Shounen - ai povídky

Jezero příšer

5.

Policejní stanice

Shea se chvilku dívá za přepychovou limuzínou Pána města, jak si pro sebe pojmenoval toho drzého Zacharyho. Vyhrožovat mu! Popravdě nejspíš by se vrátil do New Yorku. V jeho životě bylo pár vražd, které nikdy nevyřešil. Co taky řešit na vraždě v temné uličce, kdy zmizela peněženka a kabát? Mohl to být kdokoliv z deseti miliónů obyvatel New Yorku. Prohlížet si každého, tak do toho ani jemu se nechtělo.

Otočí se k nízké, ale rozlehlé policejní budově. Vepředu jsou přijímací salónky pro zadržené, potom jejich kanceláře a úplně vzadu menší vězení. Šerif nemá rád vězně. S výmluvou na málo místa je odesílá fofrem pryč, dá pokutu nebo je vyhodí na záchytku. Před budovou parkuje několik aut. Jedno vedle druhého jako roztahané kuželky. Nedaleko je restaurace, kam nechodí, protože tam chodí ostatní. Bude muset jít dovnitř. Nesnáší to a ještě k tomu nedostal svoji vlastní místnost. To v New Yorku ji měl. Tady má psací stůl u koše, který rádi všichni používají, protože je hned u dveří. Šerif si zřejmě myslel, že bude u něj uklízet. Jemu to nevadí. Nechává to na uklízečce.

Vstoupí do klimatizované budovy. Snad díky tomu jich tu tolik je i přes oběd. Pocítí hlad. Měl by se najíst. Otočí se ke dveřím rozhodnutý si zajít aspoň do bufetu.

„O´Donelly!“

„Kurva!“ zakleje potichu. Šerif ho zmerčil.

„Ihned ke mně!“

Shea se otočí. Podle hlasu je nasranej. Mohutný velký býk. Povzdechne si. Taky by mohl odejít do důchodu, jenže k němu má to daleko.  Vejde do jeho dokonalé pracovny. Vyznamenání, diplomy, poháry ze střední školy a kovbojské věci hezky ve vitríně. Stojí, protože pochybuje, že by byl nadšený, kdyby se do jednoho z křesel rozvalil.

„Tak jak to pokračuje?“

Úlisnější už nemůže být. „Dobře. S mladým Kernym jsme vyslechli sousedy. Vypadá to, že ji někdo pronásledoval. Chci si ještě promluvit…“

„Vaše pověstná rychlost se jaksi někam vytratila. Viděl jsem, jak vyšetřujete. Na lavičce se zmrzlinou!“

„Přestávka.“

„Tak přestávka, co?“

„Ano. Ještě promluvím s Julii Parny a s Patologem.“

Šerif sevře zuby. „Neříkejte mu patolog,“ procedí mezi zuby.

„Ale on je patologem,“ pronese klidně a v duchu se zatetelí. Konečně nějaká slabost. Že by s ním měl menší rozpory? Podle nazelenalé barvy jedině s jeho povoláním, ale kdo ví. „Chci s Patologem mluvit o její smrti. Doufám, že se do ní už pustil.“ Se zvráceným potěšením se dívá, jak zelená ještě víc. Jemu smrt nevadí, ale šerifovi zřejmě ano. „Chci se podívat na její tělo. Jenom doufám, že nebude příliš…“

„Ven!“

„Ale…“

„Ven! To děláte naschvál, ale já si to zapamatuji! Vypadněte!“

„Ano, šerife.“ Otočí se a usměje se. Už si nepamatuje, kdy se tak dobře bavil. Vsadí se, že ten oběd, který si před chvíli dopřál, vyzvrací. Dobře mu tak. Nebude sice to moci často používat, ale občas ano. Zavře dveře a přitiskne k nim ucho. Zvrací jak čokl. Potichu si výskne. Hned se mu zlepšila nálada. A teď se půjde najíst a potom k patologovi, což je hezký postarší pán s brejličkami na oříškových očích. Vysoký, statný, bývalý vojenský doktor, který měl plné zuby služby v armádě. Jak se z ní dostal, to bůh ví.

