Jezero příšer
15.
První stopy
Sluneční paprsek pošimrá postavu na lůžku. Ta se pohne. Nejdřív jen málo, ale potom otevře oči. Stočí zrak na hodinky. Skoro devět. První na co si vzpomene, je práce, ale je mu mizerně. Teprve teď si uvědomí ještě něčí přítomnost. Vybaví si ten nejúžasnější sex jaký, kdy měl. Yan? Zůstal u něj? Podívá se. Usměje se. Patolog. Zavře oči.
„Měl bys vstát,“ zaslechne zabručení zlého medvěda.
„Bručíš jak medvěd.“
„Možná. Je ti lépe?“
„Moc ne. Chci se napít. Opět záchvat?“
Patolog němě přisvědčí. „Yan mě zavolal.“ Neptá se, co tu dělal. Když přijel, seděl u něj se založenýma rukama, díval se na Sheu a naprosto nic nedělal. Shea měl na sobě pokrývky, protože se třásl jako ratlík před plechovkou s párky.
„Jak dlouho to trvá?“ optal se hned.
Yan se zvedne. Podívá se na Sheu. Skoro by se dalo říct lhostejně, kdyby to ovšem šlo. „Chtěl vás, má vás. Musím do baru. Teď je to na vás. Postarejte se o něj.“
„Počkejte! Mám pár otázek.“
Yan se k němu otočí. „Ano? Jakých?“ Úplně ho tím tónem zmrazil. „Žádné nejsou. Dejte mu utišující léky. Zřejmě znáte tajemství jezera.“
Robert si ihned uvědomí, že tohle téma je příliš nebezpečné. Usměje se. „Myslíte tu příšeru, co vše na potkání žere? To je lákadlo pro naivní turisty. Dokud ji nepotkám, nebudu tomu věřit. Jsem skeptik, Yane.“ Nedovolil mu říkat jménem, ale je mu to jedno.
„Okej, tak toho se držte. Vyšetřuje tu malou Bellovou, že.“
„Robert zaznamená podivný tón, jako by měl o to zájem, ale z jakého důvodu. Znal ji nebo je to jenom proto, že je to Sheův případ? Podivné na někoho takového, z něhož čpí sex na hony.
„Ano.“
„Vyšetřete to, je to jasné!“
„Nejsem vyšetřovatel, tím je Shea!“
Yan kývl hlavou jako monarcha. Zmetek jeden. V tom uslyšel zasténání. Od té doby tu sedí. Hlídá spánek muže, který je asi nejzajímavější ze všech, co kdy poznal. Samozřejmě kromě Yana a vládce města. Ti tři jako by spojovala nějaká nitka. Potřese hlavou.
„Na co myslíš, patologu? Na to jak mě budeš pitvat? Nějaký čas si počkáš.“
„Ani ne. Pitvou sotva zjistím tvoji schopnost. Byl tu Yan. Zajímá se o tvůj případ.“
Shea přimhouří oči. Posadí se. Kašle na to, že nemá pyžamo a je nahý.
„Taky ti to připadá neobvyklé? Někdo takový neměl by mít o to zájem. Zajímal se o vraždu někoho jiného?“
„Roberte, jsem tu vyslýchající já nebo ty?“
Robert zrudne, potom se rozesměje. „Víš, svým způsobem doktoři jsou taky vyšetřovatelé.“
„Proto tě mám v týmu. Tělo bolí, ale jsem už v pořádku. Bojím se, kdy to zas dostanu. Zatraceně, neobvyklé,“ zamumlá. Odhodí pokrývku. Robert si dobře prohlédne Sheovo tělo. Ranky od řas jsou už zahojené. Zdá se, že je to dost zvláštní rostlina.
„Sheo, mohu tě o něco požádat?“
„Proč tak vážný tón? Chceš se mnou spát? Tvé svačiny mě nezajímají.“
Robert se pousměje. „Muži mě nijak nevzrušuji, promiň, ale chtěl bych něco jiného. Klidně mě můžeš prohodit zdi.“
„Ježíš, vymáčkni se! Nebudu tu stát nahý celé odpoledne. Šerif musí zuřit.“
„Vraha už máš, ne?“
„Jo mám, ale ten pitomec o mé schopnosti neví, proto… to je fuk. Tak co jsi po mě chtěl?“ vytáhne z prádelníku boxerky. Obleče se. Zmizí v koupelně. Robert se zvedne, jde za ním. Opře se o zárubeň. V klidu ho pozoruje, jako by to byl on milencem, ne Yan.
