Jezero příšer
11.
Krutá pravda
Jezero se temně přelévá z jednoho břehu na druhý. Stromy tiše stojí, jako by neexistoval vítr, který něžně si pohrává s lístky. Měsíční světlo tiše září a odráží se od okolního světa. Na břehu jezera leží postava. Z nedalekého křoví se ozve šramot, ale postava se ani nehne. Jen nasládlý pach krve dokazuje, že se tu něco stalo. V křoví to ještě víc zašramotí, ale postava se opět nehne. Větvičky se rozhrnou a na břeh vstoupí postarší žena s holí. Nedívá se na tělo, ale na temnou masu jezera.
„Po tolika letech mě opět vidíš.“ Jezero mlčí, snad ještě víc padne dusno. Teprve teď se žena skloní k postavě. Přidřepne a zkoumá ji. „Tak jsi přežil. Musíš mého vnuka omluvit. Stejně jako pro tebe je nejdůležitější chytit svého muže, pro něj je největší prioritou chránit jezero. Určitě se ptáš: Proč? Je mi líto, to se nikdy nedozvíš a možná ano. Rozhodně ti dá sílu k tomu, abys tu mohl žít. Časem pochopíš různé věci. Dozvědět se hned všechno se nevyplácí.“ Vezme ho za ruku a zvedne. „Nevím, jak tě odtáhnu, ale nejdřív toto.“ Pracně ho převalí na záda. Staré ruce něžně se dotýkají jeho ran. „Zřídily tě. Musíš být odolný proti jejich uspávadlu, což nechápu, ale existují výjimky. Jenže teď ti koluje v žilách dostatečná dávka jejich jedu. S tím nic neudělám. Buď to přežiješ do rána, nebo skončíš vedle mých bratří a sester v jezeře. Tak co zvládneš to, detektive?“
Z kožené taštičky prošívané žlutými ornamenty vytáhne krabičku. Otevře ji a potírá rány vzniklé od řas.
„Bylo to pro tebe překvapení, že žádná jezerní obluda neexistuje? Jen řasy prahnoucí po lidské krvi a masu. Probudila jsem jejich touhu tehdy já svým činem nebo to bylo tak odjakživa? Nebo spíš ti, co nám věnovali laskavě pokrývky a my je nic netuše přijali? Zaplatili jsme je tehdy koňmi a kožešinami. My hlupáci. Hotovo.“ Dotkne se košile. Je už suchá. Nějak tušila, co se stane. Dívala se na svého vnuka, jak ho strčil do vody. On sám je proti jejich uspávacímu jedu imunní, postarala se o to, ale on?
„Kým jsi?“ šeptá, když mu zapíná košili. Přetočí ho na břicho a ošetřuje rány na zádech. Potírá je mastí z bylinek, které rostou kolem jezera a v lesích. Rány se po nich hojí velmi dobře.
„Bude svítat a ty žiješ. Je to dobře? Zničíš jezero? Zabrání ti v tom. Řasy musí dostat svůj příděl. Strašně řečeno, že? Nemohou zahynout. Nedovolí ti to. Ony i ti dva a já taky. Přesto musíš žít. Jaké je to nosit hrůzné tajemství? Ale ty jedno nosíš v sobě. Chtěla bych vědět jaké.“ Odmlčí se a posadí se vedle něj. Pozoruje mrtvou hladinu jezera. Měsíční světlo slábne, nad jezerem se objevuje ranní mlha. Jemná sotva viditelná, která se v mžiku rozplyne. Úsvit, který není v prvním okamžiku vidět, ale za chvilku se dotkne jezera a ono ožije. Podívá se k hotelovému komplexu.
Vezme detektiva za ruce a táhne ho do křoví. Zadýchaná ho pustí. Odtud není vidět.
„Potom se budeš muset o sebe postarat. Žiješ?“
Postava se jemně pohne, ale neotevírá oči. „Blbě,“ zašeptá vyprahlými rty.
„OK. To jsem ráda. Klidně si tomu věř nebo nevěř, ale jsem ráda, že žiješ. Teď jak se odtud chceš dostat?“
„Zavolej… Patolog…Robert,“ vyrazí ze sebe namáhavě. Vše mu plave v podivné mlze a má co dělat, aby posbíral myšlenky a ta žena, kdo je to? Co se stalo? Zavře oči.
