Shounen - ai povídky

1.

Internetové tajnosti

Před velkou budovou postávají lidé a dívají se na hodinky. Nervózně i s úsměvem a většina z nich je v euforické náladě. A mají taky důvod k této exatické náladě. Dnes bude v této hale vystupovat Zack Dare. Muž, který poslední dva roky se objevil jako planoucí hvězda na popovém nebi. Hvězda, která má nádherný hlas a vypadá naprosto božsky.

Dívky, slečny, ale i chlapci všichni postávají a dívají se kdy se otevřou brány do jejich vysněného ráje. Někteří se dívají na lístky a pořád nemohou uvěřit, že se jim je podařilo sehnat. Někteří dali svoje všechny úspory jen, aby mohli vidět svůj idol. Tvoří se hloučky a diskutuje se která pisníčka je nejvášnivější, která je nejsladší. Oči rozářené touhou, pohyby rychlejší. Kolem haly se tvoří nádherná atmosféra očekávání a něčeho víc. Možná lásky k tomu, který jim šeptá do duše milostné slovíčka po kterých tolik každý dychtí.

„Vstupenky jsou prodané,“ šeptá jeden mladík v semišovém hnědém sáčku.

„Nevěř všemu,“ řekne druhý o dost starší a mávne rukou k překupníkovi, který drží hrst vstupenek a občas někoho osloví. Nervózně se rozhliží jestli ho neuvidí poldové, kteří tu hlídkuji, aby nedocházelo k výtržnostem a právě k takovým nekalým podvodům. Schová vstupenky a prochází se davem a dívá se k pokladnám, kde se objevují poslední zoufalci, kteří by dali život za to sehnat jakoukoliv vstupenku.

Jenže ty už nejsou.

Zpoza nedalekého rohu vyjde muž. Není ničím zajímavý. Snad jen tím jak spěchá a tím kolik mu je. Je starší než většina účastníku tohoto rockového koncertu. Spěchá k vedlejším dveřím, kde postává malá skupinka klidných lidi. Vyzařuje z nich klid a profesionalita. Někteří mají kolem krku fotoapáraty, někteří notesy v rukou a čmárají poznámky o tomto koncertě. Někteří kouří a pak se otevřou dveře a v nich dvě gorily. Jak jinak nazvat svalnaté muže o výšce nejméně dva metry? Cigarety odhozeny na zem a zašlápnuty botou. Jednotliví muži jim podávají průkazky.

Novináři.

Prokletí i žádoucí lidé celého showbussinesu. Neboť co je hvězda bez novináře, bez popularity. Jak novináři tak i hvězdy jsou živí z toho, jak dobře se prodají, jak dobře jsou prodány světu. Obě složky musí se sebou komunikovat ať chtějí nebo ne. Risk nebo zisk, ale tentokrát jsou novináři spokojeni. Všichni vědí jak Zack Dare opovrhuje novináři. Nesnáší je a přesto jim musí udělit audienci.

„Udělám z něho třesoucí huspeninu,“ vytahuje se jeden novinář s brýlemi skrývající pichlavé malé oči.

„Ty bys nedokázal udělat rosol ani z kachny. Zack je tvrdý,“ rýpne do něho další. Ostatní se zasměji.

„Pravda, ale tentokrát musel udělat interwiev,“ pronese za ními škodolibě další.

Muž  v bezvýrazné bundě s notesem se postaví za ostatní a zkoumavě je pozoruje. Hodně z nich zná. Novináři to je jedna velká rodina, která by se nejraději pozabíjela. Jistě venku můžou být přátele, ale jakmile dojde na zprávy, jdou přes krev a mrtvoly, jen ulovit co největšího sólokapra a být na první stránce novin. Z toho novinář žije. Předkláda zprávy, dává čtenářům to co chtějí. Fantastické zprávy. A on je jedním z novinářů takového deníku. Jenže jemu visí nad krkem damoklův meč. Jestli neudělá interwiev s Darem je bez práce. Opět na dlažbě. Novinář na volné noze a on nemůže si dovolit zůstat bez stálého příjmu.

„Průkaz.“

„Hned. Jmenuji se Kane Janov, noviny Angeles.“ Je posledním z novinářů. Ostatní mizí v chodbě a jdou tvořit novinky do svých záznamníků, které zítra si dychtivě přečtou fanoušci nebo jen lidé, kteří lační po životě jiných. S uklidňujícím úsměvem sáhne do kapsy a jeho úsměv povadne. Nemá ho a vidí jasně jak si ho dává do kapsy druhé bundy.

„Doprdele!“ zakleje.

„Vypadni!“ lakonicky pronese černovlasá gorila a zabouchne dveře.

„Ale já...“ říká do zavřených dveří. Jasně si představuje jak jeho kolegové se usazují na židlich v malé místnosti a vytahuji poznámky, diktafony a další věci. Zaúpí. Je bez místa. Opře se o dveře a dívá se na západ slunce. Proč musí být tak nádherný? Proč? Má  foukat ostrý vítr, vichřice nebo orkán. Počasí, které má odpovídat jeho náladě. Nebe nemá být tak překrásné, při kterém se mu svírá srdce bolestí a nemůže odtrhnout zrak od barev. Kolem projde skupinka chichotajících děvčat. Jedna z nich vesele mává vstupenkami.

