Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

Dračí vejce

1.

Jedeme domu, myslí si Dhar nadšeně a hladí mimoděk hydru po teplé kůži. Pohlédne do hydřiných zlatavých oči a povzdechne si. Jenže, co bude s ní a s Titem?

„Taire, kde jsou klisny?“

Tair se uculí, nakloní a pro jistotu se rozhlédne. „Nevěřili byste tomu, ale budou mít hříbata.“ Pyšně přikývne, opět se rozhlédne a ještě víc ztiší hlas. „Tahle informace se rovná státnímu tajemství nejvyšší priority, takže nikde ani muk. Je to jasné.“

„No, a neměl bys být u nich?“ nejistě pronese Kryl.

„Kdepak. Než budou mít malé, uběhne tolik kol, že ehm hodně. Mám trochu starosti s tím, kde budou žít, a jednou to budeme muset vyřešit.“

„Co vyřešit?“

„Koně s křídly jako Tito mohou se narodit pouze na Barienském statku. Nikdo neví z jakého důvodu. Do porodu, myslím přibližně padesát kol, musíme přijít na to, kde by jinde mohli žít.“

„A co okopírovat zahradu?“

„Zkoušeli jsme to, Kryle. Zakládali jsme i formovali prostor pomoci magie, ale jednoduše nefunguje nic z toho.“

„Nechci nic říkat, ale nakonec ten prodej statku se ti nevyplatil.“

Tair se zatváří kysele. „To tedy ne. Nechce se mi s prosíkem k bratrovi. Budeme to muset vyřešit.“

Kryl s Dharem se zatváří: My to říkali.

„Hele, nemusíte se tak tvářit. Já už to vím. Prostě se pomsta nevyplácí,“ i když ten moment dokonalého uspokojení…

„To tedy ano,“ se nese dvojhlasně úzkou uličkou, když se ozve zasyčení. Ohlédnou se po hydře, která drží v zubech kluka, který ječí, jako když ho napichují na rožeň.

„Špicl. Hydro, vyhoď ho!“

„Prosím, ne!“ zařve kluk a zoufale se zmítá v zajetí. „Odejdu po svých.“

„Kdo tě poslal?“

„Nikdo. Jdu náhodou okolo, když mně ta strašná… auuu,“ zařve, protože hydra ho přimáčkne víc. „Hodné zvíře mně chytlo. Prosím, pusťte mně. Mám nemocnou sestru a matku. Vydělávám v rodině jenom já! Zemřou hlady, prosím,“ řve ještě víc ignorujíc, že křikem dráždí sluch Tita a hydry.

Tair se uchechtne, pohladí hydru, která se uklidní. Přistoupí k mladíkovi a chytne ho za třepotající ruku. Kluk ztichne a přimhouřenýma očima se dívá po Tairovi. Ten mu vykasá rukáv a vystaví ruku.

„Kirst se rozhodl dál slídit, ale má to v povaze,“ pobaveně ukáže květinu protkanou bílou linkou. Sroluje rukáv a pokyne hydře. Ta pohodí hlavou a kluk plachtí do odpadků u zdi. Chvilku v nich leží, a když zjistí, že po něm ta modrá potvora nejde, vyhrabe se a utíká, seč mu síly stačí směrem k přístavu.

„Moc si z toho nic neděláš?“

„Ne. Odjíždíme a potom Kirst má jiné starosti.“

„Mám nápad,“ luskne prsty Kryl. „Myslím, že vím, jak vyřešit tu věc s klisnami.“

„Povídej.“

„Požádáme Matku.“

„Kryle, nejsi krapet drzý?“

„Ne,“ samolibě se uculí. „jenom nás to bude stát hodně peněz a ty máte nebo ne?“

„Nemáme, ale získat je můžeme.“

„Já nevím,“ začne váhavě Dhar. „Nechce se mi pokaždé žádat Matku, a i tak mám pocit, že u ní mám nesplacený dluh. V městě mně dvakrát vyléčila, Taira vyléčila, když byl na dně a nepotrestala ho za zničení posvátné zahrady. Mluvila se mnou a dokonce i s Tairem. Nemohu zvyšovat dluh, který narůstá neúměrně.“

Sytý smích.„Myslíš to vážně? Kdybych já to měl brát tak jako ty, pak bych se musel pod dluhy utopit.“ Zvážní. „Copak nejsme u ní všichni zadlužení?“

„Máš pravdu. Občas zapomínám. Možná jsem žil, až příliš dlouho mimo náš kraj.“

„Co tím myslíš, Kryle?“

Kryl s Dharem pohlédnou na Taira a zavrtí hlavou. „Jednou to pochopíš. To není něco, co se dá vysvětlit, a tvrdíš, že s tebou mluvila. Máš u ní dluh, Taire.“ Povzdechne a zamyslí se nad vším. „Máš pravdu, za pokus nic nedám.“

„Nemám žádný dluh!“

„Opravdu?“ ironický řekne Kryl. „Vezmeme je na palubu. Ty, Dhare, jak se jmenuje hydra? Co si vzpomínám na vyprávění o Velké válce, každá hydra měla jméno. Nevím, jestli je pojmenovávali jezdci nebo je mají od narození, ale chtěl bych je znát. Kdybych neměl loď, a víš co, já si taky jednu přivolám.“ Nadšené vysoké zapištění hydry je přinutí přikrýt si uši.