Bílá Bouře mu položí ruku na čelo. Usměje se a potom na vycházející slunce. Přežije to, ale popravdě neví, zda mu zůstane rozum. Vyjde na silnici, kde viděla auto. Otevře je a prohledá je. V přihrádce narazí na mobil. Otevře ho a vyhledá Patolog.
„Robert?“
„Shea… ne, to není Shea? Co se mu stalo? Kdo jste?“
„Můžete přijet na starou silnici. Budu vás vyhlížet.“
„Sheo! Sheo!“ Bílá bouře zavře mobil a pohodí ho do přihrádky. Ten muž, Robert, má Sheu velmi rád, ale neslyšela v něm touhu. Spíš strach. Nejsou milenci. To je dobře. Bude tu čekat. Podívá se směrem k detektivu. Zvládne to. Je dobře, že tu má přítele.
Svému vnukovi věří, ale to co udělal - nelíbilo se jí to. Chápe ho, ale kdy se stal tak krutým? Kdy se stal tak lhostejným? Bylo to tím, že si nasadil masku bělocha? Ale ten detektiv to prokoukl. Je pravdou, že věděl co hledat. Má dar vidět věci v pravé podobě.
Zaslechne motor. Brzy. Je to opravdu přítel. Postaví se doprostřed staré silnice. Zvedne ruku.
„Co se stalo?“ Z auta vyskočí Robert ještě v pyžamu. Bílá Bouře se uchechtne. Tak to je člověk podle jejího gusta. Líbí se jí.
„Potřebuji pomoc s detektivem. Nestačil jste se převléci.“
„Zmlkněte a kde je?“
Bílá bouře si ho prohlíží a potom ukáže ke křoví. „Jděte za mnou.“
„Co tady dělá?“ ale odpovědí se nedočká. Šamanka odhrne křoví a on uvidí bezvládné tělo. Poklekne k němu a přiloží prsty na puls. Počítá. „Žije.“
„Jistěže. K mrtvole bych vás nevolala.“
„Proč ne doktora?“
Šamanka pokrčí rameny. „Chtěl vás. Dostal vás. Přítel pomůže víc než nějaký doktor v bílém plášti.“
„Neznám vás.“
„Já taky ne. Právě jsme se seznámili. Budeš se tu dlouho vybavovat nebo mu pomůžeš?“
„Je mimo nebezpečí.“
„Jste dobrej a to jste patolog?“
„A doktor zároveň. Mrtví jsou zajímavější než živí.“ Vezme ho do náruče a s hekáním jde na silnici.
„Zatraceně, ten má čuch. Kde vás vyhrabal?“ optá se zvědavě. Ten muž je velmi zajímavý.
Robert zafuní. „V márnici, stařenko.“
„Já ti dám, stařenko, dědečku. Kam ho vezmeš?“
„K sobě do márnice. Chceš někam odvézt?“
„Ne, děkuji. Mám tu nedaleko kánoi. Pozdravujte ho od Bílé bouře.“
„Budu a můžete chtít, co chcete. Jen tak mimochodem, co se tu stalo?“
Šamanka zaváhá. Ne. „Nechtějte to vědět. Myslím, že člověk má rád život.“
Robert se dál neptá. Naloží Sheu do svého auta, zamkne ten jeho, ale nejdřív vezme mobil a další věcí. Pomalu vyjede a proklíná Sheu, že nemohl skončit někde jinde. Přesto po něm občas hodí starostlivým pohledem. Přežije to? Co se tu stalo a proč byl v zakázané zóně jezera? Co tam dělal a proč je polomrtvý? Když silnice skončí, zastaví a podívá se na jeho ruku. Sevře rty, když vidí drobná bodnutí. Tohle není od stříkačky. Vypadá to jako by se dobrovolně napíchal na tisíce růží. Mučil ho někdo? Nastartuje a jak nejrychleji jede k márnici. Nechá otevřené auto, vběhne dovnitř budovy a vyjede s pojízdným lůžkem. Položí ho na něj.
„Tak Sheo, tohle je poprvé, co veze živého. No polomrtvého, ale myslím, že mu to nebude vadit.“ Jede s ním rovnou na jeden sál pitevny. Je tu chladno a on ho položí na stůl. Svlékne ho a zamračí. Prstem se dotkne rány a prst olízne. Přimhouří oči. Bylinky. Ta žena věděla, co se stane nebo nosí bylinkovou mast pořád u sebe? Co když byla jedním z vrahů? Zamne mezi prsty a přičichne. Léčivé byliny, některé dokonce poznává. Ošetřila ho. To je dobře. Možná mu to zachránilo život. Vezme stříkačku a odebere krev. Potom odebere různé vzorky. Prohlíží si ho. Vida byl postřelen. Dotkne se nepatrné jizvy. Zřejmě se mu rány dobře hojí.