Takže první úkol jídlo. Vyjde ven a vyrazí opačným směrem. Jednoho dne objevil malou hospůdku. Výborně tam vaří a mají roztomilou majitelku s ještě roztomilejší starší paní, co je uvádí k stolku a zas odvádí. Za policejní stanici zatočí, přejde dvě ulice a zabočí doleva. Tak a je tu. Vejde dovnitř.

„Vítejte, pane O´Donelly. Račte dál. Mohu vás uvést ven nebo byste raději poseděl uvnitř?“ Dokonalá úklona v kimonu starší Japonky. Nikdy se neměl odvahu optat, co tu dělá.

„Dovnitř. Mám pocit, že se na sluníčku rozpustím.“

„Pak bych vám mohla nabídnout čaj.“ Shea se otřese, ale potom se zamyslí. Proč by ne? Dívá se, jak před ním cupitá drobnými krůčky. Drobné ozdoby z jehlic v účesu jemně cinkají. Líbí se mu. Opět úklona. Posadí se. Neví jak, ale už mu podává lístek. Trpělivě čeká, až si vybere. Nevadí mu to jako u jiných číšníků, protože s ní má pocit, že v duchu nenadává, kdy konečně si pán uráčí vybrat. Nakonec si vybírá kuřecí kapsu nadívanou omáčkou wasabi. Miluje pikantní.

„Děkujeme. Něco k pití?“

Rád by si dal víno, ale je ve službě, a kdyby to zjistil šerif, nejspíš by skončil u Patologa na stole. Usměje se. „Vodu.“

„Ano, poručíku.“ Odejde za cinkání a klapajícího zvuku bot. Opět odolá se podívat na nohy, místo toho vyhlédne na zahradu. Proto sem hodí. Kvůli jídlu a této zahradě. Večer by sem mohl s Raffym přijít. Po jídle bude muset za Patologem. Vždy si s nimi dobře rozuměl, až na jednoho. Možná proto, že neměl rád svoji práci. Usměje se. Padne na něj lehký stín a na stole se objeví láhev vyhlazené vody. Jednou najde odvahu se zeptat na její jméno.

Nají se a v klidu dopije vodu.

Mobil. Podívá se. Šerif. Bohužel musí to zvednout.

„Ano, šerife.“

„Za deset minut tu přiklušete, jinak můžete se rozloučit s prací.“ Shea si teskně vzpomene na Leslieho a na Zacharyho. Ten bastard ani nebude muset hnout malíčkem, aby ho dostal. Zařídil to on? Ne. Zatahovat do toho šerifa by je pod jeho úroveň. Teď je to jeho osobní věc. Buď ho vypakuje s betonovým kvádrem do jezera, nebo sám se smečkou psů za patami. Rozhodně ne přes prostředníka.

S úsměškem si pomyslí, že bude přece jenom muset zajít na stanici. Jenže do deseti minut tam nebude. U pokladny zaplatí. Úklona s americkým pozdravem. Pak, že kultury nejdou sloučit. Vyrazí k policejní stanici. Vida o dvě minuty přetáhl. Zaklepe na dveře, z kterých před hodinou vyšel.

„O´Donelly, máte tu vraždu.“

„Ano, pane. Vyšetřují ji.“

„Ne tuhle. Tuhle!“ Efektně na stůl hodí desky. Shea strnule na ně hledí. Ví o jeho moci nebo ne? Nemůže vědět. Leslie slíbil, že to z něho jedině dostanou mučením. Nepohne se.

„Tak bude to?“

„Ne.“

„Jak to, že ne? Je to důležité.“

„Vyšetřují pouze jednu vraždu.“ Je pravdou, že dvě nemůže. Jakmile by se pustil do nové, ztratil by vraha. Už by viníka neviděl. Jednou mu tahle unikl vrah jedné dívky. Dodnes se za to nenávidí. 

„Tady to chodí jinak než tam u vás. Vyšetříte ji.“

„Až dodělám případ Judithy Devon, dřív ne!“

„O´Donnely, dovolujete si moc.“

„Můžete si mě propustit, ale trvám na tom! Potřebujete ještě něco?“ Nemá odvahu mu říct, kam jde. Nejspíš by ho zabil. Překvapí ho, když se šerif usadí do černého křesla. Ošije se pod jeho pohledem.

„Musím přiznat, že mě stále překvapuje, proč tu jste. Většina mužů utíká do větších měst. Rychlejší postup v kariéře, větší plat, zajímavější práce.“

Shea chce namítnout, že je to blbost, ale mlčí.

