Shounen - ai povídky

Hádes

8.

Jeden jediný den

„Kamarádi, přátele, soudruzi, ale hlavně piráti, bukanýři. Proč jsme tu? Prosím neodpovídejte. Udělám to za vás. Jsme tu, abychom loupili, kradli a přepadávali lodě, protože mají víc než my!“

„Hurá!“ zařve Jednooký Carlos litujíc jednoho a to, že ho slyší pouze kapitán.

„Konečně se bude zabíjet.“

„Krást. Miluji ty třpytné ozdoby, které jsou ze žlutého a bílého kovu. Které se lesknou na slunci a kvůli, kterým jsem ochoten udělat cokoliv. Jsou nádherné, obzvláště s barevnými kamínky, které zvyšují jejích hodnotu. Krásně se vyjímají na dámách a ještě krásněji v mé pokladnici. Které hrozně stojí těch žlutých kulaťoučkých mincí, kterých se nerad vzdávám. Co mi je potom, že je někdo stvořil, dostal ze země, vykutal v těžkých podmínkách? Ve finální fázi jsou tu od toho, aby mi patřili, abych se jimi mohl kochat a říct: Jsou moje. Není krásnější pohled než na zlatou minci. Ovšem krásnější pohled je na dvě zlaté mince, ale nejúchvatnější pohled je na hromadu zlatých mincí, které říkají: Patříme ti. Jenom tobě a nikomu jinému!“

Posádka Hádese trpělivě čeká, až Calum uzavře svoji vroucí řeč na téma Já a poklady, které se plaví v cizích lodích, a které dychtivě čekají na posádku Hádese a hlavně na hbité Calumovy ručky.

Jeff Bez Dole si připraví sešit, že bude Hluchému Alexandrovi překládat. Po prvních dvou slovech napíše. Miluji zlato, drahokamy a vše je moje. Strčí sešit pod nos Alexandra, který přikývne.

„Ááno. Takky!“ zahrčí. Jeff  ho poplácá po zádech.

„Výborně Calume. To se ti povedlo a teď prosím zavři ten svůj zobák!“

„Kapitáne, mám rty, ústa a ne zobák. To mají jen ti opeřenci…“

„Dost!“ zařve Daniel a napřáhne mačetu. „Máš rád jazyk nebo řečnit?“

„Obojí,“ špitne a schová se za Albyho, který se zamračí.

„Výborně a teď kde to vše seženeme!?“

„Kdy mohu konečně zabíjet?“

„V Port Royal. Jistě ten přístav všichni znáte. V tom přístavu na zpáteční cestě se bude stavovat loď jménem Modrá laguna. Někteří tu loď znají. Pokud jste se na ni plavili, neříkejte mi to, zapomeňte, že existovala, protože, já Daniel kapitán Hádese, ji hodlám vybrakovat tak, že nezůstane stěžeň celý. Má někdo nějaké námitky proti tomu a proti bohatému lupu, který nás tam čeká?“

„Námitky ne. Mohu jen malý dotaz?“ optá se Jeff.

„Ano.“

„Já jen, že má o dost silnější posádku.“

„Dobrá otázka. Vadí někomu, že má dvakrát silnější posádku? Myslím, že Boo ještě nevečeřel.“

„Neee!“ zařvou jako jeden muž.

Jednooký Carlos si pomyslí, že to je přesně to, co od kapitána čekal. Přísnost a nesmlouvavost.

„Výborně! Carlosi napni plachty a vzhůru vstříc Modré laguně a jejímu pokladu. Zabíjet! Krást! Špatnost je naše věc. Tak teď se seznamte s lodí.“ Pokyne rukou a sleze dolu na palubu.

„Tak co Carlosi?“

„Jednička, kapitáne. Jen ten krokodýl se mi nezamlouvá, ale popravdě je to perfektní mazlíček pro kapitána Hádese.“

„Ano. Udělal jsem mu hnízdečko v krabici a pojď za Wei ming pro nějaké masíčko.“ Oba vyrazí do kuchyně a zaklepou. Ani jeden nechce skončit s nožem v hlavě.

„Dále!“

Oba vstoupí a rozhlédnou se. Tak to má vypadat. Oheň, teplo, vůně a všude jídlo. Sudy s rybami, kuřata, zelenina a Wei ming s počítadlem v rukou, jak počítá brambory.