Přemýšlí co dál. Nakonec usoudí, že buď se probudí, nebo ne. Přikryje ho prostěradlem a ještě dekou, kterou tu má pro sebe, když se zdrží. Ze skříně ještě vytáhne polštář a dá mu ho pod hlavu.
Sedne si ke vzorku krve. Po pěti minutách zavrtí hlavou. To ještě neviděl. Je vidět, že v sobě má cizí látku, která se asimiluje, ale zároveň všechno v něm proti tomu vetřelci bojuje. Co vyhraje? Co může dělat?
Jedy. Překvapeně se zarazí. To ho nenapadlo. Potom se vrátí opět k Sheovi. Instinkt mu říká, že to zvládne, když dokázal říct jeho jméno. Přesune se k dalším zkumavkám, které tu má. Začne zkoušet jiné věci. Po hodině se narovná. Překvapeně zírá na výsledek.
„To není možné,“ zašeptá sám pro sebe. Protře si oči, uvědomí si žaludek, ale vrhne se na další test. Musí to ověřit, protože jestli je to pravda, potom našel vraha Judithy Devon.
Postava na pitevním stole se pohne. Uvědomí si ticho a bolest. Má pocit, že zevnitř shoří. „Pít,“ zašeptá nezřetelně, ale Robert ho přesto zaslechne. Zvedne hlavu od rozdělané práce a se židličkou přejede rovnou ke stolu. Po cestě sebere kádinku s vodou.
„Sheo?“
Ten zavře oči. Robert pochopí a ztlumí světlo.
„Co se stalo?“
„Pít.“ Robert starostivě mu podá sklenici a Shea ji žíznivě vypije. Je mu blbě a k tomu je mu horko. Malátně se snaží vyhrabat zpod pokrývky.
„Pss. Nech toho. Za chvilku ti bude zima. Máš v sobě pořádnou dávku jedu. Jenže neznám jeho původ ani složení. Myslím, že to přežiješ.“
„Díky moc. Nevadí…“
„Spí. Tělo bojuje proti vetřelci. Chce se asimilovat.“ Shea pomalu přikývne a zavře oči. Je mu to jedno, ale ať to už probůh přestane. „Dám ti něco proti bolesti.“ Shea už nevnímá ani jeho slova, ani vbodnutí jehly do kůže.
Robert u něj chvilku sedí a pozoruje, jaké to bude mít účinky. Otře mu z čela pot, ale zdá se, že je mu lépe, usoudí po dobrých dvaceti minutách. Vrátí se ke stolu. Chvilku dumá nad výsledky. Vezme mobil, vstane a přejde k malému akváriu. Vezme z desky stolu telefon a vyhledá číslo svého dávného kamaráda ze školy.
„Tome, ahoj.“
„Ehm kdo volá?“
Robert se usměje. „Patolog.“
„Ježíši, chlape, jak se máš? Hele, víš, že se letos koná opět sraz? Přijedeš a teď, když mám tvé číslo, tak nechci slyšet výmluvu. Povídej, jak se máš?“
„Ehm fajn. Jsem patologem.“
„Já to tušil. Nechápu to. Byl jsi nejlepší v ročníku a zahazuješ se s mrtvými. To jsi celý ty. Ženatý?“
„Jasně, ale poslouchej, věnuješ se ještě jedům?“
„Jistě. Já si to mohl myslet, že ten telefonát nebude jen tak. Měl jsem už dávno změnit číslo. Tak fajn, co potřebuješ?“
„Mám tu zajímavý vzorek. Mám tu živého.“ V telefonu se ozve smích.
„Tak živá mrtvola? Dobrý vtip. Poslouchám.“
„Je možné, aby jed se asimiloval do buněk?“
„Blbost. Může je zničit, ale už jsi zažil, že by jed měnil formu a… Nekecáš?“
„Ani náhodou. Buňky proti tomu bojují jak ďas, ale ta látka se mění. Nechápu tomu. Chová se to jako virus, který nechce být zničen, ale virus to není.“
„Pošli mi to. Chci to vidět.“
„Jestli to stihnu.“
„Jasně. Potom to natoč, nafoť, je mi fuk jak získáš, co se tam děje.