„Ty rány se ti pěkně zahojily.“
„Jo jsem rád. Vypadal jsem jak beruška. Tobě to bude zřejmě dlouho trvat. Oholit,“ rozhodne se v mžiku.
„Ok. Chci tě vyšetřit. Vždy za nějakou dobou.“
Shea s pěnou na holení na tvářích se po něm udiveně otočí. „Zatraceně, proč?“ Rozmázne si po paměti zbytek.
„Protože ty rány se měly hojit dvakrát tak dlouho. Některé byly hodně ošklivé, ale ty nemáš za tři dny jediný kaz.“
„Ještě abych měl!“ Zvažuje, zatímco se klidnou rukou holí. „Myslíš, že tu nejsou jenom kvůli rostlinkám, co náhodou žerou lidské maso, ale kvůli něčemu jinému?“ Vzpomene si na šamanku, Yana. Nesmrtelnost. Kolik lidi by pro ni vraždilo? Vraždí pro menší bukoviny, pro tuhle by rozpoutali válku. Ten, kdo by měl lék proti stárnutí, nebo dokonce to zastavil, vládl by světem. Lidi by neodolali žít věčně.
„Přesně tak. Vládnutí světem. Dost lákavé na to, aby vymysleli příšeru a krmili ji lidskými oběťmi. Rád bych věděl, co to je. Pokud by to byl nějaký hojící lék nebo něco podobného… jen se dohaduji.“ Uhne se, aby Shea kolem něj mohl projít. Ten si zatím obléká uniformu. Nemusel by, ale nebude šerifa příliš provokovat. Kravatu ale nechá na místě.
„V pořádku. Rád bych to taky věděl, ale Roberte, uvědomuješ si, že můžeš být jedno z těl v jezeře?“
„Pak doufám, že mého vraha zabiješ.“
Shea se usměje. Samozřejmě, že by to udělal. „Jdeme vyšetřit naprosto obyčejnou vraždu. Příšery necháme spát. Ježíš, co Raffy?“
„Raffy? To psisko mizerné tlouklo ocasem do podlahy tak dlouho, dokud jsem mu nedal vodítko. Protáhl mě snad všemi keři odtud až dolu k jezeru. Je to příšera. Potom jsem mu dal granule, vodu. Po nakrmení šel prohnat ty dvě divné masochistické kočky. Nechápu, proč ho dráždí.“
„Oni si jen hrajou. Fakt škoda, že tě nevzrušuji.“
Robert se pousměje. „Někoho najdeš, i když bych řekl, že si Yan na tebe dělá nárok. Že bys byl až tak dobrý?“
Shea se samolibě uculí. Po pravdě nějak se mu ta noc vypařila z hlavy, ale ví, že Yan byl spokojený, což je nejdůležitější.
„Ó, jen abys nepraskl samou pýchou. Dovezu tě na stanici.“
„Jasně. Budu rád.“ Posadí se, zapnou pásy. V klidu vyjedou.
„Ty, Sheo, jak to s tebou vlastně funguje?“
„Ty, Shea, jak to vlastně funguje?“ Jiná otázka položena Lesliem o tisíc kilometrů dál, ale tématem stejná.
„Už jsem ti říkal.“
„Ale co, když někdo není vrah?“
Shea se na něj podívá. „Tvoje nitro je modré, neboli máš tam nápis nevinen. Je klidný světle modrý. Jakmile bys zavraždil a já to vyšetřoval, změní se na červený. U čtvrtého případu jsem poznal, že nápisy mohou být různé.“
„Jiná intenzita.“
„Přesně tak. U nevinného je stále stejná. Ale tehdy vraždil pár. Žena a muž. Ona měla slabší nápis, on silnější. Nejdřív jsem nechápal. Potom jsem zjistil, že ona mu pomáhala, držela oběť, zatímco on zasadil rozhodující smrticí ránu.“
„Ježíši!“
„Klidně můžeš říct upřímnou soustrast. Nenávidím to, ale na druhou stranu…“
„A u Bellové?“
Shea otálí. Vzpomene si na rodinu. Je hnusná, je to příšera z jezera. Hnusnější než masožravé řasy, hnusnější dokonce než Zachary.