„Není pozdě!“ a bouchne do dlaně. Získá lístek. Ví, že jsou vyprodané, ale vždy je cesta jak něco získat. Pokud to nejde dveřmi půjde to oknem. Má napsané poznámky a vše kromě interview má připravené. Jeho životopis a vše co je známé. Menší drby, jeho úchylky z čehož nejzajímavější je Dareova sexuální orientace. A právě i ta přitahuje novináře. Jeho ne. Podle něho každý má nárok na svobodu projevu. Asi jako ty co? pronese hlásek uvnitř něho. Odlepí se od dveří a jde za děvčaty. Před očima mu tančí vstupenka, která je pro něho momentálně důležitější než Pulitzerova cena.

První úkol a nejobtížnější je sehnat vstupenku, ale kde a dívá se na fanoušky, kteří drží lístek v rukou. Překupník? Lístek stojí skoro tolik co jeho měsíční plat. Musí, musí. Nemůže ztratit práci. Žádné noviny ho nevezmou nazpět. Semkne rty a vyrazí. Jde a všemi smysly vnímá jen lístky. Tam ... vytrhne lístek a ztratí se jak lasička mezi ostatními lidmi.

„Zloděj!“ slyší za sebou, ale snadno zmizí mezi ostatnimi fandy. Zkamenělý chlapec se dívá na svou prázdnou ruku a nemůže tomu uvěřit. Jeho drahocenný lístek je fuč. Odhodlaně se rozhlédne po rukou svírající lístky. Vyrazí vpřed se zoufalým ohněm v očích.  Když ten neznámý to provedl on může taky. Podaří se to.

Tak to bude pikantní zpráva, si řekne Kane a zamne rukama. Krádeže vstupenky před halou, kde se má konat koncert světoznamé popové hvězdy Zacka Dareho. Už vidí druhou možná první titulní stranu. Ano tohle velmi dobře prodá.

Dveře se otevřou a on se hrne jako stovky dalších ke dveřím. Musí se rychle prodrat dopředu a snad ještě stihne tu novinářskou konferenci. Neztratí místo, když uvaděč odtrhne ukradený lístek a vrátí mu půlku. Uhladí si bundu a jde dovnitř. Vyzná se tu a tak ví, kde jsou šatny a kde bude Zack. Nejlepší by bylo mít soukromý rozhovor. Jenže to je sen. Jenže co kdyby se to stalo a zasní se. Opět by se vyšvihl na přední místo novinářů a dostával by lepší témata a ne jako ty poslední.

Zachmuří se, když si vzpomene na pohřební rubriku. Márnice jsou studené, svatební to bylo hrůza. Nesnáší svatby a jedině čemu se vyhnul tak to byla rubrika módy. To i šéf pochopil, že nemá proto smysl. Jinak spíš dělá v novinách děvečku pro všechno. Doslova. Dokonce se naučil dělat kafe. A dobré kafe. Ale tohle je jeho šance. Kolega si zlomil nohu a on dostal šanci. No přiznej si, že jen proto, že nikdo jiný nebyl. Nesnáší ten druhý suchý hlásek, který ho vždy srazí na kolena a jeho sny se rozprsknou na tisíc střípků reality.

Odpoutá se od hlavního davu, který ho vleče k pódiu a snaží se proklouznout mezerami do zadní části haly. Je tady a ztuhne, když vidí jak jeho kolegové vztekle rázují chodbou. Popadne kytici a schová do ni tvář. Dívá se jak ty dvě gorily je vyprovázejí ke dveřím. Jeden se po něm otočí a něco zašeptá druhému. Ten přikývne a pak Kane se dívá jak pomalu mizí. Vrátí se a musí sehnat něco co ho vrátí do hry. Vizitku nebo cokoliv. Zapadne do jedněch dveří s květinovým košem. Matně si uvědomuje jak jsou v místnosti další nádherné květiny.

„Dej je tam!“ pronese nějaký telefonující hlas. Vykoukne zpoza květin. Nějaký neznámý muž s tužkou v zubech. Postaví a na stole si všimne vizitky. Taková náhoda. Prsty ho svrbí jak chce jednu vzít a odejít. V klidu postaví kytky a odejde. Sehnat něco takového tak jednouše? To je podezřelé a on na to má instiknt. Některé věci se jednoduše nesehnávají. Jde dál a ohliží se jestli neuvidí ty gorily. Kolem něho projde nějaký muž s ženou.

„Nechápu to proč je vyrazil. Sotva začala. Tohle nejde.“

„Máš pravdu jenže on je nenávidí. Jenže je potřebujeme. Můžou to dost ošklivě rozmáznout a pokud vytáhnou jeho skandálky...“ dál neslyší. Takže ostatní odešli s prázdnou. Zack Dare je hlupák. Měl je nakrmit čímkoliv. Vyhozený novinář je jak hladová barrakuda. Neodpustí mu to. Jde dál a hledá ckoliv, co by prokázalo, že patří  k ekipu Zacka Dare. Nemá rád hvězdy o nic víc než Zack novináře a jeho skandálky. Hodně se povídá o jeho sexuální orientaci. Prý dáva přednost mužům, ale jsou taky fotky s ženami. Možná je na oboje.

Měl bys to vědět nejlépe ne.

„Ticho!“ okřikne ho. Nechce teď rozebírat svoji orientaci. Není tak zajímavá jako pana Dareho. A není taky tak slavný jako on.

