Grim Manor
Vrah
4.
Idris s Ervinem se po sobě podívají. Pán není nadšený, což znamená jedno: Nenávidí koně. „Je to daleko,“ řekne diplomaticky Ervin. Jistě mohli by tam jít pěšky, pro ně s Idrisem žádná překážka, ale to by byli pryč do večera. Pochybuje, že by tam pan McGregor běžel. Tak zdatně zas nevypadá.
„Daleko?“
„Do večera bychom sotva se vrátili a museli bychom nasadit ostré tempo.“
„Koně.“ Vidí jim do žaludku. Oba dva jistě na koních vyrostli. „Tak půjdeme. Máme nějaké?“
„Jistě. Pekelné spřežení. Čekají, až je navštívíte.“ Idris s Ervinem se zářivě usmějí, jako by pekelné spřežení bylo obyčejnou věcí.
„Nějaký normální kůň?“ navrhne nenápadně.
Idris se usměje ještě víc. Už ty koně viděl. Jsou úchvatní. „Jsou nádherní. A bohužel žádný normální kůň by nebyl schopen vedle nich žít. Je jich šest, tak to do saní i do kočáru stačí.“
„Aha. Dobrá zkusím to. Mluví?“ zeptá se zkusmo.
„Vůdce, ano.“
„Kristovo noho,“ zašeptá Temple. Zajdou za budovu a on uvidí prostorné stáje.
„Nedoporučoval bych cokoliv, co je spojeno s křesťanstvím, před nimi vyslovovat,“ vysvětlí Ervin. Otevře vrata. Vejdou dovnitř. První co Templeho napadne, že to tu nesmrdí jako ve stáji. Naopak voní to tu. Druhé, že tak prostorné boxy asi nikde jinde neexistují.
„Dobrýý den, pane. Jsmee rádi, že jste nás navštívil.“
„Morituri te salutant!“ pozdraví statečně Temple větou gladiátorů. Bože, ten kůň je dvakrát tak velký než normální. Zemře…/Ti kdo jdou na smrt, tě zdraví./
„Audaces fortuna iuvat, domine. Dominus et deus?“ odpoví perfektně kůň, čímž Templeho naprosto ohromí. K tomu ta otázka na konci zní krapet ironicky. /Štěstěna přeje odvážným, pane. Pan a bůh?/
„S…To ne! Umíte latinsky?“ vykoktá.
Kůň přikývne. „Octavius, domine. Vojáci X. legie zvané též Gemina. Rád bych, kdybysteee mou a mých kamarádů potvrdil smlouvuuu.“ Za koněm se objeví další vraník s pergamenem v tlamě. Pustí ho na zem, načež se pergamen sám od sebe rozvine. Kromě znění smlouvy je tam šest jmen.
Temple je nadšený. „Netušil jsem, že umíte latinsky. Equites?“ napadne ho.
„Anooo, domine.“
„Tak jdeme na to. No co, změnil jsem názor,“ řekne, když si všimne pobavených pohledů strážců. „Rozhodně jsem rád, že se mohu s koněm domluvit. Nejsem zdatným jezdcem,“ přizná konečně.
Kůň přitiskne na pergamen své kopyto. „Jeee to za mě a mé kamarádyy.“
„Jistě.“
„Uděláám z vás eques,“ pronese černý hřebec.