„Co je?“
„Opravdu chceš to vědět? Někdy je to noční můra.“
Robert zaváhá. Zaparkuje na místě pro hosty. Dívají se na stanici. „JO chci.“
„Je to…“
„Shea, kurva práce, kde vězíte? Oh, sorry doktore. Nemohu se vám dovolat!“
„To nic.“ V duchu vládce policie právě škrtí a propíchuje ševcovskou jehlou.„Šerif je blb.
„Co ještě tady děláte? Jdeme. Možná máme stopu.“ Shea pokrčí rameny. Každá stopa je dobrá. Zabouchne dvířka. Robert se za ním podívá. Bude muset do práce. Promne si oči. Vytáhne z přihrádky injekci, ale odloží ji. Vyjede. O kus dál v temné uličce si ji vrazí do předloktí. Zavře oči. Čeká, až na něj ten povzbuzovací dryák bude působit. Dřív vydržel o hodně víc, ale už není nejmladší. Vyjede k márnici. Má tam pár těl, které se mu nechce dělat, protože jsou naprosto nezajímavá. Uvědomí si, že malou Bellovou, jak si ji nazval, zítra odveze pohřebák.
Uvnitř v chladných místnostech se posadí, udělá cappuccino. Vzpomene si, jak byl Shea nadšený, když je poprvé ochutnal. Je to fakt škoda, že ho nevzrušuje, ale jeho v jeho věku už vzruší jen pořádná mrtvola, kterou by mohl rozřezat. Upiji cappuccino uvažuje o tom, co tu chce Zachary, Yan, Shea se svou schopnosti. Chvilku ještě hladí hrnek. Dostal ho kdysi od jiného patologa. Byl skvělý, ale nakazil se od mrtvoly. Zemřel, proto odešel od armády. Podívá se na nápis.
„Mrtvola je jak umělecké dílo. Vždy najdeš něco dalšího, co ti uniklo.“
Postaví ho na stůl. Mračí se na něj. Rázně vstane, hrnek nechá na stole. Jde do mrazáku.
„Chci Bellovou.“
„Ale…“
„Neslyšel jste to nebo chcete to říct po lopatě?“
Zřízenec otevře box, přendají Bellovou na vozík. Je zmrzlá jako kus klády, pomyslí si Robert. Neví, co chce dělat. Sedí u ní a civí na její nahé tělo rozřezané a opět zašité. Zítra si ji vezme pohřebák a upraví. Co před ním schovává?
„Každé tělo schovává tajemství, Roberte! Jenom je najít. Někdy si připadám jako zlatokop.“
To mu řekl Miriam před smrti. Muž s ženským jménem, ale znalostmi, které se vyrovnaly encyklopedii. Rozuměl jim – mrtvolám.
„Kde schováváš tajemství ty?“
„Tady ho máme.“
„Kdo je to?“ Nápis mluví klidnou modrou řeči: Nevinen. On nevraždil. Nedržel ji ruce, nevázal kámen na nohy, nemučil ji. Tak proč tu je?
„Julek Orsay. Je to podivín. Možná z něho něco kloudného dostaneš.“
Mám se zabavit, ty zmetku. Určitě neví to nejdůležitější, ale kdo ví. Otevře dveře. „Dobrý den. Jmenuji se Séaghdha O´Donnely. Vyšetřuji vraždu Sheilly Bellové.“
Muž v špatně padnoucím obleku, který je šitý pro silnějšího muže, povstane. Kulaté brýle na očích mu dodávají profesorské vzezření. Štíhlé skoro vyhublé tváře a stejná postava. Řídnoucí vlasy, které nemaskuje parukou ani sčesáváním. Sebejistý muž, usoudí Shea.
„Dobrý den. Vy vyšetřujete tu vraždu?“
„Ano. Převzal jsem to po kolegovi, protože mám větší zkušenosti s podobnými případy. Mohu se optat, kdo jste?“
„Neřekli vám to?“
Jasně že ne, ale nedá na sobě nic znát. Vyloudí uklidňující úsměv, který má pro svědky. „Já to chci vědět od vás.“
„Julek Orsay, soused Bellových. Bydlím ob dům přes ulici. Sheilla občas ke mně chodila si hrát s Poppie, to je perská kočka, víte. Taky jsem ji trochu učil. Byla chytrá, ale úplně ji zanedbávali.“
„Proč jste to nenahlásil?“
Julek se na něj podívá. „Já to hlásil, ale pochopil, že to nikam nevede.“
Shea se zatváří ohromeně. „Víte, že vaše stížnost není zaznamenána? Určitě jste tam byl?“
„Jistěže. Jsem učitel. Tedy býval. Jsem už v důchodu. Koupil jsem si tady malý domek, kdysi jsem tu byl na výletě. Zalíbilo se mi tu. Vůbec nerozumím, proč by ji někdo měl zabít.“
To já taky ne. Tak to jsou zajímavé informace. „Proč jste sem vůbec přišel?“
Julek uhne očima, uhladí záhyb saka. „Viděl jsem vás u jejich domu. Poznal jsem vás podle fotografie v novinách. Soused mi říkal, že ten případ vyšetřujte. Víte moc toho nevím, ale dost ano.“
„Takže co víte?“ optá se klidně.
