Shounen - ai povídky

Hádes

1.

Jméno pro brigantinu

Jméno! Jenže jaké jméno? Musí být pirátsky vhodné děsivé jméno, před kterým všichni utečou do sladkovodních vod. No, zas všichni ne, pomyslí si depresívně Carlos. Koho by potom olupoval?

Před sebou pozoruje vodní hladinu, která naprosto neodpovídá jeho náladě. Slunce praží, až mu vysouší plíce a nohy pro změnu jsou studené, že drkotá zimou. Možná by se měl vrátit k té mlze a k Staviteli, kterému nemůže přijít na jméno. A Ctihodnost je jeho kumpán. Dát do pytle a protáhnout pod kýlem. Pak shodit do vody k žralokům. Je zima. Nohy ho zebou. V pekle je asi teplo, ale nikdy moc dobře neměl rád mučení.

U ostatních mu to nevadí, spíš je to rajská hudba, když nakonec zlomeně zašvitoří cestu k pečlivě ukrytému zlatu. Ale u sebe by mu to vadilo. Má rád svoje tělo, i když už zjizvené a ne zrovna nejmladší.

Tři měsíce, den za dnem proškrtávané neviditelnou rukou v kalendáři, který se objevil nezávisle na jeho vůli a oznamuje mu dny k nalezení kapitána.

Kapitán musí být děsivý, postrach všech moří a panen. Musí budit hrůzu a poslušnost u své posádky. Nemůže jim být tak někdo a ne obzvlášť na jeho lodi. Co ji nazvat Carlos? Zasténá.

Carlos je hezké jméno, ale úctu, hrůzu a děs zrovna nebudí. Spíš lehký ironický úsměšek. Už přesně vidí. „Zaútočil Carlos… Cože? To je pitomé jméno!“ Řechot a přípitek na hloupé jméno a kdo za to může?

On? Ne. To ten prašivý starý dědek, který omylem postavil loď s mužskou sochou na přídi. Snažil si ji zlikvidovat, ale měl pocit, že si sám sobě trhá vnitřnosti a nepřežije tu bolest.  V tu chvílí by byl schopen říct na sebe všechny hříchy, i ty které teprve napáše. Aspoň vzal hřebíky a přibil kus celty na intimní partie. Taky nemusel udělat takového macka. Když porovná jeho a svůj… Plakal by ponížením, že obyčejná dřevěná socha ho má většího než on. Jasně, že se pokusil dotyčnou partii odstranit. V prvním momentě měl pocit, že se vykastroval, jak tence řval. Bolelo to týden. Po tomhle pokusu přestal cokoliv s tím provádět. No… Neúplně, přikryl to, ale to vědomí, že ho má většího, v něm vzbudilo měsíční depresí, při které myslel jen na to, jak toho chlapa odstranit aniž by přišel k úhoně.

Přesně po měsíci se objevil ten kalendář. Nejdřív si ho nevšiml, ale pak najednou ho něco zadrželo a on se díval a díval a potom si přečetl poslední řádek v kalendáři… Návrat ke Ctihodnosti. Kdykoliv si vzpomene na tu bílou barvu a ten příšerný zvuk kladívka, je vzteky bez sebe. Kdyby ho asi ještě jednou potkal, zardousil by ho svoji vlastní šňůrou od kalhot. Začal přemýšlet a probírat vhodné kandidáty pro svoji loď.

Problém nastal tehdy, když si uvědomil, že všichni kapitáni už mají loď a ti, co nemají, práchniví na mořském dně nebo na šibenici. Pravda, dva skončili v zajetí. Jeden u Angličanů a druhý u Španělů. Měli být popraveni minulý měsíc. Nepředpokládá, že by je jejich posádky zachránili.

Dlouhonohej Darcy se nechal nachytat v bordelu Lissie. Chudák si nevšiml, že chodí za stejnou holkou, kterou navštěvuje kapitán blízké pevnosti a zástupce se mu o tom diskrétně zapomněl zmínit. Teď pluje na Krvavé růži, jako velitel. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Krvavý Bill se pozapomněl pro změnu v hospodě. Na tom by nebylo nic špatného. Jeho lidi ho vždy z toho vytáhli, ale co se vypráví, tak šel se vymočit za hospodu a špatně odhadl svého kolegu v neštěstí, a tak když tam s ním stál, začal mu vykládat menší plán na vyloupení hezkého domku. U toho domku je sebrali do jednoho. Tím prakticky končí seznam kapitánů, kteří by byli vhodní na jeho bukanýrskou loď. Ostatní jsou jen obchodnicí, co se vydávají za piráty a mění barvu dle toho, v kterých vodách loví, ale to on nechce. Chce, aby na stožáru hrdě vlály hnáty s lebkou, i kdyby si je měl sám vbít do těla.