„Ty si děláš legraci nebo co? Jsem v márnici.“
„Kurva.“
„Fotky mohu udělat. Pošlu ti je, ale necháš si to pro sebe!“
„Blázníš? Největší objev za posledních tisíc let od vynálezu strychninu? Ani náhodou.“
Robert se v mžiku rozhodne. Nic nepošle. Shea by nechtěl být pod nějakým skalpelem. „OK. Díky moc a ještě něco. Může přírodní jed usmrtit člověka?“
„No ano, ale spíš nemocného… hej, co máš s těmi jedy? Žiješ snad v pralese?“
„Někdy se mi to tak zdá.“ Podívá se na tělo na stole. „Tak co může nebo ne?“
„Uměle vyrobený jo, ale to už není přírodní. Existují výtažky. Hele rostlinný nebo zvířecí.“
„Obojí.“
„Rostlinný ano. Kurare a další. Nedával jsi na hodinách pozor, co? U zvířat člověk by musel být oslabený nebo nemocný. Jinak pravděpodobnost, že na tebe zaútočí jedovaté zvíře, je asi jako bys ses srazil s ruskou ponorkou na silnici. Chápeš? Zvířata jsou velmi plachá. Musely by být vyprovokované. Spíš by mohly usmrtit děti. Je to dítě?“
„Ne. Žena. Dospělá.“
„Těžko.“
„Byla namol.“
„Jo to by mohlo být. Jed a alkohol… Víš, že alkohol je sám o sobě jed? Pokud to byl silný jed, zřejmě neměla šanci.“
„A před tím ji někdo probodl plíci.“
„Dám se na patologii. Jo oslabený organismus. Jo to by mohlo být. Ještě něco?“
„Ne.“
„Musím totiž běžet. Šéf něco chce, ale ty fotky. Pošleš a toho dotyčného pokud přežije, taky. Expres, je to jasné!“
„Samozřejmě. Měj se a na srazu všechny pozdravuj. Přijedu.“ Sheo budeš mrtvý a já nepřijedu. Vzorky se zničí. Starostlivě přejde k stolu. Položí mu ruku na čelo. Horečka je pryč. Stáhne z něj deku i mokré prostěradlo.
„Ty mizero, zdá se, že jsi to přežil.“ Prostěradlo vyhodí. „Víš, že jsi první živý na tomhle stole. Dobře nepočítám sebe.“ Vezme mísu s vodou a houbu. Otírá mu tělo. Podívá se zblízka na rány. Potom ho namaže antibiotickou mastičkou.
„Lechtá to.“ Slabý výdech se ozve pod jeho péči. Robertovi se uleví.
„To je dost, že ses probudil. Chceš něco?“
„Pít. Robert?“
Robert se ulehčeně usměje. „Jo. Kdo jiný? Mimozemšťan?“
„Kdo ví. Nejsi ufounem? Promiň, není mi do smíchu. Budu asi vážný.“
Robert se rozesměje, ale potom zvážní. „Co se stalo?“
„Sám nevím. Zjistil jsem pravdu o jezeře. Pokusili se mě zabít. Potom už nevím.“
„Ty rány ti způsobilo jezero?“
„To co v něm je. Promiň, nechci se o tom bavit. Stále nemohu tomu uvěřit. Ale řeknu ti to. Tobě ano. Nevím, co mám dělat.“ Namáhavě zvedne ruku a prohlíží si ji. Bude stále stejný, nebo ho to změní v příšeru? Má strach. Ještě stále nemůže uvěřit, že Yan ho chtěl zabít. Položí ruku na stůl. Je chladný a jeho studí. Je to příjemné.
„Byla tam žena. Kdo to byl?“
Robert se štrachá ve skříni. Bude mu trochu krátký, ale lepší než aby tady pobíhal, jak oživlá mrtvola. Ještě by ostatní poplašil.