„Ono v jejich domě to nebylo v pořádku, že. Nic jsem neslyšel, ani neviděl, ale když byla u mě, nechtěla domu. Byla mlčenlivé zakřiknuté dítě. Taky neměla ráda svého bratra. Bála se ho. Nikdy si s ostatními dětmi nechodila hrát.“
„Proč to povídáte mě, ne jim?“
„Já to řekl policistům, když ke mně přišli. Ne všechno. Myslel jsem, že mě předvolají na stanici, ale nestalo se to.“
„Chcete být slavným?“
Muž zrudne. „No dovolte!? Ani náhodou. Měl jsem ji rád. Připomínala mi mou holčičku. Je teď vdaná v Evropě. Telefonujeme si, ale dálka…“
„Chápu. Co ještě víte?“
„Jenom, že jí museli asi ubližovat. Nevím, jak moc. Občas jsem viděl modřiny na rukou a nohou. Povídala, že si to udělala při hraní, ale nezdála se mi neobratná. Nejraději sedávala u mě na zahradě a hladila Poppieho. Byl bych moc rád, kdyby byl vrah potrestán.“
„Komu jste to hlásil?“
„No na sociálce. Kde jinde a ve škole. Ale učitelka se mnou se nechtěla bavit. Vím, že jsem nic moc nového neřekl, ale víte už něco?“
Zřejmě mu chybí a měl ji rád. Je mu ho líto. „Moc ne, ale zjistím to. Naopak řekl jste mi důležité věci. Kdybyste si na něco vzpomněl, řekněte mi to.“
„Samozřejmě. Děkuji moc. Mohu jít?“
„Jistě.“ Julek odejde, ale Shea tam zůstane sedět. Do místnosti vejde šerif.
„Tak co?“
Shea se na něj podívá. „Nechápu tomu, proč sociálka nebo škola nezasáhla. Robert mi řekl, že byla týrána. Možná, kdyby…“
„Týraná? To je snad přehnané.“
Shea skoro vytřeští oči nad šerifovou tupostí. Četl vůbec zprávu? To, že on je nerad čte, ještě neznamená, že i šerif! „Ne. Byla dlouhodobě týraná. Já tomu říkám doslova mučená. Ten muž to hlásil na sociálce, ale nikdo nezasáhl. Musím vyslechnout ještě pár osob. Nezdá se vám divné, že malá holčička zemře na týrání? Mě ano.“
Šerif se dívá za vzdalujícím Sheou. jako vždy to přehání. Někdo zřejmě ji před smrti týral. A nejspíš vrah. Vidí všude samé strašáky. Zavře dveře od místnosti.
Shea zatím zastaví Kernyho. „Kde jsou zprávy o Bellové?“
„Na vašem stole. Nechcete něco přinést?“
„Jo dva čokoládové donutsy a kafe. Díky.“ Kerny se zazubí. Číst tu zprávu nebude lehké. Shea se posadí, otevře zprávu. Nejdřív se probere fotografiemi. Deset let ji bylo. Dívá se na její obličej. Je vážný, žádný úsměv. Odloží tuhle neoficiální fotografii, vezme oficiální. Smrt udušení. Někdo ji pomalu udusil. Hnus. Jen jednou si to zažil, už nikdy více.
„Váš příděl kalorii, šéfe. Mám něco dělat?“
„Jo zkuste jít vyhrabat na sociálce něco o Bellové. Cokoliv. Já se zatím prokoušu těmito lejstry.“ Do ruky vezme donuts, ukousne. Šíleně sladké, tak jako je šílené toto čtení. Dokonalá rodinka. Bratr, matka, otec. Chybí jen seznam mazlíčků. Možná tím mazlíčkem byla právě Sheilla, ho zničehonic napadne. Zamrazí ho. Vrátí se k rodině. Rodina se má dobře. Oba pracují. Nijak bohatí. Pojistky. Kupodivu všichni kromě té malé. Zvláštní. Proč asi? Zvedne mobil.
