Grim Manor
Dědictví
1.
Temple McGregor zastaví auto. Přes přední sklo se nevěřícně zadívá na vysokou budovu. Nečekal něco tak velkého. Třípatrová budova s křídlem napravo a nalevo. Okna přívětivě se dívají do krajiny. Udržovaný park a vzadu vykukují další budovy. Před budovou je moderní parkoviště, ústupek pro auta, moderního vetřelce do krajiny, kde se zastavil čas. Nerozumí tomu. Tohle nemůže být jeho. Určitě si z něj místní vystřelili. Přesně tak. Však se divně tvářili, když se ptal na hotel Abashiri, což jak se dozvěděl z Wikipedie, je japonské vězení. Prostě Skoti. Co na to říct. Ale musí přiznat jedno. Je to náramně hezký hotel, kde by rád strávil dovolenou po boku nějakého sympaťáka. Problémem je, že na ten hotel nemá. Už chce otočit auto, když si všimne v zrcátku menšího auta. Opět se zadívá na překrásnou budovu.
„Halo, pan Temple McGregor?“
Temple udiveně sroluje okénko. „Ano, přejete si?“
„Evan Fleming. Rád vás vidím. Nalezl jste to docela dobře a omlouvám se, že jedu tak pozdě, ale dcerce roste zub. Tak pojďte dál.“
Temple ztuhne. To není legrace? Vystoupí. „Hej, nedomluvili jste se na mě?“
„Nechápu. Nejste snad pan Temple Mac Gregor?“ začne se hrabat v tašce.
„No to ne, jsem ale, tohle je vážně moje?“ Opět se nedůvěřivě zadívá na budovu.
„Jistě.“
„Aha, víte, nečekal jsem něco… Tak velkého.“
„Rozumím. Samozřejmě je to asi pro vás překvapení. Pan McGregor nerad stavěl na obdiv své bohatství. Když zde udělal hotel, mnoho lidi říkalo, že se zbláznil, ale turisty to tu přitahuje.“
„Tady?“ Jistě krajina je pěkná, ale to je asi tak vše.
„Pojďte, uvidíte. Vpravdě je to královské bydlení.“ Zamlčí, že dům je proslavený tím, že v něm straší. Otevře hlavní dveře.
Temple zvědavě nakoukne. Tak tohle dědictví je jako vypasené prase, pomyslí si, když vidí přepych šlechtického sídla. Na podlahách leží koberce, vyřezávané skříně, truhly, na zdech visí překrásné obrazy a gobelíny. Strýček očividně se shlédl, stejně jako jeho rodiče, ve středověku. I když ten název tomu nenapovídá.
„Tak, pane McGregore, je vám něco?“
„Ne, jen uvažuji, co s tím budu dělat.“
Evan se zatváří ohromeně. „Nebudete zde dál provozovat hotel?“ optá se napjatě. Tak tohle by pro jejich malou vesničku znamenalo katastrofu.
Temple si prohrábne černé vlasy. Otočí se, udělá krok vzad. V nadživotní velikosti je vyobrazen na obraze v skotském národním kroji. Pak si oddechne. Není to on, protože na něj se dívají černé oči a on má modré. Však otec žertoval, že to je z matčiny strany.
Evan se mračí. Zatraceně, co má dělat? Potřebuje, aby to dědictví převzal.
„Nevím sám,“ začne nepřítomně Temple. „Nečekal jsem něco takového. Víte, myslel jsem, že to bude malý obyčejný hotýlek, ne zámek.“ To je přesné pojmenování hotelu. „Učím na Univerzitě starověk.“ Duch středověku na něj nepřešel, což jeho rodiče mrzelo, ale jeho mladší sestra jim to vynahrazuje svým nadšením pro jejich specializaci.
„Chápu. Víte…“
„Co to bylo?“ lekne se, když zaslechne kroky.