Není jednoduché sehnat kapitána. Tomu mrňavému skřetu se to řekne - kapitán. Kde ho jako vzít? Vycucat z hlavně? Brr. Kapitán. Jo, a který kapitán by se chtěl plavit s chlapem na přídi?

„Přiznej, že tohle je hlavní problém!“ zafuní a loď zrychlí.

Jo je. Na světě neexistuje, tak hrozný kapitán, který by snesl sochu nahého chlapa na přídí lodě. Celý svět by se uchechtal k smrti. Kdyby mohl, vyrval by ho a potopil dvěstě stop hluboko a zatížil to svým vlastním tělem. Udělal z toho podpal, nechal shořet. Být to ženská, tak by byl u ní den, co den a tulil se k ní.

„Ženská!“ Vytřeští oči a v podpalubí to bouchne. Strčí pod palubu hlavu a omrkne prachárnu, jestli náhodou se něco nestalo. V pořádku. Pravda, kdyby ano, už by loď ležela na mořském dně a on stal před tím šaškem v bílém. Narovná se a vystrčí hlavu do plachtoví. Rozhlédne se, kde je. Poslední dobou se jen tak pohupuje na mořských proudech Atlantského oceánu. Nepotkal nikoho, ale je pravda, že je dost daleko od běžných tras obchodních lodi, drancujících pobřeží té Nové Indie nebo Ameriky. No jednoduše se tam drancuje, loupí a znásilňuje, což je jeho hlavní obživa a k tomu to tam jde lépe, než v jiných končinách Země. Měl by asi otočit se zády k těm vodám a hledat kapitána tam a ne u pobřeží Evropy.

Znechuceně nastaví plachty, provede obrat a plnou parou vyrazí vstříc rajským ostrovům. Taky je tam voda teplejší a jeho nohy by nemusely tolik mrznout.

Takže ženská. Má to své výhody, vrátí se k rozumování kde ukrást kapitána a nenarazit na problémy. Ženská by tolerovala toho chlapa na přídi. Taky by ji mohl šmírovat, když se koupe nebo spí. Šmírování je věc zábavná a nemusel by se dívat klíčovou škvírou. Určitě by ho neviděla. Hlavně se musí koupat.

Nápad se mu začíná líbit čím dál víc. Určitě Krvavá Mary, nebo Bláznivá Jackie by si daly říct. Tedy pokud kolem nohou se jím nemotají batolata. Taky bude muset změnit jméno. Ženské nemají rádi konkurenci. To bude chtít pěkné mužské jméno a kapitánka musí mít hezké dlouhé nohy a kulaté boky a pořádná ňadra. Větší než jeho packy a hezky zdvihnuté a ploché břicho. Nesnáší ženské s břichem… a pořádně nažhaveným klínem a říznou pusou.

Nafoukne plachty a plnou párou se rozjede vstříc osudu v podobě fešné velitelky. Cestou si představuje, jak bude očumovat pěkné křivky. Jo být lodi není špatná věc. Takové nožičky, a kdyby si vzala do postele nějakého šikovného mladíka… Rozpálí se, až se švy lodi roztáhnou žárem. Bože to by bylo lepší než, než…

„Pomoc!“

Kdy to bylo, co mně tu vysadili ti mořští zhovadilci? Ano - ráno. Odvezli ho spoutaného na pláž. Kapitán si neodpustil opustit můstek, nehledě že se loď mohla potopit, a vydal se s ním na ostrov. Samolibě stál v šalupě a pozoroval ho. Klobouk s pérem, nechť se jim zadáví, jelikož to je jeho klobouk, mu stínil vychrtlý obličej. U pasu měl jeho meč a u nohou pěknou polonahou ženskou. Pche. Pitomec. Když ji takhle bude delší dobu vystavovat, buď ho pro ni podříznou, nebo vysadí na pustý ostrov.

Kdyby to bylo aspoň v Karibiku, ale tohle je nějaký bohem zapomenutý ostrov uprostřed pitomého oceánu, v kterém jsou trasy lodí naprosto vedeny jinudy. No tak se na něj díval a šklebil se. Ježíš, nenávidí jeho zpustlý úšklebek se zlatým zubem vepředu.

Jeho lidé zatím ho rozvázali a naskočili do lodě. Stihli odjet dřív, než jim skočil do člunu. Mávali těmi pádly tak zuřivě, že se po chvilce začali motat dokola.