„Hej ty pojď sem!“ Kane se otočí a vidí muže s rukama plných kostýmů.

„Jasně“ a už má v rukou plno kostýmů. Kýchne. Jde za tím mužem v trikotu. Nejspíš je to někdo z taneční skupiny. Zack je prý výborný tanečník. Chtěl by to vidět. Nostalgicky si vzpomene na jednu kapitolu svého mizerného života.

„Dej to sem. Ty k nám nepatříš, že jo.“

„Patřím do zázemí haly. Netušil jsem, že potřebuji vizitku.“

„Aha místní.“

„Ano.“ Muž si podepře bradu a dívá se na něho.

„Diego dej mu vizitku“ rozhodne se.

„Jasně Hale!“ řekne a někam jde dozadu. Zachvilku je Kane oštítkovanej.

„A teď zmiz,“ dívá se za nim. Neví proč mu dal propustku. Je tak podivný a otočí se na svou skupinu Hale Dance. Zatleská a všichni na něho upřou oči.

Kane si oddechne a zmizne.

„Kdo jsi?“ a on se zápotácí pod mohutnou tlapou hnědovlasé gorily. Vedle něho stojí ten druhý a mračí se. Kane se nejistě usměje a přemýšlí jestli si ho zapamatovali ode dveří nebo ne.

„Patřím tu k zázemí,“ a vytasí vizitku. Jestli ho poznají a vyhodí jeho šance je nulová na to, aby mu šéf ponechal jeho místo v redakci novin. Šéf je někdy kruťas.

„Fajn tak se tu nepleť ano.“

„Jistě.“ Otočí se a jde pryč z dosahu této neurvalé složky Dareho armády poskoků. Cestou začne přemýšlet jak se dostane k Zackovi. Taková degradace psát o zpěvákovi. Nemá rád hudbu a milostnou už vůbec ne. Skřípe zuby, ale pořád má na paměti svoje místo v novinách. Nemůže si dovolit je ztratit.

Hluk a on vidí jak ve předu jde Zack a za ním jeho svita. Přitiskne se ke stěně a snaží se  s ní pokud možno splynout. Sklopí hlavu, aby mu nebylo vidět do obličeje. Zack projde kolem něho a on zachytí jeho vůní. Kořeněnou a vzrušující. Má pocit, že se mu nedostává vzduch. Je pryč když hluk zmizí, ale tu vůní, tu pořád cítí, jak kolem něho se obtočila a pronikla ke všem smyslům a zostřila je na hranici možnosti. Zvedne hlavu ke stropu a dívá se na nějaké trubky. Nevnímá je. Byl tady. On. Ne zpěvák, ne hvězda... někdo kdo rozjitřil jeho smysly vášnivou odezvou, kterou ještě nikdy necitil, ale o které ví, že musí existovat. Uchechtne se. Otrlý novinář, který se brodil v špinavých stokách, romantikem. A proč ne? Copak má zakázano snít?  Ne. Chce to zažít. Otočí hlavu směrem kterým zmizel.

Jak s ním budu dělat rozhovor ho napadne z ničeho nic. Vždyť působí na něho jak afrodiziakum. Tak jako žádná žena nikdy na něho nezapůsobila. Dokonce ani Alexandra ne. Polkne a donutí se odpoutat ode zdi. Má pocit, že vypadá jako ona. Křídově bílá a přece ta temná smyslnost, kterou pocitil mu ještě pořád koluje krví jak ohnivé plameny. Jde za ním a čím blíž přichází tím zřetelněji slyší.

Zack! Zack! Zack! Zack! Zack!!!

Fanoušci. A pak k němu dolehne ticho a tóny melodie a písně, která je na žebřičcích hitparád jen těsně za Madonnou a zbytkem hvězd zářivého hudebního nebe. If you are my love. Neuvědomuje si, že tiše ji předříkává. Nádherný hlas vyvolávající v něm svíravou touhu po snech. Zavře oči a zapomíná kým je.

Slyšel už předtím jeho písně, ale teprve On jim dal rozměr. Teprve teď pochopil co říkají. Tělo se mu chvěje a srdce tluče jak bláznivé. Tolik se snažil ignorovat svoji touhu po mužích. Nelibili se mu vždy, ale někdy pocitil vzrušení nad křivkou těla nad úsměvem. Oženil se. Musel i nemusel, ale chtěl být jako ostatní. Zbaběle utekl od svých přání. Pohřbil je hluboko ve svém nitru a přece se celým jeho životem draly napovrch a říkali jaké by to bylo milovat dotýkat se muže.

Pohřbil se v práci. Pohřbil se s Alexandrou a ztratil sám sebe. Povzdechne si a nechává svoje tělo hýčkat hlasem, který slibuje splnění všech jeho snů, touh, přání. Chvěje se a jeho krev hoří. Otevře oči. Chce mu být blíž. Jde a zakopne o natažený kabel od techniky.

Vzpamatuje se a přece se dívá do země a jeho já podlehá tomu hříšnému hlasu a tónum melodie. Má chuť ho obejmout, svírat v náručí a tančit při svitu měsíce. Light. Jeho další hit. Zvedne se, když někdo do něho vrazí a on je odstrčen. Opře se o zeď. Je tak pevná, tak uklidňující. Zavře oči a nesměle si pobrukuje. Tichounce. Ticho. Hlas se někam vytratil. Asi přestávká nebo se Zack převléká.

