Shounen - ai povídky

                                        Ozvěny minulosti

  „Ne nebudu si to brát!“ dívá se za taxíkem s Shanem. Potom se usměje pomalu a lstivě. Obrátí se a jde do obchodu o kus dál.

  „Dobrý den!“zářivě se usměje na prodavačku v značkovém obchodě s luxusním ložním prádlem. „Potřebuji s něčím poradit.“ Dívá se jak prodavačka pod jeho úsměvem taje a za chvilku jsou ponořeni vybíráním nejen ložního prádla v té nejlepší kvalitě, ale i deky a polštáře. Má rád pohodlí a než dostane Shana k sobě domu, jestli ho vůbec někdy dostane...

  „Dokonale“ řekne a spokojeně se dívá na tu hromadu věci. „Můžete mi to doručit na tuhle adresu?“

  „Jistě jak si přejete!“ celá šťastná, že už skončil s nákupem. Nepamatuje si tak náročného zákazníka. A k tomu je to muž a dobře vypadající. Jedini kdo jsou ještě náročnější než on jsou návrhaři a ti zas nevypadají  tak hříšně. Vezme od něho adresu. Chev vypadne z obchodu spokojený. Mobil.

  „Cheve, tady Max! Jsem rád, že žiješ. Sotva už jsem to tady zvládal. Jak se má Shane? Vypadal na tom dost bledě a nezapomeň na tu obchodní schůzku. ...“ Chev zavře oči. Tak rád, by jednou vynechal všechny tyhle věci a jen byl ... prostě byl. „... taky je tady schůzka se Sylvie Navarre a víš jejimi poradci. Pořád se snaží...“

 „Řekni ji, že to neprodám za žádnou cenu. Nevím proč se o to celá léta snaží. A Shane je pryč, tak vyřizuji za něho malé obchodní věci. Dobře v pondělí budu na té schůzce a Sylvii víš co říct. Jo zkus něco vyzvědět od Aiko. Jak to mezi Váma dvěma pokračuje?“

  „Jak to víš? Nic jsem neřekl..“ slyší smích.

  „Nemusíš mám oči a ty květiny z mého skleníku...Je moc hezká, ale jestli ji nějak...“

  „Cheve no dovol. Jsem džentlman.“

  „Dobře dobře, přemýšlím, že bych mohl odjet na víkend na svou chatu do hor.“

  „Do Švýcarska?“

  „Ne do Skalnatých hor. Už dlouho jsem tam nebyl.“

  „Dobře. Kdybych něco zjistil, tak zavolám.“

  „Fajn hlavně o tom se nezačni bavit u té večeře. Kam jdete?“

  „Otevřeli jednu novou  japonskou restauraci jak jen se jmenuje.. někde to mám napsaný. Šílený jméno!“

  „Myslím, že ji znám. Chceš se naučit japonsky?“ Otevře dveře od auta a sedne si. Celou bytosti cítí jeho vůní, jeho přítomnost. Zasténá.

  „Je ti něco?“ starostlivý hlas Maxe ho vzpamatuje.

  „Ne jen jsem zakopl.“

  „Tak jo a ta schůzka, nezapomeň!“ Zavěsí a spokojeně se opře o židli. Natáhne ruku a vytočí číslo Aiko.

  „Dobrý den. U telefonu Max.“

  „Maxi! Jak se daří?“ vyhrkne Aiko a odsune jedním pohybem papíry. Vezme šňůru telefonu a začne si ji namotávat na prst. Usmívá se a nevšímá si své kolegyně, která nepokrytě poslouchá.

  Chev zatím položí mobil do přihrádky a jde  k shanově bytu. Otevře si klíčem, který si dal už dávno udělat a nevšímá si sousedky s dítětem, která vykoukne ze svého bytu. Zavře dveře a uvědomí si jak je to tu bez Shana prázdné, osamocené. Počká na ty věci a odjede. Rychle si zvykl na jeho tvář, na jeho neustavičné brojení proti němu a i na dotyky. Vejde do ložnice a zaplaví ho vzpomínky na tu noc. Tělem mu projede touha. Přistoupí k posteli a vidí sebe a Shana jak ho objímá líbá, jak je v něm... otočí se a vypadne. Přestává se ovládat. Chce se  s nim milovat, chce mít jistotu, že bude patřit jen jemu a nikomu jinému a to mu pořád proklouzává mezi prsty. Pořád je tady šance, že se něco stane, že ho odmítne. Bojí se toho. Bojí, že odejde. Stojí uprostřed pokoje, který je tak rozdílný od toho v čem on vyrůstal, na stole váza z jeho bytu. Je tady vidět jeho přítomnost, ale pořád je mu to málo... chce, aby mu patřil, nechce už být sám, nechce zůstat sám, přeje si jen být sním a milovat ho. Copak tolik toho chce. Je to tak... zvonek. To budou ty věci. Ještě chvilku stojí a jde otevřít dveře.

  Shane bude zuřit na ty věci, ale jemu je to jedno. Nic pro něho není málo a nakonec si na to zvykne. Dívá se jak to tam skládají. Usměje se a pak se podívá na balíky. Jeden za druhým odsune do ložnice a vybalí to. Zanedlouho tady bude postel a zatím vezme do ruky povlečení a odsune ho vedle. Jednoduše to vyhodí. Pak si vzpomene na pyžama. Nejraději by je odklidil, ale nebyl by asi rád. Musí  vše udělat pomaloučku. Tak a je to pak si vzpomene. Není to špatný nápad. Rychle vytáhne košili a vezme k dalším věcem. Za sebou táhne pytel s povlečením. Jen doufám, že mně nesní za to zaživa. No stejně nic nebude mohl udělat, když bude pryč. A skládku nebo kam to vozí snad prohlédávat nebude. I když Shane by toho byl schopen na truc jemu. Ale je to těžké. Vyhodí a oklepe si ruce.

  „Dobrá práce, Chevaliere“ spokojeně řekne a teď jeho chatička v Skalnatých horách. Musí zjistit co všehcno tam je a co ještě musí udělat, aby to bylo obyvatelné pro oba. Nasedne spokojeně do svého auta a za hodinku už spí vletadle nad Antlantským oceánem. Mezipřistání v New Yorku zaspí a probudí se někde nad střední Amerikou. Udělá si kávu a v klidu ji popiji. Byl to dobrý nápad si vyjet. Jistě bylo by lepší, kdyby tady byl Shane.