Stál a smál se jim. Parchanti jedni.

„Jen se směj! Však ono tě to přejde!“

Znělo to jako stupidní proroctví, kterému nikdo nerozuměl, ale snažil se předstírat, že mu to dává smysl.

„Dočkej večera, ráno nebude. Hele, moc bych se neukazoval!“ zamával a ta ženská k němu zvedla hlavu a objala nohu v černých kalhotách.

„Trhni si nohou! Uvidíme se v pekle!“

„Až za dlouho. Budeš tam první!“ ještě k němu donesl vítr. Vydal se na průzkum ostrova. Hezky ho obešel, až stanul na stejném místě. Do písku tam ještě bylo vyryto velké X. Ostrov není moc velký, ani moc malý, ale dlouhá procházka to byla a jídlo nikde. Zasmušile pozoroval obzor a pak les, nicméně spíš než les je to prales.

Sáhl si k pasu, kde měl většinou meč používaný na darebáky, co měli víc zlata než on a na sekání lián v pralesích, aby dostal víc zlata, než měl. Jenže jeho poklad, který zdědil po otci, zůstal u toho zavšiveného kapitána Modré laguny. Takové pitomé jméno pro loď. Na druhou stranu, až moc pěkné pro otrokářskou loď.

Kapitán ho už chtěl prodat na trhu s otroky, když mu řekl, že v tom případě by se měl bát pomsty Divokého Jacka. Zapůsobilo to skvěle.

Vysadili ho na pustém ostrově.

Pořád lepší, než se nechat okukovat slintajícími matronami, které se nemohou dočkat, až urvou mladší maso, než sami mají doma a než samy jsou. Při představě, že na něho sahá nějaká ženská tlustými packami, dělá se mu zle. Ještě horší představa je, že by na něm rajtovala nahá s bičem.

Tenhle osud není pro něho. On sní o osudu strašného piráta, který bude znám na všech sedmých mořích, a který bude budit hrůzu v srdcích obchodníků. Bude mít svoji vlastní loď a bude loupit stejně, jako jeho tatínek a maminka.

Jsou jeho velkými vzory a nesmí dopustit, aby se rodinnému řemeslu zpronevěřil.

„K získání lodi musíš jíst!“ Vzhůru do lesa.

„Pomoc!“ je zcela adekvátní při útěku, před domorodými lidojedkami. Pomoc volá, každý člověk, který je v tísni. Pomoc se volá, když ti teče do bot a ty nevíš kudy kam. Pomoc se volá, když ti skončila cesta a ty jsi sám nevěda kudy kam.

Zcela neadekvátní je volat o pomoc na zcela pustém ostrově osídleném nějakými ženskými, co tě stíhají s oštěpy v rukou a ječí u toho něco, co nepřeložíš.

V tomto případě totiž pomoc neslyší nikdo kromě tebe a to člověku jenom připomíná v jakém průseru je. Zdrhá, co mu síly stačí, ale má pocit, že s hladovým žaludkem dlouho nevydrží. Jistě mohl by se vrhnout do moře a utopit se, jak se na správného námořníka sluší a patří.

Ale on nechce umřít. Stále nemá tu svou loď a k tomu ten idiotský otrokář mu zabavil meč po otci a klobouk po matce. Bez nich nesmí se doma ani ukázat, natož zemřít.

„Pomoc! Zachraňte mně!“

Naděje umírá posledně. Možná některá z těch ženských rozumí anglicky a přispěchá mu na pomoc.

„Jeeeeeiiiieeee!“

Zřejmě ne. „Pomoc! Zachraňte mně! Jsem Daniel!“

„Pomoc!“ řve jak na lesy a běží, seč síly stačí podél pobřeží.

„Pomoc!“

Kde jsem? Jak jsem se tu ocitnul? Hele ostrov. Hele ženské! Přiblížím se. Domorodkyně! Hurá budou nahé!

Carlos se přiblíží k ostrůvku. Ještě rozpálený z představ souložící kapitánky, hltavě pozoruje polonahé ženské, jak běží a ňadra se jim houpou sem a tam a tam a sem… Sem a tam.

„Pomoc!“

Daniel začne mávat na loď. Je nádherná, bleskne mu hlavou. Trochu jiná než obvykle vídává. U všech démonů, nespatřil mně. Běží dál. Udýchaně se zastaví. Ach bože ne, nemůže. Poplave. Hele spouštějí člun. Uviděli ho! Úlevou mu vytrysknou slzy. Vyrazí, když kolem něho něco hvízdne a vedle jeho nohou se zabodne oštěp.