Evan zanadává. To nemohl dům počkat? Proč zrovna teď? „Zřejmě jen někde nedovřená okenice. Co kdybyste to podepsal?“ Popostrčí ho k stolku s vázou, v které jsou žluté růže. Zachmuřeně je pozoruje. Pan Samuel McGregor zemřel před dvěma měsíci. Když dostal na starost zámek, málem dostal infarkt a půlhodiny mu trvalo, než se odhodlal do něj vkročit. Usměje se. „Omlouvám se, to víte, dělá mi starosti dcerka. Moje první.“
„Chápu.“ Má to podepsat? Rodiče by byli nadšeni, ale i tak? Jak to, že nikdo nevěděl o strýčkových aktivitách? Vždyť v něčem takovém by rodina byla pečená, vařená. Nebo snad proto strýček pokaždé skuhral, že se sotva uživí? Že by na rozdíl od členů rodinného klanu byl posedlý proslaveným skotským hamounstvím?
„Tady je to připravené.“ Evan mu podává pero. V duchu zaklíná všechna božstva, ať to podepíše. Tenhle hotel, který nezaměstnává nikoho z vesnice, potřebují jako sůl. Jen díky němu prosperují a mohou žít v domech svých pradědů.
Temple zaváhá. Zdá se mu to nebo ho pan Fleming nutí do podepsání smlouvy?
Buch buch. Zvedne hlavu. Tohle okenice určitě nebyla. Zadívá se na nervózního Fleminga. „Jen vítr. Ta okenice,“ opět řekne. V ruce drží pevně pero. I jemu to zní divně, ale co jiného má říct?
„Okenice? Neměl byste se o to postarat?“
Tak to konečně podepiš, sakra! Má chuť zařvat Evan, jinak katolík jako poleno. „Hned to bude.“ Ale dál drží pero. „Je to krásný majetek a to jste neviděl bazén, stáje, malé golfové hřiště.“
Temple vyvalí oči. „Jízdárna?“ Koně nesnáší.
„S koňmi,“ zdůrazní a zatetelí se. Konečně nějaký výraz než ten podezíravý. „Šest nádherných koní.“ Jen kdyby nebylo divné, že jsou černí jak smůla a sledovali ho na každém kroku, když byl se na ně podívat, zda jim něco nechybí, pomyslí si. „K tomu kočár, sáně, opravdu si tu můžete žít jako král.“
„Saně. Vždy jsem toužil… Tak to sem dejte.“ Vždy toužil zkusit si jízdu sáněmi.
Hurá! Zařve v duchu Evan. Málem, že nebrečí štěstím. „Tady, tady a tady. Tak právě jste se stal majitelem panství.“
„Tak a co teď s tím budu dělat?“
„Určitě to brzy zjistíte. Tady máte klíče.“ Ošije se, protože v zádech ucítí mrazení. Jako by ho někdo provrtával. Chápe, že je tu vetřelcem. Možná po dlouhé době první člověk z vesnice, co vkročil do domu a i tak nemohl se všude dostat. „Omlouvám se, ale budu muset jít. Co večer U krále Jiřího?“
„Místní hospoda?“
„Jistě. Tak co, přijdete? Místní jsou zvědaví na nového pána Panství,“ spolkne Grim. Ještě by si to mohl rozmyslet.
„Tak dobře. Skutečně je to tu velké. Nejdřív si vybalím a lidé?“
„Lidé?“ začne couvat. Konečně mu zřejmě došla abnormalita toho místa.
„Jistě. Někdo se o tu musel starat?“
„Aha. No, víte, váš strýček,“ mrkne na obraz, „pan Samuel McGregor, se o vše staral sám.“ Udělá krok vzad. Ten pohled, který vycítil po podpisu smlouvy, se ještě přiostřil a všechno v něm řve: Utíkej! Nebezpečí!
„Cože?!“
„No ano, ale můžete najmout kohokoliv. Většina lidi po smrti vašeho strýčka odešla.“
„Počkejte, vždyť jste řekl, že se staral o vše sám!“
„Ano, no ehm ne, úplně, musím jít, to víte, moje dcerka.“
„Tak počkejte!“ zakřičí, ale místo, kde před chvíli stál Fleming je prázdné. Kdyby se nedotkl jeho ruky, řekl by, že to byl duch, tak rychle zmizel. Taková blbost, rozčilí se. Duchové neexistují! Shrábne papíry, zadívá se na klíč. Někde asi budou další, ale první co udělá, tak se seznámí se stavem strýčkovy pozůstalosti včetně bankovního konta panství.
