemůže mít napjatější nervy. Po deseti minutách si uvědomí, že skoro sedí za Katty, která má oči jen pro jednoho muže. On by mohl mít taky, ale pravdou je, že má raději dlouhé černé vlasy přísného učitele než blond vlasy usměvavého kluka.

Líbil bych se mu?

Potom, co se tu producíruje s Jiřinou sotva. Vynadá si do blbů a vůbec nevnímá texty ABBY ani herců. Měl bys být rád, že jsi dokázal ze sebe v knihovně něco dostat, zachmuřeně přemýšlí. Je pravdou, že nohy měl jak sulc a potil se jak na stupínku. Nebylo mu lehko, ale vize Černé můry a doživotního vězení v městečku, vykonaly své. Nic nikdy hrdinnějšího nevykonal a zřejmě nevykoná.

Po půlhodině si všimne Jiřky, která je s colou v ruce nalepena na předním páru a zřejmě ani ji nijak nezaujaly skvělé pěvecké výkony. Pobaveně ji pozoruje a zapomene, že někde vzadu sedí Takahashi a možná ho pozoruje.

„Jsem spokojená,“ pošeptá mu do ucha.

Pavel nadzvedne obočí. Spokojená? Ale asi se dozvěděla, co chtěla, protože se konečně začne věnovat popcornu, který koupil, a jemu.

Vyjdou ze sálu a on jde na záchod. Ta cola dovede dělat divy, když úlevně povzdechne. Ještě chvilku stojí a potom opět zakleje. Je to duch nebo není? Nejspíš ne, protože opravdu vedle něj stojí jeho sensei. Nezná trapnější situací a k tomu se kolem motá tolik chlapů.

Rozpačitě zamumlá.„Dobrý den.“

„Dobrý den, pane Krátký.“

Tak tohle zní děsivě.

Konverzace na záchodě? Jak se chovat? Možná měl přece jen víc vnímat maminčiny přednášky na téma -  chování v různých situacích.

„Líbil se vám film?“

Pavel naslouchá, jak zapíná si zip a udělá totéž. Přejdou k umyvadlům.

„Pěkný,“ přizná. Popravdě si z toho pamatuje velký kulový.

„Ano. Co kdybychom si o něm řekli na hodině angličtiny?“

Pavel poklesne na duchu a představí si situaci, kdy říká. „Byly tam písničky. Byly tam písničky od ABBY. Byli tam herci.“ Trapas na entou.

„Ano.“ Nejspíš zajde do videopůjčovny a doma si to pustí znovu.

„Budu se těšit.“  Maličko se ukloní a on to zopakuje. Snaží se nevnímat ostatní, kteří na ně zírají. Otře si čelo. Tak tohle na jeho stupnici trapasů byl nejvyšší trapas. Desítka podtržená. Vrátí se k Jiřce, která ho netrpělivě vyhlíží.

„Tak si představ, že není tak chytrý, jak se zdá.“ Ihned mu referuje své dojmy a výsledek naslouchání.

„Proč? Nechodí na vysokou?“

„Ale ano, ale neumí vše, protože se ptal, jestli ABBA je současná skupina.“

Pavel zasténá. „To nic neznamená a zvu tě do mekáče. Jdeš?“

„Jasně!“ Vyjedou na zemský povrch a na světle zamrkají. Přejdou silnici a zamíří si to  k nedalekému Mekáčovi. Za chvilku sedí v zahrádce pod deštníkem a likvidují hamburgery s hranolky. Pavel si objednal ještě kuřecí nuggetky s barbacoa omáčkou.

„Co asi jedí Japonci?“ zapřemýšlí a vezme do úst hranolku.

„Suši. To je syrové maso,“ řekne odborně.

„Jo, ale musí mít ještě něco víc, ne?“

„Určitě, ale mně stačí naše strava. Asi ještě rýže a zelenina…,“ nešťastně se na něj zadívá.

„Taky neumíš všechno,“ vrátí ji to za toho neznámého kluka.

Jiřina na něj chvilku kouká a pak se zasměje. „Bingo. Máš pravdu, ale dokonalý není, protože má pihu na tváři.“

„A tobě se to nelíbí.“

„Tobě snad jo?“ odfrkne si.

„Nelíbí,“ přizná. Možná, ale… Zapřemýšlí, jak by asi sensei vypadal s pihou na tváři. No brr. To je jako by tam měl beďára a k jeho obličeji by se nehodil. Má ji tak pěknou na rozdíl od něho.