„Zatraceně pospěšte si. Pomoc!“

Jsou nádherné, ty kočky - chci je vidět blíž. Přemýšlí o tom, že by připlul blíž. Raději ne, když nohama zadrhne o mořské dno a obrátí loď na bezpečnou hloubku. Pak si vzpomene a vypustí loďku. Možná by to šlo.

„Jde to!“ zařve, když se člun odpoutá od boku a pluje vpřed. S vyplazeným jazykem, na očích kapitánův dalekohled sleduje prsa těch ženských. Sem a tam a ty nožičky jen se zástěrkou kolem boku a ty ornamenty na tělech. Hele jsou rozkošné. Ta je má! Vytřeští oči a sleduje jednu s velkými prsy.

Je fakt, že mají ty nehezké oštěpy, ale on se jen mrkne, nasaje ty rozkošné křivky. Proč nemá na přídí ženskou!?

Daniel se zatím vrhne do moře. Záchrana. V pravou chvíli. Přece jen existuje Bůh a vyslyšel ho. Zuřivě plave vstříc člunu, když kolem něho zahvízdne další oštěp. Cukne a potopí se. Má pocit, že mu shoří hlava. Divoce se rozhlédne, jestli tu nejsou žraloci. Začne divoce plavat k plavidlu.

„Ještě kousek… Slábnu! Pomoc!“ zařve vzteky Carlos. „To ne… Svatý Klementýne, prosím jen kousek. Nechci toho moc, že. Jen kouknout. Uchh. Kdo je to? Ženská!?“ Určitě ho zmerčila nějaká domorodka, zalíbily se jí jeho křivky a doplavala k jeho lodičce. Začne ji přitahovat.

„Jeeeeeiiiieeee! Jeeeeeiiiieeee!“ Zní z pobřeží ženský zuřivý zklamaný jekot.

Jsou nadšené, proč by jinak tak křičely. Pěkná ženská, nádhera a já konečně omrknu ty božské křivky, které mi chybí, a budu se moci vykašlat na toho chlapa, co ho má většího než on.

„Tak mi pomozte nahoru, vy darmojedi!“ zaprská Daniel. Má pocit, že se nedostane dál. Nakonec s posledním úsilím vyšplhá do lodi a sáhne na ucho. „Kdo je…“ Prázdná. Člun je prázdný. Není tu nikdo. Nikdo nic jen on a KREV!

Omdlí.

„Tak pojď, kočičko, nestyď se,“ šeptá něžně Carlos a cení poslední zuby v nejlepším úsměvu. Rukou se snaží poopravit oděv a upravit neposlušné vlasy. „Jsi doma a já ti pomohu zapomenout na pustý ostrov. Budeš se mít tu jako v ráji. Jen si tě občas prohlédnu.“ S hekáním vytáhne nahoru člun a podívá se dovnitř.

„Kýcho výra, kdo je to?! Neeee!“ zařve. „To je chlap! Pomoc!“

Jsem na lodi. Konečně záchrana. „Děkuji ti, Svatý Klementýne, otče, matko. Kdo je kapitánem?“ Daniel se posadí na dno člunu a sáhne na ucho. Zřejmě kus je fuč, ale to, že jim unikl, obětoval by skoro všechno, kromě své hlouby a hlavy.

„Loď nemá kapitána!“ ozve se deprimovaný Carlos, který si sedne na palubu těsně vedle člunu.

„U Háda, co to má znamenat?“ Daniel se obezřetně rozhlédne po palubě. Nikdo nikde. I plachtoví je mrtvé a jen vítr profukuje lany.

„Hádes! Mám to!“ výkřik se rozletí, až doletí na pustý ostrov. Zklamané ječení ustane a sborově se nese. „Áuuuuuuuáaaaáuuu!“

Daniel vstane a zahledí se k nim.

„Hádes… Tak sbohem Lucindo… L,“ mizí… „u,“ mizí… „o,“ mizí pod usilovným třením Jednookého Carlose. Hádes… se objevuje v krásné bílé barvě. „Jaké to jméno pro dokonalou pirátskou loď. Jméno, které vzbudí strach v srdcích všech odvážlivců a budou povídat… Hádes zaútočil a znepokojeně se rozhlédnou kolem sebe, a osoby bojácnější povahy se pokřižuji a políbí křížek. Chachacha… Teď se zbavit nezvaného pasažéra a najít kapitána, který dostojí hrůznému jménu lodě.“ Zálibně spočine na jméně. Mlaskne. Nádhera.

„Hele, může se mi tu už někdo konečně ozvat?“