Jezero příšer
19.
Zahrady
Shea sedí na zahradě na lavičce. Má den volna. Hází míček nadšenému Raffymu, který za ním lítá do všech možných koutů. Podívá se na slunce. Stále žhne, jako by nemělo přestat. Má toho plné zuby. Možná by měl napsat Lesliemu o tom, co se tu děje. Usměje se.
„Chytej!“ zvolá
Nejspíš by dostal šok, že týden by se vzpamatovával, že napsal email. Zvrátí hlavu. Raffy s jazykem na vestě si k němu sedne. Hlavu položí na packy, přivře oči.
„Ty se máš, kamaráde, ale víš co? Jsem rád, že to mám za sebou.“ V hlavě mu vyvstane vzpomínka na prohledání domu, nalezení místnosti, kde ji týrali. Několik policistů se z toho pozvracelo. Ve všech novinách byly jeho fotografie přes půl stránky. Lidé ho poznávali jako hvězdu. Není z toho rád, protože to překáží jeho práci. Byl taky rád, že to nemusel říkat té rodině.
Sheilla za dva dny bude mí pohřeb se svou otřesenou pravou rodinou. Bellovi odvezli do hlavního města. Nejspíš bude muset svědčit, což on nerad, protože mu přijít na přestřes jedna otázka: Jak zjistil, že to byli oni. V New Yorku to zařizoval Leslie.
„Chybí mi víc, než kdy jindy, Raffy.“ Podrbe ho za uchem.
„Já?“ Ozve se od branky. Shea zdvihne hlavu. Mimoděk ruku položí na Raffyho hlavu. Něžně mu čechrá srst. U branky stojí Yan. Shea si ho prohlíží. Neviděl ho hodně dlouho, ale taky se nevrátily záchvaty, i když má tušení, že není ještě po všem.
„Bohužel, ty jsi tady. Myslím někoho jiného.“
Yan bez pozvání vejde dovnitř zahrady. Posadí se vedle Shey. „Pusť ho k vodě.“
„Není můj. Nemohu to udělat, ale rád bych.“
„Kdo je to?“
„Přítel, nadřízený, je to všechno dohromady, jen jedno není.“
Yan se na něj podívá. „Není tvým milencem, ale rád bys.“
„Ano. Obdivuji ho. Jistým způsobem mě přitahuje. Proč se s tebou bavím o sexu?“
Yan se pobaveně usměje. „To já nevím. Možná mým čarovným charisma?“
Shea se pobaveně na něj zadívá. „Co tu děláš?“
„Co by? Přišel jsem se podívat na člověka, který vyřešil deset let starou záhadu. Nemine hodina, kdy bych se na tebe nedíval.“
Shea mlčí. „Vadí mi to.“ Ucítí polibek na krk. Svádí mě a já po něm toužím. Chci ho objímat, líbat, laskat, proniknout do něj. Chci, aby mi patřil, ale dobře ví, že nepatří. Mimoděk zakloní hlavu. Hebké rty se přisaji k jeho pokožce, ruka sklouzne ke klínu.
„Tady ne,“ odmítne jeho svádění k milování. Zvedne se. Chytí Yana za ruku. Ten se hrdelně zasměje. Sheu to ještě víc vzruší.
„Mě by to nevadilo,“ zaslechne za sebou.
„Tenhle dům není bordel a já nechci figurovat na zbylých stránkách novin. Šerif by mě nejspíš zastřelil.“ Otočí se a strne. Prohlíží si jeho svalnatou postavu, vztyčený připravený úd. „Jak?“
Nahý Yan se jen pousměje. „Můžeš tomu říkat praxe.“
„Tomu věřím.“ Shea skoro vykopne dveře. Zarazí se, protože Yan za ním nejde. „Nejdeš?“
„Nechal jsi mě.“
Shea stojí, civí. Nechal? Nechápe.