Fííííííí!
Temple zvedne hlavu. Zamrká, protože velký křišťálový lustr se chvěje, jako by nad jeho hlavou probíhala taneční zábava. Zavrtí hlavou. Blbost. Přejde k pultu.
Cink. Zasměje se, když zvonek vydá zvuk. Nálada se mu zlepší. Zrak mu padne na psací pero a knihu. Otevře ji. Jde to snadno. Udiví ho, kolik je tam jmen, to že většinou přijeli a vzápětí odjeli, toho si nevšimne.
Brnk, brnk, brnk.
Klavír. Tak a má toho dost! Tohle už není normální zvuk. Tedy normální je, ale nebude ze sebe dělat blbce. Prý tu nikdo není, chacha. Jde za sladkou melodii, která je slyšet všude stejně. Přechází chodbami, až neví, kde je. Potřebuje klíče.
„Gejša, Kjóto, Sakura,“ jména pokojů, kolem kterých prochází. Obrovská kuchyň, snad nekonečné sklepy, temná půda s poletujícím prachem ve slunci. Nakonec dorazí do recepce. Začne hledat klíče. Má je. Za ním je skříň s druhými klíči. Zírá na ně uhranutě. Jsou nádherná s roztodivnými přívěsky. Tohle jsou umělecké klíče. Pak si uvědomí jedno. Sladká romantická melodie je už pryč. Někde, jak hledal cestu na recepci, se vytratila.
„Tak, Temple, první co potřebuješ, je plánek.“
Vrzzzzzzzzzz, Vrzzzzzzzzzzz, ozve se.
Prudce se otočí. Zamrká. Na stěně se vzdouvá gobelín. Přísahal by, že tam dřív nebyl. Přikročí, přejede si oči. Nakloní se. Plánek na gobelínu. „To už přestává všechno,“ zamumlá. Vyjde ven. Čas pokročil a zešeřilo se. Ubytuje se někde v pokoji a zítra bude řešit ostatní věci. Vyndá kufr. Myslel si, že to bude záležitost pár dní a nakonec tu zřejmě stráví delší dobu.
V budově si vybere pokoj s názvem Samuraj. Líbí se mu černozlaté barvy. Přivoní si k bílým rozkvetlým růžím. Začne vybalovat, když si vybaví, že slíbil, že se staví U krále Jiřího v hospodě. No nic, bude muset, protože chce se sousedy vycházet dobře, zvlášť když si bude muset najmout pár lidi. Není strýček, ale i tak je to divné, že tu nikdo nebyl. Ani tomu Flemingovi to nepřipadalo divné. Celé to setkání bylo podivné. Jako by se tu bál, ale čeho? Strašidel? Zasměje se.
Dole zavře dveře. Ošije se. Neztratí se tu něco? Vzhlédne k oknům hotelu. „Stíny,“ zabručí nad stínem v jednom okně. Vyjede.
„Takže, chlapci, pokud chceme, aby vše bylo při starém, pak nikdo ani necekne o minulosti panství a pokud ano, co máte říct?“ Fleming se rozhlédne po mužích a pár ženách.
„Aby se napil!“
„Výborně. Jsem krapet nervózní, ale musím přiznat, jsme na panství závislí.“
„Žij a nech žít, to je naše heslo, už od prvního majitele,“ usekne ho starosta Burning.
„Jojo,“ přitaká nejstarší obyvatel vesnice Ian. „Jak vypadá?“
„Jako McGregor! Přisahám, jen ty oči jsou jiné. Až jsem se lekl, když jsem ho uviděl poprvé.“ Upije pivo. „Měl jsem příšerný strach, že to nepodepíše.“
„To by byla velká nepříjemnost. Pamatujete, jaké to tu bylo, než to McGregor převzal? Skoro jsem nespal a už jsem se chtěl stěhovat.“
„Už jen to Grim Manor, odrazovalo od koupě a to bylo za babku.“
„Jo jenže v takovém stavu v jakém je teď, nebylo.“
Jako na povel se všichni otočí ke dveřím.