Koncert pokračuje hromovým ZACK a světýlkami v rukou. Kane se usmívá a nakonec se posadí. Shoulí se. Neví jak dál. Musí se k němu dostat a neví proč. Zamrká a pak vstane, když mu před očima vyvstane proč vlastně tady je. Lily. Jeho dcerka. Soud určil, že ji může vídat jen pokud má pravidelný příjem. A teď mu hrozí, že ho ztratí. Rysy mu ztvrdnou. Musí dokázat z něho vymámit aspoň něco.

„Prosím!“ zašeptá. Dívá se jak se koncert roztáčí dál. Ještě bude trvat nějakou dobu a pak si všimne štíhlého stínu. Neví proč ho zaujal. Pozoruje ho a z ničeho se ozývá to jeho nejstarší prastarý instinkt, který mu dovolil být na jednu malou chvilku na vrcholku kariéry, instinkt, který mu napovídá, že na té postavě je něco nenormálního. Cítí jak vzrušení opadá a nastupuje zvědavost, která ho předurčila k novinařině.

Hudba kolem něho proplouvá a on ji naprosto ignoruje. V žilách mu teď proudí adrenalin. Chce vědět, chce poznat, chce znát pravdu. Sevře ruce v pěst, zorničky se lehce rozšíří a krev se uklidňuje. Jeho hlava pracuje chladnokrevně a analyzuje situaci. Stín, koncert, osvětlovací technika. Bojí se říct co to znamená. Nakonec se tiše pohne splývající se stíny. Kolem něho bouří skandování fanoušku, jekot a řev, rozbijející se do tisic tónu vytvařejíc ohlušující chaos křiku. Ale on to neslyší a celou bytosti vnímá před sebou ten znepokojivý stín. Ne není tam. Kam se poděl?

Otáčí se rychle kolem sebe a pátrá po stínu. Patří muži? Ženě? Neví. Stín mohl patřit komukoliv. Otočí hlavu k pódiu.

„Neeee!“ a zamává rukama, ale Zack ho neslyší. Opět vnímá jen jeho a chybí mu tolik teď potřebný vzduch. Chce se nadechnout. Proč ho to stojí tolik sil? Pohne se a letí vpřed. Koutkem oka registruje jak vzpomaleném filmu ochranku, světlo, Zacka.

Vidí jeho zelený pohled, jako by byl těsně u něho a ne pár kroku. Zdvihá hlavu a sleduje relflektor. Proč? Mu kmitne myslí a odhodí ho z dráhy padajícího osvětlení.

„Aaaaa!“ vykřikne a zatmí se mu bolestí před očima. Má pocit, že něco mu křuplo a chybí vzduch. Je někde jinde a přece zde. Uvědomuje si všechno a mysli mu projede myšlenka. Žije? Má pocit, že skončil. Neslyší bouři výkřiku a jak ho nesou někam pryč. Nevidí jak všichni se seskupili kolem světla i to, že Zack pokračuje v koncertu.

Halou bouří nadšený vřískot, křik, slzy i smích fandů Zacka Dareho, nic netušící, že někdo se pokusil zabít jejich idol a Zack Dare pokračuje v další oslnivé písní  Last song. Od bočního vchodu odjiždí sanitka a v ni Kane Janov. Chce říct, ne, že musí mít ten rozhovor, ale jeho oči se kliží pod uklidňující injekcí. Zkusí naposled se pohnout, ale jeho ruka klesne a on končí v říší snů, přerušovaném nočními můrami.

Zack! Zack! Zack! Zack! Zack!!!

Zatím bouří halou a v nemocnici leží nevidoucí postava a kolem něho chirurgové.

„Svorky!“ řekne jeden z nich a natáhne ruku.

Zack! Zack! Zack! Zack! Zack!!!

Bouří halou a na pódiu jim mává muž s nádherně zelenýma očima a posílá jim vzdušné polibky.

„Ještě!? Chcete!?“

„Ano!“ jeden mohutný výkřik halu rozezní jak salva z děl.

„Máte mít!!“ pokyne dozadu rukou a vezme jednomu z členů kytaru. Někdo mu přisune židličku a on zkusmo zabrnká. Hala ztichne a jsou vidět jen dychtivé obličeje v září světýlek.

„Tohle jsem složil nedávno“ řekne sametový hlas k publiku. „Jmenuje se Love me...“ Vzadu se někdo zamračí a Zack uhodí lehounce do strun kytary. Poposedne a upraví si ještě mikrofon. Ťukne do něj. Všechno ztichne a někteří se obejmou. Občas je vidět pár, který se drží za ruce nebo jsou těsně k sobě přitisknutí.

„Love me...“ začne zpívat a všichni ještě víc ztichnou. Halou se ozývá jen sametový půlnoční hlas probouzející skryté touhy a kytara, která podbarvuje tóny, slova jednoduché písně o lásce.

„ZACK!“ Je slyšet, ale ten se rozloučí a jde do zákulisi. Opře se o zeď a upije minerálky, kterou mu podá jeho dlouholetý asistent a manžer Jay.

„Jak je na tom?“

„Je na operačním sále.“ Odmlčí se a položí mu ruku na rameno. Zack ji setřese.