„Jo. Zavolala mi. Prej si mě chtěl.“
„Nic si nepamatuji.“ Otočí hlavu k svému příteli. „Díky moc.“
„Vyděsil jsi mě. Představila se mi jako Bílá bouře. Indiánka. Netušil jsem, že tu někdo takový je. Zachránila tě, aspoň si to myslím.“
„Ona?“
„Jsi překvapený.“
„Ano. Její vnuk mě chtěl zabít.“
„Nahlásíš to? Hele, podívej se, co mám. Poslední móda v patologii.“ Ukáže mu velký bílý plášť. „Hádám, že tě ten stůl moc nepřitahuje. Chceš čaj nebo kávu?“
„Čaj. Pomoz mi. Jsem slabý jak moucha. Díky moc.“ S pomocí Roberta se posadí. Chvilku sedí. Má co dělat, aby nelehl nazpět a na vše zapomněl. Natáhne ruku a vklouzne do rukávu. Robert mu ho jako malému dítěti zapne. Podrží ho, když stojí a dovede ho dva kroky k měkkému křeslu.
„Báječné. Víš, jsem strašně unavený. Takže zjistil jsi něco?“
Robert se posadí vedle něj s teplým čajem v ruce. Příjemně voní. „Měl jsi v sobě jed. Když jsem to dal pod mikroskop, měl jsem pocit, že to s tvou krví asimiluje, ale tělo se bránilo. Nevím, jak to dopadne. Něco v tobě zůstane. Nakolik nevím. Volal jsem kamarádovi ze školy, který se zabývá jedy.“ Odfrkne si. „A to mě vyčítá patologii. Nezdara. Řekl, že nic takového není možné, ale já nevím, jak to jinak nazvat. Sheo, co se tam stalo?“
„Pošleš mu moje vzorky?“
„Jaké vzorky?“
Shea se usměje. „Legenda o příšeře. Víš, čím je ta příšera?“
„Netuším.“
Shea váhá, potom se mu podívá do obličeje. „Masožravé řasy. Obrovské pole.“
Robert mlčí.
„Nevěříš mi?“
„Právě že ano. Někdo je občas musí nakrmit, že.“
Shea je překvapený. „Ty souhlasíš?“
Robert mlčí. „Nelíbí se mi, ale asi je chápu. Jestli je to pravda, potom je to unikát. Tohle jezero je dokonale izolované. Nemá přítok, nemá odtok. Existuje a nikdo neví jak proč. Přitom je velké. Takže je jasné, co se stalo s těmi, které hledají. Měli si dávat pozor. Co chceš s tím dělat? Já ti řeknu upřímně. Budu mlčet, a když narazím na oběť, budu se mu snažit pomoci.“
„Co zvířata?“
„Myslíš, že by to dělali, kdyby například žraly ryby? Vsadím se, že jsou velmi vybíravé.“ Oba tiše sedí a dívají se po sobě. „Jsem rád, že jsi mi to řekl. Co chceš dělat?“
„Mám to nechat být?“
„Je to na tobě. Jakkoliv se rozhodneš, pomohu ti, pokud mě nebo moji rodinu to neohrozí. Kdo za tím stojí? Všemocný pán města?“
„Ano.“ A Yan taky. Nemůže zapomenout, jak ho tam strčil. Proč to udělal? Proč?
„To máš těžkého nepřítele.“
„Ano.“ Oba se odmlčí, když se Robert usměje.
„Mám vraha Judith, zajímá tě to?“
„Jistěže, nevěřím tomu, že to Liam udělal. Není ten typ.“
„Jo a co ta jehlice? Ok někdo ji otrávil. To ji dostalo. Našel jsem na jejím těle drobné kousnutí. Vypadá skoro jako znaménko, proto jsem to přehlédl. Příliš jsem se soustředil na ránu.“
„Otrávil? Jaký jed?“
„Ještě nevím. Počítač prohledává databázi se vzorky, ale vím jedno. Je to přírodní jed.“
Yan! Ale proč? Kvůli jezeru? Co Judith slyšela? Pochybuje, že to někdy zjistí. Je unavený. „Stejně to Liamovi nepomůže.“
„To ne, ale copak nechceš dostat šerifa? A Liam aspoň nebude muset být ve vězení tak dlouho. Když se bude chovat slušně, dostane se z toho a šikovný právník…“
„Pochopil jsem. Roberte, jsem z toho unavený.“
„Nevíš, co máš dělat.“
Shea přikývne, co z toho, že zná pravdu, když člověk, který se mu líbil, ho chtěl zabít a ví doslova o lidských obětech v dvacátém prvním století?
„To ti neporadím. Jsem jen patolog.“
Shea mlčí. Zavře oči a Robert stačí sotva zachytit prázdný hrnek. Smutně se po něm podívá. Chudák. Nechtěl by být na jeho místě. Kdyby mohl, vymazal by mu paměť, ale nejde to. Vrátí se k počítači. Zatím nic nenašel, ale najde. Pokud ten jed byl někdy popsán, počítač ho najde.