  Vždy si chtěl vyzkoušet co je na těch řečech, že v letadle je sex lepší, zajímavější. No vždy se to nějak zařídí, ale ta jeho proměna v agenta se mu vůbec nezamlouvala. Najednou byl někdo jiný, ale on taky není žádný svatoušek. Možná je horší než Shane.

  „Za chvilku přistáváme!“ Chev odloží kávu a pohodlně se usadí.

  S tým domem měl vlastně velké štěstí. Nemá ho dlouho, ale v této části Skalnatých hor není takových rezidencí moc. Docela byl by rád věděl od koho dostal povolení a jak obešel ochranáře, ale je pravda, že dům je dřevo. Skoro celý, když nepočítá sklo. Dostal se do úzkých a nabídl mu tu chatku k odkoupení. Chatka neví kde vzal ten název, ale je tam šest velkých pokojů, předsíň, kuchyň s odpadkovým drtičem, nádherná knihovna s krbem a veranda... no když to viděl dal mu co chtěl a přestal smlouvat o cenu. A ta krajina. To je úchvatnost sama, krása. Stojí skoro nad útesem a nad ním je velké okno. Někomu se zatočí hlava, ale stojí to za to. Zvykl si na to, tak, že tam snídá a pozoruje východ slunce. Okolo jsou lesy a hory. Divočina. Nechtěl to prodat, ale musel. A on teď má něco takového. Shane bude nadšený. Tedy doufá.

  Zaparkuje auto. Musí mít na to speciální povolení, ale nakonec po dlouhých peripetiich se mu povedlo získat. Vyndá potraviny a rozhlédne se po krajině. Nadechne se. Ano to zrovna potřebuje. Jistě kromě Shane, ale to je něco jiného. Dnes se už šeří, ale zítra si vyjde na pořádnou túru. Na nic velkého jen na jeden den. Otevře dveře a rozsvítí se slabé světlo. Někdy si říká, že jen chybí, aby ho dům přivítal slovy ´Vítejte pane´. Odejde do kuchyně. Musí nastartovat agregát. Je to sice chata, ale rozhodně se nemíní připravit o pohodlí. Vyjde ven a nastartuje agregát. V tu chvílí se dům rozsvítí naplno. Moc pěkné. Zhasne venkovní světlo. Odejde do kuchyně, zapne lednici, vybalí jídlo. Docela dostal hlad. Udělá rychle salát a vezme čerstvý chleba. Dá na tác a jde ke skleněné stěně. Černá noc. Není nic slyšet jak je sklo tlusté. Zítra vyrazí, zívne a jde dát misku do dřezu. Zastaví se dívá se na tu jednu misku v dřezu.. Ne tak dál už to nejde. Už si na Shana, tak zvykl, že prostě to tady není ono. Bez něho je tak pusto, prázdno. Dřív tady byl často sám, ale dnes cítí, že to není ono. Nemá si s kým povídat a nikdo mu neodpoví. I ten výhled by byl hezčí kdyby byli spolu.Utíkal od světa obchodu a byl rád, když nic ho nerušilo, ale teď to ticho je skoro tižívé. Povzdechne si a jde spát. Dívá se z postele na stěnu a přemýšlí jak je mu bez Shana smutno. Je to snim taky tak? Ne nemyslí si to. Spíš naopak. Je jen rád, že se ho zbavil.

  Ráno se probudí a přemýšlí proč se mu zdálo o zeleném pekle, o horách a rozlehlých polích. „Jen minulost“ zatřepe hlavou vstane a jde si dát sprchu. Po snídani si zabalí malý batoh nejnutnějších věcí, nějaké to jídlo a vyrazí. Venku se zarazí a dojde si ještě pro GPS. Kdo ví co se může stát.

  Vyrazí jako obvykle a jde kam ho nohy nesou. Je horko už po ránu a on se rozhlíží krajinou.

  „Je tady nádh...“ otočí se dozadu. Nikdo tam není. Usměje se. Příště tady bude s nim. Otočí se stejně jako dnes a zeptá se na něco a pak k němu přistoupí a začne ho líbat. Zastaví se a živě si to představuje. Jenže dnes tu není. Vykročí a udělá krok, další a nedívá se kam šlape.

   „Auuu!“ vykřikne ze země a jen zahlédne jak v porostu mizi králík. „Doufám, že tě někdo sežere!“ zavolá za nim pomstychtivě. Chce vstát a nejde to. Podívá se na nohu podivně zkroucenou. Tak to je zle. Zlomena. Jen se pitomě zasnil a má ji na cucky. Došel už pěkně daleko a měl se skoro vracet. Domu nedopajdá ani náhodou a než se k němu... zapne GPS. Než se k němu zachránaři doplazí tak to bude zítra ráno. V noci se k němu nedostanou. Přesune se a najde klacek. Vyzkouší jestli je pevný a opře se o něho. Jde to ale žádná sláva. Co chvilku spadne a dva metry je pro něho jako deset kilometru. Cítí jak plave v potu. Ještě kousek a bude u skály, kde jsou nějaké ty větve. Další metr. Ta noha bolí šíleně. Odpočívá a rukávem si utře čelo.

  „No tak Cheve dokážeš to. Přece to nic není. V Thajsku jsi byl na tom o hodně hůř.“ Zamračí se jak si uvědomí, že bude muse zůstat v lese přes noc. Od té doby co se odtamtud vrátil se tomu vyhýbal a teď bude muset... „Nepřemýšlej o blbinách  a konečně doraz k té skále!“ Poručí si a udělá znovu krok a další. Nakonec se vyčerpaně zhroutí na zem. Rozhlédne se. Jo aspoň má na oheň a teď je jen otázka jestli má tu hromadu větvi čím zapálit když nekouří. Odepne si věcí, které sebou vzal.

  „Sto dolarů tomu kdo dělal zachranářský balíček!“ Zavolá až se jeho hlas odrazí od stěn. Dívá se na malé zápalky a další věci tak nutné pro přežití. Žaludek mu zakručí. Má hlad a v bagetu už snědl před více než dvěma hodinama.

  „Tak to vypadá na hladovku!“ pohladí si žaludek a roztrhne si sportovní soupravu od předního návrháře. Zasykne když vidí napuchlý kotník. Už měl jednou zlomený a nebyla to žádná legrace. Ale vypadá nekomplikovaně a jednoduše, tak snad to nebude tak zlé.