„Takže co tu děláte? Dosud jste vyřešil všech pět vražd naprosto rychle a bezproblémově. Proč nechcete tuhle? Ani se nepodíváte, kdo to je.“

Jo podívá se a neuvidí nic. Kurva práce je to. Jenže kdyby mu to řekl, ztratí práci rychleji než by to dokázal pan Sinic. Nemůže si to dovolit, a kdo by živil Raffyho a potom má práci rád, i když je to špína.

„Zdá se, že jste pěknej paličák. Řeknu vám, nemám vás rád. Nesnáším takové lidi, jako jste vy. Vypadněte a nehoďte mi na oči a O´Donelly, stačí jeden přestupek a letíte.“

Shea se neptá, proč ho nevyhodí hned.

„Ještě něco. Hlášení. Chci pravidelné hlášení, co děláte. Bude tady do hodiny a vaše i Kernyho poznámky taky. Nebudete ze mě dělat idiota.“

„Ano, pane.“

„Máte aspoň podezřelého?“

Mám a nelíbil by se vám. „Pan Sinic.“

Šerif zalapá po dechu. „Vy ste se člověče zbláznil! Toho necháte na pokoji. Je to hlavní představitel města. Nebýt jeho, taky tu žijeme sto let za opicemi. Je to jasné?“ nakloní se k němu s brunátným obličejem. „Kdo myslíte, že nám dal klimatizaci?“ A spoustu dalšího, pomyslí si Shea. Aspoň ví, jak na tom je. Jenže je vinný. Částečně. Vydal rozkaz? Možná vydal rozkaz a zabil ho Yan.

„A Yan?“ Myslí si, že stačí jméno. Je nezvyklé a jistě ho tu každý zná.

Šerif strne. On se zbláznil. Osočit ty dva muže to je jako… „Ten je nedotknutelný. Jestli chcete tu žít, O´Donelly, potom ho necháte na pokoji. Doufám, že máte dost rozumu, abyste pochopil, co jsem řekl. Pokud uslyším na ně jakékoliv drby nebo cokoliv nebo je obviníte, poletíte rovně a pryč.“ Zarazí se. „Chápejte, jezero je dost hluboké. Najděte rychle svého muže a ty dva nechte na pokoji.“

„Ano, pane. A pokud jsou vinní?“

„Oni nejsou vinní.“

„Ano.“ Tady by se zasekl i žralok. „Jdu psát hlášení.“ Zavře potichu dveře. A to doufal, že se mu to tady vyhne. Posadí se na židli u svého psacího stolu. Má na ni fotku Raffyho, jinak nikoho. Počítač. Znechuceně ho otevře. Dle něj počítač není na psaní, ale na úplně něco jiného. Bohužel šerif je zřejmě jiného názoru.

„Co budeme dělat?“

Pravda co? „Kerny psát.“ Ignoruje pobavené pohledy kolegů, kteří tam jsou. Všichni už v první minutě pochopili, že novej detektiv a hlášení nejdou dohromady.

„To je dobrý. Zvyknete si. V New Yorku jste nemusel psát hlášení?“

Shea rázně otevře počítač. Možná, ale on není zvyklý. Vždy něco Lesliemu načmáral. Vlastně jen, aby se neřeklo.

„Nejste zvyklý psát, že.“ Zní to, jako by mu vyjadřoval upřímnou soustrast.

„Jsem vyšetřovatel, ne pisálek,“ zahuhlá s pohledem na prázdnou obrazovku. Musí trpět, když se rozhodl pro jiný život. Kerny si sedne ke svému stolu a pobaveně hledí na poručíka. Chudák. Zívne. Co má dělat? Už ví. Podívá se po panu Smithovi. Za chvilku je ponořený do databáze. Po hodině se narovná. Divné. Ten muž je neviditelný.

