Shounen - ai povídky

Hádes

3.

Kuchař

„No v tvém případě chybějící potraviny a kuchař jsou opravu na závadu!“

„Carlosi uvědomuješ si to? Mohu zemřít hlady! Odvez mně na ostrov!“ zařve.

Carlos se zarazí. „Kapitáne to nejde, už jsme daleko a zrovna bude bouřka. Možná nás zavede k blízkému přístavu, kde najdeme kuchaře.“

„A do té doby mám jíst jako co?“

„Nohy od stolu? Palubu?“ navrhne trochu nejistě. Vzhled kapitána se rapidně mění. Z Veselého piráta je Divoký pirát. Ne, že by mu ta změna neprospěla, spíš naopak. I ty vlasy podivným způsobem trčí nahoru. Snad nebude ta strašná světelná bouře, při které po lodi tančí modré plamínky a lítají ohnivé koule. Vzpomene si, že dost to praskalo.

„Carlosi, zapomínáš se. Já jsem tu kapitán, já tu vládnu! Je to jasné a kapitán chce jíst a hned!“

Carlos se zachichňá. Bože, to je kapitán. Budou se ho bát a strachy klepat jen při pošeptání jména Daniel. Jen musí vymyslet důstojný přívlastek. Jo Hladový Daniel! To je ono. To jak natahuje ruce, až skoro drápy, ten baziliščí děsivý úsměv. Začíná se fakt bát. Poskočí nadšením.

„Jasně kapitáne, ale není tu nic. Musíte vydržet!“

„Carlosi, nedráždí mně.“

„Kapitáne, nedovážil bych se vás dráždit. Nechcete přeleštit boty?“

„Carlosi, nemám boty. Sebral mi ho ten všivák na Jednorožci. JÁ MÁM HLAD! Chápeš té větě nebo ti to mám vysvětlit ručně?“

„Kapitáne, naprosto chápu vaší touhu se nakrmit. A co to zaspat?“

„Nedávej mi rady nebo tě vyhodím z lodi.“

„Kapitáne, mám námitku.“

„Jakou Jednooký Carlosi?!“cedí mezi zuby a vzteky přivírá oči.

„Já jsem loď.“

Daniel se trochu uklidni. Pravda loď nemůže vyhodit. Byl by bez lodi. „To je fakt. Carlosi namiř k jakémukoliv břehu. Já ani nemohu změřit polohu. Bolí mně to píchá mně, rve mně, kručí mi to uvnitř a šplouchá.“

Chudák kapitán. Není to zrovna nejšťastnější začátek, ale jakmile budou mít kuchaře,  nakoupeno, bude vše v pořádku. Natáhne se přes pár místnosti a koukne co dělá v kapitánské kajutě. Leží shoulený do klubíčka a spí. Je tak roztomilý, když spí. Jako jeho taťka, kterého jednou vyrušil a on po něm hodil svoji dýku. Zůstaly na ni tři vlasy a jeho kolena se roztřásla. Musí rychle zamiřít k přístavu, kde by mohli všechno sehnat, včetně potravin a posádky. Zlato mají.

Musí uznat, že Stavitel, ten poďobaný skřet, umí stavět lodě a k tomu ji plně vybavil. Jen nechápe, proč zapomněl na …

„Carlosi!“ Rozhlédne se, kdo ho volá a vystrčí hlavu z kajuty. Druhou půlkou sedí v kajutě. Zároveň si povšimne, že se voda dole krapet oteplila. Možná golfský proud? Rozhodně je to lepší než ta studená voda.

„Staviteli, ty pekelný zmetku. Tak tě vítám na lodi. Mám kapitána, heč!“ Nezdvořile na něj vyplázne jazyk.

„Však se divím. Hádal bych, že to nezvládneš!“ V rukou nožík a jablko a pečlivě odkrajuje kousky, které si vkládá do úst. Carlosovi se zablýksne v očích.

„Já, že nezvládnu jednoduchou věc, jako nalezení kapitána? Jasňáčka, že Carlos zvládne vše. Ty, naval jablko!“

„Není důvod,“ odtuší Stavitel a polkne další dílek.