„Jedu tam.“

„Ale nemůžeš...“

„Zachránil mi krk. Auto“ řekne tiše a odhodí kelímek do nejbližšího koše. Vydá se rychlým krokem šelmy do své šatny. Úspornými pohyby se odličí a pohlédne do zrcadla. Koncert dokončil, ale vědomí, že mohl být mrtvý a někdo kdo mu zachránil krk teď leží v nemocnici, ho ničilo po zbytek koncertu.

Jedním pohybem smete všechno ze stolku se zrcadlem a bouchne do něho pěsti. Ještě jednou, ale klid mu to nepřináší. Rychle se převlekné do džín, košile a ošoupané bundy.  Jedním pohybem si stáhne světlé vlasy do gumičky. Na vlasy kšiltovku a sluneční brýle. Dveře se otevřou a v nich stojí Jay. Hodí mu klíčky od auta a Zack je jedním pohybem chytí.

„Díky.“

„Stejně ti nic neřeknou.“

„Myslíš?“ sklopí trochu brýle a usměje se. Nechá Jaye stát ve dveřích a ten mu opětuje úsměv nebo spíš už zavřeným dveřím. No možná mu přece jen něco řeknou. Povzdechne si a jde do šatny. Podívá se na tu spoušť, kterou vyrobil. Zvedne lahvičku a položí ji na místo. Je to zbytečné. Spíš by měl zavolat polici. Vytáhne mobil a vytočí číslo.

„Poručík Mc Namara?“

„Dodržuj rychlost“ ši šeptá Zack a tlačí plyn až k podlaze sportovního auta. Miluje rychlou jízdu autem, ale dnes si nemůže dovolit, aby ho chytli. Před očima mu vyvstane hubená postava s černými vlasy ustřiženými jen aby byly krátké, černé oči a hlas křičící Neee. Zachránil ho a on je mu dlužen. Pak si vzpomíná jak byl odhozen a ten řachot, který naštěstí zanikl ve zvucích se linoucí z dalších reproduktorů a od fanoušků.

Třesoucí rukou se dotkl neznámého a pak už byl prohmatan lékářem. Seděl tam otřesený a pak vstal. Díval se jak odvážejí neznámého z koncertu.

„Odvoláme to“ řekl Jay a on se otočil k hale, která byla naplněna fanoušky k prasknutí.

„Panáka a jedu dál. Čekají mně, chtějí mně. Nemohu je zklamat.“ Jay zavrtěl hlavou. Jiné hvězdy by se na to vykašlaly, ví to, ale on ne. Bez nich není nic a Zack si to uvědomuje.

Neví, proč tehdy tu píseň na závěr koncertu zpíval. Byla napsaná pro někoho kdo mu byl velmi blízký a přece vzdálený jako hvězdy na nebi a najednou ji musel zazpívat. Citil se tak nějak jinak. Neumí to popsat, ale  jako by se něco změnilo a on nevěděl co.

Zastaví na parkovišti a pohlédne k osvětlené velké budově na které se skvěje nápis Hospital. Vykročí k osvětleným skleněným dveřím a otevře je. Rozhlédne se a zamiří k recepci.

„Slečno Betty.“

„Ano!“ přísný hlas, ale Zack si z toho nic nedělá. Usměje se.

„Před asi dvěma hodinami sem přivezli jednoho muže z koncertu. Víte moc bych rád věděl jak se mu daří.“ Ta si ho prohlédne od shora k dolu. Má krásný hlas, který je ji povědomý.

„Je mi líto, ale informace...“ a pak uslyší melodii v rádiu, které mají tiše puštěné. Vytřeští oči a nakloní se přes pult.

„Vy jste?!“

„Hmm. Prosím tiše.“ Ta přikývne a začne se automaticky upravovat uniformu. V hlavě ji viří všechno co o něm slyšela a ještě se nikdy nesetkala s někým tak slavným. Zajímalo by ji co je na tom pravdy, že je gay. Jenže ho viděla na fotografiich i s ženami.

„Jistě. Sa...samozřejmě“ vykoktá a pak začne hrabat se v papírech. Zack s úsměvem se dívá jak ji to uklidňuje.

„Zranil se u mně na koncertě a chci vědět jestli je v pořádku.“

„Ano jistě. Chtěla jsem tam jít, ale musím být tady“ řekne otráveně. „Na druhou stranu zas bych neviděla vás tak blízko. Och božíčku. Ano tady to máme Kane Janov. Je na operačním. Víc nevím, ale pokud přijdete zítra a počkejte. Už končí. Vydržíte?“

„Jistě“ a ležérně se opře o recepci a poslouchá svoji píseň z rádia. Dívá se jak kolem něho prochází lidi spěchající sem a tam. Občas se mihne doktor a sestřičky. Ve tvářích je buď vidět skleslost nebo naopak radost. Kolem projde vůně květin a on si řekne kam je asi ta žena nese.

„Je v pořádku. Řezná rána jinak snad nic víc. A mohla bych vás poprosit.“ Přisune časopis s jeho fotografii na koni. Zack se rozmáchle podepíše a doplní Betty.

„Děkuji moc.“ Usměje se a nenápadně sebere papír s informacemi o návštěvních hodinách. Venku se nadýchne čerstvého vzduchu a ve světle z nemocnice a pouličních lamp se podívá na leták. Zítra odpoledne by mohl přijít. Je mu dlužen za život. Dojde do auta a vyjede z parkoviště. Je rád, že tomu muži se nic nestalo. Jede jako o život k hotelu. Má schůzku a nechce ji zmeškat.