„Co hledáš?“ optá se nad ním skloněný Shea

„Toho pana Smithe. Je podezřelý. Už to máte?“

„To máš pravdu, ale pátrej jedině tak v archívech FBI. Nech ho být. Je neškodný.“

„Ale… Máte to napsané.“

Shea přisvědčí. „Jestli mu to nebude stačit, může si to strčit za klobouk a teď jdeme k Patologovi.“

Kerny jde vedle poručíka, chvilku počká na chodbě, zatímco Shea dává hlášení šerifovi. Vypadne jako by mu šlo o život. „Nesnáším tyhle kancly. Jsou mrňavé a dusné.“

„Dusné?“ Nechápe to Kerny. „Máme novou stanici a máme i klimatizaci.“

Shea se usměje. Posadí se za volant. „Dusné emocemi, chápeš?“

„Aha. No někdy je tam opravdu co dělat. Zvlášť, když jednou za čas se šerif rozhodně brojit proti šlapkám.“

„Fíhate, máte je tu taky? A já myslel, že je to jen ve velkých městech.“

„Dřív to nebylo tak špatné, ale co jsou tu turisté… ale většina místních se od nich degraduje. Jsou pro tamty!“

„Turisti?“

„Jo přesně tak. Ani jedna by se neodvážila jít do starého města.“

„Hloupý zvyk.“

Kerny pokrčí rameny. Shea jede najisto. Už několikrát byl v márnici. Je to velká moderní budova s chladicími boxy, třemi patology a pitevnami. Jen jeden z nich, ale má dost zkušenosti, aby pracoval pro policii - Robert Kinglet. Zaparkují a vylezou. Shea si vezme svetr. Ví, že za chvilku budou o sebe drkotat zuby v rytmu kastanět. V tom si vzpomene na Julii Parny. Nechápe, proč na ní zapomíná. Po návštěvě u Patologa bude muset za ní zajet.

„Kerny, připomeň mi, že musíme za Julii Parny. Možná nám něco osvětlí.“

„Jasně. Nemám to tu rád,“ prohodí, když projdou skleněnými dveřmi, minou strážného a vejdou do budovy. Najisto jdou ke kanceláři Kingleta. Shea bez zaťukání vezme za kliku. Nakoukne a usměje se. Místnost je stejně sterilní jako chodba. Ale co kdyby?

„Je tam?“ ozve se nadějně Kerny. Tajně doufá, že například zůstal doma s chřipkou.

„Kdepak. Tahle kancelář je na ozdobu. Kdyby to tu uklízečka neuklízela, byla by tu metrová vrstva prachu. Bude na pitevně.“ Kerny sebou trhne, ale Shea tam s nadšením zamíří.

„Ahoj, Bunny!“ zařve ve dveřích.

„Shea, jak to, že jdeš až teď?! Budeš muset odpykat svůj pozdní příchod!“ Od stolu se zvedne vysoký štíhlý muž s knírkem, bledý jako vápno, ale tmavě kaštanovými vlasy. Usmívá se. Na očích kulaté brýle, za nimi veselé oříškové oči. Na sobě dlouhý bílý plášť s gumovou zástěrou. Obejmou se.

„Podívám se. Super. Jednou tě chci pitvat. To bude nádhera.“

Shea se uculí. „Nikomu jinému bych to nedovolil. Máš tu nějak chladno.“

„Mám rád zimu, a když už musím žít tady… Hej, to je mladej Kerny. Není ti dobře?“

Kerny fascinovaně zírá na tělo na stole. Cítí, že se v něm všechno bouří.

„Sáček?“ Patolog s úšklebkem mu podá zakrvavený sáček.

„Tyty, jsi tak na něj zlý,“ vytýká mu, když Kerny vyletí. „Co v tom máš?“ nakoukne, ale v té tmavé červeni není nic poznat.

„Játra k obědu.“

„Kanibale.“

„Ale, už ne Patologu? S tebou do toho hnusného městečka přišla láska.“

Shea se rozesměje. Posadí se na židli a obleče si svetr.

