Shounen - ai povídky

Hádes

Ctihodnost a Stavitel

Prolog

„Jednooký Carlosi, jste hrdlořez a nezasloužíte si naprosto nic, natož naši milost a shovívavost, ale jelikož mám tady požadavek na někoho s námořnickými schopnostmi, pak vám navrhuji dohodu, kterou můžete odmítnout!“

Muž před velkým bílým stolem pookřeje. Co má na mysli ten blázen v bílém plášti? Někoho kdo umí řídit loď? Pak je na správném místě. Celý svůj život, už od deseti let, kdy nastoupil na Krásku jako plavčík, plavil se po všech existujicích slaných mořích a oceánech. Ví víc, než leckterý kapitán snad kromě Divokého Jacka, který byl jeho předposlední a také nejlepší kapitán.

Přešlápne z nohy na nohu. „Vaše ctihodnosti,“ takhle mu řekli, aby ho oslovoval, „mohu se optat, co přesně máte na mysli?“

Postava za bílým stolem v bílé místnosti s údivem pohlédne na muže před ním. V rukou, schovaných do širokých rukávů, drží jeden jediný čistý bílý list papíru. „Samozřejmě. Vaše drzost Jednooký Carlosi nezná mezí. Vysvětlím vám to, když se tak slušně ptáte.“

Carlos vycení poslední zuby v úsměvu. Začíná to být zajímavé. Olízne si dásně. Ještě se nemůže vzpamatovat z poslední bitky, při které bohužel našel svoji smrt a při které bohužel ztratil poslední zuby, takže je docela rád, že je mrtvý. Čím by jedl a kousal svoji mačetu je pro něho záhadou a dostat přezdívku Jednooký Kašovitý Carlos, zas nechce. Je přece pirát, hrdlořez, co přepadává, vraždí a olupuje všechno a všechny nejen na lodích, ale i na souši. Za svoji dlouhou kariéru jich oloupil požehnaně. Popotáhne si krátké kalhoty a bosou nohou se podrbe na lýtku, kde ho svědí zaschlá krev. Zajímalo by ho, jak dopadla jeho loď Královna moří.

„Mohu ještě malý dotaz?“ otáže se nesměle.

„Co je?!“ vykřikne netrpělivě Ctihodnost.

„Jak dopadla Královna moří? Víte, byl to dobrý plán, jen jsme nepočítali s tím, že nedaleko bude zrovna ta španělská fregata a ti dva kapitáni se budou znát.“

„Ticho!“ zařve a posadí se. Ten drzý pirát ho rozčiluje. „Takže moje nabídka je taková. Buď půjdete tam, kam patříte.“ Carlos se otřese. Zní to děsivě už jen z toho tónu. „Nebo přijmete naší nabídku a bude se dál plavit po mořích jako…“

„Beru vaše ctihodnosti! Nemám žádných námitek. Moře. Takové štěstí.“

„Opravdu? Pak dobře.“ Sáhne po bílém kladívku a klepne, až se zvuk roznese a zní a zní…

Carlos si přikryje uši. Vědět to, že udělá takový rambajs, tak nesouhlasí. „To bolí!“ zaskučí. „Mám rád zvuk děl a křik mučených, aby vyzradili svoje tajemství i dali zlato, na kterém sedí, ale co je moc, to je moc a k tomu ta otravná bílá!“

„Zmizte!“

„A kam!?!“ vykřikne, pevněji přidrží mačetu s hnědými skvrnami a cítí, že opravdu mizí. „Hele, kam mizím?! Co mi něco říct?! Mám na to právooo!“

„K Staviteli, vy neznabohu!“ zaslechne burácivý hlas a je někde jinde. Otevře bezzubé ústa k dalšímu křiku, když se zarazí. Rozhlédne se po místnosti, kam ho poslali. Usměje se. Tak to je přesně, co má rád. Globus, navigační mapy po celých stěnách, dokonce na stropu, navigační trojúhelník, dalekohled, barometr. Kormidlo u jedné stěny. S očima navrch hlavy pozoruje tyto poklady a uvědomuje si svrbící prsty při pohledu na zlatý barometr. Možná by ho nikdo nepostrádal v tomto chaosu. Obezřetně se rozhlédne.  Uvědomuje si, že některé věci ještě neviděl, ale to je mu jedno. Všechno co tady je, souvisí s mořem a moře je jeho milenka, matka sestra… Jojo prostě život.