„Pro jednou ti odpustím.“
Shea se zamračí. „Nechápu tě. Co mi máš odpouštět?“ Uvědomí si, že v něm začíná kypět hněv. „Můžeš mi vysvětlit to a nestůj v těch dveřích. Jsem v pronájmu, jestli si to neuvědomuješ. Moje paní domácí…“
Yan k němu přistoupí a políbí ho. Sheovi se vše vykouří z hlavy, když na svém těle ucítí jeho. Vychází jeho dychtivým polibkům vstříc. Rychle se svleče. Yan se od něj odpoutá, olízne si rty. Rozkošnicky přimhouří oči. To je to přesně co chtěl. Už mu to začalo chybět. Jeho pomalé laskání, jeho něha. Kéž by našel to stejné u jednoho člověka, ale potřebuje víc než to. Ti dva vrátí jeho život, tam kam být.
Lehne si na postel. Ukazuje své přednosti. Rukou se pohladí po břiše, sklouzne níž. Shea se usměje. Dobře ví, co potřebuje. Klekne si k posteli, natáhne ruku. Mazlivě jemně přejede po chodidle.
Yan slastně přivře oči. Jeho tělo se chvěje touhou po laskání. Yan putuje pomalu rukou výš. Hladí lýtko, potom dá polibek na koleno. Pomalu si k němu lehne. Rukou vklouzne mezi rozevřená stehna. Něžně je pohladí.
„Jak to dokážeš?“
„Co?“ optá se Shea. Vezme jeho ruku, políbí do dlaně, jazykem přejede kontury. Pomalu vezme prst mezi rty.
„Vydržet a nevzít si mě, teď hned. Nevadilo by mi to.“
Polibek na rty chvějícího motýla, skoro laskavý pohled, ale tvrdá slova. „Ale mě ne. Chci, aby sis pamatoval jen mě, ale to není možné, že? Vždy tu bude někdo třetí.“
„Vadí ti to tolik? Chceš, abych se uspokojil sám?“
„Ne, tohle je moje práce.“
„Nemám to rád, ale je to božské.“
Shea mezi řeči přemístil ruku výš k bradavkám. Jednu sevře mezi prsty. Yan sklouzne rukou ke klínu.
„Ne.“
„Chci to.“ Chce se obrátit, když je přetočen nazpět. „Začínám to chápat. Pomalé mučení. Co tví bývalí partneři? Odešli od tebe kvůli tomu?“
Shea se zastaví. Mlčky si ho prohlíží. Posadí se. Yan ho políbí na nahá záda. Řekl něco, co neměl? Ale rád by o něm věděl víc. Ví, že je z New Yorku, že je skvělý vyšetřovatel a je velmi zvláštní. Taky to, že přežil řasy, kterým jen málokdo unikl.
„Odešli?“
„Ne, kvůli práci. Byla na ně příliš nebezpečná.“ Taky kvůli jeho schopnosti. Možná i kvůli milování. Kdo ví. Věděl, že Leslie…
„Vyžeň si toho muže z hlavy.“ Yanovy ruce ho obejmou. Jazyk ho zašimrá na krku.
„Promiň, jsem unavený. Možná příště.“
Yan spustí ruce dolu ke klínu, kde uchopí stále ještě vzrušený penis. „Chceš, abych odešel?“
Shea se dívá před sebe. Co chce? Ví, co chce, ale to nemůže mít. Yan by byl skvělý, kdyby… Je tady příliš kdyby. Obrátí se k němu. Pohladí ho po tváři, jeho ruka se dotkne smolných vlasu. Zavře oči. Chtěl by s ním ležet, aniž by musel myslet na toho druhého. Políbí ho. Naráz v něm vzkřísí jiskřička touhy. Něžně líbá tělo, které se k němu vine. Únava se ztratila neznámo kam. Chce se pouze milovat. Hladí ho prsty i jazykem, dotýká se celého těla.