„Chceš?“ Patolog k němu přisune sýrové tyčky. Stáhne si zástěru, kterou pověsí na háček. „Jsi tu kvůli té jednonohé?“

„Jo. Co s ní je?“

„Nic. Jen nemohu zjistit, jak zemřela.“

„Cože? Nechápu. Přece to byla vražda. Bodnutí do prsou.“

Robert se zhoupne na židli a zírá na strop, který je polepený anatomickými obrázky. „No právě. Někdo ji chtěl zabít.“

„Jak.“

„Dlouhá štíhlá jehlice přímo srdce. Jenže se netrefil.“

„Počkej. Teď tě nechápu.“

„Jednoduše. Někdo ji vbodl dlouhou úzkou jehlicí do srdce. Tedy předpokládám, že to mělo být do srdce. Ovšem jak říkám netrefil se dobře. Nechápu, proč se na školách lépe nevyučuje anatomie. Mohlo by se předejít řadě zbytečných komplikací. Taková rána nezpůsobí mnoho krve a žila ještě dlouho. Osobně si myslím, že by někde omdlela a podařilo se ji zachránit.“

„Tak prr. Je mrtvá.“

„No právě. Je to instinkt, který mi říká, že ji zabilo něco jiného. Ale, mohu se mýlit. Ještě se mi to nestalo.“

„Co? Že ses nezmýlil, nebo takový případ?“

Robert se usměje. „Miluji tě. Vezmeš si mě?“

„Jo a tvoje paní mě rychle oškube dohola. Ne, děkuji. Mám rád své chlupy.“

„Škoda. Mohli bychom žít na hromádce. Všichni tři. Přijdu na to. Musím, ale mám pocit, že mám omezený čas.“ Přestane se houpat a zahledí se na vysokého zrzavého poručíka. On by asi neřekl, že je zrzek, ale podle něj je. S ním přišlo trochu toho vzrušení do téhle bídné existence. Ani Rachel mu nerozumí jako tenhle New Yorský detektiv. Když ho viděl poprvé, měl pocit, že ho zná pěknou řádku let. Ihned si padli do noty. Možná na té teorii o minulých životech a spřízněných duších něco je. Proč některé nesnášíme a některé máme rádi? On ho má rád. Jeho druhé já, které se nevyzná v patologii, ale miluje je.

Shea mlčí. Sám moc dobře ví, jaké to je. On sám dává víc na pocity, než na cokoliv jiného. „O čem dumáš?“

„Chceš kávu?“

„Jasně, signore. Miluji ji.“

Robert se zvedne a udělá dva šálky kávy. Dovnitř nakoukne Kerny. Když uvidí kávu, stáhne se zpět. „Chudák malej.“

„On doroste, neboj se.“

„JO, ale kdy? Hele, chtěl jsem se optat, jak to děláš, že je chytneš? A nevykládej mi něco o tvém umu. Je asi jako můj.“

„Geniální.“

Oba se rozesměji, až smích podivně rezonuje v tom svatostánku mrtvých.

„Myslíš, že ji to vadí?“ Pokývne k rozpitvané Judithě.

„Té? Už nic. Jedině mně.“

„Proč?“ nechápe Shea a upije kávu. Je přesně taková, jakou ji miluje. V New Yorku vždy zajel do italské čtvrti a tam si ji dal.

„Protože zase zmizíš. Budu se do toho muset pustit. Jednou to z tebe dostanu, i kdybych měl tě mučit!“ Shea se usměje a odloží prázdný šálek.

„Cokoliv budeš chtít, volej. Víš…“

„Jasně. Nezapomenu a teď mazej. Nebo chceš vidět játra alkoholika?“

„Byla prý vyléčená.“

„Jo? A játra taky? Nedělej si ze mě blázny,“ zahýká s kávou v ruce. Shea se smíchem vypadne.

„Můžeme jít?“ optá se nadějně pobledlý Kerny.

„Jistě, jdeme za Julii Parny.“

„Je na stanici.“

„To udělal schválně, hajzl jeden.“ Kerny to decentně přejde. On sám občas šéfa nazývá nebeským idiotem. „Potřetí do kanceláře za jeden den. To mě zabije.“ Úkosem se podívá na Kernyho. „Jen si dělám legraci.“

„Ano.“ Moc mi nevěří, pomyslí si Kerny, ale je pravdou, že je tu krátce. On se bude snažit vše naučit a taky být užitečný. Jeho žena Lea měla velkou radost, když řekl, s kým spolupracuje. Byl udivený. Netušil, že poručík je mezi ženami tak populární. Když se jí optal proč, tak se jen usmála.

Zaparkují před policejní stanici. Zdá se mi to, že je vozů víc nebo je to jen špatný sen? Povzdechne si. Vyštrachá se z auta. Nasupeně jde dovnitř a rovnou k místnosti pro zadržené osoby. Podívá se velkým oknem dovnitř. Sedí tam sama, opuštěná, není u ní nikdo.