„Nevím, ale vím, že každý jezdec měl svoji hydru a v té válce…“ tiše se odmlčí, když jim oběma dojde, co se tehdy stalo.

„Co je? Tváříte se jako by vám někdo umřel.“

„… V tu chvílí Arin zvolal do útoku a hydry za pronikavého syčení vyrazily do bitevní vřavy. Jezdci s magickými zbraněmi se připravili k útoku na létající nestvůry, když v jednom jediném okamžiku vybuchla ohnivá bouře, která smetla svět a oblohu. Modré nebe zaplálo krví se žlutými záblesky ohně a v každé částečce se ozýval strašlivý řev …“

„Oheň planoucích květů,“ zašeptá Tair a odvrátí hlavu.

„Nevím, jak se to kouzlo jmenovalo. Nikdy jsme už neviděli jezdce, Arina a jejich hydry. Mysleli jsme, že tehdy jsi zabil všechny. Vypráví se o nich už jen v legendách a najednou jsou tady. Dhare, proč jsi ji přivolal?“

„Ani nevím. Chtěl jsem, co nejrychleji pryč a tvoje koně jsem nechtěl použít, a ani jsem nechtěl použít zvířat Asyriánů. Vzpomněl jsem si na tvoje vyprávění o Velké válce. Zkusil jsem to. Jednoduše jsem se spojil s hydrou a ona mi odpověděla. V tu chvíli jsem si neuvědomil, co jsem udělal a později… Popravdě jsem myslel na něco jiného.“ Otočí se k ní a natáhne ruku, aby ji podrbal pod bradou jako kočku a obejme hlavu, kterou k němu sklonila. „Mám pocit, že ke mně patří, co říkáš Nayfaa?“

„To jsi teď vymyslel?“

Dhar zavrtí hlavou. „Já - najednou je věděl. Pojede s námi. Taire, mám pocit, že máme nový přírůstek do rodiny.“

„Pokud to není drak, klidně a pak já mám Tita. Víš, mám pocit, že si s Nayfaa dobře rozumí.“ Usmívá se a je mu dobře, jako by ho Matka očarovala kouzlem nevědomosti.

„Ano. Víte, zdá se mi, že tu strašně dlouho otálíme. Já chápu vaše zaujetí tím druhým, ale já se na to musím dívat.“

Dhar s Tairem zrudnou a uvědomí si, že jsou skoro na sebe nalepení. V klidu odstoupí a pohlédnou na nevábnou uličku plnou odpadu a dokonce sem nesvítí slunce, kvůli velké patrové budově. Doslova celou uličku zatarasili svými těly a i Tito musel složit svoje křídla a tak dává najevo lehkou netrpělivost.

„Nejdřív Nayfaa, potom ty Taire. Po tobě Tito a na konec jdeme my dva. Začíná to tady nechutně vonět a mám pocit ryby v sudu.“ Nayfaa se hne a kráčí k ústí uličky. Všechny trochu zarazí, když nejdřív vystrčí krk, rozhlédne se na obě strany a potom vyjde. Ohlédne se za nimi a oni mají pocit, že hlídá.

„Taky máte pocit, že se chová divně?“

„Nevím, ale je divná, Kryle, víš o hydrách něco více? Co jedí?“

Kryl se ošije pod upřenými pohledy. „Nevím nic!“ skoro zakřičí. Bože, vždyť od Velké války uběhlo pět set kol! Zapomněli jsme, že nějaké hydry existovaly. Nebýt Dhara nevzpomněli bychom si vůbec. Možná něco budu mít v lodní knihovně, ale neručím za to. Jdeme, nebo nás rozmačkají.“

Dhar s Tairem si uvědomí, že Nayfaa vzbuzuje nemístnou pozornost a kolem nich je stále více lidí.

„Nayfaa, místo!“ Zajímá mně, co udělá, napadne Dhara a pozoruje chování hydry.

„U Kyrrových prstů!“ zašeptá Tair, když Nayfaa rozežene se ocasem a vydá podivný skřek. „Tohle je neuvěřitelné.“ Zdá se, že zapůsobila dokonce na poměrně klidného Kryla, který stojí s otevřenou pusou. Kolem nich není ani noha, jako by si najednou všichni vzpomněli, že mají důležitou práci v jiné části města. Nayfaa potěšeně vydá skřek.

„Neříkejte mi, že se nesměje. Neuvěřím vám.“

„Směje a já ji mám čím dál raději,“ prohlásí Dhar a poškrábá ji po kůži. „Zajímalo by mě, co máš ráda. Neboj se, já to zjistím.“

Jdou ulicemi a stále častěji k nim vítr zanáší vůní moře a pach ryb. Rozhlíží se po nádherných bělostných budovách, po lidech oblečených v tunikách barev rodin, ke kterým patří. Mezi ně se misí obyvatelé, kteří přicestovali lodi z dalekých krajů. Barvy se mísí s bílou a černou. Různé řeči stejně jako různé zvyky se proplétají mezi sebou a mezi cizinci i usedlíky procházejí strážní od hlavy k patám v černé a dokonce i zbraně jsou černé. Po dvou, po třech hlídkují na ulicích a dohlížejí, jestli někdo neporušuje zákony města.

Občas někoho zatknou, vysvětlí mu zákon a dotyčný zaplatí pokutu. Těžší hříchy končí v místní věznici.