„Naval nebo tě prohodím palubou!“

„A skončíš u mě.“

„Počkej, jak to myslíš? Tam se nehodlám vracet, chápano čéče?“

„Eh jo člověče. No takhle mi dlouho už nikdo neřekl. Jednoduše ty dutá hlavo. Kdo myslíš, že tě po bitce opraví?“

„No přece posádka?! Kdo asi?“

„Zní to dost nejistě. Ještě stále nemáš posádku. Hm, já ti to vyložím. Pokud budeš poškozený, skončíš u mě, nebo chceš skučet, až ti budou přibijet prkna k tělu?“

Jednooký Carlos zbledne a chytne se za klín. Zaskučí. „To néééé!“

„Vidíš. A gratuluji ti ke kapitánovi. Co teď chystáš?“

„Co je ti potom?! Vypadni z mé lodě!“ Rozlícený představou opakovaných návštěv skřeta -  Stavitele.

„Loď je mým majetkem, upozorňuji tě a přinesla mně sem profesionální zvědavost. Na vyhledání posádky máš čtyři měsíce. Chytej!“ Hodí mu jablko a se smíchem zmizí. Carlos se vrhne po jablku, které mu proletí rukama a rozprskne se o palubu. Carlos leží na palubě a přemýšlí, jestli má vzbudit kapitána, že má na lodi jablko rozprsklé o palubu. Je sice čistá, ale neuklízel ji tři měsíce.

Nebude ho budit. Hladový kapitán je jako hladový žralok. Jde přes mrtvoly a nezajímá ho, že někdo je nevinný. Posadí se a pohlédne do plachtoví. Tak holky hejbněte se, nebo z vás Hladový … Pitomé jméno? Proč musím pořád řešit takové banality. Jméno lodě, kapitán a teď hladový kapitána jeho přízvisko. Nemůže zůstat napořád Danielem, to ne.

Napne pořádně plachty a vyletí nahoru se rozhlédnout. Jsou ještě daleko a on začíná být nervózní. Jestli se kapitán vzbudí a nebude mít kousek jídla u ruky, je schopen udělat z lodi třísky a podpálit. A to by sestakramentsky bolelo. Ještě hůř, než když se pokoušel odstranit... „Přístav!“vykřikne a zapomene na ozdobu sochy, která je hodně velká.

Zajímalo by ho jaký je to přístav. Musel být Karibiku blíž, než si myslel. Je pravda, že od té doby, co vyjel z té mlhy, poflakoval se po mořích a plul kam se mu chtělo. Sem a tam a tam a sem.

Vleze do kajuty a zakřičí „Přístav, kapitáne!“

Paráda, když mu břichem proletí polštář. Jen maličké zašimrání a někde dole se něco uvolnilo, ale je to zanedbatelná maličkost.

„Ty mně budíš?!!!“ ozve se pomalu Daniel a obrátí se k němu. Oči mu hoří vztekem a hladem.

Jednoooký Carlos se zatetelí. Je nádherný, skvostný, pravý pirát. Ale není, co se divit. V jeho žilách koluje královská pirátská krev.

„Kapitáne, neosmělil bych se kdyby,“ natáhne ruku ke dveřím, „přístav je na dohled!“ nadme se pýchou, že ten obtížný úkol rychle splnil.

„Tos nemohl to říct ihned, ty ňoumo? Jdeme!“ vyrazí na palubu s dalekohledem v ruce. Přiloží ho k očím a tiše pískne, v žaludku zakručí a Carlos spokojeně se poškrábá na lýtku. „Perfektní Jednooký Carlosi. První co uděláme je jídlo, i kdybych ho měl ukrást, za druhé seženeme kuchaře a budeme doufat, že bude dobrý. Pokud ne, budeš vařit ty a jeho hodíme rybám. Mám rád dobré jídlo.“

„Však paní Mary Pádná Ruka, nás v tomto směru zhýčkala. Chudák Ronaldo, plakal, když ho Divoký Jack ponechal v přístavu jen s vakem u nohou. Prosil na kolenou, že bude celé dny drhnout palubu, ale Jack nepovolil. Od té doby jídlo bylo rájem.“

„To ano. Jsou tu nějaké peníze?“

„Samozřejmě. Ve vaší kajutě, vaše divokosti.“ Hladový Daniel nebude to přesný pro piráta. Chce to něco strašnějšího, ale neopakovatelného. Žádný Krvavý, Dlouhonohej, Divoký a podobně. Chce to něco jiného. Hrůzostrašnějšího, děsivějšího, rozhodnějšího, něco co si lze snadno zapamatovat.