„Výslech už skončil, O´Donelly.“

„Chci ji ještě vyslechnout.“

„Klidně, ale už všechno víme,“ odvětí šerif. Shea se na něj podívá. Co zas vykoumal? Začíná pomalu, ale jistě do něj vidět.  Shea skoro zalapá po dechu, když mu celá situace dojde. On se mu montuje do vyšetřování a ještě k tomu ví, kdo je pachatelem, když on to neví? Podívá se na ženu. Potom vejde dovnitř.

„Dobrý den, paní Parny.“

„Julie. Říkejte mi Julie. Nemám to jméno ráda.“

„Dobře, Julie. Rád bych se dozvěděl…“

„Už jsem všechno řekla šerifovi.“ Nervózně se rozhlédne po prostředí. Shea se jí podívá na ruce. Třesou se. Proč? Bere snad drogy?

„Berete drogy?“

„Cože? No dovolte? Nic neberu!“ Lže? Zamyslí se. Ne. Je v tom něco jiného. „Šerif řekl, že mohu odejít.“

„Proč tu tedy sedíte?“ optá se s úsměvem. „Můžete jít.“ Zaváhá, zda má zkusit se optat na jednu věc. Proč se to vztahuje jen k jeho osobě, nikdy to neslyšel vůči jinému detektivu. Julie se zvedne. „Nechcete, aby byla pomstěna?“ Julie zbledne a posadí se. Najednou vstane a vyběhne ven. To nebylo moc elegantní, Shea, povzdechne si v duchu. Svědkyně zmizela jak duch.  Nedá se nic dělat. Zřejmě se spletl, ale koho se optat na ty podivností?

„Kerny, jedeme!“

„Kam?“ podiví se. Už je pozdě odpoledne.

„Máš pravdu, pojedu sám,“ rozhodne se zničehonic Shea. Kerny napůl vstátý od stolu se za ním překvapeně dívá.

Shea si vezme auto a rozjede se. Musí konečně vědět, co se tu děje. Už má dost těch tajnosti. Jediní, kdo mu toho nejvíc řekli, byli ti dva manželé. Zaparkuje auto před jejich domem. Zazvoní a čeká. Znervózní, když se nikdo neozve.

„Ano?“

Ulehčí se mu. Už viděl jejich těla zhroucené na trávníku. „Mohu s vámi mluvit? Jsem ten policista z rána. Poručík O´Donnely.“

Chvilku je ticho. Bzzz. „Pojďte dál. Patty se nelekejte, nic vám neudělá. Víte, kam máte jít.“ Shea si radosti poskočí. Vejde dovnitř, odváží se jezevčici pohladit po hlavě. Ta zaštěká a potom svižným krokem, který zpomaluje, ho vede dozadu. Nakonec ji předběhne. Zrozpačití, když uvidí Ellie prostírat další talíř.

„Nají se s námi, že File?“

„Jistě, má drahá. Sedněte si. Jdete kvůli otázkám, že.“

„Ano.“ Posadí se.

„Moc toho neuslyšíte. Lepší je nevědět, že, Ellie.“

„Ano, ale nemůžeme ho nechat v nevědomosti. Řekneme vám, co víme. Dobrou chuť.“ Shea uchopí lžící a ponoří do mléčně krémové polévky. Ochutná ji. Je studená. Taková v tom vedru bodne.

„Výborná!“

„Děkuji. Ellie, vždy ráda vařila a neomezuje se v chutích. Vyzkoušela na mně všechny možné kuchyně, viď.“

„Vždyť jsi byl rád!“ odsekne mu s úsměvem. „Nevšímejte si ho. Chlapy musíte pomalu na jídlo přivyknout, jinak by zůstali u steaku a brambor. A co vy? Máte rád jídlo?“

„Miluji ji. Rád chodím do restaurace K růžím.“

„Máte vkus. Je to nejlepší restaurace v tomhle městě. A paní Akira je úžasná, nemám pravdu?“

Konečně ví její jméno. „Ano to je, ale… Nevadí vám to? Takhle pozdě jsem se sem nakvartýroval.“

„Podle toho co myslíte. Nevadí. Moc hosti už nemáme, ale mívali jsme. Nebo žít tady? Ve městě plném tajemství? Ne, zvykli jsme si, ale pro vás, který neustále pátrá, musí to být iritující.“

„Slabé slovo. Začíná mi to lézt na mozek.“ Trpělivě vyčkává. Nechápe, proč mluví většinou Ellie. Fil, zatím kromě jedné věty, mlčel.