Nahoře už v hotelovém apartmá pečlivě hlídaném, vykoupaný s vlhkými vlasy a v sportovní soupravě sedí s překřiženýma nohama na posteli a otevírá notebook. V podbřišku se mu usadí očekávání a touha po neznámém z netu. Je to muž to ví jistě. Najede na chat a odklikne jméno Lord Passion. Vždy ho zajímalo proč dal anglické oslovení s francouzským jménem, ale on mlčel. Chvilku čeká a pak zklamaně notebook zavře. Není tam. Odloží ho vedle sebe a civí ke stropu.

Seznámil se s nim před půlrokem úplně náhodou a od té doby se mu jejich zprávy nebo měl by říct potěšení staly drogou. Netouží po ničem tolik jako po jeho fantaziich, které mu rozjitří všechny nervy a po kterých spí jak nemluvně. Otočí hlavu zpět k svému imaginárnímu příteli, který se skrývá v téhle krabičce. Někdy uvažoval, že by chtěl znát dotyčného a někdy už chtěla navrhnout schůzku, ale v poslední chvílí se stáhl pryč.

Takže nic. Možná by měl jít na párty, která probíhá o patro níž a někoho ochotného sbalit. Převrátí se na břicho a pak se zvedne. Džíny, rozepnutá bílá košile v které vyniká jeho opálená postava, rozpuštěné vlasy. Prohlédne se a pak vyjde za apartmánu.

Dveře jsou otevřené a párty v plném proudu. Někdo ho zahlédne a spustí povyk. Zack je za chvilku vtažen do světa párty. Alkohol, úsměvy, koktejly, polonahá těla přitisknutá k sobě bez studu, nenápadný kout s drogami a všichni se mu nabízejí. Dotkne se jednoho, druhého, pohladí tělo, políbí na rty ženu, muže. Nedělá rozdíl kdo je kdo. U okna vidí postávat samotného muže se skleničkou v ruce a jde k němu. Zřejmě někdo nový, obejme ho a rty přitiskne ke krku. Našel.

„Půjdeme?“ když vidí, že nijak mu to nevadí. Rukou mu vytáhne tričko z kalhot a mazlivě přejede vypracované břišní svalstvo až sklouzne prsty k lemu kalhot. Neznatelné přikývnutí. Zack se od něho odtáhne a jde. Muž za ním. Vyjdou ven z párty a výtah je vyveze o patro výš. Zack si prohliží jeho štíhlou postavu a pěkný obličej. Pocítí vzrušení a přitiskne se k němu.

Vejdou do apartmá a Zack ho svléká až je nahý. Obejde ho jako trofej a pak se zasměje. Přitiskne si ho k sobě a políbí. Domanévruje ho k posteli a shodí ho na ní. Miluje sex. Svlékné se a pozoruje jeho lačný pohled. Má rád, když je partner vstřícný.

Těsně k ránu, Dana svého milence vyprovází ven. Políbí a otázku Kdy? Ignoruje. Chce se mu spát. Zívne a jde si lehnout do vedlejší ložnici nepoznamené jejich hrátkami. Zachumlá se do vonících pokrývek a usne.

„Ticho!“ když uslyší telefon. Zčervenalýma očima pohlédne na hodiny. Dvanáct. Vstane aniž na sebe něco natáhne a jde ke dveřím.

„Jayi?“ řekne a otevře dveře.

„Co kdyby to byli novináři?“ Zack mávne rukou a jde k telefonu.

„Kávu! Konvici!“ doslova vyštěkne. „Dokud nevypiju kafe může to být i prezident,“ praští sebou na pohovku, když na něm přistane župan. Podívá se na ten kus látky jako na nepřítele a pak se zahalí.

„Víš...“

„Jay!“ zasténá a napřáhne ruku před sebe. Ťukot a Jay vstane. Narozdíl od svého zaměstnavatele je oblečený do obleku a vypadá, že se vyspal do růžova. Otevře dveře a převezme konvici s šálky. Místnosti se rozlije vůně kávy, která ihned probere Zacka. Jay před něj vše postaví a dívá se jak Zack upije první doušek kávy a po obličeji se mu rozlije výraz úlevy a štěstí. „Teď můžeš mluvit,“ a napije se po druhé.

„Novináři. Cos to udělal? Poštval jsi je proti sobě, když jsi je včera vyhodil z koncertu a k tomu jsi na ně řval.“

„Víš dobře, že je nesnáším, omyl nenávidím,“ odloží prudce šálek na stůl a zamračí se. „A obvzlášť před koncertem.“

„Já vím, že udělal chybu.“

„Má padáka. Věděl to.“

„To už je čtvrtý za tenhle měsíc.“

„To je jedno. Sežeň někoho jiného. Přece v L.A. je dost lidi, kteří se tím živí. Jednoho člověka pro styk s novinářemi, snad není těžko sehnat, nebo ano?“

„No u tebe je,“ zabručí  Jay a nalije si taky kávu.

„Víš co seženu si ho sám.“ Jay se zakucká. Cože?!

„Cože?!“ zopakuje svoji myšlenku.