Temple se zašklebí. Měl tušení, ale na druhé straně, proč ne? „Jedině, když občas promluvíte i latinsky. Vyučují na univerzitě Starověký Řím.“
„Ita est!“ /Tak jest!/
„Skvělé, je tu ještě někdo, kdo chce podepsat smlouvu?“ optá se v dobrém rozmaru Temple, který nečekal, že by zde narazil na vojáky římských legii. Možná by konečně mohl i napsat nějakou knihu. Času by snad měl dost. Pak si vybaví exekuční příkaz a nálada mu poklesne, ale jak říkal jeho profesor historie. „Krok za krokem, mladý muži, historie nevznikla za minutu.“
„Pane, měli bychom jet. Je to skutečně dálka.“
„Dobrá jedeme. Tak na kom pojedu? Nemohu jezdit na římských vojácích. Je to nepatřičné a krapet divné.“
„Nevadííí, domine. Nosímee jezdce už celá staletíí. Budee pro nás čest nést i váss!“
„Tak dobře, Octavie.“
Ervin zatím osedlá dalšího koně a Idris přivede svého nádherného ryzáka. Za chvilku už jedou volným krokem po cestičce. Temple je nadšený. Tohle je jiná jízda než tehdy. Taky nádherné okolí dělá své. Musí Betsy opět říct, jak skvělé odvádí práci. Zahlédne bazén. Hvízdne. Tohle není maličký bazének, ale obrovský bazén, kde by si mohl dát klidně padesátku. Dokonce má pocit, že viděl velký rybí ocas. Sirény? Proč ne, má tu i jiné hosty. Má v tom nějak nepořádek, ale než tam dojedou, může Ervina vyzpovídat.
„Ervine, jak je to s vámi a s hotelem?“
„Nerozumím.“
„Ta práce.“
„Ach to. Kde začít? Popravdě netuším, kdy to začalo, ale abych… myslím, že to byla ta rozpadlá střecha. Jistě, nebylo to teď, ale před několika staletími. Netuším, jak se tehdy podařilo přimět prvního majitele k tomu, aby přijal ducha. Tehdy byla jiná doba a najít personál bylo velmi těžko. Pár duší, které neměly na výběr, tu pracovalo a k té střeše. Stejně jako bylo obtížné najít služebnictvo, bylo těžké najít i řemeslníky. Tak Grim Manor chátral. Jednoho léta, po silné bouřce se zřítila střecha. V ten den se všechna strašidla setkala. Nebylo jich tolik, ale začala spolu komunikovat. Jako vůdce nebo mluvčí se prosadil Hrabě István Turzo II. Spojili jsme své schopnosti a střechu opravili. Byl to zvláštní pocit. Sjednotilo nás to s panstvím. Tím vznikl domov, který chráníme, pečujeme o něj a pracujeme tu. Jako bychom stále žili své životy.“
„Ach tak. Takže vás to baví?“
„Určitě. Já mám na starosti lesy. Pečuji o ně, aby bylo dost zvěře, aby nebyla tam škodná, aby byl v pořádku. O vánocích dodávám vánoční strom.“
„Chápu a Káznice?“
Ervin s Idrisem se zachmuří. Kupodivu jako první začne mluvit právě Idris. „Jak chápu, tak zřejmě netušíte nic o strašidlech.“
„Jistěže ne,“ odpoví dotčeně Temple. „Tedy žádného z vás jsem nepotkal, ale mohu se vás dotknout a tady Octavianus je zřejmě proměněný a Bertie taky.“
„Jistěže. Kým vlastně se staneš, je dáno typem smrti a samozřejmě hlavně okolnostmi. Nezáleží, zda jsi byl zloděj, vrah, dítě nebo kněz. Záleží, zač jsi byl odsouzen k smrti. Ervin, stejně jako ti, co mají tělo z masa, jsou odsouzeni nevinně, i kdyby předtím zavraždili tucet kupčíků. Ti, co jsou duchové, jsou odsouzeni správně, ale byla to tak násilná smrt, že zůstali vězet v normálním světě. Pak jsou proměnění, jako Bertie. Za svého života spáchali něco tak zlého, že se v to změnili.“
„Nerozumím.“
Ervin si odfrkne. „Vezměte si Bertieho. Za svého života stahoval ze psů zaživa kůže a prodával je koželuhovi. Nakonec byl rozsápán a proměněn v psa, který roní za své oběti ohnivé slzy. Říká se, že až uroní slzu za posledního psa, bude spasen.“
„Nebude,“ naváže Idris. Vlastně nevím, kdy se to stalo, ale o nás - strašidla, bylo nás mnoho, to mi věřte, začali se zajímat ti dole a nahoře. Výsledkem zápasů o naše duše bylo stvoření Káznice. Oni říkají, že se tam očistíme, že po smrti nemáme co dělat na světě. Hlavně jim jde o duše. Čím víc, tím lépe,“ řekne rozzlobeně. „Tak vznikla Káznice. Není to nic víc než místo, kam jdeme, pokud se nám nepodaří sehnat smlouvu na pobyt. Na to máme dva roky po smrti, po vypovězení smlouvy rok. Pak jdeme do Káznice. Pokud nechceme dobrovolně, odchytí nás jako zvěř.“
„Tam odcházíte tím pramenem.“
„Na světě je jich několik,“ přikývne Ervin.