Vezme telefon a zazvoní. Jeho žena, která s ním je po celou dobu. Podle něj je svatá.
„Vrátím se později. Mám tu vážný případ.“
„Zapomněl sis oblečení. Ještě dobře, že jsou to mrtvoly,“ zaslechne trochu hořký podtón. Podívá se na živého člověka. Pleteš se, ale nic své ženě neříká.
„Nějaké tu mám, nedělej si starosti.“
„Jako vždy. Pa.“
„Pa.“ Co Sheo uděláš? Rozhodně zavolá šerifovi, že má nepravého muže. Sorry, Sheo, ale tohle si nenechám ujít. S rozkoší nadiktuje příčinu smrti ženy jménem Judith Devon. Položí sluchátko. Šerif očividně byl v šoku a dobře mu tak. Teď už chápe spoustu věcí, které mu nedávaly smysl. Nezvládla alkohol, jed a bodnutí, ale co ji skutečně zabilo, byl ten jed. Nejdřív si myslel, že se udusila díky bodnutí. Nechápal ty křeče, plicní edém a zvracení. Ale s jedem to muselo být přesně tak. Vše najednou do sebe zapadlo jako dílky puzzle. To na své práci miluje.
Podívá se na počítač, ale ten nic nenašel. Zajímavé. Zkusí ještě jednu možnost. Odešle vzorky své přítelkyni v laboratoři, kde se tomu věnují. Snad to najde.
„Pokusím se. Víš, kolik těch jedů je?!!!!!! Sheila.“
Uchechtne se. Takže ji to zaujalo, ale nebude to hned. Podívá se na svého hosta. Spí. Potřebuje to. Řasy. Na stoličce přejede k druhému stolu. Podívá se na vzorek. Nic. Přejde k Sheovi, odebere mu další várku krve a strčí ji pod mikroskop. Normální krev. Možná chybí železo, ale víc nic. Sakra! Ten jed je úžasný. Ale přežil to, takže není smrtelný. Ne, bude. Možná dostal malou dávku nebo něco způsobilo, že nebyl dost silný anebo Shea je silný. Jo tomu by věřil. Udělá si další šálek čaje a dívá se na Sheu. Je rád, že ho poznal.
Večerem se Shea probudí. Protáhne se. Má pocit, že po něm přejela mlátička, ale jinak se cítí dobře. Vstane a přejde k Robertovi, který spí na stole. Rty otevřené, chrápe.
„Vstávej, Patologu!“
„Neřvi!“ zamumlá Robert a zakloní se, až hrozí, že se i se židli převrátí. „Jak se cítíš?“
„Jako by mě zbouchli tři chlapci, ale jinak dobrý. Všechny končetiny mám, cítím je a mozek zřejmě taky funguje, protože si pamatuji tebe. Tak co? Máš výsledky?“
„Nemám, ale šerifovi už jsem to práskl. Měl radost asi jako kobra v době říje.“
„Nějakou má?“
„Co já vím, ale neodpustil jsem si to za to jeho věčné šikanování a rejpání, že jsme k ničemu. Je mi líto. Chceš odvézt domu?“
„Do baru.“
„Ehm v tomhle co máš?“
She se na to skepticky podívá. „Klidně. On je to neregistrovaný bordel. Jen se ukážu svému vrahovi a vypadnu.“
„Och, mohu jet taky? Znám ho?“ Stáhne si plášť, překontroluje počítač, nastaví, aby email ihned dostal na mobil. „Hotovo, můžeme vyrazit. Budu ti dnes dělat taxikáře. Máš radost?“
„Jo, velkou asi jako kráva ponořená v hnoji. Díky.“
„To jsem rád. Mohu vzít sebou pohřebák?“
„Ne.“
„Škoda. Doufám, že jsi neztratil smysl pro humor. Jo a zjistí mi, jak se ten jed dostal do jejího těla.“
„Neboj. Budeš první, kdo to bude vědět. Vzhůru k baru U dvou sluncí.“
„Doprdele!“ zakleje Robert, když mu dojde, kdo je vrahem.
„Děkuji. To jsem rád, že to konečně někdo ocenil.“ Robert se na něj křivě podívá, ale vyrazí k baru v Sluneční ulici.