„Jo to bude nejlepší a jak ho najdu poskytnu jim rozhovor. Konec. Co koncert?“

„Úspěch. Samé superlativy, ale mně spíš dělá starosti ten incident a ten chlap.“

„Je v pořádku. Dnes tam zajdu. Dlužím mu život.“

„Ano. Mac Namara povídal, že by tě to zabilo. Už začíná to vyšetřovat. Doufám, že si uvědomuješ, že tě chce někdo zabít. Je to třetí útok za tenhle měsíc.“ Zack přikývne. Dvakrát auto a jednou útok nějakého individua a teď tohle. „Nechceš odjet na nějakou dobu do svého domu? Je pečlivě střežen a nikdo o něm neví.“ Navrhne nejistě. Zack je někdy dost nevypočitatelný. Zack na něho upře zelený pohled. Možná by mohl. Poslední dobou je i vyčerpaný.

„Dobře“ a Jayovi se ulehčí. „Ale nejdřív musím zajistit vše kolem Kaneho.“

„Kane? Nový milenec?“

„Ne. O ty bych se nestaral. Ten muž co mi zachránil život. Kane Janov. Musím s nim mluvit. Pak uvidíme.“ Jay přikývne. Ať se říkalo co chtělo o Zackovi, jedno je jisté. O své lidi se vždy dobře postaral. Napije se kávy a pozoruje ho jak se zavřenýma očima upije kávu.

„Jaký je program?“

„Dnes? Odpočívat jako po každém koncertu.“

„Pravda. Zapomněl jsem“ řekne rozapčitě Zack a vstane. „Odpoledne budu v nemocnici. Kdyby něco hořelo volej, ale jinak ne.“ Jay pochopí, že je propuštěný. Odloží šálek s nedopitou kávou a jde ke dveřím.

„Víš co děláš?“ Zack se neotočí od zavřeného okna, neodvrátí oči a nedá najevo, že by něco slyšel. Jay si povzdechne a zavře za sebou dveře. Zack si lehne na pohovku a zavře oči. Včera to možná trochu přehnal. Vybaví se mu noc. Pěkná byla. Zívne a má chuť dnes nic nedělat. Zavře oči a jen leží a nechá myšlenky plout od koncertu až po nové pisníčky a internet. Leží a přemýšlí, když se mu vybaví oči Kaneho. Chvilku přemílá to jméno na jazyku. Kane Janov. Moc si toho nepamatuje. Štíhlou až hubenou postavu a oči plné hrůzy i odhodlání. Zajímavé oči. Zajímalo by ho jestli neměl mezi předkama asijce. To jméne Kane. Vstane a přejde do koupelny. Stojí pod sprchou a nechá na sebe dopadat horkou vodu nejméně deset minut.

Vyjde ven a obleče se stejně jako včera. Zkontroluje svůj vzhled v zrcadle a sejde dolu. Nasedne do auta a chvilku přemýšlí jestli nemá něco koupit. Ale možná se k němu vůbec nedostane.

„Pít“ zašeptá postava na nemocničním lůžku ve stejnou dobu, kdy se Zack sprchuje a otevře oči. Má sucho v krku a tělo rozlámané jako by po něm přejel obrněný pásovec nebo něžné ručky masérky. Nemocnice a pak si vybavuje útržky z koncertu. Sametový hlas, stínová postava a pak Neee a bolest. Křik, houkačka a pak nic. Pokusí se nadzvednou, ale klesne jak ho všechno zabolí. Leží a jen otočí hlavu. Sklenička s vodou a džbán. Tak daleko a on má žízeň. Pomalu se natáhne a chvějící rukou ji uchopí. Přitáhne na postel a odpočívá. Opět zavře oči a vnímá jak drží kelímek a jak se třese slabosti. Donese ji a do rtů si vloží brčko. Žíznivě se napije a přimhouří oči slasti nad tím, jak voda mu klouže suchým krkem do žaludku a osvěžuje ho. Dopije a prázdnou skleničku pustí na pokrývku. Oči upírá na strop natřený fádní bílou.

„Měl jste zavolat!“ řekne přísný hlas sestřičky ode dveří. Kane se usměje, ale má pocit, že to je tak všechno na co se vzmůže. „Chcete ještě?“

„D...děkuji ano“ dostane ze sebe. Dívá se jak mu bere skleničku z ruky a lije do ní vodu. Za chvilku saje tekutinu brčkem a připadá si jako mrzák. Jenže on jim zrovna je. Přestane pít a zavře oči. Cítí jak mu sestřička upravuje pokrývku. Chce poděkovat, ale tolik se mu chce spát. Jako by nespal sto let.

„Kydyby něco zmáčkněte tenhle knofík. Budu u vás co by dup.“ Kane přikývne i když má pocit, že hlava mu praskne bolesti a pak si vzpomene.

„Sestři prosím telefon. Jeden hovor.“

„Neměl byste.“

„Je to nutné. Prosím vás.“

„Tak dobře donesu ho z vašich věcí.“ Kane se usměje a má pocit, že všechno je bílé. Zavře oči a snaží se neusnout. Musí zavolat šéfovi, ale bojí se, že odpověď bude jedna.

„Tady.“ Sestřička mu podá telefon a odejde.  Kane si ho přitáhne k očím. Baterie je plná a vytočí číslo.

„Kane vy mizero máte padáka!“ zařve.

„Počkejte!“ zakřičí Kane a skoro se zvedne. Mám sólokapra chce doříct, ale nic se neozvývá a displej pohasne. Takže je propuštěný. Telefon mu vypadne z ruky a sklouzne na pokrývku. Lehne si a civí na strop a pak zvedne ruce. Co bude dělat. Nic jiného neumí než psát.