Yan nevědomky vrní. Tohle je ono, po tomhle celou dobu toužil. Hladí Sheu, kam až dosáhne a ochotně se poddává jeho jemným příkazům. Když ho vezme do úst, málem shoří, takový má pocit. Vjede mu do narezlých vlasů, přitiskne si ho víc k dychtivému klínu.
„Ještě.“ Místo toho dostane polibek na břicho. Vydá ze sebe neochotný kňouravý zvuk, který se promění v slastný, když ho vezme od úst. Vykřikne. Protáhne se.
„Líbilo se.“
„Jsem rád.“ Opět polibek na břicho.
„Fascinuje tě nebo co?“
Shea je pohladí. „Ano. Mám je rád, nevím vlastně proč. Jsou krásnější věci na muži. Vlasy, oči, prsa nebo úd a taky zadek.“
V Yanových očích se zablýskne. Přetočí se na čtyři. Vyzývavě se na něj podívá. „Můžeš si s ním dělat, co chceš,“ vybídne ho bez rozpaků. Shea ho pohladí, ale rukou potom cestuje nahoru po páteři, aby se vrátil dolu. Nataženou rukou najde kondom v šuplíku.
„Tohle nepotřebuješ.“
„To je tvoje věc, ale já to chci.“
Yan se zachmuří, ale když do něj jedním dlouhým pohybem vstane, zapomene na to. Poddává se rytmu přírazů. Miluje tu bezmocnost, miluje touhu, kterou to v něm probouzí. Má chuť to vykřičet do celého světa, že po tomhle touží. Zasténá.
Shea ho občas jemně pohladí, políbí, ale potom přestane, jak ho ovládne touha. Sevře pevněji boky, zajede hluboko dovnitř. Naprosto se nechá vést rytmem chtíče, dokud tiše nezaúpí a nevykřikne. Ještě chvilku drží omámeně Yanovy boky, potom z něj vyklouzne. Lehne si vedle něj, ruku přehodí přes záda. Rád se dotýká svých milenců po milování. Otočí k němu hlavu. Trochu ho rozladí, že tam leží se zavřenýma očima, jako by se nic nestalo. Neví, co má dělat.
„Zůstaneš tu?“
Yan otevře oči. Shea si pomyslí, že jsou naprosto nečitelné. „Budu muset jít.“
„Nechceš tu zůstat aspoň hodinku? Nejsi pořád unavený z toho, že jsi v tom baru celé dny?“
Yan se posadí. Sundá mu kondom, políbí na rty. „Děkuji, ale nejde to. Někdy jindy.“
„Kdy?“ optá se vážně. Lehne si na bok, dívá se, jak se obléká. Ví, že ho nezadrží žádné slovo, které vysloví. „Mně nestačí jen chvilková rozkoš. Rád bych s tebou sdílel něco víc.“
„Není to se mnou fantasticky?“
„Je,“ přizná neochotně Shea. „Jdeš za ním?“ Podle lehounce sotva rozpoznatelného trhnutí, tipuje, že ano. „Samozřejmě, že ano.“
Yan k němu přistoupí, políbí ho na rty. „Snad nežárlíš. Nic to neznamená.“
Shea vstane. „Tohle říkáš i jemu? Zřejmě ano. Kdybych ti mohl odolat.“
„Ale neodoláš. Jsi můj, jsi část mého já. Být se mnou je nevyhnutelné jako jíst nebo pít. Beze mě nikdy nebudeš úplný.“
Shea s klidem se na něj dívá. „Pleteš se. S někým bych mohl být kompletní. Najdu ho.“
Yan přimhouří oči. Dvěma kroky se k němu dostane, vezme ho za bradu, tvrdě políbí. „Nepokoušej osud, Sheo. To, že jsi přežil řasy, ti nedává právo mě…“
„Co? Odmítnout? Udělám to. Neovládáš mě jako Zacharyho.“
Smích, až se Sheovi zježí chloupky. Slyší ho ještě, když jde po schodech dolu. „Zítra v noci, přijď.“ Shea se zamračí. Copak si myslí, že ho může takto ovládat? Lehne si na postel. Kolem sebe cítí vůní sexu. Zavře oči. Může, proto zítra přijde.