  „Shane?“ kruci se sádrou nejde moc dobře svádět a milovat? Co vlastně by mohl dělat. „Začínám jim být obsesivní a sexem taky... kruci dostal ho do takového stavu, že místo, abych se snažil nějak přežít a udělat ty věci co mám udělat, proto abych se odsud dostal,  tak vymýšlím jak bych se mohl s nim milovat v sádře“ drmolí a neuvědomuje si, že sluníčko pomalu klouže za hory. Zvedne hlavu a vidí jak se stíny prodlužují.

  „Jdeme na to a žádné svádění přeludů v podobě Shana!“ Je unavený. Začne pomaloučku shromážďovat větve, když uslyší táhle vytí. Noc. Bude dlouhá. Podívá se na svítící GPS a hodinky. Dlouhá noc s vlky, ohněm a vzpomínkami. Snad to bude stačit, obhlíží svůj hodinový výsledek v podobě sběru dřeva. Očisti plochu u sklály a vezme nějaké šutry. Perfektní den na táboření a místo taky. Jen musí dát pozor, aby nic nezapálil. To by mu nepomohlo ani jeho bohatství.

  Jak se má asi Shane? Zajímalo by ho na jaké misi je? Co mu dali za úkol. Jednou snad se to dozví, ale pohybuje o tom. Není takový, kdo vypráví o tom co dělá a určitě toho zažil hodně.

  Je čas rozdělat ohníček. Moc mu to nejde, když se dívá na druhou zlámanou zápalku. Musí teď se to musí povést. Přichystá malou hraničku a škrtne sirkou. Na chvilku zavře oči jak si vzpomene na jiný oheň. Přiblíží ji k hraničce a drží nad suchým jehličím a jemnými větvičkami.

  „Chytl!“ Optarně přidá silnější. Nakonec se vyčerpaně opře o skálu. Cítí jak mu v kotníku tepe tupá bolest. Potřeboval by analgetikum. Shane se bude smát, až se dozví, že Foxe dostal obyčejný ušatý králík. S úsměvem vzpomíná na vše co zažili. Dívá se na okolní krajinu. Svítí hvězdy a měsíc a osvětluje stromy přízračným svitem. Divná noc. Pozoruje na stromech odlesky plamenů. Bojí se podívat do plamenů. Bojí se podívat co se z něho stalo. Naposled se díval do jiných ohňů. Daleko odtud daleko v minulosti. Nakonec mu to nedá jak ho přitahuji svými jasným svitem, to jak tančí a tiše praskají. Přesně takhle to tehdy bylo.

  Byl už měsíc pryč na práydninach a toulal se jako obyčejný student. Jistě byl bohatý, ale dobrodružství bylo vše. Stačilo mu málo a procestoval celý svět. V tu dobu se rozhodl podívat do Asie. Na jih Asie. Jaká to chyba, ale myslel pozná svět, pozná masáže, kuchyň, historii, lidi, procestuje tamnější pralesy. Procestoval tak Afriku, Jižní Ameriku... skoro celý svět.

  Nic se nestalo až do tamnější osudné noci. Nikdy se asi nedozví co se tehdy přesně stalo. Všichni co měli s tím dočinění jsou mrtví. Najal si průvodce a měli dorazit do blízké vesnice. Bylo to jako obvykle a on pozoroval faunu, floru a těšil se z toho všecho. Měl sebou pušku a chtěl i něco zastřelit. Byl velmi dobrý střelec a setkal se z dost nebezepčími. Věděl jak být oblečený, jak se chovat k zvířatům a jak se chovat v takových místech. Jen nebyl připravený na to jediné zvíře, které...

  Přidá dřevo. Oheň se utlumí a on opět slyší táhle vytí vlků. Tehdy taky slyšel... ne vlky.

  Zvíře nebezpečnější než cokoliv jiného. Člověk. Nebyl na něho vůbec připravený. Pak ano, ale v téhle době si myslel, že nejhorší co ho může potkat jsou hadi, dravci a nic víc. Jak se pletl. Jemný hořký úsměv mu zvlní rty.

  Člověk. Tak rád by věděl co se stalo. Najednou uslyšel výstřely a připravil si zbraně. Jeho průvodce něco zadrmolil a začal utíkat. Jen si všiml jak se prohnul a padl na zem. Najednou okolo něho bylo spoustu lidi se samopaly a on odložil pušku. Možná kdyby tehdy bojoval, možná se mohl dostat ven. Kdyby jen tušil co ho čeká.

  Odtrhne svůj zrak od tancujích plamenů ohně. Nechce se mu vzpomínat na to nejhorší období jeho života. Bylo mu devatenáct a myslel, že nic se mu nemůže stát. Jak se pletl. Zavře oči. Nechce je vidět, ale jiskřivé plamínky mu pronikají za hradbu víček a on je má stále před sebou.

  Odvedli ho do vesnice. Chatrče to byly. Z rákosí, kulaté. I větší, ale moc rozhlížet mu nedovolili. Nechápal kde je a nikdy se to nedozvěděl. Už cesta mu měla napovědět, ale on byl k tomu hluchý. Četl válečnou literaturu, četl a viděl dokumenty i filmy, ale nikdy si nepřipustil, že on tak může skončit. Bral to jako realitu, která existuje, ale je tak vzdálená a najednou je tady. U první a druhé rány do zad se ohradil a když mu podtrhli nohy a vyváleli ho v blátě, poznal, že ta realita se uskutečnila. Ve vesnici měl pocit, jako by viděl jeden z filmů, ale pořád věřil, že je to omyl, že jeho se to netýká. Ne jeho.

  Otevře oči. Nic mu nepomůže před minulosti. Nic. Ani to, že nebude vidět plameny. Možná je načase si připomenout, proč to všeho. Možná to přilíš dlouho odkládal. Možná, možná je načase to ukončit... mnoho možná, ale minulost je jedna a stala se. A některé věci jsou tak jasné, jako by je slyšel teď. Nejde je neslyšet, nejde je vytěsnit zpaměti.

  „Kdo je to? Je to on?“ ozve se angličtina a on zvedne hlavu. Konečně.

  „Jmenuji se Chevalier... auuu!“

  „Umlčte toho psa!“ Chev ucítí jak do něho se zaboří vojenská holínka. Zatmí se mu před očima. ¨

  „Ale...“ poslední slovo, které vyslovil sám od sebe.