„Halo, seš tady nebo ne? Mínus pět bodů. Na schůzce se musíš děvčeti věnovat.“

„Cože?“

„Říkal jsi, že se chceš naučit, jak se chovat na schůzce. Tak ti to říkám.“

„Aha. Jo, promiň,“ vyhrkne ze sebe. „Zamyslel jsem se. Co budeš dělat o víkendu?“

„Zavařovat. Mamka přitáhla odněkud okurky a nějakou zeleninu. Budu celý víkend cpát okurky do sklenic, zatímco ona… A když nebudu cpát zeleninu do sklenic, budu se učit. Ta páteční hodina se mi líbila.“

„Nápad to není špatný,“ připustí, „ale na tebe si nezasedla.“ Proč se asi zarazila?

„To je fakt.“

Pavel si vezme hranolku, namočí do kečupu a sní ji. „Co říkáš tomu, že Katty chce pokračovat v těch seancích?“

„Je to velká pitomost, ale sranda,“ prohlásí Jiřka a udělá to samé.

„Takže v to nevěříš.“

„A ty jo? Já nikdy žádného ducha ani lesní vílu na palouku neviděla. Ale musíme ze Zámečku dostat ty věci. Jsou dobře schované, ale jestli na ně přijde, bude konec. A hele, ten tvůj profesor je tu.“

„Jaký můj profesor?“ zaškaredí se, ale otočí se a sleduje postavu sensei. Kruci, on je fakt dokonalej. Ne, nějaký plavovlasý kluk Katty, ale tenhle chlap je prostě skvost. Och bože, proč zrovna on? Když si představí, že s ním bude v jedné místnosti. Dýchat jeho vůni, vidět to rozkošné tělo… rozkošné? Zbláznil se a odkdy je na starší chlapy typu suchar? Odjakživa. Vždy ho víc přitahovali zkušenější, vyzrálejší muži. Zamrká, kam se to dostal.

„Má nádherný zadek!“

„To jo,“ přitaká, aniž si uvědomí, že by to kluk nikdy neřekl. Zamyšleně cucá colu.

„Cože?“ Jiřina přestane jíst a zírá na něj.

„Přikývl jsem ti. Přece musím souhlasit se slečnou, která se mnou je.“

„Hmmm,“ zabručí a dál zkoumavě pozoruje Pavla. „Ale v tomto případě bych se asi zdržela poznámek. Máš říct, že můj je skvělejší.“

Sotva, pomyslí si, ale přikývne. Takahashiho zadek je v okolí sto kilometrů nejhezčí. K tomu je cizokrajný a vypadá dobře. Má své kouzlo. Na mužském seznamu městečka vede.

„Taky jí musíš skládat nějaké poklony, ale to záleží na holce. Olina by tě asi přetáhla a vykasala si sukně, ale já mám ráda lichotky.“

„Začínám mít pocit, že je to složitější, než se zdá. Fakt by je vykasala?“

Jiřina pokrčí rameny a odsune tác. Dopije minerálku a zvedne se. „Půjdeme?“

„Asi ano. Úkol splněn.“ Klidně jdou vedle sebe a rozhlížejí se.

„Proč nikoho nemáš? Vypadáš vážně hezky, a kdybys takhle chodila do školy…“

„Já ti nevím,“ prohrábne si ofinu a rozhlédne se po ztemnělé ulici. „Chtěla bych, aby viděli víc než vizáž.“

„No to těžko.“

„Díky moc,“ odpoví sarkasticky. „Musím říct, že to byl pěkný večer. Trochu jsem měla strach, ale dá se s tebou bavit. Naučila jsem tě něco?“

„Myslím, že jo a dík za pozvání.“

„Není, za co a nemusíš mě doprovázet.“

„Mamka se to dozví a udělá ze mě karbanátky a ty předloží ve školce. Ne, děkuji. Jdeme.“

„Budeme hitem ve škole.“

„Otec bude dělat interwiev s tím Japoncem.“

„Omyl, Japonec bude hitem,“ řekne před svým domem. „A jsem ráda. Ty, nechtěl by sis zas někam vyjít? Jen tak.“ Přešlápne z nohy na nohu.

Pavel se zadívá na Jiřinu. Je hezká. „Rád, ale operu raději vynech, platí.“

„To byl muzikál,“ nadšeně zavolá a vyplázne jazyk. Zamává a zmizí ve dveřích domu. Pavel chvilku sleduje okna, která se rozsvěcejí a zhasínají, jak cestuje po domě. Otočí se a jde domů.