Nerozumí svému chování, proč chce s ním být, ale je pravdou, že sex s ním je úžasný. Sklouzne rukou k tělu, hladí se na místech, kde se nejvíc vzruší. Lehkými doteky přejíždí citlivé zóny. Za chvilku hoří napětím a až teprve teď sklouzne k údu, jemně ho sevře. Přejíždí si ho, zatímco druhou rukou si hladí bradavky. V mysli mu vyvstalí fantazie, jak to spolu dělají všichni tři v baru na desce stolu. Vykřikne. Unaveně se položí, potřísněnou ruku na břicho. Dělat to se Zacharym? Jedině ve snu. Nesnáší se.
Otevřeným oknem zaslechne zvonění mobilu. Seběhne pro něj dolu, sebere a zmizí v domě. Raffy jedním okem ho udiveně sleduje.
„Halo?“
„Dobrý den. Tady Josi. Hlásím se o tu večeři.“
Zatraceně zapomněl na to jak na smrt.
„Egh ano.“
Smích. „Zapomněl jste na ni, že. Myslíte, že dneska máte čas?“
Shea se usměje. Určitě ví, že dnes má volno. Jestlipak se dokáže nabourat i do policejní databáze? Proč ne? Yan ho nechal na pospas osudu, tak může hledat zábavu někde jinde. K tomu Joseph je zajímavý.
„Tak co?“ zazní mu v uchu dychtivá otázka. Tohle jsem postrádal u Yana, mimoděk si pomyslí.
„Ano, ale restauraci vybírám já.“
„Jupííí!“
Odtáhne sluchátko od ucha. Má divnou radost. Jde na večeři s přitažlivým mladíkem a má tušení, že si může dovolit malý flirt, i když bude neopětovaný. Otevře šatník. Když jde, měl by se hezky obléci. Nakonec vytáhne nejtenčí džíny, jaké má. Lehkou bílou skoro průsvitnou košili s vyšívaným zlatým drakem. Obleče se. Zamyslí se, zda to není moc teatrální. Najednou si uvědomí, že si nedomluvili hodinu. Boty, kolínskou. Ještě si přičísne vlasy. Možná se měl vysprchovat a tak vše shodí a vklouzne pod sprchu. Za pět minut je opět oblečený.
Načasováno, když slyší troubení. Usměje se, protože mu to připadá jako by mu bylo devatenáct, čekal před domem svého kluka, který má přísné rodiče a troubí na něj. Seběhne po schodech. Dole si vezme malou taštičku, protože nesnáší nacpané kapsy vším možným.
„Ahoj.“
„Tedy, detektive nemůžete takhle chodit normálně? Já tu vaší uniformu nesnáším. Vypadáte fantasticky. Mám jednoho známého, který rád fotí. Nechcete za ním zajít?“ optá se širokým nakažlivým úsměvem.
Shea se připoutá. „Měl by ses připoutat. V New Yorku jsem chodil normálně oblečený, věř mi. Tady mám teď pocit, že jsem jak neonový maják. Restaurace…“
„K růžím. Mám vás zmapovaného jako tohle město. Mě nic neunikne.“
„Vidím. Co vlastně děláš v recepci, když jsi odborník přes počítače?“ vyptává se.