„Zdravím.“
„Je menší.“
„Není tak mohutný,“ ozve se jiný hlas.
Fleming vstane. „Vítejte. Mohu vám představit pana Temple McGregora?“ Provádí ho od stolu ke stolu a představuje obyvatelům vesnice. Pak ho usadí k sobě.
„Same, pivo pro majitele panství.“
„Jak se vůbec jmenuje?“ optá se s úsměvem Temple. V hospodě nastane ticho.
„Kdo? Jak vám chutná? Tohle vyrábíme my.“
„Cože? Aha pivo.“ Napije se. „Výborné. Nechtěl by někdo u mě pracovat?“
Ticho.
„Potřebuju pár lidí. Je to tam dost velké.“
Mlčení.
„Tak snad z okolních vesnic?“ optá se nejistě Temple.
„Můžete zkusit, ještě jedno pivo!“ řekne Fleming.
Temple se zadívá na nedopitou skleničku. Ti vesničané se chovají fakt divně, ale je možné, že zde nikdo nepotřebuje práci. Ale i to je divné. Napije se, protože ty pohledy… Jsou fakt divné. Zadumá se, jak slovo divné se začíná vyskytovat skoro v každé jeho myšlence.
„Pivo!“
„Ne, ne, skutečně už nemohu,“ řekne Temple. „Nepiju tolik, ale už pojedu, neznám ještě dobře cestu.“ Nemůže přijet do hotelu nalitý jako prase. Zvedne se. „Kolik jsem dlužen?“
„Nic, to je na mě,“ řekne Fleming. „Na přivítání.“
„Tak dobře, příště zvu já, a kdyby měl někdo zájem o práci, rád ho uvítám.“
„Jistě, tak dobrou cestu.“
„Šťastnou cestu.“
Dveře se zavřou. „Práci? Dělá si legraci? Tam nikdo nepracuje už dobrých čtyři sta let.“
„Pět set!“
„Blbost, je to tři sta třicet let!“
„Tak dost!“ zařve starosta. „Není to jedno?“ posadí se. „Hlavně nesmí z Grim Manor utéct. Víte, co by se stalo.“ Všichni zasmušile se zadívají do sklenic.
„McGregor neměl umírat. Teď nevíme, co bude dál,“ ozve se vzadu muž v uniformě.
„Co je to za lidi?“ říká si sám pro sebe Temple, najednou stočí volant. Vykloní se. „Hej, je tam někdo?“ Nic se neozývá. Vyleze z auta a mrkne se pod auto, ale nic neobvyklého tam není. Podívá se na nebe a zůstane stát. „Krása!“ vydechne. Mohl by se dívat do nekonečna, když se ozve. „Vaaúúúúúúúúú!“ Vlci?! Rychle nastoupí do auta. Pak se zasměje. Vždyť panství obklopují lesy a v lesích žije co? Zvířata a mezi nimi i vlci. Nic nenormálního.
V hospodě se místní pokřižuji.
„Začíná to,“ řekne stísněně jeden.
„Lov,“ dodá druhý a mohutně si přihne. Zadívá se na velké hodiny. Deset třicet ho uklidní.
„Snad se to brzy spraví,“ řekne hospodský, statný muž. „Iane, nemáš být venku?“
„Už jdu,“ řekne mrzutě Ian Fleming. Přejde k bratrovi. „A nezdržuj se tu dlouho.“
Evan Fleming přikývne. „Po jedenácté vypadnu.“ Nepsané pravidlo vesnice. Od půlnoci do šesté ranní, nikdo nevyleze, i kdyby hořelo.
„Nerad bych zavedl o tobě spis.“ Dotkne se policejní čepice a vyjde ven.
Temple mezi tím spokojeně dorazí ke vchodu hotelu. Zaparkuje, otevře. Zívne, pak se rozesměje, aniž ví proč. Dojde do svého pokoje, kde padne na postel. Zívne a usne jako špalek.
Bim, bam, bim bam, ozve se dvanáctkrát. Ručičky na starodávných hodinách v hale, stejně jako na všech ostatních, se zastaví. Temple se přetočí. Křeslo se pohne směrem k posteli. Ze tmy se vynoří postava, posadí se do křesla. Ze stínů, z koutů i zvenčí přicházejí nejasné postavy. Obklopují postel.