„Jak bylo?“ zaslechne z obýváku, Nakoukne. Mamka v domácím, pantofle se válejí na koberci, televize tiše puštěná a v ruce drží knihu. Vedle sedí taťka s brýlemi na očích a studuje noviny. Ani nevzhlédl, jen se natáhl pro hrnek s kávou. Talíř s netknutým jídlem vedle.

„Super mami a ani jsem nepotřeboval ty peníze. Tady máš.“

„Jsou tvoje.“

„Tak já koupím něco malému. Ahoj, bráško!“ řekne vesele a zmizí. Jarmila se za ním dívá a zavrtí hlavou.

„Co to bylo?“

Vilém odloží noviny a dívá se na dveře.

„Rande, myslím. Neptala jsem se a jez. Máš určitě hlad.“ Přisune k němu ohřáté karbanátky s bramborovou kaší a dvěma pořádnými okurkami.

„Děkuji ti,“ a pustí se do nich. „Nedáš si taky?“

„Ne, díky. Nějak jsem zapomněla, že vyrostl a nikdy nemluvil o holkách a najednou bum a jde na rande. Byla jsem v šoku.“

„To ti věřím. Jsem zvědav, kdo to je. Ty ne?“ Podívají se na sebe s porozuměním.

Nahoře se zatím Pavel svléká a prozpěvuje si. Nebylo to špatné a ta zvědavost, jak si obhlížela Kattin úlovek, stál za to. Podívá se do zrcadla a prohlíží se. Vypadá dobře? Bude se někomu líbit? A nemá moc plochý zadek? Neměl by trochu cvičit? Zastydí se a natáhne na sebe tepláky. Ještě se mu nechce spát. Mohl by si něco zahrát.

Telefon. Rychle ho zvedne. Jirka? Teď? Že by?

„Čauky, co voláš teď?“

„Máme na příští sobotu práci. Jdeš?“

„Jasně. Co to bude?“

„Ještě nevím, ale platí dobře. Nejspíš tancování v klubu.“

„Fajn. Jestli nebudu v márnici, tak beru. Čau.“ Zavěsí a tiskne v ruce telefon. Trochu vzrušení do jednotvárného života. Jeho druhý, tajný, trochu rebelantský život. Co by na to asi ctihodný sensei řekl? Nejspíš by s jekotem zdrhl a jeho odsoudil. Cha, kašle na to. Lehne si na postel a zírá na svůj oblíbený plakát. Opravdu je načase ho vyměnit. Nechává myšlenky volně plout, až zívne. Měl by vstát a jít se umýt. Svlékne se a vklouzne do pokrývek. Kašle na to. Jednou se nic nestane a ponoří se do Morfeovy náruče.

Sobota v něm vždy zanechává dojem, že víkendy jsou tu od toho, aby se uklízelo, jedlo a učilo se. Ve volné chvilce zajde do videopůjčovny pro Mama mia, aby věděl, o čem to je. Přece jen se nemůže ztrapnit tím, že nebude vědět nic.

V sobotu večer má před sebou na monitoru hru Flashpoint a snaží se jíst, střílet, taktizovat a houpat na židli. Ke konci mise spadne jako hruška a mise je ztracena. Načež zařve vzteky, bouchne pěstí do podlahy a posadí se. Tře si bok, když dovnitř vrazí otec. Jedním pohledem zjistí, co se stalo a zavře dveře. Je zdravý, tak je v pořádku.

Pak se znovu otevřou.

„Prý máš chodit rovně.“

„Dyť chodím rovně,“ zavrčí nasraný Pavel.

„Ano? Myslím, že má pravdu. Chodíš jako orangutan a stojíš jako věž v Pise. Divím se, že si tě nějaká všimla.“ Dveře se zavřou a je klid. Pavel na ně zírá a nemůže uvěřit. ON a orangutan? Podívá se do zrcadla. Je vysoký, ale jsou i vyšší a nechodí jako orangutan. Stojí hezky rovně. Spokojeně se odvrátí od zrcadla a poskládá svoji postavu do židle. Nohu vykroutí dozadu a druhou natáhne a sjede úplně dolů. Na uši si dá sluchátka a už jede misi, kterou zvoral. Po půlnoci s mohutným zíváním zapluje do říše snů.