„Dobrá. Dokud něco neprovedete, tak můžete na hradě bydlet. Teď strýčkova smrt. Jestli dobře chápu, pramen byl tak malý, se nemohl sám utopit. Totéž i říká seržant ve vesnici. Žádné známky násilí ovšem nenašel ani patolog, natož laborka. Pokud skutečně zemřel tím, že někdo vyvolal pramen, pak to provedlo některé z přízraků.“
„Ano, pane.“
Templeho napadne hrozná myšlenka. Co když to byl jeden z nich? Potřese hlavou. „Musel to být někdo z Grim Manor.“
„Vyloučeno. Všichni měli smlouvu. Nikdo by neriskoval to, že nový majitel by smlouvy vypověděl. Sehnat někde jinde místo se rovná zázraku.“
„Too má pravduu, domine.“
„Dobrá, ale co když ji s někým z vás chtěl zrušit?“
Ervin se odmlčí. „To je možné,“ připustí po delší době.
„Ovšem taky to může být osoba, někdo jako Idris, která chtěla uzavřít smlouvu, a strýček nechtěl. V tom případě by se jistě chtěl pomstit.“
„To bude ono!“ ozve se nadšeně Ervin. Templemu to mimoděk napoví, jak moc má rád ostatní duchy. „Musel to být někdo zvenčí. Pomsta, to na to vypadá. Nechápu, že mě to nenapadlo.“
„Je to možné. Doufám, že mě nepodezříváte?“
Temple se otočí k Idrisovi. Vybaví si ráno, jak ho mydlil, jak se udělal do houby. „Proč ne? Ale ano. Momentálně každého. Nejdřív musím ovšem vyšetřit tu smrt. Rád čtu detektivky, ale rozhodně jsem nemyslel, že se stanu jedním z nich.“
Octavius zrychlí tempo. „Alea acta ist, domine.“/Kostky jsou vrženy, pane./
„Já vím, Octavie, ale musím jim věřit. Jsem jen člověk, ne bůh,“ řekne, čímž naráží na předchozí rozhovor, kdy se ho optal zdá.
„Pak, jednej opatrněě, domine.“
„Budu. Neobhajuješ se?“
„Nee, domine. Věříme tiii,“ odpoví hřebec a zastaví se na malé mýtině. Temple sesedne. Rozhlédne se po zeleném porostu. Stromy jsou tu vysoké a slunce se těžce prodírá jejich větvemi, ale za to vytváří kouzelné stíny. Udělá pár kroků. Pramínek. Měli všichni pravdu. Tady by se neutopilo ani kuře, natož dospělý člověk. Pokud ano, pak by nechyběly známky násilnosti. Ty tu nebyly. V tom případě někdo vyvolal Pramen.
„Ervine?“ Zaslechne kroky a stěží se ovládá, aby nevyskočil a neutíkal. Věřit. Je to tak těžké, když jde o smrt.
„Ano, pane?“
„Když se vyvolá pramen, abys odešel, jak moc je těžké ho zrušit?“
„To nejde, pane.“
Temple vyskočí. Zírá na koně s moudrýma očima, na Idrise a na Ervina.
„Jak to nejde?! Nechápu. Jestli to nejde, pak vrah by musel odejít do Káznice a tam já přístup nemám.“
„Pokud vyvoláte průchod, potom musíte jim projít. Nemůžete si to rozmyslet.“ Idris s Octavianem přikyvují.
„Pak tu marníme čas. Vrah se pomstil a zároveň prošel do Káznice.“ Zničehonic se z Idrisova ramene zvedne sokol a začne mávat jedním křídlem. Idris ho pohladí po peří, ale je odměněn pořádným klofancem.