„Co? Krásně se tam odreagují a přijdu do styku s lidmi.“
Shea se podiví. Styk s lidmi? Ten nemá rád. Popravdě nesnáší ho. Kdyby mohl, žil by osaměle na Aljašce. „Ten nesnáším.“
„Já jak kdy, ale byl jsem u počítače tak zahrabán, že jsem skoro ztratil kontakt s realitou. Slečna Karla mě z toho dostala ven, takže jsem jí vděčný. Kdybyste mě viděl před rokem, nepoznal byste mě. To je celé. Jsme tu. Je to kouzelná restaurace.“
„Ano je a objevují neustále nové a nové taje toho místa.“
Joseph na něj nechápavě podívá. Vystoupí.
„Jaké je to jít s celebritou?“ pronese zamyšleně Shea, když vejdou dovnitř. Doufá, že nebude se muset maskovat jako nějaký tajemný hrdina.
Joseph se široce usměje. „Zatraceně dobře. Dobrý den, paní Akiko.“
„Dobrý den. Vítejte v restauraci U růží. Prosím, pojďte dál.“
„Paní Akiko, myslíte, že by se našel stůl v zahradě?“
„Pro jídlo to není nejvhodnější místo,“ varuje ho jemně.
„Chápu, ale mohli bychom se po jídle tam posadit? Se zákuskem, popřípadě káva, čaj?“
„Samozřejmě. Máte tam volný přístup.“ Zastaví se u stolu úplně vzadu restaurace. Shea nechápe, že tu není narváno. On by tu byl den co den.
„Tedy jaká zahrada? Jaký volný přístup?“ nechápe Josi.
Shea se usměje. Je rád, že ví něco, co neví domorodec. „Jo je a moc krásná s neobvyklým překvapením. Dáme si tam zákusek.“
„Jasně.“ Objednají si jídlo. Joseph se pyšně rozhlíží kolem sebe. Chce, aby všichni viděli s kým večeří.
„Přestaň, už i tak mám problémy.“
Josi rychle pochopí. „S fotkami v novinách?“
Shea přikývne. „Tak nějak. Rád bych se najedl jednou v klidu s… pěkným mladíkem.“
Josi nadzvedne překvapeně obočí, potom se rozesměje. „Tak to je gól. To hádám, ještě nikdo neví, že?“
„Nevím, co jako?“ opáčí klidně.
Josi se nahne, podívá se mu do očí. „Vy jste na chlapy.“
„A to jsi vzal jako kde?“ zkoumá ho chladně. Jestli někde něco řekne, hodí ho řasám.
Josi si nabere na vidličku bramboru, důkladně ji sežvýká. „Jsem počítačový mág, víte. Tak za prvé. Viděl jsem od vás odcházet Yana. Byl spokojený, jako kočka co slízla smetanu. O něm je známo, že preferuje muže. K tomu co by tam dělal…“
„Hele, jak dlouho jsi pozoroval můj dům?“ V Sheově hlase se ozve tichý nebezpečný tón.
Josi to pochopí. Zazubí se. „Dost dlouho, ale fascinujete mě. Chtěl bych vědět, odkud víte věci, které normálně by se nedaly zjistit. Tedy pokud u toho jste nebyl a to vylučují. Abych se vrátil k tomu předešlému, řekl jste, že jsem hezký. Nechci se dotknout, ale tohle obvykle se mezi muži nepovídá, ale moc děkuji. Snažím se jít s módou,“ ušklíbne se.
Shea se na něj dívá. Co s ním? Je nebezpečný. Zřejmě si u počítačů vypěstoval intuici anebo něco ví? Ne, nikdo to neví a Robert s Lesliem by to nikomu neřekli. „Vlastně mi to ani nevadí.“
„Nevadí?“ Tušil to. Zpříma se na něj podívá. Je vysoký, má narezlé vlasy, trochu rozcuchané, modré oči, příjemný obličej, možná trochu pohublý. Postavu štíhlou, ale tipoval by, že je to spíš ubohou stravou.