Carlos klesne na kolena, sepne ruce a modlí se. „Děkuji ti Svatý Klemente, tohle je ráj, pro starého mořského vlka a piráta, jako jsem já. Buď ti požehnán a ještě jednou děkuji. To je nádhera! Ocitl jsem se v ráji. Kdybyste to, kamarádi, viděli! Skoro bych řekl, že si takovou kliku nezasloužím. Začnu si říkat Šťastný Carlos?“ a natahuje ruku po barometru, který se tak nádherně leskne…

„Kdo tu řve!?“

Jednooký Carlos rychle vstane, otočí se a vychovaně schová mačetu za opasek. Co kdyby si někdo rozmyslel, že není hoden sloužit na jeho lodi. Možná je to kapitán?! Má správný řízný hlas, který dovede roztřást mužstvo a v ženách vyvolat slzy a strach. Nepřátele se budou pod tím hlasem krčit a modlit se, aby je nechal napospas moři.

Dveře se rozrazí a dovnitř vejde malý mužík. Carlos otevře údivem pusu. „A safra! U všech mořských démonů a vy jste kdo? Na kapitána nevypadáte, mrňousi.“

„Kdo! Mrňous, ty prázdná hlavo!?“ zaprská. „Jsem Stavitel, ty ňoumo. Co je to napadlo poslat mi takový materiál! Inteligence žraloka!“

Carlos má pocit, že proti Staviteli, nebo jak se to představil, je obrem. Skloní hlavu a zvědavě si mužíka prohlíží. Připomíná mu jednoho kámoše, dej mu věčný odpočinek, který byl taky tak mrňavý, ale rval se jako sto ďáblu.

„Neznat Stavitele?! To si říkáš námořník?! Spíš tlučhuba jsi a ne bukanýr!“

„Já jsem poctivý pirát, vašnosto a jsem na lodi nejméně třicet let, chápano!“

„To je mi hodně,“ vyšplhá se na stoličku a stůl se najednou sníží. „Co stojíš? Sedni si. A musíš mi sem tahat ještě, k mdlé inteligenci, krev?!“

„Hele, nejsem zrovna svatoušek, tak mně nedráždí!“ vycení poslední dva zuby a na stůl dopadne mačeta. „Nebo si rád poslechnu, jak zpíváš vysoké C!“ zašklebí se a přimhouří jediné oko, které mu zbylo.

„Máš co vylepšovat,“ zamručí Stavitel. „Takže ty jsi Jednooký Carlos, tak se podíváme na tebe. To víš, nechci jen tak nějakého námořníka, v tvém případě piráta.“ Natáhne ruku a objeví se list papíru. Odkašle si. „V devíti…

„Bylo mi deset!“

„Devět, ty pitomče.“

„Deset. Matka mi to říkala!“

„Tvoje matka neuměla číst, natož aby si zapamatovala, kdo je tvým otcem a kolikátého tě porodila. Nebýt Staré Rosy, asi se nedožiješ roku.“

„Ty spratku!“ chytne ho pod krk. „Do mý mámy se neotírej. Živila se poctivě. Je to jasný, nebo mám ti vylepšit ksicht mačetou?!“

„To je lepší!“ Carlos z ničeho nic sedí nazpět na židli. „Ale na loď jsi nastoupil v devíti. To je brzy. Plavčík. Obchodní loď Kráska, pak byla přepadena, to ti bylo dvanáct, zůstal jsi u pirátů a zalíbilo se ti mordování, pitky a ženské. Jednou chycen, při útoku na město jsi utekl z vězení a přišel jsi o oko. Tomu se říká klika. Na lodi ses naučil bojovat, navigovat a dokonce číst. Tedy já žasnu.“

„Hele, nežasni a mluv, co pro mě máš! Nemám čas na žvásty!“

„No dobře. Jsi vyhovující, i když ti mrtví, umučení, znásilnění - tvoje. Fajn, pojď za mnou, uvidíš, co mám v přístavu.“

„Konečně a nebyl jsem znásilněn.“

„Dobře vyměnil ses za to, že tě učil navigaci, čtení. Chtěl jsi jednu chvíli být kapitánem!“

„A co má být?“

„Místo toho ses stal druhořadým pirátem, který jednu chvíli byl zástupcem a to jen proto, že ostatní lehli kvůli sračce.“

„Ty šmíráku!“

Stavitel poskočí radostí. „Tak to je moje hlouba. Žasni a div se!“ Mávne rukou a Carlos vytřeští oči na tu nádheru houpající se na mořské hladině … Vdechne vůní soli, mořského větru a pach rybiny. Domov. Přivře oči. To je jeho život, volnost, svoboda. Otevře je.

„Tak co?“

„Svatý Klemente, něco takového jsem v životě neviděl!“

„Tomu věřím. Stavím je sám a jsou to nejlepší lodě na světě. Jedna je tvoje.“

„Cože? Mám sloužit na těch kráskách?“

„Samozřejmě.“ Zarazí se. Něco tu nesouhlasí. „Počkej, tobě nic neřekli?“

„Co by mě měli říct? Řekli, že si mám vybrat buď nějaké peklo, nebo moře. Copak jsem padlý na hlavu, abych souhlasil s peklem?“

Stavitel se rozesměje, až dostane škytavku. „Ctihodnost má humor. Já žasnu.“

„Hele, ty trpaslíku, vydostaň to ze sebe nebo za sebe neručím!“ Začne rozčileně mluvit.