„Co to je?“
„Můj společník. Normální pták, ale má poškozené křídlo. Aamina mi naznačila, že by ho mohla uzdravit.“
„Tak co tak vyvádí? Jedeme.“ Nasednou na koně a vyrazí. Pták čím dál víc vyvádí. „Uklidní ho, prosím. Bolí mě hlava.“
„Pane, myslím, že s našimi závěry sokol nesouhlasí.“
„Je to jen pták, ne člověk. Ach jo, nesouhlasí. Nelíbí se mi to taky, ale… Napadá mě jen jedno. Kdo by mohl vědět víc o pramenu?“
„Hrabě,“ ihned řekne Ervin. „On opravdu toho hodně ví a pak mezi námi má výjimečné postavení.“
„Nechápu. Je to upír. Pokud vím, nejčernější lidská můra. Kůly, ohně, česnek, svěcená voda. Snad žádné jiné – strašidlo – se tolik nelovilo.“
„To ano, ale on nezemřel lidskou rukou. On je vlastně proměněný a přitom nic nespáchal. Upíři jako jediní nepodléhají Káznici. A Vlkodlaci a jiní jim podobní. Dalo by se říct, že nepodléhají ani Nebesům ani Peklu, ale přírodě.“
„Takže jemu jsem smlouvu nemusel podepisovat.“
„Ne, stejně jako Dannymu, který je liškodlak, a je mým pomocníkem. Za ta staletí přijali systém, který se na zámku vyvinul. Dodržují jeho nepsaná pravidla, jako by patřili mezi nás. Proto je hrabě naším vůdcem. Respektujeme ho, jelikož nemá potřebu skutečně zde být.“
Temple si povzdechne. „Výjimka. Byl bych rád, kdyby nefungovaly, takže ty dva můžeme z vraždy strýčka vyloučit. Nic by z ní nezískali. Pokud by smlouvu chtěl zrušit, pak by se jen přesunuli o dům dál.“
Ervin rozpačitě přikývne. „Ale, věřte mi, nikdo z Grim Manor by to nespáchal! Dám za ně ruku do ohně!“
Kéž bych to mohl říct i já, pomyslí si Temple. Tolik toho musí vyřešit a vražda zrovna není to nejděsivější. Víc ho děsí Berňák než Bertie. Ale jak tak kouká, dorazí v noci, tak by nemusel na hraběte čekat.
„Děkuji za doprovod a rád se zase projedu. Je příjemné vědět, že existuje kůň, který mě nekopne.“ Octavius zařehtá a Ervin s Idrisem se uculí, jak pochopí, proč by ze začátku tak zaražený, později spokojený.
„Odsedlám Octavia, pane.“
„Děkuji, Ervine. Jdu se najíst, pak hrabě.“ Musí přiznat, že hrabě dělá čest pověsti upírů a je uhrančivý. Podlehnout mu by bylo snadné. Nevšimne si, že Idris ho oddaně následuje. „Aamino!“
„Pane?“
„Kávu a něco k snědku. Idrisi, až se hrabě vzbudí, pošli ho ke mně.“
„Je prostřeno v Malé jídelně, pane.“
„Jsi poklad. Potřebuju kofein jako sůl.“ Jde do Malé jídelny. Uprostřed cesty si uvědomí, že rozkazoval, jako by zde byl léta. U stolu se napije kávy. Pohodlně se usadí. Přemýšlí, kdo by mohl zabít strýčka. Nemůže ho zde nechat, pokud se tedy mezi hosty schovává. Nakonec by mohl napadnout i jeho. Otázkou je, jak strýčka zavraždil, aniž by musel odejít. Jenže taky mohl strýčka zabít a odejít. V tom případě hledá ducha. Zasměje se, protože si uvědomí, že má dům plný duchů.