„Přestaň Carlosi s  divokosti nebo poznáš kočku. Vlastně ne, jsi duch. Mrzuté,“ zamumlá a jde přímo k truhle. Otevře ji a nakoukne dovnitř. „Carlosi, je ten Stavitel normální?“

„Kapitáne, není. Mohu vás ujistit, že není i kdybyste to u něho hledal se svíčkou v ruce. Ta socha na přidí je důkazem číslo jedna a proč se ptáte?“

„Jen, že kuchyň zeje prázdnotou v níž se neuživí ani myš a truhla s šatstvem přeteká!“

„Já bych řekl, že asi zapomněl na to, že lidi musí jíst, aby nezemřeli.“

„Tak jak vypadám?“

„Jako váš o…Auuu!“ by zařval, kdyby šlo. Všechno letí dolu a Daniel si ponechá poze boty.

„Ty už mně nikdy nepřirovnávej k otci! Comprende!“ zařve odeskavajíc přitom jednotlivé slova. Po chvilce se uklidní. „Mám ho rád, ale nechci být jim, chápeš strýčku?“

„Dokonale. Proto nebudeš Divokým Danielem, ale někým jiným. Pro moji loď musí být kapitán s hrozivější jménem než Hádes!“

Daniel nechápavě sleduje Carlose přecházejícího po kajutě sem a tam. Co má Hádes společného s jeho jménem? Pokrčí rameny, vytáhne váček a potěžká. Nejméně sto zlatých. Za to se dá už koupit jídlo a kuchař. Ponechá rázujícího Carlose v kajutě  a vyjde ven.

„Carlosi!“ zařve a nakloní se. Už stojí a nedaleko nich se houpe pěkná řádka lodi s všemi možnými vlajkami.

„Kapitáne!“ vykoukne z plachtoví Carlos. „Už jsem zakotvil. Potřebujete něco?“

„Všiml jsem si,“ odsekne. „Jak se mám dopravit na břeh?“

„Jednoduše. Já vám spustím člun a vy doveslujete na břeh Nemohu tam jít s váma.“

„Carlosi, chceš říct, že kapitán bude veslovat?!“

„Samozřejmě, že ano. Kapitán umí všechno a kapitán má hlad. Proto kapitán bude veslovat!“

„Kapitán má sice hlad, ale kapitán má taky děsný vztek.“

„Pak kapitán zemře hlady!“ spokojeně odpoví Carlos, vědom si, že mu nic nemůže udělat.

„Vyhoď člun na vodu!“

„Rozkaz!“ zvedne člun a spustí ho na vodu. Pozoruje jeho dotknutí mořské hladiny. Provazový žebřík, oh už tam kapitán je, ale stejně nazpátek ho musí nechat.

„Carlosi, hlídej ji vlastním životem!“

„Nebojte se. Nanejvýš odpluji!“ zakřičí za veslujícím Danielem. Spokojeně se otočí k srolovaným plachtám. Měli by si najít posádku. Zkušenou, dravou a všecho schopnou. Nelítostnou bandu lupičů, kterým nebude vadit socha ani duch. 

Daniel vesluje a snaží se vypadat, že ho to vůbec nenamáhá. Zvednutí, ponoření vesel. Zvednutí, ponoření, ještě kousek a je tu. Přirazí k molu a nasaje vzduch typický pro přístav. Exotické vůně se misí s těmi méně exotickými a nad tím vším převládá ruch postaviček a halas. Kakofonie zvuků typické pro každý přístav. Od řevu až po hulákání, nadávek kapitánům a opačně. Slova, dohady létají sem a tam a mezi nimi se proplétají těla obchodníků, zlodějíčků až po červené kabáty ostře hlídkujíc přístav, aby se vědělo, že ne vše se bude tolerovat. Občas se zahlédne jemnější látky a už méně častěji hedvábné sukně jejichž majitelky se zahaluji do závojů. Ty méně zahalené postávají u domu a nestoudně si prohlížejí každého nového a odhaduji obsah kapes.