„No ano, ale nepočítejte s tím, že vám polezu do postele.“
Shea se rozesměje na celé kolo. „Tomu se říká upřímnost. Takže preferuješ ženy.“
„No to ne - asi, ale nechci si nic začínat s Yanem, který má něco se Zacharym… znáte to pří…“
„Chápu. Víc nemusíš říkat.“
Josi se na něj zvědavě podívá. Úplně zvadl, jak tohle zaslechl. Je pravda, že se těmi dvěma si něco začínat a když jde o postel. „Nikdo nemá odvahu se jim postavit. Jsou mocní, jsou nebezpeční. Lidé většinou to netuší, ale tak nějak si to uvědomují, chápete.“
„Jo vím to, ale nemohu tak žít. Máš hezké vlasy.“
Josi se pousměje. „Klidně můžete to říkat, ale víte, že jste fajn?“ Josi přemýšlí, proč pokračuje v lichotkách, když mu to dojde. Yan přišel a dost rychle vypadl. Jestli je to tak pokaždé, ale proč mu to toleruje? Proč nepřestane s jejich vztahem?
„Díky moc. Ehm nebude ti vadit, když tě vezmu za ruku?
Josi mu ji klidně podá. Shea blaženě přivře oči, když ji hladí. Může snít, že to dělá s někým jiným. „Díky moc.“ Nechá ji být.
„Musíš tu být sám.“
„Jo. Chtěl bych s někým chodit.“
„Já ne.“
Shea se na něj podívá. „Já vím.“ Natáhne ruku, upraví mu pramínek vlasů. Josi je ohromený. Nikdy by neřekl, že je toho schopný. Považoval ho za drsňáka, zatím je spíš to králíček. Blbost, je nebezpečný, ví to. „Nechceš si občas někam vyrazit? Jen tak. Rád si posedím, popovídám nebo i zatancuji.“
„Rád. Objednáme si zákusek? Rád bych viděl zahrady.“ Je mu divně, když je na něj soustředěná pozornost muže. K tomu velmi zajímavého, přizná si. Pohladí ho po ruce. Moc dobře ví, že víc se neodváží a ani nechce. Objednají si zmrzlinové poháry s ovocem. Shea otevře dveře do zahrady. Usednou nedaleko potůčku. Baví se ohromeným výrazem Josiho. Taky tak vypadal, když tu poprvé byl.
„To je nádhera. Nic podobného jsem ještě neviděl. Nechápu, jak jsme tohle mohl minout.“
„Já taky. Teď se dívej. Nemohu tomu odolat.“ Otevře krabici na stole, vezme zrní a hodí. Místo oživne barevnou změtí různých pírek, cvrlikání.
„To je nádhera!“ vykřikne nadšeně Josi. Nabere zrní, rozhodí ho kolem, když dolu slétne velký sněhobílý papoušek.
„Keii!“ Někdo zvolá. Papoušek zahvízdá a odletí. Shea se pomalu otočí za hlasem. Udiveně se dívá na muže v šedém kimonu se vzorem listů. Jde k nim. Úklona. „Omlouvám se, ale myslím, že ho znáte. Josephe, vítej.“
„Sato, proč jsi mi neřekl o zahradě?“
Shea je jak u vidění. On zná toho nádherného muže? Kdo je to? Jak se jmenuje? Co tu dělá? Ohromeně přejíždí jeho postavu.
„Babička. Je to její pýcha. Jen ona může sem pustit hosty. Hned přinesu poháry. Jsou pro vás, že?“
„Jistě.“ Shea stejně ohromeně se za ním dívá.