„Pane McGregore?“
„Hrabě, děkuji, že jste přišel. Jak jsem vyrozuměl, jste mezi mými hosty něco jako bílá vrána.“
„Ach, nedalo by se tak říct, ale jistě, do Káznice nemusím jít. Stalo se něco?“
„Rád bych se dozvěděl něco o Pramenu. Prý jste strýčka našel vy.“ Hrabě ostražitě přikývne. „Můžete mi to popsat?“
Hrabě pokrčí rameny. „Ležel na louce, na břichu. Tvář měl v trávě, prsty, jako by se chtěly něčeho chytit. Napadla mě hned vražda, ale taky nechápu, proč Samuel byl venku v tuto noční hodinu a k tomu tak daleko. Pokud někam jel, pak bral některého z pekelných koní. V tomto případě musel jít pěšky.“
„Podle Fleminga utonul.“
„Cože? Zvláštní, ale napadlo mě to taky, ale ihned jsem to zavrhl. To by někdo musel vyvolat pramen, ale proč by to dělal tak složitě?“
„Jak mi bylo řečeno, kdo vyvolá pramen, ten do něho musí vstoupit. Předpokládám, že strýček to nemohl být.“
„To ne,“ řekne rázně. „Musel to být někdo mimo lidi a samozřejmě mimo nás. Ani ho nemůžeme vyvolat. Tím myslím upíry a pak k čemu? Když chceme umřít, stačí světlo. Pak nás to přenáší do Nebe nebo do Pekla.“
„Pak je strýčkův vrah v Káznici.“
Hrabě chce už přikývnout, když se zarazí. Temple to postřehne a čeká. „No, ne tak úplně,“ začne váhavé. „Kdysi dávno jsem byl přítomen, náhoda dalo by se říct, ale tehdy divoženka otevřela pramen. Nevím tak úplně, o co tehdy šlo, ale objevila se tam druhá, nějak se to pomíchalo a ta co otevřela, zůstala u pramene, kdežto ta druhá byla vtažena.“
„Oběť? Jak se zbavit konkurence?“
„Bylo by to dost zvláštní, protože duchové většinou takové pocity nemají. Ne, vůči svému druhu, jiným ano, ale opravdu nemůžu říct důvod. Ovšem vím, že ta která ho vyvolala, tam neskončila. Pramen dostal to, co chtěl. Ale s člověkem by se rozhodně nespokojil.“
„Musí to být ještě jinak. Mám pocit, že nám něco uniká. Děkuji a ještě něco. Idris.“
„Nejste s jeho službami spokojený?“
„Oh ne! To ne, jsou výtečné, ale pochopte, mít sluhu, je dost divné,“ dokončí krapet zmatený hovor. „Nemůžete mu dát jinou práci?“
Hrabě na okamžik zvedne oči. „Nemám zrovna volné místo, ale poohlédnu se. Zatím jestli by vám to nevadilo, ponechte si ho, aspoň do doby než se najde vrah. Pokud neskončil v Káznici, můžete být ohrožen i vy.“
„Tak dobře,“ souhlasí, ale v nitru je nadšený, že tak hezkého chlapa bude mít ještě u sebe. „Máme bohužel horší problém. Finanční. Snad se mi povede dluh odložit, ale splatit to budu muset. Nehodlám skončit ve vězení, nebo aby to tu rozprodali.“
„To rozhodně ne. Nesmíme dovolit. Hodně jsem cestoval, ale na panství jsem rád. Je tu klid a příjemná společnost. Jak to chcete udělat?“
„Lori navrhla, že bychom mohli něco prodat, ale mám tušení, že to bude váznout k dědictví.“
„Nemusíte to hledat, patří. Starý pán napsal vše, co šlo k domu. Ale zkusíme něco najít.“
„Dobrá, ale bohužel nám to neřeší budoucnost. Už jsem to řekl denním přízrakům, ale řekněte to i nočním, aby popřemýšleli. Nebyl jsem nadšen tímhle dědictvím, ale nějak jsem si vás oblíbil.“
„To jsme rádi. Zkusíme něco vymyslet.“
„Děkuji. Půjdu spát. Ta projížďka mě unavila, nejsem zvyklý na sedlo, ale mám pocit, že Octavius se rozhodl ze mě vychovat řádného eques.“
Hrabě se zasměje. Vrznou dveře do jídelny. Idris zadrží malou bytost s dlouhými vlasy. Z šatů ji kapou drobné kapičky. „Pane, Lori.“
„Lori, pojď sem, co nám neseš?“ řekne laskavě hrabě.