„Kerny, kde jsi?“
„Na sociálce.“
„Skvělé. Hele, zkus najít pojišťováka jménem Alfred Moritz. Vyptej se ho jen tak mezi řeči, zda ví, proč nepojistili Sheillu.“ Kvůli penězům ji nezabili.
„Rozkaz.“
„A nenech si něco vnutit.“ Usměje se. Škola akorát. Známky průměrné. Ani oblíbená, ani neoblíbená. Střed, který nevyčnívá. Žádné zájmové kroužky. Kamarádky žádné. Ze školy hned chodila domů. Podle učitelky měla ráda výtvarnou výchovu. Které dítě ne?
Nahlášeno, že se ztratila. Všichni ji hledali dva dny. Našli až její mrtvolu pohozenou v lese. Našla ji šamanka. Zamračí se. Ona? Co s tím má společného? Možná, ale ji jenom našla. Přesto si to ověří.
Zakroutí krkem. Něco tu nehraje, ale co?
Dovnitř jako velká voda vpadne Kerny. Podle jeho úsměvu se mu dařilo.
„Jdeme se provětrat.“
„Jasné, poručíku. Mám…“
„Venku.“ vyjdou ven. Jdou kousek za stanici. Posadí se na lavičku. „Tak povídej.“
„Nevím, proč jsem nemohl…“
Shea si povzdechne. „Dusil jsem se a potřebují přemýšlet. Tam to nejde. Tak nejdřív pojistka? Našel jsi ho?“
Kerny zasténá. „Jo našel. Ježíš, ten chlap by ukecal ji mou babičku, aby mu dala spodní prádlo. Nebojte se, odolal jsem. Samozřejmě, že jim to nabízel. Dokonce zvýhodněně, ale neukecal. Pamatuje si to, protože se mu to stalo třikrát v životě. Jeho úspěšnost je prý stoprocentní. Všechny v rodině pojistil docela vysoko. Nemohl je udolat.“
„Proč ji nepojistili? Mohli teď těžit.“
Kerny mlčí. „Možná na to neměli?“
Shea zavrtí hlavou. „Dál.“
„Sociálka. Tam to bylo zajímavé. Musel jsem se ohánět dost slušně průkazem, ale nakonec povolili. Záznam nemají, ale podařilo se mi najít jednu starší ženu. Edith se jmenuje, ehm příjmení, že je nechcete?“
„Ne.“
„Povídala, že u nich byl nějaký muž. Podal stížnost na své sousedy. Bohužel moc nic nemohla dělat. Byla se tam podívat, ale podle ní vše bylo v pořádku. Další stížnosti brali jako výmysly starého chlapa. Stěžoval si na ně nějaký Julek Orsay. Spíš ho prověřili, zda nemá pedofilní sklony.“
„Takže mluvil pravdu.“
„Nechápu.“
„Nic. Záhadná pojistka, sociálka co prověří, ale nezasáhne. Je slepá.“
Kerny si odkašle. „Víte, pokud rodina je v pořádku, tak nemají důvod se do toho montovat. Prostě přijdou, najdou rodinu v pohodě, děti si hrají…“
„Ano, přesně tak. Všechno bylo dokonale.“ A pod povrchem se schovával sliz.
Kerny se dívá na trávu, stromy, lidi se psy. Malý parčík, ale oblíbený. „Víte, podle vašich dotazů, vy podezříváte rodiče té malé?“
Shea vstane. Chce už říct: Já je nepodezřívám, já to vím, ale mlčí. Zklamaný Kerny jde za ním, když se Shea zastaví. Udiveně si prohlíží stánek s novinami. Na viditelném místě je datum.
„Pěkná kočka, že?“
„C… Co? Jo ano. Kerny, jdeme!“ vyrazí skoro během. Vlítne na stanici, odstrčí jednoho kolegu, až dorazí na místo určení – psací stůl. Otevře desky s případem Bellová.
„Co je?“
Shea bouchne do stolu. Malá chybička, zcela nicotná, ale nalomí jim to vaz a důkladně. Tedy doufá. „Kerny počítej!“
„Co jako.“
„Posaď se. Kdy bylo nahlášeno, že se Sheilla ztratila?“
„Dvacátého druhého.“
„Kdy se našla?“
„Dvacátého pátého. Co s tím má společného? Nějak nechápu.“
„Ok, počkej chvilku, co říká pitevní zpráva?“
„Stopy po týrání, uškrcená.“
She pět praští do stolu. „To ne. Jak dlouho je mrtvá?“ Kerny se nakloní, potom nechápavě se podívá po poručíku. „Šest dní minimálně, možná sedm.“
Shea spokojeně přikývne. „A teď mi řekni: Kdybys ty dva dny postrádal desetileté dítě, nenahlásil bys to o hodně dřív?“
Ježíši.“
Shea přikývne.