Ráno dojde pod sprchu, která ho probere k životu a vyčistí si zuby, Prohlédne si beďáka v zrcadle, ale zdá se, že šminky nebude potřebovat. Spokojeně se uculí. Vypadá dobře a vzápětí se zamračí. Ale nikoho nemá. Je jak kůl v poli a chtěl by si vyzkoušet ty úžasné věci, co viděl v posledním týdnu na netu. Zajímalo by ho, zda to tak chodí i ve skutečném životě. Na různých gay stránkách se nevyzná. Jedni říkají tohle, druzí tohle. Pěkný bordel. Je fakt, že střídat partnery nemíní. Těch chorob je dnes hodně, i když se použije kondom, kdo ví, co by mohl chytit. Monogamie, to neví, jestli by toho byl schopen. Kruci, jen chce někoho mít. Proč je tak jednoduché přání složité?

Povzdechne si a vezme si knížku. Měl by ze svého brlohu vypadnout, proto odhodí knihu a pustí si bedny na plné pecky. Převleče se do tepláků a tancuje. Po dvou hodinách přestane a znovu jde pod sprchu.

Maminčino volání na oběd ho vyruší ze čtení knihy o seznámeních. Kdyby to tak byla skutečnost. Najít si dokonalého partnera. O tom sní každý. Bože, mít někoho, kdo mu perfektně rozumí. Jeho druhou půlku.

„Já to chci taky,“ zašeptá, ale dobře ví, že je to jen sen. Zkusí si představit, jak by vypadal jeho dokonalý partner. Po chvilce to smete ze stolu, protože pokaždé se do něj vloudí dlouhé černé vlasy.

„Oběd, Pavle. Dolů nebo to dám slepicím!“

„Žádné nemáme,“ prohodí a složí svoji postavu do židle.

„Seď rovně. Já už nevím, co s tebou. Asi zajdeme za doktorkou.“

„Stačí knihy na hlavu a chodit, chodit a rákoska.“

„Tati, jsme ve dvacátém prvním století. Ne v osmnáctém za Komenského.“

„Sedmnáctém,“ pronesou oba automaticky. „Jak to, že to nevíš? Žádné hry nic takového. Učit se budeš. Základ musí umět každý!“

„Ježíš, nějaký starý pacholek mě může něco,“ zabručí.

„Ten starý dědek položil základy moderního učitelství. Já ti dám, starý pacholek. Zřejmě budu muset na tebe více dohlédnout. Nebýt jeho, ještě stále by se používala ve škole rákoska. Ne, že byste ji někdy nepotřebovali.“

„Dobře. Spletl jsem se. Stačí. Odpoledne jdu s klukama ven.“

„Hmm, ale večer se budeš učit.“

„Ano, mami.“ To tedy vymňoukl s tím starým páprdou, pomyslí si a obejde ho strach, že by dostal zaracha. Sice ho už dlouho nedostal, ale není to nemožné.

„Tak ahoj,“ řekne ode dveří ve dvě hodiny a dá si na záda batoh s učebnicemi, sešitem a perem.

„Tady si to vezmi. Později dostanete hlad,“ vtiskne mu do ruky dózu. Pavel ji rozpačitě přijme a nacpe ji do batohu.

„No jo. Čau!“ Vyvede kolo před branku, která opět zaskřípe. Bude s tím muset něco udělat. Nasedne a vyjede směr Zámeček. Lepší, když tam bude dřív, než později. Pohvizduje si a rozhlíží se kolem. Začíná podzim, když si všimne spadaných listí, které krajinu pomalu přeměňují do podzimních barev. Zlaté, hnědé a červené odstíny nabývají navrch, ale zatím ještě je hodně zeleně a brzy začnou růst houby. Na to se těší každý rok, i když s Černou můrou za zády…

Zabočí na lesní cestu a zastaví až před domem. Vzpomene si na noční vyjížďky, kdy sem jezdili s Katty, Jiřkou, Markem a Láďou. Občas se přidal i Jarda. Jen tu bylo ticho a klid.

Zamkne kolo a zazvoní. Upraví si bundu a čeká. Odfoukne si patku, upraví vlasy, podívá se na boty a nedýchá. Hypnotizuje dveře. Otevřou se, neotevřou. Pohlédne na hodinky. Ještě patnáct minut.

„Dobrý den,“ vyhrkne a neví kudy kam očima. Je v domácím a zřejmě ho nečekal.

„Dobrý den, Krátký - san. Pojďte dál.“ Uhne se a vejde dovnitř. Udělá v botách krok, když ho zadrží ruka. Strne, jak jim projede proud. Zakašle a neví, co dělat.

„Boty, prosím,“ ukáže na boty a připravené pantofle.

Pavel na to zírá a potom si vzpomene, že Japonci chodí doma v pantoflích. Zuje je a odloží na malý kobereček, kde jsou další dvoje boty. Nazuje si modré pantofle s pocitem, že je asi na jiné planetě. Jde do knihovny. Z předchozích výletů ví přesně, kde co je.