„Stát!“ Tair se zamračí.

„Co chcete?“

„Kouzelná zvířata do města nepatří.“ Nayfaa se zastaví a vedle ní Tito. Všichni vyčkávají, jak dopadne střet mezi Tairem a strážnými.

„Seržante, zřejmě jste u oddílu nováček. Neznáte snad koně rodiny Astaronu?“

„Samozřejmě znám, ale jde mi o to druhé zvíře. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“

„Seržante, můžete se pochlubit, že jste viděl první experimentální zvíře, které naše rodina vytvořila za pomoci bohů. Je velmi agresívní a počítáme s tím, že by mohly sloužit armádě. Nevím, co by vaši nadřízení řekli, kdybych jim řekl, že jste tento experiment pokazil. Snažíme se zlepšit vaše šance při bojích a vy mi to tak kazíte. Nejspíš se otočím a zajdu na velitelství. Určitě váš nadřízený bude vstřícnější našim požadavkům. Nebo mám zajít rovnou za rodinou z Oderianu?“

Seržant zbledne a udělá krok vzad. „Omlouvám se vám. Netušil jsem, že je to zvíře Asyriánů. Poslední dobou se objevují zprávy o podivných zvířatech.“

„Copak, tohle je podivné zvíře? Nevnímáte, jak nás chrání a ty velké zuby a drápy? Víte, co dokážou v boji? Ne, tak mlčte a Nayfuu nesrovnávejte se zvířetem. Je inteligentnější než leckterý člověk.“ Včetně vás.

„Ano!“ Strážný se zlomí v pase. „Omlouváme se. Promiňte. Potřebujete něco?“

„Ne děkuji. Můžete jít,“ milostivě ho propustí a pokyne rukou. Kryl s Dharem mají, co dělat, aby se nerozesmáli nad pompéznosti situace a nad chudákem seržantem. Byl mokrý jako po dešti a ten přehluboký úklon. Málem, že Nayfee nepolíbil nohy. A Tair? Je vysoký, ale v ten okamžik byl vyšší než hydra.

Seržant se ještě uklání, když vyrazí na další cestu.

„Co je tu k smíchu? Poradíte mně nebo se budete šklebit, pacholci?“ řekne kysele Tair. „Zachránil jsem vám obsah peněženek. Víte, jak jsou ve městě vysoké pokuty? Co myslíte, kde asi berou na výstavnost domů, nehledě, kdo v nich bydlí?“

„Já to vím. Taky jsem přispěl k výstavnosti města,“ zalyká se smíchy Kryl, „Ale jak jsi ho tam pranýřoval, já nemohu. Chudák seržant. Měl jsem pocit, že tím černým chocholem na přilbě nám vymete stezku až k lodi.“

Tair začíná pociťovat, že se také začíná usmívat. Dhar k němu přijde a políbí ho na tvář. „Díky za tu peněženku a za pobavení. Nayfaa se skvělé bavila a dokonce i Tito se bavil.“

„Nejsem…“ šašek chce říct, ale mávne nad tím rukou. Hlavně, že na Dharových rtech rozkvetl úsměv. Od té doby, co odjeli z Mitré, byl tam málokdy a usídlila se na ní únava a po příjezdu do země většinou smutek, podezřívavost a pochyby, ale teď jsou jeho šedé oči čiré bez známky pochybnosti. Jakoby znovu rozkvetl a jeho to těší. Nejhorší byl ten podivný smutek a pochyby o něm. Bojí se, že byly oprávněné.

Nebýt Matky zůstal by na svém panství a nechal Dhara odejít.

„Moje milená Jazz!“ zvolá Kryl a klesne na kolena. Teatrálně zvedne ruce. „Chyběla jsi mi, krásko.“

Někteří námořníci a kapitáni ho pozorují s pobavením, ale taky s pochopením. Sami milují své lodi, jako milenky, manželky. Jsou pro ně vším. Obživou i láskou.

„Nechápu ho. Musel Jazz vidět ráno, nebo ne?“

„Nevím, ale chci vidět ženu, která uchvátí jeho srdce.“

„Bude vypadat jako loď,“ lakonicky řekne Tair. „Ale má pravdu, pohled je to skvostný.“

Dívají se na vyrovnané řady lodí lišící se délkou, šířkou, počtem stěžňů i výzbrojí. Lodě, které dovážejí a přivážejí bohatství, aby lidé měli stále větší zvláštnosti, měli se čím pochlubit a utrácet peníze. Stranou kotví lodě, které plují podél pobřeží a vykonávají důležité cesty pro menší města na pobřeží celé Asyrie a dalších zemí. Obchodují s jídlem, látkami, zvířaty i nádobami pro běžné použití. Někde je něčeho nadbytek - odvezeme! Někde něco chybí – dovezeme! Možná důležitější než zámořské lodě, ale pořád stojící ve stínů krásek, které musí zvládnout daleké a obtížné cesty.

„Dhare! Dhare!“ Všichni i Kryl na kolenou se obrátí k rušivému hlasu. „U Léte, jsi to ty? To jsem rád.“

„Zdravím Flaviane, co tu děláš?“

„Král nás nechal a někam odletěl. Bloudím tu neznaje jazyka a rozhodl jsem se počkat na tebe. Už několik dní chodím sem a tam po molu, doufaje a modle se k Léte, aby mi tě přivedla do cesty. Jak ses sem dostal?“

Dhar ukáže na skvostnou Jazz.