„Pane McGregore, probuďte se,“ ozve se líbezný hlas.
Temple se přetočí, otevře oči a zařve, pokrývku strhne na sebe a přikryje se.
„Já říkal, že má ho probudit někdo jiný,“ špitne postava v černém hábitu, z kterého koukají kostnaté ruce. Zpod kapuce žhnou zelené oči.
„Mám nejhezčí hlas,“ ozve se sladce dotčená osoba s rukama v bok. Mračí se.
„Betsy, my víme, ale tvůj vzhled je mírně děsivý.“
„Jak děsivý?!“ zařve nespokojeně Betsy. „Se podívejte na sebe!“
Temple vykoukne a opět zařve, protože zahlédne zbytek. Zírá do deky a přemýšlí, kde je. To nemůže být hotel, to je… Tohle je sen, sen. Má to! Je to jenom sen! Odhodí pokrývku, čímž udiví bytosti v místnosti. Zářivý úsměv je rozhodí ještě víc. „Jste jen sen. Dobrou noc.“
„Infarkt nedostal,“ ozve se skřehotavě zelená bytost. „Dobré znamení, ne? Měli byste si pospíšit. Končí vám sladký život.“
„Dobré znamení? Vždyť šel spát! Ignoruje nás!“ Na rameni šeredné malé ženské souhlasně zasyčí černá kočka.
„Klid!“ ozve se hlas z křesla. Muž vstane. „Hádky je to poslední, co potřebujeme. Moc dobře víte, jak na tom špatně jsme.“ Ozve se souhlasné zamručení. „Takže já tu zůstanu, vy zmizte a pokusím se mu vysvětlit situaci.“
„Očarujeme ho!“ zařve vysoký muž s kožešinovou hučkou na hlavě. V ruce má baňku, z které se podezřelé kouří.
„Bože, vysvětlete mu to někdo! Ven!“
„Já nemohu zůstat? Je hezký,“ zažadoní Betsy sladkým hláskem.
„Ne! Ven!“
Betsy zafňuká, stočí příliš dlouhý provaz kolem ruky a jde pryč. „Zase on, to je nespravedlnost.“
„Vypadá nejvíc lidsky a pak potřebujeme ho. I tak máme štěstí, že tu můžeme být,“ odsekne ji muž v černém hábitu posetý zlatými hvězdami. Místnost se vyprázdní.
„Měl byste vstát.“
Temple vyletí ze škatulky. Běží ke dveřím. „Sen! Sen!“
„Nechápu, proč zrovna máme dalšího majitele, co nevěří v strašidla. Mé jméno je hrabě István II. Turzo. Rád vám vysvětlím naší i vaší situaci. Ne, nemůžete odejít.“
Temple přesto zmáčkne kliku. Ví, že nezavíral, ale dveře prostě nejdou otevřít. Cloumá ještě dost dlouho, až se unaví. Otočí se k hraběti. Nechápe, co tu dělá. Vypadá jako z devatenáctého století. Černé kalhoty, lakýrky, žaket, bílá košile, kravata, v ruce svírá klobouk.
„Vynadíval jste se dost?“
„Co tu děláte?“
„Já? Bydlím. Ve sklepě, přesně řečeno. Mám tam skvělé podmínky. Hodně spím, víte? Ještě něco, nebo se mohu pustit do vysvětlování situace?“
„Ti, ti…“
„Obyvatelé hotelu.“
„To se mi zdá! To není možné. Měla provaz, tady kolem krku!“ zuřivě gestikuluje. „Tlustý a byla siná.“
„Pověsili ji. Normální, že má provaz, důkaz své popravy. Ještě něco?“
„Jak normální. Popravená! To je šílenost! To…“
István si ho zvědavě prohlíží. Zajímalo by ho, jak dlouho ještě. „Mám čas do východu slunce,“ upozorní ho. „Pak musí jít spát.“
„Vypadněte!“
István si povzdechne. „Nejde to. Tedy neradi bychom vypadli.“
„Všechno jde. Vypadněte! I ta herečka! Jo ták! Další vtípek místních, co?“
„Haf, haf vaúúúúúúúúúú!“ Do místnosti vpadne černý obrovský pes. Na zem pustí popsaný pergamen, který se rozvine. Nedočkavě se zadívá na Templa. Ten před bestii uskočí do rohu.