„Jdu pro kousek masa pro Boo.“

„Samozřejmě kapitáne. Musím si u vás postěžovat. Někdo mi uzmul dvanáct hlávek zelí, které jsem při boji viděla létat ze strážného koše. Musím se ohradit proti takovému zacházení se zeleninou. Kdyby to bylo shnilé, jakožto se to v mé kuchyni nemůže stát, nic bych neřekla. Ale byly to zdravé hlávky zelí.“

„To je v pořádku. Pokud se to použije v boji, je to v pořádku.“

„Dobře dám to do válečných ztrát. Jinak je vše v pořádku. V dalším přístavu nakoupím pár věcí a vajíčka. Kapitáne, ten Boo, čím se živí? Musím ho nějak započítat do položky - Strava.“

„No hlavně maso, ryby, ptáci a no asi tak nějak. Je to krokodýl.“

„Dobře. Jsem ráda, že nejí lidi, ale ryby to bude horší.“

„Jsou všude kolem nás.“

„Vařit pro něj nejsem ochotná a mám tu jen nasolené tresky. To by nechutnalo za syrova ani vám natož vašemu mazlíčkovi, kapitáne. Myslím, že bude mít chuťově stejně vybroušený jazýček, jako vy.“

„Aha. Nic. Bude se lovit.“

„Tady maso!“ odřeže nožem kus masa a podá mu to. „Nebude vadit, když dokontroluji stav zásob potravin? Chci mít v tom pořádek.“

„Samozřejmě, nedej se rušit. A jinak spokojená?“

„Ano. Po delší hádce jsem si dovolila vyhodit Zástupce z jeho kajuty a zabrat si ji pro sebe. Jistě chápete, že nemohu bydlet s mužstvem a chci se vykoupat, bez toho aniž bych někomu musela potom fačovat hlavu.“ Nenápadně mávne nožem. „Po tom boji mám pocit, že plavu ve špíně.“

Carlos ihned ožije. Koupání. Sice tam nemá nic moc, ale aspoň něco. Jenom maličko. Stačí i malé. Nesmí to propásnout.

„Jistě.“ Povzdechne si. Už vidí Zástupce rázovat před jeho kajutou. „Carlosi, jdeme nakrmit Boo.“

„Jistě Danieli.“ Vyjdou ven a jdou do kapitánovy kajuty. Vejdou dovnitř a Daniel hned ke krabici kde spočívá krokodýlek. Rozhlíží se a otevírá tlamičku s ostrými zoubky.

„Podívej se, jak je rozkošný.“ Nožem odřeže kousek masa a přiblíží ho k němu. Ham a kousek masa už drží zuby a jí. „Jak delikátně jí.“

Carlos pomyslí svoje. On tedy většinou před krokodýly a kajmany zdrhá. Přiblíží se k němu a trhne sebou, když krokodýl na něho upře zrak. Vidí mně? Hloupost. „Myslím, že je to kajman a ne krokodýl.“

„A co má být?“

„No nesežere Wei ming tolik jídla, nebudeme muset tu přeskakovat pětimetrovou kládu, ale jen asi dvoumetrovou a posádku nesežere na posezení.“

„To je dobře ne?!“

„Jak se to vezme.“ Naprosto neví, jak bude reagovat budoucí Danielova žena na jeho zálibu v kajmanech a podobné strašné havěti. Ženy nemají v oblibě hady, plazy, pavouky a málem by zapomněl, myši. Mají raději něco, s čím se mohou pomuchlovat. Kočku, psa… Jenže, jak by takový panin mazlíček dlouho vydržel vedle kajmana?  Pudy jsou pudy, a když už o tom tak přemýšlí, tak by měl tady přestat očumovat krokodýla a jít se podívat na příjemnější křivky. Měkčí, něžnější a méně smrtící.

Už chce zmizet, když dovnitř vrazí Zástupce a uhne před mačetou. „Kapitáne…“

„To si vyřídíš s Wei ming. Kdo vyhraje, ten si vezme kajutu a Zástupce chci se ráno najíst. V poledne taky a večer rád bych měl večeři. ŤuŤu nii, miláčku a chceš ještě kousek? Je čerstvé.“

„Ale kapitáne!“

Daniel se otočí. „Nevidíš, že mně rušíš při krmení Boo. Nejsem rád, když mně někdo ruší. Běž si to s ní vyřídit.“

„Jenže ona mně vydírá!“

„Opravdu?“ podiví se Daniel a zapomene na mazlíčka. „Jak?“

„To by mně taky zajímalo.“ Hle on mně nevidí, ale Daniel jo. Zajímavé a možná lepší. Podrbe se ve vlasech a chvilku uvažuje nad tou podivností a potom si vzpomene, co chtěl. Protáhne se dřevěnou stěnou a rovnou do kajuty Zástupce, kterou pro sebe urvala kuchařka.

„Tak jak?“

Zástupce se zavrtí. „No, že budu jíst to, co vy. Já bych to nepřežil!“ zaječí a objeví se slzy při vzpomínce na oběd. „Bože, zatrať mně, ale raději zemřu hlady!“

„Pak není co řešit. Hele, Carlosi…“ zadívá se na zadek mizící ve stěně. Zavrtí hlavou. Ten jeho sexuální apetit ho dovede do neštěstí. „Podívej se. Já tě chápu, že jako můj Zástupce máš mít svoji kajutu, ale víš, co chceš vařit?“

„Ne! Já chci zabíjet.“

„Pak vyřiď si to s Wei ming.“

„Jdu si ustlat vedle prachárny!“ zabrumlá a vyjde ven. Zastaví se u Albyho, který sedí na provazech a v rukou má nějakou titěrnost.