Má rád cinkot peněz, které se přesunují do jeho kapes a má rád smlouvání s obchodníky za zbožím. Jsou to vydřiduchové, ale on si s nimi poradí. Mine lačné pohledy ženštin, odsune ruku droucí se nenápadně k jeho měšci a rázně kráčí k hospodě s přízračným jménem U Bludného kapitána. Zastaví se před ošumělou hospodou, u které na bobku sedí starý námořník. Vytáhne zlaťák a rozmarně mu ho hodí do čepice.

Otevře prudce dveře, hluk utichne a všechny oči spočinou na vetřelci. Smích, hudba a řeč se rozproudí.

Nevadí, však já jim příště naženu strach. Všechno hned nejde. Usadí se k prázdnému stolu a odsune nohou ležící tělo. Jen mrkne jestli je to mrtvola nebo opilec. Nerad by obědoval u mrtvoly. Kazí to chuť.

„Přejete si?“ Daniel lhostejně přejede kypré křivky s velkým výstřihem a neupravenými vlasy. Snad kuchyň nebude vypadat stejně jako čišníce.

„Kuřátko, kachničku, rybičku, k tomu mi dejte chleba, džbán vína, poctivou míru, ještě vidím a toho nejlepšího, je to jasné kočičko.“

„Holoubku, je to naprosto jasné,“ zavrká a předkloní se. Daniel s trochou zájmu pohlédne do výstřihu. Majitelka opravdu má co nabídnout, ale ten žaludek. Rozpačitě se usměje. „Nejdřív musíš nakrmit něco jiného,“ a poklepe se na vypracované břicho.

„Ale jistě. Ty jsi tu nový, že.“

Krucinál ty ukecané ženské! „Jídlo a hned!“ zařve a praští rukou do stolu až nadskočí cínový pohár a skončí na podlaze.

„Pche!“ pohodí vlasy a s vlněním boku odkráčí k hostinskému. Opře se o pult a vystrčí pozadí. Bezzubý pirát toho ihned využije a plácne ji. Ozve se řechot, když dostane po hlavě.

„Ona je na mladší, Dirku!“ zvolá čisí hlas ze štamgastů hospody.

„Tady!“ před Danielem přistane, kuře, kachna. „Ryby nejsou.“

„Jasně a co to víno?“ sotva to dořekne, na stůl je rázně položen džbán, až víno vyšplíchne přes okraj. Daniel ho popadne a napije se přímo z něho. Otře si ústa a zakousne se do kuřete. Druhou rukou popadne kachnu a střídavě se jimi láduje. V polovině odloží kuře a popadne chleba. Kousky chleba namočí do tuku na taliřích a jí. Napije se vína a rozvalí se na lavici. Je spokojený, jako nikdy nebyl.

Opatrně s přesnou dávkou dotěrnosti přejede směsku v hospodě. Námořnici, piráti co se tváří jako obchodnicí, vojáci, lidí, kteří jen přišli chlastat a lidí, co nepřišli chlastat, ale pozorně šmejdí svými krysíma očkama po místnosti. Povzdechne si a mohutně se napije. To je život stvořený pro něho.

„Potřebujete ještě něco?“ Na lavici se k němu upejpavě přisune čišníce.

„Informace, kočičko, by nebyly? S tímhle,“ a poklepe si na břicho, „se nevzmůžu na nic.“ Servírka znechuceně si odsedne.

„Zlaťák!“ natáhne ruku.

„Až podle toho co mi řekneš.“

„Nic ti neřeknu, dokud mi nedáš zlaťák.“

Daniel si znuděně pomyslí, že už ani servírky nejsou ochotné prodat informací za milý úsměv. „Najdu si nějakou jinou duši, která nebude tak,“ nestoudně ji přejede od shora dolu, „lakomá a bude vstřícnější a,“ nakloní se k ní „smyslnější!“

„Ty parchante!“ Chytne džbán a převrátí ho na prázdné místo. Vyjeknme, jak ji víno skropí oděv a holé lýtka. Daniel spokojeně kráčí místnosti, která řve smíchy, k hostinskému. Opře se o pult  a vzpomene si na maminku. „Synáčku, když chceš urazit ženu, koukej se ještě před urážkou odklidit z jejího dosahu.“ Maminku vždy poslouchal.

„Hostinský…A kruci!“ nebyl dost daleko, když cítí něco studeného a lepkavého na hlavě. Zvedne oči k čišníci, která s rozkoší mu lije na hlavu pivo a posměšně ho pozoruje.