„Není k mání.“
„Cože? Kdo to je?“
Josi se rozesměje. Byl tak mimo, že přeslechl jméno, kdo je, všechno. „Sato. Vnuk paní Akiko. Byl nějakou dobu v Japonsku, tak jste ho asi neviděl. Je krásný i na asiata, že?“
„Krásný je chabé slovo. Asi jsem se zamiloval.“
„Zbytečné. Neodbytná a nedobytá pevnost.“
Shea se zaškaredí. „Příroda je marnotratná. Ty Josi, je v tomto městě někdo nezadaný s kým bych mohl chodit?“
Joseph se zašklebí. „Ale ano, ale jakmile se dozví s kým spíš, dají ruce pryč, i kdyby se do tebe zamilovali.“
„Proč? Nikdo by neměl odvahu?“
Josi zafuní. „To ne, ale jednoho krásného dne by k nim přišel krásný vysoký muž, který by oznámil, že jejich miláček patří někomu jinému, doložil společné fotografie. Jeden z možných scénářů. Mohl by být jakýkoliv jiný.“
Shea se rozhlédne po nádheře zahrady. „Jsi už druhý, který mi to říká. Necháš si to pro sebe?“
Josi ho pohladí po ruce. Začíná si uvědomovat, že to Shea potřebuje. Je mu trochu divně, ale má ho svým způsobem rád. Možná by mohl… Ne. „Jistě. Řekl ti to Robert, že.“
„Jo, přesně tak. Děkujeme.“
Úklona. „Já děkuji za návštěvu naší malé restaurace. Prosím, kdybyste něco potřebovali, je tady tohle tlačítko. Zvonek neuslyšíme tak dobře, jak toto. Potřebujte ještě něco?“
„Čaj, prosím.“
„Jistě, přinesu lístek nebo necháte výběr na mně?“
Shea okouzleně přikývne. „Něco vyberte dobrého.“
„Děkuji za důveru. Vynasnažím se.“
„Zvláštní. Nikdy jsem si neuvědomil, že…“
„Co?“ Shea se otočí k Josephovi.
„Nic, jen se to neliší od toho, jak by se díval muž za ženou, nebo opačně. Je to divné.“
„Nejsem divný.“
Joseph se rozesměje. „Já vím. Víte co, můžete zkusit ho dobýt. On je zvláštní.“ Spokojeně nabere hrst semínek, které kolem sebe rozhodí. Nevšimne si Sheova výrazu.
Zvláštní? Jak moc? Vidím už moc duchů, usoudí. Poočku se podívá směrem, kam zmizel Sato. Všechno člověk nemůže mít. Vybaví si Yana. Zachmuří se, protože vůbec neví, co má dělat. Do takové situace se ještě nikdy nedostal. Tohle městečko musí být opravdu začarované.
„Zvláštní?“ optá se, aby něco řekl. Připadá si trapně, protože rozhovor uvízl. Nabere si trochu zmrzliny. Je báječná a hlavně studená. Neví, co je teď důležitější.
„Možná se mi to zdá. Kdo ví. Seznámili jsme se po netu. Je docela počítačový nadšenec, ale ne jako já, to ne. Jen je umí hezky ovládat. Byl to šok, když jsem zjistil, že je z městečka. Hodně nepřístupný, ale milý. Ani nevím, proč si to myslím. Umí anglicky lépe než já.“
„To ještě neznamená, že je zvláštní.“ Zvláštní jsem, já, pomyslí si kysele. Ten jeho dar nebo co to je, je požehnání i prokletí.
„Aha. Snad proto, že každého odmítá.“
„Jste si blízcí.“
„Zas tolik ne, ale něčím mě fascinuje.“
Shea pochopí. Začne se smát, až vyplaší ptáčky, kteří se rozprchnou do všech směrů. „Takže ty vlastně sbíráš zajímavé lidi?“
„Jo. Něčím mě musí fascinovat. Jako patolog.“
„Taky ho máš ve sbírce?“
Josi nadšeně přikývne. „Ale všechno postupně. Chybí mi zajímavá fotka, podpis, pár drobnosti.“
„No u mě to asi tak nebylo.“
„To ne,“ odvětí klidně. „Jenže jsem vás nemusel podruhé vidět. Mohu vám tykat?“ nabídne.
„Jistě, jen ne před patologem. Nejspíš by ti zakroutil krkem.“
„Vtipné, opravdu. Mohu se na něco optat?“ Ruce si otře do džínů.