  „Dejte ho do jámy!“ Chev cítí jak ho vlečou a pak už je někam strčen. Chce něco říct, ale někdo na něho vylije něco odporně páchnoucího. Zaprská a pochopí. To co viděl jen ve filmech je skutečnost. Sedí skrčen v jámě metr na metr asi a přemýšlí kde se to ocitl. Nic na sobě nemá. Neví kolik je, ale vidí jak měsíc mizí. Snaží se usnout, ale nejde to. Poslouchá jak zvuky noci se mění ve zvuky dne. Sedí a přemýšlí kdy bude propuštěný. Jeden den, druhý a on se svíjí hlady. Občas se někdo nad jámou ukáže a dívá se na něho. Pomalu přestává vnímat realitu. Má pocit, že jestli se něco nestane začne jíst hlínu. V noci měl štěstí a začalo pršet. Pomalu si začíná uvědomovat, že se nevrátí hned, že tady může jeho život skončit. Chytá déšť do úst a vůbec mu nevadí, že je ve vodě. V tuto chvílí vůbec nevadí. Třetí den asi ho vyvedou, ne to je chyba vyvlečou, protože ho nohy nechtějí poslouchat. Někdo ho polije vodou. Zvedne hlavu jak ho to osvěží.

  Sedí a rozhlíží se po místnosti. Na zdi vidí zaschlou krev, kečup to není to je mu jasné. Nikdo nejde a tak svěsí hlavu a usne.

  Chyba si uvědomí, když ho vzbudí facka a hlava mu odlítne dozadu. Cítí v ústech krev. Uvědomí si, že šance na přežiti je mizivá. Někdo mu zvedne hlavu a on zírá do studených černých očí. Něco říká, ale on neslyší.

  „Někdo tě chtít vidět mrtvého, ale myslet, že ještě něco za tebe dostanu. Zpět!“ Vnímá jen jak je vlečen a hozen zpět do jámy. Druhý den dostane misku rýže. Vylíže ji. Den za dnem mijí a on se učí thajštinu. Začíná rozumět některým slovům. Víc nemůže dělat. Občas je vyveden, abz si s nim pohráli, ale většinou je hozen zpět do jámy. Naučil se poslouchat zvukům noci, vítat déšť a nenávidět vše co leze a hmyz. Peklo hmyzu po několika týdnech to nazval. Jeden za druhým a jeden den, když nedostal jídlo ho vzali opět na procházku.

  Procházka ironie to tak nazvat. Skoro tam ohrnul. Jeho nohy byly tak slabé. Je posazený na obvyklé místo a trpělivě čeká. Už nikdy neudělal tu chybu jako prvně, že by usnul. Přijde k němu muž, kterého nezná. Neví, že byl u jeho první takzvané procházky.

  „Chevalier la Varenne. Anglický hrabě.“ Chev neodpoví, jak je naučený. Jen ho překvapí to anglický hrabě. Zvedne opatrně hlavu.

 „Jo jo tvůj papíček zemřel a bohužel jsi už nám k ničemu, takže rozhodl se, že s tvou výživou skončím.“ Chvilku studuje jeho hubenou bezvýraznou tvář. „Nechápat proč jsem to neudělal dřív!“ Pokyne dvěma mužům a oni ho chytnou pod ramena. Dívá se jak ho vlečou a zápalí si cigaretu.

  Tak otec je mrtvý a on se stal sedmým hrabětem. Má pocit, že nic horšího ho nemůže potkat a jeho sestra. Teprve teď si připomene rodinu. Celou dobu myslel na to jen jak přežít a na ně si skoro nevzpomněl. Jak je tady vůbec dlouho? Znovu si připomene čas. Druhý den očekává rýži, ale nic mu nedonesou. Pak si vzpomene na slova, že je jim k ničemu.

  Hodina za hodinou. Ve dne praží do něho slunce, v noci propukne hmyzí peklo. Začne je pojídat, ale je jich málo, kterých chytne a on slábne. Občas uvidí nějakou tvář. Tehdy se to stalo... neví to jistě, ale možná ...neví co se stalo. Viděl jen světlo, ale něco ho donutilo se vrátit. Nepamatuje si z toho moc.

  Povzdechne si. Sebere dřevo a přiloží na oheň. To bylo skoro naposled co viděl oheň, ale to co mělo přijít. Neví co bylo horší. Rozhlédne se kolem sebe. Dal by cokoliv za to, aby ho něco vytrhlo z myšlenek na to co se stalo, na to pokračování. Někdy si říká, že to co si odtamtud odnesl... ne možná by to bylo lepší nechat spát. Jenže to co se stalo, tak teď využívá se Shanem. To co ho naučili... Sakra, proč tehdy tam lezl. Některé věci nikdy nechtěl poznat.

  Otevře oči a první co vidí je střecha chatrče a bubnující déšť.

  „Tak ses vzbudil. Měl jsi namále!“ Kultivovaná angličtina. Jak ze školy. Otočí hlavu a podívá se na toho muže. Krásný muž si pomyslí. Netuší, že toho muže nenávidět tak silně, že to změní celý jeho život. Leží tak už několik dní a jen odpočívá a nechápe proč. Je vděčný tomu muži a netuší, že to bylo tak naplánováno od začátku. Netuší , že byl darovaný a pochopí to o hodně později.

  Síli a říká si, že se možná z toho dostane. Vděčně se dívá na tu krásnou tvář s asijskými rysy. Po týdnu, když sedí v té místnosti se konečně dozvěděl jaká je za to cena. Opět pršelo a on poslouchá déšť jako nejkrásnější hudbu. Byl v suchu a najedený. Stmívalo se. To už poznáva nějakým šestým smyslem. Přivítá ho s úsměvem. Jaký byl hlupák. Úplně zapomněl kde je. Ten muž nikdy mu neřekl jméno stojí ve dveřích a dívá se na něho.

  „Víš, že jsi moc krásný? Libíš se mi už od začátku.“ Chev se zarazí. Jak to myslí?

  „Můžeš mi říkat pan Li. To bude stačit a teď ti řeknu co za tohle ...“ rozhodí po místnosti rukama. „Na nic se nezeptáš? Máš v očích otázky.“

  „Kde to jsem?“ dostane ze sebe pracně. Nemluvil už ani si nepamatuje. Nejdřív mlčel a pak vedl tiché monolgy sám se sebou a pak se odmlčel úplně.