„Město je velmi staré. Jedno z nejstarších ve Spojených státech. Víte, že vyrostlo na místě vesnice vyvražděných indiánů? Celou vesnici tehdy skosily neštovice. Záměrně. První vražda v historii městečka.“ Oba přestanou jíst i Shea odloží lžíci.

„Nikde jsem to nečetl.“

„A nikde nepřečtete. Možná nějaký historik… A nikdo vám to neřekne. Báje povídají, že přežila pouze jedna žena.“

„Šamanka.“

„Oh, už vám o ní někdo řekl.“

„Vaše sousedka.“

„Ano. Jistě vám i řekla, kde žije. Navštivte ji. Jestli bude ochotná, vše se dozvíte, pokud nebude, budete muset na to přijít sám.“

„Je opravdu nesmrtelná?“

„Kdo ví, ale rozhodně byla stará, když my jsme byli mladí, že File.“

„To ano. Šamanka, její jméno si už nikdo nepamatuje, hlídá jezero.“

„Jezero?“ vykřikne udiveně.

„Ano. Jezero. Jestliže Juditha byla u jezera, možná se dozvěděla, co neměla, ale je možné i něco jiného.  Víte, jak se říká tomu jezeru?“

Shea zavrtí hlavou. Uvědomí si, že nikdy neslyšel jeho název. Určitě nějaké má, ale jaké?

„Má oficiální název, ale všichni mu říkají Jezero příšer.“

Shea se pobaveně usměje. „Další Lochneska?“ Najednou se zarazí, když vidí, že hostitelé jsou vážní. „Omlouvám se.“

„Není za co, pane poručíku. Ono i mnoho novousedlíků tomu nevěří.“

„Shea O´Donnelly, ale říkejte mi Shea. Vaříte fantasticky.“

„Jezero příšer nemá na svědomí tolik smrti jako například první světová válka, ale hodně. Možná víc, než jiná obvyklá jezera.“

„Ehm, tím myslíte utonutí?“

„Ano.“

„Bez těl.“

Shea se po nich podívá. „Nechápu,“ přizná.

Elli se podívá po Filovi. „Jezero nikdy nevydá své utonulé a nikdo, kdo hledal své blízké, je nenašel. Když půjdete na hřbitov, najdete spoustu stromků, keřů. Nejkrásnější hřbitov ve státech. Hroby se jmény bez těl. Místo těl je tam zeleň.“

„Myslíte to vážně? Ale přece potápěči…“

„Nikdo už nechce riskovat. Stačilo, když se nevrátili.  Špatné zprávy se rychle rojí.“

„Ale turisté…“

„Kolik jste jich viděl plavat?“

„Ještě jsem dole nebyl,“ přizná rozpačitě.

„Jestliže chcete si zaplavat, potom jděte do Zlaté zátoky. Nikdy, ale nepřekročte hranice cípu, které tvoří. Chcete druhé jídlo?“

„Rád,“ pochopí, že je konec vyprávění. Víc se nedozví a má pocit, že nic neví. Že i přes tolik informací, stále pátrá v hlubinách. Mimoděk se zahledí směrem k jezeru. Jeho hostitelé to udělají totéž.

„Jezero přitahuje lidi. Buďte velmi opatrný. Jsme rádi, že jste schopný nás pomstit.“

„Já…“

„Chutná vám?“

„Ano?“ řekne s povzdechem. Konec otázek, konec odpovědí.

„Přijďte zas,“ pozvou ho, když se loučí.

„Milý mladík,“ prohodí Fil.

„Ano. Snad jezero k němu bude milosrdné.“

„Ano. Jsme staří, už nemá o nás zájem. Možná jsme mu měli všechno říct.“

„A co, má drahá?“

„Máš pravdu, File. Není co. Půjdeme spát.“ Branka se nehlučně zavře. Pouliční lampa zabliká a světlo se ustálí. Jasně osvětluje kus ulice se zahradou ponořenou do ticha.

Komentář