„To je moje pivo!“

„Mládenci, no tak!“ snaží se je uklidnit hostinský. Ostatní zpozorní a vyčkavají. Zdá se, že konečně se začně něco dít. „Před týdnem jsem dal udělat dvě nové židle!“ zvolá a zalomí rukama. „Marcelo, tebe mi byl čert dlužen.“

„Trhni si hnátou, ty starý opičáku!“ a vyplázne jazyk na hostinského.

„Hele, chci zaplatit to pivo,“ ozve se umíměně námořník, jehož pivo skončilo ve vlasech Daniela.

„Řekni si ji!“ ukáže prstem na Marcelu. „Ona ti je vylila. Já ne! Já jsem nevinný.“

„Zaplať kamarádovi pití nebo pocitíš moje pěsti!“ Od stolu se zvedne zrzavý hromotluk pouze v kazajce a roztřepených kalhotách neidentifikovatelné barvy.

„Nevím proč!“ usměje se Daniel. Bouřka je ve vzduchu. Stačí jen malá jiskřička a nastane peklo. A on? Nebude muset platit to kuřátko, kachničku a džbán vína. „Když něco nemusíš platit, neplať.“ Má rád svoje rodiče a přesně je poslouchá.

„Nebudu nic platit!“ zavrčí Marcela a rozkročí se.

„Já taky ne. Jo holt kamaráde musíš to zaplatit ty.“

„Já Říct, zaplatit ty kamarádovi pití!“ židle odletí o kus dál a vrazí do židle, na které sedí zachmuřený chlapík v černém. Ten se zakucká a vztekle se otočí. Vytáhne dýku a hodí. Zrzek zaúpí a otočí se. „Ty bastarde!“ a rozežene se stoličkou.

„To je ono!“ Zařve Daniel a rozežene se na nejbližšího. Teď se propracovat ke vchodu a unikne placení. Jen si musí ohlídat váček a tu ženskou.

„Pánové! Klid! Prosím! Jděte ven!“ Snaží se překřičet vzniklý halas a řev hostinský. Posadí se na židli a zmučeně si povzdechne. Nemá cenu něco volat. Měl zůstat v staré dobré Anglii. A to si myslel, že tu nebude muset tak často měnit nábytek. Půlka hostů mu uteče bez placení. Měl by proti tomu udělat opatření. Sáhne pod pult  a vytáhne obušek. Kdyby něco a někdo se zapomněl a pustil se do nedotknutelného hostinského.

„Bác!“ měl si postavit hospodu ve vnitrozemí. V přístavech je moc horkých hlav. „Bác!“ Další se sesune vedle ždile. Hospodský spokojeně poplácá obušek.

Daniel zatím odsune čišníci do náruče nějakého vojáka, který ji ihned sevře na ňadrech a zamručí spokojenosti, dokud se nezhoroutí na zem pod úderem džbanu. Další a shýbne se, aby se vyhnul klacku. Uff to bylo těsně, když ho mine dýka. Na zemi zblýskne mačetu a vezme ji do ruky. Dokonale vyvážená a odrazí meč. Voják? Neměl by být mimo hru? Ještě kousek a bude u dveří. Někteří prozíravější už vypadli do jiných hospod.

„Mám tě!“ a někdo ho přišpendlí ke dveřím. Cití se jako sardinka bez možnosti se nadýchnout. Mačeta pomalu sklouzne na zem a on má pocit, že je konec. Mami, tati, sbohem. Měl jsem vás rád. „To pivo zaplatíš!“

„Nezaplatím.Vylila ho ta holka!“

„Nezájem!“ a vyhekne. Daniel se otočí.

„Nazdárek!“ proti němu stojí muž v černém s blýskajíícm kordem.

„Zdar! My se známe?“ Kolem obličeje se mu zachvěje kord.

„Ne neznáme, ale vadí to nějak?“

„Jistě. Já nemám zbraň.“ Tohle by nemusel zrovna v přecpané hospodě s plným břichem. To se bojuje hrozně blbě.