„Alby, co to děláš?“

„Alby šít vlajky do zásoby. Říct mu Calum. Calum je můj bratr. Je tamhle!“ zvedne hlavu vzhůru.

„Výborně!“ mrzutě si pomyslí, že si bude muset sbalit.

Daniel spokojeně pokračuje v krmení mazlíčka. Má se čile k světu a zrovna se pohodlně zahrabal do kousku látek z vlajek a zavřel oči. Daniel si shodí boty a spokojeně přemýšlí, jaká to byla výhra mít loď s duchem. Nemusí se starat o řízení. Jen potom musí vést útok a to on rád dělá. Kapitánovi Modré laguny se pomstí stejným způsobem. Skončí v žaludcích domorodkyň.

Otočí se na Carlose a zírá na vystrčený zadek. Bože, co ten tam dělá? A k tomu se vrtí způsobem nanejvýš zajímavým. „Carlosi!“zařve.

Carlos s nostalgií se dívá na kajutu a na oblečenou Wei ming. Nestihl díky tomu hňupovi Zástupci. Teď zrovna si češe dlouhé černé vlasy a pod županem hezky vykukují obliny. Malé sice, ale aspoň nějaké. Prsní svaly některých námořníků jsou sice větší než jejich kuchařky, ale zas postrádají ty pěkné křivky.

Příště… „Carlosi!“ zaslechne. Povzdechne si. Tady už sotva, co víc spatří. Neochotně se stáhne a usadí se do druhého křesla.

„Co chceš Danieli?“ otáže se mrzutě. „Nemusíš řvát. Slyším dobře, i když mám jedno oko.“

„Jestli Wei ming zjistí…“

„Co se ji tak zastáváš? Je to jenom ženská a k tomu ji chtěli pověsit.“

„Carlosi, klidně si s ní dělejte, co chcete, ale dokud vaří… Já bych nerad měl tady vzpouru kvůli jídlu. Chápeš. A nerad bych, aby strachy skočila k žralokům, protože ji očumuješ.“

„Budu si dělat co chci.“

„Dobře.“

„Cože? Ty mi to dovolíš?“

„Ale jistě. Dělej si, co chceš a chtěl jsem říct, strýčku Carlosi, že jsem rád, že jsem na téhle lodi. Máme malou posádku.“

„O to je zuřivější a Alby je nejlepší dělostřelec jakého jsem viděl.“

Daniel přikývne. „To tedy ano.“ Prohrábne si krátké černé vlasy. „Nechci větší posádku.“

„Proč?“ nechápe Carlos.

„Kvůli dělení, přece. Čím více toho naloupíme a čím větší posádka…“

„Chápu. Loď ovládám já. Nemusíš se o nic starat a jen jedno. To házení mačety mně trochu bolí.“ Neřekne, že si toho sotva všimne.

„Ale to vydržíš. Jak mám trénovat zabití posádky než házením nožů po hlavách? Co ji říkáš?“

„Uvidíme v bitvě. Kdo je kapitánem Modré Laguny?“

„Vychrtlý Roger.“

Tiché hvízdnutí. „Zvládneme ho. Ta mořská ochechule nestojí za pohled, ale její loď bude narvána odshora dolu drahými věcmi a většinou mívá nějaké ženské.“ Mlsně si vzpomene.

Daniel si pomyslí, že zřejmě nevidí nic jiného než ženské křivky. „No ano, ty jsou tam taky.“ A taky jedna rozkošná blondýnka s očima hada. Mrcha jedna. „Najíme se a ty Carlosi zdá se mi to nebo, ale ta loď je rychlá?“

„Je. Řekl bych, že nejméně o polovinu, než ostatní lodě, ale větší zvláštnosti je vítr.“

„Ano?“

„Kdykoliv napnu plachty, mám vítr.“

„To je dobře, ne.“ Zaklepání. „Vlastně je to… Dále.“

„Kapitáne, večeře.“ Wei ming postaví tác na stůl. „Kapitáne, byla bych ráda, kdybyste Carlose držel trochu zkrátka.“

„Nechápu, co tím myslíš. Vypadá to lákavě!“ odkryje poklop a sáhne po lžíci a vytáhne nůž.