„Dobrý den!“ ozve se ve dveřích a do  pokoje proklouzne postava. Kane otočí hlavu k svůdnému hlasu a začertí se. Ty parchante kvůli tobě nemám práci! ale mlčí jako ryba a jen otočí hlavu od něho k oknu za kterým je vidět obloha a vzdálené domy. Nechce se s tím ničemou bavit, i když okouzlujícím ničemou. Zack se dívá na postavu v posteli. Bledý obličej, infúze a černé vlasy. Zřejmě ho nechce vidět.

Jemu to nikdy nevadilo. Dělá si co chce. Přejde k oknu a postaví se před něj. Sundá si brýle. Kane vztekle přimhouří oči. Nejen, že ho připravil o práci, ale ještě mu kazí výhled.

„Kazíte mi výhled,“ zasyčí. Zack se zasměje. Ten muž je zajímavý. Nejen vzhledově, ale i ta jeho nevstřícnost. Jiný by se tady rozpýval doslova se plazil, ale on řekne kazíte mi výhled. Je to tak osvěžujicí. Jako závan vánku v horkém poledním slunci na nahém rozpáleném těle.

„Chci s váma mluvit a hlavně poděkovat.“

„Výborně a teď můžete jít.“ Zack stojí a ani neví proč.

„Něco jsme vám udělal?“ Kane vztekle zaryje prsty do pokrývky. Něco? Připravil ho o práci a tím i o dcerku. Není to dost? a pak jeho vztek vyprchá.

Zack pozoruje jak z ničeho nic je skleslý a smutný.

Je to jeho chyba. Všechno co v životě udělal vedlo k tomuto podělanému dni. Zavře oči. Vztahy, dítě, nehoda i ten karambol s novinama. Ztráta práce i objevení toho okouzlujícího muže, který v něm probudil jeho potalčované já.

Jednoduše svinský život.

„Vy nic. To já zpackal všechno nač sáhnu a propo jsem novinář, takže byste měl odejít rychle tamtěmi dveřmi,“ a nepatrně naznačí východ. Zmizi a on bude mít klid.

Zack doslova zkamení. Novinář. Nenávidí novináře. Novinář mu zachránil život.

„Do háje!“ zavrčí. Kane s rozkoší poslouchá jeho hlas a má pocit, že ho ovijí a přitahuje. Cítí jak ho hladí po kůži. Pohne se a bolest mu vystřelí až do mozku. Zatmí se mu před očima, zbledne a zavře oči. Zack zpozoruje jak sevře rty a celý se třese. Bolí ho to.

„Které noviny?“ zachraptí Zack a sevře prsty a pak mu to dojde. Novinář, který ví o útocích a jak se dostal dozadu do jejich prostor? Jestli se dostala tam jedna štěnice, mohlo se jich tam dostat víc a když štěnice tak i krysa, která ho chce zabít.

Kane se uchechtne a přemýšlí co říct. „Už žádné. Žádné noviny už mně nikdy nepřijmou a já neumím nic. Jen psát“ opět zvedne ruce a fascinovaně se na ně dívá. Nevzpomíná si kdy začal psát. Ví jen, že má intuici novinářského chrta a dar psát. Jenže nikdo ho nebude chtít přijmout. „Víte překážíte tady. Mohl byste vypadnout. Taky jste mohl donést aspoň kytku nebo čokoládu“ dořekne a spustí ruce na pelest. Dívá se na protější zeď a snaží se ignorovat Zacka.

„Takže jste teď na volné noze.“

„Vy jste ještě tady? Ne nejsem na volné noze. Špatně slyšíte nebo co? Nejsem už novinář. Bože člověk, by řekl, že když někomu zachrání krk, tak aspoň bude tak slušný a splní mu maličké přání,“ naznačí. Možná náznak pochopí lépe než vypadněte.

Zack na něho upírá zelený pohled tvrdý jako diamant. Přemýšlí. Vypadá, že je dost roztprčený tím vším a nevidí ho rád. Přitom nevypadá tak špatně a pak si kysele vzpomene  na svého tiskového mluvčího. Dostal padáka. Možná, že by Kane mohl zaujmout jeho místo. Stejně neví kde by sehnal nového mluvčího.

„Nechcete práci?“ Kane ho ignoruje. Zřejmě nic nepomůže a tak si ho nebude všímat. „Dnes dostal ten osel Carl padáka, takže pokud chcete to místo je vaše.“

Musím se odtud rychle dostat. Nemocnice jsou drahé.

„Dělal byste styk s novináři. Někoho potřebuji, aby je srovnal do latě a vy víte jak na to. Nebo se pletu?“

Mohl by... ne to je hloupost.

„Tak co? Vezmete to? Plat by byl velkorysý.“ Kane k němu otočí hlavu. Je tak zdravý, tak bohatý a on má závazek. Lily. Mohl by ji vídat. Jeho malá rozkošná Lily.

„Ano“ jednoduše řekne a zavře oči. Ten rozhovor i Zackova přítomnost ho úplně vyčerpaly. Zack se usměje. Jay bude spokojený. Má tiskového mluvčího a ani nemusel dlouho hledat.

„Kdybyste mně podrazil nemáte jen padáka,“ pošeptá mu do ucha výhružně a nakloní se nad něj. Kane nedá najevo, že ho slyšel. Ví to moc dobře, ale on to zkusí. Nemá co ztratit.