  „To tě nemusí zajímat a víc nechceš vědět?“ Přejde k němu a vezme do ruky jeho tvář. Chev zasykne jak ho zabolí jeho prsty. Co to dělá? Ptá se v duchu zmateně. On mně chce políbit...

  „Nee!“ dostane ze sebe a v tom jediném okamžiku pochopí jak bude vypadat jeho život a proč tady nic není jen postel a skříňka. I jeho oblečení zmizelo.

  „Ale ano!“ potěšený hlas. Přitiskne si jeho rty ke svým a líbá ho, hladí ho. Chevalier se zmítá a nakonec se mu podaří odsunout do rohu. Otře si rty. Mlčky se měří , ale Chev ví, že nemá šanci, že nakonec ho k tomu donutí. „Takže to bude tvoje platba. Jsi méně než otrok a mohu si s tebou dělat co chci. Všechno!“ nakloní se k němu a přejede jeho tělo jedním pohybem.“Bude se ti to líbit a budeš mít to rád. Neboj vycvičím tě dokonale!“ Chev se otřese hrůzou. A to mu byl vděčný. „Teď nemám čas začít, ale zvykni si, jsi tak rozkošný. Ještě jsem nikdy neměl bělocha a ty s těmi černými vlasy a olivovýma očima... tak krásný“ šeptá a hladí ho. Chevovi naskočí husí kůže z toho dotyku. Pan Li se zasměje a Chev slyší jeho smích ještě hodně dlouho. Schoulí se do klubíčka a přemýšlí co ho ještě potká.  Pak vstane a přejde po malé místnůstce. Nemá kam utéci. Je dokonale izolovaný a není tady nic čím by si mohl ukončit život a pak zaslechne tichý šramot. Hlídají ho. Tak i tohle padá. Už o tom přemýšlel tam v té jámě, ale pořád ho něco od toho zdrželo.

  Je vzhůru a hlídá každý šramot. Nakonec, ale přece jen usne. Něco ho drží a objímá a on se zavrtí. Je mu příjemně a pak se vzbudí. Ne to ne, když uciti nahé tělo zezadu k němu přitisknuté. Odtáhne se jak nejdál to jde. Uvědomuje si svou pošetilost a přece se brání. Smiříl se s bitím, s hladem, se vším co tam bylo, ale tohle nějak nemůže akceptovat. Ne. Divoce se rozhlédne. Vidí jak pan Li se postaví. Chev stojí u stěny chatrče. Nemůže nikam. V tu chvílí neví co dělat.

  „Chtěl jsem, aby to bylo pro tebe příjemné, ale.. „ vyštěkne něco rychlého a do místnosti vejdou dva muži. Chev se zarazí a dojde, mu co chce udělat.

  „Počkejte, nemyslel jsem to tak, nemusíte!“ prosí, ale zbytečně. Je dovlečen na postel a položen na břicho. Cítí jak do něho proniká a pak prudké nárazy. Bolí ho to, ale na bolest si dávno zvykl, ale to jeho tělo a jeho bezmocnost s těmi dvěma muži jak ho drží...Slyší sípavé oddechování a jeho pot. Zavře očí, čekajíc, že i ostatní... ale když dokončí tak ti dva muži zmizí. Vedle něho se posadí pan Li a oddechuje. Položí ruku na jeho záda. Chev se vnitřně oklepe, ale dobře chápe svoji situaci.

  „Nemuselo to být, víš. Moc se mi líbíš a dokud budeš dělat co ti řeknu tak si tě nechám jen pro sebe a pak? Víš měl jsi být mrtvý, vlastně nežiješ.“ Chev poslouchá tichý monolog pana Liho. Neodvažuje se otočit. Cítí na zádech ruku. „Otoč se!“ Tichý příkaz. Vůbec nekříči, mluví tichým hlasem, ale je to horší než kdyby křičel. Otočí se a podívá se na spokojeného a zároveň vzrušeného pana Li. Ten si ho přitáhne k sobě.

  „Myslím, že víš co máš dělat.“ Chev dobře ví a pokud nechce.. skloní hlavu a vezme ho do úst. Uslyší jeho sténání. Je mu špatně, ale dělá to co chce.

  Dělá vše co mu řekne a snaží se ho přilíš nerozlobit. Vlastně ani neví jak, ale nenávidí ho a zároveň se těší na jeho návštěvy. Ukazuje mu vše o rozkoši a bolesti taky. Nemá ho rád. Vlastně v tom jak ho ponižuje, jak si s ním hraje, jak je nad věci a jeho nechává  plavat... nesnáší ho a ne nemiluje ho a přece ho přitahuje jako kobra svoji oběť. Nevyzná se v tom. Pan Li jako by věděl co se v něm odehrává a protahuje to donekonečna. Hraje si a někdy se neobjeví i několik dní a pak zůstane celý den. Nesnáší ty dny stejně jako se na těší. Zezačátku se ho to ani nedotýká, ale pak tomu propadne jako droze. Droga to je přesně jeho vztah k tomu muži. Nechce ji, ale musí mít.

  Pamatuje si to tak jasně. Všechno co tehdy zažil je v něm vyryto. Nemůže to jen tak pominout. Když se odsamtud dostal, tak přísahal, že už nikdy nic nebude mít s mužem. Měl ženy a hodně žen a žádná v něm nic nenechala. Teprve až v tom letadle uviděl Shana. Možná tehdy už něco ten muž s tím jménem, které nebylo jeho něco vytušil. A on Shanovi podlehl. Vůbec neví proč tehdy neskončil s životem. Něco ho drželo zpět. Možná to, že najde jednou Shana, kdo ví, ale tehdy ho nenáviděl tak moc...