„Na co?“ optá se opatrně Shea.
„Hádám, že jste sestavil tým, není to pravda?“
Shea zauvažuje. Má mu to říct nebo ne? Mohl by zapřít. Mlčky sedí, přemýšlí. Josi na něj nespěchá. Dychtivě očekává verdikt. „Jo sestavil, ale na jak dlouho to bude velký otazník. Kromě patologa se to nikomu moc nelíbí.“
„Super, chci tam být taky.“
Shea povytáhne obočí. „Určitě?“
„Jasně. Zoufale se tu nudím, ale s vámi by to bylo jiné. Jsem odborník na počítače, to by se vám hodilo ne?“
Shea vycítí za sebou postavu. Otočí hlavu, zadívá se do černých klidných očí. Zapomene dýchat. Jako by mu něco říkaly, dokonce ví co, ale zároveň smysl mu uniká. Je krásný, půvabný, rozkošný, graciézní, nádherný, jak málo přívlastků pro někoho dokonalého. Je jiný než Yan, ale svým způsobem je mu děsivě podobný. Tuší, že s ním ležet by byla slast.
„Čaj,“ pronese Sato. Položí tác na stůl. Ukloní se. Zadívá se na Sheu.
Shea z toho nic neslyší. Dokonce ani slabé Josiho zasmání nad situaci.
Věta „Jste v tom po uši,“ ho nevzpamatuje jako spíš to, že zmizí. Povzdechne si. Zasmušile se dívá na čaj.
„Cože? Říkal jsi něco?“
„Celkem nic. Měl byste se vykašlat na Yana. Sato je neklidný. Ještě jsem ho v tomto stavu neviděl.“
Shea vytřeští oči. Stavu? Vždyť byl klidnější než jezerní hladina, než zrcadlo, sval se mu nepohnul na tváři. Josi vidí duchy, usoudí, ale bylo by krásné, kdyby ho zaujal. V tom si vzpomene na žhavé Yanovy polibky, objetí. V duchu zavyje. Zbavit se, ho zaškrtit. Proč nemůže tu být jen jeden chlap? Nejdřív si přál skoro kohokoliv – tedy solidně vypadajícího muže – teď tu má jich přehršel. Je jich moc. Zlatý New York.
„Opravdu. Podíval se na vás dvakrát a nějakou dobu stál - pozoroval vás.“
„To jsi nemohl něco říct? Jak dlouho? Udělal něco? Jak se tvářil?“
Josi se ušklíbne. „Díval se na vás. To je dost, věřte mi. Dáte si ten čaj nebo to mám vylít?“
„Dám.“ Upije. Výborný čaj. Lahodná chuť a ta vůně! „Krásná představa, leč nereálná.“
„Zkusit se má vše, ne?“ nadhodí Joseph. Upije. Modré oči se klidně dívají na Sheu. Upije. „Nemám rád čaj, ale tady mi docela chutná.“ Oba se pohrouží do mlčení.
O hodinu později se zvednou. Slunce už dávno zapadlo. Josi odveze Sheu domu. Vystoupí, když ohromeně se dívají na Yana. Jeho černé oči se zlobně dívají na Josiho. Ten rychle zvedne v sebeobraně ruce.
„Já nic. Jen večeře. Úplatek za služby. Opravdu. Čau, Sheo.“ Rychle vypadne. Shea se zamračí, jde k vrátkům, když si ho Yan k sobě přitáhne. Přitáhne si jeho hlavu k své.
„Tohle bylo naposled, rozumíš.“
„Mohu si dělat, co chci,“ zabručí, ale v jeho náručí se celý den ztratil.
„Právě, že ne.“ Políbí ho. Ruka sjede na zadek. „Půjdeme nahoru.“ Shea za ním poslušně jde, ale v hlavě má z toho všeho zmatek.