„Ale mně to nevadí. Rád se dívám na svůj meč v něčím těle a je mi jedno v kterém.“

Daniel prstem opatrně odsune meč. Nerad by měl jizvu na obličeji. „Víte, nemohlo by to být jiné tělo? Moje ještě není připravené na studenou ocel ve střevech.“

„Kdo tu povídal, švih!“ a jeden ze spoluhráčů ve rvačce se chytne za krvácející tvář. „O meči ve střevech? Mám ho rád v srdci a k tomu v tak pěkném srdci.“

„Víte, srdce  není moc hezké a abych řek pravdu, musím odejít. Sháním kuchaře. Nevíte o nějakém? Dobře platím.“ Odsune opět špičku kordu, uvažujíc, jak z té bryndy ven. Zřejmě má kliku, když se muž sesune a za ním stojí vzteklá čišníce. Nemá kliku. To je pohroma. „Před zběsilou ženskou, chlapče, utíkej. Budeš si to pamatovat?“ Radu otce se nemá podceňovat.

„Sbohem!“ sáhne po klice a vyrazí ven největší rychlosti na jakou se vzmůže. Po pár krocích pocítí, že žaludek začal protestovat proti té námaze, ale lepší protest žaludku než kudla v zádech od rozzuřené harpyje v pruhované sukni. Namátkově se na křižovatce ohlédne. Je za ním. Na čele mu vyrazí pot. Zdá se mu, že tohle nezvládne. Trh. Hurá, vyhrál. Změnou směru, zapadne mezi sudy sardinek. Raději smrdět než pobíhat s ženskou v zádech po trhu.

„Nazdárek!“

Opět? „Zdar.“

„Schováváš se?“

„Je to vidět?“ prohlédne si korpuletní postarší ženu v zástěře.

„Ne. Ani ne. Co tu děláš?“

„Hledám kuchaře na loď.“

„Co se stalo s tím původním? Nakrmili jste jim žraloky?“

„Kéž by! Žádný nebyl.“

„Pak jestli máš zájem, jednoho budou věšet.“

„Probůh, chcete nás otrávit?“

„Kdo řekl, že otrávil posádku?“

„Já. No žádný jiný důvod pro věšení kuchaře nevidím.“

„Vám stačí jakkýkoliv důvod k věšení.“

„Žádný kapitán, to tě ujišťuji, kuchaře nepověsí.“

„Vážně? Ty jsi kapitán? Nevypadáš na kapitána!“

Kruci nevypadám snad tak? „Jo jsem. Tak proč ho věší?“

„To já nevím. Hele zrovna ho vedou!“ Danuie vystrčí hlavy ze sardinek. Jednu sundá z hlavy. Obezřetně se rozhlédne jestli není v dosahu Marcely. Zdá se, že se její zájem přesunul na někho jiného.

„Kde je?“

„Tamhle!“ ukáže rukou dopředu.

„Už chápu proč ho věší!“ zabručí. Číňán! Sedne si nazpět mezi sardinky. „Lepšího nemáš?“

„Momentálně všichni pracuji. Nikdo není volný a ty co jsou volný… Snad chápeš proč jsou volný.“

„Jo.“ Kuchtí žrádlo, že by to nesnědlo ani prase. Potřebuje kuchaře. Později ho vždy může pověsit. Sice je fakt, že kuchaře se nevěší, ale v slabé chvílí, kdy žaludek nesnese kuchařské umění mistra, provede se to. Rychle a čistě. Pak se hledá nového. Zájem o toto umění na lodích není až zas tak vyhledáváne a posádka se většinou musí spokojit se šlichtou tvářící se coby jídlo. Přece jen kuchař je zranitelná osoba a je sám proti posádce. Nu což musí vzít, co se naskytlo.

„Hej, proč ho věšíte!?“ Zvedne se a vytáhne sardinku zpod košile. Hodí ji za sebe.

„Co je ti do toho! Chceš ho snad zachránit?“

Daniel si prohlédne číňana. Je docel hezounkej a jemnej. Stojí jak okroupek neštěstí mezi těmi svalovci. „Proč ne. Co za něho chcete?“ Ledabyle se postaví a zrakem šmejdí po trhu, jestli nezří Marcelu.