„Hele, když jsi vzteklý, mluvíš jinak.“

„Mizero, mně je to fuk. Dělej, mluv, nebo tě podříznu jako kuře!“

„Fajn, fajn. Jen mě pusť.“

Carlos ho pustí a Stavitel se ušklíbne. „Moji vášní jsou lodě. Jenže ty lodě někdo musí řídit. Potřebuji ducha a tím jsi, ty kamaráde. Jednoduše budeš lodi a myslím, že tamta brigantina se k tobě báječně hodí!“ Přejede pohledem po lodích. Galeona, Briga, Korveta a další. „Tak jdi přece! Je tvoje!“ Popostrčí ho směrem k lodi.

„Hele, ty všiváku, toť ti neprojde ušít na mně boudu!“

„Ale ano a nezapomeň si najít kapitána do půl roku! Jinak ti končí lhůta!“ zamne si rukama. „Další lodičku vypustím na moře, další lodičku vypustím na oceány!“

„Ty kreaturo…“ Stavitel se zastaví. Inteligentní pirát, panečku, ta loď si ho zaslouží. „Já nechci být lodí! Já chci ničit, pálit, loupit, brodit se v krvi!“

„Ale to všechno můžeš!“ zařve. „Jen si najdi kapitána! Doporučují co nejrychleji!“ řve na loď a pozoruje, jak tělo Carlose splývá s lodi, jak se začíná chvět a plachty z ničeho nic ožívají.

„Počkej, já chci zpět!“

„Je mi líto, zpáteční cesta neexistuje! Vybral sis sám!“

„Pomoc! Nic jsem nevěděl! Nic jsem nepodepsal!“

„Teď už to víš, ty ničemo.“ Otočí se a odchází, potom se ale vrátí k lodi. Chce vidět její výjezd ze zátoky. Založí si ruce. Je to jeho pýcha. Zeštíhlel její trup, přizpůsobil menší posádce, přidal děla, a když ji řídí duch… Je dokonala, aby nahnala v některém moři strach. Zašklebí se. Miluje tuhle práci.

Čím jsem, kde jsem? Loď, ruce - plachty, tělo - trup. Kde mám nohy?! Jo jsou tam na zádi.Ohmatává svými smysly loď, dívá se každou svoji částečkou na moře, dotýká se ho, je na nim. Houpe se to s ním a potom zjistí, že může napnout plachty, ovládat ji. Je lodi. Vstoupí do kajuty velitele. Knihy, mapy, jaké neviděl. Musí najít dobrého kapitána.

„Carlosi, ty ses dočista zbláznil!“ Usedne do velkého červeného křesla v kajutě kapitána a povzdechne. Plachty se napnou. Natáhne ruku a kniha do ní vpluje. To se mi začíná líbit.

„Měl bys vyplout a ne sedět na zadku doma!“ zaslechne ten protivný skrčkův hlas. Nadechne se vůně lodi. Voní dřevem. Je jako neposkvrněná panna, ale on to změní. Přesune se na příď podívat se na jméno. Lucinda. Pche pitomé jméno a pak strne, když se chce mozolnatými prsty dotknout oblých zakončení mořské panny na přídi.

„Staviteli!“ zařve, až se vzedme moře a lodní trup zaskřípe.

„Zacházej s ní jemně a radši jeď.“

„Ona to není Lucinda!“

„Cože?“ Nastaví ucho a rukou ji popostrčí na volné moře.

„Ona je to chlap?!“

Stavitel se zastaví a důkladně se podívá na loď. „A safra!“ Na lodi je místo mořské panny svlečené do půli těla, vyřezán svlečený chlap a trochu víc než jen do pasu. Zahučí.

„To nic! Změň jméno!“

„Cože?!“

„Změň jméno, ale jen jednou.“ Musel jsem toho rumu vypít víc než obvykle, když jsem ji stavěl. Bohužel odendat cokoliv z lodi se nedá. Chlap – zavrtí hlavou, fakt musel být sťatý.

„Jak to myslíš!?“ zařve a snaží se toho chlapa odtrhnout od přídě a vyhodit do moře. Zavyje, když mu to škubne bolestí někde, kde měl břicho.

„Ty zatracený zmetku. Příšero! Já si tě podám, až mi vlezeš do pacek!“ řve a jede přímo do podivné mlhy a potom už jen cítí, že mlha je pryč a on se houpe pod noční oblohou plnou hvězd.

„Vy všiváci! Chlapa!“ zahýbe prsty a začne plakat. „Ani se nemohu dotknout a potěšit se z pěkných ňader dřevěné ženské. K čemu je mi potom loď!?“ zavyje bezmocně.