  Čeká opět tak dlouho. Zná tu místnost na zpaměť. Každou škvírku, vše. Čeká až přijde a bude chtít další sex. Je už z toho unavený a ani neví jak dlouho tady je. Připadá mu to jako celá věčnost. Neví jestli je zde rok, půlroku. Někdy má pocit, že je tady tak dlouho, že ta předešla doba je jako sen. Ne nemůže tak dál žít. Co se stane, až se pan Li nabaží své hračky, až ho naučí všemu čemu chtěl? Zbaví se ho? Prodá? Zabije? Co udělá? Ne musí... dnes to zkusí pokud přijde. Pokud ne zítra pozítří, nebo popozitří. Neví jak to vše skončí, ale musí pryč, musí. Schoulí se na posteli nově převlečené. Nemá na sobě nic a už dávno ztratil ostych před těmi co sem přicházívají, krmí ho a vše dělají jen aby ten muž byla spokojený. Jednou zkusil promluvit, ale dostal jen jednu přes záda a trest byl horší. Ležel pak v krvi a jen se díval jak ti dva muži uklízejí a pan Li ho ošetřuje. A pak se snim miloval. Ne to ne tohle slovo nikdy vůči němu nepoužije. Je to jen sex, chtíč nic jiného. Nic víc v tom není.

  Kroky. Takže dnes. Připraví se a jak je naučený klekne si vedle postele. Nesnáší to ponížení, ale jemu to dělá dobře. Pak ho svlékne a namasíruje. Má rád masáže a dokonce mu přivedl jednu ženu, která ho mlčky naučila rozkoší masáže. Dívá se na jeho bezchybné tělo a přemýšlí jak vypadá jeho záda po těch hodinách mučení. Nejdřív od tamtěch a teď od něho. Soustřeďuje se na to co musí udělat...

  „No tak jemněji, nebo tě mám potrestat?“

  „Promiňte!“ zašeptá. Zjemní svoje pohyby. Každý pohyb, vše je vypočteno tak aby zvýšil jeho rozkoš. Ne jeho, ale jenom jeho. Když chce dovede být i na něho milý, ale poslední dobou má pocit, že vše končí a snad proto neví... přejede mu záda a koleno mu položí na ně. Chytne krkem a škubne. Slyší praskot a odskočí. Zakryje si hlavu, jak se chrání, ale je ticho. Opatrně se přibliží a nemůže uvěřit... šťouchne do něho a pak se usměje. Konečně je volný, konečně už mu nebude muset sloužit. Pořád nemůže tomu uvěřit. Teď jen jak se zbavit těch dvou. Otočí se ke dveřím a přistoupí k nim. Pan Li vždy zaklepal a pak odešel. Může to zkusit a když zemře, stejně má být mrtvý. Zaťuká. Uslyší nějaký šepot, ale nerozumí. Připraví se...dveře se otevřou a on vytrhne zbraň a vystřelí. Nezajímá ho jestli dobře, špatně nebo zlé. Je to jedno. Nejdůležitější je, že ty dveře na které se díval tolik hodin jsou otevřené a on uvidí konečně něco jiného. Druhý muž a on uslyší poplach. Zná ty zvonky dobře. Vyběhne ven, ale skončí v jiné místnosti s párem. Muž a žena. Zatmí se mu před očima a zastřelí je. Najednou ho ovládné všechny zabít za to co tady zažil.

  Běží dolu a všichni raději jsou v pokojich. Jde dolu. Zatím mu došlo kde je. Bordel. On sedmý hrabě je zavřený v bordelu a slouží... ne sloužil jako hračka. Na chvilku zavře oči. Musí odsud pryč. Vyběhne do noci osvětlené loučemi. Nedaleko se černá hradba pralesa. Vykročí k němu. Za sebou slyší zvonky, hluk a pobíhání lidi. Za chvilku se po něm vydají. Jenže on neví kde je. Ví, že je v Thajsku a to je vše. Ale pokud půjde vpřed musí na někoho narazit. Možná by si měl opatřit  oblečení. Jakékoliv. Vběhne do lesa. Donutí se zastavit a přemýšlet. Musí to přežít. Teď když je volný byla by blbost se znovu chytit. Běží dál. Vnímá zvuky noci a v dálce křik lidi. Zastaví se a úsměv mu zvlní rty. Krutý úsměv. V očích se mu odráží slabý svit měsíce. Obrátí se. Podívá se na zbraň. Nábojů  nemá dost, ale to nevadí. Opatří si nové.

  Kdo říkal, že pomsta není sladká? Řekne si po smrti prvních lidi. Zůstává a začíná je lovit. Jeho smysly se v tom vězení kde jen seděl a poslouchal se zbystřily. Začíná ho to bavit. Zničí to doupě kde tolik trpěl. Vymaže ho z mapy a nikdo je už nenajde. Zabiji s rozkoší a s radosti. Když slyší jak jednomu z mužu praskne vaz zachvěje se. Ano to je moc. Moc nad životem. Pomalu a pomalu dostává jednoho po druhém. Už dávno není nahý a na těle mu visí košile od jednoho muže, kalhoty od druhého jako trofeje. Trpělivě sedí v křoví a číhá na dalšího a pak celou vesnici vypálí.

  Dívá se jak ta prokletá vesnice hoří. Vidí pobíhavát ženy, děti a je mu to jedno. Všichni kdo tam byl zemřeli. Tak to má být. Otočí se odchází. Teď se musí vrátit.

   Jsem ještě tady nebo jsem se tam vrátil? Tehdy byl šílený. Šílený z té krve z toho opojení moci nad životy. Myslel, že může všechno. Protře si oči. Možná kdyby nebylo toho muže na břehu řeky, možná by tam zůstal a nevrátil se nikdy. Nejspíš by dál pobíhal a zabíjel jen proto, že je to rozkoš. Vezme větev a přihodí na oheň. Noc pokročila a on cítí jak v kotníku tepe krev a jak bolí.  Tehdy ta cesta do Thajska vše změnila. Jeho změnila. Po tom co ji zapálil si cestu pamatuje matně. Jen ví, že chodil se zbrani a snažil se dostat zpět a tehdy se jeho život podruhé změnil. Kolikrát se ještě změnil?

  Živí se čím se dá. Vším možným. Nakonec dorazí k řece a ví, že řeka znamená život. Jde podél břehu. Loví zvířata, ryby a jí je. Žije den ze dne, z hodiny na hodinu. Nepřemýšlí o budoucnosti. Když chce tak leží, když dostane hlad loví a když nechce dělá si co chce. Takovou svobodu ještě nezažil. Když dostal hlad ulovil si něco nebo sebral ze stromu. Nic ho nevázalo a najednou se mu nechtělo odejít tam zpět. Před tím zajetím o tomhle snil. O dobrodružství a teď ho měl. Učí se co je potřeba pro přežití v té džungli. Jednoho dne narazí na loďku. Pozoruje ji. Možná tam je někde příbytek a mohl by získat nějaké věci. Chce vidět někoho jiného než sebe. Vykročí rychlým krokem podél břehu. Proplétá se vysokou trávou a rákosím. Odhrne ji a uvidí chatrč a u břehu tu loďku. Tiše sedí a pozoruje jestli tam někdo je. Jestli ano neví o něm. Vykročí k chatrči. Otevře dveře a vejde.