„Jasně. Král byl vzteklý,“ poinformuje je a teprve teď si všimnou velké modřiny na tváři a stínů pod očima. „Zuřil vzteky a pár sluhů a služek skončilo u felčara. Taky jsem jednu vyfasoval, ale je to Král. Zdá se, že mu někdo něco provedl a nebudu pátrat, proč tenhle vypadá úplně stejně.“

Dhar se rozesměje. „To je Tair, králův bratr.“

Flavian se usměje. „Jsem rád, že nevidím špatně ani duchy. Dhare napsal jsi Angele?“

„Jistě, ale rbat nazpět nepřiletěl. Nevíme, jestli by cestu přes moře zvládl. Mám tě pozdravovat a těší se na tebe. Myslím, že se setkáte doma.“

„Doufám, taky, ale nevím, kdy odjedeme. Chtěl bych plout s vámi.“ Podívá se po jejich skupince a teprve teď zaregistruje jejich roztodivné složení. „To jsou…“

„Nayfaa a Tito a kapitán lodě - Kryl.“.

„Dhare, můj život byl jednodušší před naším setkáním Budu muset jít. Já chci domu! Tady ničemu nerozumím a k tomu divné jídlo. Myslíš, že se Král brzy vrátí?“

„Bojím se, Flaviane, že brzký návrat nečekej. Je mi líto.“

„I hlas je stejný. Úžasné. Nebojte, budu mlčet. Nebyl bych…“

„Flaviane!“

„Musím jít. Mějte se a vyřiď Angele, že jsem v pořádku a moc ji pozdravuji a miluji!“ křičí a zároveň se od nich vzdaluje.

„Kdo to byl?“ optá se zvědavě Kryl. „Uniformou připomíná vojáka.“

„Kapitán královské stráže a sloužil jsem pod ním. Na rozloučenou mi daroval koně Creda.“

Kryl přikývne a potom si stoupne těsně k molu. Našpulí podivně rty a foukne. Aspoň se to tak Tairovi zdá. Dhar se pousměje a přistoupí ke Krylovi. Pokývnou na sebe a spustí a opět. Tair si ničeho nevšímá.

„Netušil jsem, že vesničané mají tak dobrý sluch.“

„Oni ne, ale můj kuchař ano. Našel jsem ho v zemi zvané Drsrrr. Vařil tam. Problém byl, že nevařil, co chtěl jeho pán. Stál mně dvě stě zlaťáků, ale vyplatilo se to.“

„A co s ním chtěli udělat?“

„Nakrmit pánovy rybičky. Drsrrr je země sta ostrovů, a co ostrov jeden dům. Malá panství obklopená mořem. Z ostrovů na ostrov vedou mosty. Některé kamenné, některé dřevěné, ale to, co žije v moři…Mlaskne a ukáže na moře s člunem. „Jedou. Doufám, že umí letět na krátkou vzdálenost a umí přistávat na lodi,“vzpomene si na nové členy jejich skupinky.

„To zjistíme.“

Sledují malý člun s čtyřmi námořníky, kteří do rytmu volání muže v bílém oděvu veslují. Tair na nic nečeká, nasedne na Tita. Křídla lehounce zčeří vodní hladinu, která se láme o molo a vzlétne.

„Taky řešení,“ zamumlá Kryl a hledí za vznášející bílou tečkou. Kolem je ticho. Všichni hledí za elegantním letem koněm. Tair soustředěně vede Tita, jehož černá hříva mu šlehá do tváře a přistane. Dva dunivé kroky na palubě Jazz a složení křídel. Zafrknutí a poplácání po krku.

„Tito, víš, ta hřívá půjde dolů.“ Tito vytočí krk a podívá se na jezdce. Vyhodí zadníma a Tair, který nic podobného nečekal, letí rovnou do zábradlí. Omyl a zoufale hmátne po dřevěném zábradlí. Tito se natočí a neúčastně pozoruje pád svého pána do moře. Pohodí hlavou a rozhlédne se po palubě.

„Muž přes palubu! Zachraň se, kdo můžeš, letí další!“ vykřiknou námořnicí, a ponechají Taira svému osudu, který se snaží udržet na hladině, a se strachem pozorují hydru s Dharem na hřbetě. Ta elegantně změní úhel přistání a Dhar má, co dělat, aby nespadl. Drží se kolem krku Nayfyy a modlí se, aby rychle přistála. Na palubě sklouzne po těle dolu. Nayffa se za ním ohlédne.

„To chce sedlo,“ zamumlá Tair na zemi a tře si bolavé místo.

„Kde je Tair?“ Ohlédne se po námořníkovi, který k nim bázlivě přistoupí.

„Už ho lovím!“ zaslechne ze zdola křik. Vykloní se přes palubu a zároveň natáhne krk Nayffa a Tito se zájem pozoruje mokrého Taira.

„Ty potvoro! To mám za to, že jsem tě nenechal na pospas bratříčkovi, co? Já ti dám a s tou hřívou jsem to nemyslel vážně.“

Člun je vytažený na palubu a Dhar se rozesměje nad Tairovým vzhledem. Ten pohodí hlavou a jde se převléci do kajuty. Na palubě zůstávají mokré ťapoty, za kterými s širokým úsměvem hledí Kryl s Dharem.