Robert se nakloní nad obličej mrtvé. Když ji našli, byla tak šest až sedm dní mrtvá. Tělo už bylo značně rozložené, červi. Přesto pracoval na ní, jako by byla teprve hodinu mrtvá. Pečlivě prozkoumal každou píď těla, i když bylo jasné, že byla uškrcena, tedy udušená. Chudák holka. Vezme jeden pramen do vlasů. Mimoděk mu zůstane vlas v ruce. Zamne, když si ji přiblíží k očím. Udiveně si ho prohlíží. Potom dá k jasnějšímu světlu. Podívá se na mrtvé tělo.
„To je tvoje tajemství maličká?“ Vezme vlas, položí na kovový tácek. Nese ho k mikroskopu. Je zvědavý, zda viděl dobře. Nastaví mikroskop, vlas vloží mezi dvě sklíčka. Skoro nedýchá, když si prohlíží vlas. Je to tak. Pro jistotu se ještě podívá do příručky na melanin.
Líně, ale potěšeně zvedne sluchátko. V puse má propisku, kterou okousává.
„Šéfe, mám ji dát nazpět?“
Robert se otočí na židli. „Ne… Shea!“ zvedne ruku, aby vše nechal na místě a odvrátí se. „Okamžitě sem přijeď. Možná mám stopu. Cože? Ne, hned. Tohle se jen tak nevidí. Odloží telefon. Nejraději by se sám vrhnul do auta a přivlekl ho sem za pačesy. Nechápe, že si toho nevšiml, ale popravdě, koho by to napadlo?
„Volal, Robert. Jedeme. Má novou stopu.“
„Jasně. Budu řídit,“ nabídne se.
„Díky, nejspíš bych se tam dostal dost pozdě.“ Vyjdou z budovy. Kerny mlčky řídi, zatímco si Shea v hlavě srovnává vše, co se dozvěděl. Je zvědavý, na co přišel patolog. Vždy toužil mít tým. V New Yorku to nevyšlo, ale tady má skvělý. Vsadí se, že co nejdříve uplatní Karlu von Dietrich.
Kerny pokukuje po svém partnerovi. Je neuvěřitelné, co zažil, ale hlavně to vyšetřování. Nic takového je na akademii neučili, ale on má výsledky. To je na tom divné. Je mu dobře, že se může toho případu zúčastnit, protože byl v pátrací četě, když ji hledali. Nenašel ji, ale jeho kolega se psem ano.
„Pane, mohu se optat, jak to, že jste hned nevzal ten případ?“
„Vyšetřují jenom jeden případ. Víc ne. Věděl jsem, že po někom pátráte, ale co tě vždy naučí na akademii je to, že čím déle pátráš, tím vrah má větší šanci uniknout.“
„To je fakt.“
„Kdybych věděl, že je to malá holčička, potom bych se připojil. Zajdu tam sám, zůstaň. Neboj se, řeknu ti, co jsme našli.“ Kerny přikývne. Je strašně rád, že nemusí do toho chladírenského boxu. Nesnáší to tam.
Shea najisto jde k mrazicím boxům. Uvidí vytažené tělo. Podle obrysu pod plachtou hádá, že je to Sheilla. „Kde je Patolog?“
„Kterej, hele… jo v laboratoři,“ změní tón zřízenec, když si uvědomí, kdo proti němu stojí. Shea dojde do patologovy pracovny.
„Tak co máš?“ spustí bez úvodu.
„Sedni.“
Shea si ho zkoumavě přejede, ale poslušně se posadí.
„Co je to?“ Shea se nakloní, aby lépe viděl.
„Vlas?“
„Zní to dost nejistě, ale ano. Je to vlas malé Bellové.“
„OK. Proč mi ho ukazuješ?“ Robert se natáhne pro fotky a podá mu je.
„Sorry patologu, ale nic mi to neříká.“
Patolog si povzdechne. „Měl bys více číst. Ok, po lopatě. Vysvětlí mi, proč by si měla desetiletá holka barvit vlasy na černo?“