„Dobrý večer, hrabě, pane. Zde.“ Položí na stůl kapesník. Temple s hrabětem se dívají na kapesník. Je mokrý a špinavý. „Našla jsem to v nádrži, neměl tam co dělat.“
„Nemohl se tam dostat odpadem?“ Templemu ihned dojde, že to bude on, kdo bude podobné věci vyřizovat.
„Tak velký kus? Ne, pane. Měl byste to vyřídit s vodníkem, on se o ty věci stará. Nemůže to zanedbávat. Voda musí být čistá a pitná,“ řekne už značně rozčileně.
Temple si slabě povzdechne. „Dobrá, zajdu za ním.“
„Děkuji, pane,“ řekne vděčně Lori. „Opravdu, poslední dobou je strašně divný. Nechápu, stejně jako sirény, co vyvádí. Jako by to nebyl on.“ Ukloní se a odejde.
Hrabě se zadívá na černovlasého Templeho. Je rád, že strýc předal hotel někomu rozumnému a nelekavému. Mají velké štěstí.
„Jak tak koukám, nebudu jenom majitelem hotelu, ale i smírčím soudcem. Zajdu za ním hned.“ Zvedne se, protáhne se. „Moc děkuji za vyjasnění, i když se přiznám, že jsem myslel, že něco zjistím. Nejlépe vraha na zlatém podnosu.“
„Je mi to líto.“
„V pořádku. Jak se k tomu vodníkovi dostanu?“
„Musíte ven. K bazénu nebo k jezírku. Tam určitě bude.“
Temple se vydá, když si všimne, že za ním jde Idris. „Nic se nestane, zůstaň.“ Vyjde ven. Idris se zadívá na hraběte.
„Běž za ním. Hlídej ho na každém kroku. Nesmí se mu nic stát.“ Idris přikývne. Hrabě osamí, dívá se na kapesník. Divné, ale zas tak moc. Mohl by vyrazit na menší lov. Čerstvou krev už neměl dlouho. Přejde k oknu, hledí ven, aniž ví, jak dlouho, když zaslechne výkřik.
Temple vyjde ven k bazénu. Už se nemůže dočkat, až si pořádně zaplave. Ve stejný moment mu přijde na mysl, zda vůbec si zaplave, když nad ním visí jako Damoklův meč exekuce. Rozhodně nemůže dopustit, aby toto místo získali nějací chtiví investoři. Už vidí moderní skleněnou budovu s golfovým hřištěm a parkovištěm plným aut. Brr.
„Halo!“
„Koho voláte?“ z bazénu vykoukne usměvavá dívka, vzápětí za ní druhá a třetí. Všechny jsou stejné až na oči. „Jdete za námi, pane? Och děkujeme za smlouvu, že děvčata?“
„Ano!“ zvolají jedním hlasem.“
„Hledám vodníka.“
„Abiela?“
„Nejspíš ano.“
„Je v jezírku. Nás vyhodil sem. Mohl byste s tím něco udělat? Bazén je pěkný, ale rádi býváme i tam a taky se nestará o vodu. Musíme my a my takovou moc nemáme, že sestry?“
„To nemáme. On má velkou moc nad vodou,“ potvrdí dívka se zelenýma očima. Je zachmuřená.
„Moc,“ zamumlá Temple. „Tak děkuji a sjednám nápravu.“
Dívky se zasmějí, ponoří se a on jen uvidí tři rozštěpené šupinaté ocasy. Poklekne, nabere na prst vodu. Sladkovodní. Netušil, že existují i sladkovodní sirény. Jak vidno, má co se učit. Vypraví se k jezírku. Zamračí se, protože jezírko je obklopeno mlhou. „Abieli! Halo, Abieli.“
Idris se zamračí. Nelíbí se mu to. Ta mlha se drží nad jezírkem, jako by chtěla něco schovat. Zničehonic se mu Temple ztratí z dohledu. Vykřikne. Vběhne do mlhy, ale nic nevidí.