„Kapitáne, ty potvory zůstanou na palubě?“

„Ano, Miloslave. Zůstanou a budete se k nim chovat s úctou. Jsou velmi vzácní a drazí. Berte to, jako bychom vezli nějaký nedocenitelný poklad.“

„Aha. Dobře. Kdy vyplujeme?“

„Co nejdřív. Mají tady mizerné víno.“

„Vracíme se domu?“  V hlase zazní naděje.

„Ano,“ přikývnutím zdůrazní návrat a palubou se rozlehne jásot. Námořnicí v halenách a upnutých kalhotách se usmívají a obvyklé úkony dělají s dvojnásobnou chutí a rychlostí.

„Hej, Jazz, je tam kapitán?“

„Kapitáne Pinarti, copak si přejete?“

„Jen vzkázat pár věcí domu. Budu tu trčet bůhví kolik východu slunce.“

„Samozřejmě. Zvu vás na palubu.“

„Děkuji, kapitáne Kryle!“

„Kapitáne Kryle, to jako ty potvory mám krmit?“ U Kryla stojí muž v bílém oblečení a mračí se. Ruce v bok a čelo svraštělé nechutí. „Nehodlám vyvařovat. I tak mám na starosti posádku, vás a cestující! Mám toho dost!“ dodá pohrdavě a ušklíbne se.

„Ryschi de Trycent, nechceš, abych tě odvezl nazpět, že ne. Ne, ty potvory nemusíš krmit. Ten kůň se jmenuje Tito a to druhé, se vzhledem přerostlé ještěrky, si dá k obědu tebe a potom každého na palubě, kdo nebude se k ní chovat s úctou. Chápeš?“

„Rozumím, kapitáne. K večeři bude rijáda na Drrrsanský způsob a k tomu moučník z provincie Erin.“

„Moučník vynech.“

„Rozkaz.“ Naštvaně se otočí a jde do kuchyně.

„Mohu na palubu?“

„Samozřejmě, kapitáne Pinarti!“ zvolá a udělá místo. Kapitán, i když trochu při těle, se hbitě vyšplhá na palubu. Vstoupí na palubu a uhladí bohatě zdobený červený kabátec se zlatými šňůrami. Na rozdíl od soukmenovců má parádní knír, který si zakrucuje po vzoru Erinských strážců nahoru. Objetí a dlouhý pohled.

„Závidím ti.“

„Musím se přiznat, že rád odjíždím. Místní víno není nic moc. Mohu tě pozvat na skleničku dobrého vína?“

„Děkuji, rád. Koukám, že vyvážíš to nejcennější, co Asyrie vlastní. Ale tamto druhé zvíře neznám.“

„Ano. Vezu obě do královského paláce a modlím se za šťastnou plavbu. Tudy.“

„Překrásná loď, až na ty plachty…“ Kryl zrudne a otevře dveře do své kajuty. Ze stolu odhrne papíry a vytáhne poloprůhlednou karafu z mléčného skla a dva poháry. Odzátkuje ji a nalije poháry do poloviny.

„To je jiné pití,“ povzdechne si blaženě kapitán Pinarti. „Neříkej, že je z daleké Hispanie? Že mám pravdu.“

Kryl přikývne a dolije pohár.

„Závidím ti další věc. Můj poslední drahocenný soudek skončil, hádej kde? Jo,“ přikývne sám pro sebe. „V zákazníkově žaludku. Jak ho vyčmuchal, dodnes nechápu.“ S lítosti si povzdechne a upije.

Zdá se, že si není vědom, že veze panovníka své země, ale on mu to vykládat nebude. Je to pro něho lepší.

„Něco pro mě máš“ koutkem oka zaregistruje menší rvačku, kterou jeho zástupce ihned zpacifikuje a zdá se, že nastolí krutý trest podle výrazu ve tváři. Ví, že zástupce Miloslav na doplnění potravin dohlédne.

„Ano,“ otáčí pohárem proti slunci a obdivuje krásu poháru. „Žiješ si dobře. Tyhle listiny bych chtěl doručit své rodině. Slečně Darion.“

„Rodině nebo Darion?“

„Darion. Tobě řeknu, co v listinách je. Nikomu to nedávej než ji. Dávám příkazy ohledně rodinných obchodních aktivit.“

Na Krylově tváři se objeví lehký údiv. Žena v čele tak velkého majetku jaký vlastní rodina Pinartiho? „Jak ji poznám?“

„Dobrá otázka. Má červené vlasy a modré oči. Ostře červené.“

„Pokusím se.“

„Děkuji. Možná budou se tě snažit ošálit, ale myslím, že ji poznáš. Věřím ti,“ pousměje se a pohlédne do pohárů s vínem, jako by v něm chtěl vyčíst, proč mu věří. „Jinak, podívej se na ten prsten. Pokud se něco nestalo, bude ho mít na ruce.“

Kryl pohlédne na zlatý prsten s vyrytými slovy: Bohatství je v srd…

„Bohatství je v srdci. Bude mít stejný.“

„V pořádku.“ Mlčky dopijí víno a vychutnávají výborné víno a pokřik námořníků připravujících se k plavbě.