„To nic.“ Zabrumlá Wei ming a odejde. „Zařídím si to sama.“

„Nejspíš něco tuší.“

„Hmm!“ Daniel se pustí do brambor se steakem na thajský způsob. „Takhle jsem ho ještě nejedl. Stála za těch deset zlaťáků, co jsem za ní dal.“

„Danieli, mluvím to o tom, že něco tuší.“

„Klídek, nic ti udělat nemůže, nebo ano?“

Carlos zbledne a zapiští. „Můžeee!“ zařve a ihned se přesune na příď. „Jak?!“ zařve, když vidí Wei ming dole a tahá ho… „Mrcho!“ zařve. Ženské jsou mrchy do jedné až na paní Mary Pádnou Ruku. Ta byla laskavá vůči jim ubohým pirátům. „Danieli!“ zařve, až se loď nadme a dole rupne něco v prachárně. Zástupce, který si tam zrovna rozestýlá, zaváhá. Asi není dobrý nápad tady si ustlat, i když je tu klid a teplo. Sbalí si postel a přejde na záď do skladiště. Tady bude ve svém živlu.

Daniel zvedne hlavu od jídla a zařve. „Chvilku počkej!“

„Danieli, ihned sem!“

Daniel si povzdechne. Neměl by naštvat loď. S lítosti odloží příbor, nůž olízne od šťávy, co na ní ulpí a jde na příď. „Wei ming, co tam děláš? Laskáš ho?“

„Kdyby to!“ zařve Carlos. „Copak se cítím na vrcholku blaha? Ona ho chce odstranit…“ začne mu přeskakovat hlas.

„Wei ming si myslí, že když je Carlos loď musí ho bolet, když něco udělám a jelikož tady to bude bolet asi nejvíc… Víte, házení nožem do stěny nefunguje.“ Daniel sevře nohy a málem si přikryje klín. „Tak jsem si řekla, že to zkusím a Wei ming měla pravdu.“

„Dobře, Carlos, to zřejmě pochopil.“

„Děkuji. Můžete mi pomoci nazpět?!“

„Hned ji hodíš do moře, rozumíš, Danieli? Je to čarodějnice!“

Daniel si povzdechne. Co si má vybrat žaludek nebo loď?

„Wei ming, musíš se dostat nahoru sama. Carlosi já vím, co udělám.“

„Seženeš mi nějakou kočku?“

„Možná. Jdu jíst.“

„Kapitáne! Pomoc!“

„Dva jedna pro mě, kočičko!“ zaslechne černý stín a velký klobouk, který vzápětí zmizí. Wei ming zaprská a začne uvažovat, jak se z té pozice dostane nahoru.

Daniel se vrátí k jídlu a začne se v něm rejpat, nakonec to vztekle sní. Proč jenom nemůže mít normální loď? Ne je blázen, ono to bude dobrý. Jen musí ukázat pádnou ruku a hotovo. Teď je nejdůležitější získat zpět věcí, které mu ten darebák ukradl. Pohlédne na postel a zarazí se. Jeden jediný den a má loď posádku, mazlíčka, mrkne se, copak jeho miláček vyvádí a usměje se. Spinká. Nádherně natažený v krabici spí. Jeden jediný den a má vše. Jistě loď je podivná, posádka snad ještě divnější, ale za jeden jediný den toho dokázal, co jiný nezvládne za celý život. Nadme se a potom mu zrak sklouzne k posteli.

Odpočinek. To chce přesně udělat. Skopne boty a vrhne se nadšeně do postele a začne se v ní válet. Bože to je přepychová věc. Už se těší, jak do ní zachumlá.

„Taky bych se tak rád válel!“

„Strýčku Carlosi! Vylekal jsi mně.“

„Nerad. Už se vyhrabala na palubu.“

„To je dobře. A?!“

„Nic jen fúrie je vedle ní laskavá osoba. Chybí mi,“ přizná smutně.

„Co?“

„Život piráta. Vládnu celou lodí a nemohu nic. Ani…“

„Dotknout se ženské,“ dopoví s úsměvem Daniel.

„Jo a jaké typy se ti líbí.“

„Typy? To je těžké a chci spát.“

„Počkej, ty mně jako vyhazuješ?“

„Jistě. Padej nebo si mně nepřej!“

„Počkej, mně nemůžeš vyhodit!“

„A to jako proč?“

„Protože jsem loď a plavím se a ty jsi na mojí palubě a mohu tě kdykoliv sesadit z toho postu.“

Daniel si zívne. „No nevím, co udělá Stavitel, když se dozví, že jeho lodička je bez kapitána.“

„Ty všiváku.“

„Děkuji a chci se před bitvou vyspat. Kdy tam budeme?“

„Zítra a jdu. Popovídám si s Calumem v plachtoví,“ zmizí a Daniel se převrátí na záda. Chudák Carlos. Možná by měl něco vymyslet. Zívne a usne. Sny se mu míhají zlatovlasé kadeře. Stočí se do klubíčka s úsměvem na rtech. „Pomstím se ti!“ zamumlá spokojeně.