  Místní chleba, kus masa, v klidu to sebere. Chleba... jak dlouho ten vydobýtek civilizace neměl?

  „Klidně si vezmi“ ozve se za nim hlas. Chev se otočí a zaútočí. Vzteky se mu zatmí před očima. Jak to že ho neslyšel? Otočí se a zaútočí. Automaticky. Zastaví se a nemůže pochopit, proč se ho nemůže dotknout. Je rychlý... to ne ještě jednou to nedovolí...

  Bolí ho hlava a on se dívá jak do střechy bubnuje déšť. Ne znova ne. Otevře oči. Vedle něho sedí muž. Ani starý ani mladý. Leží a dívá se před sebe. Zase je tam kde byl. Nic se nezměnilo.

  „Nemusíš mi nijak říkat. Jak vidím máš dost těžkou cestu za sebou  a možná horší před sebou.“ Chev ožije jak slyší cesta, ale nic neříká.  Je to jen další oklamaní... Muž se na něho dívá. Prohlédl si ho a slyšel. Džungle je když člověk ví jedná velká informační dálnice. A on, který bydlí na břehu řeky... ví o jedné vesnici. Zvedne se. Něco udělá k jídlu. Možná ho to vzpamatuje, ale pochybuje. Podá misku rýže s omáčkou.

  Chev si ji vezme. Vše je stále stejné. Ne není. Dívá se na misku. Podal mu ji sám. Ne někdo jiný. Začne jíst. Skoro zapomněl jak chutná ochucené jídlo. Skoro to zhltne. Pak si lehne. Dívá se do stropu a nic neřekne.

  Neprší. Rozhlédne, ale nikoho nevidí, ale to nic neznamená. Můžou být ukryti. Přesto se zvedne. Prohlédne si svoje vězení. Dotýká se věcí, které neviděl... nepamatuje si to. Knihy, pero a papír. Skoro posvátně se jich dotkne. Miloval... ne špatně miluje knihy. Možná přežije i tohle vězení.

  „Je tam pár v angličtině“ řekne hlas ode dveří. Chev se otočí a rychle přejde k lůžku. Schoulí se na něj. Poočku se dívá jak ten muž nese ryby. Za chvilku se pokojem rozline vůně.

  Rýže a ryba v omáčce. Je to hodně pálivé, ale on to jí. Má žízeň, ale dávno se naučil, že o co požádá, tak to nedostane nebo přijde trest. Voda. Vděčně ji vypije. Sedne si do kouta a pozoruje toho muže. Pak jeho zrak se stočí na otevřené dveře. Možná, kdyby byl rychlý... ne je to past. Jsou tam další a jen čihají až udělá chybu.

  „Můžeš jít ven. Nikdo ti nebude bránit.“ Chev na něho nedůvěřivě prohlédne. Ne nemluví pravdu. Tak jde den  za dnem. Jednoho dne se přece jen osmělí a vykoukne ze dveří.

  „Konečně. Pojď se posadit.“ Chev se obezřetně přibliží a stále se rozhliží. Nakonec usedne vedle toho muže.

  „Pustíte mně zpět?“ zeptá se.

  „Jistě jsi volný. Můžeš odejít kdy chceš, ale víš možná by bylo lepší, abys tady chvíli zůstal.“

  „Proč?“ zaútočí.

  „Protože se na tobě dost podepsali. Viděl ses v poslední době?“ Chev se zarazí. „Víš jak dlouho jsi byl pryč?“

  „Ne ztratil jsem pojem času... já si nepamatuji.“

  „Ani se nedivím. Být pořád ládovaný malým množstvím drogy... vypadáš hrozně. I Yeti vyapdá lépe. Pojď.“ Vstane a jde do chatrče. Chev za ním. Muž vytáhne zrcadlo.

  „Ne to ... nemohu být.. já... jsem to já?“ otočí se zoufale na muže.

  „Se vzhledem něco uděláme, ale to co udělali na duši... spěcháš někam?“

  „Nevím. Otec mi zemřel, mám sestru, maminku... měl bych odejít. Bojím se.“ Neví proč najednou se rozhodl tomu muži důvěřovat.

  Zůstal tam měsíc a ve vězení jestli spočítal dobře byl přes půlroku.

  Bude svítat. Noc minula a vlci utichli. Za chvilku budou tady zachránaři a on se vrátí kam patří. Ale ještě když už tak vzpomíná, tak to dotáhne do konce. Musí si to konečně přiznat. Ten muž mu řekl, že jeho cesta bude horší než ta doposud a měl pravdu. Ten rozhovor si bude pamatovat až do smrti.

  „Stal ses na tom závislý?“

  „O čem to mluvíte?“ nechápavě řekne Chev.

  „Na zabíjení. Na tom jak ses dotýkal života a vzal sis ho. Klidně jako by to nic nebylo a citil ses  jako vítěz, nepřemožitelný. Žilami ti koloval adrenalin a vzrušení. V tu chvílí jsi Pánem nad smrti a životem. Uvědomuješ si to?“

  „Ne to není pravda. Zabíjel jsem, protože jsem se bránil. Jen jsem se chtěl odtamtud dostat.“ Zuřivě se brání. Ne nemá pravdu.

  „Víš, že mám pravdu. A taky vím, že budeš dál zabíjet, že je to v tobě zakořeněno jako...“ hledá vhodné slovo „...mor? S tím nic nezmůžeš. Na to, abys přestal je už dávno pozdě. Myslím, že pomalu je čas se rozloučit. Pokud možno ... přemýšlej jak to a proti čemu to použiješ.“ Chev mlčí. Ten muž má pravdu. Když si vzpomene jak držel unikající život mezi rukama... zavře oči. Zabiják.