„Omlouvám, že nejsem připravený. Netušil jsem, že přijdete dříve. Jestli dovolíte, hned přijdu. Čaj nebo kávu?“

„Čaj,“ řekne a je rád, že pochopil aspoň něco. To bude dřina. Rozhlédne se po pokoji. Voní to tu a potom si všimne, že je důkladně uklízeno a vycíděno. Z koberce by se dalo jíst. Když si vzpomene na prach a jak to tu vypadalo. Sundá si batoh a vytáhne učebnice.

Mám strach, uvědomí si při poslechu tikotu hodin. Začíná mu to jít na nervy, ale nemá odvahu se pohnout.

„Omlouvám se, že jste musel čekat. Prosím.“

Pavel s úžasem pozoruje, jak servíruje čaj v malých šálcích. Vzpomene si na svůj čtvrtlitrový hrnek a má pocit, že hoří, až za ušima. Co s tím jako má dělat?

„Něco je v nepořádku? Doufám, že vám čaj bude chutnat.“

Já chci umět anglicky! Zavyje a zavrtí hlavou. Zdá se, že správně, protože si profesor oddechne.

„Tady!“ Rychle vytáhne z batohu dózu a položí ji na stůl. Nevšimne si, že Hikaru strne.

„Děkuji moc.“

„Od mamky.“

Hikaru odloží stranou dózu a upije čaj. Pavel sedí a zírá na stůl a na máslové sušenky, které přinesl s čajem.

„Začneme Krátký – san?“

„Pavel, prosím!“ zašeptá z posledních sil. Má pocit, že další oslovení Krátký nesnese.

Takahashi se pomalu usměje a Pavel na něj očarovaně hledí. Kamenné rysy změkly a on je ještě hezčí. Bože, kdo ten chlápek je? Vypadá jak filmová hvězda. Ještě trochu a jeho srdce bude na stole.

„Pavel – kun?“

„Pavel,“ stojí si na svém.

Hikaru upije čaj a přikývne. Přemýšlí nad zvyklostmi. „Pavel.“

„Díky bohu,“ pronese a má pocit, že nervy mu odpochodují směrem domů. Tyhle hodiny zřejmě nepřežije.

„Chci o něco požádat. Po hodině.“

„Já zapomněl, kolik chcete peněz za hodiny?“ vytáhne peněženku a položí ji na stůl. Takhle snad to lépe pochopí. Peněženky snad mají všude. I v Japonsku.

„Mám jiný návrh.“

„Návrh?“ zopakuje a potom si vzpomene, co to je. „Ano?“

„Potřebuji naučit česky. Hodina angličtiny, hodina češtiny.“ Vstane a ukloní se.

Pavel by zavyl. Kdy konečně s tím přestane?

Hikaru čeká. Sice je starší a má vyšší postavení, ale žádá po něm něco. Snad řekne ano. Pokusil se to naučit, ale výslovnost, cítí, že je mizerná.

„Ano.“ Česky umí dobře. Snad to nebude nic těžkého.

„Děkuji moc a teď prosím knihu.“

Pavel ji přisune. Začíná mít pocit, že to nebyl dobrý nápad. Sáhne po čaji a upije. Překvapeně se podívá, co to je. Zelený a neslazený. Rozhlédne se po cukru, ale ten nikde. Japonci asi neznají cukr, pomyslí si.

„A neznají únavu,“ řekne o dvě hodiny později venku na kole s hlavou bušící do rytmu tympánu. Černou můru přežije, je otázkou, jestli přežije pana Takahashiho.

„Večeře,“ řekne hezky česky Hikaru v okně a dívá se za odjíždějícím Pavlem. Spustí záclonu a přejde ke stolu. Vezme dózu. Od maminky. To je hezké. Zajímá ho, co tady jedí. Otevře a rozpačitě se dívá na něco hnědého. Možná to bude dobré. Začichá. Skořice a jablka. Divné, ale nemusí to být špatné. Dá si to na snídani. Příště bude muset připravit na oplátku něco pro jeho maminku. Usměje se a donese do lednice.

Pavel – kun nebo spíš Pavel. Je hezký, když se usmívá, i když se úsilím mračí. Zajímavý, i když seděl jako by měl křivici. Podivné, ale hodně lidí tady chodí pokřiveně.

Zajímavá země a on má učitele s nejhezčíma zelenošedýma očima, jaké viděl. Usedne za stůl a otevře učebnici.

„Večeře,“ spokojeně zopakuje.

Flétna - 4_Sensei