„Závidím ti. Chci být na moři. Nebudu tady dál otravovat. I když máš schopného zástupce, musíš dohlédnout na poslední přípravy.“ Zvedne se z křesla a chvilku se rozhlíží po kajutě. Zadumá se nad neobvyklým přepychem. „Sám to vím nejlépe.“

Kryl se pousměje a odloží pohár. Vyprovodí kapitána a pozoruje, jak sešplhá do svého člunu. Jeden z námořníků pomoci vesla se dostrčí od boku lodě a ponoří veslo do vody. Kapitán Pinarti zamává a on opětuje.

„Miloslave, jak pokračujeme?“ Zamyšleně se dívá do vody, která se rozbijí o bok lodě.

„Dobře. Náklad pomalu bude na palubě. Čekáme poslední potraviny a taky námořníci dokončují prohlídku lodi. Trochu nám dělají starosti ty zvířata. Nikdy na vodě nebyla a nevíme, jak se zachovají. Ošidné.“

„Bude to v pořádku. Děkuji a vrať se k práci. Co to bylo za hádku?“

Miloslav se pousměje. Kapitánovi nic neuteče, i když je zaneprázdněný. „Hádka o to, kdo bude na palubě v noci hlídat. Poslal jsem je hlídat oba.“

Kryl pochvalně přikývne. Miloslav si všimne námořníka, který civí na lano a nemá se k tomu, aby je posunul. Rázně k němu přikročí a šťouchne do těla. Samozřejmě spí. Odepne si od pasu menší mušli a přiloží blízko k hlavě. Zaduje. Námořník otevře oči a omámeně hledí do tváře zástupce. Vyskočí do pozoru a přemýšlí, proč mu zvoní v hlavě.

„J – já u-ž jdu!“ vykoktá a otočí se pryč.

„To doufám.“

Kryl hledí na Miloslava. Vysoký, štíhlý s mušlí u boku dokládající, že je zástupce. Na rozdíl od ostatních má na haleně vestu a vlasy vyčesané do drdolu. Doma ho čeká krásná plavovláska a dceruška. Povzdechne si a zahledí se na širé moře. Láká ho to, když se ho dotkne ušlechtilá hlava Nayfyy. Pohladí ji po hřebenu.

„Páníček tě zanedbává. Musím se podívat, co jsi zač. Nikdo už celé kola neviděl někoho takového. Jsi nádherná.“

„Svádíš mi hydru?“ Dhar vyleze z podpalubí a zaslechne poslední slova. Tváře uzardělé a na rtech úsměv.

Kryl se na něho zahledí. Zdá se, že to malé intermezzo, kdy se Tair převlékal, využili dokonale. „Není Tairovi špatně?“

„Byl tak vzteklý, že zapomněl, že je na lodi a potom hned se napil toho Darmoslavova dryáku.“ Oba se začnou smát. Podívají se po sobě a na otevřené dveře k podpalubí, v kterých stojí Tair. Se vztyčenou hlavou projde kolem nich.

„Někdy mi připomíná Krále. Stejný způsob pohledu, stejně se nese. Někdy mám strach, že se v něj promění.“

„Nemáš to lehké a zdá se, že budeme moci vyplout.“

„Na večer?“

„Ano. Tady se vyplouvá na večer. Podívej se, oheň je krásně vidět!“ ukáže k majáku.

„Kryle, kdy odtud zmizíme?“

„Copak zanechal jsi tady nějaké nemanželské děti a dotyčná tě honí?“

Tair se zaškaredí a potom se začne usmívat. „Ne, díky bohu.“ Všimne si upřeného pohledu Dhara. Možná by ho to zajímalo. „V mládí jsem měl pár žen. Znáte to, ale potom si nás do parády podal Dharros, kéž ho pohltí síně Kyrrovy. Hlídal nás, jako oko v hlavě. Doslova. Když jsme dospěli, odjeli jsme z Asyrie a s námi Ayaté. Přiznám se, uvažoval jsem o dětech s ní, ale po válce, a co jsme se stali Králi, mě bratr uvěznil do kobky. Věz, že tam ženu jsem nepotkal. Po mnoha kolech jsem potkal Dhara s porušenou pečeti na hrudi a využil toho. Zaslepený pomstou jsem ho donutil, aby mě uvolnil, ale teď už vím, že v kobce jsem nad tebou ztratil vliv. Sám jsi mně osvobodil a já stále nic nechápal. Popravdě nechápal jsem to ještě mnoho východu slunce. Slepý starý kašpar.“

„Hloupost!“

„Ale ano. Pomsta mě zaslepila i teď. Prodal jsem dům, kde mohl Tito žít. Žijí stejně dlouho jako lidé a dokonce i prodlouží svým majitelům život, proto jsou tolik žádání. Nemyslete si, že jsou jen na okrasu.“ Pohlédne na Tita, který pozoruje vzdálený obzor stejně jako Nayfaa. „Narodil se s chybou. Má černou hřívu. Byl stejný outsider jako já. Zamiloval jsem si ho. Podařilo se mi, aby dostal aspoň čtyři klisny. Zaplatil jsem tehdy za to hodně. Vybrali ty nejhorší z nejhorších, ale já vím, že mu to nevadí a teď bude mít čtyři hříbata. Je to velmi vzácné. Patříme k sobě.“

„Proto ses vrátil. Ne dědictví, ale oni?“

„No úplně ne, ale hlavně jsem chtěl vyhrát nad tím zmetkem bratříčkem. Přecenil jsem se.“

Kryl s Dharem mlčí. Nevědí, co říct, když zpozorují Miloslava a ještě jednoho námořníka netrpělivě přešlapujícího z nohy na nohu. V ruce drží mušli svinutou do jemně narůžovělého rohu. Kapitán Kryl se usměje.