  „Myslím, že půjdu.“

  „Ano je nejvyšší čas. Zítra se rozloučíme a ještě něco...“ podivně se usměje „jednoho dne potkáš někoho kdo tě bude velmi silně přitahovat. Nezahoď to kvůli minulosti. Nalovím ryby. Jak ti chutnala ta poslední omáčka?“ Chev zasténá. Už zase chce uvařit tu odpornou omáčku, která mu sežehne snad i mozek. Slyší smích, jak jde k řece. Dobře ví jak ji nemá rád. Začne se usmívat. Zarazí se. Nevzpomíná si kdy se smál jinak než na povel jinak dostal ránu, nebo jiný trest.

  Prohrábne oheň klacíkem, až se zvednou jskřičky. Druhý den odešel dolu po řece do vesnice a pak do města. Beze zbraně jen s nožem a nic víc. Zanedlouho se dostal do města. Nikdo nechtěl věřit, že je to on. Nakonec musela přijet maminka a ta to potvrdila.

  Vrátil se domu, do školy a zároveň převzal podnik. Za rok poznal, že starý muž mluvil pravdu. Přesto si to nepřipustil. Začal cvičit a střílet a pak to už jen šlo. Prvně se to stalo, když si zkrátil cestu do sbého bytu a uslyšel křik. Vběhl do té uličky. Tři muži a dívka. Odtrhl je od ní. Byla v hrozném stavu. Přehodil přes ni kabát a vrátil se. Skoro je tehdy zabil. Ovládl se, ale když citil jak je může zabít... A pak přišly zakázky. První oběť, pak druhá a on začal být spokojený. Nájemný vrah Fox. Asi jediný mezi nimi, kteří to dělali, protože museli a nemohli přestat anebo je takových víc kdo ví. Uhasí oheň. Už nehoří. Za chvilku budou tady.

  Když v letadle potkal Shana skoro ho minulost odradila, ale nakonec mu podlehl. Jak mohl nepodlehnout. Je jiná situace než tehdy, ale to co ho naučil ten pan Li teď využívá vůči němu. Možná to není fér, ale co je v lásce a ve válce fér.

  „Dobrý den, tak co je Vám?“

  „Dobrý den!“ pozdraví zachránaře. „Jen zlomená noha. Shane... tedy chci říct nedával jsem pozor a  pitomý králík mně dostal. Doufám, že skončil jako něčí večeře!“ dodá s úsměvem. Ti se k němu shýbnou. Dají analgetika a provizorně ošetří kotník.

  „Máte štěstí, že je tady signál. Minule jsme jednu dívku hledali týden. Naštěstí dobře to dopadlo. Tak a je to hotovo. Mohu se zeptat na něco?“

  „Jistě!“

  „Jste fakt hrabě?“

  „Dokonce sedmý!“ rozesměje se. Svět je přece jen krásný a kdo ví, nakonec zlomená noha není překážkou k milování nebo je? Zadívá se na tábor a na vzpomínky. Má noční můry, ale tohle bylo trochu jiné. Možná už skutečné rozloučení s minulosti, kdo ví?  Rozhodně našel co chtěl. Zajímalo by ho jak se tehdy ten muž jmenoval a kdo byl.

  „Hodně štěstí, Chevaliere!“ zašeptá muž na břehu. Dívá se jak jde pryč. Připomněl mu minulost. Vejde do chatrče a vytáhne jednu knihu. Otevře ji. Na fotografii je muž v polovojenské uniformě s tělem u nohou. Vzadu hoří vesnice. Rychle ji schová. To je minulost. Snad i Chevalier se někdy vyrovná s tím co ho tady potkalo. Tak a teď musí jít nalovit ryby a udělat rozumnější omáčku. Ta včerejší byla fakt silná. Vyjde ven a zadívá se na řeku.

  „Maxi jak se daří? Co Aiko?“ chvilku poslouchá.

  „Mám zlomený  kotník. Jo slyšíš správně. Pozítří se vracím do Londýna. Svolej tu schůzku. Víš tak přemýšlím, že začnu vše řidít elektronicky.“ Se smíchem zavěsí.

  Pozítří odletí do Londýna. Konečně začne obíhávat schůzky. Obchod se hýbe, ale pozoruje jak má chuť vzít zase nějakou zakázku. Jenže nemůže. Shane, kotník... vše se proti němu spikne. Tak jde dva týdny a on si začíná dělat starosti s Shanem. Přivezli mu postel a on se těší jak ji vyzkouší. Rozhodně nechce sám bez Shana. Prostě bez něho to není ono.

  Po dvou týdnech samého obchodování a smlouvy a ježdění po všech čertech má toho dost. Přemýšlí jak z toho na chvilku vypadnout i kdyby to mělo být na Antarktidu... možná by mohl předstírat, že tam otevírá pobočku na výrobu tučňáků, když do toho zavolá Max. S úsměvem zvedne mobil.

  „Cheve, Shane je v nemocnici v Calí!“

  „Kde?“

  „Ehm počkej zapomněl jsem se zeptat... jo už to mám. Kolumbie. Je tam letiště. Jasně...“

  „Odvolej schůzky!“ Chvilku poslouchá jeho stížnosti, prudce sklapne mobil a odjede na letiště.

  Toho doktora uškrtí hned po Shanovi. Klidně,s takovým klidem mu to tady vykládá v jakém je stavu. Ani špetka soucitu...Jak si může Shane tak dovolit riskovat. Dělá moc nebezpečnou práci. Otevře dveře. Tak to nečekal, že ho samou radostí skoro uškrtí. Trochu si promne krk a pak svůj zrak zaměří na sestřičku. Zamračí se. Tak to nejde. Ta musí fofrem pryč. Chvilku u něho sedí dokud neusne. Pak se zvedne a jde za doktorem.

  Večer u Shana sedí starší sestřička a on je v hotelu. Spokojeně se usmívá. Tak to má být a za dva týdny prý může být převezen do Anglie. Tam ho bude mít dokonale pod kontrolou.

  „No tak malý polibek“ škemrá Chev. Skloní se k Shanovi a líbá ho. Jsou už dávno v Anglii na soukromé klinice. A Chev je u Shana den co den.

   „Ahoj Shane. Ty vypadáš! ...ehm a Vy jste kdo?“ Ve dveřích stojí sestra Shana Samantha. Chev se zvedne a Shane slabým hlasem plným rozpaky zahučí.

  „Ahoj Sam!“

  „Abych nezapomněla jde sem mamka!“ Opře se o rám dveří a zvědavým pohledem zkoumá Cheva. Ten se pod jejím pohledem ošije. Kruci rodina Shana? Tak to mu chybělo.