Temple se dostane k okraji jezírka. Snaží se proniknout mlhou, ale stále nic nevidí, když se mlha protrhne. Jen chvilka, ale on vidí muže v zeleném šosatém kabátci. Zelené vlasy sčesané do culíku. Polkne, když si uvědomí, že v náručí drží ženu. Vodník se otočí, jak vycítí vetřelce. Potopí se i s ženou.
Hrabě István Turzo II si stoupne k okraji mlhy, natáhne ruce. Mlha se začne do jeho rukou vtahovat, až se objeví jezírko ve své kráse.
„Pane! Temple!“
Temple se otočí. Zadívá se na ně, potom na jezírko. Byla to skutečnost nebo ne? Musí to zjistit, ale jak? Obrátí se k hraběti. „Potřebují zjistit něco v jezírku.“
„Tam nevládnu, jen vodní bytosti, pane.“
„My půjdeme,“ ozvou se za ním bledé dívky. Stojí na nohou, ale je vidět, že chůze jim dělá problém. Ihned pochopí, že se jedná o sirény. „Co potřebujete?“
„Nic nedělejte, ale chci zjistit, zda v jezírku je, mimo Abiela, dívka.“
„Jen to, pane?“
„Ano.“ Všechny tři se ponoří do vody. Dvě se chytí za ruce, třetí se postaví mezi ně. Nadechne se z plna plic a místo dívky se vymrští nad hladinu ryba, aby se vzápětí ponořila. Obě dvě dívky pozoruji úzkostlivě svou sestru. Kdyby ji vodník zmerčil, bylo by po ní. Temple netrpělivě podupává. Kouše si ret a přechází sem a tam. V hlavě mu víří možnosti.
V jednu chvíli se nakloní nad jezírko, což se mu stane osudným a vodní chapadlo s řasy ho pevně zachytí a stahuje ke dnu. Omráčený Temple se ponoří do vody. Sotva dýchá, ale i tak se snaží servat ze sebe řasy. Vodní sirény vykřiknou, ponoří se. Jedna rázně ukončí život chapadla a oderve řasy. Druhá spěšně popadne Templeho. Vynoří se s ním. Obě se ihned vyškrábou na břeh. Sotva se dotknou země, ocasy se změní v nohy. Čekají na sestru. Už se chtějí ponořit opět do vody a jít ji hledat, když nad hladinu se vymrští rybka a dopadne na břeh. Sestry ji hned obklopí kruhem z rukou a mumlají zaříkávadlo návratu.
Idris zatím s hrabětem přetočili Templeho na záda. Odněkud se vynoří liška, je stále větší, až stane před nimi muž se zrzavými vlasy. Liščí uši se pomalu stahují do lidské podoby.
„Dýchání.“ Poklekne k Templemu, když ho Idris odstrčí.
„Dýchej!“ poručí mu zrzavý muž. Idris otevře ústa Templemu a vdechne mu vzduch. Pomyslí si, že si takhle to nepředstavoval. První polibek a…
„Dýchej!“ Sám má zkřížené ruce a stlačuje mu hrudník.
Temple o ničem netuší, když mu projede tělem signál: Neumírej! Nadechne si, uvědomí si ústa. Idris už chce se odtáhnout, když ucítí jazyk. Nepřemýšlí nad ničím a využije toho. Líbá Templeho.
„Sakra, tak dýchá nebo ne?!“ zavrčí zrzavý muž.
Hrabě zvědavě přihlíží.
„Řekl bych, že ano.“
„Hej, můžeš přestat,“ houkne na Idrise Danny, liškodlak.
„Sestry, nelíbá ho náhodou? Vypadá to tak.“
Zelenooká se usměje. „Řekla bych, že jo. Rozhodně je živý, to je dobře, ne?“
Idrisovi to dojde a s kamennou tváří se odtáhne od Templeho. Podepře ho. Temple chvilku zírá na sebe. „Máme vraha.“ Otočí se k sirénám. Ta pochopí.
„Dole je nebo spíš byla dívka.“
Temple pochopí. Je mrtvá.