„Miloslave, Zderiči, copak chcete?“ Je mu to jasné, ale ať to řeknou sami

„Jenom jsem se chtěl optat, jestli mohu použit roh,“ v hlase Zderiče zazní touha.

„Zderiči, zatím ne. Ale buď připravený, ano. Je čas k vyplutí.“

Radostně se nadechne mořského vzduchu a přejde doprostřed paluby. Vzhlédne ke stěžňům.

„Spusťte plachty!“ Po palubě Jazz se rozezní jeho zvučný hlas. Námořnicí začnou je rozvazovat v určitém pořadí. Na palubě zavládne vzrušená atmosféra.

„Kotva nahoru!“ pokyne rukou a kotva se zvedne ze dna.

„Vítr!“ vztyčí ruce a jemně napne plachty. Jásot ještě větší než předtím. Námořnicí hbitě sešplhají dolu a zamíří k přídi. Kryl stojí uprostřed paluby a jemně naviguje loď. Zná každé dřevo, každý hřebík. Ví, jak se bude chovat. ON je jejím pánem a ONA jemu vládne. Mhouří oči a cítí vzrušené tělo z toho, že jsou opět na cestě. Míjí maják, když si všimne pár lodí, kteří nejsou, tak dobří jako on. Má z toho radost.

„Zderiči, ukaž jim cestu!“

Zderič přikývne a přiloží mušli k ústům. Všichni si zacpou uši.

Zaduje.

Lodě před nimi ztuhnou a najednou je volná cesta. Jako by neviditelné tóny mušle je donutily dělat to, co si přeje jejich pán.

Úsměv a jásot.

„Vítr!“ přikáže opět Kryl, chytí vítr a nechá ho opřít do plachet.

„Nádherná ukázka námořního umění. Poklona, Kryle.“

„Nádherná ukázka, ale jídlo stydne!“

„Dhare, Taire prosím ke stolu nebo nám nebude chtít už nikdy nic uvařit,“ pokyne jim ke kapitánské kajutě a jde za nimi. U dveří minou zamračeného kuchaře a námořníka, co je bude obsluhovat. „Dobrou chuť a těšte se z plavby, jako já.“

Každý východ, každé poledne jim přeje totéž a jako by Císař moří chtěl jim vyhovět, plavba je snadná. Přes den se prochází po palubě a Kryl je učí námořnímu umění. Po večerech čtou z knihovničky a hledají zmínky o Nayfee, ale informace se propadly do temných propastí času. Doufají v knihovnu v hlavním chrámu u nich doma.

Jednoho poledne zjistili, co jí. Vzlétla a zabořila nohy s drápy do vody. Vytáhla rybu a hbitě ji snědla. Tito potřásl hřívou a dál jedl svůj oběd sestávající se z různých bylinek a hlavně trávy.

V poledne nasedli na Tita a Nayfuu a létali, kam až se odvážili. Pod nimi modré moře s bílými vlnky pěny a nahoře modré nebe s bílými obláčky, které se pasou pod zlatavými paprsky slunce.  Někdy vyrazili i na noční let pod oběma zelenkavými měsíci a cítili se pány světa. Po přistání jim to chybělo, ale sešli do podpalubí a milovali se ve velké posteli, až do kuropění.

Kryl se jejich štěstí usmíval a po večerech, kdy neměl společnost, smutně koukal na moře s odrazem měsíců. Paprsky si hrály s tmavou hmotou moře a vytvářely odlesky, které tančí v myslích námořníků od prvního vyplutí na vodu.

Chybělo mu… a potom potřásl hlavou a vzbudil hlídku, která pravidelně usínala.

Čtvrt kola od vyplutí z Bílé Asyrie spolu večeřeli a jako pokaždé jim Kryl popřál šťastnou plavbu.

V ten moment se zarazí a zvedne hlavu.

„Kryle, co je?“

„Neštěstí. Neslyšíte to?“

„Co?“

„Jazz. Cítím ji celým tělem. Bude špatně. Vždy jsem doufal, že to nejsou duše zemřelých.“ Je bledý a třese se. Zvedne se od stolu a vyjde ven.

„Slyšel jsi něco?“

„Ne. Vyjdou a přistoupí k nim nervózní Tito a Hydra, která jemně syčí a rozhlíží se po moři.

„Vstávat!“ zahromuje a pomůže si magii.

Dhar s Tairem cítí ve vlasech lehký větřík. Pohlédnou na sebe. Zdá se, že Kryl měl pravdu.

„Uklidní to magii,“ zařve, ale má pocit, že ho není přes větřík slyšet.