„Co za něj?“

„Prosím pane, zachraňte mně. Neudělal jsem nic špatného!“

„Tak co. Kolik?“

„Sto zlatých!“

„Zbláznili jste se! Za číňana tolik? Dyť jich tu je víc, než sardinek! Hele, dám pět zlatých. Víc ne! Nemusíte ho věšet  a můžete jít do hospody.“

„To ho raději pověsíme.“

„Fajn, deset zlatých. Pět pro každého. Za tyhle peníze se můžete v rumu utopit.“

„Bereme! Tady máš!“ Vrazí mu provaz do ruky a odcházejí s penězi.

„Jdeme!“

„Kam?!“

„Na loď. Prý jsi kuchař.“

„To ano, ale nemohu pracovat na lodi. Já víte, no jsem...“

„Zdrháme!“ vpadne do toho Daniel a začne běžet. Číňán kloptýne a pak vyrovná krok.

„C…Co je?“

„Marcela!“ zafuní Daniel. Už se bliží záchrana v podobě člunu. Chce skočit mohutným skokem na člun, když se rozplácne na molu. Kolem propukne smích. Daniel se vztekle posadí a podívá se na molo. Sardinka. Kruci, kde se tu vzala? Vezme ji a mrskne ji po Marcele, která ho dobíhává. Ta uhne před sardinkou, zapotácí se a skončí na káře plné mořských potvor.

„Co to děláš, ty štětko!“ zařve muž v haleně a zastaví káru taženou oslem. Rozezleně seskočí z kozlíku. „Padej z mý káry, ty couro nebo tě hodím přes palubu!“

Daniel zatím popadne číňana a hodí ho do člunu. Odpoutá ho a začne veslovat. „Jak se jmenuješ?“

„Wei ming, ale…“

„Neboj, pokud se při tom neotráví celá posádka, tak se ti nic nestane. Vařit umíš, ne.“  

„To ano.“ Sedí způsobně v člunu a zvědavě se dívá na svého záchrance, který ho koupil.

„Počkej sundám ti to. Eh až na palubě. Nemám čím!“

Carlos zírá na kapitána. Probůh, koho to veze?

„Carlosi, vezu kuchaře!“

„Dyť jedí psy, kapitáne! Já tu šlichtu jíst nebudu!“

„Nebuď tak úzkoprsý a nemusíš jíst. Nikdo volný nebyl. Zvedni nás!“ Wei  ming udiveně hledí nahoru. Nikoho nevidí a ani neslyší. Kapitán je blázen!

Carlos je nerad zvedne na palubu. Wei ming hledí na prázdnou palubu.

„Kapitáne, on je tu duch?“ Posléze ji to dojde.

„Ano a teď jdi něco ukuchtit. Ach bože, nemáme potraviny. Budu muset tam znovu. Probůh, Marcela!“

„Marcela je číšnice, co ho honila!“ snaživě vysvětlí Wei ming do prázdna.

„Kapitáne! Kapitáne! To je zlý sen. Oprava to je nádherný sen!“

„Co je Carlosi a neřvi tu. Nejsme tu sami!“

„Ona je to holka, kapitáne! Vy jste tak sladký, tak hodný. Vy jste mi splnil moje největší tužbu! Budu váš věrný pes do konce života!“

„Cože?!“ vykřikne pro změnu Daniel a prohlédne si drobnou postavu v tradičním oblečení číňanů. Kalhoty, vyšívané boty a dlouhý háv. Na vlasech černou čapku a dlouhý cop. „Dyť je plocha jak prkno!“ natáhne ruku a položí ji na hrudník, kde by měly být obliny. Stiskne.

„Je to ženská! Kuchař je ženská. Mohu tě Danieli polibit! Pojď na mou hruď chlapče. Jsi pašák!“ vykřikuje nadšeně Carosl a mlsně tančí kolem Wei ming.

„Auu!“ zařve Daniel a leží rozpláclý na palubě. Naprosto nechápe, co se stalo. Sahal ji na hrduník a najednou je na zemi.

„Wei ming se nikdo nedotkne! Wei ming učit kung-fu.“

Daniel zaprská. Zkoušet nebude už nic a neví, co je kung fu. Stejně je plochá jak okurka. „Stejně jsi plochá jak okurka!“ Carlos se přikrčí. Tohle asi kapitán neměl říkat.

„Ano. Wei ming je s tím spokojena. Může se vydávat za kuchaře a nemusí do bordelu sloužit těm velkým bílým prasatům. Co chcete uvařit na večeři?“