„Bertie, prosím, dnes ne!“ zarazí ho hrabě.
„Vaúúú!“ nese se zklamaně domem.
„Ne, skutečně dnes ne, zkus zítra,“ řekne István.
Černý pes schlíple chňapne po pergamenu. Z hořících očí skanou slzy. „Vaúúú!!“ skok a je pryč. István rychle uhasí malé ohníčky.
„No vidíte, co jste způsobil. Málem náš domov shořel.“
„To je můj domov!“
„Náš domov!“ vykřikne už István netrpělivě. Zrovna mu došla trpělivost.„Proklatě, zde bydlí strašidla, chápete?!“
„Cože?! Počkejte, to je blbost!“
„Proč asi ten Fleming tak spěchal? Proč myslíte, že tak naléhal na podepsání smlouvy a získal jste nějakého zaměstnance?“
„J…ak, jak… to ví…te?“
Dům otřese děsivý smích hraběte. „Víme vše. Nikdo sem nechtěl, co? Už celá staletí zde nikdo neslouží. Proč taky? Poslední smrtelník, vyjma majitelů panství, zde zemřel před sto padesáti lety.“
„Nechápu to!“ zakřičí vyřízený Temple. Výchova, vše, co se učil, vše co zná, prostě jeho já odmítá přiznat si, že strašidla existují. Sedí u stěny, kolena pokrčená, tvář má přitisknutou k nohám a uši si zacpává rukama.
Istvánovi se ho zželí. „Je mi to líto. Máte na výběr. Buď nám smlouvy podepíšete, nebo odejdete a my taky.“
Temple neposlouchá. Je mu všechno fuk. Naslouchá zvukům domu, ale žádné vrr, aú, buch není slyšet. Jako by nechtěl nebo ještě hůř zlobil se.
Na hlavu hraběte se zatím snesou nadávky a pergameny.
„Klid, je to McGregor! Bude to v pořádku!“ snaží se je uklidnit, ale kdyby nebyl upírem, zřejmě už z něj dávno jsou kosti.
„Jsi k ničemu!“ prohlásí jako první Betsy. „Já si balím.“
„A kam chceš jít?“
Betsy ztuhne. Moc dobře ví, že není kam. Jedině tam, kam strašidla patří, jestliže nemají smlouvy.
„Dej mu šanci. Právě se dozvěděl, že existují duchové, čarodějnice, k tomu tam vpadl Bertie. Můžeme být rádi, že ještě žije.“
„Kdyby žil Samuel, bylo by to jiné,“ povzdechne si Černý rypák.
„Přesně a až nás přijme, musí zjistit, co se jeho strýčkovi stalo. Já,“ zdůrazní István, „nevěřím na nehodu.“ V tanečním sále nastane ticho přerušované vrzáním kloubu kostry. „A teď klid. Jdu spát.“ Zívne si, i když nemusí spát, naopak v noci je mu nejlépe a dnes je krásná noc.
„Blbost, jde spát,“ zamumlá čarodějnice a pohladí kocoura černého jako noc. Tomu se zablýsknou zelené oči a souhlasně zamňouká. „Zítra mám hodně práce, jo a uvažte někam Bertieho. Teď nepotřebujeme maléry s hořícími chalupami.“
Muž v zeleném přikývne. Zmizí jako by tu nebyl. Za chvilku je vidět v zahradě jak sedí u Bertieho, který pláče a vysvětluje mu situaci.
„Vaúúúú!“
Temple prudce zvedne hlavu a zadívá se k oknu. Čeká, že se sem vřítí černá bestie, ale nic se neděje.
„Aspoň vím, čí to byl hlas.“ Oči má upřené na hodiny. Najednou ručička se pohne a hodiny poskočí na trojku. Uleví se mu tak, že se rozbrečí. Rozpačitě si utře slzy, pak se posadí. V hlavě má jedno. Strašidla existují a maminka si je nevymyslela.