„Nemůžeme a ty nic neuděláš, rozumíš!“ chytne ho za ruku Kryl. „Musíme bouři zvládnout. Poslouchejte.“

„Nic neslyším.“

„Jsme v oku bouře. Ticho. Nic se nepohne. Potom začne lehounký spíš vánek větřík a pak to přijde. Prudká bouře s vlnami velkými jako hory. Potrhá to loď, možná nás úplně zničí a vyplivne nás na zápraží Císaře paláce, do kterého vstoupíme, a zapomene na svět nad ním.“

„Není to hezká vyhlídka.“

„Já vím. Odleťte.“

„Ne. Zůstaneme.“

„Blázne. Tito, Nayfaa leťte pryč!“ Nic. „Všichni na této palubě jsou blázni.“

„Můžeš odletět.“

„Na čem asi? Tito se do Nayfyy nehne!“ Hystericky se zasměje, když zaduje ledový vítr a Jazz se zhoupne sem a tam.

„Skasat plachty! Připoutejte se nebo do podpalubí a nechte loď.“

„Co chceš dělat?“

„Přivažte mě!“

„Kryle, ty blázne, co chceš dělat?!“

„Taire, připoutej mě s ním.“

„Pak zůstanu také.“

„Ne, tvoje magie je jiné povahy než naše. Jdi,“ poručí mu Kryl.

Tair rozhodí rukama. „Vy idioti! To chcete zemřít? Nebudu vám v tom pomáhat.“

Polibek a objetí. „Miluji tě, Taire z Astaronu. Věřím ti, tak udělej, co ti říkáme!“ Vítr jim rve slova od úst, ale oba vědí, co říká. Tair zakleje, ale sebere provaz a udělá, co Dhar chce. Pohlédne na koně a hydru. Dokážou se o sebe postarat. Potácivě, s občasným upadnutím, dorazí ke dveřím do podpalubí, násilím je otevře a skutálí se po schodech do náruče ostatních, kteří se krčí a modlí se. Dveře se s rachotem zavřou.

„Síla a moc přírody!“ Podívej se na to, křičí Kryl na Dhara a oblohou protínají provazce bílého světla a hromy se ozývají uvnitř duší. Jazz se houpe na moři a sem tam, jako dřívko v dravé vodě. Moře si dělá, co chce a je pánem vlastnící vše co je na něm i v něm a uprostřed toho Dhar s Krylem.

Nezapomínej, že jsme na souši, šeptá v mysli Kryl a Dhar přikývne. Nemusí nic říkat a ponoří se do snu. Sní společný sen o zemi, kde se narodili. O trávě mezi bosými prsty, o paprscích, které je lechtají na tvářích. Sní sen o vůni květin na zahradách domovů. Sní o teplém jídle podávanými rukama matky. Nekončící sen o zemi, kde jsou šťastní. Sen, který sní, když je jim zle. Sen, kdy jsou nemocní nebo v zoufale situaci. Sen o naději, že jednou uvidí svoje drahé. Záblesk úsměvu, pohlazení po vlasech, polibek na rty, slovo útěchy a lásky.

Vůně, která je všudypřítomná. Vůně, která vychází ze stromů, a který byl první na světě. Vůně, kterou cítí každý na celém světě. Vnímají ji a ve snech sní sen se stromem, který dal život na zemi. Sní s ním nekonečný sen, plný drobných úsměvu a radosti.

Usmívají se u stěžně a rty šeptají slova naděje a snů. Uklidňují jazz, který je slyšet v každé kapce prudkého deště, v každém závanu větru, který si hraje s mořem i lodí. Uklidňují moře, které se vzpírá zkrocení a bouře naslouchá snu, který vznikl uprostřed poryvu a chaosu, a který svou hřejivostí konejší prudkost zloby, která propukla v bouřlivých ničících poryvech.

Naslouchá snu a kapky dopadají s menší prudkostí, vítr začíná hladit oblé boky lodi a jazz usíná pod snem, který se zrodil uprostřed Stromu života.

„Podařilo se to.“

„Dávno jsem nesnil ten sen.“

„Ano.“

„Je mi zima.“

„Mně taky. Budu spát nejméně týden. Taire!“ zakřičí Dhar, ale z krku vyjde jen skřehot. „U Kyrrových chlupatých nohou, mám to zapotřebí?“

„Neboj. Zanedlouho se tu někdo objeví. Jsem unavený. Víš, co? Můžeš mě osušit?“

„K čemu, ještě prší,“ lakonicky odpoví Dhar a potom vystaví bariéru. „Hlavně neusní nebo se nikdo přes bariéru nedostane.“

„Dobře a teď tě osuším. Doufám, že tu laskavost mi oplatíš.“

„Neoplatím. Dělej!“ zavrčí Dhar a vysuší oděv Kryla. Ten na oplátku udělá totéž.

„Je milé být v suchu a teple a jak krásně déšť bubnuje na ochranu. Zvedne hlavu a pozoruje hvězdy. „U Kyrrovy zadnice!“zavrčí znechuceně.

„Co se děje?“

„Bouřka nás zanesla někam jinam.“

„Jak jinam?“

„Tak jak to říkám a nevylívej si na mě vztek. Císař moři si s námi zahrál hru a bouře byla silnější a přenesla nás na neznámé moře. Nebo li budu muset hledat, kde to jsme a dali Matka, najdu to rychle. Nedali, zůstaneme tu trčet hodně dlouho,“ ušklíbne se.

„Kryle, já tě zaškrtím!“

„Posluž si, ale neusínej!“ varuje ho Kryl a zívne. Moci spát a nic nedělat. Otázku, kde to vlastně jsou, vyřeší, až se vyspí. Nevšimne si, jak a usne.